Skrímsli III. - 5.

Někomu by se možná mohlo zdát, že se ledacos vyřešilo. Ale jak už to bývá, o to víc se jiné věci zkomplikují. 












„... nemůže být Jotun. Když umřel, vypadal normálně. Teda víme jak. Normálně.“

„Prostě je to tak, že když jsi chlap plný magie, a potřebuješ porodit, máš nejlepší změnit se na Jotuna. Dobře si to zapamatuj, Starku, určitě se ti to bude ještě hodit.“

„V mém životě dosud zela obrovská díra, ve které chyběla tahle konkrétní informace. Díky, Strangi.“

Loki otevřel oči. Oči mu padly na prázdnou dětskou postýlku. Srdce mu zaškobrtlo... monitor nad jeho hlavou zběsile zapípal.

„Hej, Loki,“ řekla Natasha a popošla tak, aby ji měl ve výhledu. V náručí držela něco hodně mrňavého a usmívala se. Dokázal vyhodnotit, že úsměv je v pořádku... a pípání disciplinovaně ztichlo.

Posadila se na okraj postele. „Zůstaň v klidu, ano? Touhle rukou nehýbat,“ dotkla se ho jemně, „máš v ní kapačku. Rozumíš mi?“ Sotva znatelně přikývl. „Dobře.“ Položila mu dítě na hruď a dokonce mu pomohla zvednout druhou ruku, aby ji kolem něj mohl ovinout.

„Čtyřicet dva centimetrů, dva a půl kila, pěkný zdravý kluk. Podle předběžných odhadů homo sapiens. Gratuluji,“ řekla. Díval se na dítě, podivně maličké, pomačkaný obličejík a z přikrývky vykukující nepravděpodobně malé pěstičky. Připadal si... vyprahlý. Vyčerpaný. Dokonale otupělý. „Pevně doufám, že neplánuješ moc brzy sourozence,“ dodala. „Nemyslím, že bychom si ten včerejšek zvládli v nejbližší době zopakovat.“

‚Včerejšek,‘ pohnul rty. Jestli byl včerejšek včera, a dnes je o den víc, tak se právě nachází na špatné planetě.

Zůstala sedět na kraji postele, snad proto, aby dítě neupustil. Podíval se na ni. „Jsme u Strange,“ odpověděla. „Pánové teď vedle uklízejí. Strange si tu zařídil bezva operační sál, ale taky potřebuje všechno to vybavení vrátit. Mimochodem je zajímavé, že existují kouzla na kdejakou ptákovinu, ale na úklidová se nějak pozapomnělo.“ Zlomyslně se pousmála. „Viděls někdy Starka s hadrem na podlahu?“ zašeptala. „Pohled pro bohy.“ Díval se dál. „Je ti mizerně, protože jsme neměli skutečnou krev na transfuzi,“ odpovídala, „jenom něco extrahovaného a domíchaného uměle vyrobenou náhražkou... zrovna jsem moc neposlouchala.“ Dobrá, ztráta krve by asi vysvětlovalo ledacos. „Jestli by tě zajímalo, v čem byl problém, tak tomu Strange říkal ‚vcestná placenta‘, nebo možná ‚předčasně se odlučující placenta‘? Vlastně asi obojí naráz. Věř mi, že nikdy nechci zjišťovat podrobnosti, takže jestli ty ano, domluv se s ním. Málem jsi kvůli tomu vykrvácel už v Jotunheimu.“ Možná ve skutečnosti ani on nestál o podrobnosti.

Usadila se pohodlněji a v zamyšlení pokývala hlavou. „Stark se málem pominul, když jsi odešel,“ mluvila teď o něco tišeji. „Ten teda vážně špatně nese prohry! Vědomí, že jsi mimo jeho dosah, na úplně jiném světě, prostě nedokázal přijmout.“ Loki sklopil oči na maličkého. Vůbec nebyl důvod přestat mu říkat maličký. Byl opravdu velmi... maličký. „Myslela jsem, že už jsem ho viděla naštvaného – ale co ten předváděl...“ Napůl pobaveně, napůl skoro s uznáním pokývala hlavou. „Křičel na Strange tak dlouho, až ho přesvědčil, že tě půjdeme hledat. Na Asgard a zpátky se náš milý čaroděj dostat dokáže, i když říkal něco jako že potom týden nezvládne ani ohřát čaj. Což by,“ zamyslela se, „mohlo souviset s absencí úklidových kouzel, když tak nad tím přemýšlím. Buď jak buď, toho vašeho Heimdalla jsme pak společnými silami přesvědčovali tak dlouho, až nakonec souhlasil – nejspíš aby nás nemusel dál poslouchat - a přenesl celou naši malou společnost na Jotunheim.“ Loki si představil, jak se Heimdall snaží vypadat nad věcí tváří v tvář tak obskurnímu spolku. Musel to být pohled pro bohy. „A tam, s dovolením, nastupuje má,“ poklepala si pochvalně na hruď, „maličkost. Vzpomínáš si, jak jsem na skrímsliho kámen připevnila ten lokátor? Pořád ještě funguje. Zaměřili jsme směr a přibližnou vzdálenost a Strange kouzlil portály, dokud jsme se netrefili přímo k vám. Slušná anabáze. Máte na Asgardu metály? Zasloužil by.“

Loki usoudil, že víc už vědět nepotřebuje, tento souhrn posledních událostí byl dostatečně vyčerpávající. Vřelé díky si Natasha domyslí, nebo jí je přednese později. A znovu odpadl.



... aby o dalších dvacet čtyři hodin zmizel. Zůstala po něm jenom rozhrabaná postel a pečlivě odpojené lékařské přístroje.

„Jedno ti říkám, Starku,“ prohlásil Strange, „moje magické baterky se zdaleka nedobily. Na další túru po několika světech si budeš muset počkat.“

„Však nic neříkám,“ řekl Tony, ale nevyslovené námitky z něj přímo přetékaly. „Jen že je to divné,“ shrnul je nakonec. „Třeba někde bloudí po ulicích a neví, jak se jmenuje.“

„Moc se díváš na filmy,“ podotkl Clint a přebral od Strange nakrmeného mrňousa. K překvapení všech s ním zacházel zdaleka nejzkušeněji. Na nejapné dotazy povzneseně odpovídal, že cirkusáci se množili jak myši a starat se museli úplně všichni.

„A před domem je na chodníku další vypálené kolo od duhového mostu,“ řekl Strange. „Někdy se budu muset zeptat Heimdalla, jestli ve volných chvílích neřádí na polích v obilí.“

„Měl bys vidět moji terasu,“ řekl Tony. „Dobře, takže šel nejspíš na Asgard. A tuším proč – hrozně zatoužil být pravým mužem. Chtěl se nechat zplnoletnit,“ dodal v odpověď zmatenému pohledu.

„A to sis ho nemohl vzít?“ utrousil Clint.

„Nepřijali by to jako platný sňatek,“ odpověděl Tony prostě a Clint mírně zezelenal.

„Počkej – vy jste vážně uvažovali...“

„Na Asgardu mu žádné nebezpečí nehrozí,“ usadil se Strange v křesle a natáhl nohy před sebe. „Však on se vrátí. A jestli ne...“ Pokrčil rameny. „Předpokládám, že se o malého postaráš.“

„Vlastně jsem ho plánoval strčit do babyboxu... dobře,“ ucouvl rychle pod intenzitou jejich pohledů, „o tomhle žádné vtipy.“

„Vtipy můžeš, až zapomenu, jaká to byla jatka,“ řekl Strange. „Vážně bych nemohl dělat porodníka. Dávám přednost pacientům v hluboce uspaném stavu. Buď ti pak poděkují, nebo si už nemohou přijít stěžovat. Nebylo to tak špatné.“

„A já že dělám blbé vtipy?“ otočil se Tony na Clinta. Než stačil Clint obratem zranit jeho city, domem se rozlehlo hromové bušení na dveře.

„Pojď dál, Thore hromovládče,“ zavolal Strange.

„Zdravím vás, přátelé,“ řekl Thor, když stanul ve dveřích. Vypadal velmi nesvůj, neusmíval se a hlavně... Tonymu chvíli trvalo, než ten rozdíl dokázal pojmenovat. Hlavně se najednou vůbec netvářil jako Avenger. Přinesl sebou zeď, tu postavil mezi sebe a zbytek světa, a ještě sveřepě koukal jinam. „To je on?“

Clint odhrnul peřinku, aby byl vidět malý obličejík. „Synovče, tohle je tvůj strejda. Strejdo, seznam se se svým sympatickým synovcem. Ha, slyšeli jste to? Věta se samými s.“

Thor převzal malého velmi opatrně, zíral na něj skoro uhranutě. „Loki,“ zavrtěl hlavou. „Pořád tomu nedokážu uvěřit.“ Zdvihl k nim potemnělý pohled. „Věděli jste to. Nic jste mi neřekli,“ konstatoval.

„Loki si to nepřál,“ řekl Tony zpříma. „Dávalo smysl tolerovat i taková přání.“

„Chápu,“ odpověděl Thor. „Beru ho sebou na Asgard.“ Už se skoro otáčel k odchodu, když vyletěli všichni naráz – Strange, Tony i Clint, a zastoupili mu cestu.

„A to je přesně ten důvod, proč ti nechtěl nic říct,“ vyjel na něj Tony. „Proč ho chceš odnést na Asgard?“

„Protože je to Ódinovo přání,“ odpověděl Thor. „To dítě je Lokiho, takže podléhá Asgardským zákonům. Ódin má právo si ho vyžádat.“

„To dítě je i moje,“ řekl Tony Stark ostře. „A já si nepřeji, abys ho odnášel kamkoli.“

„Tvoje?“ vykřikl skoro Thor; tohle s ním skutečně pohnulo, chvíli zíral na Starka jako by se nedokázal rozhodnout jestli žasnout, nebo zuřit. Potřásl hlavou. „Lepší to vyřídit rovnou a po dobrém, Anthony...“ dodal skoro prosebně. „Já pořád ještě věřím, že... že se to všechno srovná.“

„Tak tohle už znělo vážně děsivě,“ ozval se Clint. „Kde je Loki?“

Thor na něj nešťastně pohlédl. „Otec ho zadržel. Měl domluvené slyšení před radou moudrých, ale přišel pozdě, už nečekali. Svolat další chvíli trvá – ale nevím, jestli na ni vůbec dojde.“

„Půjdeme s tebou,“ prohlásil Strange. Všichni na něj pohlédli s různou měrou emocí. „Ty jako otec, já jako... no, dvorní lékař, ty jako chůva.“

„To jsem od elitního agenta docela povýšil,“ pravil Clint. „Tak laskavě počkejte, než sbalím přebalovací tašku. Před chvílí se najedl, takže... áno. Ještě ho přebalím. Drž mu hlavičku, ty nemehlo. Kolik jsi říkal, že ti je? To neumíš držet mimino?“

Thor mu dítě neobratně předal. „Ani bys nevěřil, jak snadné je vyhnout se zkušenostem s miminy, když se jen trochu snažíš.“

„Ponesu ho já,“ oznámil Clint. „Jednak jsem chůva, jednak jsi dřevo.“

„Dobře,“ souhlasil Thor ochotně. „Když může být matka chlap, co by nemohla být chůva chlap.“

„Nezvykej si,“ utrousil Clint k Tonymu. „Je to jen dočasné pověření.“

„Thore,“ řekl Tony, „už se známe nějaký ten pátek. „Všechno, co o tobě vím, mi říká, že ti můžu věřit. Jen doufám, že se nám nechystáš odtajnit nějaké své temné hlubiny duše, o kterých jsem naopak neměl vůbec tušení.“

„Tvá zmatená řeč mi napovídá,“ řekl Thor zvolna, „že zkrátka předpokládáš, že bude po tvém.“

„Je to moje dítě, sakra!“

„Jenže je to asgardské dítě,“ namítl Thor, „a na Asgardu jsi až čtvrtý v pořadí.“

„Čtvrtý? Co je to za pitomost?“

„Musíme jít,“ pohnul se Thor neklidně. „Pojďte. Věřím, že se všechno vysvětlí.“

Vcelku jim nezbývalo nic jiného.



V trůnním sále bylo dost plno a každý detail napovídal, že se právě děje něco velmi formálního, oficiálního a všestranně důležitého. Vojáci kolem brány a podél stěn stáli v přehnaně vyšponovaném pozoru ve viditelně nepohodlných, a tedy zaručeně pro zvláštní příležitosti určených uniformách. Na vyvýšeném trůně, což byla opulentní záležitost ze spousty zlata, leštěného dřeva a umělecky působivých detailů, pak seděl sám Ódin a tvářil se povzneseně. Ve výrazu tváře měl něco nesympaticky blahosklonného, co v Tonym okamžitě vyvolávalo potřebu začít se hádat.

Pod ním stál na jedné straně Loki, bledý, přepadlý a zdaleka ne v kondici, na druhé několik Jotunů. Další nemalý houf přítomných tvořili honosně odění Asgarďané, převážně pokročilejšího věku, všichni s patentem na rozum div ne tetovaným na čele. Když branou trůnního sálu prošli Thor a s ním celá pozemská výprava, Loki napřed upřel oči na malého a potom na Tonyho s trochu strašidelně výmluvným pohledem: ‚Tohle se opravdu nemělo stát.‘ A Tonymu teprve teď plně došlo, že se právě odestávají všechny Lokiho nejhorší obavy. Ódin skutečně vznáší jakési nároky. Thora skutečně ani nenapadlo se tomu vzepřít. Mohli očekávat... vlastně cokoli.

„Konečně,“ zahřměl Ódin, protože mluvit jinak nejspíš ani neuměl, i když šlo o docela jednoduché věty. „Polož ho sem,“ ukázal Clintovi na plošinu pod schody trůnu.

„Ani mě nenapadne,“ odsekl Clint. „Ještě neudrží sám teplo. Nebudu ho pokládat na studenou podlahu. Ehm. Veličenstvo.“

Ódin na něj pohlédl tak, že nebýt zmíněná podlaha zrovna z kamene, nejspíš zarazí Clinta půl metru pod zem.

„Ale můžete mě brát jako takovou autonomní ohřívací láhev,“ dodal Clint o něco pokorněji a usadil se na vymezeném místě i s dítětem. Ódin zřejmě usoudil, že by bylo pod jeho úroveň ve sporu pokračovat, a přenesl pohled k Jotunům.

„Přítomny jsou všechny strany sporu. Můžete přednést svou žádost.“

Jeden z Jotunů pokročil kupředu.

„Jmenuji se Bagrat,“ pronesl zvučným hlasem. „Ne všichni mě znají, proto poslyšte: jsem Správce. Druhý muž království Jotunheimu. Jsem ušima, hlasem i očima našeho krále, mluvím jeho pověřením a vyřizuji slepě jeho vůli.“ Na okamžik se odmlčel, aby dodal svým slovům váhu; nepatrně teď změnil tón. „Když byl před mnoha lety uzavřen mír mezi Asgardem a Jotunheimem, nebyl to mír spravedlivý. Byl to mír přemožitelů a poražených.“

„Jak jste bojovali, takový mír se uzavíral,“ pravil Ódin.

„Jotunheim přišel o mnohé. Nechci otevírat staré rány, ani připomínat, kde mnohé z mých lidí stále pálí dávné křivdy. Pravím jen toto: s válečnou kořistí zmizelo za hradbami Asgardu i dítě. Jaké bylo mé překvapení, když se ukázalo,“ upřel nyní pohled na Lokiho, „že jsi ho přijal za své, Ódine.“

Loki, ačkoli to nebylo prakticky víc možné, ještě zbledl.

„Bylo trochu nápadné, ale ne příliš, že posíláš vždy jen svého staršího syna, aby vyřizoval záležitosti mezi námi... vždy jen jeho. Nikdy ne svého mladšího. Překročil vůbec kdy hranice Jotunheimu? Obával ses, že se ozve jeho pravá krev?“

Loki nějaký nepatrný krok ustoupil, možná se jen slabě zapotácel. Tonymu to skoro rvalo srdce. Nebylo dost dobře možné zůstat nepohnutý vůči něčemu takovému, vůči tomu viditelnému šoku, který se Loki snažil zvládnout alespoň s minimální důstojností; tohle byla i pro něj hodně nečekaná rána. Dozvídat se něco takového přede všemi... z královského syna se stát adoptovanou hříčkou politických tahanic... vysvětlovalo to něco? Třeba... všechno? Tony se nedokázal zbavit dojmu, že Loki by teď potřeboval podporu nejen duševní, ale i prostou fyzickou, vážně vypadal, že se každou chvíli složí, ještě zdaleka nemohl být v pořádku – ale nedokázal vymyslet, jak něco takového provést, aby z toho nebylo solidní faux pas.

Thor se takovým uvažováním nezatěžoval. Vykročil k Lokimu a objal ho kolem ramen. „Mýlíš se,“ sdělil Bagratovi. „Byl jsem víc než jednou svědkem chvil, kdy Loki ztratil vládu nad svou magií, už když jsme byli děti, i v dospělém věku. Nikdy se ale nepřeměnil na ledového obra. Tohle,“ třepnul s ním, „je jeho pravá podoba. Jestli někde vyrůstalo jotunské dítě, není zde mezi námi.“

„To dokazuje pouze jedinou věc,“ řekl Bagrat. „A to že Ódinova magie je skutečně mocná. Přeměnil ho jako novorozence a ta přeměna je trvalá. Přesto přišla jotunská podoba vhod, že?“ dodal trochu sarkasticky a přenesl pohled znovu na Lokiho. „Donosil jsi dítě a porodil ho. To by se ti v lidské podobě stěží podařilo.“

Loki buď nechtěl, nebo nedokázal reagovat. Klepal se už docela viditelně a asi bylo dobře, že ho Thor nepouštěl.

„Loki je můj syn,“ prohlásil Ódin jednoznačně. „Ať už byl počat jeho život kdekoli.“ Jako by snad ještě bylo třeba stvrdit Bagratova slova.

„Uběhla dlouhá řada let,“ pokrčil Bagrat rameny, „nemá smysl předstírat, že by ještě někdo truchlil. Přeměnils ho, vychoval. Svou krev zapřít nedokázal a mág je docela obstojný – alespoň tohle dědictví přetrvalo.“

„A teď sis přišel pro svou satisfakci,“ promluvil náhle Loki. Hlas měl chraplavý, Tonymu až přeběhl mráz po zádech z toho ovládaného proudu nečitelných emocí. „Přišli jste o dítě, chceš za něj jiné.“

„Přesně tak,“ uklonil se mírně Bagrat. „Nemusíš se obávat, že by se mu děla nějaká příkoří. Čeká ho život v paláci v kruhu příbuzných.“

„Je to poloviční člověk, Bagrate,“ vyslovil Loki naléhavě. „Nepřežije na Jotunheimu. Nezvládne zimu, neustojí půtky vrstevníků. Poloviční člověk a z druhé půlky kdo ví co, stěží ledový obr! To nemohu přijmout.“

„O tom ale ty nerozhoduješ, Loki,“ zarazil ho Ódin.

„Ty... nejsi můj otec,“ vyrazil ze sebe Loki. „Nemáš právo!“

„Tak snadno se z rodinných svazků nevyvlékneš,“ řekl Bagrat. „Je to tvůj otec... a já také.“

Tony právě zjistil, že by vlastně také potřeboval, aby ho někdo podepřel, a nejlíp nechal vyplakat. Tohle už začínalo být příliš absurdní... a určitě by se i dobře bavil, kdyby uprostřed toho všeho nebylo jeho vlastní dítě.

„Opravdu?“ Loki se vztekle vymanil z Thorových rukou. „A matka? Ta je kde? Nebo jsem se také narodil muži, aby byla kontinuita zachována?“

„Narodil ses králi Laufeyovi,“ řekl Bagrat. „Je mi líto, že se to musíš dozvídat takhle.“

„Skvělé,“ vydechl Loki, „někdy si zkusím namalovat graf. Matka a tři otcové, nebo dvě matky a dva otcové? Nebo se dozvíme, že ani Frigga není ženské jméno? A všichni si tak jistí, že mají co mluvit do mých záležitostí.“

„Nejsi dosud mužem ani podle Jotunských, ani podle Asgardských zákonů,“ zaburácel Ódin.

„Zajímavé, že to zmiňuješ,“ vyjel Loki. „Protože ta zkouška již měla proběhnout, že? To tys ji zdržel, znemožnil – to je ale vážně ubohá taktika.“

„Dovolte mi promluvit,“ řekl Thor ostře. „Bagrate, chci, abys věděl, že Loki je můj bratr, a tak to i zůstane.“ Bagrat se mírně souhlasně poklonil. „Dovoláváš se starých křivd, ale bojoval jsem po vašem boku, kdykoli jste zavolali, a mnohokrát pomohl ochránit vaše hranice. Nyní naposledy jsme spolu přemohli skrímsliho, a odeslali ho do temného Helheimu, a Lokiho úloha nebyla malá. Na nás všechny zaútočili odpadlíci, toužící zmocnit se trůnu i za cenu životů vlastních lidí, a společně jsme je přemohli. Mluvíš o příkořích, ale žijeme v míru, bojujeme bok po boku. Není proč odtrhávat další dítě od jeho rodičů a sypat tak sůl do starých ran.“

„Thore, vážím si tě nesmírně jako bojovníka,“ pravil Bagrat, „ale jsi jen Ódinova prodloužená paže, jsi zbraň. Nebýt přiměřeně silného Jotunheimu, vlčí lidé, sněžné přízraky, všechno, co sužuje ledové pláně, stáhlo by se k hranicím Asgardu a obtěžovalo vaše vlastní vojáky. Tvůj otec nám dává přesně tolik pomoci, abychom přežili. Nejsem ochoten v tom vidět projev přátelství, pouze pragmatismu.“

„K čemu ti pak bude to dítě?“ naléhal Thor.

„Budu ho mít, Thore Ódinsone,“ odvětil Bagrat. „Je to má krev. Vychovám ho po jotunském způsobu. Bude to záruka dobrých vztahů, naplnění dávné touhy i spravedlnost.“

„Nevidím důvod ti nevyhovět, Laufeyův hlase,“ řekl Ódin. „Možná mi pak budeš méně křivdit, až budeš vyprávět o asgardských činech na jotunheimské půdě. Považuji si míru mezi námi.“

„Ne,“ řekl Loki. „Ne. Prostě ne.“

Thor se po něm trochu bezmocně ohlédl.

„Pořád si myslím, že bych k tomu měl mít co říct,“ zvolal Tony Stark a pokročil kupředu. „Co je to za pitomé zákony, že rozhodují dědci o vnucích?“

„A ty jsi kdo?“ zeptal se Bagrat. „Možná se ani nemusím ptát. Člověk, midgardská jepice. Loki vážně nemá rozum.“

„Přesto ta jepice dala život dítěti, a – kupodivu – se ho teď nechce vzdát pro nějaké stovky let staré tahanice,“ odsekl Tony.

„Chápu,“ pravil Jotun a Tony měl dojem, že v rudých očích rozeznává skutečnou účast. „Ale tohle jsou záležitosti, které tě příliš přesahují, člověče. Nechat ho mezi lidmi by bylo nesmyslné plýtvání.“

Nakročil ke Clintovi, ale Loki mezi ně skočil jako blesk. V rukou se mu objevily jeho dlouhé dýky. „Já to nepřipustím,“ vypravil ze sebe.

„A já s tebou nebudu bojovat, synu,“ opáčil Bagrat. „Tolik cti mi ještě zbylo. Sotva se držíš na nohou.“

Tony se okamžitě postavil Lokimu po bok, i když to bylo asi vážně trochu směšné. Měl si najít dost času, aby před odchodem popadl svůj oblek. Reaktor na jeho hrudi sice uměl vypálit pořádnou ránu, ale bohužel jen jednu.

Stejně tak se ale k boji hotovil Jotunský doprovod a s hlasitým dupáním přibíhala Ódinova stráž. Nezdálo se, že by byl Loki schopný ustoupit. Dost možná budou bojovat prostě proti všem... a bude to rychlé. Nebo možná ne úplně rychlé, protože s krajní neochotou, váhavě a velice nešťastně, ale zcela jednoznačně, se jim postavil po boku i Thor, ať už mu šlo o cokoli. Rychlé nebo pomalé – ale zaručeně velice ošklivé.

Situaci kupodivu rozetnul Strange, který dosud jen tiše postával v pozadí. Nenápadně přešel ke Clintovi, který zatím vstal a s dítětem v náručí couval od toho bojovně naladěného houfku; rychle zakroužil portál a Clinta beze všech cavyků prohodil skrz. Ódin prudce trhnul rukou a portál uzavřel dřív, než jím stačil projít i Strange – a trochu zaskočený čaroděj se rychle začal tvářit, že sám vlastně odejít ani nechtěl.

„Není proč bojovat,“ prohlásil, „protože předmět sporu se nám trochu zaběhl. Vhodná chvíle vychladnout.“ Nikdo nevypadal, že by se chystal vychladnout. Proti Strangovi mířila opravdu veliká spousta zbraní. Trochu si odkašlal. „Mohl bych něco navrhnout?“ 

- Pokračování -