Princ na zabití - 2/5

Jedním z hlavních znaků telenovely je, že se odehrává v nějakém vkusném interiéru a kameraman se moc nenadře. Ovšem pozor, tentokrát to máme s výhledem! Alespoň na chvíli.

A z jiného soudku: kdo tu fintu nezná, toho upozorňuji, že Lokiho hlavička vlevo v menu je klikací. Vede na stránku s odkazy se všemi povídkovými blogy, které se mi povedlo najít. Promazala jsem ty, které už vedly do nikam, a po delší době měla čest přidat nová jména: Windifi a Eliz - a je vážně skvělé, že jsou. Módě podléhá všechno, blogy a psaní fanfiction teď nejsou zrovna na špici, ale kdo v sobě má tu potřebu skládat slova k sobě, ať se nevzdává. Není sám - a čas pisálků zase přijde!(...ďábelský smích.)
I tak by přišlo zatraceně vhod, aby ty dlouhé zimní večery byly opravdu hodně dlouhé. :-)








Chvíli trvalo, než jsem tu myšlenku dokázala přijmout: ale skutečně jsme se ocitli na střeše strašně vysokého domu. A co víc, kolem nás byly další takové, některé dokonce vyšší. Z noci těsně nad ránem se stalo poledne a v první chvíli mě paralyzovalo snad všechno naráz: těžký horký vzduch, dunivý hluk, výhled, který nemohl být odlišnější od všeho, co jsem znala, už jenom samotná představa strašné spousty lidí, co v tomhle městě musí žít. Trvalo mi pochopit, co vlastně vidím, slyším, cítím – abstraktní obraz plný zmatených vjemů se jen postupně skládal do tvarů skutečného světa.

Loki stál vedle mě trochu shrbený a pobledlý, ale náramně spokojený. „Zvládli jsme to,“ zasmál se chraplavě a pohodil pyšně hlavou. „Věděl jsem, že to půjde,“ dodal, jako by se s někým dohadoval. Já to určitě nebyla. „Stačilo nelpět na Grimstadových doktrínách a vzít Brulandova doporučení úplně doslova.“ Nejspíš některý z jeho učitelů.

„Dobrý?“ poklepala mu na rameno. „Víš, trochu si připadám jako pokusný králík.“

„Neohrozil bych nás,“ ohradil se. „V nejhorším by se zkrátka nestalo nic.“ Napřímil se a s požitkem se rozhlédl po městě pod našima nohama. „Ale jsme tu.“

„Ruce. Vzhůru.“

Oba naráz jsme se otočili. Pár kroků od nás stál mladý muž se zbraní v ruce, a že to byla pořádně velká zbraň. Vynořil se za jednou z kovových konstrukcí a zahlédla jsem vykukovat hlaveň i za další. Pohlédli jsme krátce s Lokim na sebe.

„Proč?“ zeptala jsem se. „Docela určitě se neznáme. Třeba vůbec nejsme nepřátelé.“

„Takové jako vy já znám,“ ujistil mě muž. „Ty ruce.“ Trhnul hlavní.

„Poslechni ho,“ řekl Loki a sám mi šel příkladem.

„Takhle stačí?“ přeptala jsem se, když jsem zdvihla ruce zhruba do výšky ramen. „Není to moc pohodlné.“

„Slečna je vtipálek,“ ušklíbl se chlapík. „A povídavá. To se hodí.“

„Jsme tu náhodou,“ řekl Loki, „jenom procházíme. Jestli jsme narušili něčí území, nebylo to úmyslné.“

„Jo, v tomhle ohozu, to tak.“ Ten muž vůbec nevypadal klidný a nad věcí, a byl příliš dychtivý. Špatné pro nás. „Aby bylo jasno, já nepotřebuju vás oba, mně stačí, když bude odpovídat jen jeden. Mám vám to dokázat?“

Loki trochu přešlápl, ve snaze dostat mě za svá záda. Ani mě nenapadlo cítit se dotčeně. Možná tu nejsem jenom sama za sebe; a ten pocit byl příšerný. Midgard jsem měla za vcelku civilizované místo. Nenapadlo mě, že mi někdo bude mířit na hlavu minutu po tom, co stanu na jeho půdě. Nebo na střeše nad jeho půdou.

„Nemám problém vám odpovědět,“ řekl Loki mírně, „jen zkrátka nevím, na co se ptáte.“

„Jak chceš,“ řekl ten chlap a pozdvihl zbraň. Věděla jsem, že Loki je do určité míry vůči takovému typu zbraní odolný. Já ne.

Jenže pak něco zasvištělo a chlap s bolestným zaskučením upustil zbraň. Z předloktí mu trčel dlouhý černý šíp, proklál mu paži skrz a málem ho přibodl k zemi. Loki zamíhal rukama a dorazil ho ještě nějakým zeleným bleskem.

„Pojď,“ popadl mě a stáhnul za jakousi nízkou zídku, krčili jsme se tam dřív, než tělo našeho nepřítele padlo k zemi. Velmi chabý a nedostatečný úkryt – ale lepší než nic. Loki si protřepl ruce a tentokrát mu mezi dlaněmi přeskočilo pár modrých jisker. To jsem znala, chystal si štít, ale těžko říct, jestli mohl stačit pro nás oba.

Jenže následovalo i druhé zachroptění a muž, ze kterého jsme dosud zahlédli jen stín a špičku zbraně, vypadl ze své skrýše. Ležel úplně bezvládně s rozhozenýma rukama a jeho zbraň s rachotem popojela po zemi směrem k nám. Mimoděk jsem ji sledovala pohledem, skoro v očekávání, že sama od sebe začne střílet, ale pak mi ve výhledu zabránily dvě nohy v pevných šněrovacích botách. Neznámý muž vyrostl ze země přímo před námi, na sobě koženou vestu a v ruce luk – a tvář poctivou takovým tím opravdovým způsobem, který nemohl být předstíraný. I on měl krátké vlasy. Snad se v zájmu zapadání do zdejší společnosti nebudu muset ostříhat.

„Vy jste z Asgardu,“ řekl. „Ty vaše módní kreace poznám všude.“

„Možná,“ řekla jsem rafinovaně.

„Odvedu vás odsud, pospěšte si – za chvíli tu budou další. Já jsem Clint.“

„Odkud bys mohl znát Asgard?“ zeptal se Loki a pomohl mi vstát.

„Mám odtamtud kámoše,“ řekl Clint, „to probereme potom. Tudy –“

Ať tím myslel cokoli, čas jsme nedostali. Byli jsme na střeše! Mělo to být přehledné a snadno uchopitelné místo. Ale tahle střecha byla rozsáhlá a plná elektrických skříní, výstupů klimatizace a výtahových šachet. Takže i do třetice nás zaskočilo, odkud se tak náhle objevili lidé. Nebyla jsem si ani jistá, kolik jich je, pět a možná osm?

Náš spojenec vykřikl nějaké varování, snad aby nás nechali být. Oni odpovídali, ať se vzdáme, ale už v té chvíli útočili.

„Tony, potřebuju posily,“ vyrazil ze sebe náš samozvaný ochránce, zatímco nasazoval další šíp. „Mám tu dvě asgardská děcka,“ tím snad myslí nás?! „a vážně bych ocenil odvoz!“

Zvláštní druh modlitby. Nebo tu používají nástroje pro dálkovou komunikaci i běžném provozu... musím si zvyknout. Vzhledem k tomu, co se děje, si musím zvyknout rychleji.

Lokimu se v rukou objevily dvě dlouhé dýky. Vrhnul se kupředu svým tichým, sveřepým způsobem, který mu byl tak vlastní, a vcelku rychle vyřídil jednoho z nepřátel. Připadala jsem si zoufale neužitečná. Teoreticky jsem věděla, že jsou midgarďané o hodně slabší než my, ale od pohledu to poznat nebylo a já zkrátka nebyla bojovník.

Clint střílel dokud mohl, pak mu někdo vyrazil luk z ruky a došlo k boji tělo na tělo. Byl docela rychlý, rychlejší než většina jeho nepřátel, ale těch bylo příliš mnoho... jedna z žen měla vlasy skoro do pasu, výborně, stříhání nebude... střílet se naštěstí nepokoušeli, snad stáli hlavně o zajatce?

Jeden z mužů skončil v kotrmelcích přímo přede mnou. Hmátla jsem po něm a jen decentně mu klepla hlavou o zem. Přiměřeně zvadnul a já už se chtěla odplížit o kousek dál, protože ve víru boje mi Loki s Clintem dávno netvořili štít, ale jedna z žen vztekle vřískla a soustředila se přímo na mě. V první chvíli vypadala neozbrojená, ale v rukou se jí objevily nějaké ostnaté koule a byla s nimi překvapivě obratná. Přišlo mi to trochu jako uhýbat před rozzuřenými tordaty, ale ti měli navíc ostnatý ocas, takže to mám vlastně – tak tohle bylo s chlupem – dobré... Sukně mi hloupě překážela, upadla jsem a rychle se překulila stranou. Ženská mi skočila po krku. Prudce jsem vykopla – ona odletěla kamsi dozadu – tak to je úžasné, jsem tu vážně zatraceně silná! – snad jsem ji neskopla ze střechy.

Pak ale upadl Clint, snad ani nevykřikl, ale věděla jsem o něm hned, neustále jsem jeho i Lokiho po očku sledovala; rukama si svíral nohu a vypadal tak nějak překvapeně, mezi prsty se mu řinula krev. Vrhla jsem se k němu. Cestou jsem jen tak mimochodem odhodila chlapa, který ho chtěl dorazit, už mi to vážně začalo jít – přesila proti Lokimu začínala být trochu nesmyslná, ale zdálo se, že to zvládá - zato pod Clintem se rozlévala krev takovým tempem, že jestli to nezarazím hned, bude po něm.

Když jsem ho obrátila na záda, byl už úplně bílý a napůl bez sebe. Hmátla jsem pro nůž a rychle mu rozřízla kalhoty. Vypadalo to na hladkou bodnou ránu skrz celou nohu, a jestli jsou pozemšťané poskládaní stejně jako my, a jestli budu dost rychlá, měl by to přežít. Z brašny jsem vyrvala lékárničku. Clintův zbývající čas se rozhodně nepočítal na minuty. Někdo mi přepadl přes skloněná záda.

„Ale no tak!“ křikla jsem na Lokiho.

„Snažím se,“ odsekl. Uhlazeného prince by v něm teď nikdo nepoznal. Vypadal, jako by se popral s medvědem.

Zasvorkovala jsem Clintovi ránu, včas si uvědomila, že asi není dobrý nápad použít asgardské anestetikum na midgarďana, a do práce se zabrala tak, že mi ani hned nedošlo, že máme posily.

„My už se známe, dušinko,“ volal nějaký mužský hlas a kolem se prohnala ta dlouhovlasá holka, „opravdu si to chceš zase rozdat? Já bych dal předem aspoň večeři, ale ta dnešní děvčata...“

Zdvihla jsem hlavu. Prolétl nade mnou kdosi v červeném kovovém brnění a z dlaní mu létaly blesky. Moc pěkné. „Myslím, že jsme vyhráli,“ sdělila jsem Clintovi. Byl dost mimo. Možná to chtělo jasnější informace, aby si připadal v klidu.

„Vyhráli jsme,“ řekla jsem zřetelně. „Jsme v bezpečí.“ Zdálo se mi, že pochopil.

Objevil se Loki, podřepl vedle nás a zamračeně přehlédl mé zakrvácené ruce a šaty. „Doufejme, že to zvládne,“ utrousil. „Když už ses do toho zapletla.“

„Těžko jsem ho mohla nechat bez pomoci,“ odsekla jsem a hlas se mi trochu třásl. Přese všechno... ještě jsem nebyla v situaci, kdy by něčí život, natož lidský, závisel jenom na mně. „Ty ho znáš?“

„O tamtom,“ hodil Loki hlavou k muži v červeném brnění, který se právě kočkoval s posledním útočníkem, „jsem slyšel. Říká si Iron man.“

„Počkej, ty už jsi tu někdy byl?“ svraštila jsem obočí zmateně, protože mi to najednou celé nedávalo úplně smysl. Loki mi nikdy nevyprávěl o návštěvě Midgardu... že by zrovna tohle nestálo za řeč? Pravda, nemluvil ani, jako by tu měl být poprvé.

„Všichni odhoďte zbraně!“

V hlavě mi ten hlas přímo vybuchl, nesmyslně posílený – spíš technickými prostředky než magií, ale rozhodně nad míru. Přímo nad námi se zviditelnil velký létající stroj. Další se objevil na druhé straně střechy, zrovna dosedal a už se otvírala rampa – ten byl podstatně menší a méně demonstrativně se ježící hlavněmi zbraní. Začínalo tu být skutečně přeplněno a množství stran jsem se nějak nemohla dopočítat.

„Drž se Iron mana,“ sykl Loki. „Najdu si tě.“ Zmizel tak rychle, že jsem ani nestihla nic říct.

„Už je po všem, Furry,“ zavolal Iron man. Přistál vedle nás a kovová přílba se mu poskládala tak, že jsem mu viděla do tváře. Vypadal docela sympaticky, a na Clinta hleděl se zřejmými obavami. „Jak je na tom?“

„Potřebuje doplnit krev,“ sdělila jsem mu. „Umíte to?“

„Ale ano, to už jsme se naučili,“ řekl a dodal: „Natasho, nosítka. Fofrem.“

„Starku!“ zaburácel znovu ten hlas. Břicho stroje nad námi se otevřelo a rychle k nám sešel vysoký jednooký muž. Vypadal dost naštvaně. Možná byla nějaká chronická naštvanost obecným znakem jednookých vůdců. „Jasně jsme se domluvili,“ pokračoval, naštěstí už svým civilním, neposíleným hlasem, „že tohle je naše akce. Do těch Glerlyho žoldáků jste se neměli co míchat!“

I já jsem viděla, jak ta nemoudře volená slova v Iron manovi vaří krev.

„Ty svoje žoldáčky si klidně posbírej,“ odsekl. „Máš je tu naservírované jak na stříbrném podnose. Já si jen přišel vyzvednout svého muže.“

„Ten tu neměl co dělat!“

„Zeptám se ho, jen co to půjde Fury, neboj. Možná i dám vědět.“

„Starku,“ přikročil jednooký blíž. „Někdo mi tu odrovnal dva agenty – máš velké štěstí, že jsou naživu – “

„Já?“ podivil se Stark.

„Navíc bych se vsadil, že jsem zahlédl Lokiho.“

„Neznám,“ pokrčilo červené brnění rameny. „Nebo snad vy jste Loki?“ otočil se ke mně.

Překvapeně jsem zamrkala. „Vypadám snad jako Loki?“

Fury mi pokynul ke své lodi. „Vy půjdete se mnou.“

Rychle jsem pohlédla na Starka. Nevěděla jsem přesně, jak formulovat svou prosbu, ale už ten pohled snad stačil vypovědět dost. Nebo možná chtěl být proti Furymu za každou cenu v opozici. Nemyslela jsem v té chvíli ani tolik na Lokiho pokyny, vyhrávaly čiré sympatie a rychlé dojmy. V hlase Furyho zvonily zámky dveří a ostrá světla. Stark nebyl bezpečnější volba, ale spolehlivě laskavější.

„Ona je tu se mnou,“ řekl Iron man.

„Opravdu?“ odvětil Fury jízlivě. „Ani nevíš, jak se jmenuje!“

Zatím se vedle nás objevila žena s nosítky – možná vypadala trochu jinak, než na jaká jsem byla zvyklá, ale některé věci jsou už z nezbytnosti v celém vesmíru podobné – a jen jsme na sebe pokývly. Zatímco ti dva na sebe upírali planoucí pohledy, společně jsme Clinta - "Na tři! Jedna, dvě..." - zdvihly ze země.

„Odlétáme ihned,“ řekla ta žena.

„Ve věži už o nás ví,“ odpověděl Stark. „Nicku, probereme to později.“

Fury na mě upřel zdrcující pohled. „Neskončili jsme spolu,“ zavrčel. „Jestli ti uteče, budu tě činit odpovědným za všechny škody.“

„Zatím zachránila život Clintovi,“ řekl Stark. „Mimochodem, víš, že se ti jeden schoval támhle pod klimošku?“

Jestli Fury ještě něco odpověděl, už jsem neslyšela. Držela jsem se u Clinta a té ženy, co určitě byla Natasha, a ta za námi zavřela dveře letadla. „Tady si sedni,“ ukázala mi. Měla docela příjemný hlas. „Ty jsi s Asgardu, že.“

„Ano,“ řekla jsem, protože jsem to beztak nejspíš měla napsané na čele.

„A tvůj přítel nepochybně také,“ dodala, upevnila nosítka a zasedla rovnou na místo pilota. Loki se vynořil ze skrýše mezi padáky, či co to bylo, a usadil se vedle mě.

„Máte bystré oči,“ podotknul.

„Zachytila jsem vás, už když jste nastupoval,“ odvětila. „Připoutejte se, pospícháme.“

Výhled průzorem na město byl úžasný. Bylo strašně velké – neuvěřitelně lidnaté – nikdy jsem neopustila Asgard a tak jsem mohla jen žasnout. V jednu chvíli kolem nás proletěl Iron man, chvíli se držel vedle průzorů a dokonce i zamával, a pak zmizel někde vpředu.

Neletěli jsme ale dlouho, zdaleka jsem neměla pocit, že jsem viděla dost, a pořád ještě jsem se klepala po přestálém boji. Přistáli jsme na vršku dalšího mrakodrapu, už tam čekali lékaři, aby mohli převzít Clinta. Natasha se za ním chvíli dívala, ale zůstala s námi; nevěděla jsem, jak jí říct, ať jde za ním, že už si nějak poradíme, počkáme...

„Ukážu ti, kde se můžeš umýt,“ zaznělo místo čehokoli o Clintovi a já mohla jen vděčně přikývnout. Zasychající krev, kterou jsem byla doslova pokrytá, už tak půjde špatně dolů. „Půjčím ti i něco na sebe, než vypereme tvoje oblečení,“ usmála se ještě na mě. „Jsi dost vysoká, ale to nevadí... jestli jsi vůbec zvyklá nosit kalhoty – jak se vlastně jmenuješ?“

„Reina... Ale ano, jsem zvyklá,“ odpověděla jsem, „při práci jsou praktičtější.“ Kromě rukou se mi chvěl i hlas.

„Loki, také budete něco potřebovat?“ Jen zavrtěl hlavou. Znovu se na mě povzbudivě usmála. Neměla jsem radost, že vypadám jako někdo, kdo to potřebuje. „Jsi lékařka,“ řekla Natasha, „nebo snad léčitelka tomu říkáte, že?“

„To sice jo,“ rozhodila jsem rukama a do očí mi vhrkly slzy. „Ale pro zvířata!“

„Ale no tak!“ zvolala a objala mě kolem ramen. „Zvládla jsi to skvěle. Clint je můj dávný a dobrý přítel – a skvělý člověk. Neumím ti dost poděkovat za to, co jsi pro něj udělala.“

O tom se dalo polemizovat – kdyby se nás nesnažil kdo ví proč chránit, především se to vůbec nestane – ale v takových ‚kdyby‘ se dalo pokračovat donekonečna a koneckonců, docházelo mi postupně, vážně jsem to zvládla.

„A tohle je co?“ dodala Natasha. „Krvácíš.“

„Vždyť je to jen škrábnutí...“ Opravdu jsem měla na rameni sedřenou kůži, nejspíš ani za obvaz to nestálo. Jenže já byla úplně rozhozená, Natasha výmluvná, takže za chvíli už jsem seděla u doktora v křesle a musela strpět trochu nezbytné péče. Asi nebylo nezajímavé zjistit něco o zdejších způsobech, ale moc jsem se nesoustředila. Můj první boj. Místo na boji proslulém Asgardu se ironií osudu odestál na pověstně zpohodlnělém Midgardu. Ale žiju, žije i Loki, žije můj lidský pacient. Co víc si přát? Leda tu sprchu.

Samozřejmě jsem se dočkala. Chvíli jsem si hrála s ovládáním, než se mi povedlo pustit vodu, po další chvíli s příjemným překvapením zjistila, že může téct i teplá, a pak už jen stačilo vyplýtvat snad litr mýdla, než ze mě konečně tekla čistá voda. Prozkoumala jsem při té příležitosti i své bříško. Není třeba už něco...? Věděla jsem samozřejmě, že tak brzy nemůže být vidět vůbec nic, a znovu mě polila hrůza při představě, co sebou budu za pár měsíců vláčet, ale naštěstí se toho dělo dost, abych se mohla soustředit na jiné věci.

„Clint už je mimo nebezpečí,“ přivítal nás Stark, když jsme s Lokim přijali pozvání na ‚něco na zub‘, jak tomu říkal – a protože mé vnitřní hodiny hlásily, že je dlouho po snídani, ačkoli tady se schylovalo k večeru, nebyla jsem vůbec proti.

„Moc nemluv,“ řekl mi cestou Loki. „My ve skutečnosti nevíme, jestli jsme mezi přáteli. Odejdeme co nejdřív.“

Samozřejmě jsem souhlasila. Ale copak se dalo najít něco škodlivého na čiré radosti z toho, že Clint přežil?

„To jsem opravdu ráda,“ řekla jsem proto upřímně. „Byl laskavý.“

„Tohle vracím,“ položil přede mě Stark už dokonale vyčištěnou svorku, kterou jsem použila při ošetření. „Naši vojáci mají v sadě první pomoci podobnou,“ dodal.

„Jistě,“ pokrčila jsem rameny. „Jsme si dost blízcí. Jednoduché věci si budou vždycky podobné.“ Sbalila jsem svorku pečlivě kam patřila. Tahat sebou všude pohotovostní lékárničku patřilo k profesním úchylkám; ale i kdyby to mělo být poprvé a naposledy v životě, co ji použiju, vyplatilo se... to Loki vlastně chtěl, abych ji vzala sebou. Možná je Midgard skutečně nebezpečné místo! Čekala jsem něco docela jiného. Začínala jsem doufat, že se u Starka zdržíme, možná tu bylo všechno nové a cizí, ale připadala jsem si u v bezpečí.

Objevila se Natasha, přinesla konvici s čajem a všem nám nalila. Voněl docela příjemně. Chtěla jsem prohodit něco zdvořilého, ale Loki mě předběhl. Takže jsem se klidně mohla pustit do vdolečků.

„Co se stane, když odsud budeme chtít odejít?“ zeptal se a zněl dost chladně.

Natasha mi hodila do čaje pár bílých kostek čehosi a pohodlně se opřela v křesle s vlastním šálkem.

„Možná se pletu,“ povytáhl Stark obočí, „ale to vy jste naskákali do quinjetu více než ochotně, a někteří možná i bez vyzvání.“

„V té chvíli se to zdálo jako menší zlo,“ odvětil Loki. „Ale tenhle dům je pevnost, ty jsi bojovník - a já nevím, na čí straně.“ Vdolečky byly skvělé.

„Docela určitě nejsem proti Asgardu,“ usadil se Stark tak, že nohy přehodil přes opěradla křesla, což bylo i tady docela určitě velmi neformální. „Tím si můžeš být bezvýhradně jistý. Tak moc nejsem proti Asgardu, až vám dokonce vcelku ochotně poskytnu v téhle pevnosti azyl – protože po vás bude sháňka, to mi věř.“

Loki chvíli mlčel. Cítila jsem z něj zmatek, snad si nebyl úplně jistý, kam chce tenhle hovor vést. Obložené chleby z talíře hned vedle vdolečků byly také skvělé.

„Clint říkal, že někoho z Asgardu zná,“ řekla jsem, protože nepatrná pauza v konverzaci vyšla zrovna na okamžik, kdy jsem měla prázdnou pusu.

„S Thorem jsme mnohokrát bojovali bok po boku,“ řekla Natasha. „Považujeme ho za přítele. I když často bývá pryč za povinnostmi ve svém vlastním světě.“

Užasle jsem na Lokiho pohlédla a už už jsem chtěla něco říct, když mě jeho varovný pohled zarazil.

„Pokud je to skutečně tak, jeho přátelství je nám dostatečnou zárukou vašich dobrých úmyslů,“ řekl Loki klidně.

„Mohla bych vám ukázat jeho pokoj,“ zamyslela se Natasha. „Zpravidla si vzájemně ctíme soukromí, ale tady je důvod jistě dostatečný. Zůstalo tam po jeho poslední návštěvě pár drobností, které snadno dokážou, že tu pobývá.“

Byla i nebyla to dobrá zpráva. Kdybychom se potkali, náš útěk by skončil stejně rychle, jako začal. Na druhou stranu, i já se doslechla, že Ódin svého staršího syna vyslal za nějakým účelem do Vanaheimu. Hned tak se tu neukáže.

Už klidnější jsem se napila čaje a chvíli rozvažovala nad jeho chutí. Velmi sladký. Příjemně horký. Přímo balzám na rozjitřené nervy.

„Přišlo mi, že s Nickem Furym jste se potkali už dřív,“ nadhodil Stark.

„Bylo to nedorozumění,“ pokrčil Loki nezaujatě rameny.

„A dnes další? Já totiž vůbec nevím, co se tam stalo. Aby bylo jasno - i když to tak možná nevypadalo - jsme s Nickem na jedné straně.“

„Vůbec to tak nevypadalo,“ pravila Natasha pokojně a upila ze svého šálku.

„Proč jste byli na Steel Grace?“ zeptal se dodal: „Tak se jmenuje ten mrakodrap, kde jsme vás vyzvedávali.“

„My se tam nevydali,“ řekla jsem. „Právě jsme přicestovali.“

„To vás duhový most vyklopil mimořádně nešťastně,“ konstatoval Stark.

„Duhový most nebyl...“ zarazila jsem se. Moc mi to tajnůstkaření nešlo.

„Nepřicestovali jsme přes duhový most,“ dořekl Loki, protože už to bylo koneckonců jedno. „Ale neskončili jsme tam náhodou. To místo je pro přenos z jednoho světa do druhého výjimečně vhodné. Další takové najdete až někde na Aljašce.“

„To by možná vysvětlovalo, proč se o ně Glerlyho vylepšení tak zajímají,“ luskl Stark prsty.

„Vylepšení?“ nechápala jsem.

„Mutanti. Ta partička, co vám šla po krku.“

„Po krku nám tam šel úplně každý,“ podotkla jsem. „To je tady běžné?“

„Ani ne,“ zazubil se Stark. „Ale poslyšte: víme, že se tam občas objevují. Nevěděli jsme přesně, co je tam táhne, takže jsme tam ukryli pár detektorů...“

„Až je Fury najde, vylétne z kůže,“ řekla Natasha jen tak s pohledem upřeným někam vzhůru.

„...a protože jeden z nich zachytil ‚něco divného‘, Clint se tam zaběhl podívat. A podle všeho našel vás.“

„Ano,“ přikývl Loki.

„A dál?“ zeptala jsem se. Mé aktuální vdolečkové dilema Natasha vyřešila tím, že přinesla další talíř. Byla mi čím dál sympatičtější.

„Dál nevím. Co to měl Fury s těmi agenty?“

„Napřed tam byli dva muži, chtěli nás – já vlastně nevím, nestihli toho moc říct. Možná jenom zajmout. Clint je zneškodnil,“ vysvětlila jsem. „Řekl, ať jdeme s ním, ale pak se objevili další...“

„Jestli ti dva patřili Furymu, vyletí z kůže,“ řekl Stark.

„Ne, z kůže vyletí už kvůli detektorům,“ připomněla Natasha. „Z agentů dostane psotník.“

„Jestli ani Clint nepoznal, že jsou to Furyho lidé, může si za to Fury sám,“ poklepal Stark nespokojeně na opěrku křesla. Jak se pohnul, pod zapínáním bundy, kterou měl na sobě, zasvítilo modré světlo.

„Humpf?“ zaskočil mi trochu další hlt čaje, a jen jsem ukázala. Loki mi rychle položil ruku na paži.

„Jen klid. To je jeho zdroj energie.“

„Myslela jsem, že je člověk,“ řekla jsem zmateně a otočila se ke Starkovi. „Myslela jsem, že jste člověk!“

„To jsem,“ zakřenil se. „Tohle,“ odhrnul trochu látku, „mi zůstalo po jisté nehodě. A ty,“ ukázal na Natashu, „přestaň významně koulet očima. Je naprosto v pořádku, jestli mi to přidává i nějaké výhody – máme mocné nepřátele. Ostatně zrovna u tebe by jeden nevěřil, že nejsi android!“

„Ještě se rozmyslím, jestli to byla poklona,“ pravila Natasha.

„Oba jsou běžní midgarďané,“ řekl ke mně Loki. „Jenom si tě dobírají.“

„Běžní?“ udělal Tony a vyhoupl se na nohy. „Cha! To vás čeká pár překvapení. My,“ ukázal na sebe a na Natashu a v hlase mu zazněla hrdost, „tedy nejen my, ale ještě pár dalších, jsme Avengers.“

„To je hezké,“ pravila jsem zdvořile. Tony se zasmál.

„Mám teď nějaké vyřizování,“ řekl. „Zůstaňte tady, dokud nezjistím, jak moc vám jde Fury po krku.“ Zpříma a už vážněji pohlédl na Lokiho. „Jestli někam pospícháš, nech ji tady. Bude tu v bezpečí.“

„Vážím si nesmírně vaší vstřícnosti,“ sklonil Loki na okamžik hlavu. Že neřekl tak ani tak, nepřehlédl nikdo.





- Pokračování -