Ztracená paměť Hermiony Snapeové (1.) - Návrat

Schválně: kdo uhádne hlavní postavy už podle názvu? :-)
Ano, já vím, že jsem slibovala někoho jiného. Nepřipomínejte mi to. Takové věci se dějí samy od sebe a já se jenom snažím udržet krok. Našla jsem totiž jakési staré torzo povídky a Eithné (mít viníka je vždycky fajn a ano, to je ten viník!) si postavila hlavu, že ji musím dopsat. A nějak se stalo, že skutečně dopsala (= styl začátku vůbec neodpovídá konci, uá!). Nicméně tady je: užijte si ji. Severus Snape, Hermiona Snapeová, Neville Longbottom, Harry Potter, Minerva McGonagallová a další osoby se zdvojenými souhláskami ve jméně, kdysi tak důvěrně známé - o pár let později a tisíc světelných let dál.
Žánr: telenovela. Varování: je děsně patetická!









„Severusi... našli Hermionu!“

McGonagallová se usmívala a z toho pochopil, že Hermiona je v pořádku. Vyskočil a kniha, kterou ještě před chvílí četl – u které předstíral, že ji čte – spadla na zem. Ani se po ní neohlédl. Vyběhl ze svého pokoje a až po několika krocích si uvědomil, že vlastně neví, kam běží.

„Kde je?“ ohlédl se po McGonagallové, která vyšla za ním a chápavě se usmívala. Zamračil se, aby se neřeklo, ale obvyklá verva v tom nebyla.

„Na ošetřovně. Před chvílí ji přivedli.“

Vyrazil tam tak rychle, jak jeho profesorská důstojnost dovolovala. Studenti před ním uskakovali s vyděšenými pohledy, když se prohnal kolem nich s vlajícím černým pláštěm, a na ošetřovnu doslova vběhl.

Hermiona seděla na posteli se sklopenou hlavou, jen napůl oblečená, ale živá, od pohledu snad i zdravá... ta úleva se nedala vyjádřit slovy.

„Hermiono,“ vydechl a pevně ji objal. „Nikdy jsem se tak nebál,“ zašeptal.

Cítil, jak v jeho rukou ztuhla. „Profesore?“ hlesla nevěřícně a pokusila se mu vymanit.

Zmateně ji pustil a s rukama dosud na jejích ramenou se jí zahleděl do tváře. Vypadala vystrašeně a on pochopil, že má strach z něj. „Co se stalo?“ zeptal se a pomalu ruce spustil. Cítil, jak se v něm rozlévá nějaký strašlivý chlad. Ona nezmizela, neztratila se... odešla od něj. Z nějakého důvodu je teď zpátky, ale to neznamená, že přišla zpátky za ním.

Hermiona si mimoděk přitáhla okraje županu ke krku a zrudla. „Pane profesore, já nechápu... oceňuji... oceňuji, že jste měl o mě obavy, ale...“ Neznělo to upřímně. Byla zdvořilá, nic víc. Zdvořilá a vyděšená. Bolestně nechápal, co se stalo.

„Ať už cokoli... neříkej mi profesore, prosím,“ řekl potichu, pečlivě ovládaným hlasem.

Zmateně zamrkala. „Já... totiž...“ Oči se jí zaleskly.

Objevila se Poppy a úsměv jí z tváře rychle zmizel, když spatřila zničeně vyhlížející Hermionu a Snapea s podivně strnulým výrzem ve tváři. Hermioně se viditelně ulevilo, že už nejsou sami.

„Madame, mně nic není, opravdu... mohu se vrátit do věže?“ řekla Hermiona rychle a pečlivě se pohledem vyhýbala Snapeovi.

„Do jaké věže?“ podivila se léčitelka roztržitě, protože právě spouštěla nějaká diagnostická kouzla. „Ještě musíme provést pár vyšetření.“

„Do nebelvírské, samozřejmě,“ odvětila Hermiona trochu zamračeně. „Vyspím se a bude mi dobře.“

Poppy se zarazila a pohlédla na Snapea. „Hermiono, pokud se z nějakého důvodu nechceš vrátit do vašeho bytu, stejně by nebylo vhodné bydlet se studenty,“ řekla pak šetrně. „I když...“ odkašlala si v rozpacích, „samozřejmě můžeš zůstat tady, dokud se nepřipraví pokoje vedle tvého kabinetu.“

„Cože?“ vytřeštila Hermiona oči. „Vrátit do našeho bytu?“

Snape se prudce otočil a odešel z ošetřovny. Dveře za ním zapadly s hlasitým prásknutím. Hermiona sebou škubla a pak podruhé, když uviděla hněvivou vrásku na čele jindy tak chápavé léčitelky.

„Hermiono, ať už jste se nepohodli, nebo se něco stalo, nemůžeš jen tak smazat pět let společného života,“ řekla rozhodně. „Ani se k němu takhle chovat. Nedovedeš si představit, jak zoufalý byl, když jsi zmizela. Zaslouží si vysvětlení.“

„Pět let společného života?“ opakovala Hermiona hluše. Ukázala na dveře. „S ním?“

„Dokonce mám pocit, že teď někdy máte výročí svatby,“ řekla Poppy a zatrhla si v pergamenu, který se jí vznášel u ruky, další položku. „Že?“

Poslední, co Hermiona viděla, byl slabý úsměv, se kterým Poppy Pomfreyová vzpomínala na událost, ke které v Bradavicích pochopitelně příliš často nedocházelo – a pak se jí před očima rozlila tma. Poprvé v životě omdlela.



„Severusi?“ Minerva znala svého kolegu dost dlouho, aby věděla, že pokud by opravdu nechtěl, nikdy by se k němu nedostala. Proto když na klepání nikdo neodpovídal, prostě stiskla kliku a vešla dovnitř. Snape seděl před krbem se skleničkou v ruce, vedle sebe poloprázdnou láhev, a ve tváři tak prázdný výraz, až se mimoděk zachvěla. Vypadal teď jako... jako kdysi. Světlo, které mu do očí vetkal život s Hermionou, bylo pryč.

„Severusi, Poppy provedla veškerá vyšetření a mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“

Doufala, že ho toto neobvyklé – alespoň na ni neobvyklé – prohlášení vyburcuje, ale nestalo se tak. Nepohnul se a nijak nedal najevo, že si všiml její přítomnosti.

„Obě se dají shrnout do jediného: není to její vina. Patrně ji někdo napadl, protože to stěží mohla být nehoda... nejspíš kletbou obliviate. Přišla o paměť, Severusi. Nevěděla, že jste manželé. Vyděsila se, že se k ní její profesor lektvarů chová zcela nepatřičným způsobem.“

Tentokrát na ni pohlédl a v očích měl takovou explozi protichůdných emocí, že musela sklopit zrak. Rychle se ale ovládl.

„Kdo... jak?“ zachraptěl.

Zavrtěla hlavou. „Nevíme. Podle všeho žije v období krátce po poražení Ty-víš-koho – nejspíš v době, kdy probíhal tvůj proces, protože se divila, že už jsi z nemocnice zpátky v Bradavicích. Byla přesvědčená, že se jí udělalo špatně na procházce kolem jezera. Teď se Poppy snaží zjistit, jestli kromě toho, že její paměť zmizela...“ McGonagallová se odmlčela.

„Jestli v sobě nemá něco navíc?“ dořekl. „Zvládám nitrobranu mnohem lépe a Hermionu lépe znám. Měla mě k tomu přizvat.“

Profesorka si povzdechla. „Severusi, představa, že jste svoji, ji velice sebrala a nenesla by teď tvou přítomnost dobře. Nesnášeli jste se v době, na kterou si ona vzpomíná. Poppy zvládne všechna diagnostická kouzla jak náleží a pokud by snad potřebovala identifikovat konkrétní kletbu, přizve tě.“ Znovu zaváhala a Snape si netrpělivě odfrknul.

„Ano, a také v té době chodila s Weasleym. Pamatuji si to, Minervo. Nemusíš mě utěšovat.“

„Ale ona by útěchu rozhodně potřebovala,“ prohlásila rázně. „Je na tom psychicky dost špatně, a to jsme jí ani neřekli, že je Ron ženatý. Teď nejspíš s Poppy probírají historii posledních několika let. Většinu ale budeš muset doplnit ty.“ Nečekaně jemně se usmála. „Málokdo asi tuší, jak tě ve skutečnosti musela uhánět, aby sis ji vzal.“

Snape se slabě pousmál a McGonagallová by přísahala, že nepatrně zrůžověl. „Věděl jsem, co kvůli mně zkusí,“ řekl tiše. „A nemýlil jsem se. Mnozí přátelé jí dodnes předhazují, jak si se mnou ničí život.“

„Byla s tebou šťastná a ty s ní také. Ona už pro to jednou udělala všechno. Teď je řada na tobě.“

Stará profesorka vstala a poklepala Snapeovi na rameno. „Ať už svou paměť časem najde, nebo ne, nenech ji odejít, Severusi.“

„Někdy si říkám, jestli v mé mysli nečteš lépe než já sám,“ řekl a v očích mu problesklo něco, nad čím se zamračila.

„Severusi, žiju o hodně delší dobu než ty. Bylo by s podivem, kdybych neposbírala pár zkušeností. A tebe znám většinu tvého života. Jestli ti mohu dát radu, i když to dělám nerada: vůbec neuvažuj, že bys ji nechal být. Zničilo by tě to a ona si to nezaslouží.“

„Minervo, ty nevíš...“

Bolest v jeho hlase způsobila, že její zlost rychle roztála. „Poslouchám,“ řekla tiše.

Potřásl hlavou. „Asi o tom nechci mluvit.“

„Souvisí to nějak...“ Teď zaváhala i ona. Tohle už bylo příliš soukromé a rozhovor plný odmlk byl nepohodlný pro oba.

„Ano. Asi ano. Hermiona vždycky chtěla mít děti – vím to. Nezkoumali jsme, čí je to vina, že se nám žádných nedostalo, ale... jsem přesvědčen, že má. Jed Nagini, který mě tenkrát málem zabil... vracela se k té myšlence poslední dobou, já – asi proto jsem byl tak ochotný uvěřit, že prostě odešla…“

„A teď chceš říct, že nastala vhodná příležitost, aby dostala šanci si najít někoho jiného, někoho, koho budou schvalovat její přátelé ze školy a s kým bude mít kupu baculatých dětí?“ zeptala se McGonagallová tónem, který u ní neznal.

„Minervo, sarkasmus je spíše moje doména,“ vypravil ze sebe těžce.

„Neodpověděl jsi mi.“

Mlčel. Pohlédl na skleničku ve své ruce, jako by ji viděl poprvé, a pak ji prudkým pohybem mrštil ke krbu. Rozlétla se ve spršce střepů a zbylá whisky zasyčela v plamenech.

Minerva se otočila a tiše odešla z kabinetu.




„Já vážně učím lektvary?“ žasla tou dobou Hermiona. „A prof... Snape... obranu proti černé magii? Vždyť bych neposlouchala celé dny nic jiného, než jak dělám všechno špatně a co bych měla vylepšit!“

Poppy se zasmála. „Co je s tebou, stal se docela snesitelným,“ ujistila konsternovanou dívku. „Nejvíc o vašem vztahu ví paní ředitelka. Můžeš ji poprosit, aby ti něco pověděla. Tak, testy mám hotové. Víš, fyzicky jsi docela v pořádku. Paměť... může se vrátit, nemusí. Nepoznám s jistotou, jestli to bylo obliviate nebo mechanický úder do hlavy – to druhé by byla lepší zpráva. Po obliviate bys měla jen malou naději získat svou paměť zpět. Takhle můžeme doufat, že se ti všechno vrátí.“

„Co nějaký lektvar?“ uvažovala váhavě.

„Určitě takové existují, ale není moc pravděpodobné, že bys něco pila venku na procházce, z neznámých zdrojů…“ Poppy trochu bezmocně rozhodila rukama. „Stopy veškeré žádné, po ničem. Ať už to byl kdokoli, byl velice schopný.“

Hermiona přikyvovala, duchem nepřítomná. Po chvíli se konečně odvážila zeptat na to, co jí leželo v hlavě od první chvíle, kdy se dozvěděla, že je Snapeová. „Co je s Ronem?“

Poppy vypadala soucitně. „Opustila jsi ho krátce poté, co jste dodělali školu.“

„Opustila? Já jeho?“ užasla Hermiona a v očích se jí objevily slzy. Frustrovaně si je setřela. Přes veškerá ztracená léta si byla jistá, že tolik, co zvládla za posledních pár hodin, se nikdy v životě pláči bránit nemusela.

Poppy přikývla. „A za necelé dva roky jste se brali se Severusem. Nevím pořádně, jak k tomu došlo. Byla jsi na učitelské nástavbě – dva roky studia jsi zvládla za rok, co si pamatuji. Minerva hodně stála o to, abys vzala to místo po Severusovi. Nenašla nikoho, koho by chtěla víc než o tebe.“

„A Ron?“ zeptala se znovu, odhodlaná vypít pohár hořkosti až do dna.

„Pracuje na ministerstvu, něco kolem famfrpálu. Oženil se se Susan Bonesovou, chodila do Mrzimoru...“

„Pamatuju si ji,“ řekla Hermiona hluše. „Byla s námi v Brumbálově armádě. Fajn... fajn holka.“ Hlas se jí nejistě zachvěl.

„... a mají spolu už dvě děti a třetí je na cestě. Bradavice čeká další Weasleyovská vlna,“ pousmála se Poppy chabě. 

Hermiona jen sklopila hlavu. Hermiona Snapeová. Ne Weasleyová, Snapeová! Dala by cokoli za to, aby tohle celé byla jen nějaká hrozná noční můra. Probudit se z ní a rychle zapomenout... ale v hloubi srdce věděla, že tak snadné to mít nebude.

- Pokračování -