Nic menšího než osud světa - 6.

...............





„Laura přeci,“ řekla Natasha.

„Jednu Lauru jsem kdysi znal,“ řekl Clint ohromeně. „Taková malá hnědovláska. Ale že bych si ji vzal? Při téhle práci? Copak jsem blázen?“

„Hej,“ stiskla mu ruku, „nech toho, klapalo vám to skvěle.“

„To jako že jsem přišel domů, ostříkal se od krve a zahnal děti k večeři?“ nedokázal Clint opustit tu absurdní představu. „To jsem je schovával v kanálech, že mi je někdo neodprásknul?“

„Vlastně vám Fury zařídil takovou pěknou úhlednou farmu na dobře ukrytém místě – byl jsi děsný, pořád jsi tam něco předělával...“ Hlas jí odezněl do ztracena. Oba si to uvědomili ve stejnou chvíli – všichni ti lidé byli mrtví, malá hnědovlasá Laura i tři děti, u kterých najednou Clint vůbec nechtěl vědět, jak se jmenovaly a jaké byly. „Těch rozdílů bude spousta. Čím začít? Byli jste vůbec Avengers?“

„To jsme rozhodně byli,“ přikývla Natasha. Při delších větách jí váznul hlas, měl by tenhle hovor ukončit a nechat ji spát. „Tony Stark, Bruce Banner, Kapitán Amerika, Antman, občas Strange - a my dva ovšem. Později se přidal Loki.“

„Loki.“ Clint potřásl hlavou. „To si nedokážu představit. Setkali jste se vůbec s Thanosem?“

„Před pár lety, ano. Napadl Zemi, odrazili jsme ho. Nadělal obrovské škody, ale Thorovi nesahal ani po kotníky...“ Unaveně se odmlčela. Clint jí znovu podal kalíšek s vodou, připadalo mu, že se jí zavírají oči. „Jako bychom byli prokletí,“ zamumlala ještě. „Tolik zla...“ A spala.

Provinile jí urovnal přikrývku a pohodlněji se opřel v křesle. Mimoděk začal vzpomínat na Lauru. Nebyla tenkrát ráda, když se rozcházeli. Jenže on cestoval po celém světě, neexistovalo nic jako pracovní doba, volno, nebo jakékoli plánování. Přišlo mu hloupé nechávat ji na sebe stále čekat, vnímal ji jako potenciální hrozbu, slabý článek, který by proti němu mohl kdokoli použít. A ona, věčně tak trpělivá, nikdy mu nic nevyčetla... ano, zrovna u ní by si možná dokázal představit, že by takové manželství vydržela, kdyby mu opravdu přeskočilo a do něčeho takového šel... rodina... ten příšerný pocit, že by ho o ně Thanos připravil a on byl jedním z těch ztracených... Promnul si tvář a znovu se zadíval na Natashu. O sobě už se zřejmě nic strašidelnějšího nedozví, ale Thora nečekají pěkné věci. Nešlo si nebrat osobně takové zprávy. Byla to jejich já, to věděl. Jen se prostě v nějaké chvíli rozhodli jinak... a už to jelo. Loki v Avengers!

Tiše vstal a opatrně, aby nikoho nepotkal, se proplížil do kuchyně pro kafe. Mrňavého raracha ani nepočítal, ten se beztak jen kmital někde na hranici smyslů, a Thor a Strange se naštěstí přesunuli jinam. Moc přál Strangovi, aby Thora na chvíli přešla potřeba popisovat prožité bitvy. Na ledničce běžela beze zvuku zapnutá televize. Zrovna zabírali Bannera, v té jeho iritující skoro-Hulkovitosti, s úsměvem rozkládal rukama a něco vyprávěl. Zřejmě si na stará kolena začal svůj úděl mediální hvězdy konečně užívat.

S hrnkem kávy se vrátil k Natashe. Chvíli si prohlížel knihy z obrovské knihovně, která se táhla po celé stěně pokoje od podlahy ke stropu, ale názvy mu skákaly před očima a nedokázal se ani pořádně rozhodnout, jestli jsou anglicky, jen mu utkvěla výrazná vůně starého papíru. Chvíli vydržel zírat z okna. Znovu se posadil do křesla. Na chvíli usnul. Probudil se. A vzbudila se konečně znovu i Natasha.

„Vítej zpět,“ pousmál se, když k ní znovu natahoval ruku – a o vteřinu později už letěl vzduchem. Let nebyl dlouhý a byl zastaven policemi již zmíněné přilehlé knihovny. Zatímco si Natasha s bolestnou grimasou přitiskla ruce na břicho, protože odkopnout dospělého chlapa s čerstvě pozašívanou kůží na různých místech těla byl vážně pitomý nápad, Clint sjel k zemi a shazoval cestou police, a další a další police... rukama si snažil chránit hlavu, bylo vůbec možné, aby se v jediné skříni nastřádalo tolik knih? Zaručeně měla většina z nich okované desky. Rozhodně ta, co mu zaryla mezi žebra, a taky všechny ostatní, neomylně se trefující do nejodhalenějších a nejcitlivějších částí těla.

Konečně rachot utichl.

A Clint zjistil, že se nemůže pohnout – váha na jeho těle byla přílišná. Možná ani doopravdy nechtěl, protože s každým pohybem se mu někam zaryl další roh. Nehýbat se a propadat chmurám vypadalo jako dobrý program pro nejbližších pár chvil. Dějí se v normálním světě takové věci?

Zaslechl Natashin hlas, jen nějaké nezřetelné zaklení. Vzápětí další, tlumený množstvím papíru a ocele z jejich desek, tentokrát ostrý a rozhodný.

„Okamžitě si lehni, Natasho! Nebudu vás všechny zašívat natřikrát jenom proto, že nejste schopní vydržet půl dne v posteli! Lehnout, řekl jsem!“

Tíha papíru a oceli začala mírně povolovat. „Jak se sem ten zmetek dostal?“ zazněl Strangův hlas o moc blíž. „Někdo jste něco dělal s mými štíty?“

Natashin hlas tentokrát zněl o moc pokorněji.

„Jsi mezi přáteli,“ odpovídal jí Strange mírněji. „Dokonce už jste spolu mluvili.“ Zmizela další kniha a Clint zjistil, že znovu vidí denní světlo, i když trochu rozmazaně. „A ty,“ řekla mu Strangova hlava, která se objevila v otvoru, „jsi ji měl nechat odpočívat. Má v sobě spoustu léků – nejspíš si vůbec nepamatuje, že už tě tu viděla.“

„Co nadělám,“ vypravil ze sebe těžce Clint a začal se konečně sám vyhrabávat ven. „Alespoň máme ten začátek nacvičený.“

„Opatrně,“ zavrčel Strange, a dokonce tu a tam nějakou tu zlořečenou věc opatrně prohlédl, jestli se s ní něco nestalo. Clint v té chvíli rozhodně soudil, že mít strach o tyhle zbraně bezprostředního ničení bylo stejné, jako se obávat o Hulka.

Natasha znovu ležela v posteli, o hodně bdělejší, jen poněkud čerstvě zezelenalá neprozíravou akcí, a podezřívavě a nevlídně sledovala každý jeho pohyb.

Clint si prohrábl vlasy a nespokojeně zasykl, když nahmátl minimálně dvě solidní boule. A pár dalších podlitin po těle. „Ty jsi vážně všude stejná,“ zavrčel a opatrně se dobelhal do křesla, které si popotáhl do bezpečné vzdálenosti.

„Já jsem Clint, ano, opravdový Clint.“ Bylo těžké neznít poněkud popuzeně. „Jsi v alternativním vesmíru. Nebo ty možná jsi z alternativního vesmíru...“ Ne, tohle nebyl dobrý začátek. Natasha se navíc zahleděla za jeho záda a oči se jí trochu rozšířily. Clint se ohlédl – Strange zrovna vracel knihy do knihovny, jenom už si nenamáhal hřbet, ale mával rukama. Knihy kolem něj poletovaly zlehka a snadno, jako by nevážily vůbec nic, a v působivém tanci, který Clintovi nějak vzdáleně připomínal Iron manova skládající se brnění, se ve zdánlivě sehraných formacích vracely do polic.

„Alternativní vesmír,“ řekla. „Takže jsi vážně... Clint?“ Konečně odtrhla pohled od Strange.

„Ano.“

Sklopila oči. „Omlouvám se,“ řekla. „Muselo to být... těžké.“ Ne, tohle nebylo za ty knížky teď. Tohle byla stejná omluva, jakou vyslovila, když se probudila poprvé.

„Už ses jednou probrala a předpokládala jsi, že jsem dost možná Loki. Bylo něco, co tě dokázalo přesvědčit. Znovu si myslíš, že jsem Loki?“

Odpověděl mu nečitelný pohled.

„Já už vím, že i ve vašem světě jste byli Avengers. Jen jsem prý byl...“ Odkašlal si. „Ženatý s Laurou. Nějaké děti. A tak.“ Pohyb za jeho zády ustal. „To tady nejsem. Copak, Strangi, spadla ti brada?“ otočil se znovu k čaroději.

„Zadrhla se mi představivost,“ pravil Strange a pokračoval v úklidu.

„Hej! Byl jsem skvělý otec.“

„Tohle že bych řekla?“ nedokázala si odpustit Natasha.

„No dobře, řekla jsi, že nám to klapalo.“

Podal jí vodu – už ji jednou rukou dokázala udržet sama, i když ne ještě vrátit na stolek. Ten pokrok ho povzbudil. „I tady byla... Budapešť,“ řekl polohlasem a její šedomodrý pohled zintenzivněl. „Prve tě dokázalo přesvědčit to, co jsme si tam řekli.“ Velmi si v té chvíli přál, aby Strange sakra vypadnul. Obezřetně se naklonil blíž. „Můžu?“ hlesl a když slabě kývla, tiše jí do ucha zašeptal pár slov. Účinek nebyl tak výrazný jako prve, kdy se mnohem méně kontrolovala – ostatně ani okamžik nebyl tak vypjatý, a Strange za zády působil rušivě. Tentokrát jen slabě vydechla a sklopila oči na svoje ruce.

„Takže jsi naživu,“ řekla po chvíli. Usmála se a ten úsměv doputoval i k očím, celou ji projasnil. „To je dobře. Ale já jsem tu nejspíš mrtvá, že?“

Nemělo smysl kolem té skutečnosti nějak moc tancovat. „Ano.“

„Jak jsem zemřela?“

Clint doufal, že si zapamatuje jas v její tváři, protože tušil, že ho vidí naposledy. Jeho tvář ztratila výraz – cítil každý jednotlivý sval tuhnoucí v podivné křeči neochoty a pocitu ztráty.

„Zabil jsem tě.“

„Nemluv hlouposti,“ zavrčel Strange za jeho zády. Natasha jenom střelila pohledem od jednoho ke druhému; nezdálo se, že by to prohlášení prožívala nějak dramaticky. Clint vyskočil z křesla a prudce se otočil ke Strangovi. Nějak bylo snadnější mluvit zrovna na něj.

„To já tam měl zůstat, rozumíš?“ štěkl ostře. „Není den, kdy bych dokázal nemyslet na to, že jsem to měl být já, ne ona!“

„Alespoň to budu mít i s podrobnostmi, když jsi byl u toho,“ řekla pokojně. „Podobnou službu já ti neprokážu.“

„Jsem u vás mrtvý?“ otočil se k ní zaraženě.

„Ano. Zůstal…“ Nadechla se. „Zůstal jsi na Vormiru,“ zašeptala.

„Já jsem zůstal na Vormiru? To ty jsi zůstala na Vormiru!“

„Sedni na zadek a začni od začátku,“ postrčil ho Strange zpátky ke křeslu. „Takhle se utopíte v detailech. A přestaň si brát toho druhého Clinta tak osobně.“

„Dobře.“ To se Strangovi snadno řeklo. Tohle byla Natasha; takže tamto byl taky Clint. „Kameny nekonečna, řešili jste je nějak?“

„Hledali jsme kámen duší, abychom porazili Thora,“ řekla. „Říkáš kameny, ale já nikdy neslyšela, že by jich bylo víc.“

„Tak od začátku…“ Clint se krátce zamyslel. Vážně by rád slyšel o Vormiru víc a nejlíp hned… a začal od začátku.

Venku už se dávno setmělo, když si, lehce ochraptělý a úplně umluvený, v kuchyni vařil další kafe. Strange se zjevil ve dveřích jako duch a Clint jen doufal, že nedostane přednášku na téma pocitů viny a výčitek svědomí. Věděl naprosto přesně, jak si stojí, a ničí pitomé řeči na tom nemohly nic změnit.

„Dostala se ke slovu?“ zeptal se ale Strange a Clint na něj podezřívavě loupnul okem.

„Mám ti věřit, že tam nemáš odposlech?“

Strange jen povytáhl obočí a Clint si povzdechl. „Ani náhodou. Vzali jsme všechno dost podrobně, zase spí. Jen doufám, že tentokrát si pamatovat bude, nerad bych to opakoval celé.“

„Bude, žádné další oblbováky jsem jí nedával. Kdyby se takovým tempem léčili všichni, doktoři se unudí k smrti.“

„Léčí se nějak výjimečně – dobře?“ přeptal se Clint opatrně, ale Strange zavrtěl hlavou.

„Jako dřív, jako ty. Prostě je ve špičkové kondici a má sakra tuhý kořínek.“

„Dokud nedorazíme na Vormir,“ ušklíbl se Clint hořce a okamžitě té připomínky zalitoval. Strange zjevně zaváhal, jestli do toho konečně začít rýpat – ale v tom se ve dveřích zjevil Tony Stark ve svém křesle, pocuchaný a pomuchlaný tak, že zcela zjevně právě vstal z postele, oči navrch hlavy.

„Tohle musíte vidět!“ vykřikl skoro a na druhý pokus se trefil do dveří. „Friday, přepni televizi – ale sakra – kde je dálkový ovládání?“

Strange se natáhl na polici u televize a podal mu ho do ruky. „Co se děje?“

„Je tam Hulk!“

„Už zase?“ podivil se Clint vlažně.

Tony naštěstí našel správnou stanici dřív, než stačil nešťastný kus plastu samou netrpělivostí rozkousat. Už při prvních záběrech se Clint rázem probral ze svého nezájmu a od Strange zaslechl jen prudké nadechnutí.

Na zpravodajském kanále, v přímém přenosu a za komentáře značně excitované moderátorky, totiž přenášeli řádění Hulka – opravdového, pekelně naštvaného Hulka, takového, jakého znali z dřívějších dob – až na to, že nebyl zelený, ale temně červený. Když si Clint dělal srandu se zplozencem pekel, trefil se líp, než by rád.

„Měl bych tam zaletět,“ řekl Tony a ani se nehnul, jenom zíral na obrazovku.

„Ani náhodou,“ odpověděl Strange, stejně uhranutý pohledem před sebou.

„Až se to Banner dozví, zezelená z toho jako dřív a budou řádit stereo,“ řekl Clint.

„Nemyslím,“ vzmužil se Tony trochu, sebral Clintovi chystané kafe a opřel s ním v křesle v tak výmluvném gestu zmaru a beznaděje, že si Clint jen mlčky postavil vodu na nové. „Jeho transformace v Hulka-vegana…“

„On je vegan?“ podivil se Clint.

„Ne! Ale pořád se tváří tak připitoměle blaženě, že jako by se stalo. Chtěl jsem každopádně říct, že jeho proměna proběhla na hlubší buněčné úrovni. Zvrátit ji by chtělo víc než se jen hodně vytočit.“

„V docích zase tak moc škod nenadělá,“ řekl Strange. „Relativně…“ Bolestně zamrkal, když Hulk zdvihl obrovský lodní kontejner a mrštil jím směrem, odkud blikala světla policejních aut. Obrovské reflektory z nakládacích jeřábů sice nadělaly spoustu světla, ale zbývalo i dost ostrůvků tmy, a do těch RedHulk mizel a zase se objevoval jako démon zkázy.

„A my se ptáme, kde ke doktor Banner a jak vysvětlí zjevení tohoto monstra?“ deklamovala právě moderátorka.

„Oni to na něj chtějí hodit?“ naježil se Tony. „Friday, spoj mě s právním oddělením… sakra Strangi, nechceš už si domů zavést spojení jako každý slušný člověk?“

„Stačí, že jsi mi sem zavedl televizi,“ odsekl Strange.

„To si vyřiď s Wangem!“

„…o kolik bych byl šťastnější, kdybych tohle nemusel vidět!“

„Hele hele hele!“ ukázal Clint k obrazovce, jako by snad od ní někdo dokázal odtrhnout pohled. „Tak už ho našli.“

Obrázek řádícího RedHulka se stáhl do rohu a hlavní plochu zabrala velmi rozpačitá Bannerova tvář.

„… velmi nepravděpodobné, že by někdo dokázal zopakovat proces, kvůli kterému jsem se já stal Hulkem,“ řekl a pošoupnul si na nose brýle. Všichni věděli, že je nepotřebuje, ale taky byla pravda, že mu přidávaly padesát bodů na IQ a asi tak tisíc na dojmu přátelské neškodnosti.

„Co s ním plánujete provést?“ naléhal moderátor sugestivně.

„Já jsem vědec!“ bránil se Banner, a protože stejně jako vždycky nevěděl kam koukat a co s rukama, když byla poblíž kamera a nemluvilo se o fyzice, vypadal jako provinilý, právě dopadený zločinec. „Nemám s ním nic společného!“

„Monstrum, které vypadá jako vaše staré já, demoluje přístav. Škody narůstají, nikdo neví, zda začít evakuovat přilehlé čtvrti. Vy, Avenger, byste to dokázal nechat jenom tak?“

„A mají ho,“ uchechtl se Tony nevesele.

„No, já…“ Banner v samých rozpacích div nezačal šoupat nožkou. „Mohl bych s ním zkusit promluvit, jestli myslíte…“

„Vážení přátelé,“ otočil se nadšený moderátor ke kameře, „doktor Banner souhlasil, že se postaví děsivému monstru!“

„…ale já…“

„Neodcházejte od obrazovek, po reklamě přepojujeme zpátky do přístavu! Pane Bannere, k vrtulníku tudy-“

„Možná bychom se mohli zeptat Natashy, jestli ho mají nějak zmáknutýho,“ řekl Clint z povinnosti.

„Asi jako my jsme ho měli zmáknutýho?“ ušklíbl se Tony. RedHulk se v roztřeseném záběru kamery právě vyšplhal na jeden z nižších jeřábů, široce se rozkročil a zařval tak, až i desítky metrů vzdálený kameraman nadskočil. Tony se na svém vypůjčeném křesle nepohodlně zavrtěl. „Tohle bude na dýl. Nemáš pořádnej gauč a popcorn?“

- Pokračování -