Princ na zabití - 3/5

... :-)





Pokoje jsme dostali každý svůj, byly prostorné a docela příjemné. Trochu moc skla a kovu a málo dřeva, na můj vkus, ale možná tu neměli dost lesů - strom jsem snad ještě ani nezahlédla - zato výhled bral dech a snadno vynahradil všechny námitky. Stejně jsme skončili v jednom, ani jsme se nemuseli domlouvat. Sotva Loki zajistil dveře a byli jsme spolehlivě sami, jako by konečně byl znovu tím, koho jsem znala. Objal mě kolem pasu a opřel si čelo o čelo.

„Reino,“ řekl s povzdechem. „Jsi v pořádku?“

„Ovšem,“ odpověděla jsem skoro překvapeně. „Proč bych neměla být?“

Slabě se pousmál. „Mrzí mě, že se takovým způsobem dozvídáš věci, které jsem ti – jak nepochybně soudíš – měl dávno říct sám.“

Předběhl mě o jedinou větu a zaručeně přesně proto s tím začal. „Bylo docela překvapení slyšet, že tě na Midgardu znají,“ připustila jsem.

„Nebylo bezpečné ti o tom vyprávět a ještě chvíli nebude,“ nepotěšil mě vzápětí. Přitiskl si mě blíž. „Už se opravdu těším na den, kdy před tebou nebudu muset nic tajit,“ dodal a já samozřejmě patřičně roztála. Nikdy jsem neměla problém s tím, že je princ. Bylo nezbytné, že je součástí záležitostí, do kterých nemohu vidět.

„Ráda bych ti nějak pomohla,“ zamumlala jsem do letmých polibků.

„Pomáháš,“ cítila jsem jeho pousmání. „Jsi pro mě pomoc větší, než si vůbec dovedeš představit.“ Ještě se trochu narovnal, aby se mi mohl podívat do očí. „O ničem s nimi nemluv,“ řekl naléhavě. „Nezůstávej s Natashou o samotě. Žádná fakta, jména, nic.“

„Dobře.“

„Slibuji, že to časem začne dávat smysl.“

„Dobře.“

„Určitě?“ V hlase mu zněl úsměv.

„Jo jo...“

Plánovat zítřek bylo jistě užitečné, ale momentálně bylo mnohem zajímavější stahovat z Lokiho různé kousky oblečení. Pro něj pak tato činnost nepostrádala mírně dobrodružný nádech, protože midgardské kousky oděvu měly zapínání většinou úplně někde jinde než asgardské. Cítit svou kůži na jeho, horký dech... stoupající vzrušení a dychtivou vstřícnost. Intenzivně jsem vnímala kontrast cizího světa a důvěrně známých doteků. A užívala si to, vědomě a naplno, bylo skvělé být s Lokim, být pro něj důležitá, být součástí čehokoli, kam ho jeho neklidná mysl zavede. Být s Lokim mě zkrátka bavilo - v šatech i bez.



Procitla jsem někdy pozdě večer, kdo ví proč a náhle dokonale bdělá. Tma za okny byla nezvykle prozářená spoustou světel, bylo to nesmírně zvláštní a jako hromada dalších věcí tady, nepodobné čemukoli z Asgardu. Co sem asi lákalo prince Thora?

Loki spal. Bude příjemné probudit se ráno vedle sebe, nemívali jsme často takovou příležitost. Přešla jsem k oknu a hezkou chvíli jen žasla, opět a znovu, nad výhledem na město. Zatoužila jsem se projít venku a vidět všechno na vlastní oči. Bylo to možné, nebylo? Nevěděla jsem. Takhle z výšky jsem nerozeznávala, kdo chodí po ulicích, jestli jenom bojovníci, kteří se nemuseli bát – nebo třeba i děti...

Šikmo nade mnou se rozkládala přistávací plošina Starkovy věže. Neviděla jsem dobře létadlo, které tam stojí, ale když jsme šli spát, nebylo tam. Spíš pocit, než úplně konkrétní podezření, mě přimělo pobrat pár kousků oblečení a tichounce se vyplížit z pokoje. Věděla jsem, že z druhého konce chodby tam uvidím lépe. A skutečně. Neznala jsem sice tenhle konkrétní stroj, ale znak na boku ano. Byl úplně stejný jako na Furyho lodi.

Pocit zrady a zklamání byl nesmírně intenzivní. Stark mi opravdu nepřipadal jako ten typ, který by nabídl bezpečí a vskrytu už otvíral dveře nepříteli... připadala jsem si náhle velice naivní a hloupá a možná skutečně příliš mladá na to, abych se vyznala v lidech, a pocit to vůbec nebyl příjemný.

První impulz byl probudit Lokiho a zmizet. Druhý už tak jednoznačný nebyl. Nemohla jsem vyloučit možnost, že důvod k přítomnosti létadla s Furyho znaky byl úplně nevinný.

Po schodech jsem vyběhla rychle, a pak se jen potemnělou chodbou pomalu plížila dál, když jsem se blížila k rozsvícenému společenskému pokoji. Zaznívaly odtamtud hlasy, ale potřebovala jsem blíž. Měla jsem takový neurčitý plán, že bych mohla zkusit něco odposlechnout, ale nějak jsem do něj zapomněla zahrnout možnost, že se dveře náhle otevřou a objeví se Natasha.

„Tobě to plížení ale vůbec nejde,“ zašeptala pobaveně. „Pojď!“ a táhla mě za sebou odkud jsem přišla. „Zahlédla jsem tvůj stín,“ dodala polohlasem, i když bych přísahala, že to není možné.

„Je tu Fury,“ řekla jsem vzdorně.

„Ano, pozval se na kus řeči,“ přikývla. „A my máme opravdu velmi upřímnou snahu mu neříct ano ani ne na otázku, jestli se ty a Loki nacházíte pod touhle střechou. Což by se trochu pokazilo, kdyby tě přistihl, jak posloucháš za dveřmi.“

„Nevyžívám se zrovna v poslouchání za dveřmi.“ Z hlasu jsem pečlivě odstranila všechno vyčítání či pochybnosti, ať nakonec nesklouzneme do hádky. „Jen u toho chci být. Dost to totiž vypadá, že se dohadujete o našem osudu.“

„Nic tak dramatického,“ ujistila mě Natasha. Sešly jsme zatím pár schodů k chodbě, kde jsme byli ubytovaní. „Jen... možná nedoceňuješ, že Asgard je docela jiný svět a víme o něm jen málo. My jako Avengers známe Thora a věříme mu – ale Fury si za ochranu Země nepřipadá odpovědný o nic míň, Thora zná jen z doslechu a s Lokim zřejmě měli nějakou strkanici.“

„Chápu,“ povzdechla jsem si. Mimoděk jsem si v zamyšlení poklepala prsty na břicho. Kam jsme se to dostali? Tohle nebylo tak docela v plánu! Došlo mi, že Natasha si toho gesta všimla – vůbec jsem ho neměla udělat! – a bleskově jsem ruku strhla dolů... ne, tohle jsem neměla udělat. „Asi jsem si to představovala příliš jednoduše,“ řekla jsem ve snaze nějak to zamluvit. „Jako když přijedete do jiného města. Ubytujete se v hostinci, projdete po náměstí. Prohodíte pár slov s lidmi a poptáte se na volný pokoj se snídaní, když se chcete zdržet dýl.“

„Třeba to tak bude,“ řekla Natasha. „Je to opravdu to, co jsi chtěla? Loki má zřejmě jiné plány.“

„Naše plány – tedy Lokiho plány...“ zakoktala jsem se. Nepřišla náhodou ta chvíle, kdy bych neměla nic prozrazovat? „Bylo to trochu narychlo,“ pokrčila jsem nonšalantně rameny. „Nebyl čas probírat detaily.“ Vykládat jí o tom, že by mě máma roztrhla kvůli neplánovanému outěžku a Loki nevychází s rodiči – to by si udělala o Asgardu pěkný obrázek! Vedle pozdvižení, jaké jsme tu vyvolali, i mně připadaly naše důvody příšerně banální.

Natashino obočí vylétlo vzhůru. „Co je Loki vlastně – tvůj bratr?“

Jen jsem zamrkala a ruka mi málem znovu vylétla k břichu. Bratr! To určitě. „Pravda, nejsme zvyklí chovat se k sobě důvěrně mezi lidmi, abych tak řekla,“ zasmála jsem se a ruku strčila do kapsy, aby se přestala chovat nevhodně. „Teď už vlastně můžeme, že? Zvláštní představa.“ Začínala jsem mít dojem, že možná moc mluvím. „Ne, není můj bratr,“ dodala jsem už jenom mimovolně, ztracená o pár myšlenek dál. Znovu jsem se na ni usmála, nevinnost sama. „Odcházím do svého pokoje a omlouvám se, že ti přidělávám starosti.“

Úsměv mi oplatila a dokonce natáhla ruku a letmo mě pohladila po vlasech. „Všechno bude v pořádku, uvidíš.“

Dveře pokoje jsem za sebou zavírala zlehka, ale sotva se dovřely, už jsem ze sebe strhávala oblečení. Tak byl vidět stín? Ani náhodou. Bleskově jsem na sebe naházela své asgardské šaty, které se mi vrátily čisté a plné nezvyklé vůně, a přes ramena hodila tmavý plášť. Možná se mýlím, ale možná ten strážný duch, kterého Stark drží ve své věži, má jenom příliš dobré oči. Uvidíme, jestli mu zůstanou, když na sobě nebudu mít nic pozemského, a přidám trochu asgardské magie.

Ve spěchu už jsem trochu hluku způsobila a Loki se posadil na posteli, oči ještě zalepené spánkem. „Děje se něco?“ zamumlal rozespale.

„Vůbec nic, spi,“ řekla jsem co možná obyčejně a vyběhla zase ven. Cestu jsem měla vyzkoušenou a stačila jsem se i rozmyslet, kam se chci dostat. Obývací prostor byl patrový, s galerií nahoře. Bylo tam pár pohovek obrácených jedním směrem a plátno na zdi – zřejmě předváděcí místnost. Stačilo tedy vyběhnout o schody výš, využít tu svou špetku magických schopností pro iluzi nenápadnosti, po čtyřech se prosmeknout pod symbolickým zábradlím, a už jsem byla v šikovném temném stínu za sloupem, kde jsem na ty dole dokonce trochu viděla.

„... je Thorův bratr,“ říkal právě Fury, rozvalený na pohovce. „Ani to jste nevěděli? Jsi příliš důvěřivý, Starku.“

„Že nechci tvým vlkům hodit do chřtánu dvě asgardská mláďata není přehnaná důvěřivost, Fury,“ odpovídal Stark klidně. „Jen špatné zkušenosti. Máte sklony nechat se unést.“

„Nechat se unést bezpečnostními protokoly? Nevznikly bezdůvodně, ani mou svévolí. Natasho, u tebe bych čekal větší pochopení.“

„Ta dívenka určitě není nebezpečná,“ řekla Natasha. „Utekla z domova a teď se nestačí divit, do čeho spadla.“ To bylo tak trapně výstižné, až bych se s chutí propadla všech těch sto či kolik pater až někam hluboko pod zem.

„To víš jistě, že Loki je Thorův bratr?“ Stark si v zamyšlení promnul bradku. „Vůbec si nejsou podobní.“

„Další princ?“ Na Natashu jsem viděla jen málo, ale v jejím hlase znělo pobavení. „To by mnohé vysvětlovalo. Utekli – nerovný pár, který nemohl být spolu. Zřejmě to na Asgardu berou dost tradicionalisticky.“

„Thor si tady přeci našel holku,“ namítl Stark. Tak tomu říkám novina! Div jsem nenadskočila snožmo na místě. Ódin bude řvát tak, až popraskají okna na míle daleko. Nebude to poprvé.

„Ale vzít ji domů ukázat, to nevzal, že? Fury,“ otočila se k němu Natasha, „podle všeho mají převážně osobní důvody tu být. Asi i tuším, co je vyprovokovalo k útěku – myslí si, že je těhotná.“

„Žádné mimino v domě!“ zvolal zhrozeně Stark.

„Ještě to mi chybělo,“ ucedil Fury.

„Jen klid – když už se mi ji podařilo dostat na ošetřovnu, nechala jsem ji projet lékařským scannerem.“

„Mohu pak dostat ta data...?“ nadchl se Fury okamžitě.

„... a těhotná docela určitě není.“

Zatmělo se mi před očima. Nejsem! Těhotná! Bohové, to byla úleva. Znovu jsem málem začala na místě nadskakovat, tentokrát ryzí radostí. Budoucnosti, konej se jak náleží! Jednou, nějak za hodně dlouho, nějaké to mimino bude fajn, možná... ale opravdu, opravdu, opravdu to nemusí být teď. Ani za pár měsíců. A už vůbec ne před zkouškami a s někým, o kom ani nevím, jestli by se k němu směl hlásit. Vida, nemusím se vdávat! O starost míň. Máma mě za ten útěk stejně přetrhne, ale nebude to přetrhnutí z tak trapných důvodů, abych tak řekla.

Nejspíš jsem nějaký zvuk přeci jenom vydala, protože Natasha vstala a podívala se nahoru. Přestala jsem dýchat a když podezřívavě přimhouřila oči, pro jistotu i mrkat. Pak jsem za sebou ucítila něčí přítomnost a málem se mi zastavilo i srdce, pro změnu leknutím.

„Jarvisi, je tam nahoře někdo?“

„Tiše,“ hlesl Loki za mými zády a cítila jsem, jak se mi dlaní opírá o lopatky, a vnímala vliv kouzla, mnohonásobně silnějšího než má nepatrná iluze. „Neuvidí nás.“

A teď se ukáže. Lokiho magie, nebo Tonyho technika?

„Nikoho nevidím,“ řekl strážný duch Jarvis úslužně. Potěšilo mě to.

„Omlouvám se,“ řekla Natasha těm dole. „Myslela jsem, že něco slyším. Tedy, Fury – všechno napovídá tomu, že je to jen nerozvážný párek puberťáků. Žádná hrozba.“

Už jsem se těšila, až budu moct Lokimu říct, že máme o nekonečnou hromadu starostí míň. Ale zatím jsem se neodvážila ani špitnout.

„Myslím, že ses jí nechala příliš okouzlit,“ řekl Fury. „Nevinný a nezkažený kvítek z pohádkové země.“

„Chvíli pokračuj a sám ji adoptuju,“ utrousil Stark a zacinkala sklenice, když si doléval pití.

„Jenže ještě je tu Loki. Už jsme se setkali a není to tak dávno. Tenkrát odešel s nepořízenou - a teď si mám myslet, že je tu úplně náhodně a z čistě osobních důvodů? Takovou porci naivity ode mě nemůžeš chtít.“

„Co tu chtěl?“

Fury s klapnutím něco postavil na stůl. Natáhla jsem zvědavě krk, ale nebyla jsem v dobrém úhlu a měl příliš široká ramena. Zřejmě projektor, když se znovu opřel, rozeznávala jsem něco jako mapu.

Loki se za mnou trochu zahemžil, přímo jasnozřivě jsem cítila, jak by rád odešel, ale tohle jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít – tak moc jsem nebyla naivní ani já – a vzrůstalo ve mně neblahé odhodlání někomu dokázat, že nejsem zdaleka tak neškodná, jak možná vypadám. Ještě jsem nevěděla komu. Komukoli.

„Západní Antarktida. Led a sníh a rekordy teplotního minima. Největší z pásu ostrovů je Adelaidin - tady,“ vykládal zatím Fury a něco před sebou ukazoval. „Trochu na jih je další tucet drobných ostrovů, převážně sopečného původu. To je důležité.“

„Teplo,“ řekl Stark

„Přesně tak,“ potvrdil Fury. „Pod jedním z nich je sopka dostatečně aktivní, aby se tam udrželo trochu zeleně. Pojmenovali jsme ho Bordnerův ostrov – podle agenta, který tam první zemřel.“

Mimoděk jsem se zachvěla. Lokiho stisk zesílil.

„Problém je ten – ano, ještě trochu, díky, podala bys mi led, Natasho? – že my pořádně nevíme, o co tam jde. Zachytili jsme mimoprostorové emise, takže jsme tam naběhli s plnou parádou, i když, jen tak mezi námi, by to bylo dost obskurní místo pro začátek invaze. Objevili jsme ostrov, na ostrově jeskyni, v jeskyni obludu. Kolem brousil Loki a když jsme se ho pokusili kontaktovat, přemístil se pryč.“

„Podnikli jste na něj hon, chceš říct,“ uchechtl se Stark.

„Nedramatizuj to,“ zavrčel Fury. „Kdybys viděl, jaké nám dokázal způsobit škody, nelitoval bys ho.“

Vážně se za mnou Loki hrději napřímil? Skoro jasnozřivě jsem viděla, jak se spokojeně ušklíbá.

„Přestaň mi k tomu párečku pořád podsouvat nějaké něžné city, Nicku,“ ohradil se Stark. „Ale pořád jsi nepřišel s ničím horším, než že se v liduprázdné pustině zajímal o nějakou obludu.“

„Co to bylo za zvíře?“ zeptala se Natasha.

„Zkuste si představit opancéřovaného rypouše velikosti rodinného domu,“ řekl Fury a rozhostilo se krátké ticho, ve kterém si zřejmě oba jeho posluchači snažili představovat. Málem jsem se nahlas zeptala, jak vypadá rypouš.

„Minthradin,“ vydechl mi Loki tichounce do ucha starobylé jméno zvířete, které jsem měla za dávno vyhynulé. Páni! Tak toho bych vážně chtěla vidět na vlastní oči.

„Čím se tam živí?“ řekla Natasha zamyšleně.

„Neprovedli jsme zatím nijak důkladný průzkum,“ přiznal Fury neochotně. „První výprava skončila špatně a další je ve fázi příprav. To zvíře ven moc nevychází, takže satelitní pozorování byla k ničemu. Co tam chtěl Loki, netušíme vůbec. Ovšem zbraň by získal působivou.“

Nespokojené syknutí za zády mi napovědělo, že jsou úplně mimo.

„Další setkání...“

„Už neudržím kouzlo,“ ucítila jsem Lokiho dech na uchu. „Pojď.“

Moc se mi nechtělo. Třeba by si nás nevšimli ani bez kouzla, vždyť jsem tu byla už chvíli předtím, a byli zaujatí svou debatou... jenže Loki mě popadl za paži a přetahovat jsem se s ním nechtěla. Brzy jsme byli zpátky v pokoji.

„Pěkně na nic, vědět, že se tam o nás baví za našimi zády,“ řekla jsem nespokojeně.

„Vítej v mém světě,“ ušklíbl se Loki. A měl samozřejmě pravdu. Královská rodina byla na Asgardu vděčným tématem drbů pro úplně každého bez výjimky.

„Chceš jít znovu na ten ostrov?“ Shodila jsem ze zad plášť a přešla k oknu, pohledu ven jsem se nedokázala nabažit. Na další spaní jsem byla příliš rozhozená.

Loki neurčitě škubl rameny. „Nevím, možná. To zvíře bylo úžasně zajímavé.“ Pousmál se. „Chtěla bys ho vidět?“ Věděl přesně, co na mě platí!

„Což o chtění,“ povzdechla jsem si. „Loki, poslyš, novina dne...“

„Je to jedinečná příležitost,“ lákal mě.

„Tak to vůbec nepochybuji. Ale měla bych trochu přehodnotit plány.“

Svraštil obočí. „Poslouchám.“

Otočila jsem se k němu a snažila se moc maniakálně nadšeně nekřenit. „Ta zpráva dne je – nejsem těhotná!“ Pořád ještě to byla skvělá úleva.

„Cože? Jak...“ Vypadal spíš zaskočeně než nadšeně nebo překvapeně, možná jsem ho podcenila a opravdu si nějakého potomka přál...? Ale tak jistě, jako chlap bych to určitě taky viděla jinak. I tak to bylo strašně milé. Byla jsem jeho zklamáním skoro dojatá.

„Když jsem byla na ošetřovně – zřejmě mají taky dost slušné scannery...“

„To si dovolili?“ zasyčel a vyskočil prudce na nohy. „Bez mého svolení? To je nehorázné.“

„Pro tentokrát jsem ochotná jim odpustit,“ pravila jsem blahosklonně. „Po pravdě, opravdu si ještě nepřipadám dost připravená na dítě. Nezlob se, ale je to dobrá zpráva. Všeho do času, chápeš.“

„Jak tě teď dostanu...“ zarazil se. „Pod čepec?“ pousmál se chabě.

„Určitě to bude lepší podniknout nějakým...“ Byla jsem do něj v té chvíli strašně zamilovaná. „Společensky přijatelnějším způsobem,“ našla jsem konečně slova a připadala si velmi dospěle a moudře. Jasné znamení, že se najde pár aspektů, ve kterých jsem úplně mimo. „Nerada bych, aby ze mě Ódin udělal vdovu, sotva se to dozví. Nebo hůř, mastný flek.“

„Myslel jsem...“ Napůl se odvrátil.

„Loki!“ přikročila jsem až k němu, vzala ho za ruce. „Nechci, aby to vyznělo, že tě nemám ráda. Mám – dobře to víš. Ale nemusíme nic uspěchat.“

„Vím,“ řekl tiše, zdvihl mi ruce a políbil mě na prsty.

Byl prostě skvělý.

Vůbec jsem mu v té chvíli nedokázala říct, že hned ráno pojedu domů.

- Pokračování -