Ztracená paměť Hermiony Snapeové (4.) - Někdo jiný, nějak jinak

Mezi dvěma lustry pod stropem Velké síně - pavučina! :-)


 
Nepršelo a někde vysoko mezi rychlými, šedými mraky, prosvítaly hvězdy. Takových nocí nebylo mnoho, ne teď v předjaří, a měla tedy skvělý důvod, proč se klepat zimou na Astronomické věži a předstírat zájem o hvězdičky. Hvězdičky. To bylo přesně to, proč tu byla. Rozhodně. Neschovávala se, ani neoddalovala setkání s budoucím otcem svého dítěte.

„Hermiono…?

Samozřejmě bylo naivní předpokládat, že by vytoužená samota vydržela dlouho. Měla se zavřít v učebně lektvarů, tam nevstupoval dobrovolně vůbec nikdo.

„Ty máš ale oči,“ řekl k Nevillovi, který se protáhl úzkým průlezem ze schodiště a opřel se o ochoz vedle ní. Byla tu vážně tma.

„To jen že ty máš vlasy,“ odpověděl pokojně. „Totiž,“ zrozpačitěl trochu, „tvoje silueta proti nebi… a studenti si sem netroufají…“

„To by byla novinka,“ podotkla.

„McGonagallová je v otázkách bezpečnosti mnohem přísnější, než býval Brumbál,“ pohnul se Neville trochu, snad pokrčil rameny. „A po pravdě, z pozice profesora ji dokonale chápu. Nejraději bych je na koleji zamykal a jenom ve dvoustupu vodil na obědy a večeře.“

„Hádám, že jsem to viděla podobně,“ zamumlala. Neville neodpověděl. S tváří obrácenou vzhůru, s očima, které se slabě zaleskly odrazem vzdálených hvězd, působil náhle bližší i vzdálenější než kdy dřív. Stál tak blízko, že se dotýkali pažemi a snad i cítila jeho teplo, i když to přes všechno to oblečení stěží mohlo být možné. Jeho hábit voněl jakousi zvláštní, bylinkovou vůní, která jí vzdáleně připomínala Prýtovou, u té se taky vždycky poznalo, ve kterém skleníku byla naposledy… Pocit sounáležitosti ji prostoupil jako hřejivá vlna pohody.

„Něco tě trápí,“ řekl tiše.

Touha svěřit se mu byla v té chvíli obrovská. Čekám dítě! chtěla vykřiknout. Čekám dítě, i když si připadám na vztahy nepoznamenaných sedmnáct. Jsem vdaná za bývalého smrtijeda, musím učit předmět, na který si nepřipadám vůbec kvalifikovaná, jo a taky čekám dítě, McGonagallová se určitě bude tvářit statečně, až se to dozví, jak asi byla nadšená z toho, že se dali se Snapem dohromady? Internátní školy obecně preferovaly svobodné učitele, z řady dobrých důvodů. Chci to dítě? Chtěla jsem ho, asi…

„Však víš,“ pokusila se pousmát. Nebylo by fér mu to říct dřív než Snapeovi. „Nic nového. Obávám se, že jsem projevila trestuhodný nedostatek přizpůsobivosti.“

Tiše se zasmál. „Naopak, řekl bych. Zvládáš to skvěle. Vždyť je to… pět let. Jak líp bys to chtěla zvládat?“

„Snad bych se měla utěšovat tím, že jsem se nevrátila mentálně ještě o pár let dřív,“ řekla. „Připadat si na dvanáct by byla katastrofa. Už tak se leknu pokaždé, když se omylem podívám do zrcadla.“

„Snapea by zavřeli,“ uchechtl se. „Spouštět se s dvanáctkou, to by neprošlo ani hrdinovi s Merlinovým řádem.“

„Hej!“ šťouchla do něj loktem. „Žádný spouštění.“ To už bylo možná trochu moc osobní, ale trpěla momentálně absencí jakýchkoli kamarádek. Holt musel pár detailů z jejího života přetrpět. „Žádné muchlování před prvním rande,“ dodala ctnostně. „Jen se obávám, že tím pádem zemřu jako stará panna, protože oba máme tolik práce, že si stíháme vyměnit sotva pozdravy.“

„No jo vlastně,“ řekl Neville naštěstí s takovou porcí pochopení, až by ho za to nejraději objala. „Nevinná vdaná paní?“

„Plus mínus,“ ošila se, protože až tak daleko tu sdílnost hnát nechtěla. „Je mi sedmnáct. Kdo by se chtěl vdávat v sedmnácti? Navíc za někoho, komu je dvakrát víc? A kousek k tomu?“

„Ále, jen to řekni. Kdo by se chtěl vdávat za Snapea?“

„Pořád je to divné,“ připustila. „Čekám, kdy se konečně někdo začne smát a řekne mi, že je to celé vtip - a všichni se zatím tváří vážně a povzbudivě - a Snape... je Snape.“ Povzdechla si.

„Snape na rande…“ začal přemítavě, „ne, na tohle mi fantazie schází. Dovedeš si ho představit v čajovně madame Pacinkové?“

„Néé, prosím néé, tohle v hlavě nechci,“ zaúpěla se smíchem. „Na té její maličké židli, v tom svém širokém černo černém hábitu, mračí se na všechno okolo, nad hlavou mu povlává vyšívaná záclonka…“

„A v jedné ruce drží miniaturní šálek s čajem a ve druhé kytku,“ přisadil si Neville.

„Uá,“ pravila Hermiona procítěně a složila si hlavu na ruce, kterými se opírala o ochoz. „Jak mě by zajímalo, co se mi honilo hlavou!“

„Ty s ním chceš opravdu zůstat?“ řekl náhle vážně. „Nebránil by ti odejít, víš.“

„Už jsem se rozhodla,“ odpověděla. „Sice si to nepamatuju, ale komu už by měl člověk věřit, než sám sobě?“ Držet se toho, co by mělo být správné, je... určitě správné... že?

„Sobě ano,“ souhlasil, „ale osobnost člověka se vytváří na základě životních zkušeností, které zažívá. Jsi jinou osobností než dřív. Věkový rozdíl mezi vámi se ještě zvětšil, ačkoli současné podmínky tě tlačí k tomu, abys dospívala rychleji. Ale protože si tehdejší okolnosti znovu neprožiješ, už nikdy nebudeš stejná. Je obdivuhodné, jak se snažíš splnit své domnělé povinnosti… ale je to tvůj život, celý život. Nezahazuj ho pro něco, co se dost možná nikdy nedozvíš.“

„Na tom něco je,“ řekla pomalu. Jenže jsem těhotná, těhotná, těhotná. Možná jsem se měla nad čím rozmýšlet ještě včera, ale dnes? Zatnout zuby a zvyknout si. Žít by nebylo z čeho ani kde a navíc by to nebylo fér ani vůči tomu dítěti, ani vůči jeho otci. Těhotná. Přišla jsem k dítěti a ani nevím, jaké to je dělat všechny ty věci, které výrobě dětí předcházejí… a je to vážně divné nevědět, nezažít, jaký asi je Snape v posteli? Trochu se jí nad tou představou stáhl žaludek.

„A co je možná ještě zásadnější, nikdy už nezažiješ stejného Snapea,“ pokračoval zamyšleně.

Ťal možná přesněji, než sám tušil. To mohlo být ono? Potřebovala Snapea oslabeného, bezmocného – Harry přeci říkal, že strávil u Munga neskutečně dlouhou dobu. Musel být na okraji smrti, aby překonala strach z jeho převahy, a proniklo jí do srdce, jak moc o něj nechce přijít?

„Kéž bych ti to mohl nějak ulehčit,“ řekl Neville tiše a položil jí ruku kolem ramen. Dosud opřená o kamenné zábradlí, narovnala se, a tak se vlastně stalo, že se k němu přitočila blíž a nějak ji najednou objímal – a bylo to neskutečně příjemné, topila se v bylinkové vůni i pocitu těla, které pod všemi těmi hábity bylo překvapivě pevné. „Nechci, aby sis myslela, že tě chci nějak přemlouvat – k čemukoli. Jen uvažuju nahlas.“ Neville dávno nebyl tím pomalým, zavalitým chlapcem… a i když nebyl tak nápadně přitažlivý jako Harry, vypadal zatraceně dobře. A právě teď si to Hermiona uvědomovala nesmírně intenzivně. Někde daleko, hluboko pod jejich nohama, ji čekal Snape, z jehož dotyku měla strach. „Já vím,“ hlesla. Možná by bylo snadnější být mu znovu manželkou, časem, kdyby už měla za sebou něco… hezkého…

„Musím už jít,“ zamumlala nezřetelně. Cítila jeho zdvihající se hruď, a hlavně tu vůni, úžasnou vůni, přivírala oči blahem a nedokázala se jí nabažit. Rozhodně by si měla udělat exkurzi do skleníků.

„Ale teď už vážně musím jít,“ dodala po chvíli, kdy se ani jeden z nich nepohnul.

„Ano,“ řekl náhle, a mnohem dřív než čekala, a než se sama odhodlala k pohybu. Spustil ruce, sklouzly mu po jejích ramenou a zádech jako pohlazení. „Dobrou noc, Hermiono,“ řekl tiše, snad ještě zaváhal, snad na něco čekal, na vlastní odhodlání, něco, co by mohla říci ona... a byl pryč. Připadala si najednou nesnesitelně sama.

Jestli by nebylo snadnější zmizet někam hodně daleko, uvažovala. Začít úplně od začátku. Ani to dítě přeci nemusí mít… přeci? Opatrně tu myšlenku prozkoumala ze všech stran. Je těhotná tak krátce, že by bylo velice snadné… ne, připustila si skoro naštvaně. Tudy cesta nevede. I když se ještě nedokázala do představy něčeho živého ve svém břiše položit se skutečnými emocemi – tedy jinými než panikou a strachem a hrůzou nad představou budoucnosti – někde hluboko v ní bylo jasné přesvědčení, že takové věci se prostě nedělají.

A nejhorší je, že si to celé dělám sama, pokračovala v chmurných úvahách, zatímco scházela z nejvyššího bodu hradu do toho nejnižšího, jedno kamenné schodiště po druhém. Sama strkám hlavu do oprátky, tlapu do pasti, obě nohy do okovů. Děje se něco, co nechci, na místě, na kterém nechci být, s lidmi, o které nestojím, budoucnost, se kterou se nedokážu ztotožnit. Nebojuju ani neutíkám. Trpně přijímám cestu, pro kterou se rozhodlo docela jiné mé já…

Do bytu vstoupila s pocitem odsouzence na smrt, ale Snape nikde nebyl, ovšem, říkal přeci, že něco řeší mezi svými zmijozely - a tak, trochu promrzlá a ne moc šťastná, bleskově se připravila a spaní a rovnou skočila do postele, vděčná, že se oddaluje rozhovor, na který se necítila. Ten rozhovor. Vůbec si nedokázala představit, jak bude Snape reagovat na podobnou zprávu. Naprosto jí nepřišel jako otcovský typ... ale koneckonců nepřipadal jí ani jako typ na manželství - a jak se snažil. 

Ležela v posteli a zírala do tmy. Když mu to řekne: Severusi, budeš tatínek! - a ze žaludku měla okamžitě ztuhlý uzlík děsu - je v tom něco definitivního. Nenechá mě odejít, došlo jí. Toho se bojím. Že teď si ještě mohu vybrat, ale potom už ne.
 
Věděla, že se k rozumnému řešení ani neblíží, nemělo smysl třeštit oči do tmy a se sílící únavou a splínem čekat na ráno. Nechtěla z Bradavic, jenom se bála zůstávat s ním. Poněkud... nekompatibilní přání! Pokud by se nechtěla zařídit jako Sibyla, nebo kdysi Hagrid. Volná věž by se určitě našla... Nakonec si sáhla pro lahvičku bezesného spánku a s pocitem, že pro tuhle noc je lektvar to nejlepší, co pro sebe může udělat, konečně usnula.

Ráno začalo velmi dobře: ani tentokrát Snape nebyl nikde v dohledu. Noční úvahy na téma 'jak zůstat v Bradavicích a nenechat se u toho obtěžovat vlastním manželem' jí teď přišly skoro zábavné a v dobré náladě prosluněného jitra si cestou na snídani začala jen tak pro sebe vymýšlet, jak by se taková věc dala zařídit - neplánovala to samozřejmě doopravdy, prostě jen tak. Stejně nebyla schopná přemýšlet o ničem jiném a nikom jiném - snad trochu o Nevillovi, jehož přítomnost by přivítala zdaleka nejvíc, ale po včerejšku to byly myšlenky trochu provinilé a znejistělé, co se to tam vlastně stalo?!

„Dobré ráno, Minervo,“ řekla a s pousmáním kývla i na Kratiknota a Nevilla, kteří seděli o pár židlí dál a zrovna se dělili o konvičku mléka do kávy. Nikdo další zatím nedorazil, nebo už byli pryč. Mimoděk zaznamenala, že kolem havraspárského stolu je nejživěji, nebelvíři nejspíš ještě spali, mrzimorové naopak pomalu končili, ti si museli pospíšit, začínali ráno na fanfrpálovém hřišti a to byl kus cesty…

Připadala si zvláštně klidná a odhodlaná. Je Hermiona Grangerová – dobrá, možná Snapeová, ale uvnitř sebe je Hermiona Grangerová, nebo zkrátka Hermiona, a to už něco znamená. Znamená to odhodlání, sílu, nevzdávat se! Zvládne naprosto všechno, co před ni osud postaví. Popere se o to, co jí patří a co chce, a když náhodou zrovna neví, co by to mělo být, nevadí, to už se v životě stává. Uklidní se a nadechne a nejistota se vytratí. Jedno její já dokázalo sbalit Snapea a udělat z něj člověka a přitom ještě učit lektvary - lektvary! - bandu studentů, kteří byli jen o pár let mladší. Byla prostě dobrá a teď na to rozhodně nesmí zapomínat.

Odhodlaně si nalila čaj a jako odměnu za všechna dobrá předsevzetí přihodila i pár kostek cukru. Bude to prostě brát jedno po druhém. Zvládla Snapea v dobách, kdy ji nechtěl. Neporadit si s ním teď, kdy na ni kouká jako na svatý obrázek, by bylo na pováženou. Ať se jí stalo cokoli… nemá smysl se příliš ohlížet, protože tu cestu už má za sebou a nic s tím nenadělá.

Ze zamyšlení ji vytrhla první vlna ranní pošty. Otevřenými okny vlétlo dovnitř několik sov a zkušeně se trefovaly zásilkami do džbánů s mlékem a misek s marmeládou. Pousmála se, když se dva zmijozelští prváci srazili hlavami ve snaze chňapnout po srolovaném Jinotaji dřív, než skončí v cereáliích. Jedna ze sov zamířila i k ní a přímo do ruky jí pustila jakýsi dopis – zkušeně a blahosklonně si nechala předat kousek slaniny, a zase odplachtila.

Hermiona se pohodlně opřela do křesla a začala rozlepovat obálku. Mimoděk zaznamenala, a žaludek se jí trochu stáhl, že dveře na opačném konci Velké síně se otevřely, a stejně jako každé ráno jimi vevlál Severus Snape, vysoký, černý a v pravém smyslu toho slova černokněžník; a dlouhými kroky kráčí k učitelskému stolu. Vtělená osudovost a drama! Budit takový dojem i v době snídaně a v širokých paprscích ranního slunce, to už chtělo pořádné odhodlání a slušnou porci praxe. Vlastní vylekanou reakci ovšem zaznamenala s mírnou nelibostí. Musí s tím něco udělat.

Z obálky vytáhla pergamen, byl to jen křivě ustřižený útržek s několika slovy. Přečetla si je, a pak znovu, protože hned nechápala… hned ne, ale vzápětí ano... najednou bylo všechno jasné, křišťálově a nezpochybnitelně jasné, docela nová, ale nesporná perspektiva. Zajíkavě se nadechla a na okamžik zadržela dech. Ve světle téhle zprávy dostaly události posledních dní docela jiný smysl – nechápala teď, že jí to celé nedošlo dřív, a kdo za tím vším stojí. Skoro s úlevou upustila pergamen na stůl, hluboce vděčná za to pošťouchnutí, které jí umožnilo si srovnat priority a ujasnit si plány do budoucna. Všechno to čerstvé odhodlání a nově utvrzená statečnost se teď budou hodit. Věděla přesně, co musí udělat, a nebyl důvod to neudělat hned. Zůstat v Bradavicích. Ale...

Vstala. Snape už byl sotva deset metrů od stolu, rozeznávala každý tah jeho tváře, nečitelný pohled, takhle na delší rovné trase bylo jeho kulhání patrnější, jak malou cenu musel zaplatit za zradu svého starého já –

Vytáhla hůlku. Jeho oči se na ni rázem upřely se vší intenzitou, pohled rychlý jako blesk, věděl přesně, co se děje, ale byla to ona, pořád ještě to byla ona, takže zaváhal; pro vlastní hůlku hmátl až ve chvíli, když už vyslovovala kouzlo, trestuhodně pozdě, profesore Obrany, špatný příklad studentům! V duchu se zasmála. Opravdu zaskočila jeho? Je skvělé mít důvěru. Přidá v pravou chvíli ty potřebné desetinky vteřin, které jsou nejvíc potřeba.

Zasáhla ho přesně kam chtěla, do hrudi, musela to být rána jako když kopne kůň. Odletěl dozadu hezkých pár metrů, ozvaly se první zděšené výkřiky, ale Hermiona si jich nevšímala. Jen mimoděk zaznamenala, že Neville i McGonagallová se k ní chtěli vrhnout oba naráz, ale ve spěchu se srazili a McGonagallová upadla na zem, Nevillovi přímo pod nohy.

Použila jsem úplně nesmyslné kouzlo, uvědomila si Hermiona rozčarovaně. Příliš jsem se nechala pohltit tím, že vůbec bojuju, a zapomněla se víc zamyslet jak… Znovu zdvihla hůlku – ve skutečnosti sotva dořekla – Snape ještě padal, kácela se pod ním lavice a nějací dva studenti, smetení jeho letícím tělem, skončili pod stolem.

„Avada…“ začala, nejspíš ne dost pevně, ale nevadí, čas se vlekl jako med, snad i jiskřil jantarem, všechno bylo v podivném oparu ohromení, že to dokázala, že si jde za svým, proč tu zprávu nedostala dřív? Ještě stihne přidat všechno to potřebné odhodlání. Musí mířit dobře, kolem je dost dětí, ale to zvládne.

Ale Snape nečekal. Možná váhal, zpočátku – tu nepopsatelně krátkou dobu, než se mu srovnalo myšlení do starých vzorců neustálého ohrožení a nutné obrany z jakékoli myslitelné strany a každého směru. V té chvíli si byl jistý, že právě k tomu to celé směřovalo, že si našla někoho jiného a jeho se prostě rozhodla zbavit. Ta podivná ztráta paměti nebyla nic než kamufláž, možná částečně pravá, aby ztratil ostražitost, možná jenom hraná… ale směřovalo to sem a jestli okamžitě nezakročí, bude mrtvý.

A on rozhodně neplánoval zemřít.

„Relacio,“ řekl, vykřikl, nebo si pomyslel, nebyl si sám jistý. Vzápětí narazil hlavou do hrany stolu a před očima mu vybuchla žhavá bolest. Jenže nepotřeboval v pravém smyslu vidět. Věděl co udělal, věděl jak mířil, věděl jak silné kouzlo dokázal provést. V téhle chvíli Hermionino tělo letělo dozadu ke stěně. Narazí do ní silně, ale ne dost; stála, takže bude moci pokračovat v tom, co započala.

„Relacio,“ udělal proto ještě jednou a přes těžkou rudou mlhu zamířil o něco níž. Někdo poblíž hlasitě křičel, ať to byl kdokoli, na nejbližší hodině Obrany ho čeká něco hodně ošklivého. Těžký dubový stůl na učitelském stupínku se překotil a do sílícího křiku se mísil třesk rozbíjeného nádobí. Popojel dozadu a přirazil Hermionu, která se snažila zopakovat kouzlo, znovu ke zdi.

Snape konečně definitivně dopadl. Vyrazil si dech a na temeni cítil nesnesitelně svědivou bolest, ale to mohlo všechno počkat, kdo potřeboval dýchat? Na nohy se zdvihl dalším kouzlem, prudké švihnutí těla ztuhlého jako kámen, před očima se mu prudkou změnou polohy zatmělo, ale bylo to jen pro jistotu, vlastně už věděl, že je po všem. Pomalu sklonil ruku s hůlkou a úder nebo dva srdce čekal, dokud se nevzpamatuje.

McGonagallová měla skutečně štěstí. Tím, že spadla ještě před tím, než se Snape začal bránit, stůl přepadl přes ni a vůbec ji nezasáhl. První proto vyskočila a sebrala Hermioně hůlku, vyrvala ji z nebránící se ruky jen tak, bez kouzla. Hermiona beztak neměla na cokoli dalšího ani pomyšlení. V zádech ji bolelo, protože na zdi možná byl gobelín, ale nebyl zdaleka tak tlustý, jak vypadal, a zeď za ním byla z hrubých kamenů; hranou stolu dostala do žaludku a byla v šoku. Jednou rukou opřená o zeď lapala po dechu, druhou si tiskla na břicho a snažila se nepozvracet. Neville, který se původně snažil zvednout Minervu, naopak dostal plný zásah, a ještě se mu ani nepovedlo dostat zpod zbytků dřeva a nádobí.

Snape udělal krok nebo dva. Úleva, že je Minerva v pořádku – v jejím věku by se opravdu neměla dostávat do podobných situací – se mísila s neurčitou nevěřící hrůzou z Hermiony. Nepřipouštěl si dosud, co se stalo. Ani obavy nad tím, jestli je v pořádku, jestli je dítě v pořádku, že to byla ona, kdo zaútočil. Nepřipouštěl si vlastně nic, kromě existence té jediné konkrétní vteřiny, ve které se zrovna nacházelo jeho tělo. Pokusil se soustředit. Vnímal svou nevíru a věděl, že se v zájmu všech zúčastněných musí vzpamatovat rychle a efektivně, ale něco v něm se zatvrzovalo, něco temného a tuhého jako balvan mu narůstalo v hrudi a hrozilo, že ho svou tíží srazí k zemi, snažil se bránit té tíze, ale těžkla mu ramena i ruce a kolem bylo příliš málo vzduchu k nadechnutí.

Někdo ho popadl za paži a sevřel pevně, v první chvíli ani nedokázal uvěřit v takovou nehoráznost a pohlédl na toho člověka vedle sebe plný vzteklé zuřivosti. Jeden z jeho vlastních sedmáků.

„Skoro jste upadl,“ řekl mladík polohlasně, pevně, ale do očí se mu podívat netroufal, byla to velmi pracně posbíraná odvaha. „To určitě nechcete, tady přede všemi. Posadím vás.“

Asi měl pravdu, sám si teď uvědomil, jak vratce stojí, že už už přepadá, svědění ve vlasech se měnilo v tepavou bolest a viděl podivně rozostřeně… lavici už někdo zdvihl, v nastalém chaosu studenti pobíhali sem a tam a Hermionu už přes ně skoro neviděl. Nechal se posadit – a omdlel až pak. Koneckonců, bylo to praktické. Mnohem lepší padat na studenty, než dostat další ránu do hlavy o příliš tvrdou zem. 

- Pokračování -