Nic menšího než osud světa - 5.

Strangova soukromá nemocnice pro obtížné pacienty hlásí, že má plno. :-)



Po chvíli dohadování a postrkování a neklidného ohlížení přes rameno se všichni uklidili na správná místa: Natasha do pokoje pro hosty, kam pro ni Strange bez okolků dalším portálem přitáhl odkudsi maličkou snědou ošetřovatelku, která sice neuměla slovo anglicky, ale na čaroděje hleděla s oddaností a na Natashu se soucitem, takže i Clint byl ochoten pustit ji z očí; a pak u dveří jejího pokoje chvíli složitě kouzlil, což působilo krapet podezřele, ale jak si hned Clint ověřil, mohl vstupovat dovnitř i ven, takže šlo nejspíš jen o nějaké magické hlouposti.

Vzápětí strčili do postele i Tonyho, protože mu padala hlava a trochu se motal a hodně zelenal, a když Clint prásknul, že si při té havárii nedaleko Stodoly uhnal utřes mozku, Strangovo doktorské já zcela přebilo všechna ostatní já a trvalo na tom, že si půjde lehnout.

A osiřelý zbytek do haly, kde se mohli rozvalit po křeslech a pohovkách dle vlastního výběru. Všechny byly z masivního dřeva a pohodlně čalouněné, takže ani pod Thorem se neozval takový ten ošklivý zvuk praskajícího dřeva, pro který byl tak nepopulárním hostem v mnoha dřevotřískových domácnostech.

Tlumené barvy a měkké světlo z vitrážových oken působily uklidňujícím dojmem. Všechny problémy se odsud zdály vzdálenější, a tak nějak řešitelnější. Jako by náhle na všechno byla spousta času a každá možnost se dala donekonečna vážit a promýšlet.

Pocit, kterému neradno podléhat, a kterému Clint ani podléhat neuměl. Možná tan ošidný klid dokonce posiloval potřebu být někde jinde a něco dělat, nejasné vnitřní pnutí, jako by na něco zapomněl, zůstalo něco nedořečeno, nedoděláno...

„Co si dáte k pití?“ zeptal se Strange.

„Něco tvrdšího bych potřeboval jako sůl,“ prohlásil Thor do Clintova: „Džus pro oba.“ Clint si vysloužil velmi ošklivý pohled, nicméně nikdo neprotestoval a Clint si trochu oddechl. Nalitý Thor byl otravná věc, a nepříliš použitelná.

„Vysvětlení,“ řekl Strange, když jim ze vzduchu podal dvě vychlazené sklenky pomerančového džusu s deštníčky, na které sám hleděl trochu zaraženě; ale možná se to Clintovi jenom zdálo.

„Budu se muset zabít,“ pravil zachmuřeně Thor, oranžová sklenička v jeho rukou byla směšně malá a vůbec se k němu nehodila, a Clint rázem usoudil, že u další konverzace plné nepochopení vlastně být nemusí.

„Hned jsem zpátky,“ zamumlal neurčitě a zatímco se za jeho zády ubohý Strange snažil najít smysl ve Thorových neochotných odpovědích – jeho sdílnosti nealkoholický drink moc nepomáhal – Clint se tiše vracel chodbou k Natashiným dveřím.

A znovu ten kvapný pohyb někde v samém okraji zorného pole. Clint se zastavil, neotáčel hlavu, spíš se snažil vnímat nepatrný šelest bosých nohou a závany vzduchu. Jeho nehybnost byla zřejmým lákadlem, protože vycítil, že ten někdo se přiblížil víc než před tím. Zavřel oči, protože pohyb neznámého na něj byl příliš rychlý. Teď – závan poblíž jeho levé tváře. A teď – málem se dotknul látky nohavice...

Clint vymrštil ruku a přirazil tvora ke zdi takovou silou, až dřevěné obložení zapraskalo a obraz v masivním rámu nad jejich hlavami se povážlivě zakymácel. Konečně ho i viděl, a dvojí reflex v něm vydal dva naprosto protichůdné pokyny. Za prvé: bylo to dítě. Něco malého, blonďatého, s vlasy nahrnutými do tváře s takovou důkladností, až nebyla k rozeznání ani špička nosu, jako tyčka hubené ruce a nohy, možná nezvykle dlouhé vzhledem k tělu, ale kdo ví, jak děti rostou, Clint to rozhodně nevěděl. Málem už ho pustil a začal volat Doktora, protože mu svým zásahem nejspíš nemohl neublížit. Jenže, za druhé: vzpíralo se silou rozhodně nedětskou, očividně mu nebylo vůbec nic, a prskalo jak vzteklá kočka.

„A ty jsi co zač?“ vyslovil užaslý Clint.

Odpovědělo mu zavrčení a zacvakání zubů. Clint, který už tak svůj úlovek nesvíral nijak přesvědčeně, ho raději upustil na zem. Postavička zahrabala všemi čtyřmi a v mžiku byla pryč. Clint jen pokrčil rameny. Když bude chtít, nebo Strange potřebovat, chytí ho zas.

Před Natashinými dveřmi chvíli přešlapoval, neochotný k patetickému vysedávání u jejího bezvědomého těla; ale sotva nahlédl dovnitř, maličká ošetřovatelka, která seděla v křesle vedle lůžka, se okamžitě zvedla, aby mu uvolnila místo. A on se, koneckonců, opravdu potřeboval zamyslet nad posledními událostmi a trochu se srovnat i sám se sebou.

„Nedostane se sem ten mrňavý prevít?“ přeptal se ošetřovatelky a ta se jen usmála a něco zabrebentila a mávla rukou v gestu ne nepodobném Strangovu. Kolem dveří ve vzduchu krátce zazářilo pár symbolů a postupně vyhaslo do neviditelna. „Beru to, že ne,“ pokrčil Clint rameny. Znovu se usmála a lehce se dotkla jeho paže. Znovu něco řekla, přísahal by, že to bylo něco jako ‚Teď na ni dejte chvíli pozor vy,‘ a vyšla ven. Až teď mu došlo, že jazyk, jakým mluvila, vůbec nepoznával, nebyl mu ani povědomý. Ale co už čekat u Strange?

Jen letmo obhlédl přístroje, beztak se v nich nevyznal. Jen se ujistil, že všechny pípají v tak nějak obvyklém nemocničním rytmu, a konečně se usadil do křesla.

Nebyl si jistý, co by měl dělat dál. Nejen pro tuhle chvíli, ale obecně - zítra, za měsíc. Potřeboval den nebo dva pauzu, klidně tři dny, v opětovně sešitém rameni mu nepříjemně cukalo a připadal si nezvykle rozhozený. Pocit to nebyl nepodobný tomu, jak si připadal tenkrát, když ho Natasha ‚vyléčila‘ z Lokiho vlivu. Nejspíš zkrátka nebyl vhodně disponovaný pro setkávání s cizími světy.

Rozhodně chtěl počkat, a tím si byl jistý, až se Natasha probere, a mluvit s ní mezi prvními; znělo to i kompatibilně s jeho zdravotní dovolenou, pokud by se tedy nerozhodla v podobě Šípkové Růženky vydržet další týden, nebo dokonce dva či tři. Budou muset vyřešit toho druhého Thora, o kterém si byl jejich vlastní Thor tak jistý, že to bude boj na život a na smrt, a pořád ještě byl někde další doktor Banner se svým vlastním Hulkem, o kterém nevěděli vůbec nic. Podružnosti ohledně Furryho a práce pro Shield odsunul úplně stranou. Tony chtěl obnovit Avengers. Clintova loajalita k Shieldu se sice nevypařila, rozhodně by je nezradil, neohrozil probíhající operace či cokoli dalšího... ale Avengers...

V měkkém světle slunce za zataženými závěsy si prohlížel její tvář. Důvěrně známé rysy, linii rtů, tisíckrát známou klenbu obočí. Nepatrná jizvička na horním rtu, skoro neviditelná, scházela. Zato těsně pod vlasy, šikmo nad levým okem, měla jinou, snad pár let starou, nejspíš po sečné ráně. Bylo tak nekonečně zvláštní – uklidňující, znepokojující, úplně v pořádku a taky trochu nefér vůči vesmíru – že tu byla. Brzy se probudí a něco řekne, nějakou dobu jí bude trvat srovnat se s novou podobou světa, ale to se zvládne...

Clint se opřel v křesle, svou dlaní stále držel její. Pro něj veškerý kolegiální, přátelský a profesionální přístup a přiměřená míra odstupu vzaly dokonale za své; šílená potřeba ji zachránit, ta nutkavá, běsná touha, mu dokonale propláchla mozek a vysmýčila všechny zákruty. Teď měl jasno – potřeboval ji. Ke všemu tomu odstupu se jednou znovu vrátí, když bude muset. Ale nebude to snadné ani příjemné a mohlo to počkat.

Z lehké dřímoty ho probudila změna – tlukot jejího srdce trochu zrychlil a přístroje vzorně zareagovaly patřičnými křivkami na monitoru i zvukovou odezvou. Podívali se na sebe snad ve stejnou chvíli, dva páry očí naučené skrývat pocity i dojmy, a přesto nabité významy... Clint byl první, kdo se slabě pousmál a naklonil se blíž.

„Jsi v bezpečí,“ řekl polohlasně. „Budeš v pořádku. Já jsem Clint.“

Vnímala ho, to viděl. Zvažovala jeho slova, hned tři sdělení, která si potřebovala přebrat a zhodnotit. Nic lehkého v jejím stavu.

„Budeš v pořádku,“ řekl znovu, začal tím nejjednodušším. „Bude to chvíli trvat, ale uzdravíš se.“ Nepatrně přikývla.

„Jsi v bezpečí,“ pokračoval proto. „Postaráme se o tebe.“ Přikývnutí si tentokrát možná jen představoval, nebo ten mikroskopický pohyb mohl znamenat, že to bere na vědomí.

„Jsem Clint. Opravdu. Prve jsi mi řekla ‚Loki‘, nevím proč... jsem Clint Barton, Hawkey, Avenger.“ Chtěl prohodit něco ve smyslu pravý, jediný a neopakovatelný, ale tváří v tvář posledním událostem mu to nějak nešlo přes pusu.

Dívala se na něj, prohlížela si ho se stejnou důkladností, jako on ji před chvílí.

„Clint,“ hlesla sotva slyšitelně.

„Ano, Clint.“

„Tak přeci... odpusť,“ zašeptala a znovu zavřela oči.

Opatrně odložil její ruku na přikrývku. Ztuhlý z vysedávání v křesle, jakkoli pohodlném a na dlouhé čekání přímo stvořeném, vstal a popošel k oknu. Ne příliš frekventovaná, ale přesto živá ulice za dobře těsnícími okny, kterými pronikalo dovnitř jen málo hluku, vypadala jako z jiného světa. Najednou si vůbec nedokázal představit, jak žijí normální lidé, co vlastně celé dny řeší a čím se zabývají. Muselo přeci něco... ne, nevzpomínal si. Ale určitě v tom bylo mnohem méně zubů a drápů.

„Pojď se najíst,“ ozvalo se ode dveří. Stál tam Strange a i když mluvil na Clinta, díval se na Natashu.

„Kolik je vůbec hodin?“ prohodil Clint, i když sám podle slunce viděl, že musel spát tvrději a déle, než se mu prve zdálo.

„Bude sedm,“ řekl Strange a odtrhl pohled od Natashy. Maličká sestra, jako by celou dobu čekala poblíž, proklouzla do pokoje a tiše čekala, až konečně všichni vypadnou a ona se bude moct věnovat pacientce. „A tobě jsem ještě nevysvětlil, jaký jste spolek idiotů.“

„Taková silná slova,“ řekl Clint, „to ti není podobné, doktore.“

„Ne že bych se třásl na příležitost je konečně využít,“ ucedil nenadšeně. „Pořád ještě jsem to neskousnul, po pravdě. Byla to od vás taková pitomost...“ Mávl rukou. „Tonyho nedalo moc práce přesvědčit, ať ještě zůstane v posteli, Thor se pokouší opít pivem, ve kterém prakticky není alkohol, takže je od něj pokoj, a já strávil několik hodin kouzlením, abych na tenhle dům přidal další ochrany a co nejvíc ho izoloval od okolního světa. Děkuji mockrát,“ vykročil první chodbou směrem k jídelně, „že jste se mi postarali o tak báječný program na odpoledne.“

„Kdykoli,“ zazubil se Clint.

„Alespoň jste měli tolik rozumu, že jste dorazili sem,“ pokračoval Strange a zjevně mu vůbec nevadilo, že si protiřečí. Minuli vchod do jídelny a pokračovali do kuchyně. Ostatně i tam byl stůl dostatečně velký, aby se ve třech pohodlně najedli. Clinta napadlo, jestli, v souladu se zbytkem domu, bude jeho součástí kuchyně pec na dřevo a klidně třeba máselnice nebo lednice s deskami ledu – ale prostor to byl překvapivě použitelný a moderní, a podezřele v Tonyho stylu, až si připomněl, že po nějaké Hulkově návštěvě Tony volal obvyklou firmu na opravy... prostě jako vždycky. Hulk byl jeden z dražších Tonyho koníčků.

„Tak co?“ zeptal se Thor s plnou pusou, seděl spokojeně rozvalený a pusa se mu leskla omastkem. Ještě scházelo, aby začal házet kosti přes rameno a třískat korbelem.

„Pořád spí,“ řekl Clint a pozoroval Strange, který z lednice vytáhl velkou plastovou butylu mléka a nalil do mísy.

„Marfelre se o ni postará,“ řekl doktor a pro změnu otevřel pytel piškotů, se stejnou značkou obchodního domu jakou na sobě mělo mléko.

„Nečekal jsem teda, že první, co uslyším bude ‚promiň‘, ale kdo ví, co se tam...“

„Tak spí, nebo s tebou mluví?“ zahuhlal Thor a pomocí zubů oderval kus masa od kosti.

„Na chvíli otevřela oči, řekla „tak přeci, promiň“, a zase zhasla. Poslyš, Strangi... to je pro mě, nebo se tu mám nějak obstarat sám?“

Strange, který zrovna soustředěně sypal do své směsi sušené ovoce, předvedl ‚aha‘ pohled a hmátl do vzduchu, odkud vytáhl pečlivě zabalený balíček z čínské restaurace. „Takhle to vydrží čerstvé,“ dodal na vysvětlenou, zatímco ovoce už chvíli sypal mimo mísu na stůl. Když si toho všiml, s tlumeným zaklením mrsknul prázdným pytlíkem na linku.

„Tak já se zeptám první,“ řekl nakonec Clint.

„... někdo holt nesnese magií dotknuté jídlo,“ odpověděl Strange okamžitě. „Večeře!“ zakřičel hlasitě směrem ke dveřím. Jeho hosté se po sobě jen tiše podívali. Strange byl vždy tak klidný, pohodový a nad věcí – a tohle znělo možná jen maličko a nepatrně, ale přeci jen znatelně zběsileji, než od něj byli zvyklí. „Ne že by v tom byl rozdíl,“ dodal zavile. „Normálně si vymýšlí.“

Další již známé kmitnutí na jedné straně pokoje, na druhé – Strange postavil mísu na zem a rychle odstoupil – Clintova ruka mimoděk sjela k pistoli, ale udržel se v klidu. Nenadskočil ani ve chvíli, kdy se u mísy objevila už známá postavička blonďatého dítěte, bez okolků se se zkříženýma nohama usadila vedle mísy, a jako pes se pustila do jídla. Vlásky máchalo v mléce a okraje mísy chtivě přidržovalo oběma rukama.

„To je tvoje?“ zeptal se Clint opatrně. „Že ses ani nepochlubil.“

„Ne!“ skoro vykřikl Strange. „Jedna známá mě požádala o hlídání. Prý o něm nebudu vědět, říkala.“ Zmoženě padl na židli a sáhl si do meziprostoru pro vlastní porci číny. „Alespoň někdy bys mohl zkusit lžíci,“ zavrčel k dítěti. To k němu zdvihlo hlavu a zasyčelo. Až teď mu viděli do tváře – a ta byla podivně pokroucená a stará, výraznými rysy a šklebem ne nepodobná kamenným chrličům na gotických katedrálách. Ale možná se mi to jen zdálo, usoudil Clint, když obličejík zmizel v míse a chlemtavé a mlaskavé zvuky naznačovaly, že Strangovo kulinářské umění je patřičně oceňováno.

„Jen zapomněla zmínit, že o něm nebudu vědět proto, že je to příšerně rychlá a zlomyslná potvora.“

„Nějaký přeměněnec? Mutant?“ hádal Clint.

„Ale ne,“ mávl Strange rukou. „Prostě ho měla s démonem.“

Thor se ušklíbl. „Jen aby,“ pravil, což byla v té souvislosti opravdu podivná poznámka, ale Clint si pomyslel, že to k celkové koncepci posledních událostí vlastně docela dobře sedí. Osud se zkrátka rozhodl, že ho bude postrkávat od jedné absurdity ke druhé. Možná se stálo za to zamyslet, jestli události posledních let nejsou jeden dlouhý, příšerný sen, ze kterého se jednou probudí... a Natasha bude zpátky...

Natasha už je zpátky, uvědomil si a bolavou vlnu naléhavosti smyla vlna úlevy. Neklidně se pohnul. Jídlo chutnalo jako piliny a docela určitě byl na špatném místě.

„... mi říct, co plánujete dál,“ dožadoval se zrovna Strange, i když pohledem stále zalétal k plavovlasému děcku, které vylizovalo mísu dlouhým, jasně červeným jazykem.

„Vím jenom, že to byla úžasná bitva, ze které jsem viděl příliš málo,“ prohlásil Thor. Clint využil toho, že se asgarďan neprozíravě chopil slova, a nenápadně, nebo možná nápadně, ale nikdo nestačil protestovat, se vytratil z místnosti. Za sebou ještě slyšel chabé Strangovi pokusy odvést Thora od dalšího popisu bitvy se sebou samým, ale byly to dva vzájemně se zcela míjející rozhovory a Clintovi ani tentokrát nebylo Strange ani trochu líto, i když nechat ho napospas Thorovi podruhé za sebou už bylo možná trochu podlé.

Maličká ošetřovatelka okamžitě vstala z křesla, stejně jako poprvé mu připravená přenechat své místo, a uklonila se nezvykle hluboce, až váhal, jestli je to opravdu jen pozdrav, nebo něco víc. Nakonec jí jen pokývnul hlavou a znovu se usadil tak, aby mohl vzít Natashu za ruku. Jako by na něj jen celou dobu v polospánku čekala, otevřela oči.

„Clint,“ vydechla.

„Ano.“

„Alternativní svět,“ pokračovala sotva slyšitelným šepotem.

„Ano,“ řekl znovu a přiložil jí k ústům kalíšek s brčkem. Trochu vody do sebe dostala, a protože vždycky byla ten typ, ať už se narodila v jakémkoli světě, který se dokázal rychle dávat dohromady, skoro to vypadalo, že šlo o nějakou speciální živou vodu – tak rychle se jí v očích rozhořel známý oheň a snad se i vrátilo trochu barvy do tváří.

„Muselo to pro tebe být těžké,“ usmála se slabě. „Promiň. Nechtěla jsem to tak...“ Nemluvila úplně zřetelně, Strange zřejmě oblbováky nešetřil, ale Clint prve viděl její zranění. Rozhodně je potřebovala.

„Ne že bych věděl, o čem mluvíš,“ pokrčil trochu rameny, nejraději by ji objal celou, snad aby se ujistil, že je skutečná. Najednou si to uvědomil a pohladil jí palcem hřbet ruky. „Nevadí?“ Bylo to jiné, když už byla tak moc bdělá.

„Nevadí,“ řekla naštěstí. „Pověz mi... skutečně jsi Clint?“

„Kdo jiný bych měl být?“

„Možná bych ti měla říkat Loki,“ hleděla zpytavě do jeho tváře, snad hledala nesrovnalosti, ale nenacházela, nemohla najít... nemohla nenajít? Ty drobné odlišnosti, jizvičky na horním rtu, které nebyly, jiné vzpomínky... Nebyli si s Lokim podobní ani za mák a dost pochyboval, že to tam u nich bylo jinak.

„Už jsi mě tak jednou oslovila, a já stále nevím proč. Ani nevím, jak ti dokázat, že jsem to já – bez skutečně společné minulosti. Mám zavolat Strange? Ještě někoho dalšího, komu bys dokázala uvěřit?“

„Ošálil bys kohokoli,“ řekla s jistotou. „Ale já to chci vědět. Víš, tenkrát v Bukurešti...“

„No vidíš – tady u nás to bylo v Budapešti.“

„Však to u nás taky,“ zdvihly se jí koutky úst, možná ji pobavilo, že měla příležitost použít tak primitivní past. „Něco jsi mi tam řekl. Nemůže to vědět nikdo...“

„Málem jsme tam umřeli,“ řekl na to, „těžko zapomenout. Od té doby ti dokážu svěřit vlastní život – kdykoli.“ A pak se k ní naklonil blíž a zašeptal jí do ucha těch pár slov, stejných jako tenkrát, když si myslel, že za pár chvil budou mrtví.

Tohle s ní skutečně pohnulo, snad i oči se zaleskly víc. „Ach, Clinte,“ zašeptala, „skutečný, opravdový Clinte. V mém světě jsi mrtvý. Tak ráda tě zase vidím...“ Kdyby už neležela, zaručeně ji to položí, to viděl. Tak moc si byla jistá, že před sebou nemůže vidět zrovna jeho?

"To já taky, to mi věř. Prosím tě – nedělej už žádné hlouposti." Dost možná si jeho ruku ve své nechala proto, aby snadněji odhalila lež. Vlastně skoro určitě... ale málokdy v životě promluvil upřímněji.

"Tys jich vždycky natropil víc," pousmála se. "To určitě platí všude." 

V krku cítil podezřelý knedlík. "Poslyš, takhle to nejde. Vážně hrozí, že tu oba začneme brečet jak želvy. Řekni něco normálního." 

"Musíme... musíme zjistit, jak si naše světy stojí. Tak mi pověz, co tvoje žena a děti?" 

Dobře, tak tohle zabralo - dokonalá studená sprcha. "Moje kdo?!"

- Pokračování -