Nic menšího než osud světa - 13.

Světlo na konci tunelu je úleva. Pokud to není vlak...
(Předposlední část.)





Clint se probral v posteli. V posteli, která byla celá v jedné obří kleci, což bylo vážně trochu divné, ale vedle seděl na židli Stark, nohu přes nohu a mračil se nad nějakým časopisem, takže asi nebyl důvod začít vyšilovat.

„Co se stalo?“ zachraptěl. „Pamatuju si záblesk…“

„Vida,“ zdvihl Tony oči od časopisu. „Šípová Růženka se nám probudila. Věřil bys, že ti drzouni v redakci mi seškrtali článek o tři odstavce?“

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ Nebylo tu okno, aby mohl zjistit, jestli venku kvetou sekvoje, nebo padá sníh. Cítil se na obojí.

„Pět let,“ řekl Tony a Clint měl pocit, že zcepeněl. Vzduch v plicích změnil konzistenci na něco tuhého a nedýchatelného. Sice ležel, ale stejně ho to položilo na druhou.

„Pět…“ Polkl. „Bože, ty jsi vůl!“ vyrazil ze sebe, když už to Tony nevydržel, a začal se chechtat.

„Promiň,“ zakřenil se Tony. „Nedalo se odolat. Pár dní, žádné drama.“

„Ne že bys na to nevypadal. Byla tu Danversová, co?“ řekl, protože Tony seděl na obyčejné židli, ne svém pojízdném křesle, tvář vypadala skoro normálně, dorůstaly mu vlasy, a, koneckonců, držel časopis oběma rukama, takže zatraceně úžasný pokrok. Byl by to úžasný pokrok i na těch pět let, ale Tony měl protekci - a sakra tuhý kořínek.

„Jo, byla,“ prohrábl si Tony samolibě svou tmavohnědou kštici. „Ten její elixír je vážně zázrak. Bohužel prohlásila, že přes veškeré sympatie vůči našim maličkostem ho po litrech vážně vozit nemůže, takže musíš srůst zcela přírodním způsobem. No, skoro přírodním.“

„Srůstání je můj oblíbený koníček,“ zachraptěl Clint a výmluvně zašilhal po sklenici vody na stolku. V nose ho protivně šimraly hadičky s přívodem kyslíku, ale tak suverénně, aby je začal vytahovat a všeobecně machrovat, se ještě necítil. „Co se stalo?“ zeptal se znovu.

„Nenapiješ se?“ nabídnul Tony, a ochotně mu vybryndal půl skleničky do nemocniční košile.

„Starku,“ řekl Clint už jistějším hlasem. „Co – se – stalo?“

„Co by se stalo,“ řekla Natasha, která se zastavila ve dveřích, a opřená o futra, s rukama založenýma na hrudi, se zamračila na Tonyho. „Quinjet vybuchl.“

„Nechápu,“ řekl Clint. „Nebo počkej, Tony říkal něco o tom, že z něj dělá bombu…“

„Přiměřeně dobře zajištěnou bombu,“ prohlásil Tony sveřepě.

„Špatně zajištěnou bombu,“ řekla Natasha. „Přiměřeně dobře zajištěnou bombu neodpálí jedno malé děcko tím, že se proběhne po ovladačích.“ Konečně se odlepila ode dveří a přikročila blíž, usadila se na jednu ze židlí těsně za obvodem klece. „Jak je ti, Clinte?“ zeptala se jemně.

„Jako by se po mně prošlo stádo bizonů,“ shrnul. Takže prcek je mrtvý, došlo mu, zatím jen vzdáleně, v krvi mu kolovalo tolik chemie, že nějaké emoce ještě cítit nedokázal. Zachránil mi život za kus čokolády, a teď je mrtvý. „Co Loki?“

„O postel vedle,“ pokynula hlavou k plentě, kolem které žádné mříže nebyly, o pár kroků dál. „Ještě je mimo. To, že ležel, ho uchránilo nejhorších následků výbuchu, ale železo v břiše špatně zvládá i asgarďan. Přišel o spoustu krve, pár polámaných kostí měl už z boje s Thorem, poškozené vnitřní orgány… spousta smrtelných zranění naráz, kdyby byl člověk. Takhle stačí jen počkat.“

„To má někdo kliku,“ shrnul to Clint, nahmatal ovládání postele a obezřetně se nechal zvednout do mírného sedu. Hned si připadal o nějaký mizivý chlup důstojněji. „A vážení, vám to možná připadá jako detail, ale… nespletli jste si postele? Určitě to nejsem já, kdo by měl být v kleci. Jestli vůbec někdo.“

Tony se mírně naklonil, aby viděl pod postel, a trochu tam šťouchnul nohou. „No tak se ukaž,“ řekl.

Mňouklo to a nad pelestí se pomalu vynořila blonďatá hlavička. Ukázala se i panenka, už poněkud jetější a životem otřískaná, zřetelně něco řekl za ní, a mělo to dikci úplně jako Natasha, a zase zmizel.

„Odmítal se tě vzdát,“ pokrčil Tony rameny. „Neptej se, jak přežil ten výbuch, snažíme se o tom moc nepřemýšlet.“

To bylo trochu moc složité, v aktuálním stavu. „Dokázal se proměnit v paprsek světla. Vážně myslíte, že ho udržíte v kleci?“

„Jenže on už to teď zase nedovede,“ pozdvihl Tony prst, aby zdůraznil svá slova. „Párkrát do mříží narazil pěkně tvrdě, fakt to zkoušel – ale už se mu to nepovedlo. Dobrovolníci, kteří by ti v zájmu výzkumu přiložili pistoli k hlavě, se kupodivu nenašli.“

„Bezva,“ povzdychl si Clint. „Adoptovat démona. To jsem přesně potřeboval.“

„Jen co to půjde, Strange si ho odvede,“ řekla Natasha. „Už to nebude dlouho trvat. Ta klec je tu jen proto, aby nic nezničil.“

„Řekněte mi to celý, ať šetřím dech,“ řekl Clint, a zkusmo pohnul jednou, a pak i druhou nohou. Fajn, šlo to. Cit v nich byl rozhodně v pořádku. Věděl dokonale o každém svalu, kosti a kousku kůže. S tím stádem bizonů to popisoval zbytečně skromně.

„Jsme v novém sídle Avengers,“ prohlásil Tony slavnostně. „Výstavba ještě probíhá, ale hlavní křídlo stojí. Pak ještě tělocvičny, ale ty zatím nikdo nepotřebuje,“ ušklíbnul se. „A garáže. A kuchyně, konečně, už mě ty ohřívané blafy přestávaly bavit, a Pepper se odmítá stěhovat. Jo a dílna, kdybyste mě někdo hledal.“

„Jen si machruj,“ řekla Natasha. „Všichni víme, že tam většinu času podřimuješ na kanapi.“

„Chm,“ udělal Tony. „To je mi neúcta k zachránci vesmíru!“

„Thor – je doufám po něm?“ přeptal se Clint pro jistotu.

„Jo jo, úplně a spolehlivě. Náš Thor zatím žehlí staré hříchy v Novém Asgardu, ale jsme domluvení, že jen co ti bude líp, přiletí.“

„Hroznový víno a pomeranče mi snad dokážete nanosit sami,“ ušklíbl se Clint.

„Abychom se domluvili co s Lokim,“ řekla Natasha úplně klidným hlasem.

„Aha…“ Clint se zamračil. „Dobře. Strange?“

„Taky dobrý,“ navázal opět Tony. „Nic mu nebylo, jen byl po tom souboji s Lokim úplně bez magie. Pravil, že nehodlá utrácet za taxíky, takže dorazí až s Thorem – a řeknu ti, byl nejhorší pacient ze všech. Říkal Bruce.“

„Je bez magie pěkně nervózní,“ zasmála se Natasha. „Však už se mu pomalu vrací.“

Clint chvíli počítal, někdo mu scházel… A vlastně jeho jméno už padlo. „Banner,“ vyslovil, jazyk už se mu začínal plést.

„Ten je v pohodě,“ řekl Tony. „Hele, po pravdě, nechali jsme tě probudit jenom pro jistotu, pár lidí bylo zvědavých, jestli jsi pořád ještě příčetný. Tak šup do hajan a další kolo.“

Clint usoudil, že bylo řečeno vše podstatné, a další otázky by beztak daly moc práce; a usnul.

Další probuzení bylo dost podobné tomu prvnímu. Jenom pod postelí něco spokojeně pomlaskávalo a taky trochu šplouchalo. Na židli u postele pro změnu seděl Banner. Nic si nečetl.

„Nehýbej se,“ řekl. „Doktorská rada. Chvíli se ti bude pekelně motat hlava.“

Clint měl pocit, že mu v puse chcípla myš. Pak zjistil, že ta divná věc je jeho jazyk.

„Prý ti to prve neřekli, ale včas dorazila ta nová regenerační jednotka, takže tě čeká příjemné překvapení – jen co se domotáš, můžeš vstát. Ale po-ma-lu. Byl to prototyp, těžko říct, co všechno to s tebou udělalo.“

„Pokusný králík,“ řekl Clint a odkašlal si. „Bezva kariéra.“ Mluvilo se mu líp. Pohnul tím i oním a nemusel bojovat s touhou začít řvát. Jo, se svou novou kariérou byl zatím spokojený. „Získal jsem tím alespoň nějaké superschopnosti?“ přeptal se.

„Lituji,“ pousmál se Banner. „Ale museli jsme tě tam strčit celého. Fyzicky jsi doslova omládl o pár let.“

„Nechci zase uhry,“ opáčil Clint a pokusil se posadit. Banner měl pravdu, pekelně se mu motala hlava.

„Až tak ne. Ani vidět to moc nebude. Možná na výkonnosti, až začneš zase trénovat.“

„Pověz mi zatím pohádku o dvou kouzelných Bannerech,“ řekl Clint a pro jistotu přivřel oči. „Nejsem si jistý, jestli jsem to prve pobral.“

„Bylo nebylo,“ uvelebil se Bruce na židli, „Banner a Loki se potkali v docích, na místě, kde míval Loki tajnou skrýš. Tedy myslel si, že byla tajná.“

„To jsem ještě pochopil,“ řekl Clint.

„Pohádali se a oba vybuchli vzteky. Jenže u čeho by Loki jenom chvíli křičel, na to RedHulk reagoval demolicí půlky přístaviště.“ Bruce si povzdechl. „Potom tam dorazil další Hulk. Snad by se i dokázal s RedHulkem domluvit, ale Loki byl v ráži, nebo možná už věděl, co chce udělat. Trocha provokací, Hulkové se pustili do sebe… ten záznam mi Tony promítal s obzvláštní radostí.“ I od nebesky vlídného Bruce to znělo trochu kysele. „Chvíli nás nechal do sebe bušit, abychom se vysílili, a pak zasáhl kamenem duše. Spojil nás dohromady – stalo se z nás jedno tělo, jedna mysl, zero waste metoda. Jestli chceš podrobnosti, řekni Tonymu, pouští si to místo Večerníčku. Teda to spojení ne, to Loki odbyl zchytra mimo kamery. Ale všechno ostatní.“

„Tak to je síla,“ zhodnotil to Clint. „No a… jak to zvládáš?“

„Po pravdě – je to asi to nejlepší, co se mi mohlo stát,“ řekl Bruce a usmál se. „Zní to divně?“

„Zní to zatraceně divně.“ Další pokus se posadit už dopadl lépe.

„Dvojí vzpomínky jsou občas matoucí, ale funguje to. Žádná… dvojakost myšlení, nepletou se mi reálie, neprobouzím se na místech, kam jsem nechtěl jít,“ zasmál se, a to byl od Bruce zvuk tak nezvyklý, že Clint dokonce otevřel jedno oko. „Je mi nějak podivně líp. Odpusť tak nevědecký popis.“

„Rád to slyším,“ řekl Clint. „Vážně, ani nevíš jak. Co Hulk?“

„Funguje v podstatě jako dřív, plus mínus. Je trochu snadnější ho ovládat, když jsme na něj dva.“

„Prý že žádná schizofrenie,“ uchechtl se Clint.

„Ále. Jako by hulkovatost zůstala jen jedna, ale lidská schopnost s ním zacházet posílila.“

„Dobré zprávy z fronty. Ta červená vyhrála definitivně, nebo to budeš střídat?“

„Zřejmě trvalá červená,“ připustil Bruce. „Odstín trochu tlumenější, Natasha trvala na tom, že musím změnit barvu kalhot, protože se to prý příšerně tluče…“

„Vám už tu všem krapet hrabe, co?“ podotkl Clint a zkusmo spustil jednu nohu z postele. Vzápětí málem dostal infarkt, když se mu něco zahryzlo do palce. Naštěstí jen tak nevážně, bez zubů. „Ale fuj, to se nedělá,“ řekl a démonek se pustil. Několikrát svým bleskurychlým způsobem oběhl místnost, vidět jako vždy byla jen rozmazaná šmouha, pak seskočil vedle Clinta na postel a začal se oddaně lísat.

„Hrabe,“ souhlasil Banner. „Akci, jakoukoli, už potřebují úplně všichni. Nicméně myslím, že ta událost s Thorem byla dostatečně poučná,“ dodal svým nejprotivnějším doktorským hlasem. „Utíkat předčasně z postele se nevyplácí.“

„Ne že bychom měli moc na výběr,“ řekl Clint.

„U tebe to byla hloupost pouze středního kalibru, u Tonyho s Natashou, v jejich stavu – byli tam snad co platní?“

„Já se hádat nebudu.“ Objal démonka, ten mu spokojeně zašmrdlal neviditelnou tvářičkou na hrudi a uvelebil se mu v náručí. „Už se ví, jak se jmenuje?“

„Galidantolidreithiniel,“ odvětil Banner s kamennou tváří.

„To sis právě vymyslel.“

„Galidantolidreithiniel.“

„To není důkaz! …můžu ti říkat Gali?“ šťouchnul do démonka Clint. Odpovědělo mu nevlídné zaprskání.

„Celý, nebo nic,“ pokrčil Banner rameny. „Už jsme to zkoušeli.“

„Ale já určitě můžu,“ nedal se Clint. „Gali je úplně super skvělý jméno, a všichni víme, jak se jmenuješ opravdu. Gali?“ Souhlasné zašmrdlání hlavičkou způsobilo, že Banner jen povytáhl obočí.

„Fascinující.“

„Potřebuju kalhoty.“

„Jen co otevřeš i druhé oko, najdeš je přehozené přes pelest. Jak se cítíš?“

„Všechno dobrý, pokusný králík se cítí dostatečně na hopkání v trávě a pár mrkví.“ Začal se oblékat, což se démonkovi vůbec nelíbilo. Znovu začal kroužit okolo a Clint se preventivně zamračil. „Nebylo by moc fér ho tu nechat zavřenýho.“

Banner si povzdechl. „Strangův dům byl magicky chráněný, nemohl z něj ven. Tady mu nic nebrání. Záleží, jak moc jsi ochotný…“

„Jo, dám mu ty kšíry, co ti koukají z kapsy! Lepší než nic.“

„A zní to lépe než obojek, co?“ ušklíbl se trochu Bruce a vytáhl hrst řemínků. Clint usoudil, že jde o rafinovaný hlavolam, ale pak našel nějakou přezku a očko a vůbec to celé jakž takž začalo dávat smysl. S povzdechem se zadíval ve směru šmouhy.

„Gali, poslouchej,“ řekl Clint důrazně. „Zůstaneš taky, nebo půjdeš se mnou?“ Šmouha mu skokem přistála na rameni a oddaně se omotala kolem paže. Clint byl rád, že už mu stačili vyndat stehy. „Jenže, jestli půjdeš se mou, musím tě pořád držet. Oblečeš si to?“ Rázem byl volný. „Promiň, jinak to nejde. Vymyslím pak něco lepšího. Zatím alespoň tohle. Bereš? A co je tohle?“ přeptal se ještě Bruce.

„Vak na nošení dětí,“ odpověděl Bruce skoro omluvně. „Když ti bude sedět na zádech, bude to pro oba pohodlnější.“

„Myslel jsi na všechno, co?“ podotkl Clint.

„To byl Natashin nápad!“ bránil se Bruce, jako by nechtěl být podezřelý z jakéhokoli povědomí o dětech; ale kupodivu to nakonec klaplo – démonek skončil v sedačce, jištěný kusem kevlarového špagátu, který si Clint připevnil kolem opasku. Stačilo už jen nemyslet na to, že démonkovy zoubky jsou zatraceně blízko jeho krku, a že nohama, kterýma kýve ve vzduchu, občas nějakou schytá. Jen si museli krátce vyjasnit, že upadlá panenka, kterou bude Clint stále dokola zvedat, není dobrá hra, aneb třikrát a dost.

Konečně vyšli ven, z klece i z marodky. Clint si na svých vratkých nohou připadal jako přiopilý, ale měl vcelku jistotu, že se na něj ostatní nebudou moc vytahovat. Natasha se pohybovala velmi opatrně, když ji naposledy viděl, a Tony ještě dost času popojížděl v křesle. Možná by první společnou akcí nových Avengers mohlo být zajištění přechodů pro chodce před nějakou menší venkovskou základkou.

„Jídelna,“ ukázal Bruce hrdě, když prošli asi kilometrem chodeb, jako by ji postavil vlastníma rukama. Byl to náramně příjemný prostor navazující na zimní zahradu, s velkými okny, a hlavně velkým prostřeným stolem, sympaticky zaplněným.

„Rád vás všechny zase vidím,“ řekl Clint, když získal dojem, že ho ostatní vítají. Spustit pohled z jídla nedokázal. Z druhé strany zrovna přicházel Strange, a dokonce i jeho tvář se při pohledu na společnost trochu vyhladila – vypadal jako někdo, kdo chmurami strávil posledních pár dní nonstop.

„Místo pro indiánskou babičku,“ řekla Natasha a pustila ho na lavici, aby se mohl usadit i se svým nákladem. Démonek si pro sebe tiše štěbetal a neprotestoval.

„O té regenerační jednotce bych se rád dozvěděl víc,“ řekl Strange s jistým zájmem. „Když jsem tě viděl naposledy, čekal jsem spíš funus.“

„Je mi fajn,“ řekl Clint.

„Než to pustíme ven, počkal bych na podrobnější testy,“ řekl Tony ke Strangovi. „Jestli třeba nezačne výt o úplňku na měsíc, nebo tak něco.“

„Výt začnu, jestli mi rychle nedáte něco k jídlu,“ pravil Clint, ale zatvářil se dost kysele, když před ním přistála miska vývaru.

„Byl jsi mimo dva týdny,“ řekl Banner a Clint nad tím časovým údajem jen zamrkal. „Žaludek si musí zvyknout.“

Clint soudil, že žaludek zregeneroval se vším ostatním, protože polévka v něm jenom zasyčela, nepohodlí žádné, zato hlad pořádný. Alespoň démonkovi dozadu strčil pár lepších soust, i když košile v oblasti lopatek začala podezřele lepit.

„Jak jste zjistili, co na něj platí?“ ukázal Strange, koho má na mysli.

„Cože?“ podivil se Clint. „Co by na mě mělo platit? Já byl na maso vždycky!“

„Na Galidantolidreithiniela,“ odpověděl Strange trpělivě. „Snažil jsem se o něm něco zjistit, ale nemám vůbec nic.“

„Očividně mu dělá dobře být na někom nalepený,“ nadhodil Clint s plnou pusou, „třeba je to astrální klokan.“

Strange jen pomalu zamrkal. Trochu si odkašlal. „Jeho pozemská matka ho zkoušela vychovávat jako lidské dítě, a tak je nejspíš Galidantolidreithiniel trochu zanedbaný. Nic zásadního, doufám – ale ne že bych měl nějaké materiály o psychomotorickém vývinu démonků.“

„Nebo andělů?“ řekl Clint.

Strange zaváhal.

„Možná je to jen odlišné názvosloví v různých částech vesmíru,“ řekl Tony.

„Na mě nekoukejte,“ opáčila Natasha. „Já viděla jen dospělé a z velké dálky. Humanoidní, vysocí. Tečka.“

„Třeba nám o nich pak Loki řekne víc,“ nadhodil Banner a s potěšením zakrojil do kusu masa. Clint usoudil, že se mu tenhle živější, emotivnější Bruce vlastně docela zamlouvá. Rozhodně vypadal o hodně vyrovnanější, a spokojenější se světem.

„Stejně by mě zajímalo, kdo jim říká zrovna andělé,“ nedal se Tony. „Oni si tak říkají, zavedl to Loki čistě z religionistické zlomyslnosti, je to jen náhoda, slovo, které zní stejně, i když v jednom jazyce znamená ‚posel boží‘ a ve druhém ‚krvelačná bestie‘?“

Potenciální krvelačná bestie na Clintových zádech zívla a opřela si hlavičku o rameno.

Banner byl plně ochotný zabřednout do hovoru o sémantice, Strange trousil postřehy z nějakých obskurních jazyků, o kterých nikdy nikdo neslyšel, a Clint se naklonil k Natashe.

„Řekni mi něco,“ řekl, „leží mi to v hlavě, tak ať má dušička pokoj.“

„Vem s tím,“ pobídla ho a s vidličkou vztaženou nad mísu se zeleninou krátce zaváhala. Vyhrála brokolice.

„Když Thor umíral…“

Vidlička na okamžik zamrzla ve vzduchu, ale pak plynule pokračovala v letu i se svou kořistí. „Ano?“

„Co to bylo za slova, která jsem po tobě opakoval? Něco jako ‚vítej ve Valhale, v kořenech posvátného stromu, ve věčných síních plných ohně, smažených telat a zpívajících bojovníků‘ – to by mi k asgarďanům sedělo víc. Ale cesta ke světlu? Trochu moc křesťanský, jestli víš, jak to myslím.“

„Dobrá trefa, na to, že o tom nic nevíš,“ podotkla Natasha. Nerozhodně popohnala brokolici po talíři. Zřejmě přemýšlela, jak zformulovat odpověď. „Totiž… přesně o to šlo. Když zemře silný bojovník spojený s magií Ygradssilu, odchází do Valhaly. Nejde o to, jestli byl čaroděj, jde o…“ Zarazila se. „Nevím o tom zase tolik,“ pokrčila rameny. „Zkrátka je tam nějaké spojení. Nebo tomu alespoň na Asgardu věří. Thor byl bůh, to znamená přímou jízdenku, i kdyby náhodou nezemřel v boji. Ta slova, co jsi říkal, jsou součástí kouzla, které by mělo duši nasměrovat jinam. Ne do Valhaly, kde by byl jeho duch stále… jsoucí,“ ošila se trochu, „a vědomý si sám sebe, a za určitých okolností dokonce schopný ovlivňovat svět živých… ale do něčeho, čemu Loki říkal prvotní síla. Možná nějaká základní energie pod všemi těmi ygradssilovými nadstavbami.“ Pousmála se. „Dává to smysl?“

„Kdo potřebuje smysl?“ pokrčil rameny.

„Loki mě kdysi požádal, abych se je naučila.“

„To vás musela čekat dost drsná akce.“

„Vlastně ano, čekala,“ skoro se jí rozzářily oči při té vzpomínce. „Jeden z těch dní, kdy zachráníš svět a znovu vyjde slunce. Já samozřejmě nejsem čarodějka, aby mu moje proslovy k něčemu skutečně byly. Nejspíš to měl být jen střípek do kouzla, které by na sebe v případě potřeby snesl sám.“

„Fakt je, že vycházet s příbuznými jako on,“ uchechtl se Clint, „představa, že ‚ani smrt nás nerozdělí‘, by mě strašila i ve spaní.“ Otočil se ke Strangovi, který dorážel na Bruce.

„Kdy plánujete Lokiho probudit?“ vyptával se čaroděj právě.

„Čistě teoreticky už bychom mohli,“ odpovídal neochotně jejich dvorní lékař. „Je to asgarďan, možná dokonce s větší vnitřní vitalitou než ti naši, léčení probíhá báječně. Ne že by mu trocha klidu navíc neprospěla. Ale…“

„Ale čekali jsme, až budeme všichni,“ řekl Tony. „Jinak řečeno, bylo tak málo vůle ho řešit, že každé alibi k oddálení problémku dobré.“

„Thorovi jsem dávala vědět, nejspíš ho něco zdrželo,“ ozvala se Natasha.

„Nevím, co přesně chcete dohadovat,“ řekl Strange. „Nemůžete snad někdo myslet vážně, že by zůstal na Zemi.“

Clint se zamračil. „Proč by nemohl?“ zeptal se ostřeji, než měl v plánu. „Bojoval na naší straně, s námi!“

„Ale také byl příčinou toho, že se vůbec muselo bojovat, že?“ opáčil Strange. „To on kamenem duše zapříčinil, že jste sem chtěli dostat právě tuhle konkrétní Natashu – nic ve zlém, Nat – a celý sled událostí, který vedl k boji u Nového Asgardu.“

„Však se nic tak hrozného nestalo,“ mínil Tony a přidal si pár brambor. „Quinjet už se staví nový a vylepšený, Clint je taky celý nový a vylepšený – a nad tamtím Thorem tu nikdo brečet nebude.“

„Starku,“ zaplanul Strangovi divoce pohled. „Nevím, jestli si uvědomuješ, jak silný jsem mág. A Loki mě prakticky porazil! Sice nešlo o přímý souboj, spíše využil situace a znalostí souvislostí na okraji mimoprostoru, ale – porazil mě.“

„Vyčítat mu, že je schopný?“ pokrčil Clint rameny.

„Ale opravdu tady chceme tak schopného šílence?“ pohlédl na ně Strange. „Šílence, který je jak říkáš schopný, má znalosti odlišné od našich, a k tomu všemu ještě kámen duše?“

„Říkal, že ho ztratil,“ zahuhlal Clint s plnou pusou.

„Tomu nevěřím. Možná byl na chvíli mimo jeho dosah, možná to byla jen výmluva, protože ho v té chvíli nechtěl nebo neuměl použít. Ale spoléhat, že ho – ztratil? Brzy jste zapomněli na Thanose!“

„Loki není šílenec,“ řekla Natasha. „Podej mi sůl, buď tak hodný. Snad jsem se v tom smyslu vyjádřila, a možná to byla tehdy pravda. Jeho šílenství ale bylo způsobené spíše okolnostmi. Snažil se a bojoval, a bylo to naprosto k ničemu. Možná mu z toho trochu hrabalo - ale on to zvládne.“

„Zabil bratra, na kterém mu záleželo,“ oponoval Strange. „To není dobrý výchozí bod pro uzdravování duše.“

„Co je mrtvé, je ukončená záležitost,“ pokrčila rameny Natasha. „Pevný bod v prostoru, od kterého se dá odrazit. Vyspí se z toho.“

„Mimochodem nedokážu uvěřit, že jste to dopustili. Avengers jako soudce Lynch?“

„Zemřel v boji,“ řekl Clint nezúčastněným tónem. „Ať už se vedly řeči jakékoli, záleží jenom na skutcích.“

„Máš jenom Lokiho slovo, že by tam Thor opravdu zemřel,“ upozornil ho Strange. „A to, že ho vlastnoručně dorazil, je fakt.“

„Jsi vážně mimo,“ řekla Natasha. „Byl to Thor. Zabil úplně, úplně, úplně všechny lidi na planetě. Víš.“

„Je divné bavit se tu takhle o Lokim – vždyť nevíme, co bude chtít on sám,“ namítl Bruce. „Třeba tu vůbec nebude chtít zůstat. Třeba bude muset. Třeba je kámen duše zničený.“

„Měli bychom být předem domluvení v nějakém obecném rámci preferencí, to je fakt,“ podpořil Strange kupodivu Tony. „Protože události mohou jít velice rychle a možná nebude čas zaujímat postoje a vyjasňovat si argumenty.“ Decentně ukousl z pečeného lilku.

„Uměli bychom to vůbec?“ nadhodil Clint. „Poslat ho zpátky? Do stejného vesmíru?“

„Prorazili jste cestu, trhlinu, která se postupně zacelí. Zatím ano, myslím – ale ta doba se rychle krátí. Ostatně i on se sem dostal jenom díky tomu, že jste mu vyčistili cestu. Sám o sobě by tolik energie neměl.“

„Ty chceš zůstat tady?“ obrátil se Clint na Natashu.

Ta kupodivu zaváhala. „Nemám se tam proč vracet,“ řekla pomalu. „Nebyla jsem nikdy na jiné planetě, abych si tam hledala nový domov. Ale dovedu si představit okolnosti, za kterých bych raději odešla s Lokim.“

Clint napřed potřeboval popadnout dech, než tuhle představu stráví.

„V případě veliké nespravedlnosti?“ ušklíbl se Tony a předvedl, že kromě iritujícího upíjení kávy zvládá i iritující gesta vidličkou.

„Ano, přesně tak,“ odvětila klidně. „V případě veliké nespravedlnosti.“ Pohlédla přímo na Strange. „Potřebuješ, aby měl Loki patřičné zásluhy? Co když je Galidantolidreithiniel vážně anděl?“ Bylo opravdu nefér, že kde kdo to jméno už měl nacvičené, a Clint se nechytal ani v první půlce. „Klidně jsi ho držel u sebe doma a vůbec jsi netušil, že může být smrtelně nebezpečný. Kdybychom nepřišli, možná bys to zjistil mnohem bolestivějším způsobem.“

Strange se zamračil. „Je to míšenec. Neměl by být tak silný, jak popisuješ anděly.“

„Zabil Thora a to ještě neumí jíst lžící,“ podotkla.

„Zkrátka se mi nelíbí představa, že po Zemi bude pobíhat duševně nevyrovnaný Loki, na kterého bychom možná nestačili.“ Zřejmě aby definitivně prokázal, že klidně bude proti všem, demonstrativně si naložil poslední čokoládový dortík.

„Já s tebou ve skutečnosti souhlasím,“ řekl Tony.

Natasha pohlédla na Clinta. „Nebyl bych za křena?“ přeptal se s křivým úsměvem.

Odpověděla pousmáním.

„Jako že bys šel s nimi?“ vyjevil se Bruce. „To nemyslíš vážně!“

Clint pokrčil rameny. „Nemá smysl se tvářit, že bychom tu měli demokracii,“ řekl. „Ale za sebe rozhoduju sám.“ Nedovedl si představit, že by přišel o Natashu. A Loki – no, byl docela snesitelný.

„Pro případ, že bychom měli demokracii,“ ušklíbl se pobaveně Tony, „pro kterou z možností jsi ty, Bruci? Zdá se, že jsi rozhodující pírko na vahách.“

„To tedy rozhodně nejsem,“ vyděsil se Bruce. „Hulkovi se tenhle Loki docela zamlouval. Tamten Banner…“ Zaváhal. „Loki toho má dost za sebou.“

„Nevěřím, že hledáš přijatelný výraz pro lítost,“ řekl Strange. „Je to Loki! Loki, sakra!“

„Já nechci nic vymýšlet za jeho zády,“ řekl Bruce odhodlaně.

„A jak dlouho tam asi stojí?“ prohodil Tony a všichni se mimoděk otočili po směru jeho pohledu. Loki, ve stínech sloupu sotva patrný, s rukama založenýma na hrudi a podivným úsměškem na tváři, přejel pohledem všechny přítomné.

„Dost dlouho, abych měl jasno,“ řekl. 

- Pokračování -