Skrímsli III. - 4.

Co jen říci k dnešní kapitole... muselo to jednou přijít. ;-)

První se vzpamatoval Thor. Jen pohodil hlavou a v očích se mu divoce zablesklo vidinou nadcházejícího boje. Vyskočil na nohy a s heroickým řevem se obořil na nejbližší Jotuny. Ti pod údery jeho kladiva hbitě kouzlili štíty, o mnoho slabší, než jaké předvedl Bagrat, a ne zcela neprostupné. Stačily ale, aby Thora zaměstnali a zpomalili, nenechali se snadno udolat. Stále znovu se pokoušeli svého asgardského protivníka znehybnit poryvy černého ledu, byli sehraní a obratně ho oddělili od ostatních.

Lokimu se skoro podařilo vstát; když se k němu dostali, už alespoň klečel na kolenou. Bagrat křičel něco o zrádcích, rozzuřený k nepříčetnosti se oháněl mečem jako bůh pomsty. Bohužel se brzy ukázalo, že jejich troufalost neposiluje jenom zřejmá přesila; meče a černý led nebyly to hlavní, s čím přišli bojovat. Zazněl povel a ledoví obři, kteří dotírali na Thora, svorně ucouvli. Loki měl v dokonalém výhledu jednoho z nich, který z bezpečné vzdálenosti namířil blasterové kopí a širokým, podivně ostře žlutým paprskem zasáhl Thora do prsou. Rána to byla pořádná, odhodila ho několik kroků dozadu... na samý okraj srázu. Thor ještě zavrávoral, kameny pod nohama se mu drolily, podklouzla mu noha... rozhodil rukama – a padal.

Loki neměl čas dělat si starosti. Byl nejdál a zatím měl proti sobě pouhé dva nebo tři protivníky, terén nebyl příznivý pro rychlé přesuny a dřív k němu zkrátka nestačili doběhnout. Prvního srazil poryvem magie, druhému podřízl hrdlo, dokonce se mu podařilo uhnout před sprškou horké, temné krve... maně ho napadlo, že ani neví, jakou má barvu, to až na sněhu vynikla – temná, velice temná rudá. Dalšího ho zbavil Bagrat, Loki se pokusil couvnout ke skále, aby si kryl záda, ale mužů bylo víc, než se zdálo na počátku, a neměl čas přemýšlet už vůbec nad ničím. Byl zvyklý v boji spoléhat na svou obratnost, tedy přesně to, co teď neměl. Scházela mu skutečná hrubá síla a ledoví obři byli vysocí a silní prakticky jako asgarďané. Skoro s jakýmsi udiveným odstupem pozoroval sám sebe, jak odráží jednotlivé útoky, jak je postupně zatlačován mezi rozeklané kamení, jak se další nepřítel dostane vždy o kousek blíž. Bagrat bojoval s neuvěřitelným nasazením, ale proti takové přesile nemohli mít ve dvou šanci... kdo ví proč se Thorovi nepodařilo vrátit, možná ho zasypalo kamení...?

My prohrajeme, uvědomoval si Loki s údivem, zatímco uhýbal šlahounům černého ledu, které mu chňapaly po nohách, prohrajeme kvůli nějakým zdejším žabomyším válečkám, kdo příčetný může stát o vládu nad hromadou ledu? Kdo příčetný o královskou korunu stojí tak moc, aby riskoval skrímsliho zničující tažení? Muži s kopím se zřejmě podařilo konečně znovu nabít, první ráně Bagrat uhnul, ale v útesu se rozběhly praskliny a jeho okraj se začal pomalu překlápět do moře, bylo to štěstí v neštěstí, malé oddálení nevyhnutelného... od bortícího se okraje se snažili dostat pryč úplně všichni, na chvíli museli zapomenout na boj.

Zázrak, uvědomoval si Loki, pracně se plahočící přes kamení, teď už pomůže jedině zázrak.

Zázrak měl podobu důvěrně známého portálu ze zlatých jisker, což prostě nemohlo být žádným způsobem možné – Loki vážně uvažoval, jestli nemá halucinace. Také si stačil uvědomit, že z portálu vybíhá několik postav, s viditelnou praxí se rychle orientujících v situaci, protože každý z nich se okamžitě pustil do boje.

Další podříznutý krk... Loki odkopl mrtvé tělo a napůl se zhroutil na kamenitou zem. Konečně měl okamžik na vydechnutí a mohl se rozhlédnout. Natasha s Clintem už byli prakticky u něj, cíleně k sobě stahovali jeho nepřátele. Byl jim za to hluboce a neskonale vděčný. Iron Man vylétl jen o chvíli později a jeho repulsory nadělaly v řadách ledových obrů nepříjemnou paseku. Bagrat rychle pochopil, odkud vítr vane, a byl dostatečně chytrý, aby na sebe Avengery dokázal upozornit. Za okamžik už bojoval bok po boku s Rogersem, jako by celý život nedělali nic jiného.

Drtivá prohra se začínala měnit ve – vítězství? Rychlé a snadné. Loki se uchechtl a pomalu se poskládal k zemi. Miloval zázraky. Tenhle si vychutnával s obzvláštním potěšením, plný divoké radosti a pocitu, že se právě znovu narodil. Pak mu výhled zakryla nějaká postava: málem toho chlapa sejmul, než si uvědomil, že je to Strange.

„Ty máš takovou kliku,“ řekl čaroděj a sejmul vlastním kouzlem Jotuna, který se plížil kolem balvanu.

„Přímo božskou,“ uchechtl se Loki chraplavě.

„To ještě uvidíme. Jsi zraněný?“

„Nic mi není,“ odvětil Loki a trochu překvapeně se zadíval na krvácející paži, kterou Strange bez poznámek v rychlosti prohlédl a stáhl provizorním ovinadlem.

„A vy jste kdo,“ ozvalo se náhle ostrým hlasem a čísi paže Strange zvedla na nohy. Vzápětí už si zírali do očí s rozzuřeným Jotunem.

„Jen klid,“ ukázal mu Strange prázdné ruce. „Vy jste přeci bojoval s námi. Chci mu pomoct.“

Loki měl konečně možnost zkroutit se kolem svého rozbolavělého břicha a chvíli si jen tiše rozdýchávat další poryv křečí. Jednu nohu mu ještě držel černý led, už znehybnělý a vytuhlý, když zemřel ten, jehož vůle ho poháněla vpřed. Snažil se na ten detail soustředit, ale moc to nešlo. Tak se jenom několikerým kopnutím uvolnil a bez opory sklouznul po kameni níž.

„Jste snad – lékař?“ Bagrat se trochu ušklíbl. „Nebo přímo porodní bába?“

„I to, když bude potřeba,“ řekl Strange klidně.

„Promluvíme si,“ oznámil Bagrat a doslova poponesl Strange o kousek dál. Jenže to Lokiho příliš nezajímalo. Vlastně ani finále boje ho nezajímalo – bylo rozhodnuto od první chvíle, protože tak už to mají zázraky v popisu práce. A protože slyšel povědomé zaburácení Thorova hlasu a třesk jeho blesku, ani tam si nemusel dělat přehnané starosti. Dobrá příležitost se tiše kroutit nad vlastními bolístkami.

„Hej, Loki,“ ucítil na čele dotek malé dlaně a zamžoural po tváři, která se nad ním skláněla tentokrát. Hned ji nemohl poznat a málem se znovu pokoušel vzchopit k obraně, ale včas mu došlo, že to skutečně je Natasha. Stejně jako ostatní magií či vhodným původem nevyztužení pozemšťané měla na tváři masku, aby mohla lépe dýchat, a zakrytý každičký kousek těla. I tak budou muset brzy odejít – byla tu zkrátka příliš velká zima. Optimisticky předpokládal, že když už se tak namáhali, vezmou ho sebou. „Ty máš vážně kliku,“ řekla a Lokiho to trochu zmátlo. Měl dojem, že tohle už od někoho slyšel. „Strange prováděl psí kusy, abychom se sem dostali... hej, hej! Neusínej. Moc zima i na tebe.“

Ale Loki nechtěl spát, chtěl si jen v tichosti a soukromí za zavřenýma očima užívat své malé peklo. Teď už to skutečně bolelo – hodně. Slyšel svůj vlastní hlas tlumeně zasténat bolestí, okolní svět se ztrácel v nějakém nedůležitém a obecně nezajímavém daleko, vadilo mu všechno, to už na něj zase někdo mluví?

„Strangi! Doktore!“ Natashin hlas měl v sobě jistou porci paniky, která ho na chvíli zaujala. Takhle ji neznal. Kdyby věděl, co se děje, určitě by si ji pak za to mohl dobírat nejmíň celý další týden. „Loki krvácí – tím myslím, krvácí opravdu hodně,“ sdělovala někomu.

„Nemůžeme to řešit tady,“ odpovídal Strange, „Bagrate, bereme ho sebou – Starku, okamžitě sem!“

„Odnesu ho,“ zaslechl i Thorův hlas a chvíli přemýšlel, co je na tom špatně. Prudce otevřel oči a popadl Thora za paži dřív, než stačila být zasunuta pod jeho záda.

„Musíš – vyřídit skrímsliho,“ vypravil ze sebe. „Najdi... kámen...“

„Kámen mám,“ odsekl Thor a v hlase mu zněla neskrývaná úzkost. „To má čas, teď musíme...“

„Nemá,“ přerušil ho Loki. „S Bagratem to dokážete.“ Natasha měla pravdu. Byla tu moc zima i na něj. Soustředil se a snažil se zřetelně artikulovat. „Ať spolkne ten kámen. Přes duhový most... do Helheimu. Půjde to. Vím to. Musíš... jde o celou zemi...“

Thor polkl. „Dobře,“ řekl a vstal.

„Bagrate!“ zakřičel. „Skrímsliho probudil ten útes, co mu spadnul na hlavu. Pojď mi předvést, jak dobrý jsi čaroděj!“

Loki se slabě pousmál a z nějakého důvodu skoro doufal, že teď už ho nechají být. Jeho bolest byla jenom jeho. Nestál o svědky, nestál o další řeči. Jenže jednoho otravu vystřídal další.

„Měli jsme domluvu, kamaráde,“ řekl Stark, a protože měl na sobě ironmanské brnění, snadno Lokiho zdvihl do náručí. „Nebudeš se nikam vytrácet.“ Opírat se hlavou o železo nebyla zdaleka tak pohodlné, jako když mohl spočinout na Thorově živém a hřejícím rameni.

„Já se přeci nevytratil,“ řekl Loki a zaťal zuby s dalším poryvem křečí. „Věděl jsi, kam jdu.“

„Nevymlouvej se... Clinte, padáme!“

„Však jsi mě našel,“ řekl Loki.

„Koneckonců to byla moje část úmluvy,“ řekl Tony. „Proboha... Strangi –„

„Ano, já vím. Pospícháme, jasný? Kapitáne, odcházíme okamžitě!“

Trocha zlata a teplo, teplo tak úžasné, až zabolelo na každém kousku kůže, nekonečno drobných ostrých jehliček, vzduch náhle podivně hutný a vlahý, snadný k nadechnutí. Úleva kratičká, ale k zbláznění skvělá. Napadlo ho, že by si ji chtěl zapamatovat, později se k ní vrátit a patřičně si ji vychutnat.

„Polož ho sem... když jsem říkal klidový režim, myslel jsem klidový režim. Ne heroickou bitvu proti přesile ledových obrů,“ vykládal Strange, ale byla to jen slova, oddaloval jimi vlastní nepokoj, to ještě Loki vnímal. Ale týkalo se ho snad něco z toho? Netýkalo.

„Maličký je... živý,“ vydechl Loki, protože měl pocit, že by to měli vědět.

„Co říkal?“

„Že je malý naživu,“ tlumočil Tony.

„To rád slyším,“ ucedil Strange. „Porodu dám přednost.“

„Porodu...?“ Tonymu trochu přeskočil hlas. „Nejde to ještě nějak...?“

„Ne.“

„Má čas nejméně tři týdny!“

„To je náš poslední problém. Jestli máme zachránit oba, musí to být fofr. Natasho, dones krev – ano, vím! Samozřejmě, že ji mám připravenou!“ Loki otevřel oči a s mírným zájmem se zadíval na intarzovaný strop. „Nespleteš to. Jsou ty pytlíky s velkým nápisem LOKI.“ U Strange ve Svatyni se většinou cítil dobře. Teď se vůbec necítil dobře. Ale stejně bylo dobré být znovu na Zemi... určitě to bylo dobré, vybavoval si, že to tak chtěl, takže k tomu měl nepochybně dobré důvody. Kdyby jen pořád někdo nemluvil.

„Starku, tebe vnímá nejlíp. Musíš ho přesvědčit.“

„Loki, hej, Loki,“ skláněl se nad ním znovu Stark. Loki se zadíval do těch hnědých očí. „Soustřeď se. Poslouchej můj hlas.“

„Poslouchám,“ vydechl. Tonyho hlas měl rád – skutečně rád. Uměl mu proniknout pod kůži. Bylo snadné mu podlehnout. I když zrovna teď, právě v téhle chvíli... nedokázal nevykřiknout ostrou bolestí. Zrovna v téhle chvíli by možná dal přednost tomu, kdyby onehdá tomu hlasu tak nepodléhal.

„Musíš se proměnit, Loki. Je to důležité. Ne v ženskou, to nestačí. Proměň se v Jotuna, Loki, rozumíš? Proměň se v Jotuna.“

Nejistota v Tonyho hlase Lokiho mátla. Nebyl si vůbec jistý, jestli se dokáže proměnit v Jotuna. Ani proč by to měl dělat. A Tony to také nevěděl...

„Udělej to, Loki. Maličkému to pomůže.“ Dobře, to už byl důvod. „Proboha, Strangi, on zmodral...! Aha, tak prý je to v pořádku – skvěle, Loki. Hlavně už se dál neměň, ano? Zůstaň takhle celou dobu, zvládneme to.“

„Jaké nadějeplné my,“ zamumlal Loki v kratičké chvilce klidu. I jemu oblbnutému mozku už došlo, že ta bolest není pouhá přechodná nepříjemnost, že se skutečně rozběhl porod, a že vůbec nejde dobře.

„Císařský řez nemohu riskovat, když nevím, jak vypadá uvnitř, a když se může kdykoli začít měnit,“ odpovídal Strange někomu. „Starku, udrž ho v téhle podobě za každou cenu!“

„Špatná chvíle pro vtipy,“ odsekl Tony. „Navíc asi brzy omdlím. U tohohle jsem vážně být nemusel.“

„Tvoje útlocitnost je na žebříčku mých zájmů tak nízko, že si to svým pozemským mozečkem ani nedovedeš představit.“

„Ahá. Pán si jednou udělá výlet na jinou planetu, a už jsme my ostatní pozemské mozečky?“

„Natasho, potřebuju asistenci.“

Hnědé oči se vrátily. „Vedeš si skvěle,“ řekl Tony, i když si byl Loki jistý, že při vedeš si dobře by si neměl připadat tak mizerně, a Tony by neměl znít tak falešně. „Zůstaň v téhle podobě, ano? Jenom zůstaň přesně takhle, jak jsi.“

„Je to... lepší...“ vypravil ze sebe Loki.

„Tak to je fajn,“ pokusil se Tony usmát, i když oči měl rozdivočelé strachy. „Modrá ti sekne.“

„Zima...“

„No, ztratil jsi trochu krve. Ale – poslouchej,“ řekl, „slyšíš tohle? Připojili vás na monitor. To pomalejší jsi ty. To rychlé je srdce maličkého. Musíš to pro něj zvládnout. Hlavně se neměň, zůstaň takhle.“

Loki si byl ve skutečnosti naprosto jistý, že kdyby se proměnil třeba v mořského koníka, a porod si odbyl v pohodlí centimetr vysokého těla, udělá mnohem lépe.

„No tak, no tak, vrať se mezi nás! Prý musíš tlačit.“

To bylo absurdní. Kroutit se bolestí? V pořádku. Občas zvládl i vykřiknout, rty už měl rozkousané do krve, jak se snažil ovládnout. Skvěle mu šlo upadání do nějakého podivného nevědomí, ztráta krve dost pomáhala, tam mu bylo vyloženě dobře. Ale – tlačit?

„Je tu další stah,“ řekl Strange jasnozřivě, a Loki se ani tentokrát nezdržel výkřiku, když ho zalila nová vlna bolesti. „Tak je to správně! Už to bude.“

„Držíš se skvěle, Loki,“ vykládal Tony a Loki usoudil, že by mu za ty řeči vlastně nejraději zakroutil krkem. „Už je vidět hlavička, říkal někdo, vážně nepotřebuju být u všeho. Hlavně zůstaň přesně jak jsi, neměň se.“ A opakování není matka moudrosti, to by měl Starkovi taky někdo říct. Daleko spíš je matka nekonečně mocné otravnosti.

„Dýchej, Loki. Už to bude. Vydrž...“

Cítil, jak z něj něco vyklouzlo. Konečně, byla to úleva, když pominul ten tlak. „Páni. Ono to má vlasy!“ I tak zůstalo bolesti víc, než kolik čekal... ale ta už byla na žebříčku od pominutelné k nesnesitelné v té lepší části tabulky. Krátce si zabilancoval. Jotunheim zachráněn. Nový život stvořen. Úkoly splněné a teď už po něm vážně nemůže chtít nikdo nic víc. Zavřel oči a s úlevou vydechl.

„Loki...? Loki!“

Že se otravné pípání nad jeho hlavou změnilo v jeden dlouhý tón, už nevnímal.

- Pokračování -