Nic menšího než osud světa - 7.

Utěšujte se tím, že z tohoto dílu si není potřeba vůbec nic pamatovat. :-))




„Měli jsme základnu ve Stark tower, stejně jako vy,“ uvelebila se Natasha pohodlněji a dlaněmi urovnala přikrývku. Vzor na látce nebyl květinový, jak působil při letmém pohledu, ale poskládaný ze spousty magických symbolů. Zřejmě nějaký Strangův vtípek. „A byly to fantastické roky plné bojů s kdekým, s inteligentními roboty, mutanty všeho druhu, těch byla vážně spousta – jasně, ti jsou všude. Tu a tam větší zločinecká organizace… a také s nějakou tou mimozemskou invazí v podobě Thanose,“ a Clint přikývl, „a Galactuse,“ zavrtěl hlavou, „toho neznáte? Od zničení Země nás tehdy dělil opravdu jen malý kousek a velká hromada štěstí. Kdyby někdy Tony Stark potřeboval pozvednout ego, povyprávím mu to se všemi podrobnostmi. To, co tenkrát dokázal… ale jasně, chápu. V žádném z možných světů není potřeba přiživovat věc tak nekonečnou!“

Natasha se slabě usmívala – vyrovnaná a dokonale klidná – a Clint se sám sebe ptal, jestli ten klid může být opravdový, jestli je skutečně možné se smířit s tím, že celý jeden svět byl zničen a rozmetán, že každý, koho potká, bude už jen parodie kdysi známého člověka.

„Většinou jsme pracovali spolu,“ zadívala se na něj zpříma, „jak také jinak. Podobný styl boje, podobné možnosti. Lidské…“

Dveřmi prošel Strange a tvářil se velmi nedůtklivě. Opatrně ve vzduchu levitoval velkou televizní obrazovku, nejspíš právě tu, na kterou se ještě před chvílí dívali v kuchyni. Snesl ji na stolek pod knihovnou a, důstojnost sama, odplachtil pryč.

„Jak jinak,“ řekl Clint a vyprovodil Strange pohledem. „Radost spolupracovat – alespoň dokud jsi neskončila za volantem.“

„Ty jsi vážně všude stejný,“ vrátila mu nedávná slova. „Jak člověk řízne ostřejší zatáčku, veškeré hrdinství je v tahu.“

„Nejsem tak hroznej,“ opáčil s pramalou vervou. Po dlouhé dni na něj padala únava a ve svém křesle se už spíš jen pohodlně rozvaloval. Hromada kávy, kterou vypil, ho udržela vzhůru, ale bylo to bdění s mnoha výhradami.

„To teprve uvidíme,“ pohodila trochu hlavou a byl okamžitě ochotný předpokládat, že počítá s nějakou společnou budoucností, což bylo – úplně v pořádku, samozřejmě. „Navíc jsi prohrál sázku. To já osedlala morhuše jako první.“

„Nevím, co je morhuš,“ pokrčil rameny a Natasha se zatvářila dotčeně.

„Ale no tak!“ zvolala. „Vážně jste je tu neměli? Velké jako autobus, něco mezi housenkou a nacucaným klíštětem -“

„No fuj, té sázky jsem se vážně chtěl účastnit?“

„- a takovéhle zuby. Měla to být invaze z jiné planety, ale zmařili jsme jim přistání a z celé armády se dostalo na Zemi jenom pár potvor – biologický ekvivalent tanku. Nekoukej takhle, skočit jim na záda a odjet byl zdaleka nejefektivnější způsob, jak se jich zbavit…“ Zadívala se na své ruce. „Chceš slyšet o Thorovi.“

„A tobě se do toho nechce.“

„To si piš, že nechce.“

Do pokoje vjel Tony, po chvíli se mu povedlo se trefit vozíkem do vyžádané polohy vedle křesla na druhé straně pokoje, a po krátkém lítém boji i přesednout z jednoho na druhé. „To už je lepší,“ oddechl si. „Jakkoli bylo od profesora Sterna laskavé, že mi ho zapůjčil, tvar jeho pozadí je zcela nekompatibilní s tvarem mého pozadí. Jinak řečeno, má prdel jako valach.“ Loupnul po nich okem a navzdory nešikovné mimice popálené tváře na něm byl znát značný zájem. „Něco nového?“

„Jen jsem se stačil dozvědět, že jsem dokonalý úplně všude,“ pravil Clint povzneseně.

„Budiž ti to přáno,“ nehádal se Tony. „Ehm, Natasho, poklade… nevyřešil jsem tam náhodou supravodivost, a nevybavuješ si případně jak? Určitě bych prohodil pár slov u snídaně, minimálně. Pak by to teda bylo ještě ve všech novinách a dostal bych nobelovku…“

„Promiň, Tony. Pořád jsi něco vymýšlel…“

„Vidíš?“ zakřenil se Stark na Clinta. „Taky jsem dokonalý úplně všude.“

„…ale nic o supravodivosti ani nobelovkách si nevybavuju.“

„Hmmmm,“ protáhl Tony a zřejmě chtěl pokračovat, jenže tok myšlenek mu přerušil doslova řev odkudsi z hlubin domu.

„Joooo, nandej mu to! Aaaa!“

Natasha nadskočila a Tony zaúpěl. „Kde je Strange s těma kabelama?“

„O tyhle věci se stará většinou Wang,“ objevil se znovu Strange. „Nemůžu uvěřit, do čeho jsem se to nechal uvrtat.“

„Thor je tady,“ hlesla Natasha. „Ovšem, že je tady. Jen jsem si neuvědomila…“

„Náš Thor je klaďas až do morku kostí,“ řekl Clint.

„Vím,“ utrhla se. Přístroj měřící její srdeční tep usvědčoval soustředěně klidnou tvář ze lži. „Vím to a je to tak v pořádku.“

Strangovi se konečně povedlo zapojit televizi. Záběr na Bruce Bannera, který rozvážně hovoří s policisti u zátarasů před přístavem, vystřídal prostřih na běsnícího RedHulka, který si zřejmě za životní cíl stanovil prokousat se co největším množstvím lodních kontejnerů. Jeden překocený jeřáb napovídal, nad čím Thor před chvílí tak jásal. Z přetrhaného vedení sršel celý ohňostroj jisker a přidával celé scéně na dojmu přímého přenosu z válečné zóny. Moderátorka, možná ta samá co předtím, ale možná čerstvá posila, s neutuchajícím nasazením drmolila cosi o škodách, odpovědnosti, vědeckém výzkumu, který by měl být pod dohledem, problémům s uzavřením oblasti, a další řadě témat, která Clinta vůbec nezajímala.

„Tohle dělá běžně?“ ukázal hlavou k telce.

„To ne,“ odpověděla Natasha okamžitě. „Muselo ho něco pořádně vytočit. Už dlouho jsem nezažila, že by ztratil sebeovládání. Okolnosti jsou samozřejmě…“

„Vyhrocené,“ navrhl slovo.

„Tak trochu. Zajímavé, že váš Hulk je o tolik menší!“

„Nebýval menší, jen se zastavil na půli přeměny. Rozum i tělo v rovnováze. Docela si to užíval, ale řekl bych, že brzy zalituje.“

„Banner má rozum. Nepůjde do takové bitky,“ mínil Strange s bezbřehou naivitou v hlase a sklenicí whisky v ruce. Minimálně Tony si okamžitě připadal dotčeně, že nikomu nenabídl. Bohužel všichni už věděli, že Strange ve svém doktorském módu dokáže být neuvěřitelně otravný.

„Škoda, že jsme se nestačili vsadit, no hele, už sundavá triko!“

Clint se trochu naklonil k Natashe, aby ho vůbec slyšela. Přes hlasitě puštěnou televizi a dohadování těch dvou, kteří stačili vytvořit zvukovou kulisu za celou hospodu, jako by bylo najednou snadnější mluvit jen mezi sebou. Clint by se vůbec nedivil, kdyby přesně proto Tony tuhle televizní šarádu uspořádal.

„Náš Banner je dobrý chlap,“ řekla. „Váš asi taky. Proč zrovna v Thorovi, který měl takovou moc, musel být ten rozdíl?“ Tentokrát si hořkost v jejím hlase jenom nenamlouval.

„A v Lokim, zdá se,“ podotkl. „Škoda, že na Thora nestačil.“

„Neměl proti těm třem tu nejmenší šanci,“ zadívala se na obrazovku, kde se Banner volným, krajně neochotným krokem, právě vydával do hlubin přístavu. „Poprvé jsme se s nimi setkali, když se v Novém Mexiku, poblíž dokonale nezajímavého městečka na kraji pouště, objevilo kladivo zabořené do země.“ Ano, při všem tom rušení a hluku bylo opravdu snadnější začít mluvit. Jako by se tak snižovala závažnost jejích vzpomínek, když už tak významně nepadaly do vyčkávavého ticha. „Nikdo s ním nedokázal ani pohnout, natož ho zvednout – mimochodem chladlo snad tři dny. Shield to tam celé uzavřel, pod záminkou, že byl nalezen radioaktivní úlomek meteoritu.“ Na okamžik se odmlčela. „Měla jsem úkoly jinde, to tys… promiň… náš Clint byl u toho. Později mi vyprávěl, že poblíž chytili chlapíka, který je horem dolem přesvědčoval, ať to tam zahrabou a ztratí se, že takhle na všechno jenom upozorní. Nikdo ho samozřejmě neposlechl a chlapovi se podařilo zmizet, nikdo ještě tehdy nevěděl jak. Teprve mnohem později jsme zjistili, že to byl Loki. Thorovo kladivo ovládat nedokázal, ale během nějakého boje na Asgardu ho svedl odklonit v letu a pomocí duhového mostu přenést – na Zemi to asi zrovna být nemělo, ale stalo se – a nějak ho svou magií skrýval před Thorem, který ho zřejmě zběsile hledal… dává to smysl?“

„Dokonalý,“ ujistil ji Clint. „Tohle dokonce ještě, i když jen vzdáleně, odpovídá tomu, co se dělo u nás.“

„Ovšem, vyprávěls mi to. Ale řeči o magii většinou lidé moc nezvládají.“

Vyrazil ze sebe neveselé uchechtnutí. „Jsme u Strange v obýváku, nezapomnělas?“

„Taky pravda.“

RedHulk na chvíli všem zmizel v očí v nějakém kontejneru a nastalé ticho vyplnilo starostovo prohlášení, které sice bylo dokonale o ničem, ale vypadal odhodlaně, a to se počítalo.

„Thor se objevil o něco později. Věděl, že kladivo je někde blízko, zběsile ho hledal, nadělal nějaké škody, polámal pár kostí. Zpočátku nebudil vyloženě špatný dojem, spíš se zdálo, že jde o nedorozumění. Přisuzoval nám mnohem větší moc, než jsme tehdy měli. Vztekal se, pral, strategie žádná, jenom chtěl za každou cenu vrátit své kladivo. Omotal si kolem prstu nějakou pozemšťanku-“

„Jane Fosterová?“

„Ano. Bylo kolem toho nějaké menší nedorozumění, agenti ji chvíli považovali za rukojmí, odložil se kvůli tomu zásah, Thor s její pomocí už dokázal najít místo dopadu – a pak to tam srovnal se zemí.“ Stále ještě zněla nazlobeně. „Celá ta akce byla vedená úplně špatně. Dobře, zásah agentů by stejně nejspíš nebyl úspěšný. Ale nemuselo to být takové fiasko. Ty sám jsi vyváznul jenom díky tomu, že jste s Furym nestihli dorazit včas z New Yorku.“ Nadechla se. „Od té doby jsme věděli, že Asgard je náš nepřítel.“

„Bannere, ty pitomče, prostě mu jednu vraž!“ zahulákal v té chvíli Tony. Hulkové se konečně setkali a zdálo se, že to Banner skutečně zkouší po dobrém. RedHulk ovšem při pohledu na zelenou konkurenci zdivočel ještě víc – jestli to vůbec bylo technicky možné – a řval tak, že mu málem vylétaly stoličky z pusy. Moderátorka u mikrofonu afektovaně omdlévala, i když byla několik kilometrů daleko.

„Vypadá to jak souboj animáků,“ zhodnotil to Strange. „A efekty nic moc. Tyhle bitky ve tmě se spoustou střihů působí vždycky lacině.“

„Pak byl nějakou dobu klid,“ pokračovala Natasha. „Lokiho jsme nenašli, Thor se znovu neobjevil, Jane Fosterová zmizela. O jejím osudu není nic známo, Loki měl později za to, že zemřela při napadení Asgardu temnými elfy.“

„Joooo!“ zaburácel znovu Thorův hlas, to když konečně došlo na první ránu pěstí. Banner odletěl a vzápětí mu na hlavě přistála od pohledu těžká dřevěná bedna s nápisem 'křehké'.

„Další kolo proběhlo zhruba o dva roky později,“ navázala Natasha. „V Shieldu probíhaly experimenty s Einstein-Rosenovým mostem. Znovu se objevil Loki, přímo uprostřed nejstřeženějšího zařízení Shieldu - co uprostřed nejstřeženějšího zařízení, přímo uprostřed laboratoří. Přemlouval, vyhrožoval, trval na okamžitém ukončení experimentů. Možná, kdybychom ho tenkrát poslechli… ale on neměl pořádně důvody, už vůbec ne důkazy, neměl nic. Neřekl nám, kdo je. Vykládal hned že na sebe nemáme upozorňovat, hned že otvíráme brány zlu. Vypadal jako šílenec – orvaný, vyčerpaný, víc křičel než mluvil… nevěděli jsme, že měl strach použít duhový most, a tak podplatil vůdce Chitauri, aby ho přenesli vlastními prostředky.“

„To je jak přes křivé zrcadlo,“ zavrtěl hlavou Clint a bolestně sykl, když si oba Hulkové vzájemně vrazili jednu pod bradu a odlétli každý na jinou stranu. Na chvíli se ztratili kamerám ze záběru a místo temného, reflektory prosvětleného přístavu se znovu objevila dobře osvětlená přenosová místnost, kde si zatím starosta ohryzával svou pečlivě pěstěnou manikúru.

„Nakonec jsme ho chytili. Seděl v cele, která měla být původně pro Hulka, trousil jízlivosti, odmítal se bavit. Se mnou jakž takž – a tak jsme mluvili.“ Slabě se pousmála. „Problém s Lokim byl,“ pokračovala a hlas jí zněl najednou jinak, ne o moc, a možná si to jenom namlouval a viděl v tom kdo ví co, ale prostě bylo to jiné… „že tehdy ještě sám pořádně nevěděl, čeho vlastně chce dosáhnout a proč. Působil proto rozkolísaně a nedůvěrohodně, napůl hysterický puberťák, napůl megaloman. Hrozně se snažil nás ochránit, protože si byl jistý, že je to správné, ale Midgard, jak Zemi říkal, vlastně ani neznal, sebedůvěry neměl ani za mák a bál se svých příbuzných. Ve chvíli, kdy ho Shield strčil pod zámek, místo aby ten čas využil, začal se stavět na zadní.“

„To si dovedu představit,“ zamumlal Clint

„Potom se objevila Hel.“

„Počkej, tu neznám. Kdo je Hel?“

„Neznáš?“ překvapilo Natashu nelíčeně. „Sestra Thora a Lokiho. Nejstarší Ódinův potomek.“ Jen zavrtěl hlavou. „Naprosto šílená mrcha. Jestli něčeho lituju, tak právě toho. Že jsme ji nedokázali sprovodit ze světa. Nevymyslíš moc takových, co by to zasloužili víc!“ Zhluboka se nadechla. „Ani to jsme ještě nevěděli. Objevila se, arogantní, působivá, ale ne nepřátelská.“ Prsty pevně sevřela přikrývku. „Když ji Loki spatřil, proměnil se. Ne podobou. Doslova přepnul své vnitřní já, abych tak řekla. Bylo to skoro strašidelné. Když věděl, že se blíží, ještě než se otevřely dveře, skoro křičel strachy. Víš, co myslím?“

Jenom přikývl. Kéž by nevěděl… ale věděl. Zajatců a vězení a nepřátel všeho druhu potkal už spoustu, a o strachu věděl víc, než by rád.

„Ale pak tam byla a on se najednou usmíval a floutkovsky vykládal, jak byl zvědavý na pozemské způsoby, a že je to všechno jedno velké nedorozumění. Najednou byl jako ze skla. Stékalo po něm všechno, nic se nedostalo dovnitř ani ven.“ Clint neznal nikoho, kdo by lépe než Natasha dokázal číst v nepatrných náznacích lidských pohledů. Ani na vteřinu nepochyboval o ničem z toho, co slyšel. „Teprve tehdy jsme si dali dohromady příbuzenské vztahy. Že ti tři, tedy i s Thorem, jsou sourozenci, tedy že i Loki je z Asgardu, že je nějaký Ódin. Hel byla zřetelně dominantní osobnost, pěkně držela bráchy pod krkem. Thor vedle ní působil jako nezralé nemehlo a Loki byl svou vlastní vzpourou vyděšený k smrti. Ještě jsme si nebyli jistí, jestli mu jde o Zemi, nebo se jenom snaží škodit sourozencům. Ta snaha ukrýt Thorovo kladivo… vypadalo to, že jsme se jen připletli do rozmíšek, které se nás netýkají. Buď jak buď, Lokiho si odvedla. Jestli z toho měl nějaké nepříjemnosti, to nevím. Za pár měsíců byl zpět, opět za pomoci chitauri. Tentokrát jich měl i pár sebou, snad jim něco dlužil, napůl to byli jeho žoldáci, napůl žalářníci. Kéž by býval sdílenější.“

Zadumaně se odmlčela. Svorně se zadívali na obrazovku, kde právě velitel oddílu Národní gardy přezíravě trousil repliky koutkem úst. Ve druhém koutku mu viselo párátko, které tu a tam nonšalantně přežvýkl.

„… že ti dva tam do sebe vydrží bušit třeba celou noc?“ vystřelila na něj redaktora sugestivně.

„To si naopak uvědomuji velice dobře,“ pravil dotázaný a žvýknul. „Ovšem především nejsem ochoten vystavovat své muže, jejich statečnost vysoce převažuje nad fyzickou odolností, při útocích monster nepřiměřenému riziku…“

„Tentokrát se nám Loki dokázal dlouho vyhýbat. Věděli jsme, že duhový most byl aktivní, a tedy na Zemi pobývá někdo z Asgardu. Nevěděli jsme ale kdo, a nemohli jsme ho dlouho najít. Loki se poučil a také si ujasnil své cíle. Hledal spojence, chtěl vybudovat armádu.“ Hluboce si povzdechla. „A tragicky selhával. Hydra – tu znáš? Mafie, Sklero – to byl vůbec skupiny mutantů, která nám jeden čas dělala vážně velké starosti – ti všichni se zpočátku tvářili jako spojenci, aby se ho o chvíli později pokusili sejmout. Jakmile jsme zjistili o koho jde a o co se snaží, Fury dal příkaz k likvidaci.“

„To už jsi byla u Avengers?“

„Vlastně ano, tak napůl. Trochu jsem z Furyho popudu dohlížela na Starka, ale víc a víc jsme fungovali… prostě jako Avengers.“ Tentokrát to bylo pousmání úplně opravdové. „Ty časy mu budou chybět,“ podotkla. „Navíc se mi nechtělo zabíjet Lokiho. Přišlo mi, že někdo, kdo je proti Thorovi, a hlavně proti Hel, se nám bude hodit víc živý. I když jeho jednání vypadá chaoticky.“

Ve dveřích knihovny aka nemocničního pokoje aka provizorního kina se objevila drobná postava Natashiny ošetřovatelky a rozhlédla se s velmi nesouhlasným, skoro zhrozeným výrazem. Až když si všimla Strange, distingovaně usazeného v křesle, nohu přes nohu a zachmuřený výraz v oku, trochu se uklidnila. Rychle prošla k Natashe a Clint vstal, aby jí uvolnil místo. Když popošel před obrazovku, Stark k němu na okamžik zdvihl hlavu.

„RedHulk dle mého něco hledá,“ podotknul. „Nedemoluje úplně náhodně.“

„Hledal,“ opravil mu Strange sloveso do minulého tvaru. „Teď už do sebe jenom buší hlava nehlava. A náš Hulk to projede.“

„Nešel do toho zatím naplno,“ řekl Clint. „Ještě pár tvrdších ran a vrátí se Hulk v plné parádě.“

„Už jsem ti říkal, že tak snadný to nebude,“ odsekl Stark. „Je stabilizovaný.“

„To je mi jedno, co je. Když Hulk dostává do čenichu, zhulkovatí víc. Vsadíme se?“

Tony se zarazil. Clint míval v podobných věcech trapně často pravdu, i když těžko říct, jestli se jeho radostná víra v nejhorší možné konce mohla nazývat předvídavostí. „Počkej, a chci já se vůbec sázet? Starej Hulk by mi vůbec nevadil. Zvlášť kdyby se přestal pořád tak divně ksichtit. Jooo, vidíte to, vidíte?“ Nadskočil na pohovce tak, že málem přepadl na zem. „Neříkal jsem to? Říkal jsem to.“

Bannera už zjevně přestávalo bavit rány víc inkasovat než rozdávat. Ještě si nemohli být úplně jistí, jestli je větší a zelenější, ale rozhodně se definitivně přestal usmívat a pokoušet o dialog, a prostě se rval a bušil a řval. Strange měl úplnou pravdu, když říkal, že to vypadá jako souboj animovaných postav. Byli oba příliš nelidští, proporcemi těl nezapadli do okolí, a už vůbec ne svou silou.

„Vy nemáte zářiče?“ ozvala se Natasha z postele.

„Zářiče k čemu přesně?“

„Aby se proměnili zpátky,“ řekla, ale hned dodala: „Vlastně ne, už vím, váš Hulk se přeměňuje i ve dne… náš jenom v noci, nebo po dlouhém pobytu ve tmě,“ dodala. „Stark měl většinou přichystaných několik mobilních satelitů s disbalančními zářiči v dostatečné frekvenci a intenzitě, aby to zastavilo proměnu. Doktoru Bannerovi nedělaly moc dobře, ale občas to prostě bylo nejlepší řešení.“

„To by těžko fungovalo z oběžné dráhy… aha, nejspíš na způsob naváděných světelných střel?“ přeptal se Tony zaujatě. „Dneska před svítáním už to nevytrhnu, ale když už ho tu máme… tak to časem pořídím.“ 

Zelený Hulk skočil do světel reflektorů a zabušil se pěstmi do hrudi. "Je větší!" vykřikl skoro Stark do ozvěny Thorova vítězného chechotu. "A zelenější! Pecka!"

"Vážně je to dobrá zpráva?" přeptal se Strange chabě do Clintova nadějeplného: "Stačili jsme se vsadit, doufám?"

- Pokračování -