Skrímsli III. - 1.

Část třetí. Co k ní jen říci... užijte si ji. (Aspoň někdo, když si tak představím, co všechno se přihodí našim drahým hrdinům! :-))
(Upozorním jen na jednu maličkost, protože nebyla dosud příliš patrná: Lokiho nikdy nenapadlo pochybovat, že by snad nebyl Ódinovým vlastním synem.)

Thor si pořádně přihnul ze svého hrnku s čajem, trochu se zakuckal a truchlivě se do něj zahleděl. „Bratře,“ řekl s povzdechem, „tak hluboko jsi klesnul se svými vtípky, že mi měníš cukr za sůl?“

„Díky za optání, ale ne,“ odvětil Loki, ani nezvedl hlavu. „Jsi prostě slepý.“

„Ráno jsem si umyl vlasy zubní pastou. To byla také náhoda?“

„Slepý a paranoidní.“ Tentokrát na něj Loki krátce pohlédl. „To sis už zase myl vlasy? Vážně – není to trochu přehnané, válečníku?“

Thor pohodil hlavou a zlatá hříva se mu úhledně poskládala na ramenou. „Až se začneš ohlížet po ženách, pochopíš.“

„Jistě jsi ten pravý, koho se půjdu zeptat o radu,“ utrousil Loki a podal si čistý papír. Thor vstal, hrnek vylil do dřezu a naklonil se nad pohovku, na které se Loki povaloval i se svým náčrtníkem a hrstí tužek. Chvíli pozoroval, jak se pod Lokiho rukama rodí obraz, který byl napůl technickým schématem a napůl uměleckou abstrakcí. Pro to první hovořily poznámky na okrajích papíru a preciznost, pro to druhé nepopiratelná působivost celého díla.

„Je mi to nějaké povědomé,“ řekl zamyšleně.

„To by mělo,“ pousmál se Loki, „i když co si vzpomínám, tohle byl předmět, ze kterého jsi ve škole utíkal mimořádně často.“

„Nu ovšem!“ ťuknul se Thor do čela. „Chystáš si magický artefakt.“

„Vyslovil tu někdo ‚magický artefakt‘?“ ozvalo se od vchodu na terasu, kam právě přistál Iron Man. Jak vcházel, ze zbroje mu postupně pršely jednotlivé kousky a odlétaly pryč. „A vida, Thore! Tebe už jsem neviděl, ani nepamatuju. Jen nevím, jestli jsi věčně v trapu ty nebo já. New York nelze nemilovat – někdo vypustil párek krokodýlů. Ať už si o zdejší kanalizaci myslím cokoli, nuda tam nehrozí.“ Za řeči přistoupil blíž a stejně jako Thor se naklonil nad Lokiho hlavou. „Pořád kreslíš? Tohle vypadá hodně dobře.“

„Magické artefakty nevzniknou lusknutím prstů,“ řekl Loki, „tedy nakonec ano – ale napřed se musí vymyslet. Naplánovat. Vnitřní struktura musí být odolná vůči mechanickému tlaku i magickým polím a schopná pojmout dostatečný objem energie.“

Thor protočil panenky. „Hlavně ho nepovzbuzuj,“ řekl s despektem. „Bude ti o nich povídat celý večer.“

„...a ve finále by měl artefakt i dobře vypadat,“ nenechal se Loki vyrušit. „Se špatnou přípravou vznikají leda amorfní útvary vydávané potom za ‚surové drahokamy‘ – většinou se vkládají do šperků, co už s nimi jiného. Trochu nudné a málo nápadité.“

„Zbytek asi neposoudím, ale vypadají opravdu dobře, zvlášť tahle hlavice šípu... a tohle je berla?“ Tony se naklonil se blíž a se zájmem natáčel hlavu. „Hmm... v kolika rozměrech to kreslíš?“

„Máš bystré oči,“ odpověděl Loki. „Ve čtyřech, ale...“

„Vidíš? Říkal jsem ti to,“ uchechtl se Thor.

„Nepotřebuješ si znovu umýt hlavu?“ přeptal se Loki a blonďák podezřívavě zašilhal na pramen svých vlasů.

„Hlavně ať nejsou zase zelené,“ řekl pokorně, „Jane chce jít na představení.“

„Neměl bych to srdce trápit tě víc,“ ušklíbl se Loki pobaveně. „Tvá oddanost je působivá.“

„Jak to děláš s kladivem?“ zeptal se Tony se zájmem. „Necháváš ho v šatně?“

„Chceš říct, že mi budou chtít sebrat kladivo?“

„Blahoslavení skromní duchem,“ zamumlal si Loki pro sebe a Tony se jen uchechtl. Sbírka pozemských úsloví se Lokimu v nuceném klidu utěšeně rozrůstala. Ještě pár filmových maratonů a nikdo ho od pozemšťana nerozezná.

Thor se odplížil převléct do společenského obleku a Loki se ze své nejobvyklejší podoby, jak tomu říkali – tedy jeho staré známé já, které by nemohlo nikoho zaskočit ani překvapit – přeměnil zpět do skutečné. Tony tyhle změny neměl moc rád a většinou namítal, že blikat jako stroboskop nemůže být zdraví prospěšné. Loki na to odpovídal, že je to úplně jedno, protože pro zdejší účely mu stačí provádět jen optické změny na nejsvrchnější vrstvě reality, které ho ve skutečnosti nijak nezasahují. Ale byl tam příliš znatelný kontrast mezi Lokim, jaký byl dřív, a současnou podobou. Propadlé tváře a temné stíny kolem očí... vyhublé ruce a příliš tenké prsty s vystupujícími klouby. Vůbec nevypadal zdravě. K tomu břicho, které už bylo skutečně velké, a na které si Tony u jeho mužské podoby nedokázal zvyknout ani po těch několika měsících. Jenže Strange krčil rameny, že dělá co může, a že děcku se daří dobře, takže to Loki prostě musí zvládnout – a Loki o svou kondičku jevil zájem prakticky nulový. Když Tony hodně dotíral, zhodnotil stručně situaci ve smyslu ‚nemůžu po sobě chtít všechno a následky budou jen dočasné‘ a tím to pro něj haslo. To jen Tony měl stále pocit, že byl něco dělat, mít něco na starosti, o něco se snažit, nějak se zasloužit...

„Možná bys měl před Thorem prohodit něco ve smyslu, že když zrovna nelámu kámen v lomu a neomývám malomocné,“ řekl Loki trochu napjatě, „tak sedím zavřený v temné kobce o chlebu a vodě. Ódin se ho určitě bude ptát, jestli si svůj trest ve tvých službách odbývám s patřičnou mírou nepohody a odříkání.“

„Vlastně jsme o tom s Thorem už mluvili,“ řekl Tony a rozvalil se s tabletem v ruce v křesle vedle Lokiho. „Sám s tím přišel – Ódin se skutečně zajímal. Nemáš tak hrozného bráchu, sám prý je rád, že jsi na chvíli vypadl z Asgardu. Podrží tě. Dokonce mi děkoval,“ smál se Tony, „že tě tu netrápím. Jen prý je trochu podezřelé, že kdykoli tě potká, neděláš vůbec nic.“

„Chm,“ udělal Loki. „Jaké nedělám. Pokročil jsem,“ mávl rukou nad svými kresbami. „Tohle je výsledek, na který mohu být právem hrdý. Nejspíš ani Strange by nedokázal pochopit, kam až jsem se propracoval. Ale nejspíš by se ani nesnažil. Kdykoli mě vidí, stále dokola mluví jenom o tom, že mám ležet, že se nemám namáhat a že bych měl něco sníst.“

„Nejsi v tom sám, mně to připomíná taky. Je to čistě teoretický zájem, nebo chceš spustit výrobu artefaktů ve velkém?“

„Bylo by to zajímavé i jako čistě teoretický zájem. A ne, nechystám se vyrábět artefakty ve velkém. Tony Starku,“ upřel na něj Loki oči a Tony už věděl, že se něco chystá, protože v nich doslova zasvítilo. „Chceš si mě vzít?“

Dobře, tohle nečekal. „Vzít jako – oženit?“ přeptal se poněkud ohromeně.

„Vzít jako oženit,“ pravil Loki. „Svatba, hostina, rozbíjení talířů, právníci, všechny tyhle věci.“

„To jsem skutečně – ehm – tak docela neplánoval.“ Vlastně byl rád, že sedí. A to si ještě ráno myslel, že nic absurdnějšího, než nahánět párek krokodýlů v kanále, ho dnes nečeká.

Loki už pomalu vzdával snahu udržet vážnou tvář. „Právě jsi mi zlomil srdce,“ prohlásil dramaticky. „Nevím, jak s tím dokážu žít.“ Zdvihl jeden ze svých obrázků. „A nebo možná vím. Vyrobím si magický artefakt.“

Tony zmoženě potřásl hlavou. „Někde jsem se ztratil.“

„Vím, že považuješ mé obavy za přehnané,“ položil si Loki dlaň na břicho, „ale já nebudu riskovat, že mi Ódin upře nárok na mé dítě. Proto se potřebuji – řekli byste zplnoletnit. Asgardský pojem zní spíše ‚stát se mužem’ a musím říct,“ pohladil si břicho samolibě, „že se mi ta ironie líbí.“

„A zplnoletnit se můžeš sňatkem,“ pochopil Tony konečně.

„Přesně tak.“

„Skutečně by pomohlo, kdybychom...?“

„Vážně se ptáš?“ povzdechl si Loki. „Víš, jakému pokušení mě tím vystavuješ? Je neskutečně těžké nepodrobit tvou odpovědnost takové zkoušce.“

„Nechci tě vystavovat pokušení, věř mi. Je v tom háček, že? Nejde se vzít jenom na oko.“

„Nejde,“ potvrdil Loki. „Sice bydlíme pod jednou střechou a čekáme dítě, stejně si ale myslím, že by platnost takového svazku byla napadena. Když pominu, že se mě v mé pravé podobě skoro neumíš dotknout...“

„... spíš na ženské...“ zabrblal si Tony něco pod nosem.

„... tak především jsi člověk. Pochybuji, že by mi Asgardský sněm starších uvěřil takovou mesalianci.“

„Hej!“ ožil Tony Stark a zněl nemálo dotčeně. „Já nejsem žádnej pobuda z ulice. To ty jsi tady zlatokopka!“

„Já že jsem zlatokopka?“ podivil se Loki. „Kdys mě vzal naposledy nakupovat?“

„Museli evakuovat obchoďák!“

„Což byla stěží moje vina,“ odvětil Loki důstojně. „Ten muž mi tvrdil, že je ta látka nehořlavá. Jen jsem ho usvědčil ze lži, v zájmu dalších generací zlatokopek.“

„No dobrá, dobrá. Naše svatba neprojde.“

„Úleva v tvém hlase mi napovídá -“

„Ale to dítě je přeci i moje,“ skočil mu Tony rychle do řeči. „Ódin mi nemůže vzít dítě. Stačí, když se k němu přihlásím. Nemusíš vymýšlet skopičiny se zplnoletňováním.“

Loki ale už vrtěl hlavou. „Stále nedoceňuješ míru moci, jakou Ódin vládne nad svými dětmi a poddanými. Kdyby se mě rozhodl zabít, nikdo ho nepožene k odpovědnosti – no, matka by měla nejspíš nějaké námitky – a k midgarďanům se chová sice vlídně, ale ti stojí nekonečně hluboko pod ním. Anthony, Ódin je stár pět tisíc let. Kde byla před pěti tisíci lety vaše civilizace? Když ho vidíš, chová se jako člověk a jako člověk vypadá. Je to jen slupka na povrchu. Už dávno mu chybí... skutečné přesvědčení. Skutečná lidskost.“

Tony si pomyslel, že když ho viděl vztekat se nad nezdárným synem, vypadal přesvědčivě a lidsky až dost. „Co je to, co vás činí tak lidskými?“ vyslovil mimoděk otázku, která se mu často vracela.

„Schopnost žít současností,“ zazubil se Loki. „Umíme to dokonce mnohem lépe než většina lidí. Jste tak rozostření, zahledění do minulosti, upření do budoucna...“

„Pepper Pottsová,“ oznámil Jarvis a Loki se hladce přeměnil.

„Ahoj Tony,“ vešla Pepper, „Loki,“ pozdravila podstatně chladněji i jeho, „co to má Jarvis poslední dobou za otravný zvyk mě neustále ohlašovat?“

„Nedělá to jenom tobě,“ ujistil ji Tony. „Copak mi neseš?“

„Slíbils, že to podepíšeš,“ položila před něj menší štůsek papírů. „Nemůže být tak nepřekonatelný problém uchopit pero do ruky,“ položila na stolek i to, „a několikrát se podepsat. Učí tě to od první třídy, Tony.“

„Jenže kdybych to podepsal a pak nechal v pracovně, přišel bych o příležitost na tebe působit svým šarmem a okouzlujícími způsoby,“ řekl Tony, uchopil pero a několikrát se podepsal. „Vyhýbáš se mi.“

Nespokojeně střelila pohledem po Lokim. Už přijala jako fakt, že tenhle Tonyho rozmar nemá šanci pochopit. Ale rozebírat před ním jejich soukromí vážně nechtěla. „Někteří z nás řídí podnik, Tony,“ řekla, vzala papíry a zdvihla se k odchodu.

„A někteří z nás tě za to upřímně obdivují!“ zavolal za ní Tony. „Víš, že jsem dneska pochytal pár krokodýlů?“ V chodbě se zavřely dveře výtahu a Tony jen potřásl hlavou. „Vždycky byla tvrdohlavá. Kde jsme to skončili?“

„U svatby, která nebude,“ řekl Loki, který se před Pepper raději tvářil, že tam vůbec není, s pohledem pevně zabořeným do papírů.

„Tak. Další možnosti?“

„Vyznamenat se v boji mimořádným způsobem. Momentálně však neprobíhá žádná válka, Zemi jsem dosud neobsadil a nevypadá to, že by se naopak někdo chystal obsadit Asgard. Po pravdě, stejně nemyslím, že bych měl v tomto směru velké šance.“

„Thor nasadil pořádnou laťku,“ nadhodil Tony a Loki se nespokojeně zamračil.

„I tak by se to dalo říci. Pak mi tedy zbývá... magie.“ Vybral jeden z nákresů a přejel nad ním rukou. Komplikovaná kresba, už tak podivuhodná, se rozzářila barvami a jakoby vystoupala nad papír, přibyl k ní rozměr navíc – a možná ne jen jeden.

„Úžasný,“ ocenil Tony upřímně. „Ať to má být ve finále cokoli, jako umělec by ses uživil.“

„Pokud projevím mimořádné magické schopnosti, stanu se mužem,“ řekl Loki s despektem. „Stvoření silného magického artefaktu mezi takové počiny jednoznačně patří. Škoda, že ne zakletí většiny rady, to by mi udělalo větší radost.“

„V čem je háček?“

„V ničem, myslím,“ pokrčil Loki rameny. „Když už vím, jak na to.“

„Není to nebezpečné?“ řekl Tony pochybovačně.

„Natasha Romanovová,“ řekl Jarvis.

„Tu přeci nemusíš, Jarvisi,“ povzdechl si Tony.

„Není to příliš nebezpečné,“ nenechal se Loki vyrušit. „Udělám to co nejdřív.“

„Copak chystáte?“ objevila se Natasha a zamířila rovnou do kuchyně. „To už tu zase není ani kapka džusu?“

„Promiň!“ zavolali Loki i Tony unisono.

„Tobě odpouštím, ty jsi za padoucha,“ mávla rukou jen přibližně jejich směrem, ale stejně se Loki zatvářil samolibě a Tony udělal: „Proč zase já?“

Natasha přitančila s kbelíkem zmrzliny, ukázala ho Lokimu, ten jen zakýval hlavou a dostal vlastní misku i lžíci. „Však my dobře víme, jak to je, viď, Stephene?“ sdělila jeho břichu.

„Proč Stephen?“ zaprotestoval Tony okamžitě. Natasha jen pokrčila rameny.

„Může za to Strange a jeho sázení. Tak proč by se neměl jmenovat po něm?“

„Byl by pak nesnesitelně samolibý,“ odsekl Tony.

„Vyděsilo by ho to k smrti,“ řekl Loki. „Stejně to bude Jörmungandr.“ Chvíli bylo ticho. „Nebo možná Torbjørn.“

„To bych s trochou tréninku možná zvládla vyslovit,“ řekla Natasha přemítavě. „Mohl bys to zopakovat, prosím?“

„Jen přes moji mrtvolu,“ vzpamatoval se Tony konečně. „Odmítám povít dítě, které poprskám, kdykoli se ho budu pokoušet oslovit!“

„Vilhjalmur?“ nabídl Loki vstřícně. „Nebo třeba Kolskeggr?“

„To si vymýšlíš. Taková jména neexistují!“

„Nebo Einar,“ řekl Loki už vážněji. „Jestli trváš na jednoduchosti. To znamená osamělý bojovník. Případné jméno pro někoho, kdo je napůl člověk, napůl bůh.“

„Není to zbytečně – předurčující?“ řekla Natasha. „Třeba to bude veselý, společenský chlapík s mírnou nadváhou a pleší, který se bude chtít živit jako kuchař, a milovat vtipy o lordech.“ Tony tichounce zaúpěl. „I když... ba ne. Líbí se mi to. Einar. Pro mimino to úplně není, ale lidi jsou stejně mimino jen chvíli.“

„Můžeme to ještě probrat,“ pravil Tony a připadal si velmi diplomaticky.

„Thor Ódinson,“ řekl Jarvis.

„Myslíš po strejdovi?“ neodpustil si ještě Tony, zatímco Loki přeblikl do své nejobvyklejší podoby a strčil do pusy další lžíci zmrzliny.

„Neodcházel jsi prve za kulturou?“ podivila se Natasha, když na pohovku přibyl Thor v asgardském oblečení a s kladivem v ruce.

„Heimdall je skvělý muž, nejskvělejší mezi všemi,“ řekl Thor procítěně. „Dobře vystihl okamžik, kdy jsem již nedokázal více snášet vytí zmalovaných ženštin na pódiu...“

„Copak nemáte na Asgardu divadlo?“ zašeptala Natasha.

„Divadlo ano. Operety ne.“

„... a předal mi vzkaz.“

„Sršení výbojů kolem hlavy bylo?“ zeptal se Loki poučeně. „Nějaká ta duhová aura, dunivá ozvěna a všechny tyhle věci?“

„Všechny tyhle věci,“ kýval Thor spokojeně. „Sám vrchní starosta divadla mne přišel pokorně požádat, abych odešel. Myslím, že tu paniku zvládli docela rychle. Teď již dávno pokračují ve hře.“

„Budeš mít co žehlit,“ podotkl Loki.

„Myslíš?“ podivil se Thor. „Má Jane je příliš moudrá na tak malicherné mrzení!“

Tony i Loki nasadili velmi shodný trpitelský výraz a Natasha to shrnula za ně: „Je moudrá, ale žehlit budeš.“

„Snad to vydrží, než se vrátíme. Bratře,“ obrátil se na Lokiho, „musíš se mnou bez prodlení odejít na Jotunheim. Čeká nás tam skvělý boj!“

Lokiho oči se rozšířily do dvou zaskočených a trochu vyděšených talířů. „Jotunheim?“ vydechl. „Proč bych měl chodit na Jotunheim?“

„Jsou s nimi setrvalé potíže,“ zamračil se Thor a mimoděk začal prsty poklepávat na kladivo. „Byl jsem tam v uplynulém roce či dvou několikrát, dožadují se podle dohod, které uzavřeli po poslední válce s Asgardem, naší podpory. Tlačí na ně divoké kmeny vlkolidí ze severu... po pravdě je v zájmu Asgardu jim vyjít vstříc. Jotuni tvoří dobrý nárazník mezi námi a těmi chlupatými bestiemi.“

Loki otočil hlavu k Tonymu a Natashe. „Jotuni jsou ledoví obři,“ objasnil stručně. „Žijí ve věčně zmrzlých zemích plných sněhu a polární záře.“ Polkl. „Jsou modří a pitomí,“ dodal zavile.

„Modří jsou, úplně pitomí nejsou,“ pokrčil Thor rameny. „Jsou to zkrátka ledoví obři. Často bojují magií,“ dodal k oběma pozemšťanům, kteří vypadali překvapivě nešťastně, na to, že se jich to vlastně vůbec netýkalo. „Nepovolal bych tě kvůli prostým hraničním půtkám,“ pokračoval Thor a kupodivu se začal usmívat. „Tomu totiž neuvěříš. Skrímsli znovu utekl.“

„Skrímsli?!“ vyjevil se Loki.

„Jak – utekl?“ řekl Tony. „Copak může jen tak utéct něco, co by si mohlo newyorské metro dát k obědu místo špaget? Protáhl se pod plotem?“

„Možná je chytřejší, než se zdá,“ pokrčil Thor rameny. „Nebo je to nějaká neuvěřitelně bizarní náhoda. Každopádně teď je na Jotunheimu a vůbec nikdo z toho není šťastný. Ani Jotuni, ani skrímsli, ani Ódin, ani já, který kvůli němu přichází o kulturní zážitky s drahou Jane.“

„To ti nějak otrnulo,“ zavrčel Loki a trochu překvapeně se zadíval na vlastní ruku, která právě rozdrtila tužku na hromádku třísek a trochu černého prachu. „Má hlídat hranice, tak ať hlídá hranice. Jenom o kousek dál. Zimu zvládne.“

Thor jen zavrtěl hlavou. „Nikdy mi nebylo moc jasné, čím se Jotuni vlastně živí,“ řekl, „ale po stížnostech, že jim skrímsli demoluje podmořské farmy, mám jasnější představu. Prý si máme pospíšit – a nejspíš máme, po pravdě nemyslím, že by byl otec ochotný začít je zásobovat asgardskou pšenicí.“

„Můžeme to udělat jako minule?“ nadhodila Natasha a Tony skoro nadskočil.

„Jako minule snad přeci jenom ne, proboha!“

„Ale z toho, co Thor říkal, je Jotunheim k Asgardu mnohem blíž než Země,“ namítla a Thor zakýval souhlasně hlavou. „Takže to nebude muset být úplně jako minule. Heimdall na něj lépe dohlédne?“ Thor znovu zakýval. „A ty už přesně víš jak na něj. Lokiho tam v zásadě vůbec nebudeme potřebovat.“ Thor teď vypadal velice zmateně.

„Jenže my už další artefakt na ovládnutí skrímsliho nemáme,“ řekl Loki. „A na dálku ho nevyrobím.“

„Nějak mi uniká podstata této debaty,“ řekl Thor.

„Loki totiž,“ začal Tony bez konkrétního plánu, ale očividně ho žádná inspirace nepostihla.

„Loki má domácí vězení,“ řekla Natasha pevně.

„Ano! Má domácí vězení.“ Tony se spokojeně zazubil. „To se stává.“

„Ne, to neprojde,“ pravil Thor zvolna. „O co tady jde?“

„Bratře,“ vložil se Loki, „promluv ještě s Heimdallem, prosím. Ujisti se, že dokáže přenést skrímsliho zpět.“

„Dobře,“ vstal Thor váhavě.

„Zkusím sehnat Strange,“ řekl Tony, „minule byl docela užitečný.“

„Loki,“ ohlédl se na něj Thor ještě od dveří na terasu, „jsi si opravdu jistý, že je pro lidi Jotunheim to pravé místo?“

„To nejsem,“ opřel se Loki prudce do polštářů, i když zvenčí už probleskla duhová záře a Thor byl pryč. Frustrovaně si zajel rukama do vlasů. „Pro nikoho to není dobré místo, ani pro Jotuny to není dobré místo!“ Vyskočil na nohy a pokusil se chvíli rázovat sem a tam, a stejně jako poslední dobou nejednou, znovu zjistil, že s batohem na břiše se dost dobře pobíhat nedá.

„Dám vědět Clintovi,“ vstala i Natasha.

„Počkej ještě,“ zarazil ji Loki. „Možná má Thor pravdu. Jotunheim opravdu není pro lidi. Neměl bych po vás žádat...“

„Miluju zachraňování celých civilizací,“ prohlásil Tony, „nenechal bych si to ujít ani za nic.“

„Oni nebudou vděční, ani k nám nebudou přátelští,“ řekl Loki. „Možná nás potřebují, ale zároveň jsme v jejich očích viníky všech neštěstí, které kdy Jotunheim postihly. Sice jsou to většinou oni, kdo si začne, pak prohraje, pak uzavře mírovou smlouvu a pak otravuje tak dlouho, až začne další válka...“

„Nevím, jestli je povzbuzující, nebo lehce děsivé, že to v celém vesmíru chodí stejně,“ podotkla Natasha. U Lokiho se zastavila, v útěšném gestu mu položila ruce na ramena. Tony si už dřív všiml, že ho poslední dobou zásobuje takovými drobnými vstřícnostmi, a Loki, který byl jinak mnohem rezervovanější, než naznačovaly jeho rozverné narážky, se je kupodivu postupně naučil přijímat. Tony soudil, že je to dobré znamení. Teď mu dokonce přejela po pažích a uchopila ho za ruce. Řekla pár tichých slov, po kterých se Loki přeci jenom trochu uvolnil a přikývl. Tony jí byl upřímně vděčný, že je mu schopná takový servis poskytnout.

„Skočím si pro věci,“ usmála se na ně Natasha a odběhla.

„Oblek s extra vyhříváním,“ zamyslel se Tony, „říkal jsem si tuhle, jestli ho někdy využiju...“

Loki se náhle pohnul ze svého zamyšlení a vykročil k oknu. „Ne... nebudeš ho potřebovat,“ řekl a prošel na terasu, kde už od Thorových příchodů a odchodů byly dlaždice vypálené v širokých kruzích. Tony se stačil ještě nadechnout a zdvihnout ruku, jako by ho snad mohl zadržet, ale nic víc. „Heimdalle!“ zvolal Loki, „otevři Bifrost!“

A byl pryč.

- Pokračování -