Skrímsli III. - 9.

Ledacos se spiklo, abych nemohla pořádně psát, ale já se jen tak nedám...! Prostě - popojedem. :-)






„Proč se obracíš na mě?“ pohlédl na ni Loki bez úsměvu. „Jsou tu jiní, kteří svou mocí hrabali do podstaty světa.“

„Tohle na mě vůbec nezkoušej!“ vyletěla Dravka vztekle. Thor už nečekal, že by se ještě o něco pokoušela, nebo snad byl zaměřený jenom na její meč; každopádně přiskočila k Lokimu dřív, než stačil zakročit. Nepraštila ho ani skutečně, jen do něj vztekle strčila – a Loki prolétl vzduchem, přepadl přes lavičku, která nešikovně stála v cestě, a se slabým vyjeknutím skončil na pomuchlané hromadě rozhozených rukou, nohou a vlastního pláště, který mu přepadl přes hlavu. K definitivního dokonání jeho poroby se ještě lavička pomalu překlopila a když už se málem zvedal, praštila ho vyřezávaným opěradlem mezi oči.

Clint soustrastně zasykl a se zájmem se ohlédl na Dravku, která zkameněla s rukou ve vzduchu a dívala se za svou obětí málem vyděšeně. V hlavě mu to šrotovalo dost rychle, aby si srovnal veškeré souvislosti a stačil promluvit dřív než Thor.

„To je ta cena,“ řekl. „Cena, kterou si magie vyžádala. Nemá svou bývalou sílu.“

„Je to tak,“ potvrdil Thor a nespokojené zasupění směrem od lavičky jeho slova nedobrovolně stvrdilo. „Je na tom zhruba jako obyčejný člověk.“ Naklonil se ke Clintovi s důvěrně tlumeným hlasem. „Obyčejný,“ zdůraznil trochu. „Jestli se budete chtít vzájemně poměřit, nechte to na později. Za pár měsíců, možná...“ Pokrčil rameny.

Clinta to docela překvapilo. Thor nedal nikdy ani v nejmenším najevo, že by si uvědomoval, jak jsou jeho pozemští přátelé z řad Avengers nestandardní představitelé lidské rasy. Ale možná nebyl tak mimo, jak se rád tvářil.

V souvislosti s Lokim naopak Clinta nepřekvapilo nic. Nejspíš už ho nikdy nic nepřekvapí. Laťka pro jakékoli překvapování byla zkrátka nasazená příliš vysoko.

„Možná alespoň za kouzly stojí síla nadaná rozumem,“ ušklíbla se Dravka. „Na tom mi však pramálo záleží. Ptám se znovu! Kde je Bagrat?“

„Nejsem si jistý,“ řekl Thor váhavě a popošel k Lokimu, aby ho vysvobodil od nevítané pozornosti záludné lavičky, zpod které se mu nedařilo vyhrabat. „Když jsem vkládal vůli do materie světa, neřešil jsem detaily. Vlastně jsem jenom... chtěl jsem, aby byl takový, jako když nekončil.“ Nespokojeně se na ně zamračil, jako by to oni za všechno mohli.

„Však ti nikdo nic nevyčítá,“ řekl Clint, i když ve skutečnosti by k tomu pár kousavých poznámek měl, a možná tohle byla jedna z nich. Ne poprvé zalitoval, že tu není nikdo, kdo by to těžké břímě chlácholivého rozumu převzal za něj.

„Nedivím se, že tě to štve,“ projevil Loki pramálo vděku, sotva se postavil na nohy. Z rozraženého obočí mu stékal tenký pramínek krve, který si nevrlým gestem otřel hřbetem ruky. „Tolik jsi toho mohl vylepšit či udělat po svém...“

„Třeba ti dodat trochu rozvahy a zdravého rozumu?“ ušklíbl se Thor, který se Lokiho kousavými poznámkami ocitl na příjemně povědomé půdě bratrských půtek. „Nevím, jestli by na to stačily spojené síly bohů v celém vesmíru.“

„Rodinné snídaně musely být radost,“ řekl Clint. „Ale už se konečně domluvte. Kde jsou všichni ti ptáci?“

„Thore,“ řekl Loki velmi trpělivým hlasem, který byl tak trochu na ránu, „dojde ti konečně, co se z tebe stalo?“

Thor protočil v ruce kladivo. „Nepřipadám si jiný,“ řekl, spíš zamyšleně pro sebe, než odmítavě, či že by se chtěl hádat.

„Možná ses měl více zajímat...“

„Zato ty jsi se vždycky zajímal až moc,“ skočil mu Thor do řeči už trochu podrážděně, „o všechny ty věci kolem vládnutí.“

„Ódin zkrátka neumí správné syny ani plodit, ani modelovat po svém,“ odsekl Loki a ruce založil na hrudi.

„Jeden málo druhý moc, myslíš? Kdo ví,“ pousmál se Thor náhle a lehce šťouchl Lokiho do ramene. „Být jedináček by nebyla taková zábava.“ Loki se sice pokusil nevrlým pohledem o bratrovraždu, ale zřejmě nezpůsobil ani lehkou nevolnost. Naopak se Thorovi konečně rozsvítilo.

„Už vím, o čem mluvíš - teď vlastně mohu i já využít... Heimdalle!“ zvolal s viditelným potěšením někoho, kdo získal novou hračku a konečně se mu povedlo rozbalit krabici. „Přenes nás za doktorem Strangem.“

Zahučelo to, zablesklo se, a skoro vzápětí stáli před hospodou. Nedalo se to splést – hospody v celém vesmíru sdílely určité společné znaky nezpochybnitelné hospodovitosti, a tahle nebyla výjimkou. Před vchodem na malém plácku navíc výmluvně postávalo pár bytelných dřevěných lavic a stolů z masivních dřevěných špalků, které nejspíš dokázaly odolat i asgardským výměnám názorů (Clintovi dalo trochu práce odpoutat se od úvahy, jestli v absolutistické monarchii mohou vůbec někoho bavit řeči o politice, natož aby kvůli nim bouchal do stolu). Na jedné z lavic seděl viditelně zaskočený Strange, trochu křečovitě se držel poháru a vypadal zvláštně malý a ztracený, i ten plášť na ramenou mu visel zplihle a nezvykle netečně. Při pohledu na ně jenom pomalu zamrkal.

„Co v tom máš?“ ignoroval Clint zvědavé, ale nikoli přehnaně šokované pohledy několika žen, které procházely okolo – asi byly na tento způsob dopravy dostatečně zvyklé - a jen mimochodem zaregistroval skutečnost, že královské sídlo je stále na dohled, což vysvětlovalo, proč byla cesta tak rychlá. Strange pomalu sklopil oči ke svému pití.

„Nějaká místní pálenka,“ řekl a nijak neodporoval, když se Clint pro pohár natáhl a na jediný zátah ho do sebe vyklopil.

„Všech osm světů je mi svědkem, že tohle už jsem vážně potřeboval,“ zachraptěl a mužně drsným gestem setřel slzy, které mu pití vehnalo do očí.

„Devět.“

„Cože?“ položil pohár na stůl a s nadějí se naklonil, aby viděl do otevřených dveří hospody.

„Světů je devět.“

„Čím víc, tím líp. Klidně si dám za každý jeden. Jsi v pohodě, Strangi?“ Už ani nepočítal, kolikrát za poslední dobu tuhle otázku někomu položil. Čaroděj zaváhal a Clint se mírně zasnil nad možnostmi, které mu tahle situace nabízela. Bylo velmi těžké nepodléhat pokušení. V duchu si povzdechl. Na podléhání pokušení tu měli patent jiní. Ale rovnou si slíbil, že si to ve vhodné chvíli bohatě vynahradí. „Jestli se ti náhodou zdálo, že jsi kolem lítal jako pták, a potom skončil a znovu začal svět, a pár dalších přidružených maličkostí, tak jen hlásím, že se ti to nezdálo.“

Strange se na své lavici rázem napřímil. „Možná bych si rád poslechl podrobnosti,“ prohlásil živě.

„Ještě jsem nemusel nikomu dokazovat, že nejsem halucinace... to ses prostě objevil tady?“ rozhodil rukama, aby tím gestem obsáhl celé to sympaticky poklidné místo v pokojné boční uličce, kde se nedělo vůbec nic zajímavého. „Zrovna tady? To si někdo umí vybrat!“

„Bylo to mírně matoucí,“ připustil Strange. Zpoza rohu vykoukly v poněkud podměrečné výšce dvě zvědavé hlavy, oči jako talíře a vyjevené tváře, a s polohlasným dohadováním zase zmizely.

„To proto, že to řídil Thor,“ usoudil Clint. „Je takový restauračně společenský... kde vůbec je?“ rozhlédl se zmateně. Thor ihned po přenosu, jak si teď maně vybavoval, odvlál někam stranou.

Objevil se hostinský, hromotluk s nazrzlým vousem a zástěrou, která v minulém životě musela sloužit jako plachta galeony. „Pro vás taky jednu?“ zeptal se a rovnou na stůl postavil džbánek. V očích měl trochu znejistělý výraz někoho, kdo dělá všechno jako vždycky v podstatě proto, že i všichni ostatní dělají to, co vždycky, a je proto trochu trapné začít se vyptávat kolemjdoucích ‚vážně před chvílí skončil svět, nebo jsem jen na chvíli usnul?‘

„Čtete mi myšlenky, dobrý muži,“ vyznal se Clint s potěšením. „Napište to Thorovi na účet, prosím pěkně.“

„To by mohl říct každej,“ pozdvihl hostinský bojovně bradu. Konečně něco, v čem si mohl být jistý v kramflecích, na rozdíl od nějakých existenciálních dojmů či pocitů, o které ve svém životě nijak nestál. Tihle zatracení cizinci, sušinky bez vkusu a bez meče, rozhodně nevypadali, že by patřili zrovna k princi Thorovi.

„Však on se brzy ukáže,“ sesul se Clint na lavici naproti. „Dej si ještě,“ pobídl Strange, „klid nikdy dlouho nevydrží.“

„Nemám pocit, že by byl ‚klid‘,“ zamračil se trochu Strange. „A jestli mi rychle nevysvětlíš, co se dělo, předvedu ti, že možná také umím měnit lidi v ptáky - nebude fajn to spolu zjišťovat? Trochu by mě i zajímalo,“ pohnul se nepohodlně, „proč mám poklovaná záda.“

„Užívej si těch posledních chvil blažené nevědomosti,“ uchechtl se Clint, „protože...“

„Jak to bude s tím placením?“ připomněl se hostinský a trochu porovnal ramena, aby lépe vynikly svaly, nebo minimálně objem hmoty na patřičných místech.

Jako na zavolanou se ke stolu přihnal malý kluk. „Princ Thor vás žádá...“ zamával rukama, „ééé... no máte za ním přijít,“ ukazoval směrem, odkud se přihnal. Nebyl ani moc udýchaný, nebo možná víc vzrušením než fyzickou námahou. Thor musel být blízko.

„Vidíš? Říkal jsem to. A právě mě napadá,“ řekl Clint, zatímco se neochotně zvedal z lavice, „že Loki tam zůstal sám s Dravkou...“

„A to je zase kdo?“ procedil Strange. Otočil se k hostinskému. „Trocha neortodoxně transmutačního zlata by stačila?“ štěkl netrpělivě.

„Hmmmm,“ udělal hostinský moudře. „Možná to přeci jenom připíšu na účet paláce.“

„Děkuji, dobrý muži,“ odpověděl Strange stylem, jakým se vyhlašuje mezihvězdná válka, a do Clinta zabodl pohled ostřejší než cípy pláště, který se mu na zádech neklidně zavrtěl. „A ty už sakra mluv!“

„Tak hele,“ napil se Clint ještě honem přímo ze džbánku, „mám za sebou docela perné odpoledne... dobře, dobře!“ Pohlédl na kluka. „Kde je Thor?“

„Blízko, u kašny,“ mávl kluk rukou a netrpělivostí skoro nadskakoval na místě. „Jsou tam – Jotuni!“ sdělil důležitě.

„A to je, nebo není problém?“ přeptal se Clint a s mírným překvapením zjistil, že nohy mu krapet zhadrovatěly. Ne tolik, aby to na něm někdo poznal, samozřejmě, ale na dva tři panáky až moc.

Kluk se ošil, zřejmě si s takovou otázkou nedovedl poradit. „Jotuni na Asgardu nemají co dělat,“ shrnul nakonec s dikcí, která byla zaručeně odposlouchaná od někoho staršího.

„Takže problém,“ řekl Strange. „A teď mi Clinte vysvětli, proč naše první reakce je rozběhnout se tím směrem...“ Vrátil se k němu pohledem a prohlédl si ho pozorněji. „To byla ta pálenka tak silná, nebo slyšíš o Jotunech a rozklepou se ti kolena?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ vyslovil Clint pečlivě. Neudržet se na nohou, to byl rozhodně nesmysl, i když sám měl dojem, že musí trochu víc dávat pozor na rovnováhu. Hostinský se někde vzadu přezíravě uchechtl.

Vyrazili za klukem. Už za prvním rohem uslyšeli hluk, který nejspíš prve odlákal Thora, a za druhým padli na menší dav, nebo možná větší houfek, rozparáděných asgarďanů. Nezněli příliš přátelsky, ale kdo měl v ruce nářadí, zemědělské náčiní, či jiné pracovní pomůcky z tvrdých materiálů a se zaostřenými konci, nemával s nimi nad hlavou, ale docela pokojně je držel ve svěšené ruce, pokud tedy zrovna ohnivě nevykládal teorie o jotunské invazi a nemáchal rukama pro zdůraznění svých slov – což se podle Clintovy teorie o rozdivočelém davu ještě mezi kritické příznaky nepočítalo.

Thorův hluboký hlas zaslechli hned vzápětí a když se k němu propracovali, rázem bylo jasno. Na cestě, opření o stěnu domu, posedávalo několik pocuchaných Jotunů v různém stádiu otrhanosti. Zbraně si drželi u ruky, i když se zároveň docela snažili, aby to nebylo moc nápadné. Jeden ležel na zádech se zavřenýma očima a halenou na hrudi mu prosakovala tmavá krev.

„A tys myslel, že jsou problém poklovaná záda,“ utrousil Clint, ale to už Strange nejspíš neslyšel. Pohled na krev v něm vyvolával jakýsi vnitřní reflex, kterým se přepínal z mága do lékaře. U raněného klečel dřív, než si Clint stačil promnout oči, jestli se mu to všechno nezdá.

„A já ti říkám, kováři Gjerte, že se tu nebojovalo,“ rozčiloval se Thor. „Vidíš snad Asgarďany s krví na rukou, či mrtvé?“

„Cože, mrtví Asgarďané?“ vykřikl někdo z přihlížejících, kdo zaslechl jen část. Thor frustrovaně zafuněl.

Clint usoudil, že s Jotuny si Thorovo božské přetváření nového světa tedy moc dobře neporadilo, snad že byli cizorodý prvek? Vypadalo to na víc přemýšlení, než kolik byl momentálně ochotný investovat. Opřel se vedle Thora o stěnu, která pod ním sice zkusila uhnout, ale pak neochotně zůstala na místě, a bděle se zahleděl před sebe.

„Princi,“ domáhala se pozornosti mladičká dívka s neuvěřitelnou hřívou rusých vlasů, které si na její hlavě žily vlastním životem, jen stěží pacifikované několika zdobenými hřebeny. „Thore, poslouchej mě!“ Když se jí to nedařilo pomocí tahání za plášť a šťouchání do ramene, decentně si nadzvedla sukni a s gustem mu dupla na nohu. Teď už se Thor opravdu ohlédl, i když z očí mu sršely blesky. Naštěstí jen pomyslné. „Hrome Sygin, teď vážně...“

„Odneste je do našeho domu,“ přerušila ho odhodlaně, „tady přece nemohou zůstat.“

„S tím tvůj otec nebude souhlasit,“ namítl Thor, ale v hlase už mu zazněla jistá porce úlevy, a ať už by byla odpověď jakákoli, nejspíš by návrh odkýval. Tohle nebyl problém, na který by v momentální konstelaci potíží měl dost trpělivosti.

„Vysvětlím mu to,“ odpověděla pevně. „Gjerte, popadni tady toho chudáka, však bys ho zvládl jednou rukou, viděla jsem tě s kladivem! Eliasi, prosím, pomoz tady mládenci. Madam, opřete se o mě...“

„Na toho budeme potřebovat nosítka, jinak vykrvácí,“ bránil Strange svého pacienta, ale byl kovářem, který se uměl rozpálit stejně snadno jako vychladnout, shovívavě odsunut stranou, raněný Jotun byl opatrně položen na něčí plášť: „Děkuji, pane. Poradíme si.“ A v těchto provizorních nosítkách hbitě odnesen za Sygin, která je vedla do dveří nedalekého domu a svým jasným, klidným hlasem, úkolovala všechny okolo.

„Pošlu ti léčitele z paláce,“ volal za ní Thor a spíš pro sebe dodal: „a raději i pár chlapů.“

„To zvládneme,“ otočila se ještě a v očích jí probleskla veselá světélka. „A pozdravuj Lokiho!“

„Ha,“ pravil Clint, který konečně přišel na to, co se mu na Jotunech nezdá. „Kde je sakra Bagrat? A kdo je sakra tak zřídil?“

„Zřídily je takhle sakra ghirby,“ odpověděl Thor. „Strážní ptáci. Zřejmě nesnesly konkurenci.“

„Něco takového si vybavuji!“ zvolal Strange. „Měly takové oči...“ naznačil několika gesty, „a drápy...“ Zřejmě mu samotnému došlo, že právě narazil na limity své slovní zásoby, a nespokojeně se zamračil. „Jak příšery z animáku,“ shrnul.

„To Midgard je plný podivností,“ řekl Thor s mimoděčným pousmáním a jako by si uvědomil, že se musí starat i o jiné věci, rychle se rozhlédl. Ale lidé, když krize pominula, kolem nich vyklidili prostor a dohadovali se bez velkých emocí mezi sebou. „Takže tebe jsme našli, doktore,“ dodal Thor roztržitě, zatímco se snažil odhadnout, jestli se to tu může ještě nějak zvrtnout. „A teď...“

„Znovu připomínám, že Loki tam zůstal sám s Dravkou,“ utrousil Clint jen tak mimochodem.

„Dobře, tak začneme na zahradě, a Bagrata hned potom,“ řekl Thor a začal roztáčet kladivo. „Čím dřív přivedeme zpět Starka, tím lépe. Musíme uklidnit Lokiho a nenaštvat otce. Kdybyste s obojím měli tolik zkušeností co já, neotáleli byste.“

Clint pohlédl směrem, kde se nad střechami městských domů tyčila mocná hradba zdí královského paláce. Zívl a skryl to mírným zakašláním. „Asi už mám všeho po krk,“ sdělil světu úplně zbytečně, protože Strange už vylétal vzhůru a Thor ho prostě popadl a rozletěl se za ním.

- Pokračování -