Skrímsli III. - 7.

Hlas rozumu! Je prosím mezi přítomnými hlas rozumu? Nejlépe dobrovolník...?





Clint ze sebe shodil zbytky stolu a vyskočil na nohy. Nebo spíš se ztěžka vyhrabal na nohy a nespokojeně zasykl bolestí, když ho zabolelo v naražené kostrči. V uších mu ještě zvonilo z vřeštivých ptačích výkřiků bývalých kolegů i nepřátel, když se rozhlížel kolem sebe a snažil se pochopit, co vlastně vidí; a jestli třeba nebylo lepší pod tím stolem zůstat. Z Lokiho královského apartmá se každopádně stala kůlnička na dříví. Poněkud vylidněná kůlnička, po předchozí tlačenici: zůstali přesně tři.

Jediný z Jotunů, který se nepřeměnil, byl útlý mladík se spirálovitým tetováním na tvářích. Clint už nestačil zabránit tomu, aby kusem jakéhosi dřeva nepřetáhl Lokiho přes hlavu - a Loki, už před tím se potácející a zjevně opět magicky důkladně vyčerpaný, zhadrovatěl a poskládal se k zemi.

„Přestaň!“ vykřikl Clint a modrý obr se k němu prudce otočil. Clint byl beze zbraně; Jotun měl v jedné ruce meč a ve druhé sloupek od postele, snad aby si mohl vybrat, jestli svého protivníka probodne nebo utluče. Ne že by něco z toho potřeboval. Clint měl v dobrém výhledu i to přetržené torzo asgardského vojáka, kdyby náhodou pozapomněl, jak velké šance tady má.

„Nechci ho zabít,“ štěkl ostře Jotun překvapivě vysokým hlasem, vážně to muselo být ještě mládě, ale Clint rozeznal, že je to prudkost způsobená spíše přemírou emocí posledních chvil, než momentálním vztekem. „Jen zastavit.“ Sloupek odhodil do kouta, čepel meče otřel do hedvábného závěsu a vrátil do chytu na zádech. Nevšímal si dál Clinta; sklonil se k Lokimu, opatrně ho nabral ze země a hodil si jeho tělo přes ramena. Váha to pro něj sice nebyla tak triviální jako pro Thora, ale unesl ho snadno.

„Únos?“ nadhodil Clint skoro zvědavě. Po chodbách musela být spousta stráží, byli v samém centru Asgardské říše. Byl by to byl zvláštně absurdní plán.

„Ne,“ řekl Jotun, do volné ruky popadl Lokiho berlu a vykročil ke dveřím.

„Trochu to tak vypadá.“

„Možná ho budeme potřebovat živého. Zatím nevím.“

Clint ze sebe v rychlosti oprášil zbytky bytových doplňků a rychle popoběhl ze dveří za tím pramálo sdílným chlapem. Kdekdo byl proměněný v ptáka, byly proneseny různé pochmurné narážky na blízkou katastrofu celoplanetárního rozsahu a Stark s maličkým byli v tahu. Jestli na tom samém místě, kde se prve ocitl Clint, tak z toho Stark vůbec nebude šťastný. Bylo to místo velice malebné, ale civilizační vymoženosti neznalo ani z pověstí. Clint by tam přežil, Stark možná, novorozeně stěží. Loki bez pochyb stál na počátku toho všeho a bylo rozhodně dobré neztratit ho z očí.

„Já se teda v politice nevyznám,“ začal Clint a přizpůsobil krok. „Ale tohle je doufám pořád ještě v kategorii ‚drobná rozmíška jednotlivců‘ – nedošlo k vyhlášení války mezi vašimi národy, nebo tak něco?“ V chodbě ležela další mrtvola a někde poblíž musely být zbytky té první, ale Jotun se bez váhání vydal na druhou stranu, dál od centra paláce, a mrtvými se Clint v momentální tísni zabývat nehodlal.

„Ty nejsi asgarďan,“ pohlédl na něj muž krátce. „Jsi z Midgardu...“ Nespokojeně potřásl hlavou. Jeho napjatý výraz se poněkud uvolnil, když se zamyslel nad položenou otázkou. „Nemohu mluvit za svého pána Bagrata,“ uvažoval nahlas, „ale velmi nám kladl na srdce, že mír mezi našimi národy musí být za každou cenu zachován.“ Chodba byla poměrně dlouhá. A prázdná. Všechny dveře zavřené.

„Tak to je skvělé,“ řek Clint povzbudivě a pokoušel se vypadat hodně nad věcí, jako že se neděje vůbec nic zvláštního.

„Ale mnoho našich lidí mu vyčítá přílišnou mírnost,“ nechal se muž opravdu pohnout k malé úvaze. Dokonce se slabě pousmál. „Vhodně vyvažuje prudkost královu... ale ani ten o válku nestojí. Nikdo o ni nestojí.“

Clinta s jistotou čekal brzkou bitku se strážemi, ve které se plánoval zmocnit Lokiho a někde v koutku ho – docela s chutí – trochu proplesknout, aby se probral a spravil co se dá. Jenže pořád nikde nikdo, to už bylo vážně divné. „Takže jenom drobná rozmíška. Jsme spojenci. Já se jmenuju Clint Barton.“ Nevěděl, jestli je zvykem podávat si na Jotunheimu ruce, i kdyby měl jeho nový známý nějakou volnou, ale stejně příliš nestál o stisk prstů sice štíhlých a elegantních, ale poněkud zakrvácených.

„Dravka,“ odsekl Jotun obezřetně. Dravka. To jméno znělo velice žensky. Takže ne 'odsekl'... odsekla. Clint jen polkl. Kožená zbroj byla v oblasti hrudníku trochu napěchovanější, rysy možná trochu jemnější, boky mírně oblejší – samozřejmě si uvědomoval, že i mezi lidmi jsou občas těžko rozpoznatelné exempláře, a třeba je to u Jotunů normální...

„Měli bychom to celé nějak urovnat, Dravko,“ řekl Clint. Už si víc uvědomoval detaily jejího vzezření, i když dosud neuměl číst v té příliš cizí tváři. Musela být hodně mladá. Měl by s tím počítat – i když samozřejmě pokud se stala součástí Bagratova doprovodu, nemohlo to být žádné nešikovné pubertální střevo. Odkašlal si. „A to dřív, než se Loki probere.“

Země pod nohama se jim znovu zachvěla. Nebylo to tak silné, aby se zapotáceli, ale cinkání skla a skřípění a nějaké vzdálenější výkřiky, dost možná zvenčí... kde jsou sakra všichni? Došli k širokému schodišti a po krátkém zaváhání se po něm Jotunka vydala vzhůru. Berlu strčila Clintovi do ruky, aby si mohla Lokiho přidržovat oběma rukama. Takže vážně spojenci.

„Mému strýci skutečně záleželo na tom, aby získal to dítě,“ řekla. „Jsme tu jenom kvůli němu, jakmile se o něm dozvěděl, byl jak... hm. Velmi zaujatý.“ Nepatrná stopa despektu v hlase Clintovi napověděla, že Bagratovo zaujetí nesdíleli všichni bez výjimky. „Ale nemůžu vyloučit nějakou formu dohody. Vzhledem k okolnostem...“ Vzhledem k okolnostem by těžko mohl připustit, aby odešel s prázdnýma rukama, přeložil si Clint. Jen to chce najít něco, co bude vážně stát za to. Výkupné? Odstupné? Bolestné? Samá špatná slova. Ale něco se určitě najde – k pojmenování, které neurazí nikoho ze zúčastněných, i k výměně. Jestli se Clint od Starka něco naučil, tak to byl fakt, že koupit se dá skoro všechno, a navíc to šetří dost času a starostí.

„Řekni mi něco,“ začal Clint, pak ale zamrkal a div nezakopl. „Tvůj strýc? Takže Loki je tvůj příbuzný?“

„Jsem dcera syna Bagratovy sestry,“ řekla dívka a Clint mimoděk pohnul rty, aby si to v duchu zopakoval. „Takže ano, je. Ne natolik blízký, abych váhala ho zabít – jestli ti jde o tohle.“

V další chodbě potkali dvojici služebných. Klábosily spolu o nepřítomné kolegyni, což byla patrně konstanta hovorových témat pokojských v celém vesmíru, a když je spatřily, se skoro humorně shodnými výrazy zahrnujícími vytřeštěné oči a zděšení, přitiskly se ke zdi. Clint, který nestačil vymyslet, jak se má při takovém setkání tvářit, jenom konsternovaně polohlasně zaklel. Dravka si jich nevšímala.

„Ti další mohou mít zbraně,“ ucedil Clint. „A holky spustí poplach.“

„Ať!“

„Kde vůbec jsou všichni?“ nevydržel už. „Ne že bych se potřeboval zase poprat...“

Dravka se trochu zamračila, skoro s jakousi účastí. „Tahle část paláce je málo obývaná. Asgarďané měli po poslední válce s temnými elfy obrovské ztráty.“

Clinta překvapilo, a dobře si uvědomoval, že ne poprvé, jak tihle zdánlivě primitivní barbaři ve skutečnosti vůbec nejsou hloupí. Tohle už chtělo jistou porci dobré špionážní práce, a to ani nemohli předpokládat, že jim podobná informace k něčemu bude.

„Co s ním chceš provést?“ dostal se Clint konečně k jádru věci ještě před dalším schodištěm.

„Potřebujeme prostor,“ zazněla další stručná odpověď. Začínalo to být trochu frustrující.

Jenže pak vystoupali do zahrady, kterou Clint znal už ze své úplně první návštěvy Asgardu. Vypadala úplně stejně malebná a v plném květu jako tehdy a Clintovi náhle došlo, že tu rok tím pádem netrvá stejně dlouho jako na Zemi, leda by tu vládlo věčné léto... Dravka své břemeno nechala sklouznout do trávy a pár kroků ustoupila. Zírala na Lokiho s takovou porcí očekávání, jako by se mělo každou chvílí něco stát. Narůstalo v ní napětí, které Clinta zneklidňovalo.

„Poslyš, Dravko, proč jsi se neproměnila v ptáka stejně jako ostatní?“ pokusil se trochu odlehčit situaci. A navíc ho to vážně zajímalo.

„Jsem jen velmi slabý mág,“ zamračila se a oči jí nespokojeně žhnuly, když pohledem na krátko od Lokiho kmitla ke Clintovi. „Ostatně stejně jako ty,“ dodala vyzývavě.

„Já nejsem vůbec mág,“ ujistil ji Clint. „Na Midgardu mágové běžně nejsou. Až na pár výjimek, ale opravdu jen pár.“

„Ovšem, ten váš čaroděj. Také ho to proměnilo. Lokiho hůl reagovala na magii – transformovala magickou emi... emanaci? A vrátila ji zpět obohacenou o prokletí. Něco takového.“ Znovu trhla rameny. „Je to mocný a zvláštní artefakt,“ řekla s podivnou směsicí úcty a odporu, „a strýc měl pravdu. Loki je duševně nevyrovnaný idiot. Ke škodě nás všech příliš schopný.“

„Fajn. Jak to zvrátíme?“

„Jak to mám vědět?“ utrhla se. Byla nejistá, zřejmě měla pocit, že by měla něco dělat, bojovat, cokoli... jak jen ji Clint chápal. Role toho klidného a vyjednávajícího mu momentálně vůbec nevyhovovala.

„Víš toho o magii nekonečně víc než já. Nediv se, že si dělám naděje na odpovědi.“

„Jenže Loki sáhl příliš hluboko. Využil svého spojení s duší Asgardu. Bagrat hovořil o tom, jak se oslabilo spojení Ódina, když se proměnil v havrany. Asgard se rozpadá... a až se tak stane, zmizí i duhový most. Bude velice těžké přecházet z jednoho světa do druhého. Měli bychom...“ Rozhodila rukama, nazlobeně a bezmocně. „Já nevím! Možná by pomohlo ho zabít. Někdy se s mágovou smrtí rozpadnou i jeho kouzla. Možná ho za každou cenu musíme udržet naživu, aby to mohl napravit.“

Clint se podrbal ve vlasech. „Říkáš Asgard se rozpadá - obrazně nebo doslova?“

Jotunka se zmateně zamračila. „Doslova, samozřejmě! Copak necítíš, jak se země chvěje? Přediva Ygradssilu se rozplétají.“ Znovu pohlédla na Lokiho bezvládné tělo. „A to všechno pro jedno dítě.“ Z hlasu nebylo znát, jestli to považuje za odpovídající cenu. Do podobných filosofických disputací se ale Clint pouštět nehodlal. Plánoval přijít s naprosto praktickým řešením, které by bylo výhodné pro všechny zúčastněné, snad kromě Starka, ale to byl jeho problém, že tu nebyl. Ale ještě než ho stačil své společnici vyložit, na schodišti zaduněly těžké kroky. Z loubí tvořeném křovím rozkvetlým spoustou bílých kvítků se vyřítil Thor. „Kde je Bagrat? A Strange? Potřebuju ty dva!“

„Taky někde lítají,“ řekl Clint. „Hele, napadlo mě...“

Thor se jenom bleskově sklonil k Lokimu, nespokojeně do něj šťouchnul, a už opět uháněl pryč. „Tak to tu pohlídej,“ houkl a Clint nad tou výzvou jen povytáhl obočí. On, neozbrojený pozemšťan, měl hlídat ozbrojeného Jotuna v plné síle? Nebo se to snad týkalo Lokiho? „Musíme je pochytat, nebo alespoň odklonit, než se stane...“ Thor s rozběhem skočil ze střechy a rozletěl se někam do pryč.

Dravka vstala a přešla k okraji střechy. „Podívej,“ ukázala prstem někam do vzduchu. „Mají tu strážné ghirby.“ Clint se poslušně zadíval patřičným směrem, ale neviděl nic zvláštního. Dívka přezíravě protočila oči. „Skrímsliho jsi viděl?“ přeptala se. „Ten hlídá na moři. Ghirby stráží vzduch. Jestli rozpoznají, že nejde o obyčejné ptáky, půjdou jim po krku.“

Clinta až teď napadlo, že by se možná mohl o Strange začít skutečně bát.

Něco za nimi se pohnulo. Oba se svorně otočili k Lokimu. Ten se zvedal velmi malátně, dvojici opodál jen bez zájmu přelétl pohledem, maně zašátral rukama kolem sebe.

„Hledáš něco?“ zeptal se Clint a když ho probodl vražedný pohled zelených očí, lehce pozdvihl ruce. „Poslyš, Loki, tohle zašlo moc daleko. Vyřešíme to nějakou rozumnou dohodou, jo? Mám pár dobrých nápadů.“

Jenže Loki možná nepochopil, nebo snad nevěřil, těžko říct. Možná úplně nevnímal. Napůl vstal a zapotácel se, znovu upadl na všechny čtyři. Všechno tím horší, že se to odehrávalo bez jediného hlesu, mlčky, nebylo slyšet ani jeho dech. Snad o to výrazněji zaznívaly hlasy kdesi na pozadí, z nádvoří a možná i z města, sílící zděšení, poplašná zvolání, křik... všechno věci, které v Clintovi probouzely potřebu konat a bojovat, rezonovaly tepem ve spáncích.

„Loki, poslouchej mě!“ zvýšil Clint hlas a udělal k němu pár kroků, pokusil se zachytit jeho pohled. „Spolu to vyřešíme.“

Teď už mu Loki porozuměl, tím si byl jistý. Jen pohodil hlavou a konečně se postavil na nohy, rozkymácený a nejistý jako právě narozené hříbě.

Dravka celé věci moc nepomohla, když přikročila blíž. „Čas napravit, co jsi způsobil!“ vyjela ostře, a snad aby svá slova trochu uhladila, dodala toporně: „Princi asgardský.“ Bohužel to neuměla říct ani příliš zdvořile, natož uctivě. V Lokiho lehce roztažených pažích, kterými dosud udržoval rovnováhu, se po kratičkém gestu špičkami prstů objevily dvě dlouhé dýky.

„Loki,“ řekl Clint, „Loki, mluv se mnou,“ a popošel tak, aby ho měl Loki přímo před sebou. Ten rozostřený výraz ho moc neuklidnil. „Jsi v pohodě?“

„Maličký zůstane mně,“ zachraptěl Loki. „Protože když zabiju dost svých otců,“ a i v tom napůl nepříčetném stavu dokázal dostat do hlasu slušnou porci sarkasmu, „nevezme mi ho nikdo.“

„Nemusíš nikoho zabíjet,“ řekl Clint trpělivě. Měl pocit, že má před sebou rozběsněné zvíře. „Domluvíme se. Jak už jsem zmiňoval, mám nějaké nápady, jak to...“

„Nemusím, ale mohu,“ ušklíbl se Loki. „Tahle země není mým domovem. Možná Laufeye potěší, když mu hodím k nohám její trosky.“

„Nepotěší,“ řekla Dravka suše.

Loki na ni pohlédl. „Tím lépe,“ vypravil ze sebe. „Co to může být za muže, který si nechá sebrat dítě?“ V těch slovech byla tak neuvěřitelná porce nenávisti, až se Clint pod jejím náporem skoro fyzicky otřásl. Loki nesnášel v téhle chvíli celý svět, sebe nevyjímaje, nenáviděl se za to, že tuhle situaci nenapravil dřív, než nastala – když přeci věděl, že nastane, že ho ani s vlastním dítětem nenechají být...

„Dítě a Tony jsou někde pryč,“ zkusil Clint z jiného soudku. „Potřebujeme Strange, aby je přivedl zpátky.“

„Najdu si je,“ řekl Loki.

„Tenhle svět se rozpadá,“ podotkl Clint. „Co z nich najdeš?

„Možná smrt! Pak to ale bude moje smrt!“

Země se znovu otřásla, víc, než kdykoli předtím, všichni tři se zapotáceli a Loki znovu málem upadl. Clintovi už bylo úplně jasné, že tady nemá smysl pokoušet další argumenty, jakýkoli smysl pro racionálno se Lokimu prostě vypařil z hlavy.

„Loki,“ přiblížil se Clint už na dosah. „Je takové úsloví - přátelé jsou rodina, kterou si člověk může vybrat. Čeká nás doma Natasha, Tony se přímo třese, aby tě mohl s maličkým obskakovat. Já už jsem oficiální chůva a Strange je dokonalý kmotr. Jen si představ, jaké obličeje bude dělat Rogers...“

Tohle kupodivu málem zabralo. Málem. To ticho se protáhlo na skoro celou vteřinu a Clint si stačil začít dělat naděje.

„Má satisfakce a čest na jedné straně,“ řekl Loki přemítavě a zle, „a na druhé pár stébel v podobě nejubožejších ze smrtelníků?“

„Smrt nakonec přijde pro každého,“ odsekl Clint, už poněkud umořený. „Netřeba jí chodit naproti!“

„Šanci jsi dostal, Clinte Bartone,“ prohlásila Dravka, která dosud s obdivuhodnou trpělivostí vyčkávala v pozadí. „Teď zkusíme ten druhý způsob.“ Vytáhla meč a beze spěchu kráčela kupředu. Loki se trochu přikrčil a své dýky svíral tak pevně, až měl klouby prstů celé bílé – takže úplně špatně, takhle se nedalo bojovat. Ruce mu podklesávaly, jako by je stěží unesl.

„Nemůžeš se dočkat?“ vyrazil ze sebe Loki jízlivě. „Raději mou čepelí než v troskách Asgardu? Rád ti vyhovím.“

„Odložte to ještě,“ pokoušel se Clint, ale ti dva na sebe byli zaměření veškerou svou pozorností a ani Clint nebyl tak bláhový, aby se pokoušel skákat mezi ně a chytat ostří zbraní holýma rukama. „Dravko, co se stane, když ho zabiješ?“

„Možná jeho kouzla pominou,“ odpověděla Dravka a nespouštěla oči z Lokiho.

„Co se stane s tělem Bagrata, který přestane být ptákem vysoko nad zemí?“ vychrlil ze sebe Clint a dívka se přeci jenom zarazila.

Země zaduněla, jak na ní rázně přistál Thor. „Takhle hlídáš?“ vyčetl Clintovi a opatrně odložil na zem dva spoutané havrany. I přes svázané zobáky se snažili pokřikovat a převalovali se na místě.

„Trhni si,“ zabručel Clint lehce dotčeně a poněkud ustoupil od ptáků dál. Byli nesmyslně velcí, nejméně dvojnásobně proti svým přírodním vzorům, a zobákem by zaručeně prorazili lidskou lebku a nejspíš i ocelový plát.

„Loki, přeměň Ódina zpět do jeho lidské podoby, buď tak hodný,“ řekl Thor. Neznělo to ani nazlobeně. Možná byl nepatrně udýchaný, ale klidný. Těžko říct, jestli to byla dobrá zpráva. Znamenalo to, že je ve svém necivilním, bojovém módu, plně se ovládající... schopný všeho.

„Ne,“ řekl Loki. „Proč také? Stěží poznáš rozdíl. Dělá rámus a páchá škody.“ Dravku Thorova přítomnost odvála stranou, znejistělá ustoupila a meč jí poklesl. Oba bratři teď proti sobě stáli jako dva pistolníci, a stejně jako oni ze sebe nespouštěli oči a ruce drželi tak, jako by mělo každou chvíli něco začít.

„Loki, Ódin tě potvrdil za svého syna přede všemi,“ řekl Thor vyrovnaným hlasem, „nemění se vlastně nic, stále jsi jedním z následníků trůnu. Nenič království, kterému jsi doufal vládnout!“

„To jsi řekl moc hezky,“ ušklíbl se Loki. „Jedním z následníků. Asgardští by byli celí nadšení, kdyby jim měl vládnout ledový obr.“

„Nejsi ledový obr,“ odvětil Thor. „Jsi můj bratr.“

„Udělal jsi solidní pokrok, když dojde,“ zamával si Loki rukama před obličejem, „na výraz tváře. Málem bych ti to uvěřil.“

„Clinte,“ natáhl Thor ruku, aniž odtrhl oči od Lokiho. „Tu hůl.“

Clint se zmateně rozhlédl, ale Dravka najisto udělala pár kroků, vytáhla ji z houští a hodila tak, aby vlétla Thorovi přímo do ruky. Loki upustil dýku, udělal pár bleskových gest - a hůl ve vzduchu změnila směr a zamířila k němu. Thor se z naprostého klidu bleskově vymrštil kupředu, vrhnul se za ní dlouhým skokem, ve vzduchu zachytil, přistál na krok od Lokiho – země pod jeho nohama podivně zaduněla - a bleskově ji schoval za záda, aby po ní Loki nemohl sáhnout.

„Nemůžeš ji proti mě použít!“ vyjel Loki ostře.

„Ani ty proti mě,“ odvětil Thor. „Já nejsem mág. Ptám se a vyzývám tě podruhé. Vrátíš Ódina zpět?“

„Podruhé, potřetí... omílat stále totéž jsi zdědil po něm? Ne!“

„Budiž tedy. Pak zjistíš, že jsem možná přeci dával ve škole pozor.“ Hůl zdvihl nad hlavu, pevně sevřel oběma rukama, svaly se mu na pažích napjaly... a pak ji zlomil.

Clint by mu rád věřil, že ví, co dělá. To by ale Loki nesměl vypadat tak zděšeně.

- Pokračování -