Nic menšího než osud světa - 8.

Polehávat a krafat, to by jim šlo. ;-)







Clint se s trhnutím probudil. Nevěděl, jak přesně usnul, ale za okny byla hluboká tma posledních hodin nad ránem. Stark spal na stejné pohovce, na jaké v noci odpadl, zachumlaný pod dekou od hlavy po paty. Strange byl pryč. Televize vypnutá. Jediným zdrojem světla byla malá lampička v rohu místnosti.

„Promiň,“ hlesla Natasha. „Nechtěla jsem tě vzbudit.“

„V pořádku,“ řekl tiše. „Potřebuješ něco?“

„Ale ne, jen jsem se špatně pohnula… jak skončili ti dva?“ ukázala očima k televizi.

„Nevím,“ pousmál se. „Taky jsem odpadl. Ale už se mi ani nechce spát.“

„Mně vlastně taky ne.“

Rozhostilo se pokojné, příjemné ticho. Natashin zpytavý pohled – i když ve skutečnosti se dívala skrz něj kamsi daleko, ztracená v myšlenkách – ho plnil bolestnou naléhavostí. Připadal si nesmírně bdělý, intenzivně vnímající potřebu ji chránit, být nablízku, v každé chvíli si být dokonale jistý, kde je, chránit, chránit… už nikdy nesejít z téhle cesty...

„Ach, Clinte,“ řekla s povzdechem, „pořád to nepřešlo?“

„Co máš na mysli?“ přeptal se, s trochu trapným pocitem studentíka přistiženého při zírání na spolužačku. Jenže znali se už příliš dlouho, než aby jeden před druhým nedokázali přiznat snad – cokoli. Neexistovalo ve skutečnosti nic, co by před ní nedokázal říct, nebo za co by se ještě styděl.

„Máme za sebou tolik hrůz,“ zašeptala, „tolik děsu a krve a zla…“

Jen přikývl. Přesně tam mířily jeho myšlenky, a ona na ně jako vždy jen plynule navázala.

„A my všechno zvládli, přežili jsme, vyšli z toho silnější…“

„Snad je to tak,“ řekl.

Potřásla hlavou. „Ani tohle nás nakonec nerozdělí,“ dodala s podivným odhodláním a Clint s pocitem, že ztratil nit, jen pozdvihl tázavě obočí. Pousmála se. „Zkusím se zdržet tajemných narážek na věci, které teprve přijdou,“ slíbila.

Dychtivě se předklonil. Chtěl, aby pokračovala dál, ze zvědavosti i proto, aby přišel na jiné myšlenky a vyhnal z hlavy tu přepjatou osudovost. „Včera jsme skončili u toho, že Loki dostává přes uši u každého, s kým se pokusil spojit.“

„Áááno, přesně tam.“ Chtěla i nechtěla vyprávět dál, ale ta nejhorší neochota už byla prolomena a jak jednou začala, nebránila se pokračování. V očích jí potměšile zablýsklo. „Jednou jsme bojovali proti opravdovému Vladu Drákulovi.“

„Upír?“ vyprskl Clint nevěřícně.

„Aha, toho jste neměli?“ zatvářila se vítězně, jako by získala bod v duelu. „Podej mi ještě jednu deku přes nohy, prosím tě – díky. Tyhle staré domy hrozně profukují. Tak tedy Vlad – rád předstíral, že je upír. Nosil ty správné gotické hadry a dlouhý plášť s takovým tím – však víš – vysokým límcem. Vyhýbal se slunci, používal hodně světlý make-up a nechal si udělat umělé špičáky.“ Zadumaně pokývala hlavou. „Hrozně s nimi šišlal.“

„To nezní tak hrozně,“ nadhodil Clint.

„Bohužel to nebyla jen kostýmní taškařice. Specializoval se na biochemii, on tomu říkal alchymie, a vyvinul látku, která silně působila na fyzickou i psychickou složku člověka. Mírně tím vylepšil i sám sebe – měl vážně sílu a byl příšerně rychlý – a ve větší koncentraci pak z lidí dělala velice silné, odolné, krvelačné, nepříliš rozumné, ale zato poslušné bestie. Pravda, světloplaché, to byla naše jediná záchrana. Sérum bylo návykové, tím si vhodně zajistil jejich loajalitu – a on pilný jako včelka.“

„Áha. Rychle se rozrůstající armáda poslušných zombie.“

„Přesně tak. Nedařilo se nám s ním, ve svém sídle byl dobře opevněný, pro pohyb po městě efektivně využíval kanalizační systém a servisní tunely, velmi se snažil vyhnout přímému střetu. Škody byly stále větší a řešení v nedohlednu. Bruce Banner si byl jistý, že kdyby měl vzorek té látky, vytvoří protijed, nebo alespoň dokáže její působení neutralizovat.“

„Takže ses rozhodla proniknout dovnitř a vzorek tajně vynést.“

„No jistě. Jenže on mě chytil – a infikoval.“

„Nic moc časy, řekl bych.“

„Nic moc časy.“

„Řekni sýr!“

„Dojímá mě tvá starostlivost, ale zuby mi vážně nevyrostly. Ne že bych si toho moc pamatovala – jenom záblesky touhy poslechnout každé slovo našeho úžasného Vlada, touhu po krvi, útěchu z temných koutů. Ani bych ti nedokázala říct, jak dlouho to trvalo. Používal mě vůči Avengers jako rukojmí a já si zatím přála prokousnout jim krk.“ Kupodivu jí tvář projasnil jakýsi vnitřní, zřídkakdy vídaný úsměv. „A zde se vrací na scénu Loki; chtěl si oťuknout Vlada jako možného spojence. Jenže mě tam uviděl, poslušného a dychtivého pejska u nohou Vladova trůnu – ten okamžik si dokonce i vybavuju, zvláštně mi utkvěl – když mě poznal a pochopil, co se stalo, i chvíli, kdy se rozhodl. Větší boj mezi snahou se ovládnout, a dokonale výmluvným pohledem, už asi nikdy neuvidím. Nechybělo nic, žhnoucí oči a pevně semknuté rty…“ Tiše se zasmála. „Zjevně se rozpomněl na staré zlaté časy rozhovorů v Shieldu,“ nedokázala to honem nezlehčit, „a s impulzivitou sobě vlastní se rozhodl, že si zahraje na prince na bílém koni. Hned v tu chvíli. Bez přípravy, bez strategie.“

„Loki.“

„Jak pravíš. Samozřejmě, je to asgarďan. Silný, nějaká ta magie, rychlý jako blesk. Ale byl v samém srdci sídla a přesila byla obrovská. A já se samozřejmě bránila vší silou, a že mi jí sérum dalo nemálo. Jak asi tušíš, vzhledem k tomu, že ti nejdu po krku a prokazatelně dávám přednost hovězímu vývaru před čerstvou krví, zvládl to. Dostal mě odtamtud, dokázal se dostat do sídla Avengers, kde se pateticky zhroutil na prahu, takže když se přišel Stark podívat, kdo to ťuká na vrátka, našel tam jednu svázanou zuřící bestii a jednoho potrhaného asgarďana se smrtí na jazyku.“

„Počkej, počkej, můžu? Z tvojí krve pak naši šikovní géniové vytvořili protilátku, čímž tě vyléčili a Vladovy bestie porazili.“

„Přesně tak.“

„A než Loki se dokázal sám zvednout z postele, už byl šarmem Kladných Hrdinů tak udolán, že se rozhodl zůstat s Avengers.“

„V podstatě tak. A taky jsme spolu začali… si spolu začali… chodit jsme spolu začali. Prosím tě, nekoukej tak ohromeně!“

„To se ti řekne. Ne že by tomu ledacos nenapovídalo, ale stejně je divné to slyšet.“

„Nicméně, během svého vyprávění o mém zdejším já jsi taktně pomlčel o tom, jestli jsem s někým… jestli ona s někým – Loki to zjevně nebyl.“

„Vlastně jste po sobě hodně koukali s Bannerem.“

„S Bannerem!?“

S uspokojením zaznamenal, že vypadá velice ohromeně. Dokonce několikrát zamrkala. „Aha,“ řekla potom. „Ehm. Jasně. Chápu.“ Pousmála se. „Ovšem. Bruce je skvělý, to rozhodně.“

„Ale Loki víc.“

Znovu ten hlas, který byl maličko jiný, než když mluvila o komkoli jiném. „Je to zvláštní, při tom, jak jsou asgarďani dlouhověcí… ale intenzita, s jakou prožíval svět kolem sebe, byla nesmírná. Ven pronikalo jen málo, ale každý paprsek toho prožitku by tě dokázal sežehnout v prach. Vrátil mě do života obrazně i doslova.“

Clint si dal náramný pozor, aby v jeho hlase nezazněla ani stopa nevraživosti, či dokonce žárlivosti. „Vzhledem k těm upířím zážitkům to asi přišlo vhod.“

„To rozhodně. Zachránil mi zdravý rozum. A my ten jeho. Jak se brzy ukázalo,“ pokračovala dál, „ne dost brzy, nebo to nejspíš bylo jedno… Loki se pokoušel zjistit, jestli se může Země ubránit Asgardu. Ódin coby hybatel věcí, Hel jako generál jeho armády a Thor hromovládný, tak strašně silný bojovník, že těch armád pomalu nebylo potřeba – a Loki, trpěný nejmladší, sotva že použitelný syn. Dokázal předstírat neschopnost tak dlouho, až toho po něm moc nechtěli. Ne že by to bylo tak prosté, měl toho za sebou taky dost…“

Venku začínalo pomalu svítat. Natasha se natáhla pro vodu a napila se.

„Konečně mluvil, neochotně, zdráhavě. O svých snahách sabotovat dobyvačné války Ódina a Hel, o tom, jaký smysl měly jeho dřívější akce. Vlastně všechny stejný – ať je Země nenápadná, neškodná, nezajímavá. Ať nestojí za dobývání! Byl pevně přesvědčený, že se nedokážeme ubránit. My byli poměrně sebevědomí, měli jsme toho za sebou už tolik… ale vlastně to bylo jedno. Dodnes nevím, co jsme mohli udělat jinak.“ Pohlédla na Clinta skoro ohromeně. „Možná se vzdát,“ řekla váhavě. „Včas a bezpodmínečně. Ale to nikdo bez důvodu nedokázal. A oni pak udeřili až nesmyslně silně… ale to bylo až za pár let. Zatím Loki zůstal s námi, bojoval po našem boku, občas někoho vytočil k nepříčetnosti… hlavně Rogerse…“

Promnula si dlaněmi tvář. „Je to tak zvláštní,“ zamumlala a pohlédla na své dlaně, jako by je snad dotek vlastní kůže mohl poznamenat, jako by ji překvapilo, že nahmatala něco skutečného. „Pořád tomu doopravdy nevěřím.“

„Nakonec to bude lepší,“ řekl Clint tiše.

„Vždycky to nakonec bude lepší,“ řekla odmítavě. „Kde jsme skončili? Ano. Loki coby Avenger. Občas si ho Ódin vyžádal, a po návratu z každé takové rodinné návštěvy to byl Loki s polámanými kostmi, depresí a úlety, které byly hodně přes čáru. Čert ví, co se tam dělo. Ale co už! Prostě jsme to hráli jak se dalo.“ Znovu byla chvíli tiše. „Nemá smysl chodit do detailů. Thor v nějakou chvíli usoudil, že na Zemi je teseract, mocný magický artefakt.“

„To je právě jeden z kamenů nekonečna,“ řekl Clint.

„Opravdu? To jsme nevěděli. Vlastně nic jsme nevěděli, a vyjednávat nebylo s kým. Chodila jenom ultimáta… ale pořád ještě jsme si věřili. Technologie fantasticky pokročily díky kontaktům s dalšími civilizacemi, Stark tomu rád říkal ‚kosmické smetí‘ a je pravda, že to nejčastěji byly paběrky z havarovaných, sestřelených či jinak inzultovaných lodí nepřátel.“

„Kosmickou loď jsem si ještě nesestřelil,“ řekl Clint skoro toužebně.

„Loki,“ řekla a zarazila se. „Bylo tisíc důvodů bát se o jeho zdravý rozum. Ale neutekl. Mohl, strašně snadno mohl, kdykoli… šílel z naší i svojí vlastní bezmoci… ale zůstal až do hořkého konce.“ Nadechla se. „Thor zřejmě dostal záležitosti s Midgardem na povel, snad měl prokázat, že na to má, snad byla pro jeho sestru Země příliš nedůležitá, nebo měla práci jinde. Nakonec skutečně zaútočil – a my ten první útok odrazili. S příšernými ztrátami, byla to vážně… vážně hodně ošklivá záležitost. Loki se už nezastřeně postavil proti Thorovi a dokázal ho zaměstnávat tak dlouho, abychom se postarali o všechno ostatní. Beztak jsme nejspíš vyhráli jenom proto – a bylo to vůbec vítězství? Jen přestávka ve válce. Thor svého bratra ještě nechtěl zabít, nic víc v tom nebylo.“

Přejela si po čele hřbetem ruky. „Promiň, asi je to zmatené.“

„Chytám se,“ ujistil ji.

„Pak Loki přišel s tím, že na Vormiru se nachází něco, čemu říkal Kámen duše. Věřil, že kdybychom ho získali, dokážeme na Thora zapůsobit tak, že prohlédne vliv své sestry a místo do ničení Země jí půjde po krku. Ne že bychom měli lepší plány, nebo alespoň jakékoli jiné. Zabít se nám ho nedařilo, další útok by pro Zemi musel být fatální. A tak Clint a Loki vyrazili na Vormir.“

Clint si uvědomil, že je dokonale klidný. Stále zvědavý, to ano – ale neustálé očekávání obrousilo hrany neklidu a už byl zvědavý jenom tak obyčejně, neosudově. Nebyl to on. Clint z tamtoho světa je mrtvý. A navíc už vlastně věděl, co přijde.

„Bylo dost těžké získat kosmickou loď, mírně řečeno. Nakonec se Starkovi podařilo opravit jeden menší modul, který si schovával ve sklepě ještě po Thanosově návštěvě – proto jste také letěli jenom vy dva…“ Neklidně se pohnula. „Víš velmi dobře jako já, jakým způsobem lze kámen duše získat. Musíš se vzdát jiné lidské duše – takové, která je ti blízká, kterou miluješ.“ Teď už se na něj nedívala. Oči upírala kamsi dopředu, k docela jiným obrazům a vzdáleným lidem. „Musela to být prazvláštní chvíle, tam nad propastí,“ hovořila tiše, „mezi černým kamením a ve světle nekonečného západu slunce. Dlouho spolu mluvili, prostě jenom mluvili… i když bylo všechno jasné a mluvit nebylo o čem. Loki později tvrdil, že ses – že se Clint sám nabídl k oběti, a vůbec o tom nepochybuju. Lokiho jsme nemohli postrádat a věděli jsme to… věděli to všichni. Zabil Clinta vlastní rukou a vrátil se zpět.“ Potřásla hlavou. „Víš, jsem ráda, že existuje vesmír, kde jsem tuhle cenu směla zaplatit já. Přijít o tebe, o vás oba…“ Nadechla se a Clint se ani nepohnul, protože vzpomínat na svůj vlastní Vormir pořád ještě bolelo příliš. „A nejspíš mu tím činem už definitivně přeskočilo. Ztráta, kterou utrpěl, byla dvojí. Ztratil dobrého přítele, možná nejlepšího mezi Avengery. A ztratil… ztratil mě. Jakkoli jsem chápala nezbytnost… nedokázala jsem být s někým, kdo zabil i mého nejlepšího přítele. Clintova smrt mezi námi postavila zeď pevnou a definitivní. Snad to tak pro získání kamene i muselo být, těžko říct, to už bylo příliš… příliš abstraktní.“

Znovu se napila. Přímo pod okny zatroubil klakson a Clint si náhle uvědomil všechny ty drobné zvuky probouzející se ulice i domu, ostřeji si uvědomil přítomnost spícího Tonyho a nezbytnost vrátit se do světa a začít řešit všechny ty nové potíže, protože Natasha koneckonců nebyla jediná, kdo se tu objevil.

„Nebylo to tak přímočaré, jak se zdá.“

„Nezdá,“ uchechtl se.

Omluvně se zakřenila. „Loki se totiž vydával za tebe, jako by to byl Clint, kdo se z Vormiru vrátil. Dokonce se mě pokoušel ve tvé podobě svádět. Ani nechtěl prozradit, že se vrátil sám. Prasklo to brzy, choval se zmateně, jeho vyprávění nedávalo smysl. Ale z Clintovy podoby se stal jeho zvyk, to v tvojí podobě se mě pokoušel přesvědčit, ať mu ještě dám šanci, že může být kým budu chtít! Objevoval se tak v nejméně očekávaných chvílích, a dokonce se v tvé podobě pokoušel i bojovat. Bylo to k zbláznění.“

„Vždycky byl trochu labilnější.“

„Tohle už mělo daleko k trochu labilnější. Kámen získal, ale najednou nebyl ochotný říct, jak a kdy se ho pokusí využít.“

Na chodbě zaduněly kroky a ve dveřích knihovny se objevil Thor. „Nazdar všichni,“ zahlaholil, až Clintovi zazvonilo v uších. Po tichu noci a všem tom polohlasném šepotu, kdy se snažili nevzbudit Starka, se Thorův hlas vrátil z koutů několikerou ozvěnou. Zpod deky na pohovce se ozvalo tlumené zasténání.

„Ahoj Natasho,“ díval se teď Thor přímo na ni. „Všichni se tu klepou, abys při pohledu na mě nedostala psotník – říká se to tak na Midgardu, že jo?“ Pobaveně se zakřenil. „Ale na to tě moc dobře znám. Tebe nepoloží nic.“ Přesto se jen opřel o futra dveří a nešel dál. V jeho pohledu ale mohla číst netajenou náklonnost a sympatie. „Jsem zatraceně rád, že jsi zpátky,“ pokračoval, „i když bude asi trvat, než si ode mě necháš pohlídat záda. Ale poslyšte,“ zahrnul teď pohledem všechny, „mé temné já už objevilo Nový Asgard a právě teď tam verbuje lidi. Zatím se snaží získat čas, to ale dlouho nevydrží.“

„Jdu s tebou,“ vyskočil Clint na nohy.

„Nejsi ve formě,“ odmítl Thor okamžitě. „Vážně, Clinte,“ pozdvihl ruku, aby zarazil námitky. „S jednou rukou jsi mi k ničemu. Nat,“ zadíval se na ni, „přišli jste na to, jak mě zabít?“

„Máš dojem, že přišli?“ naklonila hlavu na stranu.

„Samozřejmě bych ho mohl prostě rozsekat,“ začal Thor.

„Ale to by ses mu musel dostat na kůži – a po pravdě, Thore,“ a jen nepatrně její hlas na tom jméně zakolísal, „na tobě je trochu moc vidět, že si rád dáš pár piv. Co ty máš v pupku, to on má ve svalech.“

Thor se zatvářil dotčeně. „Zato mám sekeru,“ odsekl. „A její získání ve mně probudilo síly nevídané.“

„Tak ho prostě vykopni do vesmíru,“ zavrčel Clint.

„To by nepomohlo. Co na něj vypustit oba Hulky?“ zamyslel se Thor. „Víte někdo, kam utekli?“

„Já jsem usnul,“ pokrčil Clint omluvně rameny.

„Hulkové vzali roha,“ ozvalo se zpod deky. „Napřed samozřejmě nadělali co největší škody, po pravdě, už mě odmítá pojistit i moje vlastní banka…“ Tony vystrčil hlavu a rozhlédl se krhavými zraky kolem sebe. „Potřebuju čůrat,“ dodal zavile. „Thore, podej mi vozejk.“

Thor na něj Tonyho raději i posadil – i když Tony mu neopomněl sdělit, že je nemehlo, a pár dalších stížností k tomu – a pro jistotu rovnou odvezl do koupelny.

„Nebude snadné si zvyknout,“ podotkla Natasha, sotva se jejich hlasy ztratily na chodbě.

„Jen aby byla příležitost ke zvykání,“ řekl Clint. „Hned po průchodu portálem si vyměnili si pár ran, ten boj bude hodně vyrovnaný. Asgarďanů zbylo pět a půl, náš Thor je nebude chtít vystavovat nebezpečí. Jenže pomoc by se mu hodila.“

„To ano.“

„Opravdu ho musíme zabíjet?“ dodal Clint po vteřince ticha. „Nestačilo by ho zajmout?“

„Ne!“

„Mluvila jsi o působení kamene duše…“

„Mluvila jsem o tom, jaký byl původní plán pro použití kamene duše,“ opravila ho.

„Pošlu Bannerovi esemesku,“ řekl Clint. „Protože jestli vzali roha, jak říkal Tony, tak se zřejmě v nějaké chvíli dokázali ovládnout a utekli. Ne že by to bylo poprvé. Cynik by možná řekl, že z dřívějších dob je to scénář důvěrně známý.“

„Podobné to bývalo i u toho našeho,“ pokrčila Natasha rameny. „Někam zaleze a propadá splínu a výčitkám svědomí a pak s ním nějakou dobu není řeč. Nicméně… ten náš měl vždycky pár míst s nouzovým balíčkem. Mobil, pár dolarů a padnoucí košile.“

„To i ten náš.“ Clint rychle vyklepal na mobilu zprávu a chvíli pochmurně hleděl na display. „Doručeno. Snad si to přečte. Ten váš se možná mění na sluníčku sám od sebe, ale u toho našeho musíme jen doufat.“

„Vymysleli jste zatím něco?“ zjevil se znovu Thor.

„Vem sebou Bruce,“ řekl Clint.

„Ten je teď někde zalezlý,“ ušklíbl se Thor. „Naštěstí nezavinili žádné vážné zranění, policajti měli dost rozumu, že je prostě nechali řádit. Nebude tím pádem zalezlý tak dlouho,“ dodal k Natashe.

„To sedí,“ potvrdila.

„Ale já nemám čas čekat. Valkýra je svázaná ve sklepě, než jí došlo, že to nejsem já, nechala se zaskočit – nemůžu riskovat, že jí ten bastard něco udělá. Rada starších zatím zdržuje, ale to už je taky chvíli stará zpráva…“

„Thore hromovládče,“ řekla Natasha vážně, „prostě ho zabij a desetkrát se ujisti, že je skutečně mrtvý. Rozsekej ho na kusy, ty spal a popel roznes do všech světových stran. Je mi to skutečně líto, ale tvé druhé já je skrz naskrz zkažené a zlé. Neuvěř v žádné chvíli, že bys ho mohl napravit. Žádám tě o to jménem zničené Země, která bývala mým domovem.“

„Budu si tvá slova připomínat, kdybych snad zakolísal,“ odpověděl Thor s jistou obřadností. „A také jeho smích, když mu pod nohama pukala zem a pohlcovala statečné bojovníky.“ Promluvil náhle tišeji. „Byl jsem tam jen chvíli, ale myslím, že jsem viděl zemřít Tonyho Starka. Já sám miluju boj, ale nevyžívám se v cizím utrpení. Nikdy bych neprodlužoval smrt nepřítele jenom pro vlastní potěšení. Věř mi, Natasho.“

„Vezmu quinjet a napálím do něj pár střel,“ řekl Clint. „To zvládnu i jednoruč.“

„Nic dost silného, aby mu to ublížilo, nemůžeš použít v obydlené oblasti,“ namítla Natasha.

„Dobře nabroušené ostří svou práci odvede nejlépe.“ Thor se napřímil a v očích mu problesklo stříbrými blesky. Zřejmě se definitivně odhodlal a ujistil se, že je to něco, co musí vykonat bezodkladně - a sám. „Přejte mi štěstí, přátelé.“ A byl pryč.





- Pokračování -