pátek 6. prosince 2019

Ztracená paměť Hermiony Snapeové (2.) - Díky za tu vzpomínku

Telenovela pokračuje... hrozně mi tam chybí někdo jménem Rodrigo. Ach.






Ten dokonalý okamžik si vybral Snape, aby vešel na ošetřovnu. Marně do poslední chvíle přemýšlel, co řekne. Stále nevěděl, jestli o ni dokáže bojovat, jestli je moudré o ni bojovat a jestli je to v jejím nejlepším zájmu, ale těsně než vstoupil, napadla ho myšlenka, které se držel – kdyby Hermiona získala paměť zpět, nikdy by mu neodpustila, jak snadno se jí vzdal. Minerva měla pravdu. Hermiona už jednou pro jejich vztah udělala všechno. Teď byl na řadě on.

Pohled na slzy ho zaskočil, i když, jak si uvědomil, měl je čekat. Snažil si vybavit, jak si ho musí pamatovat. Brumbálův vrah, čerstvě rehabilitovaný smrtijed; zlý profesor lektvarů, který nevynechal příležitost sebrat Nebelvíru body a setřel každého v dosahu. Ne že by – to si musel připustit – nebylo strhávání bodů Nebelvíru jeho oblíbenou kratochvílí dodnes. Ve škole nebylo mnoho příležitostí, jak si udělat radost.

Když ho Hermiona spatřila, rychle se snažila ovládnout, usilovně si otírala oči a rovnala záda, i když se celá trochu chvěla a div jí nedrkotaly zuby. Poppy po malém zaváhání tiše odešla, jen na něj upřela dlouhý pohled plný významů, které nerozluštil. Nevěděl, co má dělat. Všechno v něm ji chtělo sevřít do náručí a prostě držet, přesně tak, jak to v méně šťastných chvilkách vítala... dřív ano, ale ne dnes.

„Promiňte... promiň,“ vzlykla, „je to na mě... moc rychlé.“

Ovšem. Odpovědná Hermiona. S bolestí si uvědomil, že ona se patrně bude snažit být jeho manželkou, i s tou nenávistí, co k němu cítí. Málem znovu odešel, pak si ale uvědomil, že přinesl lektvar. „Na,“ podal jí malou broušenou lahvičku. „Jen utišující. Tvoje vlastní výroba. Nikdy jsi je moc ráda nebrala, pokud nebylo zbytí, ale myslím, že teď by přišel vhod.“

Vzala lahvičku a rychle ji bez nějakého velkého zkoumání vypila. Bral to jako dobré znamení – na nějaké základní úrovni mu věří.

„Jak jsme se my dva dali dohromady?“ zeptala se o chvíli později, když se konečně přestala chvět tím trochu strašidelným, vyčerpávajícím třasem nervového vypětí, a celkově vypadala o hodně klidnější. „Chci to vědět.“ Stále s hlavou sklopenou a pohledem upřeným na ruce, její prsty donekonečna skládaly kousek povlaku na přikrývkách. Byl docela rád, že vybral jeden z těch silnějších přípravků.

Usedl na židli vedle její postele a odolal touze chytit ji za ruce. Všimla si toho náznaku pohybu, ale neřekla nic.

„Po ukončení posledního ročníku v Bradavicích tě Minerva přesvědčila, ať se sem vrátíš učit. Váhala jsi, uvažovala jsi nad léčitelstvím a bystrozorstvím.“

Hermiona přikývla. Tohle všechno si ještě dokázala představit.

„Dostala jsi na výběr mezi lektvary a obranou proti černé magii. Zvolila jsi lektvary.“

„Proč?“ ujelo jí překvapené. Takže se tenkrát nemýlil, když odhadoval, že obrana by jí byla bližší.

„Předpokládám, že sis tím nechala otevřené dveře k léčitelství, pokud by ses mu později chtěla věnovat. Také ses obávala, že na Obranu jsi příliš mladá,“ začal, ale to nebyla celá pravda. „A kvůli mně. Mohu se jenom domnívat, že...“ Chvíli hledal slova. „Bylo to krátce po mém procesu. Byl jsem osvobozen, dostal jsem Merlinův řád, musel jsem snášet neustálé omluvy od lidí, co mě nenáviděli stejně jako dřív. Stále jsem byl ve velmi žalostném zdravotním stavu.“ A pak dodal tónem v nejlepší tradici profesora lektvarů: „Domnívám se, slečno Grangerová, že jste zkrátka dala průchod jakémusi falešnému soucitu smíšenému s neopodstatněnými výčitkami svědomí, a usoudila jste, že mi místo Obrany přísluší.“

Koutky úst jí na okamžik zacukaly v úsměvu. Ani to jí nepřipadalo nijak nepravděpodobné.

Trochu naklonil hlavu na stranu. „Nepochybně jste toho brzy litovala. Rozhodně ve chvíli, kdy jste zjistila, jak často je třeba mýt si hlavu, když člověk tráví většinu dne mezi kotlíky – to nikdy nebyl váš koníček.“

Ne, to nebyl… Mimoděk zdvihla oči a zadívala se mu na vlasy. Výuka Obrany jim viditelně prospěla. Jemná černá záplava, za jakou by se sama rozhodně nezlobila... Snape si to uvědomil a rychle pokračoval: „Potom jste nastoupila na učitelskou nástavbu. O víkendech jste se vracela do Bradavic a pomáhala mi s přípravou na hodiny a klasifikováním prací. Učil jsem v té době všechnu Obranu a od třetího ročníku výš lektvary, protože jsme nesehnali pro starší ročníky nikoho dost kvalifikovaného. Vaše pomoc mi pomáhala takové množství hodin vůbec technicky zvládnout.“

Poslouchala ho napjatě, prohlížela si jeho tvář. Takového ho neznala. Snažil se vrátit k formálnějšímu oslovování, snad aby jí to ulehčil. Ale zcela mimoděk sklouzával k pravému opaku, byl podivně osobní a hlas měl měkký, příjemný, jen příjemný... bez sarkasmu a věčného podtónu zloby, s jakou ho pamatovala.

„Po pravdě, nedovedu si představit, jak jste studium vůbec zvládla v takovém čase. Bylo to skutečně obdivuhodné.“ Chvíli mlčel. Hermiona uvažovala, jestli snad dostala k dispozici obraceč času. Snape zatím vypadal, že se rozhodl. „Vydržte okamžik.“ Vytáhl hůlku a pronesl pár slov. Z jedné ze skříní podél dveří vylétla velká skleněná mísa, kterou opatrně usadil na stolek, a ze špičky hůlky nechal vytrysknout vodu, která ji rychle zaplnila. „Kámen by byl lepší, ale tu chvíli vydrží.“ Až když si přiložil hůlku ke spánku, pochopila, že vyrobil provizorní myslánku. Za okamžik už vytahoval stříbrné vlákno, chvělo se na špičce hůlky, jako by se chystalo odletět.

„Podívejte se na ni,“ řekl a ona váhavě přikývla. Vypadalo to bezpečně, jenom se někam dívat. Mnohem bezpečněji, než spolu mluvit.

„Je to jen jeden obyčejný večer,“ slyšela ještě zdálky, než se ocitla oběma nohama i všemi smysly v několik let vzdálené minulosti. Nikdy před tím v ničí vzpomínce nebyla, a tak si teď užasle prohlížela svoje tělo, které se zdálo dokonale přítomné. Byla ve Snapeově kabinetu. Vzápětí se otevřely dveře a vešla ona sama a s ní Snape. O něčem se ohnivě dohadovali. Napřed nadskočila a rozhlédla se, kam se ukryje, vzápětí jí ale došlo, nejen že ji nemohou vidět, ale hlavně tu samozřejmě vůbec není – to když jí ruka prošla stolem, o který se ve zmatku chtěla opřít.

„Jsou to oba žáci z mudlovských rodin,“ říkala zrovna. „Lektvary jsou pro ně něco jako vařit polévku. Všechno se smíchá dohromady, povaří – a musí to vyjít! Nějakou dobu potrvá, než takovým prvákům dojde, jak moc jinak se magické přísady chovají.“

„Že se hůlka nechová jako obyčejný klacek jim došlo okamžitě,“ zaslechla Snapeův hlas. Mnohem povědomější. Sarkastický. Chladný. O to ostřeji jí rázem vyvstal rozdíl od Snapea, s jakým hovořila před chvílí na ošetřovně. „A s pochopením, že s košťaty se nezametá, kupodivu také neměli problém.“

Snape chodil dosud o holi, ale vypadal už docela dobře. Muselo to být několik měsíců od doby, kterou si pamatovala.

Zasmála se. „Ale když on je i ten nejmagičtější prášek z dračích šupin tolik podobný obyčejné mouce... ouha, není těch prací víc než minule? Příští týden raději nezadávej domácí úkoly, Severusi, nebo nemám šanci to stihnout.“

Nehmotná Hermiona sebou trhla. To důvěrné oslovení z vlastních úst ji zaskočilo.

„Zkazil bych si veškerou špatnou pověst, kterou mám, kdybych jim přes Prasinkový víkend nezadal něco na tři svitky,“ odvětil Snape s nepatrnou stopou úsměvu.

„Tak tedy do toho...“

Oba pracovali, každý u svého stolu. Tiše, v příjemném poklidu lidí, kteří jsou tak zvyklí a srozumění s tím druhým. Hermioně přestávalo zběsile tlouct srdce a jak se uklidňovala, pomalu začala chápat, že tady už je jim spolu dobře. Že, přesně jak Snape řekl, je to jen obyčejný večer. Že po řadě takových večerů podle všeho usoudili, že jim to tak vyhovuje... ano, rozumem to jakž takž chápala. To jen cit se tomu vzpíral... viděla sebe samu, jak hledí na Snapea, když chvílemi uvažovala nad něčím v opravovaných pracích. Byl to zpytavý pohled plný náklonnosti, za který se její pozorovací já začalo skoro červenat. Pak vždycky pokračovala dál. Snape se kupodivu zdál mnohem chladnější. Byl uvolněný a klidný, ale zcela rezervovaný.

Ucítila ruku na rameni. „To stačí,“ řekl tichý hlas.

„Chci se ještě dívat,“ vydechla, proti své vůli zaujatá svým budoucím-minulým já. Ruka zesílila stisk, ale Hermiona jí vyklouzla, nepředpokládala, že by se s ní Snape přetahoval, i když se ještě pokusil na ni dosáhnout. Obraz se zatím nepatrně zavlnil. Štos neopravených prací byl mnohem nižší a Snape stál u pracovního stolu s aparaturami a soustředěně pracoval na nějakém lektvaru.

Hermiona odložila brk a protáhla se. Vstala a přešla ke Snapeovi. „Ulehčilo by ti, kdyby Poppy objednávala lektvary u svatého Munga,“ prohodila.

„O některých svých lektvarech mám lepší mínění než o těch od Munga,“ odpověděl. „Mnoho z nich navíc upravuji pro konkrétní žáky. Až se toho ujmeš, dám ti seznam – ale upozorňuji předem, že se ti z něj udělá slabo v kolenou.“

„To je tak dlouhý?“

„Ano. Kupříkladu Bezesný spánek pro kohokoli, kdo má v sobě jediný Gauntovský gen, je mnohem účinnější s trochou šalvěje.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Prostě dělám lektvary dobu delší, než jsi na světě.“ Odstoupil od aparatury a nastavoval hodiny.

S úsměvem ho zezadu objala kolem pasu a hlavu si opřela o jeho záda. Snape ztuhnul. S napjatým výrazem ve tváři pomalu odložil hodiny na stůl.

„Prosil jsem tě, abys už takové věci nedělala,“ řekl tiše.

„Ve skutečnosti jsi křičel, že nic takového už nechceš vidět,“ odpověděla Hermiona spokojeně. „Ale teď mě nevidíš. Nebo snad ano?“

„Hermiono...“

„Mám tě ráda, Severusi,“ řekla tiše. „Neodháněj mě. Potřebujeme se.“

„Není to správné. Ani rozumné.“ Jeho hlas zněl přiškrceně. Nehmotná Hermiona viděla bolest ve tváři, kterou ta pravá spatřit nemohla. „Běž, prosím.“

„Opravdu mám?“

„Ano.“

Hermiona se ještě okamžik s přivřenýma očima opírala o ztuhlé Severusovo tělo. Vypadala kupodivu klidně. „Dobrou noc,“ řekla náhle měkce, a prostě odešla. Snape ještě okamžik stál, s hlavou sklopenou. Potom se zvolna zhroutil do křesla, hlavu v dlaních.

„Co... bylo dál?“ zašeptala Hermiona, když si uvědomila, že se pozvolna vrací do svého těla. Připadala si jako ve snu. Mohla být vůbec tohle skutečnost? Neznala se takovou, jakou před chvílí viděla. Muselo v ní narůst obrovské odhodlání, když se dokázala takhle chovat.

„Tvářila jste se, jako by se nic nestalo celých čtrnáct dní, než jste udělala další podobnou nepředloženost,“ řekl Snape se zářícíma očima upřenýma do svých – teď už opět soukromých – vzpomínek. „Bylo to opravdu iritující.“

Hermiona si odfrkla.

„Byl jsem do vás neuvěřitelně zamilovaný. Zoufalý. Přesvědčený, že vás vede jenom lítost a snad ozvěna toho, co cítím já k vám. Byl jsem si jistý, že se mnou nemůžete být šťastná, že vám budou všichni vyčítat, co jsem zač. Že vám časem dojde, o kolik jsem starší, že mě ve skutečnosti nenávidíte stejně jako všechna svá školní léta.“

„Nikdy nebyla pravda, že bych vás nenáviděla,“ řekla Hermiona potichu. Celá se chvěla. Slyšet taková, taková slova od Snapea! Cítila, jak má úplně ledové ruce, podivné zděšení z ní vysávalo všechnu energii. Touha utéct byla tak silná, že se málem znovu celá roztřásla, i přes všechno působení lektvaru.

„A já jsem stále zamilovaný,“ odpověděl on. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit po tváři, ale pak ji pomalu svěsil. „Neuměl jsem to možná říkat dost často. Ale vždycky jste to věděla.“

Pryč, ať jde pryč! Bylo strašně těžké promluvit klidně. „Prosím, nechte mě samotnou. Musím... přemýšlet. Srovnat si to všechno v hlavě.“

Vstal a tentokrát se pohlazení nezdržel. Jen krátký dotyk ve vlasech špičkami prstů.

„Dobrou noc, Hermiono.“

„Dobrou noc, pane... Severusi.“

Slyšel, jak se do toho oslovení musela přimět, jak ztěžka jí šlo přes rty. Odcházel tiše, dosud udivený svým rozhodnutím ukázat jí zrovna takovou vzpomínku, tak brzy – mohl přece tušit, a možná tušil, že z ní nebude ochotná odejít včas. Měl začít pomaleji, nechat ji, aby si na něj zvykla, aby si napřed zvykla na představu, že jsou schopní spolu vycházet po dobrém... 


To především pro něj byla ta chvíle u laboratorního stolu důležitá. Právě tehdy, v den nijak zvlášť výjimečný, se v něm cosi zlomilo, pohár byl naplněn a přetekl poslední kapkou, konečně podlehl; a on věděl, že už ji nebude dál odstrkávat a posílat pryč. Že si vezme všechno, co mu nabídne, a bude brát tak dlouho, dokud bude moci... Hermiona, symbol nového života. Ne tehdy, když se probudil v nemocnici po útoku Nagini, ani když z ní poprvé vyšel po vlastních nohou, ani když stál před soudem se zatraceným Harry Potterem po boku. Až s Hermionou zmizela skutečná temnota jeho života a mohl znovu dýchat.

Vrazili do sebe s nějakým studentem, ne studentem, Nevillem, ani se nenamáhal odpovídat na jeho starostlivé otázky, možná jen něco zavrčel; s pocitem, že zbytečným spěchem všechno zkazil, zalezl do kabinetu, kde nebyly stopy po Hermioně tak zřetelné jako v jejich bytě, a natáhl se na pohovku. Cítil, že potřebuje přemýšlet... ale dokázal jenom vzpomínat. 





8 komentářů:

  1. No to je drámo!
    Nepochybuju, ze Hermiona jako spravna hrdnika telenovely zabreci, poduma, zjisti, jakej je Snape chudak a dobrak, a pobezi mu honem vstric. A zili stastne az do smrti. Rodrigo je pavouk v okne, kterej to cely pozoruje zpovzdali a sprada site na pavoucici Esmeraldu, samozrejme.
    Nebo do toho vtrhne Ron, kterej zjisti, ze Susan nebo Levandule, nebo kdo s nim je tentokrat, stoji za prd a vrhne se k noham Hermione a zaver povidky bude v ohnostroji duelovejch jisker? Tech moznosti!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Připomínáš mi můj starý úmysl psát povídku až podle námětů z diskuse. Ale vy byste zrovna na just přestaly psát, já vás znám. :-D Pavouk super! Hned jsem klidnější. :-))

      Vymazat
  2. Jaká telenovela? V té bývá víc postav než dvě a tady se navíc chovají docela upřímně a jsou na sebe hodní a vůbec. Jé jé, ti jsou sladcí. Sáfra, četla bych dál, až bych brečela...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, názvy kapitol jsi přidávala dodatečně, žejo, žejo? Nepřehlídla jsem tenhle název? Jakože - TENHLE název? Tys prostě chtěla ubrat trochu toho patosu, co? Chechtám se tu nahlas :-D

      Vymazat
    2. Na to, že se to odehrává celé na škole plné lidí, se mi to v rámci úspor (osekali jsme zejména platy za hvězdy a dost se šetřilo i na speciálních efektech) povedlo stáhnout opravdu na minimum. Není nad to být vždy v pravé chvíli na pravém místě :-D
      A kapitoly tam byly od začátku, fakt. Alespoň někde jsem páru upustit potřebovala :-D

      Vymazat
  3. Ách jo. Pěkně to rozjeď, pomaličku, po dlooouhých kapitolách. Díky. Pusu
    :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím to vypadá na kanonických sedm. :-D Díky! ;-)

      Vymazat
    2. Sedm je krásné číslo :D

      Vymazat