Ztracená paměť Hermiony Snapeové (3.) - Stíny minulosti

... a pavouk Rodrigo to všechno vidí, jenže jeho se nikdo nezeptá.



Hermiona nedokázala usnout. Stále dokola si musela přehrávat vzpomínku, kterou jí Snape zapůjčil. Kdy nastal ten zlom? Proč se rozešla s Ronem? Na to jí ale Snape těžko odpoví... neměla odvahu se ho zeptat.

Krátce před půlnocí se rozhodla, že Bradavice jsou jí už malé. Poppy dávno spala a Hermiona si v jejím kabinetě, s pocitem nemalého provinění, vypůjčila krb. „Harry Potter,“ zašeptala a strčila hlavu do zelených plamenů. Vůbec nepochybovala, že k Harrymu bude mít dveře stále otevřené. I krby, samozřejmě.

Pokoj, který si vzápětí měla možnost prohlédnout, nepoznávala. Určitě to nebylo Grimmaudovo náměstí, ani Doupě, ale byl to příjemný prostor zařízený v teplých barvách, dávno zabydlený tou směskou mudlovsko-kouzelnických věcí, jak je uměli dát dohromady jen ti, co vyrůstali u mudlů. Harry spal na dosah tepla plamenů na pohovce s rozečtenou knížkou na hrudi, a to brala jako jasné znamení, že má svůj malý plán dotáhnout do konce.

„Harry... Harry?“

Vyskočil a bleskem vytáhl hůlku. „To jsi ty,“ oddychl si a zazíval. „Pojď dál. Rád vidím, že jsi zpátky, Snape mi málem zbořil kancelář. Připadalo mu, že jsme nasadili málo lidí.“

Jeho slova a také to, jak vypadal, bylo přesvědčivější než cokoli, co si vyslechla v Bradavicích. U starších profesorů nebyla změna příliš patrná, třeba McGonagallová vypadala úplně stejně nejmíň dvacet let, a Snape v její láskyplné péči snad ještě omládl. U dospívajícího Harryho byla obrovská.

Vykročila z krbu a snažila se na něj moc nezírat. Za ta léta, co si ho nepamatovala, mu začaly růst vousy – a teď by rozhodně potřeboval oholit. Vlasy měl dlouhé a stažené do ohonu. Ještě trochu vyrostl a zjevně posiloval. Vypadal naprosto, naprosto skvěle. Bylo těžké nevnímat ho jako o pár let staršího, a možná ne úplně známého muže, kterého přepadla v noci, a který toho neměl moc na sobě, mimochodem. Oči měl ale stále stejně vlídné a usmíval se.

„Tak co se stalo?“ řekl a ukázal na křeslo. Máchl hůlkou a z kuchyně začaly přilétat hrnky na čaj. Jeden podšálek nevybral zatáčku a roztříštil se o dveře. „Jsou věci, na které by měl být člověk úplně vzhůru,“ povzdychl si.

„Promiň, že jdu tak pozdě,“ řekla provinile. „Já jen... všechno beru, všechno si dokážu představit. Ale jak jsem mohla skončit se Snapem, to ne.“

Krátce na ni pohlédl. „Konečně jsi na to přišla? No, čekali jsme to dřív. S ním by nevydržel ani chcíplý tlustočerv.“

Neklidně přešlápla, tohle jí nebylo příjemné. Některá její já si to rozhodně nemyslela a ona se nedomnívala, že by měla tak špatný úsudek. „To je složitější. Já... ztratila jsem paměť.“

„Cože?“ vyskočil znovu Harry, konečně dokonale vzhůru. „A to tě tu nechají jen tak pobíhat?“

„Ve skutečnosti jsem se tajně vkradla madame Pomfreyové do krbu v její pracovně,“ přiznala. „Harry, co vlastně teď děláš?“

„Co si naposledy pamatuješ? Sedni si konečně. Nebolí tě hlava?“

„Pamatuju si konec sedmého ročníku. Věčně jsi byl pryč kvůli soudům, obhajoval jsi Snapea...“

„Kdybych věděl, že tě sbalí, třikrát si to rozmyslím,“ zabručel Harry. Hermiona zrudla.

„Nevím přesně, jak to bylo,“ řekla a zrudla ještě víc, když si připomněla svou přímočarou balící techniku. „Ale chci to vědět. Dozvědět se, že jsem najednou jeho manželka – asi chápeš, jak mi bylo.“

Rozesmál se. „Tak to si raději moc nepředstavuju.“ Náhle zvážněl. „Jak jsi mohla přijít o paměť, u Merlina?“

„Prý nepovedené obliviate, nebo rána do hlavy. Neví se kdo ani proč, já si nepamatuju vůbec nic. A ne že by mě to nezajímalo, ale můj... no, manžel, mě momentálně zajímá mnohem víc. Harry, kdybys viděl, jak mě přivítal! Myslela jsem, že se zbláznil.“

„No dobrá, ten útok nechám na ráno a budeme se věnovat tvé paměti.“ Viděla, že ji nebere jako příliš svéprávnou, ale bylo jí to jedno. Cítila se s ním dobře, i když vypadal jinak.

„Proč jsem se rozešla s Ronem?“

„Aha, no jo. Víš, hrozně jsme se kvůli tomu tenkrát pohádali. Dneska vidím, že je Ron šťastný a ty... ty vlastně taky, i když to nerad připouštím.“

Musela zamrkat, aby jí nezačaly téct slzy. „On mi tak chybí,“ řekla. „Nechápu, proč jsem to udělala...“

Harry chvíli mlčel. „Důvodů jsi říkala spousty... myslím, že podstata všeho ale byla, že... chtěla jsi mít vedle sebe někoho tak chytrého, jako jsi ty sama. Tak jsem to alespoň pochopil. Taky někoho, kdo nepotřebuje, abys mu dělala chůvu. A Ron, přes všechny své klady, stále napůl čekal, až se o něj postaráš. To víš, byl postižený Mollynou péčí.“ Harryho tváří se mihl mírný posměšný úsměv. „Susan mu nosí zapomenuté svačiny,“ dodal zlomyslně.

Hermiona se pomalu opřela v křesle. Bude potřebovat trochu víc času, než tohle zpracuje.

„Snape se chová slušně?“ zeptal se Harry.

„Ohromně. Kdyby to byl někdo úplně cizí, asi tomu celému uvěřím snáz. Ale Snape... Vůbec si není podobný.“ Zaváhala. „Ukázal mi jednu svoji vzpomínku. Asi chápu, jak k tomu celému došlo. Tak trochu, rozumem. Jenže,“ trochu zoufale se zasmála, „pořád je to tak, že mi před pár hodinami oznámili, že místo závěrečných zkoušek mě čeká několik tříd studentů a za manžela ten poslední člověk, kterého bych si dokázala představit. Nějak nevím, čeho se děsit dřív, co dřív řešit, nad čím dřív přemýšlet.“ Protřela si dlaněmi obličej. „Harry, řekni mi, co se dělo s tebou? Alespoň přijdu na jiné myšlenky.“

„Stal jsem se bystrozorem,“ oznámil prostě. „Oženil jsem se, ovdověl. Ach, Hermiono... je mi to líto, ale Ginny zemřela.“

Hermiona zalapala po dechu. „Ginny? Jak...?“

„Už to budou čtyři roky... také se stala bystrozorkou, a byla vážně dobrá. Jeden z posledních smrtijedů, na které jsme dělali zátah... zachránila nás tenkrát všechny, ale sama to odnesla. Ohromně jsi mi tenkrát pomohla, Hermiono.“

Hermiona konečně našla dobrý důvod, proč si pořádně z hloubi duše zabrečet.





„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří ošetřovny. Snape, ve svém obvyklém černém hábitu, pronikavýma očima a s vlasy volně rozpuštěnými, úhledně mu rámovaly tvář... hleděla na něj tiše, zpytavě, docela zapomněla pozdravit. S tímhle člověkem se rozhodla strávit život. Pořád ještě to byla ohromující novinka. Kdykoli ho spatřila, víc ohromující. Nedalo se na to zvyknout.

„Jen jsem se chtěl ujistit, že ti nic nechybí,“ řekl. „Nechceš donést něco ke čtení?“

Tohle přeci nebyl Snape!

„Dobré jitro,“ vydechla. „Promiňte, zamyslela jsem se. Ne, děkuji, nepotřebuji nic. Musím tu být?“

Nezaváhal s odpovědí a zněl docela obyčejně, když odpovídal: „Nechám ti připravit pokoje.“

„Jsme manželé. Předpokládám, že...“ selhal jí hlas. Vůbec neměla pocit, že je to správné. Jenže mělo by být, a on se snažil. I ona se musí snažit. „Že se mám kam vrátit.“

V očích mu probleskla radost a ulehčení. „Jenom jestli opravdu chceš,“ řekl.

„Jestli vám to nebude vadit.“ Že jsem úplně mimo současnou realitu, dodala v duchu, ale Snape buď pochopil, nebo necítil potřebu v jejím nejasném vyjádření rýpat.

„Nebude.“ Konečně popošel k ní. Uvědomila si, že nepatrně napadá na jednu nohu. Památka na Pána Zla?

Znovu se posadil na židli. Zřejmě si ani neuvědomil, že se vrátil k neformálnímu oslovování. „Už jsem o tom uvažoval,“ řekl. „O tvém návratu. Leda bys stála o jakousi - dovolenou. Nikdo by ti to neměl za zlé." Zavrtěla hlavou a on zjevně ani nepředpokládal, že by reagovala jinak. "Znalosti máš dostatečné pro první čtyři ročníky a přípravu na hodiny zpracovanou z dřívějších let. Ke studentům si vedeš podrobné poznámky, mohu ti půjčit i své. Vyšší ročníky si zatím nechám já. Až se do toho dostaneš, postupně si je převezmeš zpátky. Z lektvarů jsem učil už jenom semináře pro nejpokročilejší v sedmém ročníku.“ Tmavé oči ji držely v zajetí stejně spolehlivě, jako večer před tím jeho paže. „Pokud se budeš chtít vrátit domů... budu rád. Je to tam bez tebe prázdné.“ Bez rozpaků vyslovoval i slova, která by v souvislosti s ním nejraději vymazala ze světa. „Nechám ti ložnici a spát budu v knihovně.“

Nechtěla na sobě nechat znát, jak se jí ulevilo. Byla odhodlaná plnit své povinnosti co nejlíp, snažit se mu stát opět manželkou, protože on za to nemohl, že, to ona někde něco zkazila, provedla, nedala si pozor... ale ve své paměti... byla dosud panna. Nedovedla si představit, že by toho muže, který se jí navíc zdál až příliš starý, třeba jen políbila.

Její úlevy si byl dobře vědom, ale neřekl nic. Dostal víc, než doufal.

Po třech dnech, které Hermiona strávila studiem událostí posledních let, vyhýbání se Snapeovi tak, aby to nebylo moc nápadné, dalším dlouhým rozhovorem s Harrym, který ji seznámil s osudy jejich spolužáků, a také s Nevillem, na jehož profesorskou podobu si zvykala obzvlášť těžko – optimistický nadhled, metr osm a osmdesát a sebevědomí nebylo něco, co s ním měla kdy spojeného – Hermiona se rozhodla zkusit opět vyučovat. Ostatní učitelé si nemohli její hodiny rozebírat do nekonečna. Přesněji řečeno, Severus učil všechno, co se dalo stihnout, a poslední hodiny mu končily těsně před večeří, k pramalému nadšení studentů posunuté ze svých obvyklých termínů. Ani její, ani jeho předmět se nedaly snadno suplovat.

Hned první hodina dopadla lépe, než čekala, studenti vypadali jejím návratem přímo nadšení. Když odevzdávali sáhodlouhé úkoly, které jim zadával ještě Snape, hned bylo jasné proč. Povzbudilo ji to nicméně a přebrala si rovnou dva nejmladší ročníky s tím, že za pár dní se uvidí.

V jejich bytě to bylo náročnější. Cítila se tam napjatá a neklidná, spíš jako by přišla na školní trest, a ne domů. Naštěstí veškerý její čas zabíralo studium a Snapeovy neskutečné štosy testů a domácích úkolů, takže vedle sebe leda tiše a soustředně pracovali. Spát chodil později než ona a vstával dřív, nebyla nijak nucená reagovat na skutečnost, že spí na přeměněné pohovce v obýváku. Jeho ohleduplnost, v této i spoustě dalších věcí, ji skoro děsila. Měla pocit, že se starým Snapem by se smířila snáz. Býval ve své všezahrnující nelásce ke světu nekomplikovaný a tak nějak srozumitelnější.

Často si v duchu přehrávala vzpomínku, kterou jí ukázal. Cítila se stejně toužící po lásce, jako když doma četla romány s hrdiny, kteří ji dokázali vzít za srdce – nebyla to skutečnost, jenom přelud, jakkoli krásný. Nedokázala ho spojit se skutečnou osobou profesora Snapea, ani se sebou. Byla za ní ale vděčná. Připadala si hrozně sama. Nedokázala si zvyknout ani na svou novou tvář, natož na fakt, že nemá blízko sebe žádné přátele. Rona se neodvážila kontaktovat, Harry bydlel ve vlastním domě a byl často pryč... z ostatních profesorů byl v jejím věku jenom Neville, který k jejímu naprostému úžasu jejich manželství zcela schvaloval a „polidštění Snapea“ označoval za vrchol jejího magického umění. Měla díky tomu s kým probírat běžné denní záležitosti. Zatímco na rozhovor se Snapem se musela vždycky chystat předem a sbírat síly, hovořit s Nevillem bylo nesmírně snadné.

Snape v sobě nacházel netušenou trpělivost, ve vzácných volných chvílích se pokoušel pátrat po příčině ztráty paměti, a k Hermioně se choval se vstřícností, která ji uváděla do setrvalých rozpaků. Uběhlo pět dlouhých dní, které Hermionu vyčerpaly tak, jako by je trávila v hlubinném dole, a jeho plnily opatrnou nadějí.

Pak si ho ale Poppy zavolala a všechno bylo rázem jinak.

„Severusi, váhala jsem jak a komu to říct, ale nakonec jsem se rozhodla takhle – začít tebou. Obávám se totiž, abys neudělal něco nepředloženého. Takže si sedni a dej si předsevzetí, že vstaneš, až když budeš zase dokonale klidný.“

Seděl v křesle naproti ní, obočí povytažené a tvářil se zdvořile. „Nemyslím, že bych ti kdy zavdal příčinu pochybovat o svém sebeovládání.“ Poppy si v duchu povzdechla. Věděla velmi dobře, že mu ten povznesený klid dlouho nevydrží.

„Vyšetřila jsem znovu podrobně Hermionu. Severusi..." Pracovat ve škole znamenalo, že tahle zpráva nebude nikdy dobrá. "Věděl jsi, že je těhotná?“

Seděl tak nehybně, jako by ho ta slova proměnila v kámen. „Jak dlouho?“ zeptal se tak tiše, že to možná jenom odečetla ze rtů.

„To nevím přesně, nemám tu na podobné věci vybavení… dlouho ne.“

Nic neřekl. Nepohnul se. Ve tváři masku děsivého chladu. Poppy si nedělala iluze, že by mu vnukla naději, že to dítě může jeho; vůbec takovou možnost nebral v potaz, v takové náhody věřit nedokázal. Když Hermionu přivedli, nebyla zraněná a šaty měla uválené, ale nepotrhané. Nevypadala jako někdo, kdo čelil přepadení. Ale s magií se podobné věci daly provést neobyčejně čistě.

Zavřel oči a čelo opřel o špičky prstů sepnutých dlaní. Léčitelka mlčela. Nepochybovala, že všeobecně vzdělaný Severus ví, že otcovství budou moci potvrdit či vyvrátit až za pár měsíců. Předpokládala – byla si jistá – že jenom přemýšlí, nakolik je Hermiona za celou situaci odpovědná. Jestli to náhodou celé není jenom nějaká její hra, kterou chce zakrýt své provinění, buď přímo ona, nebo někdo, kdo se zalekl následků.

„V pořádku, Poppy,“ zdvihl po děsivě dlouhé době hlavu. Hovořil klidně, bez zaujetí. „Nic se nezměnilo. Dítě budu brát jako vlastní.“

Léčitelka věděla, že má před sebou někoho, kdo roky lhal do očí Voldemortovi. Nevěřila ale ani v nejmenším, že by byl schopen hrát úlohu, pro kterou se právě rozhodl. Předstírat chlad je o mnoho snadnější, než předstírat lásku; tvářit se jako oddaný sluha při vypjatých setkáních nekonečně jednodušší, než jako milující partner v každém okamžiku dne. A Severus sám se změnil víc, než co byl ochoten připustit. Nechtěla, aby se vrátil k tomu, čím byl - nezasloužil si to on, Hermiona, ani nikdo kolem nich. "Není důvod ho nebrat jako vlastní," řekla, ale namáhala se zbytečně.

„Ví už to… Hermiona?“

„Nejspíš ne. Ona – stále o sobě není úplně schopná uvažovat tímhle způsobem, abych tak řekla. Mentálně je stále o hodně mladší.“

„Řekni jí to ty.“

„Dobře,“ hlesla. „A ty…?“

„Já musím na hodinu,“ odpověděl prostě. „Děkuji ti, žes mě upozornila předem.“ Pokývl jí na pozdrav – led a chlad a duchem na tisíc světelných let daleko - a byl pryč. Neodvážila se ho zdržovat; a vůbec se netěšila, až tenhle hovor povede podruhé.

- Pokračování -