Nic menšího než osud světa - 1.

Tento příběh bezprostředně navazuje na Avengers – Endgame a původně to mělo být klasické „fix it“. Samozřejmě se to zvrtlo úplně jinam :-) Buď jak buď nechť nevstupuje nikdo, kdo film neviděl; jednak spoilery, jednak na tu znalost zkrátka spoléhám.

Což neznamená, že jsem si určité věci rovnou neupravila po svém. Tak za prvé: Tony žije. Usoudila jsem totiž, že tahle pasáž se té divné filmové fanfiction vůbec nepovedla. Já vím, že tím už to celé stavím na hlavu, ale ono samo. Dále: Clint nemá rodinu. Nikdy mi to přepínání mezi taťkou a zabijákem úplně nesedělo (po Endgame už definitivně), natož představa dojíždění z idylické opuštěné farmy do „práce“. A mám ho raději – zkrátka toho svého :-) A dál snad už nic. Jak vypadá aktuální dům Starkovy famílie víme, tak už jenom jména pro mimoně (jako jsem já):
Morgan je Tonyho a Peppřina dcera
a Danversová je Captain Marvel.
Bavte se! Pokud možno lépe než krapet depresivní Clint. (Bodejď by nebyl depresivní, já měla depku jak hrom.)







„Chci ji zpátky.“

Nad jezerem se pomalu snášel soumrak a poslední paprsky večerního slunce barvily nebe způsobem, který by mohl slabším povahám vehnat slzy do očí. Vzduch byl příjemný a vlahý a voněl květinami z Morganina záhonku pod verandou. Křeslo, ve kterém Clint seděl, bylo určitě nesmírně pohodlné a koktejl, který mu před chvílí strčila Pepper do ruky, zaručeně skvělý. Jedna z těch kouzelných chvil, pro které prý stálo za to žít.

Sevřel sklenici pevněji, protože si nebyl jistý, jestli mu samovolně neklouže z prstů. Nezajímala ho, ale nechtěl dělat Tonymu škodu a přidělávat Pepper práci a vlastně celkově si přál působit příčetně a použitelně, i když to bylo každým dnem těžší - a právě teď měl dojem, že vibruje jako napjatá struna, že tím boří a ničí všechno okolo, a že to musí všichni vidět a nesnášet ho za to; a jen jejich ohleduplnost mu umožňuje pobývat mezi nimi a předstírat, že je všechno v pořádku. Seděl napnutý a neklidný, jako by právě tahle chvíle měla cosi zásadního rozhodnout. Idylický výhled ho popouzel, křik ptáků, pomalu se vracejících do svých hnízd po večerní estrádě, mu sjížděl po nervech jako skřípějící křída po školní tabuli. Nebyl si ani jistý, jestli tu větu vyslovil nahlas, protože Tony se vedle něj ani nepohnul, oči upřené před sebe.

„Chci ji zpátky,“ řekl znovu a teď už věděl, že před chvílí křičel jenom v myšlenkách, protože hlas měl dlouhým mlčením ochraptělý.

„Zkoušeli jsme to,“ řekl Tony po chvíli; nemusel se ptát, koho měl Clint na mysli. „Ty víš, že jsme to zkoušeli. Bruce i já... je pryč, Clinte. Nadobro. Ani kameny nekonečna ji nedokázaly vrátit.“

„Neříkej ‚nejde to‘, Tony,“ ohradil se prudce Clint. Nevěděl, odkud se bere ten pocit naléhavosti. Snad ze strachu, že jestli Tonyho nepřesvědčí dnes, nepřesvědčí ho nikdy. „Dokázali jsme nemožné už tolikrát...“

„O zázrak víc nebo míň, říkáš? Pojď sem. Pomůžeš mi.“

Clint opatrně odložil netknutou skleničku a přešel k Tonymu, nejistý si příliš, co se po něm chce. „Mám tě odvézt dovnitř?“ Tony sice měl úžasně sofistikované elektrické křeslo, ale občas ztrácel cit i v prstech té použitelné ruky, a pak ho zkrátka neměl jak ovládat.

„Ne. Postav mě.“

„Počkej... vážně?“ Tohle dokázalo proniknout i Clintovým neblahým rozpoložením. „Myslíš...“

„Myslím ‚postav mě‘,“ trhnul Tony netrpělivě rukou, ať přistoupí blíž. „Opřu se o tebe.“ Což bez prodlení učinil, když se nad ním Clint sklonil. Skoro se dokázal s takovou oporou zvednout sám, ale Clintovi rychle došlo, že je potřeba i jeho síla, ale pak už stačilo Tonymu jen trochu pomáhat s rovnováhou a stál – skutečně stál na vlastních nohou – a dokonce se pokusil o dva tři neobratné krůčky.

„Tak tohle je úžasný,“ řekl Clint upřímně a zjistil, že se mu ústa roztahují do samovolného úsměvu. Byla to grimasa tak zapomenutá, že z toho možná vyšel jen nejapný škleb, ale Tony měl beztak dost práce sám se sebou, a snaha se taky cenila.

„Hlavně to nepráskni Pepper,“ řekl trochu udýchaně.

„Já tě vidím, Tony!“ ozvalo se z domu. „Clinte, posaď ho. Dneska už musí odpočívat!“

„Já to poznám líp,“ odsekl Tony ve chvíli, kdy Clint poslušně zavolal: „Jistě, Pepper, už ho vracím. Chceš dojít až k zábradlí?“ dodal k Tonymu polohlasně. Ten jen zmoženě zafuněl.

„Dva metry? To ještě potrvá.“

Clint ještě okamžik počkal, než mu Tony začal v rukou těžknout, a pak ho opatrně složil zpátky do křesla. Konečně se na něj zadíval pozorněji, vlastně poprvé za dnešní návštěvu; odvykl si příliš zírat, a tak pro něj změny z posledních týdnů byly o to překvapivější. Spálená ruka, ve které Tony držel rukavici s kameny nekonečna, byla už jen na lehkém závěsu. I když v ní ještě nebyla pravá vůle, očividně s ní Tony dokázal pohnout. Do obličeje se vracela mimika a zmenšila se plocha postižené kůže, na spálené části hlavy vyrůstaly první zárodky nových vlasů. Samotný fakt, že dokázal sám stát, byl zázrakem sám o sobě.

„A hele, ono ti zase dorostlo ucho?“ vyslovil Clint užasle. „Jestli to takhle půjde dál, na maškarním místo za zombii budeš zase za milionáře.“

„Danversová,“ řekl Stark prostě. „Občas přiletí a přiveze mi pár kapek něčeho, čemu říká ‚slzy Akronie‘.“

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Ani já ne, čert ví, z jaké planety pochází. Nepovedlo se mi je zanalyzovat, věřil bys tomu?“

Clint neurčitě trhnul rameny. On sám měl na analýzy čehokoli lidi. Většinou Tonyho.

„Ale výsledek vidíš. Dej mi pár týdnů a přijdu ti otevřít.“

„A potom...?“ vyslovil Clint mimoděk. Snad to ani nebyla otázka, která navazovala na jejich předchozí rozhovor, alespoň ne vědomě a přímočaře, ale ptala se na minulost, na způsob, jakým naváže na to, čím oni oba byli. A Tony to věděl.

„Chci znovu postavit sídlo Avengers,“ řekl a Clint na něj překvapeně pohlédl.

„Je to dobrý nápad?“

„Rozhodně,“ ujistil ho Tony a unaveně se opřel v křesle. „Vlastně už jsem začal. Vzhledem k okolnostem bych řekl, že se osvědčilo, nemáš ten dojem? Když už nás chtěl někdo vyhladit,“ ušklíbl se hořce, „útok mimo město byl vítaný bonus. Tentokrát bych chtěl přidat štíty, věřím, že mi král Wakandy vyjde vstříc. Když ne, vymyslím vlastní.“

„Sídlo Avengers.“ Clint se natáhl pro sklenici a tentokrát se zhluboka napil. „A Avengers?“

„Ale jo,“ trhnul Tony ramenem. „Nebude to jako dřív, to se ví, já už se taky nezapojím tak aktivně,“ ztišil hlas, „nebo alespoň ne moc často,“ opatrně se ohlédl k pootevřeným dveřím do domu, „jenže pořád tu jsou lidi, co se chtějí brát za dobrou věc, a já si pořád myslím, že líp je jim pohromadě. Ostatně doufám, že se přidáš.“

„Chceš mě mít pod dohledem,“ řekl Clint.

„Vcelku bych řekl,“ odpověděl Tony ležérně, „že ti trocha přiměřené společnosti jen prospívá.“

„Nebudu se omlouvat za to, co jsem udělal.“

„Jsem poslední, kdo by to po tobě chtěl. Nechci tě, jak říkáš, mít pod dohledem. Chci tam mít někoho, kdo ví, jak Avengers vypadali, fungovali, v kom přežívá jejich nejryzejší duch.“

„Tak teď si teprve připadám jako hodně orezlá troska!“

„Ale neřekl jsi ne.“

V nastalém tichu slyšeli z domu vzdálený Morganin hlásek, jasný a rozesmátý, a tišší, pokojnější hlas Pepper, která jí na cosi odpovídala.

Clint polkl. „Starku...“

Tony k němu zdvihl oči. „Jednej jen podle té zásady, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem,“ zarecitoval.

„Tak to budou hodně jiní Avengers,“ opáčil Clint. „Dal ses na filosofování, nebo to máš z koláčku štěstí?

„To byl Kant,“ pravil Tony důstojně. „A máš pravdu, Avengers se vždycky tak trochu soustředili na výjimky... jenže ty chceš zázrak – a já navzdory tomu, že jsem génius, a jeden zázrak právě zažívám, neumím je zařídit jen lusknutím prstů.“

„To byla hodně laciná slovní hříčka!“

„Ani ti nevím, jak mi sama vklouzla do pusy,“ vypadal Tony jako nevinnost sama. „Jediné, co pro tebe teď můžu udělat, je dohodit ti cvokaře. Važ si toho, i ti nedostudovaní mají objednací lhůty, že se vyplatí zaregistrovat už při početí.“

„Já nechci cvokaře,“ zavrčel Clint a prudce se ve svém křesle naklonil k Tonymu. Byl upřímně rád, že Tony má šanci dát se dohromady, a sám byl trochu překvapený, že je schopný tu radost ještě cítit. A jakkoli ho vytrhla z nejhoršího, zároveň mu dodávala jakýsi elán. Tony Stark právě naživo předvedl, že mu zázraky nejsou cizí. Možná to předvedl proto, aby naznačil, že zázrak je jaksi z podstaty věci ojedinělá a neopakovatelná záležitost, a on už má vybráno, ale Clint to bral spíš jako nadějný precedent. „Já se prostě odmítám smířit s tím, že je Natasha mrtvá! Neberu to, nepřijímám, není to fér, není to správné, neměl jsem to nikdy připustit!“

Tony si promnul čelo. „Nemáme jak ji vrátit,“ řekl. „Kameny nekonečna to nedokázaly. Jak mám ksakru já?“

„Na Vormiru zemřela i Gamora. A Gamora je zpátky.“

„Jenže ta, striktně vzato, přišla z paralelní dimenze, víceméně. Je v tom trochu bordel, chystal jsem se namalovat si graf, jen jsem se k tomu ještě...“

„No tak si Natashu taky přitáhneme z jiné dimenze!“ Clint frustrovaně rozhodil rukama, sotva dokázal tišit hlas. Nemožnost vyjádřit míru potřeby dostat Natashu zpět ho deptala. „Krucinál Tony, přišel jsi na cestování časem. Časem! Tohle musí být maličkost.“

„Tvá důvěra v mé schopnosti je působivá,“ řekl Tony. „Jenže se snažíš přemluvit někoho, kdo byl od začátku přesvědčený, že hrabat se v čase a jiných dimenzích si říká o pořádný průšvih. Nemůžeme svévolně měnit dějiny jiných světů jenom proto, že ji chceme vrátit!“

Clint vůbec nevypadal přesvědčeně.

„Myslíš, že by byla nějak nadšená z toho, že ji vytrhneme z jejího světa a posadíme do našeho? Promiň, Nat, s tou naší to nějak nedopadlo, ale tebe už si pohlídáme...“

„Počkej,“ řekl Clint náhle zdrsnělým hlasem. „Máš úplnou pravdu. Nebyla by nadšená a neměli bychom si pohrávat, beru všechny ty řeči. Ale co kdybychom...“ Promnul si čelo mimoděk úplně stejným gestem jako před chvílí Tony.

„Já vím, co chceš říct, a vůbec se mi to nelíbí,“ řekl Tony. „Ale třeba mě příjemně překvapíš a řekneš něco jiného. Ani pak se mi to nebude líbit, ale zdaleka se mi to bude nelíbit tak moc, jako se mi nebude líbit....“

„Starku, přivedeme ji ze světa, kde nebyl žádný Thanos. Odněkud, kde by právě zemřela – ale jinak, než na Vormiru,“ prohlásil Clint pevně, jako by už stroj na skákání mezi dimenzemi stál před ním hotový, odzkoušený, naleštěný a s nabitými baterkami.

„Vidíš? Věděl jsem, že řekneš přesně to, co se mi nebude líbit nejvíc.“

„Má to snad nějaký háček?“ naléhal Clint. Nechtěl cítit naději, nechtěl si dovolit ani její nejmenší stopu, ale... „Život za život. Jedna Natasha za nás zemřela. Jinou zachráníme. Žádné ovlivňování jiných světů, protože by stejně byla mrtvá.“

„Má to tolik háčků, že bychom tu seděli nejmíň do rána – přespříštího roku,“ prohlásil Tony. „Možná ti to ušlo, ale my nemáme způsob, jakým bychom se mohli pohybovat mezi dimenzemi. Natož si vybírat jednu konkrétní a ještě okamžik, kdy bychom jednoho konkrétního člověka vytrhli z jedné konkrétní chvíle.“

„Už teď, kdy spolu mluvíme, se ti v hlavě začíná rýsovat řešení,“ řekl Clint s jistotou, protože už Tonyho nějaký ten pátek znal, a ten nepatrně zmatnělý pohled a nepatrně pomalejší tempo řeči, která už se vedla jen na pozadí úvah a plánů, mu byly víc než povědomé.

„Zkušenost mě naučila nepodléhat všemu, co se mi jen tak najednou začne rýsovat!“ štěkl Tony. Ruku v pěst sevřel tak pevně, až mu zbělely prsty.

Clint se nadechl – a pak se tiše opřel do křesla a zahleděl se na temnící vodu. Stoupal z ní lehký opar a mezi stromy se v dálce zalesklo pár vzdálených světel, malá připomínka toho, že nejsou na světě sami.

„Mlčení na mě neplatí,“ řekl Tony sveřepě a odvrátil se od toho profilu tragického hrdiny s podezřele lesklýma očima. Ale možná se mu to jen zdálo. „Ne, neplatí,“ dodal pro jistotu, kdyby ho snad Clint přeslechl. Lampa s třásněmi, pověšená na lakovaném trámu verandy, se sama rozsvítila mléčně bílým, odhalujícím světlem.

„Jen se snažím... nezačít křičet,“ řekl Clint tiše. Bolest na hrudi, ta sevřená pěst stesku a potřeby, ho nutila dýchat mělce a opatrně. „Zkusím promluvit s Danversovou. Když jí předložím konkrétní představu, třeba na něco přijde.“

„Tomuhle říkáš konkrétní představa? Skočit si do vedlejší dimenze? A beztak jsi to určitě zkoušel.“

„No tak znovu promluvit,“ odsekl Clint. „Nebo s Thorem, ten toho taky měl vždycky v rukávu víc, než se zdálo. Nebo co Valkýra? Když jsi starý jak Metuzalém, musel jsi potkat už všechno na světě. Když tuhle slavila narozeniny, vykoupili všechny svíčky v okrese.“

„Chm,“ udělal Tony přezíravě. „Škoda námahy. Kdyby to bylo tak snadný, dělal by to každej.“

„Jen si to představ,“ řekl Clint polohlasně. „Představ si, že je zpátky.“

„Dala by ti zase košem,“ řekl Tony nepřesvědčivě.

„To je mi jedno.“

„Nevíš o kvantové dynamice ani co by se do animáku vešlo." Kola vozíku zaskřípala na dřevěných prknech, když se Tony pootočil ke Clintovi čelem, snad v naději, že jeho slova zapůsobí víc. "Poslyš tohle: pozorování má vliv na pozorovaný systém. Řekni si to několikrát pomalu za sebou. Pozorování – má – vliv – na – pozorovaný – systém. Už to chápe ta tvoje makovice lučištnická? Navrhuješ něco, kde nemůžeme neovlivnit další světy, i když se náhodou je rozhodneme nevyužít.“

„No tak je nebudeme pozorovat, ale –„

„Jestli řekneš ‚odposlouchávat‘, tak tě praštím.“

„Jestli mi nenajdeš Natashu, přeberu ti Pepper, a Morgan prodáme do cirkusu.“

„Clinte, tohle mě má přesvědčit, že to myslíš vážně? Dobrá! Dobrá, jsem přesvědčen. Nad takhle příšerně mizernou hláškou by jeden zaplakal. A tos nikdy nebyl talent. Ne! Pozor,“ zdvihl prst, když se Clint už už nadechoval. „Neřekl jsem, že se do toho pustím. Jenom že doceňuji hlubiny tvého odhodlání mě přesvědčit. Clinte, ona je mrtvá. Je mrtvá, je pryč. Každému z nás se to nakonec přihodí – tak to prostě je.“

„Ale zkusíš to,“ řekl Clint, protože něco v Tonyho hlase, nějaký slaboučký podtón, náznak čehosi skrytého za vší tou prudkostí a nesouhlasem... Tony chtěl být přesvědčen, najednou si tím byl Clint jistý.

"Jsi jak posedlý. Je normální, že na ni musíš pořád myslet, vždyť je to jen chvíle, co je pryč... přejde to. Nakonec ano. Clinte, vždyť není první, kdo nám kdy zemřel. Víš, že to nakonec bude... trochu snesitelnější."

Posedlost bylo slovo až ošemetně výstižné. "Taky jsem si to myslel," řekl Clint. "Není to lepší. Spíš horší - den po dni sílí jistota, že musím něco udělat. Občas je to vážně skoro..."

"K zešílení."

"Nejsem v tom sám, že?"

„Tak já se nad tím zkusím zamyslet,“ řekl Tony Stark rezignovaně. „Vlastně vůbec nechci a jsem si úplně jistý, že je to strašná hloupost. Ale zároveň...“ Ztěžka se nadechl. „Vážně v tom nejsi sám.“

„Jestli můžu jakkoli přispět - “

„Nemyslím, že to dokážu,“ skočil mu Tony do řeči, „tohle pochop, já to nevím. Ale zkusím to. Jenom to zkusím, nic víc.“ Na nebi problesklo prvních pár hvězd a Clint si náhle připadal vyprahlý a unavený a přitom lehoučký, jako by pomalu upadal do spánku a ještě napůl bdělý vklouzal do snu, kde mělo být všechno o něco lepší. Tony si odkašlal a rukou mimoděk zatápal po reaktoru na své hrudi. Možná tam cítil stejnou tíhu a stejné prázdno... stejnou posedlost.

„Snad to tak má být... Koneckonců, zachránila svět.“






- Pokračování -