Nic menšího než osud světa - 14.

Poslední kapitola. :-)






„Hm,“ udělal Clint, protože něco se mu na té postavě ve stínech nezdálo - snad pohyb, který měl udělat zvuk, ale neudělal, nebo odraz světla na šatech, nebo možná jen intuice; a mrsknul lžičkou. Hladce prolétla Lokiho tělem a zacinkala kdesi za ním na traventinové podlaze. Obraz zakmital a zmizel.

„Podle Friday Loki stále leží v posteli,“ řekl Tony skloněný nad obrázkem v mobilu. Strange mávl rukama a vylétlo mu z nich zlatavé světlo, jako přílivová vlna proniklo všemi a vším, kam až dohlédli. Nic se nestalo a Strange jen cosi nespokojeného procedil mezi sevřenými rty. Rozhlížel se, div si neukroutil krk.

„Bruci, kde jsem tě nabíral s quinjetem?“ zeptal se Clint.

„Na sedmatřicáté,“ odpověděl Banner nejistě. „Proč…?“

Ve skutečnosti ale měl žhavějšího adepta. Tep mu zrychlil a podvědomě provedl bleskovou revizi ostrých předmětů na stole před sebou. „Natasho, co byla první věc, kterou jsi mi řekla, když jsi se probudila z kómatu?“

Natasha jen protočila panenky – a proměnila se. Seděl tam Loki, nohu si hodil přes nohu, ruce zapřené o opěradlo židle v nápadně ležérním - nemám zbraně, nebojuju, nečaruju, jsem neškodný! - gestu a pozoroval je s ironickým úsměškem plným despektu. „Rychlejší, než jsem čekal,“ podotkl.

„Co jsi s ní provedl?“ zavrčel Clint a pevně sevřel první nůž, který byl po ruce. Sice jen na máslo, ale zbytek by dokonal vztek. Démonek na jeho zádech solidárně zaprskal.

„Vůbec nic,“ řekl Loki, „samozřejmě. Prostě spí, a později vám možná řeknu kde, to je má pojistka. Dokonce jsem ani jejím tělem nenahradil své – i když by mi to dost ulehčilo práci, po pravdě – protože to množství uspávacích prostředků by porazilo slona.“ Přehlédl je výmluvným pohledem. „Je tak pěkné být mezi přáteli.“

„O tom jsem přesně mluvil,“ ucedil temně Strange. Z Lokiho nespouštěl pohled a ruce měl pozdvihnuté, div mu mezi nimi nesršelo. Když zjistil, že v jedné ještě drží kousek pečiva, upustil ho na stůl.

„Nikdo tě nevěznil, Loki,“ řekl Banner mírně. Ten jediný nevypadal, že by se chystal s Lokim provádět něco veskrze fyzického, ani hrnek z ruky neodložil. „Byl jsi na tom bídně. Chtěl jsem dát tvému tělu čas se uzdravit.“

„Úžasně velkorysou spoustu času,“ ušklíbl se Loki.

„Nedělej z toho kdo ví co,“ řekl Tony a rukavice s repulsorem se z jeho ruky zase s tichým zasvištěním seskládala do náramku. "Vážně je tak divné, že jsme nevěděli co s tebou?“

„Midgarďané jsou ve všech dimenzích stejní,“ odsekl Loki, ale když mu Tony ukázal konvici, souhlasně trhnul obočím. „Je jedno, co udělám, kolik životů zachráním, co všechno obětuju – stejně jsem nepřítel.“ Hrnku s kávou se chopil ochotně, ale neprozíravě. Drama se s ním totiž předvádělo dost špatně.

„Argumenty jsi slyšel,“ řekl Clint už klidněji. „V zásadě jsou tu dva tábory. Jeden říká ‚nevíme, co od něj čekat‘, druhý ‚to bude v pohodě‘. Jo a pak je tu ještě Bruce se svým ‚vyslechněme Lokiho‘. Tak do toho, Loki. Chceš zůstat na Zemi, máš nějaké plány do budoucna?“

„Kde se vidím za pět let?“ zatvářil se Loki přehnaně zadumaně. „To vás nemusí zajímat. Spojenci, na chvíli – ale nemyslím, že bych tu s vámi chtěl zůstat.“ Upil z hrnku a nespokojeně se na něj zamračil.
 
„Nechat tě pobíhat okolo,“ začal Strange do Tonyho: „Vždyť už jsi byl Avenger!“

Clint ho rovnou drapl za předloktí, aby se jim nevypařil před očima. „Počkej,“ řekl naléhavě. „Teď jsi naštvaný a nedivím se – ale hele, mě vzbudili dneska. Nenechal bych tě v tom.“ ("Zatímco my jsme gestapo," zabrblalo to od Tonyho.)

Lokiho pohled kupodivu nepatrně zmírněl. Ruku mu vztekle nevyškubl, jen se trochu odtáhl. „Tobě to i věřím,“ řekl, a Clinta znovu tak trochu vyděsila důvěra, kterou vůči němu Loki projevoval. Co se sakra mezi nimi dělo na té druhé Zemi? „Předstírání ti totiž nikdy nešlo.“ Aha.

„Jestli chceš zůstat na téhle Zemi, lepší zázemí než tady nenajdeš,“ řekl Clint. „Natasha říkala, že tě bavilo být Avenger. Nejsme nejspíš o tolik jiní – a vlastních špatnejch chlápků máme taky dost. Nuda nehrozí.“

„Ještě jsem se nerozhodl, co udělám,“ řekl Loki.

„Zrovna tobě tak věřím nedostatek plánů,“ uchechtl se Tony.

„Nečekal jsem, že se mi podaří zastavit Thora" pokrčil Loki rameny. "Nestálo za to dělat žádné plány. A teď je Thor... pryč - ale pořád je tam Hel. Každé mé zdržení stojí životy na světech, po kterých zatouží.“

Najednou to znělo utrápeně a poněkud deprimovaně. Nebo alespoň Clint měl ten dojem. Strange se pořád tvářil, jako by tam Loki seděl omotaný pásy s výbušninami, a Tony se vrátil k čechrání listů salátu, i když sousto nepolkl od chvíle, kdy se Loki objevil.

„Je silnější než ty,“ řekl Bruce.

„Ale neudělat nic?“ rozhodil Loki rukama.

„Však on ji nakonec někdo sejme,“ konstatoval Tony lehkovážně. „Vždycky to tak je, tyrani mívají spoustu nepřátel.“

„Nepřemlouvejte ho,“ ucedil Strange temně.

Co by řekla Natasha? „Jsi prostě mladší brácha. Nejsi za ni zodpovědný,“ pravil Clint. Jo, to rozhodně znělo jako ona.

„To možná nejsem, ale také mám šance větší než kdokoli jiný,“ odsekl Loki. „Ale nejen proto váhám s odchodem. Příčí se mi nechat vás tu v nevědomosti.“ Znovu se pozorně zahleděl na Clinta a lehce pozdvihl ruku, dlaní k zemi, jako by ho tišil. „Protože to dítě, co si tě osvojilo, je opravdu anděl. Jedna z nejnebezpečnějších bytostí ve vesmíru.“

Clint pomalu dokončil proces mrknutí, pak pohyb rukou, a po menší úvaze, co mu to ještě chybí ke štěstí, začal i dýchat. Rozhodně neměl v úmyslu začít ze sebe démonka zběsile shazovat, jak se možná Loki obával. Rozhodně ne. Ani ho to nenapadlo.

„Příliš demonstrativní altruismus není věrohodný,“ řekl Strange. Usadil se už pohodlněji, ale napětí mu z vrásek na čele nezmizelo. „Proč tolik péče?“

Loki předvedl pravý vlčí úsměv. „Jsem hodný,“ řekl jízlivě.

„Nebo tě zdejší andělé zajímají proto, abys získal zbraň,“ rozvíjel Strange své paranoidní teorie. „Proti andělům té vaší Hel bys postavil vlastní.“

Loki nerozhodně poklepal prsty na stůl. Clint usoudil, že by se cítil mnohem líp, kdyby to Loki prostě popřel. „Máš i nemáš pravdu,“ odpověděl nakonec. „Neplánuji získat zbraň. Hel spojení s armádou andělů stálo pár hodně vzácných artefaktů, desítky let práce, a magie temnější, než ke které bych kdy byl ochotný – a kdo ví, jestli schopný. Množství praktických problémů, které by přineslo přesouvání armády z jedné dimenze do druhé, a následky takové války pro jakýkoli svět, pak už dalece přesahují potenciální výhody.“ Lehce naklonil hlavu na stranu. „Klidnější?“

„A v čem tedy mám pravdu?“ nebral ho na milost Strange.

„Chci se o nich dozvědět víc,“ opřel se Loki do židle a propletl prsty. „V tomhle vesmíru není žádná Hel, která by postavila bránu mezi sférami – prosím, neplést s dimenzemi,“ a Stark se zatvářil, jako by ho bolely zuby, „a přesto je zde míšenecké dítě. Nějak sem andělé tedy přicházet mohou. Je ve vašem výsostném zájmu zjistit jak a proč, případně kdo je povolává. Můj zisk spočívá v poznání nepřítele. Možná dokonce zjistím, jak je zabít.“ Znovu ten ne úplně příjemný úsměv. „Na vás mi nezáleží, Strangi. Jestli chci někoho ochránit, pak Natashu. Jinak je cokoli menšího než planeta pod mou rozlišovací schopnost.“

„Jak božský přístup,“ uchechtl se Tony. „Nezapomeň, že už jsme tě viděli bojovat. S tím nadhledem to nebude tak žhavý.“

Loki si nespokojeně odfrknul.

„Loki, Natashu,“ řekl Clint. „Sem, teď. Kde je?“

„Kde jsem ji jen… ve sklepě?“

„Nemáme sklep,“ řekl Tony.

„Tak v tom případě bude ve svém pokoji,“ luskl Loki prsty.

„Dojdu pro ni,“ vyskočil Bruce.

„Sedni,“ mávl Loki rukou. „Ona tu vůbec není. Sdělila mi, že se chce podívat po tomhle novém světě sama, bez cizích řečí a bez dohledu, výslovně mi zakázala se v ni měnit, a vypařila se už před pár dny. Podrobnosti ze mě nevylámete – stačili jsme jenom pár slov.“

„Takže tos byl ty, prve,“ řekl Clint, když si vzpomněl, jak se poprvé probudil. Ta gesta! Musí si dávat větší pozor. „Víš, tímhle si popularitu nezvýšíš.“

„Vrátil jsem se do života zfetovaný pod obraz,“ opáčil Loki. „Přímo bych řekl – začali jste si. Musel jsem se ujistit o vašich úmyslech.“

„… samozřejmě, že jsem naživu,“ zesílil Tony zvuk z vlastní vysílačky, protože místo řečí rovnou konal, a hlavně věřil tomu, že ani tahle Natasha by se nevypařila bez možnosti spojení. „Jestli jste přišli až teď na to, že jsem pryč, tak vyřiď Lokimu, že si ho podám.“

Loki se usmál.

„Ale teď mě omluvte,“ dodala udýchaněji, ale podezřele spokojeně, ozval se přesně ten zvuk, jako by někdo dostal ránu do břicha, vzdálený výstřel a cvaknutí uzávěru zbraně. „Mám tu nějakou práci.“ A odpojila se.

„Někdo si to umí zařídit,“ řekl Clint, ne bez závisti v hlase.

„Proto tu Thor není,“ řekl Bruce vyčítavě. „Nikdo ho nezavolal.“

„Opravdu byste po mně chtěli,“ položil si Loki ruku na hruď, „abych se musel dívat do tváře bratra, kterého jsem zabil?“

Ne, ještě to nešlo říct úplně lehce, nemohl Clint nezaznamenat.

„My se pro změnu docela statečně zvládáme dívat do tváře někomu, kdo se opakovaně pokoušel zabít nás,“ poznamenal Tony.

„Mé zdejší já muselo být pěkný žabař,“ konstatoval Loki suše. „Doktore Strangi,“ obrátil se náhle na čaroděje, který vůbec nevypadal vývojem situace nadšený, „kde se vzalo to andělské dítě, co je zač jeho matka, jak se dostalo k vám?“

Strange v zamyšlení poklepal prsty na stole, mimoděk ve stejném gestu, jakým to ještě před okamžikem udělal Loki. Změna tématu ho nepotěšila, ale na odpověď zjevně čekali všichni. „Žila v jednom z našich chrámů v Himalájích,“ řekl nakonec. „Řadová členka – průměrný magický potenciál, přiměřeně schopná. Nijak zvlášť nevynikala v dobrém ani ve zlém, neměla velké ambice.“

„Ještě chvíli pokračuj a umřu nudou,“ utrousil Tony.

„Je to ženský klášter, mnišky žijí v celibátu a vzhledem k terénu a počasí a svým slibům, i v nemalé odloučenosti. Děti tedy nejsou žádnou výjimkou,“ pousmál se konečně. „Někdy se jich ujmou rodiny žen, jindy otcové, pár jich vyrůstá přímo v chrámu.“

Tony pro změnu ožil. „Tam bych se někdy rád stavil na pár duchovních cvičení!“

„Děti jsou každopádně požehnání – i ta nelidská,“ pokračoval Strange nerušeně. „V těch krajích o nich koluje takových pověstí, že se nad Galim nikdo zvlášť nepozastavil.“

Clintovi došlo, že Gali konečně usnul, hlavu na jeho rameni, a pokojně mu slintá do trička.

„Jeho matka o jeho původu nemluvila, tak ji nenutili. Každopádně asi máme problém,“ ošil se náhle.

„Ty máš problém,“ řekl Loki. „Jen se ho právě snažíš přesunout na Clinta.“ Strange se na něj zamračil.

„Svěřila mi ho pár dní před tím, než jste se objevili. Prý si potřebuje v NY něco vyřídit, Galiho nemůže pochopitelně vodit s sebou, mnoho díků, omluv a řečí – a jak jsem zjistil, vypařila se. Prostě utekla. Sbalila si věci, na stole vzkaz, že neví jak dál, a byla pryč. V chrámu mi řekli, že prcka už vůbec nezvládali, a že ho v žádném případě nemohou přijmout zpět bez matky, kterou jedinou jakž takž, ale ne příliš, poslouchal. Leda jim magicky zabezpečím nějakou celu, kam by mu strkali jídlo pode dveřmi…“

„Nepřichází v úvahu,“ řekl Clint.

„… ale že jim taková představa zacházení s dítětem vážně láme srdce. A proto máme problém,“ shrnul Strange. „Jinak mi neřekly nic, co bychom už nevěděli.“

Clint vypadal jako někdo, kdo před deštěm kulek ustoupil do tuhnoucího cementu.

„Já se nechci starat o dítě,“ řekl nejistě.

„Někoho najmeme,“ řekl Tony. „Je to malý děcko. Pár dobrých jídel a trocha sladkostí a uvidíš, jak si ochotně přeleze na jiná záda.“

„Ideálně doslova,“ poznamenal Loki. „Co jsem jako Natasha jen naznačoval, to teď berte vážně. Že andělé své děti nosí neustále u sebe, vím i já. Je to pro ně nezbytné, potřebují to. Vidíš sám, o kolik je rázem klidnější.“

„Tak přeci klokani!“

„Chystám se zaklepat na nebeskou bránu,“ natočil se k němu Loki, hlas klidný, ale oči mu skoro žhnuly naléhavou přesvědčivostí. „Tak pojď se mnou. Předáme ho otci.“ Tak přeci jen rozhodnutí a plán. Jiné, než si všichni přítomní představovali; uzrálo, vtělilo se do slov a konkrétního seznamu požadovaných pomůcek. Kupříkladu jednoho tajného agenta dislokovaného za chůvu.

„Chceš použít dítě jako prostředek k vyjednávání?“ zamračil se Strange.

„Jako gesto dobré vůle,“ opravil ho Loki. „Máš snad dojem, že ho stačí naučit dobrým způsobům, a zapadne mezi midgardské děti? Na Asgardu by mohl…“ Na okamžik pevně stiskl rty. „Ale tady už Asgard není.“

„Tak chceš zjišťovat jak je zabít, nebo se družit?“ vložil se Bruce.

„Chci zjistit, jestli nejsou nebezpečím pro Midgard,“ řekl Loki trpělivě. „Cokoli dalšího bude jenom bonus. Není důvod do cizí země vstupovat potajmu. Nejste ve válce – klidně se z nich mohou stát spojenci.“

„Pořád jsi mě nepřesvědčil, že ty sám nejsi nebezpečím pro Midgard,“ nedal si Strange pokoj. „Představa, že jsi to ty, kdo jedná s anděly, mě bude leda budit ze spaní.“

„To není můj problém,“ odtušil Loki chladně.

„Když už jsme u těch nočních můr – kde zůstal kámen duší?“

Loki sáhl do vzduchu a typickým gestem zakomíhal prsty, zalovil v prostoru. Vytáhl jednu ze svých modrých dýk, protočil ji v ruce – a zase vrátil, obratem zmizela dřív, než se stačili nastražit k obraně. „Tohle také používáš,“ řekl ke Strangovi. Ten jenom přikývl. „Když jsme se naháněli na okraji věčnosti, však víš, když jsi mě chtěl odhodit přes pár dimenzí někam do pryč, zcela bez důvodu se mě zbavit, potáceli jsme se spolu na hranicích nicoty -“

„Pokračuj,“ zavrčel Strange.

„… ukryl jsem kámen do jedné takové kapsy. Jenže jaksi – vzhledem k tomu, kde jsme byli – je to kapsa v jiné realitě. Není odsud dosažitelná.“ Rozhodil rukama, když krčil rameny. „Co naděláš. Člověk se pořád učí.“

Strange podezřívavě přimhouřil oči. „Kdo si myslíš, že ti tohle uvěří?“

Loki se k němu mírně naklonil. „Já necítím nejmenší potřebu tě přesvědčovat, čaroději. Ber, nebo nech být.“

„Žádné tvé já nedisponuje dostatečným pudem sebezáchovy,“ zavrčel Strange.

„Oh, mě neděsí smrt,“ opřel se znovu Loki pohodlně. „Pouze život, ve kterém jsme neudělali to nejlepší.“

„To je děsivý,“ řekl Tony pochmurně. „Zní úplně jako Kapitán Amerika. Nikdy se těch patetických pindů nezbavím.“

Clint už měl na jazyku patřičně kousavou poznámku – když se ve dveřích objevil další návštěvník. Danversová, lehký krok a příjemný úsměv, asi je vážně ráda viděla, nebo to uměla obstojně předstírat, už už otvírala ústa, aby něco řekla, a zvědavě se zadívala na Lokiho – jenže ten vytřeštil oči a vyskočil ze židle tak rychle, až s třeskem odlétla.

„Ty!“ vykřikl v panice a začal couvat. Překvapená Carol jen trochu nadzdvihla ruce v mírumilovném gestu, aby naznačila, že se nic neděje, ale se stejným úspěchem jim mohla zazpívat, nebo se stavět na hlavu.

„Loki, počkej,“ zkusil Clint, ale neměl šanci. Loki propadl naprostému zděšení, ta tam byl veškerý jeho nadhled a suverenita. Strange napůl vstal a natáhl k němu ruku, aby něco řekl, očividně se dělo přesně to, co od Lokiho čekal – něco nepříčetného – ale pak vypukl už naprostý zmatek a všechno se stalo naráz.

Loki v jakési sebeobraně zakomíhal rukama a najednou tam stál několikrát, po celé místnosti snad tři tucty exemplářů, a všichni naráz se rozběhli různými směry. Strange, snad úplně instinktivně, udělal totéž: a hromada doktorů Strangů začala pronásledovat asgarďany a možná i sebe navzájem, vážně těžko říct, byli všude, dokonale zmatečný rej černých a rudých plášťů. Na Bannera všeobecný chaos zapůsobil zcela očekávatelným způsobem. Vyskočil ze židle, převrhl stůl, zařval – a proměnil se. To už definitivně přimělo k pohybu i všechny ostatní. Clint zaznamenal, že Danversová se rozběhla k Tonymu, a hladce ho tedy pustil z hlavy. Démonek na jeho zádech se kupodivu jen tiše držel, ani nepípnul, když se Clint několika skoky vyhnul letící lavici, která Hulkovi vyklouzla z rukou, pod jedním ze stolů se protáhl dál a zastavil až za dostatečně masivním sloupem, který odděloval jídelnu a jednu z chodeb.

Jeden z Lokiů, kteří se míhali kolem, se u něj zastavil. A popadl ho za paži. „Odcházím, právě teď,“ řekl naléhavě, viditelně vystresovaný až na půdu. „Půjdeš se mnou?“

„Tohle nemusíme -“

„Ne! Půjdeš?“  

A Clint jen přikývl.

Přikývl.

Přikývl.

Tedy – přikývl jen jednou, ale vnímal ten prostý pohyb tak nějak osudově, a ještě než ho stačil dokončit, přehrál se mu v hlavě tisíckrát. Věděl samozřejmě, že se neděje nic nevratného. Může odejít s Lokim a druhý den se vrátit a Tony si jen poklepe na čelo a bude mít hromadu řečí - tady se v žádném případě nedalo mluvit o nějaké dezerci či zradě. Naopak bylo správné udržel si přehled, co tenhle asgardský cvok právě vyvádí, hrát jeho hru, dokud nevychladne a nebude s ním řeč. A přesto, když přikývl... myslel to doopravdy.

Připadal si jako blázen a možná ho až mrazilo v zádech z vlastního bláznovství. Tenhle Loki – opravdu trochu šílený, s mesiášským komplexem zažraným pod kůži, a pramalou mírou soudnosti – opravdu ho chce následovat? S andělem v dětské krosně na zádech, naprosto nepřipravený? Nebo tím jen stvrzoval svůj neklid, jistotu, že Avengers nemohou být nikdy jako dřív, že je možná správná chvíle pustit se nějakou úplně novou cestou?

Abych ho měl pod dohledem, utvrzoval sám sebe rychle, ale druhý tichý hlásek už se mu tiše posmíval: pěkný nesmysl…

„Drž se mě,“ vyrazil ze sebe chvatně Loki a v podstatě ho i s prckem na zádech objal. Clint strnul, nečekal tak důvěrné gesto. Ale: něco třesklo a do tváří jím zavanul čerstvý vítr. Démonek potěšeně vypískl. Loki se zapotácel, ruce mu z Clinta ztěžka sklouzly. Předklonil se a s rukama zapřenýma na kolenou se rychle vydýchával.

„U Ódinova vousu, ta ženská – kdybych tušil…“

Byli venku. Pár stovek metrů od vchodových dveří, na staveništi, Clint snad ještě i slyšel vzdálený Hulkův řev. Byl tu klid, žádní dělníci, stroje opuštěné a zaparkované v úhledných řadách. Možná byla neděle. Vlastně nevěděl, co je za den – na okamžik ho ta myšlenka rozhodila.

Ale Loki už stahoval plachtu z vozu, který stál ve stínu montovaného skladu s materiálem. „Trochu jsem se připravoval,“ vysvětlil přes rameno. „Kdyby něco.“

Clintovi to nepřišlo nijak nepravděpodobné. „Hele, má to dětskou sedačku?“

„Gali je tak odolný, že ho můžeš používat místo airbagu!“

„Má to dětskou sedačku,“ konstatoval Clint a rychle si sundaval démonka ze zad. „Tys to auto šlohnul Tonymu.“ Naštěstí se nezdálo, že by měl Gali problémy s růžovou. Clinta sice opouštěl neochotně, ale když ho ujistil, že si budou pořád dost blízko, rychle se uklidnil. Clint mu ještě rychle pocuchal vlásky a s neoblomným: „Řídím já!“ vklouzl za volant. Loki neodporoval.

„Nevěděl jsem, že tohle umíš,“ poznamenal Clint, zatímco vyjížděli na hlavní silnici. Nikdo je nepronásledoval, ale… seděli v Tonyho autě. Loki byl buď neskutečně naivní, nebo mu to bylo jedno, nebo prostě bral co je a důkladněji zmizet se chystal později. Koneckonců, měl jistotu, že do zad mu nikdo nestřelí; když si tak obratně zařídil ochotně spolupracující rukojmí.

„Ten přenos myslíš? Jen pár metrů – a ne moc často.“ Nespokojeně škubnul rameny. „Není to zdaleka tak užitečné, jak to možná vypadá.“

„Přišlo mi to náramně užitečné... Poslyš, kam teď?“

„Pro Natashu,“ prohlásil Loki. „Jsem si jistý, že půjde s námi.“

Clint zatočil směrem na New York. I on si byl nějak podivně jistý, že Natasha půjde s nimi. „A potom rovnou do nebe,“ zasmál se. Už vážně potřeboval vyrazit ven, ruce ho svrběly touhou po akci, potřeboval cítit krev v žilách, utkat se s nepřítelem, v boji i v skrytu, jakkoli. „My tři a anděl.“

„Jak říkáš,“ pousmál se Loki. „My tři a anděl - rovnou do nebe.“

Vlastně to neznělo tak špatně.

- Konec -