Ztracená paměť Hermiony Snapeové (5.) - Tma za okny, temnota v duši

Tiše tiše, pavouk spí... až se vzbudí, mušku sní.





Za okny byla tma, inkoustová temnota bezměsíčné noci. Tak dlouho spal…? Nepohnul se zatím, chtěl ještě chvíli pro sebe, než bude nucen odpovídat na otázky a možná čelit obviněním; než bude muset začít přemýšlet o tom, co se stalo, a co to znamená pro zbytek jeho života; o jedné dívce s oříškovýma očima. S trochou duševní disciplíny - zvlášť za temných bezměsíčních nocí - se dalo myšlenkám utíkat docela dobře, klouzat po jejich povrchu, nezaujatě je nechat kroužit temnotou vlastní mysli. Nemyslet, nebýt... nechat čas propadat mezi prsty jako zrnka písku.

Jenže Poppy na něm musela mít uložené monitorovací kouzlo, protože inkoustová čerň se vzápětí změnila v zrcadlo plné světla svíček, které kolem její drobné postavy kroužily jako hejno světlušek.

„Severusi,“ řekla tiše a slabě se pousmála, nebyl to šťastný úsměv, jenom pozdrav ze zvyku, když za sebou zatahovala závěs kolem jeho postele. „Zůstaň ještě ležet, buď tak hodný.“

Vůbec neměl v úmyslu vstávat. Byl ve fázi 'chci nebýt' a ještě se nepokoušel zjistit, jak je na tom jeho tělo, zcela úmyslně nepohnul jediným svalem kromě očí, veškeré fyzično pustil z mysli. Nebyl zvědavý na bolest, kterou samozřejmě zvládne a vydrží a překoná na těch pár hodin či dní – ale dokud se dala ignorovat, byl za tu chvíli odkladu vděčný.

„Máš pohmožděná žebra a obrovské štěstí – hlava je na tom docela dobře. Dala jsem ti krvetvorný lektvar,“ což už věděl sám podle pocitu, že mu někdo nacpal do pusy pár chcíplých švábů, „a pro jistotu trochu kostirostu,“ které chvíli před tím někdo vylouhoval v odvaru ze skřetích ponožek, „ale palici máš tvrdou dost. Slabý otřes mozku, ale lebka v pořádku.“

„Dobře,“ vydechl. Protože nakonec to přijít muselo, zkusil se pohnout. Ano, naražená žebra, měl to zkoušet opatrněji – a nevěděl to snad? – zbytečně tak byla Poppy svědkem, jak mu návalem bolesti vyrazilo na čele pár krůpějí potu. Jinak se cítil až nepřípadně dobře. Docela určitě tam proběhl i nějaký lektvar na bolest, a možná zklidňující. Vždycky měla sklony být vůči němu zbytečně protektivní.

„Asi chceš vědět, jak je na tom Hermiona,“ řekla Poppy opatrně.

„Proč by mě to mělo zajímat?“ zachraptěl.

„Těsně před tím, než tě napadla, jí přišla zásilka – dopis. Podle Minervy to bylo něco stručného, nejspíš jen jeden list.“ Mluvila nápadně pečlivě a trochu naléhavě. Možná by přeci jen stálo za to odejít rovnou. „Přečetla si ho a vytáhla hůlku. A Severusi – ten dopis se nenašel. Jen ožehlá obálka s Hermioniným jménem, umazaná od popela.“

„Drahá Poppy,“ řekl a posadil se, spustil nohy z postele a dal si chvíli na aklimatizaci do tak přeukrutně nepohodlné polohy. „Nemůžeš nikoho očarovat písemně. Myslel bych, že je to obecně známý fakt.“

„To ti vážně připadá pravděpodobnější, že tě Hermiona jen tak napadla? Hermiona? A ještě navíc ve chvíli, kdy mohla ohrozit studenty?“

„A co tobě připadá pravděpodobnější – že se poprvé v dějinách někoho povedlo očarovat trochou inkoustu – nebo že nějaké ženské ruply nervy?“ Opatrně se nadechl. Jeho vlastní slova bolela, ale zasloužil by mnohem víc, možná nějakou tu vařící smůlu a žhavé železo a pár jehel pod nehty. Dostalo se mu něčeho, co si nezasloužil, nečekaný dar, o který se nepřičinil. Odplata se dostavila s jen nepatrným zpožděním a vesmír byl znovu v rovnováze. Zpět je postava tragického zoufalce, který se nehlásí k naději a štěstí považuje za přísadu do lektvaru. Jen škoda, že temnější než černé hábity už nejsou k dostání.

„Ne nějaké ženské,“ odpovídala zatím Poppy pevně. „Hermioně.“

„Dobrá,“ zvedl se na nohy a natáhl se pro svůj plášť, složený na židli u postele. „Tak povídej. Jaké známky prokletí, lektvaru, zakázaných kleteb, či čehokoli dalšího, jsi našla?“

„Dopisy se jen tak samy bez důvodu nezapálí.“

„Bezhůlkovým kouzlem v případě emočního výkyvu? Snadno.“ Co nešlo snadno, bylo dostat se do hábitu. Žebra byla věc pekelně k vzteku, to si z dřívějších dob pamatoval dobře. Skoro ho ohromilo, když si spočítal, jak dávno je musel naposledy řešit.

„Víš stejně dobře jako já, že je spousta způsobů ovlivnění mysli, po kterých nenajdeš stopy.“

„Nezkoušej to, Poppy. Oba víme, když už jsi u těch sdílených znalostí, že jich zase tolik není, jsou náročné na provedení, a že absence stop je spíše teoretická.“

„Severusi…“

Roztáhl závěs a vykročil. „Já… oceňuji tvou snahu,“ řekl strnule, neohlédl se. „Sám budu pátrat po dalším pachateli. Spokojená?“

„Hermiona leží vpravo pod obrazem,“ řekla Poppy tiše. Ani tam neotočil hlavu; a odešel, dveře se za ním zavřely tiše a neodvratně.

Hermiona, bdící s očima otevřenýma do tmy, se neozvala.




Ke svému rozčarování Snape zjistil, že z jeho kabinetu se zatím stalo poutní místo. Musela je tam pustit Minerva – a on jí měl už dávno zablokovat vstup, ředitelka neředitelka – a tak místo vzpomínání na způsoby, jak míval vychytané sezení s bolavými kostmi, musel čelit třem Nebelvírům a tvářit se u toho, jako by nejraději nevyl na Měsíc s Lupinem po boku.

„Vypadněte všichni,“ zkusil svým nejodpornějším hlasem, protože vždycky existovala naděje, že poslechnou. Nepřekvapilo ho, když to nezabralo.

„Musíme si promluvit,“ řekl Harry.

„Tohle by přeci Hermiona sama od sebe nikdy neudělala,“ řekl Neville.

„Vypadáš příšerně,“ řekla McGonagallová.

Neville jako na potvoru zabral křeslo, do kterého jediného by se možná ještě byl schopný sám usadit. Čert aby je vzal všechny.

„Tři na jednoho,“ ušklíbl se proto a opřel se o stěnu vedle dveří, patřičně nonšalantně, aby to nevypadalo. „Nebelvírský očistec.“

„Severusi,“ řekla Minerva káravě. „Situace je příliš vážná.“

Dýchal pomalu, opatrně, pravidelně a s rozmyslem. To jediné ho zajímalo, nebo snad chtěl, aby to bylo to jediné, co ho zajímá. Oči se mu zavíraly, byl příšerně unavený, nejspíš ještě z lektvarů, kterými ho Poppy prolila. Věděl, že pocit strašlivé zrady, který v něm bobtná a rozrůstá se, od sebe už dlouho neudrží. Nakonec mu to všechno dojde – že je konec a všechno špatně a jeho svět zmizel v propasti – a pak se bude příčetnost předstírat mnohem hůř.

„Vy dva,“ ukázal na Minervu a Nevilla, „ven.“ Nevilla nemohl ani cítit, Minerva si to zasloužila za to, že je sem všechny přivedla, a Pottera by se stejně nezbavil.

„Jeden na jednoho, to je fér,“ řekl Harry souhlasně, jako by se snad v případě nouze nechystal mávat bystrozorskou průkazkou.

„Jsme tu kvůli Hermioně,“ ohradil se Neville. „Ne nějakému… duelu?“

„Pokud se chce Severus hádat jenom s jedním z nás, má na to svaté právo,“ prohlásil Harry a neradostně se pousmál. „To bude v pořádku, Neville. Nebo snad máš nějaké nové informace?“

„To ne,“ připustil mladík neochotně a vstal. „Jenom…“ Se zoufalou prosbou pohlédl na Minervu.

„Pojďme,“ souhlasila kupodivu, nenadšeně, ale smířeně. Dokonce postrčila Nevilla před sebou. I tak měl dojem, že trvá nekonečně dlouho, než za nimi zaklaply dveře. S úlevným vydechnutím sklonil hlavu a zavřel oči.

S Harrym už od bojů s Voldemortem měli zvláštní dohodu: byli schopní jeden před druhým dát najevo slabost. Byla to zvláštní dohoda, kterou oba dokonale chápali a akceptovali a nejspíš se jí oba v duchu napůl posmívali, ale byla praktická a nevídali se moc často, takže ani nebývala vystavená přehnaným zkouškám. Svůj prapůvod měla v nejranějším dětství obou: ačkoli Snape vyrostl do nelaskavosti a Harry do neoblomné přátelskosti, oba strávili většinu života s vědomím, že se mohou spoléhat jenom na sebe a svět kolem je veskrze nepřátelský. Zůstalo to v nich - pro oba bylo těžké akceptovat použitelnost druhých lidí. Snape byl ochoten k ústupkům kvůli Hermioně, Harry byl mnohem štědřejší; ale i tak se jeden u druhého setkal s pochopením překračujícím běžný rámec rezervovanosti. A pak to byl trochu zvyk, protože v průběhu konce války se vzájemně tahali z průšvihu častěji, než o co by kdokoli stál. Oba nějak usoudili, že když už je ten druhý viděl rozsekané na mraky, je tu nějaký precedent a lze na něm stavět.

Snape se proto nebránil, když ho Harry popadl a domanévroval k pohovce, kterou upravil tak šikovně, že bylo úplně jasné, že je s jeho stavem dobře obeznámený. Snape věnoval ošklivou myšlenku příliš sdílné Poppy, ale spíš ze zvyku; kdyby se Harry nechal vyhodit stejně jako ostatní, asi by strávil noc zhroucený na koberečku u dveří.

Harry to vzal komplet: zul mu boty, přikryl ho a ze skřítků vymámil čaj; Snape nejspíš na chvíli usnul, protože když znovu otevřel oči, Harry seděl v křesle vedle jeho pohovky, v ruce držel sklenku s whisky z jeho vlastních zásob, a s hlavou zvrácenou dozadu pozoroval odlesky plamenů z krbu míhající se po stropě.

„Tak to vyklopte,“ řekl Snape nevlídně. „Čím dřív budeme mít ten váš rozhovor za sebou, tím líp.“

Harry pomalu pohnul hlavou, až se na něj mohl zadívat, zpytavě a beze zloby. „Je to skutečně zvláštní,“ řekl zvolna. „Za obvyklých okolností je manžel první podezřelý. Možná jsem skutečně zaujatý, když mi takový směr pátrání nepřipadá perspektivní, ale raději si budu namlouvat, že nejsem zaujatý, ale obeznámený.“

Snapeovi se podařilo vyloudit nějaký nespokojený, mírně dehonestující zvuk.

„Celková situace ale nedává smysl. Jsem si naprosto jistý, že jste s Hermionou chtěl být. Přesto jste teď ochotný ji hodit přes palubu v podstatě bez boje. Nechápu to. Čaj?“

„Nevím, co na tom k nepochopení,“ řekl Snape ztěžka. „Jsou to zhruba dva týdny, co zmizela. Na školní pozemky by se neměl dostat nikdo cizí a v oblasti, kde ji naposledy viděli, jsem nenašel jedinou stopu. Ani já, ani vy a vaši bystrozoři.“

„To je pravda,“ řekl Harry. „Převrátili jsme každý kámen.“

„Pokud vyloučíme studenty,“ nechal si do dlaní vložit příjemně teplý šálek, „a to jsem si velmi jistý, že můžeme směle udělat,“ a Harry kývl, „je nasnadě, že odešla sama, nebo k sobě někomu umožnila přístup.“

„Neviděl bych to tak jednoznačně. Mohla reagovat na situaci, o které nic nevíme. Jestli se dostala za hranice pozemků –„

„Já tam hledal. A vy?“

„Ovšem. Ale jsou rozsáhlé.“

„Kdyby se dělo něco příliš podezřelého, dala by zprávu dřív, než by odešla.“

Harry se ve skutečnosti nechtěl přít. Chtěl nechat Snapea, aby řekl svou verzi. Pokývl mu na znamení, že poslouchá.

„O několik dní později byla zpět. Stejně náhle jako zmizela – je zpět. Vůbec žádné stopy po zakletí, lektvarech, kletbách, fyzickém násilí – vůbec nic. Jenom, a to je skutečně zvláštní, ztratila paměť. Ve skutečnosti je ztráta paměti, navíc tak příhodně ohraničená, velmi výjimečná věc, Pottere. Nestává se náhodou. Na místě, kde ji našli – a bylo to skoro u hradu, poblíž jezera – jsem obrátil každý list a stéblo trávy. Nenašel jsem vůbec nic, co by nasvědčovalo přítomnosti cizí osoby, kouzlení, boji. Prostě... přišla.“ I mluvit bylo protivně nepříjemné, hrudník musel mít jednu velkou podlitinu. Ale stejně jako kdysi, když si ještě myslel, že umírá… Potter byl použitelnější než kdokoli jiný. Zvlášť co se s těmi dlouhými vlasy, a když se konečně zbavil brýlí, přestal podobat svému zatracenému otci.

„Co nejspíš nevíte…“ a tohle se říkalo zatraceně těžko, „a byl bych raději, kdyby se ta informace zatím nešířila… Hermiona je těhotná.“

Harry s hrnkem před pusou znehybněl; až za okamžik dokončil pohyb, poněkud strnule, a napil se. „Vy to dítě… nechcete?“ přeptal se chraptivě.

„Není moje,“ sdělil Snape suše. „Takže já vám řeknu, pane Pottere, jaké scénáře vidím před sebou: zjistila to a šla za otcem toho dítěte. Ten se zděsil takové komplikace a zaklel ji tak, aby na něj zapomněla. A zkrátka to přehnal. I když – kdo ví?“ Posupně se uchechtl. „Pottere, já jsem pro ni velmi špatná partie. Zjistila to ještě včas, je mladá a život má před sebou. Nebudu ji držet na řetěze. A že mě dnes napadla? Podvědomí je mocná věc. Prostě jí ruply nervy.“

„Hmm,“ udělal Harry. „Říkal jste scénáře. Jaký by mohl být další?“

Snape se zahleděl vzhůru. „Zrovna nedávno mi velmi zaníceně vyprávěla o případu muže, který provedl jakýsi zločin a pak sám sobě změnil paměť tak, aby nemohl vypovídat ani pod veritasérem.“

„Jakože se v ní náhle probudilo svědomí a rozhodla se předstírat i sama před sebou, že to dítě bude vaše?“ ujistil se Harry fascinovaně.

Snape nepokrčil rameny, protože to byl pohyb nad jeho síly, ale udělal výmluvné „Chm.“

„Dobrá. Další možnosti?“

„Nedokázala mi to říct. Ztráta paměti jako hysterická reakce na stres je v odborné literatuře dobře popsaná.“

„Podivuhodné,“ neskrýval už Harry ryzí úžas. „Uvažoval jste také, že to prostě hraje?“

„Jistěže,“ souhlasil Snape. „Ale není to příliš pravděpodobné. Nikdy nebyla moc dobrá herečka.“

„Alespoň to,“ zamumlal Harry. „Víte, co mají všechny vaše teorie společného?“ zeptal se pak a rovnou si odpověděl: „Naprostou neochotu si připustit, že by Hermiona byla šťastná. Nejsou tím nejpravděpodobnějším vysvětlením, jenom tím nejhorším možným pro vás. Prostě jste se rozhodl, že teď získala skvělou příležitost k úniku – ale nedává to smysl tak strašně, až jsem – no, řekl bych možná ohromený.“

„Ohromil jsem Harryho Pottera,“ zavrčel Snape. „Větší mety už mě nečekají.“

„Nu dobrá,“ řekl Harry, „zdá se, že máte jasno. Stejně vás teď nemůžeme pustit k sobě.“

„Myslíte, že bych se jí chtěl pomstít?“ řekl Snape ostře. „Zbláznil ses, Pottere?“

„Ale ne,“ trhnul Harry hlavou netrpělivě. „Ale my pořád nevíme, proč vás napadla. Není pod imperiem, to bylo první, co jsem si ověřil – někdo našel jiný způsob. Takže se to může opakovat.“

„Taky řešení,“ ucedil.

„Poslyšte, Severusi. Shodneme se na tom, že opravdu ztratila paměť? A že neví, proč a jak o ni přišla?“

„Ano,“ připustil Snape zvolna. „Na tom se shodneme. Nehraje to.“

„Dobrá. Tak mi řekněte – proč se tak strašně málo zajímá o to, jak se jí to stalo?“

Snape se zarazil. Sám před ní o ubohých výsledcích svého pátrání nemluvil, protože ho frustrovala vlastní neschopnost, nechtěl jí to připomínat, a tak obecně se nezdálo, že by to k něčemu bylo. Ale pátral velmi usilovně a Potter měl pravdu, na otázky Hermiona odpovídala ne snad přímo vyhýbavě, ale v nejmenší možné míře.

„Přišla za mnou hned ten první večer, co se vrátila do Bradavic – a zajímal ji jenom váš soukromý život, současné reálie, co se stalo v době, kdy byla pryč. V nejmenším se nezajímala ani o svou nehodu, ani o to, kde těch několik dní strávila. Neprojevila přání to řešit, nikdy se nezeptala, jak pokračujeme.“

„Ani mě se nikdy nezeptala,“ řekl pomalu.

„A to dnešní napadení? Mezi studenty, ve Velké síni – řekněme, že by ji něco dokázalo naštvat tak strašně, že na vás vyjede s hůlkou. Představit si to nedovedu, ale budiž. Koneckonců kdybyste ji chtěl vytočit, nejspíš to dokážete. Ale nikdy neuvěřím, že by na to šla takhle. Něco v tom pergamenu ji dokázalo ovlivnit. A protože oba víme, že písemně se kouzlit nedá, bude v tom něco jiného. Něco natolik komplexního, že to odvádí stranou myšlenky o té události jako takové.“

Snape zavřel oči. Je možné, aby měl Potter pravdu? Naděje... nic nebolí víc než marná naděje... a Hermiona...? Točila se mu hlava a jakkoli jeho lektvary odvedly dobrou práci, stále cítil tupou bolest a tlak na temeni. Ta zatracená žebra bolela při každém nádechu a mohl by teď sloužit jako báječná pomůcka pro výuku psychosomatiky – Hermiona mu neuvěřitelně chyběla, nedokázal se smířit s tím, že je najednou pryč - a stahující se svaly na rozbolavělé hrudi dělaly z takového stesku pekelnou záležitost.

„Uspím vás,“ řekl Harry a Snape si uvědomil, že se nad ním Harry sklání a otírá mu potem zbrocenou tvář.

„Opovažte se, Pottere…“

„Tak zavolám Pomfreyovou.“

„Ne!“ zachrčel a znovu zavřel oči. A pak buď Harry splnil svou výhružku, nebo odpadl sám od sebe, ale konečně bylo na chvíli všechno v pořádku… jako vždycky, když o sobě nevěděl.

- Pokračování -