středa 16. listopadu 2016

Na dosah ruky IV. - 1.

Pamatujete si ještě? :-)
(Tak jsem se nechala dojmout zjištěním, že na mě čtenářky nezapomněly, že se tímto pouštím do vydání prvního dílu další minisérie, ačkoli ji nemám dopsanou. Snad půjde všechno jak má. I když jsem neplánovala (já vím, já vím, říkám to vždycky) psát zrovna další díl NDR (a to, co jsem kolem něj plánovala, měla být nedlouhá jednorázovka!), napsal se sám, a navíc jsem tuhle viděla Doktora Strange a zjistila jsem, že se mi sem dokonale hodí. Jen se mihne - ale bude! Už se na něj sama těším. :-))
Takže znovu - pamatujete si ještě? Tony je zpět na Zemi, Avenger na plný úvazek; Loki možná předstírá, možná skutečně hledá způsob, jakým spoutat Thanose, který postupně taje v nějakém kvádru ve sklepě u taťky Ódina, a poskakuje přitom po vesmíru  jako kobylka v trávě; Clint je v pohodě, Thor a houfek jeho po světě rozstrkaných přítelkyň nepochybně také, Natasha vykazuje běžnou agentskou činnost (a pokukuje po Bannerovi) a Banner sám se snaží dostat z té polízanice, kdy ho držela zfetovanýho partička padouchů v naději, že ho prodá aktuálnímu záporákovi, p. Faradayovi, robomaniakovi s primitivními pudy. A tam pokračuje a začíná další kousek našeho příběhu.





w W w W w W w





Probudilo mě slabé zabrnění náramku. Pootevřel jsem jedno oko a zamžoural na budík na nočním stolku. Ne poprvé jsem si předsevzal, že tenhle úchvatný designerský kousek hodím z okna a pořídím si nějaký laciný šunt s méně protivným odstínem červeného podsvícení. Jenže bez ohledu na výrobce hodin bylo půl třetí ráno. Půl třetí! Skoro stálo za to otočit se na druhý bok, peřinu si přetáhnout přes hlavu a předstírat před sebou i světem, že jsem příliš tvrdě spal; a mezi lidi vylézt až v poledne. Chci tvrdě spát. A vážně nechci nic řešit.


Náramek znovu naléhavě zavibroval, ale nerozsvítilo se ani slabé noční světlo. Což znamenalo, že Jarvis bere jakési ohledy... Zlehka jsem se nadzvedl na posteli a otočil se k druhému lůžku. Loki tam skutečně ležel, s paží přehozenou přes tvář, hluboce spící. Cítil jsem, jak se mimoděk usmívám, a i když nutkání důkladně si svého hvězdného poutníka prohlédnout a prozkoumat případné škody bylo silné, rychle jsem odvrátil oči. Upřený pohled je spolehlivější budíček než ten pitomý Jarvisův náramek.

Sáhl jsem po košili odhozené o kus dál na zemi a dveře za sebou zavřel tak přehnaně pomalu a tiše, až jsem si sám začal připadat hloupě; jenom jsem tím oddaloval nevyhnutelné. To já osobně přeci chtěl po Jarvisovi, aby mě probudil. Se vší obvyklou sebejistotou jsem si představoval, že to všechno zvládneme levou zadní, protože se přeci vždycky něco vymyslí. Zazíval jsem. Promnul si tvář a protřepnul ramena. V pohodě. Kdo potřebuje spát? Spaní je pro suchary. Samozřejmě, že to zvládnem. Vždycky se něco vymyslelo.

„Tak kde je?“ zeptal jsem se, zatímco výtah klouzal o pár pater níž. Vzít si oblek by bylo buď velice rozumné, nebo fatální chyba. V tričku a plátěných kalhotách jsem si připadal nešikovný a bezmocný.

„V laboratoři, pane,“ odpověděl Jarvis. Zněl bděle a optimisticky a to docela určitě nebylo fér. Jednou to byla umělá inteligence, a jako taková by měl trpět stejným existenciálním splínem jako my všichni. A špatnou náladou při probuzení v půl třetí ráno.

„Ale? Tak to je novinka.“ Dveře se s tichým zasvištěním otevřely a vstoupil jsem přímo do své krásné a úžasné a skvělé a dokonale vybavené laboratoře, plné drahých a často originálních přístrojů, vyrobených podle mých vlastních specifikací. Mimo jiné byly všechny dokonale barevně sladěné, protože jsem v Jarvisovi posílil estetické vnímání od té doby, co do kuchyně objednal hořčicově žlutou sadu nádobí. Naštěstí tehdá nevydrželo dlouho, tuším díky dialogu mezi Clintem a Hulkem, takže je vlastně s podivem, že to odneslo jenom nádobí... a nebo je ta barva taky štvala.


Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Už ze zběžného pohledu bylo jasné, že když se tu skutečně dobře uklidí, možná až polovina vybavení bude ještě někdy k užitku. Skvělé skóre, ujistil jsem se honem v duchu, zatímco mi v žilách místo krve začal kolovat adrenalin a vztek narůstal. Hlavně klid.

Zamračený Hulk popocházel rychlými, neklidnými kroky ve volném prostoru podél okna a sevřenými pěstmi se chvílemi opíral o podlahu. Ten shrbený postoj a skoro opičí způsob pohybu ho odlidšťovaly snad víc, než všechna jeho mohutnost a zelená kůže.

„Hloupí lidé,“ zavrčel dřív, než jsem se zmohl na nějakou vhodně formulovanou, nezávaznou větičku, která v ideálním případě nespustí další vlnu destrukce.

„V obecné rovině jsem ochoten s tebou plně souhlasit,“ řekl jsem a očima mimoděk přejížděl po zbytcích pracovního stolu, který byl epicentrem všeho chaosu. Natáhl jsem ruku, abych mezi střepy kádinek a odměrných válců zhasl kahan, který se kupodivu nepřekotil, zato podezřele měnil barvu plamene kvůli odpařující se loužičce poblíž. Z dělící nálevky zůstala na stole hromádka drobných střepů a tak trochu to vypadalo, že ji Hulk prostě rozdrtil ranou pěsti. Ani jsem nemusel být génius, a nemusel rozeznat víc než pár surovin, aby mi došlo, co se tady dělo a o jaký výzkum šlo. Sakra.

„Hulk chytrý!“

„To jo. Alespoň ty máš rozum, Hulku, považuju si toho. Fakt. Vždyť víš, vždycky máš ve mně uznalýho kámoše.“ A dokonce to byla i pravda. Že se mi kolena mění v hromadu rosolu, kdykoli se zelená obluda rychleji pohne, byla koneckonců jen má soukromá záležitost.

„Moc mluvíš, Starku,“ zahučel Hulk.

„Hele, je noc. Asi tak pátá v řadě kdy jsem vzhůru, a docela bych šel zpátky do postele. Co kdybys nám vrátil Bruce, mám klidnější spaní?“

„Bruce hloupý.“

„Teď už bude v pohodě, to přece víš.“ Znovu jsem zazíval a pro jistotu se zadíval na stůl, jestli je potřeba ještě něco akutně neutralizovat, uhasit, nebo sklidit z dohledu kohokoli, kdo sem ráno přijde uklízet. Neměl jsem náladu na slovní přestřelku s Hulkem, i když poslední dobou to docela fungovalo: nechával se až podezřele snadno ukecat a měnil se v Bruce bez větších potíží. Vybavení Stark tower a nervům všech přítomných tahle jeho ochota rozhodně prospívala. I tak se mi svaly na zádech napínaly a pomyslná srst na zátylku ježila strachy. „Ráno se vrátí Natasha,“ dodal jsem v náhlé inspiraci. „Prý chce s námi posnídat. Asi by ocenila tu vaši kultivovanější půlku.“

Po vteřince ticha se ozvalo Bannerovo - sláva! - vyčerpané zasmání: „Kultivovanější půlku...“

Popošel jsem ke dveřím, stáhl z věšáku plášť jedné laborantky a hodil ho Bruceovi, který se už vrávoravě zvedal na nohy. Možná teď byl méně zelený, ale o nic klidnější. „Jsi v pohodě?“

„Jo, jasně... omlouvám se za ten... ou.“ Bruce se trochu bezmocně rozhlížel po spoušti v laboratoři. Ruce, kterýma si dopínal knoflíky pláště u krku, se mu chvěly. V provinilosti a schlíplosti byl skutečným mistrem, asi jako Hulk v drcení.

„Jestli by to pomohlo, zakážu ti sem přístup,“ navrhl jsem. "Jarvis je dost inteligentní, aby rozlišil, kdy ti otevřít a kdy zabouchnout dveře."

„Tvému vybavení by to rozhodně prospělo,“ hlesl Bruce.

„Kašli na to. Jsem rozmařilý milionář, divoký noční mejdany s vysokými účty mám přímo v popisu práce. Drží to ekonomiku nad vodou.“

„Myslel jsem, že se ovládnu,“ řekl Bruce a ruce se mu křečovitě sevřely. „Já jsem takový idiot...“

„Pojď na panáka,“ kývl jsem hlavou k výtahu. „Tohle je panáková situace i pro abstinenty.“

„Raději bych se šel někam zahrabat.“

Ale šel. A jako bychom se domluvili, místo do obýváku jsme zamířili do kuchyně. Snad že se zdála trochu méně rozlehlá jenom pro nás dva, nebo dokázala budit dojem neformálnosti; ale Bruce si přesto jasně připadal jako u výslechu, i když jsme seděli vedle sebe u pultu. Na barové stoličce se vrtěl jako na trní, balancoval na ní na samém kraji, ruce, kterými svíral skleničku s colou a štědrou dávkou rumu, se mu neklidně chvěly. Asi nemělo smysl chodit dlouho kolem horké kaše.

„Takže další level,“ řekl jsem a napil se, abych mu šel příkladem. Já si ovšem dal neředěný, cola by zbytečně zabírala místo dalšímu rumu. „Už ti nestačí se při absťáku proměnit v Hulka. Nejsi líný si zaskočit něco dobrého uvařit.“

„Myslel jsem...“ Bruce si odkašlal. „Jenom něco, abych mohl chvíli v klidu spát. Nemuset na to pořád myslet. Myslel jsem...“

„Nemyslel.“

„Máš pravdu, nemyslel,“ povzdechl si Bruce těžce. „Byl jsem si jistý, že být Hulkem je strašné. Všechna ta ztráta... sebeovládání, vlastních hodnot a cílů. A teď... ve vlastním těle, s vlastním mozkem... tisíckrát horší...“ Mluvil se svěšenou hlavou, přerývavě. Prudce si zdvihl skleničku k ústům a trochu pití si rozlil po bradě. Natáhl jsem se k němu a chytil ho za paži, kterou si skoro hystericky otíral tvář.

„Zvládneme to,“ řekl jsem důrazně, rozhodnutý přesvědčit jeho i sebe. „Fajn, udělali z tebe závisláka, cpali tě drogama, dostali ti švába do mozku. Ale ty máš Hulka! Teď je to přece dobrý? Ta proměna tě pokaždý postaví na nohy. Vydržíš zase o další chvíli víc.“

Bruce s hlubokou beznadějí potřásl hlavou.

„A Hulk je poslední dobou jak milius. Mění se zpátky snadno, sotva mu řekneš.“

„Nejsem si tak jistý, že je to dobrá zpráva,“ řekl Bruce poněkud záhadně a konečně sklouzl ze židle na zem. Vykročil ke dveřím, a když jsem už už vyrazil za ním, zdvihl ruku. „Jdu spát. Máš samozřejmě pravdu, teď budu mít chvíli pokoj, tak.... tak toho chci využít. Asi... dobrou noc?“ Vyrazil ze sebe neveselé zasmání, ze kterého trochu běhal mráz po zádech, a dveře se za ním zavřely s provinilým klapnutím. Taky dobře. Už mi docházely zásoby optimismu.

Zazíval jsem a se skleničkou v ruce přistoupil k oknu. Byl jsem příšerně unavený a spal jsem necelé dvě hodiny, ale srdce mi pořád ještě tlouklo rychle a poplašeně. Navzdory sebevědomému postoji, jaký jsem samozřejmě předváděl Bruceovi i všem ostatním, jednání s Hulkem nikdy nebyla snadná. Rozumem jsem možná věděl, že Hulk je ve skutečnosti poměrně nekomplikovaná osobnost a drží se na uzdě líp, než kdo z nás kdy doufal; a že se dá relativně dobře předvídat, co ho vytočí. Přesto jeho síla a výbušnost a hlavně nezastavitelnost budily obavy.

Nějak to přitahuju, pomyslel jsem si a postavil se sotva na krok od prosklené stěny. Do bosých nohou hřály vytápěné dlaždice a město pode mnou přes pokročilou noční hodinu zářilo úžasnou spoustou světel. Z toho pohledu se svíralo srdce. Byl by z toho dobrý psychotest, napadlo mě. Co cítíte, když se díváte na New York z výšky? Co o vás vypovídá, když ty pocity jsou majetnické, trochu ochranitelské, když je v nich hrdost – a taky trocha posměšného despektu?

Nějak to přitahuju, protože ve vlastní posteli mám někoho, kdo také dává přednost zelené, pokračovala načatá úvaha, i když tento dotyčný je všechno, jenom ne nekomplikovaná osobnost, ale jeho síla a výbušnost a nezastavitelnost... tak trochu budí obavy. I když má zjevně poslední dobou dost prostoru, kde si je vybít, a na Zemi se chová velmi krotce, k Avengers zdvořile a svého – vyplněno několika nejasnými rozmlženými znaky, protože výraz milenec mi stále připadal poněkud trapný, druh dehonestující, přítel značně nedostatečný a na nic dalšího jsem nepřišel – zahrnoval dostatečně vstřícnou a uspokojivě vřelou pozorností.

Rozhodně nebylo fér stěžovat si na probdělé noci, protože jistou část z nich jsem probděl mimořádně příjemnými způsoby v Lokiho blízkosti.

„Je pro mě dost neuvěřitelné, jak si poskakuješ po vesmíru sem a tam,“ řekl jsem mu noc před tím, když už jsme konečně leželi patřičně zničení vedle sebe.

„Celý vesmír je jeden velký obchod s energií.“ Lokiho úsměv byl spokojený a trochu samolibý. „Mohu nabídnout mnoho a potom mnoho brát. Pohybuji se teď v silných, civilizovaných světech. Přesto přijdou chvíle a budou taková místa, kdy nebude snadné procházet stezkami moudrých.“

Nic konkrétnějšího jsem z něj nedostal, tak jsem to vzal tak, jak to bylo. Loki si zkrátka dokázal obstarat nebeského taxíka. A to prosté: „Stojíš mi za to,“ dokázal říct tak podmanivě a přitom nevážně (a tím tomu dodat o to naléhavější dojem), že jsem si připadal v oblasti vztahů zcela saturován a mohl se plně soustředit na páchání dobrých skutků. Dalo by se říci zatím a také naštěstí. Dost času zabíralo i nenápadné pozorování Bruce Bannera, kterému naštěstí splín posledních dní dělal dobře na kreativitu. Přišel s několika dobrými nápady ohledně biomechaniky mých dronů, takže jsme měli oba práce až nad hlavu - to mohlo za zbytek probdělých nocí.

Do ložnice jsem se vrátil skoro se svítáním a další probuzení bylo patřičně malátné a ospalé. Postel vedle mě byla rozhrabaná a prázdná. Do koupelny jsem se vpotácel s napůl zavřenýma očima a nenašel v sobě dost masochismu, abych se pokusil probudit studenou vodou. Určitě existovala nějaká studie amerických vědců, která za nejzdravější označovala příjemně teplou, a té jsem se teď hodlal držet.

"... konzultovat nové vybavení laboratoře," pronikl mi do otupělého mozku Jarvisův hlas. Kdyby to bylo možné, přísahal bych, že v něm zní zlomyslné pobavení.

"Jo jo," zabručel jsem. "Půjdu tam hned po snídani."

"... požadují podrobné parametry pro ministerstvo životního prostředí..."

Zazíval jsem. "Beru na vědomí," zahuhlal jsem a nastavil tvář proudu vody.

"... Everettovi..."

"Co s nimi?" vynořil jsem bez valného zájmu jedno ucho. "Jasně, že ho rád uvidím."

Většinu polidšťovacích procedur jsem odložil na později a s vidinou horkého a mírně přeslazeného kafe před očima jsem se odpotácel do kuchyně. Zastihl jsem tam Natashu na jedné straně stolu, Lokiho na druhé, a Clinta zabořeného v ledničce. Ozývaly se odtamtud potěšené zvuky, takže mu asi výjimečně nikdo nesnědl některý z jeho obskurních sýrů. Všichni vypadali celí a nezafačovaní a to mi prozatím stačilo. Když jsem šel kolem Lokiho, na okamžik jsem mu položil ruku na rameno a on mi ji přikryl svou.

"Brýtro... No co co co," zahuhlal jsem pod upřenými pohledy. "Jsem tu doma. Můžu se tu potácet v županu a neoholený třeba od rána do večera."

"To už je hrozně nezdvořilé dokonce i na tebe," prohodila Natasha a rychle skryla úsměv za hrnkem čaje. Loki vypadal kupodivu lehce samolibě.

"Hmm?" přelétl jsem se rychlým pohledem, jestli se mi třeba nerozvázal pásek, či podobná nemravnost, ale nic až tak pobuřujícího jsem na sobě nespatřil. "Děláš, jako bys mě viděla v domácím prvně."

Zhroutil jsem se na židli a skelný pohled upřel na kávovar. Telepatie a vroucí přání zafungovaly. Natasha vstala, došla k němu, cestou sebrala hrnek a zmáčkla patřičný čudlík. Zatvářil jsem se vděčně a s potěšením naslouchal těm skvělým zvukům připravované kávy. Bohužel do ní vzápětí nalila mléko a mé naděje se rozplynuly. Hlava mi upadla na stůl a tupě to zadunělo. "Proč vlastně ještě nespím?" zeptal jsem se sebe i všech dohromady. "Ono by to určitě všechno počkalo."

"Tu máš," řekla ta andělská bytost a před nosem mi přistálo další hotové kafe, tentokrát přesně takové, jaké jsem měl rád. "Abys věděl, jak špatně vypadáš." Naštěstí se mi nesmála tak moc, abych ji musel vyzvat na souboj. Rázem jsem se narovnal a zatvářil bděle.

"Zkusím vydat nějakou závaznou směrnici o nočním klidu," řekl jsem. Jejímu tázavě povytaženému obočí jsem dodal: "Hulk zase nemohl usnout. Zase." Zatím jsem nebyl rozhodnutý, jestli jí chci říct víc, i když zrovna ona by to asi vědět měla - a navíc jsem si byl jistý, že to vezme v pohodě. Měla spoustu zkušeností s ovlivňováním lidské mysli a věděla dobře, že jsou hranice, za kterými nelze soudit.

Ke stolu se přidal Clint s talířem pečlivě obloženým nesmyslnou hromadou jídla. Zřejmě na památku svých cirkusáckých dob vybalancoval jednotlivé položky tak, že připomínaly složité puzzle, u kterého nebylo úplně jasné, jak se udrží pohromadě.

"Já chci slyšet zbytek té historky," prohlásil a přistrčil talíř před Lokiho. Aha, takže takhle to tady teď chodí? Natáhl jsem ruku a vytáhl si kousek sýra. Hromádka se povážlivě naklonila a Loki na mě vrhl přísný pohled. Clint měl naštěstí dost dobrou náladu na to, aby donesl další pro mě.

"Já chci taky slyšet historku," zahlásil jsem s plnou pusou. Kafe a talíř se snídaní a rázem mi znovu patřil svět. "Co tu máte puštěné, Asgardské báje a pověsti?"

"Ne, Loki nám vyprávěl o své včerejší akci. Už jsi propásl poušť plnou černého písku, ve kterém se v narudlém světle hvězd třpytily drahokamy," řekla Natasha.

"Též skálu ve tvaru odulé tváře s vyplazeným jazykem, obklopenou polem, kde jako tráva trčely do půdy zabodnuté vybělené lidské kosti," přidal se Clint.

"Oblohu se dvěma měsíci, které se jednou za století dostanou do zákrytu a jsou znamením těch největších hrůz."

Zamrkal jsem. "To už máme Halloween?"

"Vaše nevědomost, nevěřící, přinese zkázu a zmar, vaše duše pohltím ve věčném hladu a budou navěky kvílet v ohních pekelných k mojí větší slávě," pronesl Loki hlubokým, chraplavým hlasem, ostře znělým a nepřátelským.

"Něco s hlasivkami?" přeptal jsem se, ale Loki jen potřásl hlavou.

"Právě jsem se dostával ke vstupu do krypty," řekl už docela obyčejně. "Pět tisíc schodů tam vedlo do hlubin země, do hlubin osvětlených jen pochodněmi a zelenkavým přísvitem plísní porostlých zdí. Chodba byla široká tak, že mohlo jít i pět mužů vedle sebe, ale nepravidelné stupně schodů stěžovaly chůzi a zatuchlý pach nevětraného vzduchu s příměsí staré i čerstvě prolité krve kalil mysl."

"Cos tam hledal?" utrousil jsem skepticky.

"Nějaký artefakt," řekla Natasha netrpělivě. "Neruš!"

"S každým krokem a zákrutem chodby sílil oslavný chór, bez ustání znějící k větší slávě temného boha - kvil pěti set hlasů, zmučených k okraji smrti, mužských i ženských. Chvílemi to byla takřka melodie, rozpadala se a zase sbírala, bezútěšná a mrazivá, vyprávějící o nepojmenovatelných hrůzách."

Pozorně jsem na Lokiho pohlédl. Byl možná trochu pobledlý, ale jinak vypadal jako vždycky. Zřejmě na něj setkání s konkurencí větší dojem neudělalo, bez ohledu na doprovodné efekty.

"Schodiště vyústilo na okraji velikého sálu. Od stropu dolů trčel hrot velké čtyřboké pyramidy postavené na špici. Každé z jejích stran odpovídal jeden oltář, velké kamenné desky pokryté nečistými výjevy, špice pak mířila na místo, kam se z nich stékala krev a hromadila se v malém jezírku. Ve chvíli, kdy jsem se tam objevil, byl zrovna čas obětí, jejich křik se rozléhal mnohonásobnou ozvěnou a kněží, shrbení muži v bederních rouškách a zběsilými rozšklebenými tvářemi, prodlužovali jejich utrpení zkušeně a s potěšením. Cítil jsem tu cizí vůli, která zde vládne, byla silná a zlovolná. Jediná rozkoš, kterou kdy poznala, byla ta, která přicházela skrze bolest."

Loki se napil kávy a já mimoděk potřásl hlavou. Měl poměrně sugestivní hlas a nebylo úplně příjemné ocitnout se na takovém místě, ani když šlo - jak jsem předpokládal - více méně o fantazii.

"Skrytý za ohavnou sochou jakési stvůry snažil jsem se najít pohledem místo, kde je ukrytý zdroj jeho síly, a vymyslet plán. Takhle blízko středu jeho moci pro mě bylo velmi těžké udržet iluzi, kterou by kněží neprohlédli, musel jsem být proto velice rychlý."

Natasha s Clintem vypadali spokojeně. Nepochybně by si takovou akci užili.

"V tom zaduněl prostorem svatyně hlas, který přehlušil všechen kvil a zoufalý křik, který dosud vibroval vzduchem k jeho větší slávě. Pravil - "

"Anthony Starku, takhle vítáš staré přátele?"

 













12 komentářů:

  1. Jééé, nová povídka, to jsem ráda :)

    Ten konec mě hrozně rozesmál :D Těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  2. Hezké. :D A plášť levitace u Strangeho? Docela fajn magická hračka.

    OdpovědětVymazat
  3. Ono to opravdu žije!!! :-D
    Jsem ráda, že jsi přidala další slash povídku, Loki a Tony jsou prostě nejlepší..... :-D Ten konec je naprosto boží.... Kdopak se nám tam objevil? Thor? Tonyho stará láska? Tonyho nový nepřítel? Lokiho žárlivá ex, co se vydává za Tonyho sekretářku? Ach ty možnosti.... :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Alienor: já taky - už jsem úplně zapomněla, jak bezva je to pocit :-D

    Kitikara: i plášť bude. Nevím, jestli užitečný, ale určitě neprojde bez komentáře :-))

    Catrina: no žije... lehce cuká nožkou O:-) A objevila se - kde se vzala, tu se vzala - ochechule. Tony nebude moc nadšený :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Jupí! jupí! Jupí!
    Jsem tu, abych tě motivovala psát dál, abych vyjádřila svou obrovskou radost z nového příběhu (dvakrát více pokud je to NDR ;)) a taky abych ti popřála pěkné psaní!
    Těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Mám obrovskou radost, že zase píšeš. Navíc NDR! Strašně se těším na další kapitoly, rozjíždí se to moc pěkně =D>

    OdpovědětVymazat
  7. Práve som si šla znova (po asi 4x) prečítať NDR... A zrazu... AAFHJKKLG aaaaaaaaaa! Nová časť, pre pána ta si pridala novú časť! Okej toto je najúžasnejšia vec aká sa stala za posledného pol roka! Neskutočne sa teším na pokračovanie!

    OdpovědětVymazat
  8. Sára, Mandelinka, Natália: bylo by těžké nemít rád své čtenáře, když umí své těšení tak pěkně podat! :-D Díky za podporu, milé dámy, pro vás je vážně radost psát! :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Ha, nastal můj čas! Je těžký najít v životě zkouškový, když člověk už nechodí do školy, ale ano, je to tady, musím se učit na zkoušky v autoškole! Hurá na povídku!
    A rozjíždí se to moc pěkně. Z předchozích povídek si nepamatuju lautr nic, ale ono to neva, jsi dostatečně ohleduplný autor ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Ááá, po hooodně dlouhé době obhlížím, co je kde na mých oblíbených webech nového a tady se šije pokračování NDR! Jaké to milé překvapení :) Tvoje psaní je pastva pro moji čtenářskou duši. Jsem zvědavá a těším se, co mě čeká :)
    Děkuji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vida, kdo se ukázal :-D Ráda tě vidím ;-) Já jsem taky zvědavá, co vás tam čeká, znáš to sama, plány nějaké, realizace si jde po svém... :-D

      Vymazat
  11. Konečně trochu víc volna a tak jsem se dostala až k první nové kapitolce. Vypadá to zajímavě, tak domácky. Všichni jsou v klidu, Loki vypráví zabijákům a ten koncec :-D Vyprskla jsem smíchy. Jsem zvědavá, co bude dál.

    OdpovědětVymazat