pátek 22. listopadu 2019

Nic menšího než osud světa - 12.

A oni… museli vyhrát, jinak to nemohlo být, s takovou přesilou to bylo nevyhnutelné.





Loki možná vypadal jako oškubaná slepice, ale bojoval jako lev. Jejich Thor se pustil do boje s novým elánem, Hulk nezůstával pozadu. Třesk zbraní se mísil s rachocením hromů a vzteklým řevem obou Thorů i Hulka, vzduchem létalo kamení i hlína vymrštěná silou nárazů dopadajících těl. Tohle místo už nikdy nebude vypadat stejně jako dřív.

A oni… museli vyhrát, jinak to nemohlo být, s takovou přesilou to bylo nevyhnutelné.

Natasha odpadla jako první; Thor ji odhodil někam přes útes a jen tlumené sakrování ve vysílačce a ujištění, že tam, kde je, může klidně počkat na lepší časy, Clinta trochu uklidnilo. Vlastní životnost odhadoval na desítky vteřin, v lepším případě. Mohl si připsat k dobru pár slušných ran, po kterých se musel tenhle mimo-dimenzionální ranař alespoň podrbat, ale zatím se zdálo, že se bojem jenom víc rozparádil. Ani posila v podobě neuvěřitelně rychlého Lokiho nerozhodla situaci.

„Tak použij sakra ten kámen duší,“ zachrčel v nějakou chvíli Clint, když se zrovna ocitli rozmáznutí na jednom balvanu. „Jedno jak!“

„Ztratil jsem ho,“ odvětil Loki prostě, a na okamžik se zadíval do Clintovy tváře s nesmírnou intenzitou, jako by si ten pohled chtěl zapamatovat. Vlastně poprvé se ocitli tak blízko sebe a měli na sebe alespoň tu jedinou vteřinu. V jeho očích prokmitla nějaká neznámá laskavost a touha a Clint si uvědomil, že by si snad dovedl představit, že by s tímhle Lokim byli přátelé… za nějakých hodně specifických okolností. Muselo být krušné dívat se do tváře přítele, kterého zabil – a navíc vlastně zbytečně, protože ten zatracený kámen vůbec ničemu nepomohl.

„Koukals i do druhé kapsy?“

„Dokonce i pod podšívku,“ ujistil ho Loki a prudkým skokem se vrhnul zpět do boje.

Clint, ještě lapající po vyraženém dechu, vstával o dost pomaleji. „Vůbec jsem tu nemusel být,“ utrousil vztekle, když zjistil, že mu definitivně došly náhradní zásobníky. „Měl jsem vzít ten poukaz do lázní.“

„Stav se v quinjetu, našel jsem popcorn,“ odpověděl mu Stark, který se do seznamu definitivních ztrát mohl zapsat jako druhý. „Ty Thorovské blesky odpálily systém, můžu leda koukat z okna a štrikovat. Taky jsem pro jistotu trochu doladil poslední vůli.“

„Pesimisto…“

„Ty máš snad dojem, že vyhráváme?“ přeptal se Tony se zájmem.

„To zvládneme,“ vypravil ze sebe Clint a konečně znovu stál na nohou. Thor si právě udělal z Hulka hřebík a zatloukal ho do země pádnými ranami kladiva. Kladiva… sebral našemu Thorovi kladivo, uvědomil si Clint s jistým záchvěvem hrůzy. Kladivo ve správných rukou byla výtečná věc, hodně dorovnávalo rozdíl sil. Tímhle se jejich šance rozhodně nezvýšily.

„Taky jsem ve volném čase udělal z quinjetu bombu,“ oznamoval Tony. „Jen tak pro jistotu, znáš to. Kdyby bylo opravdu nějak hodně moc nejhůř.“

„Copak, mučednický sklony?“ vydechl Clint, zatímco pajdal k centru boje.

„Ani náhodou! Tak zlý to není, vždyť tenhle Thor tu ani nechce zůstat. Jak říkám, pro jistotu, a abych měl do čeho píchnout.“

„Příště ti strčím do kastlíku puzzle,“ pohodil si Clint v ruce jednou ze svých mikronáloží. Byla určená do šípu, ale nebylo by to poprvé, co by s ní prostě hodil. Finta byla v tom rychle zalehnout, ideálně za nějakou terénní překážku.

A nebo se trochu proletět, když nebyl dost rychlý. Pomyslný fix na tabuli účastníků škrtl další jméno. Clint narazil zády o další balvan, protože tady byly všude samé balvany, jeden tvrdší než druhý, a svezl se k zemi, znovu bez dechu. Ještě si stačil pomyslet, jaká je škoda, když ten zdejší fantasticky čistý vzduch vůbec nevyužije, no vážně, proti té kaši v NY to byl pořádný rozdíl – a nejspíš byl chvíli mimo, protože další věc, kterou uviděl, bylo něco hodně divného, co delší chvíli nedovedl zařadit. Až když se to trochu pohnulo a zašvitořilo, došlo mu, že mu zblízka do obličeje kouká kámoš démonek, a to divné něco jsou jeho plavé vlásky, ze kterých ani teď nevykukovala třebas jen špička nosu.

„Potřeboval bys ostříhat,“ hekl Clint. „Mazej se schovat, prcku.“

V odpověď dostal do hlavy panenkou.

„Hele, je to vážně hodně ošklivej strejda.“ Jen na chvíli zavřít oči. „Prostě se schovej. Krváky nejsou pro děti vhodný. No tak!“ pokusil se ho postrčit. „Měl divný řeči, já nechci, aby se ti něco stalo.“

Tázavé mňouknutí a další něžná šlupka panenkou.

„Jo jo, hned, jen si potřebuju trochu… ech.“ I nebe bylo modřejší než ve městě, a tráva zelenější. Proč si chvíli nepoležet na jednom a zírat přitom na druhé?

Ozval se mimořádně ošklivý praskavý zvuk a bolestné zasténání. Mohl to být samozřejmě ten zlý Thor, ale Clint si byl nějak jistý, že to byl ten jejich. Loki vykřikl něco nesrozumitelného, možná výhružku, nebo jen chtěl svést pozornost na sebe. Další třesk a menší zemětřesení pod nohama, jako vždycky po přímém střetu Thorovských blesků, nebo ran pěstí, nebo čehokoli, snad stačilo, aby Thorové zadupali. Tenhle boj bude geologická katastrofa.

Clint přeci jen zdvihl hlavu. Dokonale vystihl okamžik, kdy cizí Thor zdvihl Hulka nad hlavu a vrazil mu sršící kladivo mezi oči. Hulk zvadnul a na okamžik svého protivníka zavalil; vzápětí však byl odhozen stranou, bezvládná hrouda svalů pokrytých rudou kůží. Cizák vítězně zařval a na své zdejší já mrštil celým pletencem blesků, kladivem značně posíleným. Thor padl na záda, brnění na mnoha místech propálené, stěží dýchající.

To už tam byl znovu Loki, poslední bojeschopný, další pokus dostat se bratrovi na kůži, míhající se modré čepele. Loki, u kterého si on i jeho bratr byli tak jistí, jak jejich boj musí dopadnout. Další útok a další neúspěch… Skok zpět, bodnout, odrazit ránu, uhnout, marný pokus podrazit protivníkovi nohy. Pak Thor konečně shodil Lokiho na zem, prudce ho přidupnul, ten pod ním jen rozhodil ruce a podivně zachraptěl, když mu z plic vylétl zbytek vzduchu. Zbraně mu vypadly z rukou. Už se neměl sílu vzepřít, zaťal prsty do trávy, nohy sebou zacukaly v krátké křeči.

„Do hajzlu,“ zamumlal Clint a pokusil se vstát, jen už nějak nebylo kde brát, byl tak vyšťavený, že mohl dělat společnost leda Strangovi. „Hej, ty bastarde!“ zakřičel na Thora. Nevěděl přesně proč, snad že pár vteřin navíc – mohlo se přeci něco stát – a nemělo co, oni prohráli, nezbýval nikdo – 

„Tebe už mám taky dost,“ vyštěkl Thor a zdvihl kladivo. Zíral na Clinta se vzteklým odporem někoho, kdo se musí zabývat drobnou škodnou víc, než by rád, ale teď už přišel čas na těžší kalibr a Clint si byl jistý, že první rána bude pro něj a druhá pro Lokiho, cestou do Valhaly si můžou dát závody, kdo tam bude dřív…

„Sakra,“ vydechl Clint a pokusil se alespoň narovnat, prý je to lepší než umírat na kolenou, říkal někdo, a co třeba zkusit ještě něco plácnout –

Ušima mu projelo ostré, skoro paralyzující vřísknutí. Démonek odhodil panenku a vrhnul se vpřed, rychlejší než kdykoli dřív. Rychlý tak, že za ním dokonce zůstávala čára světla… Clint si nebyl úplně jistý, co viděl. Proměnili se v ostré paprsky světla, připomněl si Natashina slova. Ale tohle je démon, ne anděl! Jen aby, zasmál se mu ve vzpomínkách Thorův hlas.

Všechno jako by se zpomalilo. Opravdu se zpomalilo. Hulkovo tělo se zvolna kutálelo v trávě. Jejich Thor, opřený o loket a bílý jako křída, si držel dlaň na hrudi a pracně lapal po dechu, napůl mimo sebe, zdvihal oči ke svému dvojníkovi. Loki už byl úplně bezvládný. A Thor, vítězný, tak neskutečně silný Thor – strnul v podivné nehybnosti, s očima vytřeštěnýma a tváří zhrůzněnou šokem, pár kapek potu strnulých ve vzduchu podél tváře – světlo, které jím prošlo, hladce a bez odporu všemi těmi svaly, masem, kostmi a kůží, jako by samo na chvíli znehybnělo vedle jeho těla, mihotavé, zlatavé světlo, tak příjemné na pohled.

Uběhlo asi tisíc let... ve kterých se už nepohnulo nic, ani stébla trávy.

Pak světlo zmizelo a čas se vrátil.

Thor padl a země pod jeho tělem zaduněla. Nebyl mrtvý; sám se ještě převalil na záda, široce rozevřenýma očima zíral vzhůru a chrčivě, namáhavě dýchal. Loki se pohnul, napřed jen pár mimovolných záškubů bez vůle, ale pak se mu vědomí vrátilo, opřený lokty o zem, zíral na bratra vedle sebe se zřetelnou nevírou.

„Spravedlnost dokáže být krutá,“ zachraptěl.

„Zachraň mě, Loki,“ zašeptal Thor. „Vím, že můžeš.“

Loki odvrátil hlavu, znovu klesl do trávy, stejně jako jeho bratr zíral vzhůru do nebe.

„Zachraň mě.“

Ticho plné zvuků bez odpovědí: šumění moře, větru, namáhavého dechu, chrastění kamínků pod nohama. Dalších tisíc let minulo jen tak, bez andělů či démonů, v osamění. Každá myšlenka se vlekla rychlostí pohybu kontinentů. Nebo snad to jen tak Clintovi připadalo; připadal si vyprahlý a unavený a nechtěl, za žádnou cenu nechtěl začít přemýšlet. Boj byl tak nádherně... snadný... proti všemu, co nastalo po něm.

Jejich Thor konečně dokázal vstát. Vrávoravě si došel pro své kladivo a váhavě se na něj zadíval, potěžkal ho v ruce, jako by ho viděl poprvé.

„Thore, Natashu,“ ozval se Stark ve vysílačce napjatým hlasem. „Je někde za tou skálou na břehu – začíná příliv, ať ji pak nelovíme pod vodou.“

Thor přikývl, ale neodletěl, šel pěšky a pomalu, ohlížel se.

„Co teď?“ vyslovil Clint mimoděk nahlas.

Nikdo mu neodpověděl. Vítr zesílil, zvedal písek z okraje moře a bodal do kůže. Možná stačí, když chvíli počkají: jedno zrnko po druhém a pomalu a tiše zmizí pod dunami a bude klid. To neznělo tak špatně. Představa, že ještě někdy bude muset řešit nějaké povinnosti, teď byla skoro strašidelná. 

Thor se znovu objevil, kráčel k nim pomalu, podivně shrbený, jako by z něj někdo vysál všechen život. Clintovi se málem zastavilo srdce, když si uvědomil, co to nejspíš znamená. Všechna bolest a šílená potřeba chránit Natashu, destilovaná a zahuštěná esence posledních týdnů, ho zavalila v jediné vteřině. „Thore,“ vypravil ze sebe, hlas přiškrcený úzkostí.

Thor sebou trhnul a zdvihl k němu oči. „Odpusť, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl omluvně. „Valkýra poslala svoje lidi. Odnesli ji do vesnice.“

Clint začínal mít dojem, že množství šoků za poslední dobu nemůže ve zdraví přežít. Ale vyhráli přeci? Už se nemohlo nic hrozného stát. Rozhodně ne. Určitě. V hlavě mu hučelo a vychladlé ruce se nepříjemně rozechvěly. Vážně měl všeho dost.

Thor došel k Lokimu, který setrvával ve své nehybnosti. „Můžu to udělat místo tebe,“ řekl překvapivě jemně.

„Ne,“ odpověděl Loki okamžitě a pomalu, opatrně se posadil. „To je můj úkol.“ Zdvihl hlavu a zadíval se pro změnu do tváře tohoto neznámého Thora, prohlížel si ho zpytavým, vědoucím pohledem. „Možná je někde vesmír, kde jsme se my dva potkali,“ řekl.

Thor se smutně pousmál. „A možná alespoň tam jsme si nešli po krku.“

Loki přikývl. „Vezmi prosím své přátele a odejděte.“

„Zůstaneme s tebou,“ řekl Thor. „V takových chvílích by nikdo neměl být sám.“ Zadíval se na ztěžka oddychující tělo svého dvojníka. „Víš, my... my takhle věci neděláme.“

„A přesně proto chci, abyste odešli,“ řekl Loki náhle zdrsnělým hlasem. „Měl jsem to udělat už dávno…“ Ztěžka se nadechl. „Ani já obvykle... ale možná by Midgard ještě dýchal a žil.“

„Nikdy si nevyčítej milosrdenství,“ řekl Thor vážně.

Loki pohodil hlavou. „Nevíš nic,“ vrátil mu mimoděk jeho nedávná slova. „Jdi už. Nejsem zvědavý na zbytečné řeči.“ Pohlédl na Thora pevně a neoblomně. „Odejdi. Trvám na tom.“

Ke Clintovu úžasu Thor přikývl, nerad a neochotně, snad věřil, že má Loki na takovou žádost právo. Otočil se k útesu a hlasitě zahvízdal, naprosto nesmyslný, hlasitý zvuk, který prořízl to mrtvolné ticho jako nůž.

A všechno se rázem změnilo: za hradbou kamenů se objevilo několik mužů a žen z Nového Asgardu, lehce vyděšených, trochu víc zvědavých a hodně obezřetných, oblečených ve směsi asgardského a pozemského oblečení, jak pomalu přivykali novému životu; přinesli sebou spěch a spoustu nových zvuků, i když se domlouvali jen polohlasně a chovali se uctivě. Odnesli Bannera, Clint si ani nevšiml, kdy se přeměnil zpátky, vydal jen pár neartikulovaných zvuků, když ho pokládali na nosítka. Odnesli Strange, který se zmohl zhruba na totéž. Odnesli Tonyho, který naopak nadával jak špaček, ale i jeho přemohla dusivá atmosféra místa, takže ani on nevykřikoval moc hlasitě a netrval přehnaně na svém.

„Já zůstanu,“ řekl Clint tak hlasitě, aby to Loki musel slyšet. Tentokrát se žádné námitky neozvaly a Thor se sice zatvářil ublíženě, ale neprotestoval. Byl to Loki, kdo v tom boji zůstal poslední stát. Privilegium ho ukončit patřilo jemu.

A pak konečně byli všichni pryč. Zůstali tam dokonale sami: umírající Thor, stěží živý Loki, jeden ne moc použitelný pozemšťan; a vítr.

Clint se v duchu ujistil, že je vážně pěkný hlupák, když nevyužil příležitosti se ztratit. Představa, že by mohl zapadnout někam do ticha a šera, ideálně s hrstí analgetik a velikou dekou, byla nesnesitelně lákavá. Místo toho se zvedl a přepotácel se k Lokimu. Upadl vedle něj do trávy, dva zmlácení týpci, co se potkali poprvé v životě, ale asi se dobře znali, oba na to nějak podivně spoléhali...

„Jak dlouho mu to bude trvat?“ zeptal se a kývnul bradou k Thorovi.

„Kdybych ho nechal být, tak klidně celé týdny,“ řekl Loki. „Velmi dlouhé týdny plné bolesti a utrpení, o kterých by kdekdo soudil, že nejsou dostatečným trestem... Ale to nedopustím.“

„Chceš ho dorazit,“ pochopil konečně Clint. Asi těch ran do hlavy bylo poslední dobou až moc, že mu to nedošlo dřív. „Můžu to udělat místo tebe.“

„Ani ty ne,“ pousmál se skoro Loki. „Naši mrtví… zůstávají s námi. Jsou navždy naší součástí.“

„Já tohle břemeno unesu,“ řekl Clint.

„Je správné, abych ho nesl já.“ Znělo to neoblomně, ale i podivně bezmocně, jako by o tohle Loki vážně nestál, ale zároveň si byl jistý, že nemá na výběr, možná nikdy neměl, sebezničující potřeba nést odpovědnost až do hořkého konce byla vrostlá do masa a prorůstala kosti.

Thor znovu otevřel oči. „Bratře,“ zašeptal.

Loki se na něj zadíval. „Byly časy, kdy jsi mi tak neříkal,“ hlesl.

Thor znovu pohnul rty. „Opravdu si myslíš, že mi na tobě záleželo tak málo, aby zrada všechno změnila?“

Loki na okamžik pevně zavřel oči. Plakal tiše, bez hlesu, ramena se mu netřásla, slzy zpočátku nezazněly ani v jeho hlase, když po chvíli promluvil. „Nadešla tvá chvíle vydat se na poslední cestu…“ Přerývavě se nadechl. Pohlédl na Clinta s náhlou prosbou v očích.

„Opakuj po mně,“ zašeptala Natasha ve sluchátku. Zjevně ne všechno na quinjetu bylo mimo provoz. Clint jen přikývl v odpověď oběma naráz. Zůstal klečet na patách za Lokim, který usedl k bratrovi a dlaň mu položil na hruď. Jednu ze svých modrých dýk nechal ležet vedle sebe.

„Tvoje duše tě dovedla tváří v tvář jasnému světlu a ty ho teď spatříš v nejjasnější podobě,“ vyslovoval Clint zvolna a náhlý soucit s rozechvělým Lokim, který tiše oplakával bratra, změnil jeho vlastní hlas k nepoznání.

„Loki… zachraň mě… vím že můžeš…“ Šepot se změnil ve výkřik. „Já tě prosím!“

„Ve středu toho světla všechno splývá v bezmračnou a jasnou oblohu a duch se jeví jako neposkvrněný obzor nekonečna bez obvodu a středu. V této chvíli poznáš sám sebe a v tomto stavu setrvej.“ Z Lokiho dlaně vytrysklo jakési zelenavé světlo, objalo Thora a pomalu do něj vstoupilo, vsáklo se pod kůži jako voda do vyprahlé půdy. Clint zaváhal. „To není modlitba, to je – očistná magie,“ šeptala chvatně Natasha. „Pokračuj.“ Clint se nadechl. „Pohleď ke světlu a přijmi ho. Nech ho prostoupit svou… svým já, dovol mu očistit duši od všeho, co pominulo.“

„Ještě ne…“ Thor se pokusil pohnout.

„Všechno bude v pořádku,“ promluvil znovu Lokiho tichý hlas. „Běž ke světlu… nemusíš se bát.“ Sklonil hlavu. Thorův dech slábl. Loki sebou náhle prudce trhnul a zprudka se nadechl, celý se otřásl jako v náhlém šoku. Popadl dýku ležící vedle sebe a jediným pohybem ji zabořil do Thorova srdce.

Clint, jako by ho náhle někdo zbavil prokletí nehybnosti, vrhnul se k oběma bratrům. Thor už byl úplně nehybný, bez dechu, bez vůle, zcela jednoznačně a definitivně mrtvý. A přesto ještě něco dokázal v nejposlednějším vzedmutí sil. Clint popadl schouleného Lokiho za rameno a Loki se zvrátil dozadu, upadl na záda, oči v sílícím šoku vytřeštěné. V boku měl zabodnutý nůž, tajnou zbraň, kterou musel Thor vytáhnout z úkrytu zpod šatů; aby ublížil, stačilo jedno malé gesto. Všichni takové zbraně měli. Proč ho to nenapadlo včas?

„Tohle ne,“ sklonil k němu Clint. Zděšený a plný nevíry nad tím, jakými obraty prošlo posledních pár minut, snažil se zjistit rozsah zranění. Tělo pod jeho rukama rychle chladlo. S rukou na jílci nože zaváhal.

„Nevytahuj ho,“ zašeptal Loki. „Vykrvácel bych.“ A zavřel oči.

„A co mám dělat. Slyšíš, Loki? Co mám dělat! Loki…!“

A pak bylo všechno pryč, smetené v jediném záblesku jasného světla, smetené do temnoty a nejhlubší propasti, do věčného ticha a nekonečné, bezhvězdné noci.








5 komentářů:

  1. Dekuju za extra zajmena! Zeby fakt pomohlo cist tesne po probuzeni, kdy vsichni istatni jeste spi? :-D
    Teeda. Doufam, ze vysvetlis toho demona. A popravde, kdyby to dopadlo jinak, tak by se mi to asi nelibilo. Jedinej druhej pripustnej vyherce, je tamten Thor. A ostatni padli.
    Takze vsichni z tamtoho vesmiru jsou fuc? Cervena pulka taky padne a vsechno bude jako driv?
    Prej povidaj.. pis dramata :-) Nebo povidani prijde? Sem s tim.
    A libi se mi, ze bidak bidakem zustane. No, proste ze to neni ruzovouckej hepyend.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těsně po probuzení, kdy ostatní ještě spí, je jediná část dne, kdy je moudré 1) platit účty, 2) číst fantasy, kde je tradičně postav jak na orloji. :-D Růžovoučkej hepyend by měl vypadat jinak, uznávám a kaji se. Jenže ono samo. Loki za to může O:-)

      Vymazat
  2. Jů, já dostala narozeninovou kapitolu! :-)
    A je parádní, jsem spokojená, jak to všechno dopadlo - démonek, Thor, Loki, Clint... a vůbec. Doufám, že démonek přežil a že to Strange konečně nějak vysvětlí.
    Jsem zvědavá, jak dopadne doma Tony. Přece jen vysadit ženu a dítě na střeše nákupáku a pak skoro umřít, to chce hodně kuráže :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ještě jednou všechno nejlepší! Dostala už jsi někdy k narozkám hromadu mrtvol? Nedostala, co? Taková já jsem! :-D
      (Prej spokojená...! Nemůžete alespoň předstírat jisté obavy, že to ti dva možná nepřežili? :-D)

      Vymazat
  3. A on ten šutr ztratil. Tak jo. :D

    Takový nádherně filmový začátek! Prohráváme, umíráme, je konec, je to tady - tak to po sobě budeme házet chytré větičky, ať to aspoň zabalíme stylově. :D Skoro bych i odpustila filmařům to, že bohy raději zesměšní a odklidí, protože psát někoho až absurdně silného a mocného - to musí být hrozná věc. Vždyť to dělám taky - vždycky bohy oslabím a zraním, aby se dalo uvěřit, proč jsou jenom abnormálně silní, ale to, co by správně měli umět a dělat... kdo by se s tím patlal? :D Panenkou na něj!

    Jak mě vždycky rozesměješ na začátku a úplně zadupneš do země uprostřed a na konci? :D Proč to neuděláš naopak! :D Ráda bych si někdy přečetla povídku (trvám na tom, že bude od tebe), kde jsou Clint s Lokim přátelé, i kdyby se tomu oslovení oba vehementně bránili. Nějak mě ta představa těch dvou láká v tomhle světle - i když to neštěstí s láskou k jedné babě bych radši vynechala, to je nevděčné téma, to snesu jenom tady. :D

    A... jako, ten konec - jakooo! Těžko se mi snáší umírající Thor, i když je to bestie a ten druhej je v pohodě (i když u tebe jeden nikdy neví). :D A že to schytal i Loki, to bylo nevyhnutelné. :D :D

    OdpovědětVymazat