Skrímsli III. - 6.

Naštvat čaroděje se nevyplácí. 






Bagrat jakoby potemněl, tetování mu ostřeji vystoupila na modré kůži. „Myslíš snad, že z tebe nedokážu dostat, kam jsi je odeslal?“ vyrazil ostře a pod vlnou rozčilené magie Strangův plášť zavlál.

„Vůbec o tom nepochybuji,“ ujistil ho Strange, a také nepochyboval. Připadal si náhle velmi nepopulární: mířily na něj snad všechny zbraně v sále. „Smím napřed promluvit?“ opakoval mírně.

„Mluv,“ zavrčel Loki. „A začni tím, že mi stvrdíš přísahou, že jsi nezvolil místo zcela náhodně.“

„Sakra Loki,“ zamračil se Strange, „za koho mě máš? Myslíš, že po tom všem bych ho chtěl ohrozit? Nemám malou zásluhu na tom, že jste oba naživu, tak mi přiznej alespoň nějakou soudnost.“

Loki trochu poklesl. „Odpusť,“ řekl, „bojím se o něj.“

Tony měl pocit, že ti dva si přímo nahrávají. Vzduchem se vznášelo tolik rodičovské starostlivosti, až se málem nedalo dýchat. Ódin nejspíš ne, ale Bagrat tomu přeci jenom podléhal.

„Vy oba,“ obrátil se Strange na vůdce Jotunské delegace i jednookého vládce Asgardu, „jste první ve svých říších, jste mimo jiné i soudci. Soudů je třeba proto, že přes veškerou existenci zákonů a nařízení, bez kterých se království neobejdou, je třeba jednotlivé činy hodnotit a posoudit podle daných okolností, motivů a skutečných následků.“ Na okamžik se odmlčel. „Loki se rozhodl porodit dítě. Přistupoval k tomu odpovědně – našel si vhodné místo, kde o něj bylo postaráno, dělal vše, co bylo třeba, aby syn, kterého nosil pod srdcem, prospíval. Možná neměl dost informací,“ pohlédl teď přímo na Bagrata, „ale stěží mohl předpokládat, že je adoptovaný.“ Tony dobře viděl, že Strange není zdaleka tak klidný, jak se snaží vypadat. Vařil z vody; a dobře si to uvědomoval.

„Věděl, že aby mohl o svém dítěti rozhodovat, musí včas podstoupit zkoušku dospělosti. Vůbec nepochybuji, že by se ctí prošel. Zkoušku však nestačil absolvovat, protože k porodu došlo předčasně – a to tehdy, když riskoval zdraví a možná i život pro přežití Jotunheimského národa. Vytušil dobře, že jeho vlastní plány jsou v ohrožení, věděl, co všechno je v sázce. Nikdo by mu nemohl mít za zlé, kdyby zůstal v ústraní. Rozhodl se však jako skutečný potomek králů, odpovědných za svůj národ a za své spojence. A svůj úkol dotáhl do zdárného konce.“ Rozhlédl se po tvářích kolem sebe. Nečitelné. Nejspíš pro ně, rozené bojovníky, nebylo snadné zahrnout mezi proměnné tak obskurní věc, jakou je porod dítěte. Promluvil teď o něco tišeji.

„Žádám jen spravedlnost,“ řekl, „nechte Lokiho dokončit, co začal. Ať ukáže, jestli splňuje nároky dané vašimi zákony k tomu, aby byl uznám plnohodnotným mužem. Za sebe mohu říci, že už jeho dosavadní činy jsou mi dostatečným důkazem. Neváhal pomoci Midgardu. Neváhal pomoci Jotunheimu. Jeho magie je mocná a činy hodné královské krve.“

Tony jasně viděl, že Jotuni jsou jako jeden muž udolaní Strangovou argumentací. Velcí, modří, tetovaní, zubatí a jednoznačně děsiví – ale měli v sobě jistou citlivou strunu, na kterou se dalo zahrát (a kterou po nich mimochodem Loki nepochybně podědil). Bagrat byl jen úplně nepatrný kousíček od souhlasu, nejspíš by na něj stačilo jen tázavě pohlédnout.

„To Lokiho vážně přeceňuješ,“ řekl však Ódin posměšně. „Sám se jistě nestačí divit, jak ctnostně jeho chaotické činy vypadají ve správném podání. Ne – má daleko do dospělého muže.“

„Jak myslíš,“ vydechl Loki. „Jsi tak nesmyslně umanutý, zahleděný do svých nezpochybnitelných pravd. Nejspíš už jen starý, slepý blázen.“

Prudce pohnul rukama, jakási neviditelná síla ho takřka odtlačila dozadu, i když zapíral nohy do podlahy, poklesl na jedno koleno; ale to už skoro nebyl k rozeznání přes jasnou záři, kterou se rozsvítilo celé tělo a která měla ohnisko v jeho dlaních. Takřka zároveň se pohnul Strange, i on zakmital rukama a kolem Lokiho vytvořil štít, bariéru směřovanou především na Ódina, který zareagoval vzápětí a jeho kouzlo se o štít roztříštilo... ale Strange zakolísal a bylo jasné, že s Ódinovou mocí si neporadí.

Kupředu se vrhnul Thor a postavil se mezi Ódina a Lokiho. „Otče, prosím!“ zvolal. „Nezacházej příliš daleko...“

Záře kolem Lokiho se koncentrovala už zcela do jeho rukou, formovala se v nějaký podlouhlý předmět. Tony, který si dobře vybavoval nejlepší Lokiho díla, a věděl, kterých kreseb si nejvíc považuje, tušil, co nakonec uvidí. Pravou čarodějnickou hůl, berlu moci, silou protkaný předmět, který... který co?

Alespoň Bagrat že jenom se zájmem a lehce kritickým pohledem přihlížel a nepokoušel se zasahovat.

„Na to teď v žádném případě nemůže mít dost síly,“ ucedil Strange a protože Thor už byl odsunut stranou, hodil před Lokiho další štít.

„Což znamená?“ přeptal se Tony a uvažoval, jestli po Ódinovi nehodit třeba botu, protože ruce měl trapně prázdné a žádné volně se povalující předměty se tu zkrátka nevedly.

„Když něco chceš, musíš něco dát. Když nemáš dost, musíš se něčeho vzdát...“ odpověděl Strange a vzápětí zmizel z dohledu, protože Ódin přitvrdil a prudkým poryvem kouzla ho prostě odhodil. Tony sebou bleskově mrsknul za nejbližší sloup, vyčkal, než se prožene další vlna, a opatrně vyhlédl.

Loki byl rychlý. Na nohou se opravdu neudržel, seděl na zemi na patách a se skloněnou hlavou prudce oddychoval. V ruce svíral berlu, od pohledu působivý kousek kouzelnického řemesla, tmavé dřevo a zlato a velký zelený beryl na jejím vrcholu – nebo alespoň zdání toho všeho, Tony si vůbec nebyl jistý, jak reálná je věc stvořená magií.

Pak Loki prudce zdvihl hlavu. „Tvá volba,“ vykřikl a jenom nastavil berlu, když Ódin znovu zakouzlil. Teď už si čelili tváří v tvář bez štítů ze Strangovy magie či Thorových svalů. Zablesklo se, na chvíli byli nejspíš oslepení úplně všichni; a zem pod nimi se prudce otřásla, žádný malý lokální záchvěv podlahy, ale dlouhé a nekonečné vteřiny, ve kterých jako by se vlna z hlubin Asgardu přelila z jedné strany země na druhou. Když se Tonymu vzpamatovaly oslněné oči a znovu viděl, spatřil dvě věci: jednak Lokiho bezvládně ležícího pod trůnem, s berlou u ruky. A na místě Ódina stáli dva obrovští havrani, kteří zakřičeli nevábnými hlasy a vzlétli... za pár chvil prolétli otevřeným oknem a ztratili se někde venku.

První se vzpamatoval Thor. „Všichni – zastavte se!“ zakřičel, aby utišil prvotní vzedmutí obecného rozhořčení a šoku. I asgardští starší, kteří se dosud nepokoušeli vměšovat a přihlíželi se shovívavým nadhledem, náhle ožili. „Klid. Jen klid, prosím.“ Otáčel se dokola, aby mohl postupně pohlédnout na všechny. „Vy se vraťte na svá místa,“ promluvil mírně k vlastním vojákům, naježeným jako klubko dikobrazů meči a kopími. „Vy, Bagrate... nevím, jestli považujete vaši věc za dořešenou. Mohu vám zatím nabídnout pohostinství paláce a požádat vás o strpení?“

„Těžko se teď dožadovat čehokoli jiného,“ řekl Bagrat skepticky a nepříliš vzrušeně. „Konej jak umíš, princi. Ještě se uvidíme.“

„Zůstaňte v paláci, prosím,“ promluvil dál Thor ke stařešinům. „Až zjistíme, co se skutečně stalo, budeme pokračovat.“ Neradi, ale s naučenou poslušností, sklonili se před ním jako jeden muž.

Pak se Thor konečně sehnul k Lokimu. „Ty blázne,“ zavrčel a zdvihl ho do náručí tak snadno, jako by ani nic nevážil, a hodil si ho přes rameno. „Vezmi to,“ ukázal Tonymu netrpělivě a ten se jen velmi neochotně natáhl pro pohozenou berlu. Ale nekousla ho, ani neproměnila v havrana. Nedělala vůbec nic. Za chvíli už i se Strangem poklusávali palácem za rázně pochodujícím Thorem. Tentokrát skončili na místě, které nebylo Thorův pokoj, ale očividně bylo poskládané podle stejné šablony. Thor položil Lokiho na postel a zmoženě, i když byl udolaný daleko víc psychicky, než fyzicky, padl do křesla.

„To všechno se nemělo stát,“ vypravil ze sebe zlostně a udeřil pěstí do područky, až zlověstně zapraštěla.

Strange se skláněl nad Lokim a mračil se. „Je v bezvědomí,“ poznamenal. „Možná...“

„Nic mu není,“ utrhl se Thor. „Za chvíli se probere. Není to poprvé, kdy přecenil své síly při kouzlení.“ Uchechtl se beze stopy veselí. „Je to už hodně dlouhá řada let, kdy jsem ho kvůli tomu naposledy odnášel do jeho pokoje.“

Tony položil berlu na široký pracovní stůl a s jistým respektem od ní ustoupil. „Nezačal jsem krákat?“ zeptal se.

„Mektáš jako obvykle,“ utrousil Strange a zatočil prsty. Z portálu se vypotácel Clint s očima navrch hlavy, jen tak tak že neupadl na zadek.

„Co to sakra bylo?“ vypravil ze sebe.

„Kouzlo,“ řekl Strange tajuplně.

„Tohle ses naučil od Lokiho!“ obvinil ho Tony.

„Vážně? Hrůza. Snad ta nákaza nepostoupila dál. Vy dva – v pořádku?“

„Spí,“ řekl Clint. „Šťastný to tvor.“

„Nemá ještě jméno?“ zeptal se Thor a když mu odpovědělo trojí zavrtění hlavou, široce se usmál. „Fenryr!“

„To zní jako pro štěně,“ odfrknul si Tony.

„Natasha mu sveřepě říká Stephen a doufá, že se to ujme,“ ušklíbl se Clint.

„Nebo možná neujme,“ řekl Stephen Strange. „Jenom by to byla výmluva, proč mi ho dávat na hlídání.“

„Narfi,“ nedal se Thor odbýt.

„Proč by to nemohl být třeba Michael?“ Tony vůbec neměl dojem, že mu to projde.

„Protože to zní jako katolický andílek,“ odmávl to Thor. „Špatný druh boha, jestli chápeš.“

„Je zrovna na tohle pravá chvíle?“ podotkl Clint a Thor poklesl v ramenou a úsměv mu zmizel z tváře.

„Oddaluji nevyhnutelné, nejspíš. Ale beztak bych napřed potřeboval mluvit s Lokim.“

Loki se jako na povel prudce posadil.

„Odpovědi na dosah, doufejme,“ konstatoval Strange. Jenže Loki se k vysvětlování nijak neměl. Měl oči jenom pro uzlík v Clintových rukou.

„Podržel už sis ho vůbec?“ zeptal se Clint a opatrně mu ho předal. Loki na malého zíral jako uhranutý. Chvíli bylo ticho.

„Ehm,“ udělal Thor. „Loki, přes všechny rozepře, není úplně dobrý nápad nechat vládce devíti světů poletovat po Asgardu v podobě havrana.“ Loki se po něm ani neohlédl, jen vztyčil dva prsty. „Natož dvou havranů.“

„Co kdyby to byl páreček?“ zašpital Tony uhranutě a Clint si od něj nenápadně poodstoupil.

„Loki, odpověz mi.“ Nic. „Loki!“ zaburácel Thor zlostně a vyskočil na nohy. Loki na něj zpytavě pohlédl a ušklíbl se.

„Páni, hlas celý vše-otec,“ podotkl Tony.

„Ano ano, přesně vidím, jak to tu chodí. Rozhodně tu Lokiho nenechávej,“ kontroval Clint polohlasem. Tony na něj zhrozeně pohlédl.

„To jsem za něj pořád ještě odpovědný?“ Odpovědělo mu jen pokrčení ramen.

Strange přistoupil k žezlu a poklepal na něj špičkami prstů. „Dobrá práce,“ řekl. „A vůbec ne náhodou jsi ho vytvořil ve chvíli, kdy byla poblíž spousta svědků z řad Asgardských i Jotunských.“ Loki pohnul hlavou, snad na souhlas. „Nejspíš spoléháš, že se rada sejde a dojata uměleckým výkonem ti přiklepne souhlas s plnoletostí. Moc bych se divil, kdyby ti to nevyšlo.“ Loki znovu přikývl, z nějakého důvodu byl ale jeho poloúsměv čím dál strnulejší. Díval se teď jenom na dítě, pohrával si s jeho rukama. Thor se chystal znovu promluvit, ale Strange mu položil ruku na rameno a jemným tlakem ho zastrčil zpátky do křesla. „Řekneš mi, co všechno umí?“ pokračoval. „Nebo jsi musel kouzlo zaplatit svým hlasem? To si nemyslím,“ dodal uštěpačně, „už jsi ztratil rozum, a magie si zpravidla žádá jen jednu cenu.“

Loki konečně zdvihl hlavu, viditelně se snažil ovládnout. Vůbec to nebylo tak, že by se mu ruce třásly a byl na pokraji paniky, že se ve skutečnosti snažil zpracovat pořádný šok – a vůbec se mu to nedařilo. Soustředil se na malého vlastně hlavně proto, aby nezačal vyvádět. Udělal to pro něj, muselo to tak být; nemohl ho věčně schovávat a nemohl ho nechat odnést na Jotunheim. Jenže cena byla příliš vysoká. Nebyl by ji zaplatil, kdyby věděl, co přijde. Ve chvíli, kdy mu došlo, co všechno se děje, se už ale nedalo se mluvit o nějakém vědomém rozhodnutí, kouzlo bylo jako rozjetý vlak, který nešlo zastavit. Pracovaly tu síly, které ho přesahovaly tak dalece, až je nedokázal obsáhnout ani v nejdivočejších představách, natož ovládat. Chtěl zapálit svíčku o vulkán a ten mu pod rukama vybuchl.

Tony ty příznaky šoku viděl dobře, skelný pohled a ztuhlá ramena. Posadil se vedle Lokiho na postel a ruku mu v solidárním gestu položil na rameno. „Něco vymyslíme,“ řekl, „zvládneme to...“ Tím sice v seznamu útěšných frází došel až na konec, ale Loki se na něj skoro nepodíval, jen si půjčil tu ruku k vlastnímu použití a unaveně si položil Tonyho dlaň na čelo, opřel se do ní, s očima přivřenýma, jako by tak čerpal sílu.

V hlavě cítil tupý tlak. Frigga, proč u toho nebyla Frigga! Samozřejmě věděl proč, Ódin si určitě nepřál riskovat, že by se postavila za Lokiho. Dokonce i Thor skoro stál na jeho straně! Ve vědomí, že Ódin není pravý otec, cítil jakousi skoro zlomyslnou úlevu. Představa, že tím pravým otcem je Bagrat, byla příliš divná, ale aspoň nevypadal jako hlupák. Laufey jako matka – to mu naopak vůbec nedělalo dobře. Ten chlap byl tak obrovský! Navíc, jaksi mimochodem: král. Nedokázal teď úplně docenit, co všechno to mohlo znamenat. A Frigga... to prostě jenom bolelo.

Clint se Strangem se otočili oba zároveň – tohle bylo vážně trochu moc soukromé – a pohlédli svorně na Thora, který nespokojeně potřásl hlavou. „Tohle bude na dlouho,“ řekl. „Ať odsud neodchází – udělejte cokoli, ať tu zůstane, jasné? Já jdu zatím...“ Nespokojeně pohodil hlavou. „Tlumit vášně, hledat otce, co já vím! Plnit povinnosti,“ ucedil kysele. „Dostaňte z něj, co všechno se stalo. Něco se mi na tom kouzlu nelíbilo.“ Za chvíli už za sebou zavíral dveře a slyšeli jeho zvučný hlas, jak svolává stráže.

„Nevyvíjí se to moc dobře,“ řekl Clint, přešel k oknu a vyhlédl ven, ze zvyku zkoumal, kam tahle cesta vede a co by tak obnášelo se po ní vydat.

„Možná naopak,“ odvětil Strange. Usadil se na židli a zachmuřeně zíral na podlahu. „Klidně se teď může stát, že se všichni nechají přesvědčit a v míru se rozejdou. Asgardští Starší Lokiho prohlásí za muže, Jotuni vypadali, že se nechají přesvědčit – a pochybuji, že by v tom případě Ódin něco zkoušel.“

„Hmm, Ódin,“ řekl Clint pečlivě neutrálním tónem. „Loki dost přesvědčeně tvrdil, že se lidi na zvířata měnit nemohou, protože pak ztrácí rozum. Ani Ódin se nejspíš tím pádem sám zpátky nepřemění a co jestli se ukáže, že Loki ho přeměnit nechce? To by byl šrumec. Uměl bys to kouzlo zvrátit?“

„Princip,“ pohlédl na něj Strange, „princip přeměny může být různý. My ve skutečnosti moc nevíme, co se stalo.“

„Ty to nepoznáš?“ podivil se Clint.

„Ne. Vnímám, že se tu daly do pohybu mimořádné síly, to ano – jestli se to Lokimu vymkne z rukou...“ Pokrčil rameny. „Žádné ‚jestli‘. To se prostě nesmí stát. Pohnul nebem i zemí.“

„V tom případě se zamysli nad kouzlem dodávajícím duševní rovnováhu,“ zašeptal Clint a výmluvně zakoulel očima směrem k posteli s nebesy, kde se odbývala rodinná idylka. „Jediný duševně vyrovnaný je tam prcek.“

Za dveřmi se začalo něco dít. Hluk, třesklo železo, zazněly rozhořčené hlasy. Loki sjel z postele, strčil Clintovi dítě do ruky a popadl svoji berlu.

„Hlavně v klidu,“ zkusil Clint, když Strange neměl k tomu, aby začal s těmi duševní pohodu zařizujícími kouzly, a místo toho se mu kolem rukou objevily runami opředené kruhy.

Clint, s dítětem na ruce, zacouval za zcela nedostatečnou hradbu tří těl a popadl alespoň nějaký svícen... zpoza dveří se ozvalo zachroptění, zatřásly se prudkým nárazem, po dalším se rozlétly dokořán. Dovnitř prolétlo torzo asgardského vojáka provázené gejzírem krve. Vypadal víc přetrhnutý než přeseknutý, a Clint s Tonym si okamžitě odvodili, že k boji tělo na tělo tu dojít za žádnou cenu nesmí. Strange patrně uvažoval stejným směrem, protože kruhy kolem jeho rukou se znatelně zvětšily.

Vešel Bagrat, mnohem méně uhlazený než při audienci, špinavý od krve... za ním i jeho muži, zbraně v rukou připravené k boji.

„Jelikož bude Asgard zničen a devět světů rozděleno,“ nezdržoval se Bagrat a šel přímo k věci, „nejsem ochotný dělat kompromisy. Dítě půjde s námi! Hned.“

Loki divoce zavrtěl hlavou. „Ne!“ A pozdvihl svou berlu. „Myslíš, že když jsem došel tak daleko...“ zachraptěl, ale tohle byli příliš zkušení válečníci, než aby protivníkovi dávali čas na rozmyšlenou. Vrhli se kupředu všichni naráz, Strange je v prvním náporu odrazil štítem, otočil se ke Clintovi a pokusil se ho prostrčit svým portálem. Bagrat mu však proklouzl a dítě mu v poslední chvíli vyrval z ruky. Clint se nedobrovolně proletěl vzduchem a zmizel pod troskami nábytku. Tony se prosmýkl podél, předvedl nějakou stěží pochopitelnou otočku a ještě než si stačil Jotun přitisknout svůj úlovek těsněji k tělu, popadl ho sám a nešikovně se skulil na zem, v usilovné snaze uchránit své příliš křehké břemeno jakéhokoli nárazu. Strange odrazil dalšího Jotuna a znovu zakouzlil portál. Loki pak Starka, který se nemohl hned zvednout, doslova prokopl na druhou stranu.

Zazněl hlasitý povel; modří válečníci couvli. Bagrat v zuřivém gestu švihl nožem a Strange jen zamrkal, když z čepele odlétly krvavé kapky a zasáhly ho do tváře.

„Kde jsou?“ zařval. „Ty šílený... šílený blázne! Vlastní dítě chceš vzít s sebou do pekel? Já nabízím život!“

Ale Loki už na tom byl s příčetností dost špatně. Když Bagrat s posledními slovy zdvihl paži, aby vyslal kouzlo, Loki jenom napřáhl berlu. A Strange zjistil, že je něco špatně – něco jinak – že se mění, že jeho myšlenky se rozplývají... že ruce se mění v hnědá křídla, snad jestřábí? Sídlo asgardských králů se otřáslo v základech a třesklo rozbíjené sklo. Nejen on sám, i většina Jotunů se proměnila v ptáky, ti pro změnu ve velké bílé dravce s rudýma očima – s nespokojeným křikem zamířil k oknu, bylo tu příliš málo místa k tomu, aby mohli létat, pletli se jeden druhému a oháněli se po sobě zobáky – sám toužil jenom po prostoru a kořisti a dostat se dál od těch cizích tvorů.

Konečně poslední z ptáků prolétl oknem ven. Na zem se do loužiček krve pomalu snášelo pár kousků oškubaného peří.

- Pokračování -