Nic menšího než osud světa - 2.

Problémy netřeba aktivně vyhledávat. Číhají všude a využijí každé skulinky. A jak teprve musí stát za to, když se jim čile vyjde naproti!






Na další Clintovu návštěvu u Starků došlo o několik týdnů později, protože Fury si dokázal vymyslet v jižní Americe mimořádně rozsáhlou operaci; vůbec byl posedlý jeho neustálým úkolováním, nejspíš v obavách, aby se nevrátil ke jménu Ronin, rudé kápi a dennímu programu zurčícímu potoky zločinecké krve. Clint to příliš neřešil. Kariéra profesionálního mstitele pro něj byla uzavřenou minulostí z docela jiného světa a zařadit se znovu do struktury Shieldu mu pro tu chvíli vyhovovalo. Nejhorší zběsilost po Natashe se Tonyho slibem utišila – snad by bylo příhodnější říct, že se přepnula do vyčkávacího módu, připravená znovu udeřit - nicméně když Tony poslal vzkaz, ve kterém se objevilo slovo ‚okamžitě‘, Clint rychle udělal všechno, aby uspíšil pečlivě plánované finále a mohl odletět zpět do Jersey. Skončilo to průstřelem ramene, a ovšem také změnou vlády jedné nejmenované zemičky. Fury byl spokojený a Clint usoudil, že má nárok na pár dní, ve kterých si vyřídí vlastní záležitosti. Ne že by se ptal.

Vítr už nebyl vlahý, ale chtělo to svetr, květiny v Morganině zahrádce byly odkvetlé a v jeho křesle na verandě seděla Danversová s kouřícím hrnkem čaje v ruce. Vedle ní Pepper a obě vypadaly spokojeně.

„Clinte,“ přivítala ho paní domu s úsměvem. „To máš,“ poklepala si na rameno, aby naznačila, že myslí tu hromadu obvazů a závěs na znehybnění paže, „abys dělal Tonymu společnost? Nevím úplně, jestli to docení.“

„Rozhodně mi to vydělalo pár dní volna. Dobrá příležitost zajet se podívat, jak se vám daří.“ Mohl být sám se sebou spokojený. Bezvadná nenucená konverzace jak z příručky, ani stopa po netrpělivosti.

„Silně pochybuji, že by tě zajímalo, jak se nám daří,“ řekla Pepper s jistotou. Možná měla jeho nenucená konverzace ještě mezery. „Určitě ne víc, než ten projekt, který jste minule spunktovali. Ať už šlo o cokoli, Tony se do toho zakousnul skoro jak za starých časů.“ Už se neusmívala. „Měl by odpočívat, Clinte. Pořád na tom není dobře.“

„To je mi líto,“ řekl Clint tak moc upřímně, jak jen dokázal. Srdce se mu rozběhlo přesně tou bláznivou nadějí, kterou si tak odhodlaně zakazoval. „Ale víš dobře, že Tony si dělá, co chce. Já k tomu těžko něco přidám nebo uberu.“

„Strejdooo!“ přilétla Morgan a bez okolků mu skočila do náručí. Jen tak tak ji jednou rukou zachytil – občas si říkal, jak zvládají péči o děti lidé s normálními reflexy - a jenom zamrkal, když mu drobný, ale překvapivě ostrý lokýtek zaryla těsně vedle hojící se rány. „Je tady zase ta ošklivá teta,“ sdělovala Morgan hlasitým šepotem a přísně se zpoza jeho paže zadívala na Danversovou.

„Nejsem tu vůbec populární,“ pousmála se blondýnka a lehce se zdvihla. „To jsem to dopracovala. Díky za čaj, Pepper.“

„Nezapomeň na sušenky,“ vstala i Pepper a podala ze stolku malou krabičku. „Myslím, že už jsou to přesně ty správné.“

„To jsou,“ přivoněla Danversová ke krabičce a přimhouřila oči s úsměvem, ve kterém bylo náhle spousta nostalgie a skoro jakési něhy. „Přesně takové, jako když jsem byla malá,“ dodala spíš pro Clinta a skoro omluvně pokrčila rameny. Pak kolem něj seběhla z verandy, cvrnkla Morgan, která udělal dotčené: „Chm!“ do nosu, rozzářila se tím svým podivně zlatavým světlem a vylétla kamsi vzhůru.

„Vůbec mi nepřipadá jako ošklivá teta,“ řekl Clint. „Nebo to snad byly tvoje sušenky? To by ovšem byla vážně hrůza.“

„Né, to né.“ Morgan sklouzla na zem, popadla Clinta za ruku a táhla ho za sebou. „Ale vždycky když přijde, tatínek pak strašně dlouho spí. Hrozná otrava.“

„Nejsi zase o kus větší než minule?“

„Ustelu ti v pokoji pro hosty,“ řekla Pepper. „Tony se stejně vzbudí až zítra a ty vypadáš jako něco, co vylezlo zpod kamene.“

Clint se poskládal na měkkou pohovku a nechal si předvést všechny obrázky, které Morgan za poslední dobu namalovala. Byla jich slušná hromada, ale vlastně ho to ani neotravovalo. Cítil se tu dobře, podivně zvláštně dobře, jako by přišel domů. Pepper se za posledních pár let změnila, získala jakýsi jedinečný druh sebevědomí, který dřív postrádala, byla měkčí i pevnější zároveň, a rozhodně její pohostinnost byla víc opravdová; a nějak dokázala, že se i on, který se skutečně nerad jakkoli vázal, cítil v tomhle domě vítán. V tomhle domě, s Tonyho dítětem... Natasha si přála děti, věděl to. Nemohla je mít, a nikdy o tom nemluvila, ale byli si blízcí a on to nakonec vytušil z nepatrných, letmých náznaků, které by bez váhání popřela. Jak by asi ji změnilo mateřství? A Pepper, která se dítěti tak dlouho bránila, ho nakonec skutečně má, spokojená a zkrásnělá. A Natasha...

„Ty mě neposloucháš!“

„Promiň, sluníčko,“ řekl pokorně, „zamyslel jsem se nad tím, jak skvělou máš maminku.“

„To mám,“ přikývla vážně. „Věděl jsi, že moje maminka umí frfňat?“

„Tak frfňat?“ podivil se.

„Tatínek to říkal.“

„To už je něco. To jen tak někdo neumí.“

Zavíraly se mu oči. Možná neměl chodit rovnou sem, jenže postel v Shieldu byla jenom postel, neútulný kus nábytku na přečkání pár hodin času, nebylo tam nic, co by ho udrželo, dokud se dokázal zvednout na nohy. Zato tady byl tak blízko starému životu – a novým nadějím - jak jen to bylo možné.

Drsná látka pohovky mu klouzala pod prsty, pocit stále méně zřetelný; Morganin hlásek se kamsi vzdaloval a světlo ze stolní lampy přetékalo mlhou pomalu halící celou místnost, ukolébalo ho v tichém zadumání.

Probudil se o mnoho hodin později. Stále ležel na pohovce, na které odpadl, pod dekou jemně vonící po slunci a jen mu Pepper zřejmě sundala boty – tak to byl vážně trapas – ale připadal si odpočinutý a vyspaný jako už dávno ne, a to nebylo vůbec špatné. Kolem byla ještě naprostá tma a pár okamžiků mu trvalo uvědomit si, co ho probudilo. Zvuk, nějaký zvuk, ne úplně nepovědomý -

Dveře se tiše otevřely a vzápětí byly vyplněné mohutným stínem, sotva zřetelným na pozadí nepatrně světlejšího nebe. Ale nespustil se alarm a Friday byla tiše, takže... Nespokojené zabručení přimělo Clinta k potměšilému pousmání. „Baf,“ pravil hlasitě vlídným tónem. Stín ve dveřích nadskočil, bouchnul se do hlavy o horní stranu veřejí a tlumeně zasakroval.

„U Ódinova vousu, co ty tady děláš?“ zavrčel Thor a zavřel za sebou. Posvítit si tak mohli leda pomocí mžitek před očima. Tma byla rázem absolutní.

„Nehýbej se, ať něco neshodíš,“ řekl Clint. „Tady někde byla lampička... zlatý město, to ti povím.“ Nahmatal vypínač a zlolajně posvítil Thorovi přímo do očí. Ten k jeho zklamání ani nezamrkal. Jen se krátce rozhlédl a pak se spokojeně svalil do křesla. Kladivo položil vedle sebe.

„Vypadáš dobře,“ řekl Clint.

„Zato ty vypadáš příšerně,“ zabručel Thor. „Kolik je tu hodin?“

„Všichni spí. Hele, ale vážně vypadáš líp. Přestal jsi chlastat?“

„Míň piva, více bitev,“ připustil Thor. „Anthony mi vzkázal, že to spěchá. A teď si spí?“

„To víš, pozemšťané,“ probral se definitivně Clint, jen si promnul rukama tvář. Na stolku před sebou uviděl vzkaz od Pepper, kde mu psala, že svůj pokoj najde hned nad schodištěm. „Víš, že Tony znovu staví sídlo Avengers?“

Thor se podrbal ve vousech. Pak ve vlasech. „Hmm.“ Zabubnoval prsty o područku křesla. „Tak jo,“ řekl nakonec.

„Co tak jo?“

„Avengers beru. Bavilo mě být Avenger. Mělo to své...“ pokrčil rameny. „Světlé stránky.“

„To ses dlouho rozmýšlet nemusel.“

Thor na něj pohlédl a trochu svraštil obočí. „Ty se snad nad něčím rozmýšlíš?“

Nechci být Avengers bez Natashy, vytanula mu okamžitě odpověď. Ale nahlas ji říkat nechtěl. Stačí, že už Tonymu předvedl, jaký je prvotřídní zoufalec. „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.“

„Ale vstoupíš,“ zívl Thor, natáhl si nohy a ruce pohodlně složil na břiše. „Mockrát jsem vstoupil do stejné řeky.“ A když už si Clint myslel, že spí, dodal ještě: „A taky bitvy, hospody a potíží.“

Thorova nezvyklá stručnost a vůbec důvod, proč ho Tony zavolal, Clinta zaujaly. Už se mu nechtělo dál spát. Tiše vystoupal k přidělenému pokoji a opatrně za sebou zavřel dveře. Na stolku našel sendviče, které byly okoralé jen docela málo, a mohly posloužit stejně dobře k časné snídani, jako měly posloužit k pozdní večeři. Ve zraněném rameni ho bolelo, navzdory spánku si připadal jako po spoustě vypitých kafí. Pocit naléhavosti a spěchu se vzedmul s novou silou. Po Tonyho slibu onehdá alespoň trochu fungoval, ale teď to bylo zase celé zpět, jako by mu někdo pumpoval do žil adrenalin. Začínal být sám na sebe naštvaný, celá ta situace byla nesmyslná a věděl, že se chová hloupě. Nebylo kam spěchat, nebylo proč, spěch neměl co vylepšit. Jenže ten pocit spíš sílil, než slábl, trval už dlouho a Clint usoudil, že mu brzy definitivně přeskočí.

Z haly se ozvalo mohutné chrápání. Thor zjevně využíval volného času s efektivitou zkušeného bojovníka: když můžeš spát, spi. Ostatně i na něm – Clint si nepřipadal zrovna jako kdovíjaký čtenář lidských tváří, ale znali se už dlouho – byla znát únava z uplynulých let. Možná dokázali zvrátit Thanosovo šílenství, ale euforie z vítězství nedokázala rázem vyléčit všechny rány. Byli pomuchlaní a zdrchaní a teprve si postupně zvykali, že svět je víceméně v pořádku a přesně tam, kde měl být.

Když se znovu probudil, bylo ráno; tak časné, že zdi měly ještě indigově modrý nádech. Seděl v křesle ztuhlý dlouhou nehybností i očekáváním a vlastní dech mu připadal nevhodně hlasitý. Dnes. Bude to dnes. Ještě musí chvíli předstírat, že je úplně příčetný a schopný spolupráce a společenských interakcí, a někdy v průběhu dne se ukáže, jestli to stálo za to.

Postupně se probudil i zbytek domu, Thorův hluboký hlas rozezníval snad i prkna v podlaze a Morgan neúnavně běhala od jednoho ke druhému. Pepper připravila skvělou snídani a taktně mu k ní přidala krabičku prášků na bolest, což bylo nedůstojno zasloužilého Avengera, ale přišly vhod. V duchu si nadával do idiotů. Den dva v nemocnici a nepotřeboval se nechat obskakovat. O Tonym ani nemluvě, chtít zázraky po někom, kdo zrovna slézal smrti z lopaty... co slézal, seděl na kraji a kýval nohama.

„Máte pak jít rovnou do dílny,“ řekla Pepper nesouhlasně, když sklízela talíře a (v Thorově případě) mísy ze stolu. Všechno nádobí bylo až fanaticky minimalistické, jenom Morgan měla výsadu vlastnit talířek s ovečkou.

„Můžu taky?“ hlásila se hrdá majitelka malované zvířeny, která strávila snídani u Thora na klíně a nechtěla tak snadno opustit svou vstřícnou kořist.

„Práááce,“ zazpívala Pepper a Morgan s povzdechem sklouzla na zem.

„Tak já si budu kreslit,“ pronesla s despektem. „Vy můžete jít předstírat, že děláte něco důležitého.“

„Ode mě to nemá,“ ohradila se Pepper rychle a oba ji ujistili, že o tom vůbec, ale vůbec nepochybují.

Za chvíli už sestupovali po schodech do Tonyho podzemní laboratoře. Zabírala trochu víc místa, než by se vzhledem k rozloze domu nad nimi slušelo, bylo v ní mnohem méně dřeva a mnohem víc kovu, a vlastně celkově se Clint nemohl zbavit dojmu, že je zpátky ve Stark Tower. I ta vůně ve vzduchu byla stejná, hučení přístrojů a něco-jako-grafy-čert-to-vem rozložené v modravých obrazcích nad pracovním stolem.

„Vítám vás, pánové,“ utrousil Tony, který za zmíněným stolem stál v jakési lehké verzi ironmanského brnění, a s vervou cosi upravoval ve virtuálním plánu složitého přístroje. „Friday, dokonči simulaci.“

„Pracuji na tom, pane,“ odpověděl melodický hlas a Tony konečně zpříma pohlédl na nově příchozí. Clint jen zamrkal. Ať s ním Danversová prováděla cokoli, pokrok byl neuvěřitelný.

„Zírám,“ řekl.

„Určitě nemáš předky na Asgardu?“ přeptal se Thor. „Myslel jsem, že takhle rychle srůstat tu umím jenom já.“ Nenápadně přešel do kouta, kde se krčil kávovar, ale také minibar.

„Tohle?“ pousmál se Tony a ukázal na sebe. „Po pravdě, bez obleku bych ještě nechodil, což je věc, o které se před Pepper nemluví, a taky důvod, proč tu potřebuji vás. Thore, v té lednici je jenom džus.“

Thor se rychle narovnal a ležérně se opřel o pult minibaru, až kávovar popojel ke kraji a nebezpečně se naklonil přes okraj.

„Simulace dokončena, pane,“ ozvala se Friday. „Energie na osmdesáti procentech. Zbytek dle předpokladů.“

„Dobře. Spusť program Velký Průšvih ve variantě dvě a hlas mi jakékoli odchylky.“

„Jistě, pane.“

„Ovšem,“ otočil se Tony ke Clintovi a zamračil se, „počítal jsem, že budeš použitelný. Co máš s tou rukou?“

„Jsem v pohodě. Jen škrábnutí,“ řekl Clint okamžitě.

„To si dobře rozmysli,“ nenechal se Tony odbýt. „Protože jestli ne, může na tom celý plán ztroskotat.“ Clint zaváhal. To Tonymu stačilo. „Na druhou stranu, je tu Thor. Jen trochu upravíme plán.“

„Thor tu je, ale vůbec neví, která bije,“ pravil Thor.

„To je jednoduché,“ pokrčil Tony rameny. „Tahle osina v zadku,“ hodil hlavou ke Clintovi, „chce zpátky Natashu.“

Clint si založil ruce na prsou, což mělo být gesto zvané ‚děláš, jako by ti nechyběla‘, i když tím ve skutečnosti maskoval lehký třas, a Thor sebou viditelně trhnul. Nešťastný kávovar se poroučel k zemi a při hlasitém třesknutí nadskočili všichni tři.

„Promiň,“ zahučel Thor. „Ale skoro jsem měl dojem, že naznačuješ... Natashu?“ Hlas mu zněl zmateně a nevěřícně a s trochou naděje. Pak se náhle široce zakřenil. „Říkal jsem to! Že to půjde. Že na to přijdeš.“

„Trochu jsem doufal, že mi to začneš rozmlouvat,“ zamumlal Tony.

Nad schody klaply dveře. „Stalo se něco?“ zavolala Pepper.

„Nic!“ křikl Tony. „Jenom něco spadlo. Mám práci, Pepper.“ Zvuk zavíraných dveří dokázal znít neuvěřitelně nesouhlasně. „Kvočna,“ ulevil si Tony.

„Kupodivu,“ ušklíbl se Clint. Tony po něm nespokojeně loupl okem.

„Uděláme si výlet. Vzhledem k tomu, že některé věci vážně není dobré nechávat doma pod postelí, třeba zdroje energie, které mají výkon, se kterým vás ani nebudu zatěžovat...“ Na okamžik se odmlčel. „Trochu mi tu chybí někdo chytrý. Hm, takže jsem ho nechal dovézt do stodoly kousek odsud. Friday?“

„Všechno běží podle plánu,“ odpověděla přičinlivě.

„Výborně. Thore, jsi tu jediný, kdo má obě ruce, takže doufám, že jsi nezapomněl řídit. Clinte, přistrč mi vozík. Emitory už jsou na místě, jen vezmeme ustalovač gravitonové elipsy –„

„To sis právě vymyslel,“ řekl Clint. „Zní to jako ze Star Treku.“

„To si piš, že jsem většinu toho vymyslel.“

„To by se to ale jmenovalo třeba Omeleta!“

„Ustalovači ve skutečnosti říkám Malá mořská víla,“ připustil Tony. „Jen počkej, až ho uvidíš. Ten trs zelených kabelů na vrcholku, ten ti napoví.“

„Tvůj talent na jména konec světa nijak nevylepšil,“ pravil Thor. „Mořské víly jsou mimochodem krvelačné bestie, smrtelně nebezpečné jakémukoli námořníkovi, který by v jejich vodách smočil třebas jen palec.“

„Dost exkurzí do mytologie. Časovou rezervu máme, ale hýbat se to musí. V autě vám vysvětím detaily.“

Za chvíli už skládal Thor Tonyho do pick-upu, kladivo odložil do kufru, po troše naléhání i plášť, protože si všichni pamatovali, kdy se mu naposledy zapletl do pedálů, a rozjeli se úzkou silnicí směrem ke stodole.

„Celý ten problém byl mnohem složitější, než jsem si představoval,“ začal Tony, sotva zamávali Morgan a zmizeli za první zatáčkou. „Přesnější by snad bylo říct složitější jiným způsobem, než jsem předpokládal. Počítal jsem, že bude stačit upravit stávající technologii a jenom místo časem budeme skákat dimenzemi. Ale po pravdě – pořád jsem naprosto pevně a nezvratně přesvědčený, že v zásadě nemáme právo ani jakoukoli omluvu pro to, abychom do nich zasahovali.“

„V tom se s tebou určitě hádat nebudeme,“ řekl Clint a Thor souhlasně přeřadil na čtyřku.

„Takže – pamatuješ, jak jsem ti říkal, že pozorování samé mění subjekt pozorování? Neměl jsem možnost otevřít si okno do jinam, vyslat špióny, prohlídnout si namátkou vybraný jiný svět... musel jsem pozorovat zvenčí. Jako když se pokoušíš přečíst noviny přes hodně tlusté sklo, v noci, a stojíš přitom na jiném kontinentu. Mezi světy,“ luskl prsty, „je hranice tenká jako vlas – obrazně řečeno, protože je neměřitelně tenká a neměl jsem náladu vymýšlet jednotky tenkosti – a já se musel držet přesně na té hranici, či spíše v ní, vmáčknutý v té škvíře mezi světy...“ Na okamžik se odmlčel. Sluncem prozářená krajina venku, idylická a zcela a naprosto pozemská, působila neskutečně a nevěrohodně, jenom jako kulisa, která se měla každou chvílí protrhnout a vypustit skrz sebe to nejpodivnější z cizích světů.

„Samotné pozorování bylo náročné a nemohl jsem si úplně vybírat, kam se podívám. Dominantní energetickou stopou v našem vesmíru je opakované působení kamenů nekonečna, je stejně všudypřítomné jako reliktní záření. Takže jedním k kritérií vyhledávání byl vesmír, kde takové záření není, abychom nezabránili...“ Hlas mu trochu zadrhl a Clint na okamžik zavřel oči. „Abychom nezabránili Natashe zachránit svět.“

„Škoda, že tu není Loki,“ řekl Thor. „O těchhle věcech ledacos věděl.“

„Byl bych možná vděčný i za něj,“ řekl Tony. „Není možné udělat test nanečisto a těžko říct, jestli jsem myslel na všechno.“

„Vesmír bez Thanose musí být dobré místo na život,“ řekl Clint.

„Možná. Každopádně... vesmír, kde není Thanos, ale jsme tam my. Výboje Thorových zbraní jsou natolik dominantní, že jsem pomocí nich zužoval pátrání. V dalším plánu už jsem šel přímo po signaturách jednotlivců. Říkám šel jsem? Táhlo mě to, jak na niti. Moje sonda doslova propadala určitým směrem. Naštěstí tím správným - máme vesmír, kde nikdy Thanos nepůsobil větší potíže, ale ve kterém Natasha,“ pohlédl na hodinky, „přesně za hodinu a půl zemře.“

„Jak to víš?“ vyjevil se Clint.

„Protože snímám místo obrázků v konkrétním časovém okamžiku rozmazanou temporální šmouhu,“ řekl Tony trpělivě. „I když vážně nevím, proč se namáhám s metaforami, když je tu nikdo nedocení. Ber to jak to je – díky té rozostřenosti zdánlivě vnímám budoucnost. Časem ale cestovat nemůžeme a jsme určitým způsobem synchronizovaní, takže Natashu musíme vyzvednout přesně tam, přesně tehdy, další možnost nebude. Jestli to neklapne, podruhé do toho nejdu, Clinte – i kdyby bylo nějaké podruhé. Už ten první pokus bude stát naprosto všechny mé nasyslené zásoby energie, myšleno všechny. Prostě ji musíte zachránit.“

Thor zastavil přes budovou, které Tony sveřepě říkal stodola. Možná ji to mohlo připomínat velikostí či tvarem, ale očividně šlo o rychlou montovanou novostavbu. Nedalo si nevšimnout, že je posazená do úhledného dolíku, který jí poskytoval soukromí za všech stran, a navíc nepochyboval, že Tony nasadil v patřičné vzdálenosti i ochranku. Stodola byl zřejmě krycí název před Pepper a Clint si připomněl, proč se nikdy netoužil oženit.

Ostatně i vykládání auta chvíli připomínalo rodinný piknik, ale nakonec usadili Tonyho na jeho vozík, Thor držel kladivo v jedné ruce a ve druhé kufřík se sadou první pomoci, Clintovi svěřili ustalovač, který byl až trapně malý a lehký na to, jak důležitě zněl, a svorně zamířili dovnitř.

„Ha!“ zvolal Clint hned ve dveřích. „Dal jsi AntManovi svůj reaktor a on ho zvětšil?“ Plochý válec, který mohl mít průměr dobrých pět a dvacet metrů, se stěnami, které vypadaly jako vyrobené z mléčného skla a cosi z nich modře svítilo, podobným dojmem ani nemohl nezapůsobit. Pravda, Tonyho hrudní jednotka na sobě neměla zábradlí.

„Děsíš mě,“ řekl Tony a zamířil ke zdvihací plošině vedle reaktoru. „Ale jinak ano, je to v zásadě můj reaktor.“

„Zvětšený.“

„Sakra zvětšený. Ani tak to nebude stačit.“ Najel s vozíkem na plošinu a ta ho zvolna vyvezla vzhůru. Pro pěší bylo očividně určených pár schůdků vedle. Celá stavba nesla nikoli neznámý ráz Tonyho rychlých vynálezů, směs provizorních řešení a technické bravury, elegance propojené s účelností.

„Takže, pánové...“ Tony zajel za ovládací pult a jediným mávnutím ho oživil z nudné šedi do podoby miniaturního lunaparku sršícího barvami. Na okamžik sklonil hlavu a zavřel oči.

„Tony, jestli je potřeba to odložit...“ začal Clint obezřetně.

„Díky, že jsi mě celou dobu neposlouchal,“ probral se Tony okamžitě. „Máme šanci teď! Jedinou a časově omezenou. Thore – neruším?“ Thor se odvrátil od jednoho z přístrojů, který zkoumal se zájmem opice, která by si ráda vydělala banán, a otočil se k Tonymu.

„Jen povídej,“ řekl. „Že budeš potřebovat energii z mého kladiva, to už jsem z rozličných náznaků pochopil.“ Zašklebil se na Clinta. „Vidíš? Já poslouchám.“

„To budu, jako impuls k otevření brány. Pokud to zvládneš, zbytek už reaktor utáhne. Původně jsem měl v úmyslu poslat pro Natashu Clinta, je největší pravděpodobnost, že ji nevyděsí k smrti, a tebe nechat jako svaly pro všechny případy...“ Thor zavlnil bicepsem a široce se zazubil.

„Já to zvládnu,“ řekl Clint. „Držme se toho.“ Pocit naléhavosti sílil k nesnesení. Možná navrhoval Tonymu odklad – ale byl to velmi formální návrh, který měl k upřímnosti daleko, ať už si byl Tony zelený jak chtěl.

„Nevíme, v jakém bude stavu, ani co se bude dít. Nejspíš se bude bojovat, protože není moc pravděpodobný, aby ji přejelo auto, že? A možná ji budeš muset nést. Potřebujeme trefit co nejkratší okamžik před smrtí, ale abychom ji ještě mohli zachránit. Jak říkám, neměli bychom vůbec zasahovat. Ale když už, tak co nejmíň.“

„Musíme skutečně čekat, až bude skoro po ní?“ nadhodil Clint nenadšeně.

„Ano. Jinak by rána určená jí dopadla jinam. Možná na někoho jiného. Opravdu, opravdu trvám na tom, že musíme být zdrojem naprostého minima změn.“

Jeho pohled se s nebývalou intenzitou zabodl do Clintových očí. „Možná se to nepovede. Možná přijdeme moc brzy, pozdě, všechno bude jinak. Můžete potkat sami sebe, mohou se dít věci, které budou nepochopitelné, šílené, cokoli.“

„Chápu,“ řekl Clint a trochu si odkašlal, když jeho hlas zazněl chraptivě a cize.

„Nereagujte na nic, ničemu se nedivte. Nemluvit, nedýchat...“ Trochu se pousmál. „Popadnout Natashu a pryč! Jasné? To, co se tam děje, se nás netýká. Nic s tím neuděláme, nenapravíme to, nevezmeme si poučení.“

Emitory, pravidelně rozestavěné kolem plošiny, začaly rytmicky pulsovat, zpočátku modře, ale postupně přecházely do červené a temně rudé a vyvolávaly tak znepokojivý dojem, že se chystají vytvořit brány pekelné. Thor něco zabručel a pevněji uchopil kladivo. Tony před sebou vztyčil štít ze silového pole.

„Tři minuty do otevření portálu,“ řekl. „Držím palce. Buďte rychlí, průchod dlouho neudržím. A pamatujte si, kde je! Nejsem si jistý, jestli bude z druhé strany viditelný.“

„Ještě nějaký užitečný detail?“ přeptal se Clint jízlivě.

„Musel jsem přijít o rozum, že jsem na tohle přistoupil,“ řekl Tony a přepnul poslední spínač.

Emitory vzlétly ze svých podstavců do vzduchu, jasněji se rozzářily a postupně soustředily paprsky, až se přímo v jejich ohnisku uprostřed plošiny rozzářil jasný bílý bod. Thor roztočil kladivo a po jeho těle proběhlo prvních pár provazců zářivě bílé energie. Zasupěl soustředěním a námahou, plášť mu na zádech zavlál. Pak zařval, máchl paží se zbraní - a konečně blesk, nekonečně dlouhý a oslnivý, udeřil přímo do onoho bodu, byl jím bez potíží vstřebán - a portál do jiného světa se před nimi rozevřel, jako když se rozpáře svetr.

Budil dojem víru, snad kvůli nepravidelným okrajům, podivně rozostřeným, oči se neměly na čem zachytit; způsoboval závrať a možná se v něm skládalo víc rozměrů, než by se na Zemi považovalo za slušné. Rostl a rozšiřoval se, ustaloval a klidnil, až byl dost velký, aby do něj oba dokázali vstoupit. Thor, dychtivý a netrpělivý, na Clinta krátce pohlédl, divoce se zašklebil – a skočil. V té chvíli se ozvala hlasitá exploze a tlaková vlna z portálu odhodila Clinta pár kroků dál, málem proletěl pod zábradlím a jen tak tak se zachytil okraje plošiny, aby nepřepadl dolů. Kolem portálu se rozlétlo kamení, hlína a zbytky rostlin a začpěl ostrý pach výbušnin. Vzápětí proskočil nějaký muž – asgarďan, jak si Clint uvědomil – a zběsile, divoce se rozhlédl kolem sebe. Zrak mu padl na Clinta a ve špinavé, zakrvácené tváři zasvítily odhalené zuby. „Loki!“ zachrčel nepříčetně a s napřaženým mečem se vrhnul vpřed. 

- Pokračování -