Princ na zabití - 4/5

O co jde Lokimu, to ví jen Loki sám. Jestli náhodou mají své cíle i ostatní, je zcela irelevantní. ;-)




Do oken svítilo slunce a nebe bez mráčku slibovalo pěkný den. „Loki, já bych nerada...“ Atmosféra v našem pokoji byla ale mrazivá.

„Pořád mluvíš o své matce,“ začínal už Loki zvyšovat hlas, „přitom oba víme, že není tak hrozná. Chvíli se bude rozčilovat – a dál? Za pár dní ti odpustí. Nic ti ve skutečnosti nehrozí.“

Tahle hádka už chvíli trvala a připadala jsem si jenom provinilejší, bezmocnější a úplně neschopná. Věděla jsem, že by bylo rozumné vrátit se domů. Nejlépe hned, než se po nás strhne skutečná sháňka. Bylo by to rozumné, i kdybych náhodou pořád ještě byla v ‚radostném‘ očekávání, jen by asi trvalo delší dobu, než by mi to došlo. Jenže Loki nechtěl o návratu ani slyšet.

„Co chceš za důvody?“ rozhodila jsem rukama. „Prostě jsem udělala hloupost! Ani to pořádně nemůžu svádět na tebe, sama jsem se vyhecovala. Jenže útěk není řešení.“

„Takže mě tu prostě necháš.“

„To ne, ale... vždyť mě tu ani nepotřebuješ. Už jsi na Midgardu byl, máš tu vlastní cíle a zájmy, myslíš, že nevidím, jaká jsem přítěž? Neumím si ani natočit vodu.“

„Nejsi a nikdy jsi nebyla přítěž,“ prohlásil důrazně, i když takhle vyštěknuté to neznělo moc láskyplně.

„Podává se snídaně,“ vložil se Jarvis nezúčastněně. Oba jsme úplně automaticky vykročili ke dveřím, tohle byl pokyn ve všech vesmírech stejný.

„Stejně tě Ódin najde,“ vrčela jsem polohlasem na chodbě.

„Nenajde, když nebudu chtít,“ odpovídal stejně tiše. „Jsem mág, mág! Všimla sis?“

„Hlavně jsem si všimla, že... dobré ráno!“ odpověděla jsem hlasitěji Natashe, která přicházela z druhé strany. Potkali jsme se akorát u dveří.

„Spali jste dobře?“ zeptala se s úsměvem a tak jsem honem vyhladila tvář do přijatelnějšího výrazu. Loki se zdaleka tak nesnažil, ale aspoň se přestal tolik mračit.

U stolu už stál Stark a pomáhal Clintovi usednout. U ruky mu opřel berle a ještě ho poplácal po hlavě, i když ho za to Clint zpražil patřičně pohledem. „Já si tak hrozně užívám možností moderní medicíny,“ pravil Stark procítěne. „Je úžasné to pozorovat. Dáš si kafe?“

„Věřím, že je úžasné to pozorovat,“ řekl Clint, „já si zdaleka tak neužívám. Ale kafe bych si dal - vida, naše asgarďátka přišla.“

„Nejsem náhodou mnohem starší než ty?“ zeptala napůl k němu, napůl Lokiho, a posadila se ke stolu.

„Na světelné roky možná,“ mrknul na mě Clint. Trochu mě tím zmátl.

„Ale to je jednotka vzdálenosti... no dobře.“ Jedna nula pro něj. „Alespoň už nejsi tak zelený jako včera.“

„Pár pytlíků jeho oblíbené bé mínus – pán je labužník! - a zase tvářičky jak růžičky,“ uchechtl se Stark. „Pijete vy kafe? Chceš ukázat, jak se zachází s kávovarem? Je to ta nejdůležitější věc tady, ba přímo životně důležitá.“

Vyskočila jsem na nohy, ale Natasha mě stáhla zpátky. „Nepleť jí hlavu,“ řekla.

„Kde by bylo lidstvo bez kofeinu,“ zabrblal Stark a přinesl si hrnek něčeho černého. „Nebo alespoň já. Bez probdělých nocí není pokroku.“ Moc mi to nevonělo. Rozhodla jsem se pro jistotu zůstat u vody. Loki si takové servítky nebral a nic vysvětlovat nepotřeboval. Jeho hrnek byl černý jako noc a napil se s viditelným požitkem.

„Musím se zamyslet nad svými pravomocemi v oblasti obchodních jednání,“ řekl zamyšleně, „určitě se najdou věci, které budou stát Midgarďanům za výměnu.“

„Vidíš?“ pokynul Stark k Natashe svým hrnkem. „Vlastně tu pečujeme o dobré vztahy pro budoucí mezihvězdný... mezidimenzionální... meziplanetární?“

Začali se dohadovat o nuancích mezinárodního práva a já se znovu zpytavě zahleděla na Lokiho. Pohyboval se tu s takovou jistotou... sbohem má iluze o společném poznávání nového světa. Hned po snídani se vrátím na Asgard. Když mi Loki neřekne jak, stoupnu si na střechu a budu vykřikovat Heimdallovo jméno tak dlouho, až mu začne zvonit v uších.

„Copak?“ zeptal se Loki tiše, když si všiml, jak se na něj dívám. Bylo to zvláštní – podivně na mě v té chvíli dolehlo, jak nejsme zvyklí dotýkat se jeden druhého před lidmi. I když jsem chtěla a mohla, ty zábrany byly stále strašně silné. A hloupé! Natáhla jsem ruku a přejela mu dlaní po paži.

„Jen přemýšlím, co bude,“ odpověděla jsem.

„Pořád ještě jsi neopustila myšlenku, že odejdeš?“ Vypadal už trochu netrpělivě, nechtěl to znovu probírat, má nezvyklá neochota mu vyjít vstříc ho popouzela.

„Pojď se mnou zpátky,“ navrhla jsem bez valné naděje na úspěch. „Tady působíme příliš mnoho potíží.“

„My nic nepůsobíme,“ opáčil nevrle. „Oni sami si působí.“

Všimla jsem si, že nás Clint pozoruje, a rychle jsem se na něj usmála.

„Můžu tě tu tak nechat?“ obrátil se na něj zrovna Stark, a pak hned i na mě. „Pohlídáš mi ho, viď.“

„Já žádnou opatrovatelku nepotřebuju,“ ohradil se Clint dotčeně. Ale nebylo mu to nic platné. Stark s Natashou najednou ve spěchu uháněli kamsi, mnoho řečí a zmatku, a nechali nás s Clintem u stolu samotné. Loki zachmuřeně uždiboval nějaké ovoce a Clint si zadumaně měřil vzdálenost mezi stolem a lednicí.

„Ani jsem ti nepoděkovala,“ řekla jsem.

„Hmm?“ otočil se na mě.

„Pomohls nám – včera na té střeše. Jen tak, i když jsi nás neznal. To je hezké.“

Kupodivu jakoby zrozpačitěl. „Spíš jsem já tvým dlužníkem,“ mínil. „Už jsem viděl andělíčky. Natasha říkala, že jsi přes zvířata?“

„To ano,“ přikývla jsem. „Ke tvému štěstí přes ta velká. To je pak dost podobné – tedy jak se to vezme – nepřekáží srst, ale kvůli krávě nemám pocit, že se mi zastaví srdce hrůzou v těle.“

Vážně nevím, co mu na tom přišlo k smíchu. „Tohle brzy rozchodím,“ poklepal si na nohu. „Ty nanozáplaty jsou fantastické. Mohl bych vás zítra vzít na obhlídku do města, co říkáte?“

Než jsem se stačila začít ošívat, a nebo možná nadšeně kývat, Loki ostře pohlédl na Clinta a jeho hlas vůbec nezněl vstřícně. „Snažíte se nás zdržovat,“ řekl. „Zabavit nás péčí o tebe, vymyslet program... co vám jde, Clinte? Tolik demonstrativního přátelství a okázalé péče, to nebývá z altruismu.“

„To by ses divil,“ ušklíbl se Clint. „Ale vážně – princi asgardský – opravdu si myslíš, že jsme ochotní riskovat hněv tvého otce a také bratra, pokud by se vám dvěma něco stalo?“ Loki chtěl něco namítnout, ale Clint zdvihl ruku na znamení, že chce pokračovat. „Ani není třeba hned mluvit o hněvu. Thor je přítel a hodně pro nás znamená. Postarat se o jeho příbuzného, který je možná ve větším nebezpečí, než si sám uvědomuje, je jen maličkost.“

„Jak jinak,“ zasyčel Loki. Mimoděk jsem se neklidně ošila. Clint, aniž to tušil, udeřil do bolestivého Lokiho místa – jeho věčného soupeření s bratrem – do prostého faktu, že nekomplikovaný a přátelský Thor byl mnohem oblíbenější než Loki se svou složitou povahou.

„Loki,“ řekla jsem jemně, „to bude v pořádku.“

„V pořádku?“ vyjel Loki zlostně. Asi jsem nezvolila moc dobrá slova. „Nepřišel jsem na Midgard proto, abych vyměnil jedno vězení za druhé!“

Což ovšem také dávalo smysl. Clint, pravda, po takovém prohlášení vypadal trochu překvapeně.

„Obrazně řečeno,“ pípla jsem ve snaze zachránit situaci. Odkašlala jsem si. „Se mnou už si nemusíte dělat starosti, Clinte,“ řekla jsem, „já se vrátím na Asgard...“

Loki se ke mě otočil celým tělem, až židle pod ním poskočila. „Copak nechceš z Midgardu vidět vůbec nic?“ zeptal se plný vemlouvavého elánu, ale úsměv mu až k očím nedoputoval. Asi ho opravdu mrzelo, že nechci zůstat. „A minthradin – ani ten tě nezajímá? Považ, jak skvělé vysvětlení by to bylo. Když svému školiteli omluvíš svou nepřítomnost výzkumem údajně vyhynulého zvířete...“

„Což jsem mu nechtěla říct předem, protože jsem nevěřila, že ho skutečně najdu,“ zakřenila jsem se pobaveně, protože směr jeho myšlenek byl úplně jasný.

„...tak máš o materiál k samostatnému výzkumu i ke zkouškám zaručeně vystaráno,“ dokončil.

Jak jsem byla ještě před chvílí připravená zcela bezvýhradně trvat na tom, že odcházím, teď jsem byla víc než jen trochu nahlodaná. Protože minthradin, to by byla skutečná výzva – a přesně jak Loki řekl, vykázat se materiály o něm ve škole, byla bych za hvězdu první velikosti. Jen co by mi dorostla hlava, kterou by mi máma... ale i v tomhle měl Loki samozřejmě pravdu. Bude vyvádět, ale nic mi ve skutečnosti nehrozí. To Ódinův hněv byl mnohem hrozivější – vlastně jsem se vůbec nedivila, že on se vracet nechce. Domácí vězení nebylo zdaleka nejhorší věcí, jakou ho kdy potrestal.

„Na tom něco je,“ připustila jsem.

Clint se uchechtl. „Tebe není těžký utáhnout na vařený nudli, co?“

„To je nějaké midgardské úsloví?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Něco takového.“ Natáhl se do misky pro hrst oříšků a začal si jeden po druhém z výšky házet do pusy.

„Tak tedy minthradina jenom pro tebe,“ usmíval se Loki. „Nebudeme to tu protahovat, jestli nechceš, a nemysli, sám ho uvidím rád. Znám ho jenom z bájí.“

Až jsem si začala připadat provinile, že se ocitnu v novém světě a nejvíc ze všeho mě zajímá relikt asgardské historie. Ale minthradin! To podle všeho bylo vážně podivuhodné zvíře. A Midgard se zdál tak... nepřehledný, příliš cizí, příliš obsáhlý a komplikovaný. Navíc pořád ještě jsem měla před zkouškami. Určitě dávalo smysl, že jsem na ně plně soustředěná.

„Jsi skvělý,“ ujistila jsem Lokiho.

„A tomuhle mám odolávat?“ pousmál se. „Skoč si pro věci – můžeme vyrazit hned.“

Clintovi zaskočil oříšek. „Jak, hned?“ zachraptěl. „Je to přes půl světa! To tam chcete doběhnut po svých?“

Loki mě ještě gestem pobídl, ať si pospíším – no vida, najednou to jde, když je konečně rozumný plán! Tak jsem si vystřelila pro plášť a pro svou brašnu. Byla jsem docela zvědavá, jak se chce dostat na minthradinův ostrov. Další magie? Půjčíme si loď? Opravdu tam doběhneme po svých?

Když jsem se vrátila, Loki právě podpíral Clinta cestou k výtahu. „Svolil, že nás tam odveze,“ prohlásil.

„Vážně?“ zajásala jsem. „Clinte, jste vážně ohromný. Nebude to pro vás ještě příliš namáhavé?“

Clint se na mě podíval způsobem velice zvláštním. „To je děsivý,“ prohlásil. Najednou se vůbec neusmíval. „Takové jsou všechny asgarďanky, nebo bylo potřeba speciální výběrové řízení?“

„Je něco v nepořádku?“ přeptala jsem se. „Loki...?“

„Podrobnosti si povíme v quinjetu,“ řekl Loki. „Naopak – všechno je v naprostém pořádku. Už jsem vážně chvíli pochyboval, ale nakonec všechno dává smysl.“ Zasmál se trochu strašidelným způsobem, ten podtón nebyl úplně čitelný, ale trhal mi srdce.

„Aha,“ došlo mi konečně a jestli chtěl Clint prve naznačit, že jsem trochu mimo, dokonale jsem ho chápala. „Ty mu držíš na zádech nůž.“ Veškerá rozvernost posledních chvil byla pryč.

„Držím,“ potvrdil Loki. „Zbavuji ho tak bolestné nutnosti rozhodovat. Kdybys na něj zamávala řasami, vzal by tě tak jako tak, ale pak z toho měl zbytečné nepříjemnosti. Takhle... žádná odpovědnost.“

„Tak ty to děláš kvůli mě?“ řekl Clint s nepominutelnou jízlivostí. „Snad bych ti měl nakonec poděkovat?“ Bolestně sykl, když s ním Loki trochu trhnul, a zavrávoral.

„Loki,“ řekla jsem nešťastně, „takhle to přeci nejde...“

„Nic se mu nestane,“ řekl Loki pevně. „Doveze nás na místo. Zítra můžeme být všichni doma. Neber si to osobně,“ otočil se znovu přímo na Clinta, „jsi zkrátka optimální možnost. Schopný, po ruce...“

„A myslíš si, že bezbranný, co?“ utrhl se Clint.

„A v téhle chvíli navíc bezbranný,“ souhlasil Loki. „Nestěžuj si to. Byl bys proti mně bezmocný i v plné síle.“

„Jenže...“ Už stáli ve výtahu, tak jsem rychle popoběhla, abych se mohla přidat. Možná, ale jenom možná, bych stačila Lokiho odzbrojit, kdybych byla dost rychlá, kdyby to nečekal... ale včera jsem ho viděla bojovat. Co jsem si vlastně namlouvala? A čeho jsem chtěla dosáhnout?

„Záleží i na prostředcích, ne jen na cíli,“ vykládala jsem, zatímco jsme stoupali vzhůru. „Tohle prostě není správné!“

„Nic hrozného se mu neděje,“ opakoval Loki pokojně. „Trocha pilotování. Žádná újma, ani o quinjet nepřijde.“

„Hned jsem klidnější,“ vrčel Clint.

„Minthradina nemusíš dokonce ani zahlédnout – návnadu nepotřebujeme.“

„Loki!“ zvolala jsem.

„Vždyť říkám 'nepotřebujeme',“ zašklebil se. Nálada se mu viditelně zvedla. „A upozorňuju tě, že poznám, když poletíš jinam.“

„Už chápu, jak to Thor myslel,“ dopadl Clint ztěžka do pilotního křesla a nohu si na správné místo s bolestnou grimasou popotáhl rukama, „když říkal, že jeho bratr je pěkné kvítko.“ Ruce se mu rozběhly po ovládacích panelech. Posadila jsem se do křesla vedle něj a připoutala se. „Jenže říkal to tak jako láskyplně, víš. Že já na to skočil.“

„Moc mě to mrzí,“ řekla jsem upřímně. „Vůbec jsem si to takhle nepředstavovala.“

„On jo,“ hodil Clint hlavou k Lokimu.

„Moc mluvíš,“ řekl Loki.

„Snad se neostýcháš přiznat, že ti vychází plány?“ nedal si Clint pokoj. „Jaká to falešná skromnost...“ Město rychle mizelo za našimi zády.

Loki se naklonil tak, že hleděl Clintovi zblízka přímo do tváře. „Doveď nás na ostrov. Nic víc. Nic míň.“ Mluvil teď velmi, velmi klidně. „Věř mi, naštvat mě... ti nestojí za to. Jsme ve vzduchu - teď už nejsi nepostradatelný.“

Mrzelo mě, že to Clint nechápe. A že to celé nešlo trochu líp: Loki byl, koneckonců, princ. Jejich přístup byl obecně přímočařejší a špatně zvládali nesouhlas. Mohla jsem jen doufat, že nedoroste Ódinovy popudlivosti. Mimoděk jsem začala přemýšlet, jak se asi Ódin chová ke královně, když jsou spolu sami. Asi dobře, měla jsem ten pocit – zdálky, z řečí... vážně uvažuju, že bychom já a Loki... Vzhlédla jsem k němu, stál za Clintovým křeslem s přísným, odhodlaným výrazem ve tváři a hleděl předními průzory ven. Jakým způsobem se asi utvářela jeho povaha, kdyby nebyl princ?

Všimla jsem si, že se na mě Clint dívá, a trochu jsem mu pokývla. ‚Zvládneme to, ano?‘ Přišlo mi, že se jeho oči podivně lesknou, a na chvíli mě napadlo, že je to snad slzami, možná ho nakonec přemohl strach; ale pak stačilo natáhnout ruku a dotknout se čela a bylo jasno.

„Máš horečku,“ řekla jsem.

„To nic není,“ řekl Clint ve chvíli, kdy Loki vyslovil: „Zvládne to.“

„Podle všeho budeme prolétat místy, pro která nejsou dobré mapy, a přistávat v pustině,“ sdělila jsem. „Každá trocha příčetnosti dobrá. Kde tu máte léky?“

„V té krabici... tamhle nad sedačkou,“ ukázal Clint na malou skříňku. Chtěla jsem mu ji podat, ale Loki mi ji sebral z ruky a napřed zběžně zkontroloval obsah. Nu ovšem... pořád jsem dělala chyby.

„Už je čas zapnout maskování,“ řekl Loki. „Nestojíme o potíže, že?“

„Zapínám maskování,“ potvrdil Clint bez odporu. Do pusy hodil pár bílých pilulek a trochu se zatvářil nad jejich chutí. „A autopilota – teď chvíli jenom poletíme pořád rovně za nosem.“ Uvelebil se pohodlněji v křesle. „Co se bude dít, až budeme na místě?“

„Vy máte dvě možnosti,“ uvolil se Loki k odpovědi, opustil místo za jeho zády a posadil se tak, abychom na sebe viděli všichni tři. „Protože já vám skutečně nechci uškodit, bude rozhodnutí jenom na vás. Buď ve chvíli, kdy opustíme quinjet, spustíte poplach. Furyho lidé jsou nedaleko a budou jistě nadšení. Jdou mi po krku už dávno.“

„Divíte se jim?“ neodpustil si Clint.

„Ohrozíte tím ovšem bezprostředně Reinin život a bezpečí. Furyho ani nenapadne brát na ni ohled – nebraňte ho, agente. Samozřejmě, že nenapadne.“

„A druhá možnost?“

„Spustíte poplach až dvě hodiny po té, co vyjdeme z quinjetu.“

Clint chvíli tiše přemýšlel. „A během těch dvou hodin se stane přesně – co?“

„Navštívíme jeskyni s minthradinem.“

„Mitrandirem,“ pokusil se to Clint zopakovat.

„Minthradinem,“ vyslovila jsem pomalu.

„Minrat...?“

„Mi-nthr-adin-em,“ řekla jsem schválně se starobylým přízvukem. Bylo zábavné slyšet, jak se mu plete jazyk.

„Mitnar... no nic. A z té jeskyně – co?“

„Vrátíme se rovnou na Asgard.“

„Duhový most?“ nadchla jsem se okamžitě. Tak si ho přeci vyzkouším!

Loki se na mě usmál. „Chtěla ses přeci vrátit. Tohle bude nejrychlejší a nejbezpečnější způsob.“

„Ale nešlo vrátit se rovnou a mě z toho vynechat, co?“ zabrblal Clint. „Ne, nešlo. Protože umanutě chceš vidět tu obludu. Opravdu jenom vidět? Nebo zabít, nebo stojíš o suvenýr? Vzácný roh, hrst srsti do lektvaru, vzorek stolice?“

„To jsou představy,“ potřásl Loki hlavou. „Proč bych ji měl zabíjet? Nikomu neškodí.“

„Jenže když se vrátíme přes duhový most,“ neopouštěla jsem dosud předchozí myšlenku, „tvůj otec se to okamžitě dozví.“

Loki filosoficky pokrčil rameny. „Stejně by na to došlo.“

Tak se mu to přeci nakonec rozleželo... to byla dost úleva. Ryze a nefalšovaně, jen s malým zpožděním, vítězil zdravý rozum. A uvidím minthradina!








- Pokračování -