Jak to mělo být

Neměla jsem dostatečný elán, ani dobrý nápad, jak dát dohromady skutečné "fix it" po posledním díle Avengers. Ale mikropovídce jsem neodolala...
Dost nemilosrdně spoléhá na to, že si tamtu scénu pamatujete. (Jako by se snad dala zapomenout.)  

„Teserakt. Nebo bratrova smrt.“

Thanos byl plný dychtivosti – tajené, skrývané lačnosti, ze které Lokimu trnulo za krkem a dělalo se mu špatně od žaludku – nikdo by neměl být schopný tak bezohledné urputnosti. Schopnost jít za svým cílem byla jistě chvályhodná, ale Thanos pojmu přes mrtvoly dával nový rozměr.

Asgarďané leželi všude kolem, mrtví, umírající, krváceli a dusili se ve zkaženém vzduchu rozbité lodi. Loki se na ně snažil nemyslet, ale bylo to skoro nemožné. Byli to jeho lidé. Všechno, co zbylo z Asgardu, jeho paměť, současnost, budoucnost. Tohle byl Asgard... Zůstane princem bez království.

A pak tu byl samozřejmě Thor.

A pak tu byla půlka vesmíru.

Thor, nebo půlka vesmíru.

Loki se pousmál, protože Thanos se také usmíval, a Loki by nikdy nebyl ochotný být tím, kdo vypadá poražený.

Stvůry Černého Řádu, jak si říkali Thanosovi poskoci, stáli kolem něj a každý z nich ho mohl snadno zabít. Byla to tak neuvěřitelně špatně rozehraná situace, až se beznadějí tajil dech. Blízkost smrti vnímal s intenzitou, která mu podlamovala kolena. I jeho bratr... vypadal příšerně. Rval se celou svou mocí, ale  nestačilo to a teď jen zvadle visel v Thanosových rukou, napůl mimo sebe. Loki na tom byl naopak docela dobře – šetřili ho. Věděl proč, věděli to i oni, dojemná shoda a zájmy.

Thor, nebo zbytek vesmíru.

Pohlédl Thanosovi do očí.

„Už víš, co si zvolíš?“ vyslovil Titán zvolna. Byl úžasně nad věcí, sršelo z něj sebevědomí. Necítil pochyby, nebál se, že by mu jeho plán nevyšel. Spoléhal na slabost, které sám nepodléhal, vystavěl na ní svůj tak trapně spolehlivý plán. Bavil se. Všechno se v Lokim vzpíralo možnosti, že by nechal zvítězit takového bastarda.

„Ano, vím,“ odpověděl Loki a poprvé v životě si přál být přesně taková zrůda, za jakou ho mnozí měli. „Vždycky jsem dával přednost zelené.“

Vzduchem zavibroval řev a zelené monstrum se vrhlo Thanosovi na záda. I Loki skočil, popadl Thora a využil setrvačnost skoku k tomu, aby je dostal alespoň dva tři kroky stranou. „Odpusť, bratře,“ drmolil chvatně, „nejde to jinak – nemohu – nesmím...“

Byl to příliš ubohý úkryt za hromádkou trosek, jenom fakt, že pozornost všech ostatních se nechala svést Hulkovým útokem, je dosud chránila.

Loki hmátl do vzduchu a v rukou se mu objevila modrá krychle.

„Ty mizero,“ vydechl Thor chabě. Loki se ale nezdržoval vysvětlováním, omluvami ani obhajobou. I v nejlepším případě měl jenom pár vteřin, Hulk nemohl mít proti Thanosovi šanci, za chvíli se vzpamatují i bojovníci.  

Loki už kdysi s teseraktem pracoval. Neuměl rozbít tu modrou schránku a beztak si nebyl jistý, jestli by kámen prostoru dokázal udržet v ruce. Ale kromě teseraktu měl kdysi v držení i kámen mysli. Moc rád by vmetl Thanosovi do tváře, že to on byl prvním, kdo ovládl dva kameny naráz! I když oslabené, schopné přes své schránky využít jen zlomek moci... dobře, asi se to nepočítalo.

Ale přesto: pocítil jejich moc, okusil ji, využil - a hodně o nich přemýšlel. Byl si jistý, že dnes by je i v jejich oslabené podobě dokázal využít mnohem efektivněji. Tahle jediná ubohá naděje teď stála za tou směšnou parodií plánu a veškerou snahou. Proto obětoval Hulka a riskoval Thanosův hněv. Pokud měl volit mezi bratrem a vesmírem, tak se zkrátka odmítal takové volby účastnit.

Svíral kostku v rukou a druhou držel Thora. Upíral na kámen všechnu svou pozornost a sílu, věděl, že po tomhle nebude schopný magie možná celé týdny, ale na tom už vážně nezáleželo. Jestli se mu to nepodaří, jeho život se bude počítat maximálně v minutách – pokud bude Thanos milosrdný a jenom ho zabije.

„Věř mi,“ zašeptal Loki ještě a svět zčernal. Nějaká hrozná síla mu rvala Thora z rukou, neměl šanci ho udržet. Teserakt ho probodl tisícem čepelí, ostře z dlaně pronikaly do těla, do hlavy, do špiček prstů, ne snad že by se kámen vzpíral, jen byl zkrátka příliš silný. Prostě být jinde! Co už jiného může člověk chtít po kameni prostoru? Vždyť už se to jednou podařilo, ne tak dávno, když prchal z bortícího se Asgardu. I když tenkrát se dala vzdálenost měřit ve stovkách kilometrů, ne bilionech...

A vesmír se ušklíbl a pohrdavě ho vyplivnul do zelené trávy.

Postávali či seděli tam Strange, Iron Man, ta mrcha Natasha a Barton, a ještě pár dalších, v kruhu kolem, jako by už na něj čekali. Strnul, ani se nedokázal zdvihnout na nohy. Že byl na Zemi, to mu došlo rychle. Ale tohle...? Měli tam rozložený piknikový koš. Někdo dokonce donesl termosku a rozléval čaj.

„Je Thanos mrtvý?“ štěkl Strange. „No tak, rychle. Zabil jsi ho?“

„Nezabil,“ vydechl Loki.

„Krucinál,“ zaklel Iron Man, „kolikátý to byl pokus, šestnáctý?“

„Musíme najít jiný okamžik,“ řekla Natasha. „Nezvládne to.“

„Zvládne,“ řekl Thor a Loki se prudce překulil a vytřeštil oči na svého bratra. Vypadal... jinak. Měl znovu dvě oči a v ruce obrovskou sekeru. Přidřepl k němu a položil Lokimu ruku na rameno. „Bratře,“ řekl hlasem, ve kterém Loki rozpoznal znepokojující porci dojetí. „Je mi líto, ale musíš tam zpět. Zkus nezapomenout, prosím. Zatím nejblíž jsi se dostal, když jsi Thanosovi slíbil věrnost...“

„Thore, už jsme to probírali. Nebude si to pamatovat,“ řekl Strange trpělivě.

„Třeba bude, alespoň něco málo,“ řekl Thor a nespouštěl pohled z Lokiho. „Vždyť pokaždé se to stalo jinak. Stačí když zůstane stín myšlenky, letmý nápad... zabij Thanose, Loki. Jiný okamžik v čase,“ dodal o hodně tišeji, „kdy bych ti mohl zachránit život, jsme nenašli. Bojuj, bratříčku.“

A Strange zakomíhal rukama a poslední, co Loki uviděl, bylo zelené světlo kamene času.

„Mocný Thanosi. Já, Loki...“ Loki kráčel kupředu s podivně snovým pocitem neskutečna. Jako by tohle byl okamžik, který už prožil, možná tisíckrát, tíha u srdce a vědomí neodvratného konce. Obrovská touha žít. Ta nemožnost – přežít. „...princ Asgardský...“ Pohlédl na spoutaného Thora, jeho rozběsněný pohled plný významů. „Ódinson... právoplatný král Jotunheimu, bůh lsti a falše,“ musel blíž, musel vystihnout ten správný okamžik, jinak zoufalství, jaké vzkřikne celým vesmírem, padne na jeho hlavu. „Ti tímto slibuji svou nehynoucí věrnost.“ A mírně se uklonil.

„Nehynoucí? Měl bys svá slova volit opatrně,“ řekl Thanos a hleděl zpytavě na Lokiho.

„Zde důkaz mé dobré vůle,“ zdvihl Loki velmi pomalu pravou ruku a zableskla se v ní modře opalizující čepel. „Hle, zbraň trpaslíků z Nidavelliru. Není živé bytosti ve vesmíru, kterou by nedokázala zabít.“

Thanos, mírně zaujatý, napřáhl ruku – ano, tu s rukavicí – takže již nesvíral pěst... a Loki vyrazil levačkou, rychlý jako myšlenka, se skutečnou čepelí trpaslíků z Nidavelliru. Zaplatil za ni tenkrát mnoho. A dnes, když se čepel ponořila do Thanosova krku, vedená mocnou silou Lokiho Ódinsona... paží, která sice nebyla zdaleka tak silná, jako by mohla být třeba Thorova, ale pořád ještě byl bůh! - a  Thanos zařval, strašlivý chroptivý ryk, už věděl, že naplnil svůj osud.

Schytal to na všechny způsoby, magicky, něčím tvrdým přes hlavu a ten třetí bastard vystřelil, kdo ví, který z nich mu skočil na záda. Naopak Thorovi, když si ho Maw konečně přestal všímat, se konečně podařilo odhodit svá pouta.

Loki tlumeně zasténal pod tím náporem, stěží stačil kompenzovat jednotlivé útoky. Uvnitř sebe křičel šíleným, vítězným rykem. Vyhmátl slabé místo mocného titána a teď ho polila sprška horké krve tryskající z tepny na jeho krku. Toho už nikdo nezachrání.

Ne, když vzápětí loď explodovala.

Už se ani nestačil nadechnout.

„Dobrá práce, Loki,“ zaslechl hlas, který snad patřil tomu pozemskému čaroději... tady? Zvláštní halucinace. „Dokázal jsi to. Neobávej se ničeho!“ A teď v něm snad zazněl – smích...? Kusy trosek se rozlétly do prostoru a do kůže se mu zakousl chlad vesmíru. Nebylo to poprvé, ale... ale ten vzdálený hlas říkal ještě něco a Loki se mimoděk usmál. Možná to přeci jenom stálo za to.

„Přátelé jsou blízko, najdeme vás, Loki!

Teď, když máme znovu budoucnost.“

- Konec -