Skrímsli III. - 8.

Špatný čas, špatné místo, všechno špatně... chudák svět!





Výbuch.

To bylo v pořádku. Nikdo by nemohl předpokládat, že se nestane nic dramatického ve chvíli, kdy je zničen magický artefakt.

Výbuch to byl poměrně razantní, byť se omezující převážně na silnou tlakovou vlnu, a Clint stačil ještě zapřemýšlet, jak špatná byla jeho poloha – směrem k okraji střechy – než ho zmíněná vlna popadla a odnášela k tomu skvělému výhledu na město. Bylo jen chabou útěchou, že ať už se dole rozmázne o cokoli, jistě to bude velmi pěkný kousek řemeslné práce, plný nadčasové elegance a asgardského ducha.

Pak ho ale v nějaké chvíli popadla pevná ruka a rozmáznutí se odložilo na neurčito. Ruka to byla modrá a její majitel měl naštěstí ještě druhou, kterou se momentálně držel chabého okrasného zábradlíčka, které se pomalu ohýbalo. Zbytek jeho těla vlál ve vzduchu a Clintovi docházelo, že věci jako ‚my vlajeme!‘ by si v žádné chvíli neměl stíhat uvědomovat. Jenže výbuch z magické hole nebyl tak docela jednorázová záležitost. Vichr neslábl, rval květy i slabší větve okolních křoví, stal se z něj rotující vír s epicentrem v Thorových rukách – ne, tam ne, Thorem ten poryv mrštil taky slušnou silou, jenom opačným směrem – Clint nestíhal tak úplně sledovat, co se děje se syny Ódinovými, vnímal hlavně tu pevnou ruku a taky ošemetný fakt, že jeho vlastní přičinění v oblasti pevného svírání je velmi chabé.

Dravka si naštěstí vystačila. Nějak se postupně dokázala přitáhnout, či zapřít, omotat kolem své opory i nohama, Clinta přitáhnout blíž, a oba je dostat do jakéhosi závětří za kamennou skulpturou.

„Takhle to asi nemá vypadat?“ zakřičel Clint, aby ho dívka slyšela. Pohlédla na něj jako na blázna.

„Asgard je v nejvyšších větvích Yggradsilu,“ zakřičela zpět a když Clint nevypadal, že by to něco vysvětlovalo, nespokojeně potřásla hlavou. „Je tvořený magií! Mění se zpět - podívej!“ Pracně se nadechla. „Thor jeho zánik jenom urychlil. Možná na minuty.“

Clint ucuknul hlavou před prolétajícím roští a maně si vybavil nějakou starší debatu, ve které Tony vyzvídal, proč se skrímsli začal ‚propadat‘ mezi světy a co to vlastně znamená. Nebyl z toho moudrý tenkrát ani teď, vůbec ho nenapadlo brát Lokiho vysvětlení jinak než symbolicky, ale zřejmě to bylo v nějaké úrovni myšleno doslova – vyšší hladiny kosmických energií, fázové posuny, tohle měla slyšet slečna Gregorová, když je učila na střední fyziku, utloukla by je všechny ukazovátkem... ostatně Stark taky krásně trpěl...

Zamrkal. Dobře, právě ho praštil trs azalek, z kořenů jim ještě létala hlína, ale i kdyby se mu dostala do očí, těžko by to mohlo mít takové následky. Věci v centru víru se totiž postupně stávaly... průsvitnými? Postupovalo to pomalu, ale když dával jen trochu pozor, tak neodvratně, napřed matněly barvy a pak věc sama se rozplývala jako v mlze. Vír se pak kolem těch mizejících věcí pomalu zvětšoval, vichr z něj vanul teď docela pravidelný.

„Můžeme něco udělat?“ zeptal se Clint a opět, znovu se mu dostalo pohledu plného despektu.

„Leda bys byl bůh,“ uvolila se přesto Dravka zakřičet mu do ucha odpověď.

Nedalo se nepomyslet na to, co se stane, až vlna nicoty dosáhne až k nim; neměli se kudy a jak dostat pryč. Dravka mu dost možná prodloužila život jen o pár minut, zachránila ho před pádem na kamení jenom proto, aby se tu spolu bok po boku rozplynuli do jednoho velkého magického nic. Clinta napadlo, že od chvíle, kdy se v životě Avengers objevil Loki, množství mimořádně beznadějných a neřešitelných (a obecně absurdních) situací značně narostlo. A konec světa tomu dodal korunu.

... Jenže bohové tu byli.

Především tu byl Thor, donucený tak náhle dospět do své plné božské síly; první poryv ho možná smetl stejně jako jeho plebejské přátele, teď ale kráčel té apokalyptické síle naproti, trochu shrbený pod tím náporem, jednou paží si chránil tvář a oči před poletujícími troskami; ve druhé svíral za nohy oba spoutané havrany, ve které Loki přeměnil Ódina. I v denním světle se zdálo, jako by zářil nějakým vlastním, vnitřním jasem, z vlasů stékaly jiskry a když dospěly až na špičky jejich pramenů, odskočily, ale neodlétly, takže se za ním vznášel chvost jako z komety; další drobné blesky mu poskakovaly po kůži a oči se napřed jen nesměle, ale čím dál výrazněji projasňovaly výrazným chladným svitem vzdálených sluncí.

Havrani sebou silně zmítali, těžko říct, jestli vzteky nebo strachy, cloumali s Thorem mocně. Ačkoli měli zobáky omotané koženými řemínky, občas zasáhly cíl a Thorovi stékalo po nohou z poklovaných stehen několik pramínků krve. Nevšímal si toho. Došel tak blízko k hranici víru, kam jen dokázal. Něco zakřičel; dalo se rozeznat Lokiho jméno, ale další slova byla nezřetelná. A Loki se skutečně ukázal, vystoupal ze středu víru, postupující prázdnota jako by mu nedělala žádné potíže a vír na něj neměl vliv. Sám působil podivně étericky, vznášel se nad průsvitnící zemí, vlasy mu vlály a vedle mnoha světelnými efekty rozjasněného Thora vypadal o to temnější.

Prohodili pár slov; Loki udělal zřetelně odmítavé gesto, Thor mával volnou rukou, i tou s havrany, ohnivě se dohadovali, zatímco svět kolem nich končil... Thorova záře sílila a Lokiho nohy se už dávno nedotýkaly země. Thor byl součástí Asgardu takového, jaký byl – Loki zkázy, která nadcházela. Clint z nich nedokázal spustit oči, dal by cokoli, aby věděl, o čem mluví, dech mu vázl napětím, mohlo se toho dít tolik! Ti dva ale vůbec nepředváděli divácky vděčné představení, nebylo čeho se chytit...

Pak Loki pohnul prudce rukama a nechal v nich objevit své dýky. Thor k němu prudce máchl volnou rukou a Lokim projel blesk, odhodil ho vírem někam dozadu, kam Clint s Dravkou neviděli. Thor byl i v takové chvíli až dojemně čitelný... jeho řeč těla zřetelně vypovídala o pohnutí a obavách, které vůči bratrovi cítil.

Jenže zatímco nebe temnělo a země se třásla, zatímco i ta poslední duše na Asgardu už pochopila, že konec je blízko, bezprostředním hrůzám nebyl konec. Thor popadl jednoho z havranů, zabořil prsty do jeho peří, aby ho udržel, a zdvihl ho vysoko nad hlavu. Křičel do vichru nezřetelná slova, zablesklo se a země se prudce otřásla. V půdě zahrady se objevily trhliny a jedna ze vzdálenějších strážných hlásek se začala povážlivě naklánět. Clint s Dravkou sotva uhnuli bortící se soše a jen tak tak se dokázali chytit na drolícím se kamení podstavce. Pak Thor holýma rukama nešťastného opeřence roztrhl vejpůl. Zalila ho jeho krev a on, netečný k té horké záplavě, dál křičel slova unášená větrem a přesto rezonující zemí, až konečně obě poloviny vhodil do víru. Clint sebou zřejmě nějak divočeji pohnul, protože Dravka mu položila ruku na rameno a držela ho na místě – tvář soustředěnou a bolestně mhouřící oči, její pevný stisk Clinta trochu zklidnil a donutil dívat se dál v klidu, protože teď ve skutečnosti opravdu nemohli dělat nic. Pro tu mizivou naději, že třeba Thor výjimečně věděl, co dělá... Opravdu právě zabil svého otce? Nebo jeho polovinu? Prostě ho... roztrhal? Ta úvaha byla vzápětí pasé, protože druhého havrana čekal naprosto stejný osud. I jeho části skončily ve víru, a Thor konečně ztichnul a rozpřáhl ruce, tvář i tělo zamazané krví, hlavu zakloněnou a oči zavřené, jako by vzýval nějaké vyšší božské síly či se odevzdával osudu. Ten okamžik trval snad celé jedno nadechnutí, Clint se mimoděk otřásl, když viděl, jak to zářící tělo pomalu přepadá kupředu, nechává se pohltit vírem...

A svět skončil.



Když Clint otevřel oči, první, co spatřil, byla beruška. Rozvážně šplhala po stéble trávy a když se dostala až k velké vodní kapce, zastavila se a zřejmě se nedokázala rozhodnout, co dál. Bylo to velice dramatické, všechny nožky se jí nerozhodností chvěly. Clint na ni soustředěně zíral, přesvědčený pro tu chvíli, že je to ta nejdůležitější věc na světě. V kapce vody se odrážela sytá zeleň trávy... prudce se posadil a rozhlédl. Kousek od něj ležela Dravka, s očima zavřenýma, ale hruď se jí viditelně zdvihala v pokojném dechu. Zahrada vypadala stejně jako dřív. Úplně stejně jako dřív, zaručeně nepropásl armádu zahradníků a řemeslníků, kteří by si tu kolem jeho spícího těla tiše odbyli pár přesčasů. Všechno bylo při starém, poznal dokonce i záhonek těch červených květin, které mu vír hodil do tváře.

„Já vím, otázka nic moc...“ Trochu si odkašlal, když zaslechl svůj chraplavý vyčerpaný hlas. „Ale co se sakra stalo?“

Nikdo neodpověděl. Opatrně vstal. Nepřipadal si mrtvý. Byl si dost jistý, že by zaznamenal alespoň nějaké změny proti stavu, kdy byl zaručeně živý, jenže kromě jistého nepohodlí způsobeného unavenými svaly, slabým pocitem žízně a o mnoho silnějším pocitem zmatenosti, na sobě nic zvláštního neshledával.

O trávník dál ležel Loki, nešikovně zabalený do svého pláště, neuspořádaná zhroucená hromádka někoho, kdo neměl kontrolu nad svým pádem. Clint si k němu pospíšil a obrátil ho na záda. Bledý jako stěna, dech sotva znatelný, tváře propadlé po událostech posledních měsíců a úplně ledové ruce, hlava mu jen bez vůle zaklimbala – kámen by se ustrnul. Jenže obecně platilo, že dýchající Asgarďan rovná se Asgarďan, který bude brzy pobíhat okolo čilý jak ptáček jarabáček, a určitě nebylo třeba si dělat starosti. Určitě.

Na štěrkové cestičce zazněly kroky a Clint se prudce otočil. Ódin... Ódin?! Celý vymydlený, v bezvadném ohozu bez poskvrnky a vousy vyčesané, rozhodně nevypadal jako někdo, koho ještě před chvílí v podobě havrana trhali na kusy, spíš jako po dovolené v lázních. Dokonce se i tvářil spokojeně, takový výraz v jeho tváři Clint ještě neviděl. Dělalo ho to o mnoho mladším a málem i o nějaký malý kousek sympatičtějším.

„Připadám si jako znovuzrozený,“ pochvaloval si a Clint se rychle ohlédl i na druhou stranu – tam pro změnu přicházel Thor, i on jak ze škatulky, což vážně nebylo fér, protože Clint zřetelně cítil zbytky hlíny ve vlasech a Loki ostatně vypadal, jako by ho právě vytáhli ze ždímačky.

A pak to trapné dilema – co chtějí ti dva provést se svým adoptovaným příbuzným? Clint úplně cítil, jak se mu napínají svaly a klidní dech, mimoděk se připravoval ho bránit. Zvyknul si na něj, ve slabší chvilce by i připustil, že ho má docela rád. Jenže pokoušet se tady o něco takového? Krátká trapná epizodka. Nejlepší by bylo tvářit se jako součást zahradního vybavení a čekat, jak se tahle rodinná sešlost vyvrbí.

„Rád tě vidím v pravé podobě, otče,“ řekl Thor.

„Bylo to docela zábavné odpoledne,“ pravil Ódin a zastavil se nad Lokiho tělem. Clinta přelétl jen pohledem bez valného zájmu – v pořádku, s tím se Clint ochotně smířil – od Thora naopak vyfasoval malé přátelské pokývnutí, takže své šance viděl vcelku dobře.

Ódin luskl prsty a Loki prudce otevřel oči. Zhluboka se nadechl a rozkašlal se, chvíli trvalo, než se dokázal zvednout. Ale nepokoušel se vstát. Zůstal sedět na patách, takže vlastně neklečel, ale vlastně tak trochu ano, a jenom dýchal, tvář podivně prázdnou, jako by v něm dozníval šok, nebo měl co dělat, aby se udržel vzhůru.

„Nejsem si jistý, jestli lze nalézt v asgardském právním řádu položky jako ‚proměna vládce ve zvíře‘ či ‚zničení celého Asgardu‘,“ řekl Ódin.

„Otče,“ pokusil se Thor, ale Ódin po něm jen loupl okem a pohled zabodl opět na svého nezdárného mladšího.

„Vlastně jsem si jistý. Když jsem ho psal, nepovažoval jsem za nutné zahrnovat do něj takové činy. A kdyby, stěží by se tresty za ně odbyly pouhým vězením.“

Loki nějak zapomněl reagovat. Trochu se chvěl, v očích měl vzdálený, ztracený výraz, rty úplně bílé.

„Ty namítneš,“ mávl Ódin rukou k Thorovi, „že nebýt jeho nerozvážných činů, nestál bych tu teď odpočinutý lépe než za celá staletí.“

„Našel bych i víc, čím ho hájit,“ řekl Thor. Vůbec nevypadal sebejistě, a v hlase mu vibrovala sotva znatelná, ale přeci jen nejistota.

„Vždycky jsi ho hájil,“ řekl Ódin skoro zlomyslně přemítavým způsobem. „Možná bych si to měl začít brát osobně – když ti za to stojí i ve chvíli, kdy jsi musel vlastního otce roztrhat na kusy. Zajímavá zkušenost, mimochodem.“

„Pochybuji, že by sis ji nějak zvlášť pamatoval,“ pokoušel se Thor převzít iniciativu. „Tvá síla, ztracená ve válce s temnými elfy, je zpět. To není malá zásluha.“

„Setrvám na trůně o nějaké to století víc,“ ušklíbl se Ódin posměšně. Thor rozhodně nevypadal, že by ho to mrzelo, i když se statečně snažil, aby jeho úlevný pohled působil spíše obecně optimisticky a povzbudivě. „Co si teď počneš se vší tou božskou silou, která se v tobě konečně probudila? Kdybych věděl, do jaké krajnosti je třeba tě dovést, abys byl ochotný ji konečně použít...“

„Tak mě hodíš do slunce?“ skočil mu Thor do řeči a oba se společně zasmáli nad nějakou starou vzpomínkou. „Neumím s ní dosud zacházet, ani ji vyvolat vůlí. Nějaký čas navíc... přijde vhod.“

„Midgarďane,“ obrátil Ódin svou pozornost tak náhle, až Clint málem nadskočil. „I tebe postihla Lokiho nerozvážnost. Mezi soudci je vždy zástupce lidu – přidej i ty svůj pohled smrtelné nicky.“

Clint se rozhodl nad slovníkem znovuzrozeného Ódina velkoryse mávnout rukou. „Je to váš syn,“ prohlásil proto jenom.

„To je důvod k přísnosti, ne mírnosti,“ odvětil Ódin.

Ale Clint odmítavě pohodil hlavou. „Také je bůh, rozumím tomu dobře?“ pokračoval po svém. „Přijde mi, že má přímo v popisu práce dělat problémy přiměřeného kalibru. Asi by bylo trochu trapné, kdyby třeba kradl jablka v sadu jako poslední ševcovský synek. Že z jeho činů vzešly dobré věci – to je...“ rozhodil mimoděk rukama, „to k tomu prostě patří, ne? Thor metá blesky. Loki dělá život, ehm... zajímavějším.“ Eufemismus století. „Všechny vytočí, ale vlastně těmi jeho kousky ve finále získají.“ Clint hrozně moc nechtěl nechávat Lokiho v Ódinových rukou. Soudil, že si to s ním za veškerá příkoří vyřídí raději osobně. Hodlal trousit kousavé narážky nejen během snídaní, ale i obědů a večeří nejmíň dalších sto let.

„Skutečně ho oba dva chcete nechat běžet?“ přehlédlo je pátravé oko potměšilým pohledem.

Clint rozhodil ruce. „Nestalo se to tak úplně bez příčiny, že?“ Znělo to trochu moc jako obvinění, ale protože hned nepřišel na způsob, jak ho čímkoli zmírnit, jen mu sebevědomě pohled oplácel. Koneckonců, bylo to jeho dvě oči proti jednomu.

„Chceš pro Lokiho trest?“ pokračoval Thor. „Stalo se. Magie si vyžádala cenu, která by ti mohla být dostatečnou satisfakcí.“

„Satisfakcí to nazýváš,“ opakoval Ódin. „No budiž. Pak tedy poslyšte, vy dva zastánci: odcházím navštívit svou královnu a ujistit se, že bez újmy přečkala poslední události. Ukážu vám, že nepostrádám jistou velkorysost, a nechám Lokiho ve vaší péči.“

„A maličký?“ odvážil se Clint.

„Mění se snad něco?“ houkl Ódin už jen přes rameno. „Jotunské nároky jsou oprávněné.“ A byl pryč.

„Proboha,“ zamumlal Clint a zhroutil se zmoženě vedle Lokiho. Trochu do něj šťouchl ramenem. „Jsi v pohodě?“

„Jistě,“ odpověděl Loki. „Doufám, že oceňuješ, jak jsem dokázal předobrému všeotci Ódinovi nevyložit, co si o něm myslím.“

„To oceňuji velice,“ řekl Thor a přidřepl vedle nich. „Loki... věděl jsi, že to takhle skončí? Když jsi mluvil v tom víru, o tom, že... někdy je třeba dát všechno... vlastně jsi mi řekl, co mám dělat...“

Loki k němu zdvihl oči. Trochu pobavené a ironické, hodně unavené. „Že bych tě navedl i k tomu, abys zlomil mou hůl?“ Thor se zatvářil provinile. „Ne že by to bylo tak těžké,“ zmátl je definitivně a využil Thora jako opory, když se konečně zvedal na nohy.

„My jsme se vrátili v čase?“ přeptal se Clint trochu váhavě.

„Ne, čas běžel jak náleží,“ řekl Thor a odtrhl podezřívavý pohled od Lokiho. „Tuhle moc nemám. Stvořit nový svět bylo jednodušší.“ Dobře, možná bylo lepší se neptat.

„Je moc pěkné, v jaké přátelské shodě tu postáváte,“ ozvala se Dravka a vzápětí už stála před nimi, s mečem v ruce a velmi nepřátelským pohledem v temných očích. „Ale můj pán Bagrat a dobří bojovníci jeho družiny jsou – kde? Dosud porostlí peřím, nebo už jste je rovnou zahubili? Asgarde, tvé druhé jméno je proradnost.“

„Vida, koho tu máme,“ řekl Loki. „Výhonek Jotunské chtivosti.“

Proběhl nepatrný taneček, kdy trochu se pohnula Dravka a trochu Thor, vlastně jenom tak přešlápli na místě, ale pěkně si tak vyjasnili, že na Lokiho by se sice rádo sáhlo, ale že sahat se na něj nebude.

„Možná by mohl někdo zmínit, že by to chtělo vrátit i Strange,“ řekl Clint.

„Proč si myslíš,“ nevšímal si ho ale Loki a s jízlivým úsměškem zíral na Dravku, „že bych měl mít zájem na jejich blahu? Byl jsem ochotný zničit celý svět, abych dostal maličkého. Proč si myslíš, že bych je chtěl vracet zpět? Proč si myslíš, že to neudělám znovu?“

„A uděláš?“ přeptal se Thor nenadšeně. „Nové kopí? To tě s ním snad raději utluču.“

Dravka kmitla očima ke Clintovi, zaváhala. Clint se vzchopil ke svému partu. „Jsi jediný zástupce svého lidu, který tu momentálně zůstal. Pojďme se dohodnout.“

„Nemusím tu být jediný zástupce svého lidu. Proč nepřizvat starší a moudřejší než jsem já? Doufáte, že přes svůj nedostatek zkušeností nerozpoznám past?“

„Vyslechni mě, prosím. Přišli jste sem...“

„...pro dítě.“

„A Loki už dokázal, že udělá cokoli, aby zůstalo jemu. Nevypadá to, že by změnil rozhodnutí. Myslíš, že existuje něco, co byste mu mohli nabídnout – a on to přijal – aby byl ochotný strpět předání dítěte?“

„Měl naději stát se králem,“ řekla Dravka zvolna, „a zahodil ji, když uzdravil Ódina a vyjevil svému staršímu bratru jeho božskou sílu. Co víc nabídnout?“

„Dobře. Lokiho nepřesvědčíme. Tak obráceně: Je něco, co vy byste dokázali přijmout jako satisfakci místo nedomrlého nečistokrevného mimina?“

Dravce zacukaly koutky. „Nejsi asgarďan,“ řekla však vážně, „nemůžeš mluvit jeho jménem.“

„Ať si mluví,“ utrousil Loki, „třeba z toho vážně vzejde něco užitečného.“

„Také mohu mluvit jménem otce toho dítěte,“ prohlásil Clint s jistotou. „Je to muž nesmírně bohatý a nadaný úžasným intelektem a invencí – a to mu dává obrovské možnosti. Z krátké návštěvy ve vašem světě jsem pochopil, že skrímsli vám nadělal mnoho škod. Po pravdě, ekonomika tak křehká, že ji může vykolejit jediná obluda...“ Dravka přimhouřila oči. „...což není divu, v podmínkách tak náročného světa, a taky vás není zase tak moc...“ Odkašlal si. „Chci jen říct, že někdo, kdo je skutečně hodně moc chytrý, by se vám mohl hodit. Může vám dodat zdroje energie, která pomohou nejen překlenout současné potíže, ale vyřešit je i do budoucna. Silný, udržitelný zdroj energie je něco, co by mohlo stát za úvahu, nemyslíš?“ Clint si byl jistý, že ano. Všichni stáli o silné, udržitelné zdroje energie. Starka už víc než jednou napadli, nebo se ho pokusili vykrást, uplatit, či rovnou zabít, kvůli technologii jeho reaktorů – a to bylo na Zemi, kde ani zdaleka nešlo o přežití celé populace.

Dravka se nad jeho slovy poctivě zamyslela. I když to pro ni nejspíš byla španělská vesnice. Přemýšlela nad tím, jestli jako bojovník – neklidně poklepala na jílec svého meče a mračila se, až se křivky tetování poskládaly do zcela nových obrazců – může být schopný posoudit takovou záležitost.

„Nestavíš mne před lehkou volbu,“ řekla nakonec. „Je jistá možnost, že Bagrat nebude souhlasit s mým rozhodnutím. Nicméně jsem si jistá, že král Laufey nejspíš ano. Ano, já musím být hlasem svého krále. Vždy stavěl zájmy svého lidu nad své vlastní. Souhlasím se všemi výhradami, které vyplývají z mého postavení a neoficiálnosti vyjednávání. Předložíme mu takovou nabídku. Jsem si jistá, že nebude riskovat... další konec světa.“ Ostře se na Clinta zahleděla. „Jen doufej, že tvůj přítel nepřijde s hrstí korálků, ale se skutečnou pomocí.“

Clint rozhodil rukama. „Co na to říci? Tohle by mohlo být přijatelné pro všechny! A proveditelné. Na nic lepšího asi nepřijdu.“

„Líbí se mi to,“ prohlásil Thor. „Vůbec netuším, jestli je to spravedlivé, ale jak pravíš, příteli. Mohlo by to být přijatelné.“

„Není to vůbec spravedlivé,“ řekl Loki, „protože jsem nepřijal Jotunské nároky. Ale budiž! Není mi proti srsti představa, že se situace na Jotunheimu vylepší.“

„A teď je vrať zpátky,“ řekla Dravka prudce. Loki trochu zaváhal a dívce se v návalu emocí v hlase objevil ostrý tón, sevřela jílec meče. „Dokážeš to vůbec?“




- Pokračování -