Nic menšího než osud světa - 11.

„Bude skvělé vás zabít znovu.“



„Máš silné řeči, ale Mjolnir držím v rukou jenom já,“ řekl jejich Thor.

Cizák si pohodil velikou dvoubřitou sekerou, působivou zbraní se skvěle zdobenou rukojetí a ostřím nabroušeným tak, že kolem něj málem svištěl vzduch, a nespokojeně svraštil obočí. „Zřejmě se zdejší Loki nespecializuje na kariéru osiny v zadku,“ odsekl. „Občas se mu povede ho přede mnou ukrýt. Otravné a dětinské, jak už jeho kousky bývají. Nebo snad se utěšuješ nadějí, že bych – nebyl hoden? Já, že bych nebyl hoden? Cha.“

„Tady je Loki mrtvý,“ řekl Thor, ne bez lítosti. „Ani to není tak dávno, co… no, to by bylo na dlouho.“ Podrbal se ve vousech.

„Hm,“ udělal druhý Thor. „To asi Hel nenesla snadno.“

„Dalo to dost práce, ale je mrtvá.“

„Ódinovi vážně zůstalo jen – tohle?“ udělal Thor jednoznačně posměšné gesto nad celým svým zdejším já.

„Všeotec už také zemřel... I matka,“ předběhl nevyhnutelnou otázku.

„Ty neschopný břídile,“ naježil se dvojník a sevřel pevněji svou zbraň, „ty sis nechal vymlátit celou rodinu a většinu národa? Začínám litovat, že tě mohu zabít jen jednou!“

„Natasho, běž k ovládání zbraní,“ řekl Clint tiše. „Tony, vykopej ven Bannera, i kdybys ho měl střelit do hlavy.“

„Nevíš nic!“ dal kupodivu jejich Thor vzteku přednost před lítostí, ke které měl poslední dobou sklony. „Nevíš nic, ale nebudeš mít kdy se tím trápit.“ Výbojů přebíhajících mu po těle přibylo, začínaly se slévat do výraznějších světelných proudů.

„Je mi skoro trapně, že ztrácím čas takovým švábem,“ vrčel teď cizí Thor. Oba zvolna vykročili; kroužili kolem sebe v sílícím napětí – oba zbraně pohotově v rukou, obezřetně našlapovali v nerovných drnech husté trávy. Zírali utkvěle jeden na druhého a ostrý mořský vítr jim povlával vlasy.

Clint ke své nemalé úlevě zjistil, že oba jeho společníci vyrazili tam, kam je poslal. Třepnul rukou, ale démonek se držel jako klíště. „Ty se schovej,“ zašeptal mu Clint důrazně a na okamžik ho pevně objal. „Schovej se, teď. Najdeme se, neboj.“ Tomu kluk kupodivu rozuměl, snad až příliš dobře. Potřepal Clinta panenkou na tváři a zmizel tak rychle, jako by se přemístil. Clint ustoupil od vchodu do quinjetu; kdyby se náhodou Tonyho mise vydařila, nerad by byl smeten Hulkem. Ani on nespouštěl pohled z cizího Thora, a co možná tiše odjistil pistole.

Pak to konečně začalo – náhle a s děsivou prudkostí. Oba Thorové se vrhli vpřed a srazili se s takovou silou, až se země pod nohama otřásla. Některé údery lidské oko skoro nedokázalo zachytit a Clint se rychle ujistil, že jeho přispění by se rozhodně mělo omezovat na vzdálenější podporu. Našil v rychlém sledu do cizího Thora pár kulek a bleskově se skrčil za jakýsi balvan. 

Druhý Thor užíval blesky jinak než ten jejich. Byly soustředěnější, létaly z rukou a ze zbraní, scházely mu ty všemožné vedlejší efekty výbojů poskakujících po těle a ve vlasech. Za umělecký dojem deset bodů pro domácí, usoudil Clint, ale hosté působí krapet efektivněji. Až na kladivo, kladivo bylo zřetelně účinnou výhodou. Ten cizí Loki dobře věděl, proč od něj Thora drží dál.

„No tak, válečníku,“ zavrčel Clint, když jejich Thor odletěl dlouhým obloukem a ani nedokázal dopadnout na nohy. Další sérií výstřelů dokázal zdržet druhého Thora natolik, aby se na svého protivníka nevrhnul hned, a Thor zatím zvládl vstát. Zřejmě ho to trochu vyburcovalo, protože zasypal cizáka sérií ran, donutil ho lehce ustoupit, byli nepříjemně vyrovnaní, Clint se přistihl, že napíná uši a div se neohlíží směrem k quinjetu.

Pak to konečně přišlo – zatímco jejich Thor znovu padnul na záda a kladivo mu dokonce vylétlo z ruky, z útrob quinjetu se ozval výstřel a hned po něm nespokojené zařvání. Vzápětí se vyřítil Hulk, doslova rozparáděný do ruda.

Do ruda.

To nedává smysl, uvažoval Clint horečnatě. Je den, rudý by se vůbec neměl objevit. To se ještě od sebe stačili nakazit, nebo co? A proč jsem teda měl celou dobu pocit, že je to náš Banner?

Thor vyskočil vysoko do vzduchu, bleskovým obratem proletěl kolem Hulka a vrazil mu takovou, že Hulk předvedl nedobrovolné salto a skončil zabořený obličejem v hlíně.

To je dobré, ujišťoval se Clint chvatně, víc se naštve. Hlavně aby si je nepletl…

Další série neuvěřitelně rychlých úderů, obran, blesků. Natasha se zbraněmi quinjetu vůbec nedostala šanci zasáhnout, soupeři příliš rychle měnili pozice. Podle zvuků ve vysílačce se Tony pokoušel vyrazit do boje ve svém brnění, ale nedokázal se dostat ani přes práh. Být Thor útlocitnější duše, složí se už jenom ze slovníku, kterým Tony svou marnou snahu komentoval.

„A cos čekal,“ utrhl se Clint ve volnější chvíli, když už to nemohl poslouchat. „Že najednou ze dne na den…“ Vzápětí zapomněl, co chtěl říct, a že vůbec něco říkal. Jejich Thor zrovna dostával pěkně na zadek, Hulk se teprve hnal zpátky na bojiště z kráteru v blízkém pahorku, kam byl odhozen, a protože Clint měl v kapse šikovnou samodržící nálož, několika rychlými skoky se vrhnul k Thorovi a onu zmíněnou nálož mu vlepil doslova za krk. Za to schytal několik blesků určených jen a jen pro svou skvělou osobu, ale Hulk se jim včas postavil do cesty, a pak už nálož konečně explodovala, takže jejich Thor dostal nějaký čas navíc. S cizím Thorem to samozřejmě příliš neotřáslo, jen sebou celý prudce zatřepal, a dokonce, Clint byl celý poctěn, ho počastoval vzteklým pohledem plným příslibů.

My to projedeme, začínalo mu docházet, je nás tu pět na jednoho, no dobře, dva a pár ocásků, ale sakra… kolik potenciálu v sobě ještě může mít jejich Thor, když svého dvojníka nedokáže porazit ani s Hulkem po boku? A nemohl by se třeba, vážený vesmíre, předem díky, ten potenciál náhle projevit zrovna teď a tady?

„Sbohem,“ zachrčel Thor a udeřil Hulka bleskem mocnějším, než jaký dosud předvedl, udeřil ho pěstí pod bradu tak, až se ten obrovský chlap nadzvedl ze země, a pak ho svou sekerou odrazil takovou silou, až odlétl mezi balvany; několik jich cestou roztřískal.

Plynule se pak otočil k potácejícímu se Thorovi, sekyru si pohodil v rukou a křikl jakousi posměšnou poznámku. Ta chvilička stačila Natashe, aby vystřelila z repulsorů quinjetu. Cizí Thor však stačil reagovat. Nastavil jim svou sekyru ve zkřížených pažích, zablesklo se před ním, jako by měl nějaké silové štíty, a intenzitou nárazu poodjel pár metrů, až vyryl v zemi brázdu. Nezraněný.

„To už snad není možný,“ ucedil Clint a odvrátil hlavu, když se trup quinjetu rozzářil pod náporem blesků, které jim asgarďan poslal jako odvetu. Povážlivě v něm zapraskalo, ozvalo se táhlé zaskřípění a z nějakého slabšího místa vyrazil trs jisker.

„Snažím se sehnat Strange,“ odpověděl Tony napjatým hlasem. „V nejhorším ho může teleportovat do kráteru činné sopky.“

„Nejlépe na jiné planetě,“ dodala Natasha. I jí v hlase vibroval vztek z vlastní bezmoci, chtěla být venku a bojovat. Quinjet stál za houby jako úkryt i jako zbraň. „Máme zkrat. Oprava chvíli potrvá.“

Jejich Thor se znovu proletěl vzduchem. Ani to kladivo už se mu nevracelo tak ochotně jako dřív, měl Clint dojem, ale možná to byla jen součást nějakého sílícího pesimismu. To, co předváděl ten cizák, bylo fascinující, neuvěřitelné, famózní. Jenže jaksi – na špatné straně.



Pak se ve vzduchu objevily zlaté jiskry, napřed pár a potom víc, až se v prostoru vytvořil důvěrně známý kruhový portál. Všichni naráz se zastavili a ohlédli, třesk zbraní odezněl s dlouhou ozvěnou a náhlé ticho až udeřilo do uší.

A z portálu vykročil Loki. Musel to být on, byl to on, Clint si byl jistý, že tu tvář poznává. Byla jiná – příliš ostré rysy, příliš tvrdá, s nekonečně starší duší; tenhle Loki mu připadal vyšší a tak nějak temnější – hněv tryskající z očí a každého póru kůže vyvěral z hloubi srdce i mysli a byl víc než jen chvilkovým rozmarem.

Také, mimochodem, jeho zjev dokonale odpovídal tomu, jak si ho Clint po Natashině vyprávění představoval. Trochu příliš otrhaný, nezdravě bledý, zbitý, dlouhé prameny vlasů mu padaly do tváře, slepené v lepším případě potem. Oblečený byl v černé, nebo to alespoň byla černá dřív, než s ním někdo vymetl pár bitevní polí.

Z portálu vykročil bez zaváhání, rychlým, rázným krokem, ačkoli v levé ruce svíral za límec muže, bezvládné tělo, které sebou vlekl tak snadno, jako by bylo z hadrů, tváří k zemi, nebránící se. Clint přesně věděl, kdy ho poznal Stark, protože to tlumené, zděšené zasyknutí, bylo jen ozvěnou toho, jak sám zatajil dech. Byl to nepochybně Strange.

Loki ho pohodil do trávy, stáhl si portálový prsten, který měl dosud navlečený na prostředníku, a bez ohlédnutí jím hodil na muže. V něm konečně byla vidět jakási vůle, nebyl mrtvý… zůstal ležet s rozhozenýma rukama a nohama a jen tlumeně zasténal. „Jsem v pohodě,“ zaskřehotal slabě, a dokonce se mu podařilo pohnout rukou a sevřít prsty kolem svého navráceného prstenu. Clint začal znovu dýchat.

Loki si pozemšťanů nevšímal; ani své oběti ne, svou plnou pozornost upřel na oba asgarďany.

„Říkal jsem si, že nebudeš daleko,“ prohodil cizí Thor s pobaveným úsměškem. „Bylo snad přímo – nevyhnutelné, že se tu setkáme. Už ses stačil seznámit?“

„Další bratr? Moc jsem si nepolepšil,“ prohodil Loki znechuceně, když přejel očima zmoženou a dobitou postavu Thora, pracně se pokoušejícího vstát. Za řeči i tasil, dvě dlouhé štíhlé dýky z pouzder podél boků. Clint sice neměl dojem, že by je vytrhla další posila, která jako by právě vstala z hrobu, ale pokud o sobě Loki nepochyboval, on mu to určitě vymlouvat nebude.

„Klidně ti ho nechám na hraní,“ ušklíbl se Thor, „jestli ti dělá takovou radost mě zabíjet. Nijak zvlášť netrvám na tom, že to budu zrovna já, kdo mu šlápne do úsměvu.“

„Nikdy jsem netoužil tě zabít,“ řekl Loki chladně. „A radost mi to vážně neudělá. Těžko bych mohl přijmout náhražku, možná i nevinnou.“ Oči teď ze svého Thora vůbec nespouštěl, obcházel ho pomalým, velice pomalým krokem, nastražený k boji. Ostří dýk se modře zaleskla. „Ale udělám to.“

„Vážně, Loki?“ Hlas přetékal zlou jízlivostí. „Co se pak stane s tvou tak křehoučkou dušičkou?“

„Je to nutnost. Břemeno, které jsem ochoten přijmout, a pak se s ním naučit žít.“

„Hmm,“ udělal Thor a křivě se pousmál. „Sebevědomí ti neschází. A k tomu ta patetická ochota obětovat svůj klidný spánek na tisíce let! Chceš zabít vlastního bratra? Tentokrát už opravdu ano? Nebo to bude zase jen trapná scéna, a klidně přiznávám, že i z mojí strany to bylo trochu nejapné, kdy si budeme držet nůž pod krkem – a pak s výkřikem ‚bratře, tobě bych nikdy nedokázal ublížit!‘ budeme pokračovat stále dál?“

„Nebudu počítat, kolikrát jsi mě nezabil ty a kolikrát jsem tě ušetřil já,“ řekl Loki. „Asi bys z toho vyšel lépe a dost možná jsem stokrát dlužníkem. Jenže tentokrát jsi zašel daleko, nekonečně dál, než…“ Hlas mu selhal.

„Ach Midgard, znovu Midgard,“ zazněl asgarďanův hlas znechuceně, „zrovna na něj ses musel tak upnout?“

Clint se ani nehnul, aby na sebe neupozornil. Potřebovali čas, všichni potřebovali trochu času na posbírání sil, jestli měli bojovat dál. Strange byl naživu, Hulkovo těžké oddychování slyšel až sem, jejich Thor sice stále seděl na zemi, ale vážněji zraněný nebyl, i když na Lokiho se díval se srdceryvnou směsí bolestí a naděje, skoro fyzicky na něm bylo znát, jak hledá všechno, čím mu tenhle muž připomene ztraceného bratra. Nemohlo to být snadné. Bannerové byli prakticky k nerozeznání, Natasha totéž, u Thorů by to spravilo pár dní v posilovně a návštěva holiče. Loki byl… jiný. Byl jiný od prvního pohledu a možná by ho na ulici bez brnění ani hned nepoznal. Nebyla v něm ani špetka té lehkosti, se kterou jeho zdejší já přistupovalo k životu, ta erupce chvilkových emocí a tužeb, které ho táhly na všechny strany a kterým se dokázal vysmát, hodit je za hlavu, nebo si je velkomyslně pěstovat. Tohle byl Loki ostrý jako dýka, někdo, kdo vyrostl v bolesti, a dávno ji přijal jako nezbytnost a životní styl.

„Sedm - miliard - lidí,“ vyslovil Loki. „Není tu prostor pro milosrdenství. Byl by výsměch jejich vzpomínce nechat tě naživu.“

„Ty anděly si vyřiď s Hel,“ opáčil Thor se sílící zlostí. „Víš, že tuhle zbraň nemám rád.“

„Nemáš,“ souhlasil Loki jízlivě. „Je rychlá a efektivní a ty přeci bojuješ tak rád.“

„Jsem bůh války!“ zařval Thor a vlna slabého větru jim všem pročísla vlasy.

„Ale nikdy jsi neměl být bohem utrpení!“ zakřičel Loki v odpověď. „Nikdy to nemělo dojít tak daleko, aby ses vyžíval v bolesti druhých a jejich strastech! To je – strašně špatně. Thore, copak to opravdu nevidíš?“

„No tak co mi vyčítáš anděly?“ štěkl Thor. „Šlo to rychle.“

„Ona je možná povolala, ale byls to ty, kdo je vypustil na lidstvo,“ řekl Loki znovu tím ošidně klidněným hlasem, klidným snad na povrchu, ale vibrujícím kdesi hluboko bolestnou směsí emocí. „Není nic, před čím by ses zastavil, žádná hrůza dost velká, aby ses alespoň zamyslel, co je správné. Tolik životů ztracených – a tobě na tom vůbec nezáleží.“

„Správné,“ odfrkl si Thor. „To ty dávno nepoznáš. Správné by bylo, kdyby ti lidé, co ses o ně tak staral, byli třeba – vděční. To bývá správné, ne? Otočil ses zády k vlastnímu rodu, opustil domov, pohodlí, všechno, co ti bylo blízké. Obětoval jsi všechno, co jsi měl. A oni?“ Temně se uchechtl. „Nesnášeli tě. Nenáviděli tě, báli se tě, snažili se tě zabít. Nevěřili ti! I ta tvoje ženská ti dala košem. Jen mi tu vykládej, co je správné, ale já ti říkám, že není správné stavět se do role oběti.“

„Clinte,“ ozval se Tony ve sluchátkách tichounce. „Ještě rekalibruju. Ale půjde to, zbraně budou. Zatím zdržujte!“ Někdy bylo Tonyho myšlení vážně záhada.

„Zrádcům nikdo nevěří,“ řekl Loki vyrovnaně. „Nemám jim to za zlé.“

„Ty tak zbožňuješ ten svůj pocit nadřazenosti,“ vyrazil ze sebe Thor. „Ty svoje falešné představy o morálce! Nevím, kde jsi je nabral a uplácal v tak hroznou směsku dojmů a představ. Možná opravdu jen miluješ, když k tobě oddaně vzhlížejí a děkují ti se vztaženýma rukama, protože jsi jejich ubohé existenci přidal další den.“

„I kdybych měl takhle pokroucenou mysl,“ řekl Loki, „a vážně těžko říct, po tom všem – upřímně, budu si raději pěstovat ten, než aby ke mně vzpínali ruce v marné prosbě o život.“

„Tebe ani prosit nemusí,“ zazněl znovu Thor posměšně. „Ty za ně bojuješ, i když tě právě střílí do zad. Copak jsi to sebou přitáhl? Není to Strange, ten velký mág? Vypadáš nějak pocuchaně, bratříčku. Povím ti, co se stalo: našel tě a pokusil se tě vykopnout z téhle planety. Nejspíš zpátky, odkud jsi přišel, snad aby ses tam v troskách Midgardu navěky vznášel mezi hvězdami. Protože takhle vypadá jejich milosrdenství.“

A Clint si byl náhle dokonale jistý, že to tak bylo. Trochu příliš dlouhý okamžik, ve kterém Loki neodpověděl, jen pevně stisknul rty a zamračil se, mu dal za pravdu.

„Bojovali jste, ale on prohrál. Možná jen neuměl překročit hranice světů, a teď tam leží v trávě bez špetky magie, vystavený na milost i děcku. Ale ty se dokážeš vrátit domů. Mám pravdu?“

„Já tě zpátky nevezmu, Thore,“ řekl Loki. „Ty tu dnes zemřeš.“

„Loki, já tě nechápu.“ Thor mávl paží, aby tak obsáhl širé okolí. „Porazil jsem všechny, kdo se mi postavil. Své zdejší já, Hulka. Nemáš tu žádnou pomoc a nikdy jsi na mě nestačil. Proč si myslíš, že se to dnes změní?“ Snad opravdu zněl trochu zvědavě.

„Protože musí,“ řekl Loki. „Nemohu tě nechat pokračovat po téhle cestě, a k dalším světům.“

„Nakonec se dokážu vrátit i bez tvojí pomoci. Nezískáš nic, jenom ztratíš. Ale zatím tu možná máme společné zájmy – jestli je nechceš na hraní, i tak ti je mohu nechat naživu. Nezáleží mi na nich tolik, abych…“ Zaváhal. „Jedna výjimka by se našla. Bude se mi mnohem lépe spát, jestli tu zdejší parodii na vlastní já rozdrtím na prach. Aaaa, u Ódinova vousu!“ vykřikl znovu. „Proč dáváš přednost slabosti před silou? Protože to je přesně to tvoje milosrdenství, nic víc! To je tak – tak beznadějně ubohé!“

„Ničení a destrukce, to je ten tvůj zákon silnějšího?“ zvolal Loki v odpověď hněvivě. „Jsi bůh! V rukou božích je tvůrčí síla, nový život, rozmanitost. Věci, kterým pomáháme růst. Ne hromady prachu a ruiny na tisíce let!“

„Možná jsme byli na Midgardu příliš ostří,“ opáčil Thor, „ale tím lepším varováním bude pro další světy, které pochopí, čí vládu mají přijmout. Vzdají se bez boje. To je to, co chceš, ne? Nikomu nezkřivit vlásek.“

„Já viděl světy, které, jak říkáš, přijaly vládu Asgardu,“ zasyčel Loki zlostně.

„Ne ne ne ne ne,“ pozdvihl Thor paži. „Zase to tvé hluboké a po pravdě, vážně absurdní nepochopení. Žádná velká říše nevznikla přes noc a snadno. Asgard, drahý bratře, dosáhne jednoho dne na každou z hvězd, kterou spatříš z vrcholku Ygradssilu. Bude to prosperující, silná říše hrdých lidí žijících v zákonu a úctě, vzhlížející ke svým bohům. Přečká věky, rozumíš? Nikdo se nám neodváží postavit. A tak to bude, s tebou – i bez tebe. Hlavně bez té tvé krátkozraké samozvané morálky.“

„Nevyrosteš, když se postavíš na hromadu kostí,“ zavrčel Loki.

„Jen mi vyčítej Midgard,“ ucedil Thor. Ani on už teď z Lokiho nespouštěl oči. „Počítej moje mrtvé. Co tvé vlastní? Tam máš jasno? Doby, kdy jsem já tebe musel mírnit v přílišném nadšení, nejsou tak daleko, že? Už jsi ve svém vlastním poměřování živých a mrtvých alespoň v nějakém plusu?“

Až teď poprvé měl Clint pocit, že si je Loki vědom jejich tichého obecenstva. Měl dojem, snad si byl jistý, že na nepatrný okamžik zachytl Lokiho pohled, kratičké kmitnutí očí.

„Poučil jsem se,“ řekl Loki.

„To jistě Jotuni ocení,“ ušklíbl se Thor. „Jejich kosti ani na tu hromadu neměl kdo shrabat. Tenkrát jsem vážně měl pocit, že z tebe jednou něco bude – až se naučíš ovládat.“ Uchechtl se. „A Midgard? To ty jsi vyplašil Hel, když jsi začal mávat tím svým kamenem. Chtěla jen chránit bratra,“ položil si dlaň na hruď, „rodinu, kterou se snažíš rozbít. Vyslala anděly kvůli tobě, Loki.“

„Tohle mi nepřišiješ,“ vydechl Loki a celý se nastražil, jen vyrazit kupředu.

„Sedm miliard, říkáš,“ řekl Thor zvolna. „Jen a jen kvůli tobě. Špatné plánování a špatný odhad situace. Možná jsi měl více elánu věnovat studiu strategie a méně pozemským radovánkám.“

„Ty!“ Loki konečně vyrazil. Neuvěřitelným skokem se vymrštil vzhůru a kupředu, snesl se na Thora, jako by jemu samému náhle vyrostla křídla, ťal po něm modrým ostřím, které se podivně lesklo a ve svém vymezeném prostoru pohybovalo, jako by bylo tvořené tekutinou, a ne pevnou látkou.

Thor výpad snadno odrazil a znovu odskočili od sebe. „Nilfheimské ostří,“ vydechl. „Ty to myslíš vážně, že mě chceš zabít. Konečnou a definitivní smrtí.“

„Jsme ti, co přežili,“ řekl Loki. „Ne nesmrtelní.“

„Chtěl jsem se vrátit domů s tebou,“ odvětil Thor zamyšleně. „Ale možná máš pravdu a čas naší vzájemné trpělivosti se naplnil.“

„Nebudu předstírat, že je mi to líto,“ řekl Loki. „Už ne.“

„Řekni mi, co jsi provedl s Hulkem,“ změnil náhle Thor téma. A Lokimu se posměšně blýsklo v očích.

„Bojíš se kamene duší,“ řekl.

„Nebyl bych tak snadné sousto,“ opáčil Thor.

„Nebyl,“ neodporoval Loki. „Oni si byli podobní a jejich duše takové spojení uvítaly.“

„Cože?“ zaúpěl Tony ve vysílačce. „Řekni, že se mi to zdá!“

„Nicméně,“ pokračoval Loki nerušeně, „dalo mi to dobrou představu o věcech, které bych s tebou mohl provést. Právem se bojíš kamene duší, Thore Ódinsone, protože jak objevuji jeho moc, mohu ti jen říci, že je podivuhodná. Setkali jsme se s Brucem Bannerem tohoto světa...“ Snad poprvé mu tváří prolétl potměšilý úsměv, který byl podobný Lokimu, jak ho znali. „Bylo snadné vyprovokovat ho k proměně,“ připustil, „nechat ho pobíhat za sotva tušenými stíny. A když se potom objevil druhý? U sedmi Ódinových havranů, takovému pokušení nešlo odolat.“

„A ze dvou Hulků jsi stvořil jednoho,“ řekl Thor a na okamžik se ohlédl na svého dvojníka opírajícího se rukama v trávě.

„Přesně tak. To nejlepší z obou. Silnější, schopnější – no,“ zaváhal při pohledu na rudou sténající hroudu v polámaném křoví, „alespoň až se do toho dostane. Nebylo od tebe hezké do něj jít naplno. Právě se narodil.“

Thor si odfrknul. „Od tebe by pro změnu bylo krajně nehezké mě pojit s tímhle budižkničemu,“ nadhodil hlasem, který sliboval nějaké ty špičaté kůly a ostré nástroje.

„Zdejšího Thora neznám,“ řekl Loki. „Je proti tobě, to mu přidává body. Pro tu mizivou možnost, že je úplně jiný než ty… to neudělám.“ Zaváhal a skoro s lítostí dodal: „Ne, neudělám. A neříkám to proto, abych uklidnil tebe.“

„Takže staré dobré sekery a meče,“ široce se usmál Thor, a veselí v tom úsměvu bylo pramálo.

„Jak pravíš.“

„Nebude stát sám,“ zachrčel jejich Thor a pracně se vyhrabal na nohy. Jako na zavolanou zahučely repulsory na quinjetu a Hulk se zvolna posadil. Svíral si hlavu a mračil se.

„Ještě né,“ ozvalo se slabounce od Strange, který se stále nedostal přes fázi drobných pohybů palce u nohou.

„Thore,“ objevila se Natasha, oblečená ve Starkově brnění, které jediné ji nepochybně drželo na nohou. Však také byla v zájmu rovnováhy velice opatrná se svými gesty. Ale stála tam, vzpřímená a s planoucíma očima, a pistolemi v rukou. „Vím velmi dobře, že nemálo z tvých řečí bylo ve skutečnosti pro naše uši - a já ti říkám, že ten tvůj pokus očernit Lokiho je k ničemu. Věřím mu, svěřila bych mu svůj život, snažíš se zbytečně.“

Clint osobně sice vůbec neměl dojem, že by mu řeči o Lokiho dřívějších činech nestály za hlubší zamyšlení, ale teď stál vedle Natashy se solidárně zachmuřeným a souhlasným výrazem a s pistolemi v rukou, protože tenhle Loki bude rozhodně potřebovat úplně každou špetku podpory, kterou mohl dostat. Navíc ani tohle nebyl tak úplně vzkaz pro Thora, že? Hlavně pro všechny pozemšťany. Věřte Lokimu.

Loki sám se po známém hlasu otočil pohybem rychlým jako myšlenka. Jeho výraz se nezměnil, snad jen víc zkameněl. „Ty žiješ.“

„Já se nemusím o nic snažit,“ předvedl Thor svůj vlčí úsměv. „Jestli Loki trvá na tom, že mě zabije, za chvíli zemře sám.“

Clintovi se vůbec nelíbil pohled, jaký Loki vrhnul na Natashu. A už vůbec ne, že úplně přestal dávat pozor na svého bratra, který naopak velmi nenápadně, ale plynule a jednoznačně, přepínal do bojového módu.

„Chceš ji zpátky, co?“ křikl.

„Jistě, Clinte,“ řekl Loki zvolna, skoro proti své vůli. „Chci ji zpátky.“

Snad jen koutkem oka Clint viděl, nebo možná vytušil, že na to Natasha nedokázala nic říct, že jen pohnula rty. Na Lokiho se dívala s nekonečným smutkem.

„K tomu ti žádný šutrák nepomůže,“ ušklíbl se Clint. „Však víš, jak my dva to máme.“ A jen doufal, že se Natasha v Lokim nemýlí, a že všechno dobře pochopil, protože když zvedl pistoli, zdánlivě vyhrožující Lokimu, a střelil do Thora, který se už napřahoval zbraní, aby využil bratrovy nepozornosti, vážně nepotřeboval, aby se Loki začal bránit proti nepravému.

Zvuk výstřelu skoro zanikl v Hulkově zařvání. Na nohy se zdvihl i jejich Thor, potlučený a zakrvácený, ale odhodlaný a plný nových sil. Loki se konečně vzpamatoval ze šoku, plynulým pohybem se vyhnul Thorově výpadu a vrhnul se do útoku. Natasha, stejně jako on omezená na střelbu z dálky, pečlivě číhala na každou příležitost, jak Thorovi znepříjemnit pohyb. Stejně jako na jejich Thora, kulky byly spíše nepříjemnost. Ale ne úplně triviální a oba věřili, že cokoli, čím svého protivníka rozptýlí, přijde vhod.

Zahřmělo a ve vzduchu zavoněl ozón.

- Pokračování -