Skrímsli II. - 9/9

Poslední kapitola.

(Nebudu tu před vámi nic předstírat: mám už rozepsanou třetí sérii. Jen si dám chvíli malou přestávku. Jednak si potřebuju porovnat poznámky, jednak jsem si omylem našla další práci, asi abych během zkouškového přišla na jiné myšlenky :-)
Děkuji všem, kteří neváhali poslat pár povzbudivých slov, velmi převelmi si toho považuju. A těším se do dalšího kola. Náš Loki je přeci ten nejopravdovější :-))

Svítání mohla být chvíle uchvacující romantiky. Sluneční paprsky rozlévající se po horských úbočích, všechny ty cáry mlhy, nenapodobitelné barvy prolínající se jedna do druhé, kontrast tmavých lesů a světlého kamení, vzduch čerstvý tak, až se z něj motala hlava.

A také chlad, vlhko a absence kaváren se snídaňovou nabídkou, které svorně tu romantiku zase srážely. Les byl překvapivě neprostupný. Tony Stark sice nebyl expert na údržbu zeleně, ale poblíž civilizace by docela určitě mělo být méně popadaných kmenů v různém stádiu rozkladu, šutrů na nejnevhodnějších místech a kontrastními páskami neznačených proláklin. Naopak by mohla být k mání nějaká – jakákoli – pěšina. Dobře si uvědomoval, že může takhle pokračovat klidně celý den, možná i dva nebo tři, a nepotkat živou duši. Představa, jak tam někde nahoře z Clinta pomalu vyprchává život jenom proto, že ho včas nedostanou k doktorovi, byla dost šílená.

Se zaklením sprostým tak, že málem povadlo kapradí na metry okolo, zalomcoval s nohou uvízlou mezi dvěma větvemi, které chtěl původně jen elegantně překročit. Kdyby na tom byl Clint skutečně hodně zle, Loki ho nepochybně vezme na Asgard... Ale na to Stark - křuplo to, naštěstí větev a ne noha, takže mohl pokračovat dál - tak úplně nedokázal spoléhat. Loki se o něj sice v noci dokázal postarat překvapivě zdatně, ale na Asgard jít nechtěl, byl rozhozený a s nervy na pochodu. Těžko Clintův stav posoudí objektivně.

Uklouzl pro změnu na plochém kameni a dopadl tvrdě na zadek, v kostrči mu vybuchlo ostrou bolestí. Dost, musí zpomalit, než se tu zmrzačí - jestli si třeba jen vyvrtne kotník, bude to konečná. Z kopce se sice běželo docela dobře, ale všudypřítomná vlhkost postup nemálo ztěžovala. A co víc - skutečně nebylo fér, že všechno kolem bylo nacucané jako houba, ale on se neměl kde napít. Žízní už skoro šilhal, vzal by zavděk i louží. Za chvíli si začne ždímat do pusy mech...

Když proto padl na vesnici už krátce před polednem, úleva to v první chvíli byla obrovská. Co na tom, že si připadal ulepený, špinavý, na bradě ho svědilo strniště a na omlácené nohy v botách, které byly velmi praktické do ironmanského brnění, při popocházení po quinjetu a na cestu z heliportu do ložnice, ale naprosto nevhodné pro horské túry, se skoro bál podívat. Vrhnul se do nejbližší chalupy, vedený radarem krušné žízně zamířil rovnou ke džberům s vodou, a vyděšená vřísknutí začal vnímat, až když se pořádně napil. Chvíli nedokázal uvěřit, že je to opravdu jenom voda. Chutnala božsky. Nejraději by tam jenom stál se zavřenýma očima a vychutnával pocit, se kterým se mu rozlévala po těle, tu dokonalou úlevu a touhu po další, měl co dělat, aby do džberu nestrčil celou hlavu a nechlemtal jako pes. Jen nerad zkrátil svou blaženou chvilku na jediné mrknutí a otočil se ke dveřím, které před chvílí tak nezdvořile rozrazil.

„Moc se omlouvám, že jsem vás tak vyplašil,“ zatvářil se neškodně a co nejvíc sympaticky na babku, která z bezpečné vzdálenosti mávala pohrabáčem a něco brebentila. „Kde tu máte telefon?“

Rychle zjistil, že je úplně jedno, jak hlasitě a pomalu mluví, ale nerozumí mu vůbec nikdo. Ani babka, která nejspíš vůbec nebyla tak stará, ani nikdo jiný z lidí, kteří se před domkem postupně scházeli a zvědavě si ho prohlíželi. Jak si začínal uvědomovat detaily, lehce mu zatrnulo. Ano, vesnicí vedla jakási rozbitá asfaltka. Dokonce na ní zahlédl nejméně dva vozy, jedna koňská síla vezla menší kupu sena a druhá, s dvojnásobným výkonem dvou hnědáků se zapletenými hřívami, táhla na žebřiňáku pár lidí. Soudě dle archaických kousků nářadí v jejich rukou, mířili na pole. Nikde žádné stopy po elektrickém vedení, nikde v dohledu nic, co by v sobě mohlo mít motor.

„Co tohle sakra je, nějakej podělanej skanzen?“ hulákal vztekle, ale tváře lidí kolem něj, vcelku vlídné, ale upřímně nechápající, moc nadějí nedávaly. Když zvýšil hlas, jenom svorně udělali krok vzad. „Dobře, tak pantomima. Támhle na tom kopci – nehoda. Potřebuju si – zavolat! Telefon – takhle. Musím. Je to strašně důležité!“ Už se ani nesnažil nevypadat zoufale.

Jeden z chlapů neurčitého věku – všichni byli takoví, podivně staří, kůži zahnědlou sluncem a pozměněnou životním stylem, ke kterému měl Stark dál než na Měsíc - začal rozhazovat rukama a něco vykládat. Ostatní mu to s různou mírou ochoty odkývali; seskákali z vozu a ukázali Tonymu, aby vylezl nahoru.

„Jede to do civilizace?“ ujišťoval se Tony a čekal, než se vůz s iritující pomalostí obrátí do protisměru. Muž mu znovu ukázal, ať si nasedne, a něco odpovídal. „Tak asi díky,“ řekl Tony a snažil se, aby to neznělo ironicky. Jeho nedobrovolná hostitelka něco zavolala, zaběhla do domu a ještě se vrátila s lahví vody a malým balíčkem; zásoby na cestu. To naznačovalo, že nejbližší telefonní budka nečeká za druhou zatáčkou a nějakou dobu teď jenom pojedou - a Tony se byl sotva schopný alespoň s nějakou minimální zdvořilostí usmát v odpověď. Neměl tolik času, už teď ho uběhlo víc, než mělo... sedět na voze, který by v lepších chvílích předběhl, bylo podivuhodně frustrující. Ale kůň vykročil na cestu a bylo to pořád lepší, než nic. O něco. Skoro o nic.

„Kde to vůbec jsem? Slovensko? Rumunsko?“ Odpovídalo mu jenom krčení ramen. Nepamatoval si úplně přesně, s kým vším sousedí Latverie. Evropu měl za poměrně civilizovaný kousek země, šít si občas nechával v Londýně, holky bral do Paříže a nedávno byl na nějaké papalášské akci v Monaku, ale teď si nebyl moc jistý, jestli si nespletl kontinent. Třeba quinjet letěl mnohem rychleji a dál, než se mu zdálo?

V balíčku od té ženské v šátku objevil kus chleba a čerstvý sýr, rozdělil se s chlápkem na kozlíku a ten to bral jako pokyn rozpovídat se, ukazoval bičem hned na jednu stranu, hned na druhou a těžko říct, co tam mohlo stát za tolik řečí, pokud nepopisoval historii všech rodů, které kdy vlastnily který strom. Chyběly mu dva zuby a trochu proto prskal. Kůň si pokojně poklusával. Obzor se... řekněme, že přibližoval.

Peklo.

A pak Tony zaslechl motor. Ten úchvatně obyčejný, známý zvuk, který ho okamžitě vyburcoval k dokonalé bdělosti a prolil vlnou naděje. Terénnímu džípu dvou překvapených mladíků se vrhnul málem pod kola, když už to chvíli vypadalo, že ani při všem zuřivém mávání a nadskakování u krajnice nezastaví.

„Máte mobil?“ zahulákal do škvíry nepatrně staženého okénka. „Havarovali jsme se o kus výš v horách. Potřebuju si zavolat!“

„Myslíte havarovali?“ zeptal se jeden z nich mizernou angličtinou.

„A co asi říkám?“

„Zavolat pomoc je důležité,“ řekl ten druhý, váhavě vylovil satelitní mobilní telefon a ještě váhavěji stáhl okénko. Tony mu ho málem vyrval z ruky. Na zadních sedačkách zahlédl měřící tyče a nivelační přístroj... zeměměřiči.

„Vy nesmíte volat do zahraničí,“ oznamoval mu úpěnlivě řidič, „na to nemáme tarif!“

„Bez obav,“ odbyl ho Tony. „Pak se vyrovnáme.“

Rogersův hlas zněl jako chóry andělské.

„Jsme blízko, Tony,“ odpovídal, „už vás hledáme. Před chvílí jsem přeletěl Budapešť. Vydrž na příjmu, snažím se tě zaměřit...“

Tony se zmoženě opřel o auto, ze samé úlevy ani nevzdechnul, že by měl aspoň poděkovat. Ale stejně si nezapomněl užít pohled na tři vyjevené tváře, když se o pár minut později z nebe sneslo ironmanské brnění a on v něm vzápětí vylétal vzhůru. Některé věci se prostě neomrzí.

„Tony, jste pohromadě?“ ptal se Rogers, sotva se mohli spojit přes vysílač v obleku. „Vyzvednu vás.“

„Naopak,“ odpověděl Tony. „Quinjet spadl v kopcích – možná sestřelený – Clint zraněný, Loki je u něj, ale už je to pár hodin. Pospícháme.“

„Souřadnice?“

„Musím je najít. Zatím mě sleduj... čím letíš?“ Kopce byly jeden jak druhý, nejspíš nasázené přes kopírák. Od obzoru k obzoru všechny stejně zelené.

„Zephyrem. Byl jsem zrovna v Shieldu, když mi dala Natasha zprávu, že mě budete potřebovat. Nick vzkazuje, že ti to spočítá.“

„Ty mu ukradneš letadlo a mně to spočítá?“ podivil se Tony a vystoupal výš v naději, že zahlédne paseku po havarovaném quinjetu. „Má to maskování, nebo mám rovnou zavolat právníkům? Prý zaměstnávám sekci se specializací na mezinárodní právo.“

„Má to maskování. Čekáš nepříjemnosti?“

„Já už vidím nepříjemnosti,“ řekl Tony. Na to, že se vracel po paměti, se trefil docela dobře – spletl jediné úbočí. Co prve šlapal celé hodiny a dalších pár strávil ve voze, to uletěl takřka na dvě mrknutí. K cíli ho teď vedly zvuky střelby, záblesky kouzel a občasná exploze. Bylo to horší než se vracet domů s krabicí pizzy a před vchodem potkat hasičské auto.

Pokusil se zrychlit... dokud se bojovalo, byla to svým způsobem dobrá zpráva, ale jak dlouho mohl vydržet prakticky neozbrojený, udrbaný Loki proti – vlastně komukoli?

„Tony, jsi to ty?“ zapraskal ve vysílačce Clintův hlas, byli na samé hranici dosahu jejich osobních chrastítek. „Přeletěl –„

„Jsem to já,“ odpověděl. „Hned jsem u vás.“

„Nezapojuj – přidej...“

„Je ti houby rozumět,“ postěžoval si Tony, ale slovo ‚nezapojuj‘ bylo výmluvné a donutilo ho udělat nad úbočím ještě jedno rychlé kolečko. Původní předpoklad, že Loki s Clintem brání svoje stanoviště a všichni ostatní jsou nepřátelé, vzal rychle za své. Vlastně měl dojem, že jsou tu minimálně tři strany a nejspíš právě bojují všechny proti všem. Možná pět stran. Možná bojují úplně všichni proti úplně všem.

„Dej si pozor, kapitáne,“ ozval se i Rogersovi. „Situace je zcela nepřehledná.“

„Rozumím,“ odvětil Rogers, jako by na tom bylo čemu rozumět.

A konečně uviděl Lokiho; tedy napřed pár zelených blesků a potom Lokiho, kterému už zřejmě na čerstvém vzduchu od včerejška nemálo otrnulo, protože dlouhou dýkou se oháněl s netušenou zručností. Chlapa před sebou se zbavil poměrně hladce, rychle se sklonil pro jeho zbraň a hodil ji kamsi za sebe. Než Tony stačil přistát, zjistil, že se tam za několika balvany skrývá Clint, vybavený už slušným arzenálem patrně stejně získaných zbraní; sice se nezdálo, že by se vzmohl na víc než nadzvednout hlavu a občas stisknout spoušť, ale protože měl u ruky šikovně navršenou hromádku drnů jako podpěru, docela se mu dařilo odvést svůj díl práce.

Tony Stark okamžitě zadal pokyn a z jeho zad sklouznul jeden ze štítů, zabodl se do země dva tři kroky před Clintem a na okamžik se rozzářil, když se aktivovala několik metrů široká plocha silového pole. Nemusel nic dodávat, Clint ho znal a věděl, že je lepší ho neoslabovat ani střelbou zevnitř. Upustil pistoli a s úlevou zavřel oči.

„Dal sis pěkně na čas,“ neodpustil si ještě.

„To je mi vděku,“ odvětil Tony a přistál před Lokim, aby mu pomohl odrazit čerstvý nápor fanoušků. Až teď si uvědomil, že ty uniformy, ne nepodobné overalům zemědělských nádeníků z Horní Dolní, už viděl – Viktor v některých ohledech postrádal elementární vkus.

„Tak přeci Doom,“ řekl. „Loki, v pohodě?“

„Naprosté,“ odpověděl Loki temně. Vypadal jako po brigádě na jatkách. „Není to Doom, ne tak docela. To jsou Tajemníkovi muži. Přišli si pro mě...“ A to bylo asi jediné štěstí. Chtěli ho živého. Místo soustředěné palby z dálky, které by nezbytně podlehl, dostal šanci v přímém boji s nesmyslnou, a přesto podléhající přesilou. Terén, magie, Clintova drobná výpomoc... šikovnost a síla.

„Můžu hádat, kdo je kosí z druhé strany?“ přeptal se Tony a vyslal pár dobře mířených střel k přibíhajícímu houfku, takže se kolem nich konečně trochu uvolnilo.

„To je Viktor Doom,“ odvětil Loki. „Ten si přišel pro změnu pro Tajemníka. Jeho muži zmatkují a střídají strany průběžně.“

„Takže v zásadě stačí počkat, až se vyřídí mezi sebou,“ ušklíbl se Tony a odrazil pěstí jednoho šikulu, který se mu pokusil skočit na záda shora.

„V zásadě. Clint je tvůj,“ řekl Loki a rozběhl se směrem, který podle žádných myslitelných kritérií nebyl tím pravým. Mezi stromy prosvítal tvar jakéhosi vznášedla – a Tony nemusel být zrovna génius, aby mu došlo, že Loki si to chce s Tajemníkem vyřídit osobně.

„Počkej...! Sakra... Rogersi, kde jsi?“

„Prakticky nad vámi.“ Tony zdvihl hlavu a spatřil, jak nad ním občas probleskne přes maskování tvar Zephyra, když do štítu narazí kulka.

„Tak šup šup,“ popoháněl ho Tony a poměrně efektivně čistil prostor kolem stávajícího ležení. S Lokiho útěkem mu práce ubylo, protože část mužů se utrhla za ním. „Potřeboval bych si odběhnout támhle za křovíčko.“

Břicho letounu se otevřelo a dolů sjel kapitán Amerika na laně s navijákem. Clinta naložili během chvíle, i když měl nějaké námitky, a sotva s ním Rogers vystoupal vzhůru, Tony vyrazil k ohnisku bojů.

Ke vznášedlu se zatím stáhli prakticky všichni a boj se omezoval už převážně na jeho nejbližší okolí. To bylo dobré i špatné. Nebylo vůbec jisté, kdo je přítel a kdo nepřítel, nebylo jisté nic. Loki stál na střeše vznášedla a bojoval s Tajemníkem. Měla by to být rychlá záležitost; když však Tonymu přestaly ve výhledu překážet větve, uvědomil si, že Tajemník má na sobě jedno z Doomových brnění. Nebylo samozřejmě tak dobré jako Iron Manovo, ale Loki zdaleka nebyl ve formě a to všechno dorovnávalo síly velmi nepříjemným způsobem. Tajemník ale nebyl tím, z koho by Tonyho bolela hlava. K bojišti se řítil Doom a nebylo vůbec jisté, komu půjde po krku.

Tony po něm vystartoval, střetli se vysoko nad korunami stromů.

„Viktore,“ zahulákal Tony, „nemusíme - “

Jenže Doom vystřelil.

„Dobře,“ uhnul Iron Man na poslední chvíli, „asi musíme. Ale kdyby sis to ještě rozmyslel, pořád máš ještě,“ poslal za ním pár blesků z repulsorů, „jistou nepatrnou šanci, že se budu chtít kamarádit.“

Další otočka je k sobě dostala tak blízko, že to bylo pěst na pěst. Tony rychle zjistil, že Doom možná není tak obratný, ale v oboru hrubé síly je možná o maličko dál. A taky v oboru magie. A proti té to Tonymu nikdy moc nešlo. Stačil si ještě všimnout, že i Doomovy záblesky jsou zelené, jenom v trochu jiném odstínu než ty Lokiho, a pak se prolétl pár desítek metrů lesem, než ho tříštící se kmeny stromů dostatečně zabrzdily. Chvíli trvalo, než se dokázal vyhrabat zpod hromady toho lesního bordelu, a rychle vyrazil zpět.

Doom zrovna řečnil – latverijští muži přestávali bojovat mezi sebou a sklesle skládali zbraně, někteří div nešoupali nožkou v rozpacích. Ale ti dva na střeše vznášedla nedbali na nic. Tajemník měl katanu, Loki nejspíš pracoval se svými dýkami.

Pak se Doom snesl jen pár kroků od nich a prudce tleskl dlaněmi. Oba pod náhlým poryvem magické energie upadli, každý na jinou stranu, i když oba se také udrželi na střeše. Tony prudce přistál na druhé straně, napřáhl ruce a nabíjené repulsory výmluvně zahvízdaly.

„Zadržte!“ zvolal Doom ve stejnou chvíli, kdy Tony zakřičel: „Přestaňte všichni!“

Poslechli oba, Loki i Tajemník: oba v bojovém postoji, připravení okamžitě pokračovat dál, zírali utkvěle jeden na druhého. Loki jako by se nepatrně chvěl, Tony si nebyl jistý, jestli vibruje vzteky, nebo se klepe vyčerpáním, ale věděl, že tohle nesmí pokračovat.

„Zradil jsi mě,“ řekl Doom ke svému muži, „a dnes na tomto místě zemřeš.“

„Můj pane,“ odpověděl Tajemník a nespouštěl oči z Lokiho. „Pokud musím zemřít, nech mě napřed zabít jeho.“

„Už se mi nedostaneš na kůži tak snadno, jako když jsem byl spoutaný, co?“ vyrazil ze sebe Loki nenávistně. „Jsi obyčejná zbabělá krysa.“

„Dej mi důvod k takové milosti,“ řekl Doom.

„Má oddanost patří tobě,“ pokračoval Tajemník ohnivě. „Ten cizák je hrozba pro všechny, pro Latverii, pro celou Zemi!“

„To nebude nic tak abstraktního,“ podotkl Tony prakticky. „Příliš mnoho emocí.“

„Má na svědomí životy mé rodiny. Moji bratři...“

„Stará dobrá pomsta,“ ušklíbl se Loki, „jaké klišé.“

Tajemník se napjal jako struna. „Zemřeli v boji s armádou nestvůr, kterou jsi přivedl!“ vyplivl.

Tony věděl přesně, co teď bude následovat – Loki se nikdy nebránil nařčení kvůli Chitauri, snad v tom hrály roli nějaké vlastní pocity viny, či kdo ví co – ale štvalo ho to a teď nejspíš vyletí...

„Jestli jsem ti zabil bratra,“ prsknul Loki, „klidně si zabij na oplátku toho mého. Stejně mi leze krkem.“

A nebo nevyletí. Takže ten třas bude přeci jenom docela obyčejné vyčerpání.

„Nuže,“ pravil Doom, „ze svého titulu pravím, bojujte do posledního dechu. Princi asgardský, ocenil bych, kdybys v případě vítězství nechal jeho hlavu vcelku. Rád bych zjistil, proč mé ovládací mozkové implantáty selhaly.“

Loki se jen uchechtl, Tajemníkovi se div nezačalo kouřit z uší a Tony pokročil kupředu. „S tím rozhodně nesouhlasím.“

„To vy v Americe si potrpíte na demokracii,“ řekl Doom posměšně. „Obávám se, Starku, že jsi v menšině. Řekl bych přímo - přehlasovaný.“

„Mám na své straně takovou speciální věcičku zvanou zdravý rozum,“ ucedil Tony mezi zuby. „Má právo veta.“

Pak události nabraly nečekaný spád; několik věcí se stalo takřka naráz. Někdo z Doomových mužů nevydržel muka čekání, nebo snad už měl toho žvanění dost, možná se unavil prst na spoušti - a vystřelil. Loki se prudce pootočil, kolem rukou se mu zeleně zablesklo a kulku odrazil. Tajemník se okamžitě pokusil využít toho drobného zaneprázdnění a vyrazil kupředu. Tony se rozhodl na něj vystřelit, ale to už zdvihl ruce i Doom a nakonec proti sobě vystřelili oni dva. Energie repulsorů a magie se střetly a ve velkolepém výbuchu se všichni čtyři rozlétli doslova do čtyř světových stran. Popadala i většina Doomových mužů a skácely se nejméně dva další stromy, ale ty už Tony ani nepočítal. Tentokrát neletěl tak daleko, protože ho místo stromů zastavila skála. Jenom v duchu udělal křížek nad svou kostrčí a vyrazil zpět.

Tajemník se na poněkud očouzenou střechu vznášedla vrátil první, při explozi jenom sklouznul a udržel se okraje střechy. „Ukaž se, ty zbabělče!“ ječel nepříčetně a Tony spatřil i Lokiho; hladce a tiše se vyhoupnul po straně tak, aby nebyl viděn do poslední chvíle... zatímco se Tajemník pomalu otáčel dokola, vyčíhal si pravou chvíli, vrhnul se kupředu a jediným pohybem podřízl muži krk takovou silou, až mu hlava skoro odlétla. V mohutném gejzíru vytryskl proud krve.

„Chtěl jsi hlavu,“ vyrazil ze sebe k Doomovi, jehož kovová chodidla právě dosedla na vznášedlo, „je tvá.“ Odkopl tělo a už se neudržel na nohou. „Mám pochopení pro vědecký zájem.“ Svezl se dolů a sotva vydržel alespoň v sedě, snad si ani nevšiml, že se rukama opírá v krvavé louži. Doom na něj namířil ruce, ale to už byl Tony u nich, podepřel Lokiho a kryl ho vlastním tělem, namířil výmluvně rozsvícenou dlaň.

„Nebudeme spolu bojovat, Viktore,“ řekl důrazně. „Byla to nešťastná záležitost a tímhle skončila. Jsme vyrovnáni.“

„Nemyslím,“ řekl Viktor Doom.

„To teda nejsme,“ protestoval Loki chabě.

„Způsobili jste mi značné škody.“

„To on byl odpovědný za svého muže!“

„Jo, oba jste o něco přišli. Tomu já říkám být vyrovnaní. Jestli máš ještě nějaké námitky, Viktore... kapitáne, vypni maskování.“ Působivá masa Zephyra se vykreslila na modrém nebi.

„Tomu neříkám smír, ale vydírání,“ vyrazil Doom.

„Vydírání by to bylo, kdybych začal naznačovat něco o našem zbraňovém vybavení,“ řekl Tony a hlavně zbraní Zephyra výmluvně poklesly tak, aby měl Viktor ten nejlepší výhled. „Jen nevím, jestli jsou si i ti uvnitř tak jistí, co se tu děje. Třeba by mohli celou situaci špatně pochopit.“

Doom se odmlčel. Tony cítil, jak Loki pověšený na jeho ruce těžkne. Nervozita mužů kolem vznášedla stoupala, bylo jen otázkou času, než někomu rupnou nervy a začne střílet. Tony věděl, že Doom není žádný hlupák, ale ještě před pár lety by tohle skončilo parádním krveprolitím, tedy ještě větším krveprolitím... Jenže od té doby Viktor nabral hodně zkušeností jako vládce Latverie... Tony byl skoro překvapený, na jak chabou berličku spoléhá – a uvědomil si, že ve skutečnosti je míč na jeho straně hřiště. Král Latverie potřebuje důkaz, že je král.

„Viktore Van Doome,“ dokázal zase jednou Loki, že mu čte myšlenky, když spustil vzletným hlasem, „králi Latverie. Já, princ Asgardský, ti nabízím smír, protože dva tak mocné národy nesmí zůstat v rozepři pro chyby jednotlivců. My oba jsme jen správci prosperity lidu, který nám byl svěřen.“ Tony měl sice dojem, že přirovnat Latverii k Asgardu je pro Lokiho vtip kosmických rozměrů, ale Doomovo ego bylo dostatečně mocné, aby to spolkl – a nebo i on hledal záminku ke smíru. Už teď měl obrovské ztráty. „Z krve, která byla prolita, nechť vzklíčí lepší budoucnost.“

„Dobrá tedy,“ řekl Viktor zvolna.

„Mám to u tebe, Starku,“ ucedil Loki sotva slyšitelně.

„Možná ne přátelé, ale již ne nepřátelé,“ pokračoval Doom. „Pro lepší budoucnost.“

Muži, bez dechu vyčkávající všude kolem, disciplinovaně zajásali. Tony se pokusil i s Lokim postavit tak, aby ho nemusel brát do náruče – o to v téhle situaci opravdu nestál ani jeden - a nakonec se to i nějak povedlo. Rogers sledoval situaci dostatečně pozorně, takže se trup Zephyra vstřícně otevřel přímo nad nimi.

„Tak zase někdy,“ pokynul Tony Doomovi a spolu s Lokim vyletěl vzhůru. Za okamžik už ho skládal na sedačku, Rogers se ani na nic neptal a zapínal znovu maskování, chystal letadlo ke startu.

„Jsem rád, že je po všem,“ řekl Loki, opřel se a zavřel oči. Byl příšerně špinavý od krve i od hlíny, snad i vlasy jí měl nasáklé.

„Jestli tě to potěší,“ zavolal Rogers z pilotního křesla, „toho medvěda máme.“

„Jakého medvěda?“ přeptal se Tony obezřetně a vystoupil z obleku. Konečně si mohl promnout natlučená záda a trochu se protáhnout.

„Clint říkal, že Loki zapíchl medvěda,“ odpovídal Rogers vesele. „A trval na tom, že ho mám vzít sebou. Prý mají skvělé maso.“

Loki se slabě, ale docela samolibě pousmál.

„Vlastně toho napovídal spoustu. Co přesně za bylinky jsi mu to dal?“

„Co bylo,“ pohnul Loki rameny. „Neměl jsem pro něj další léky, které by utišily bolest. Ale v každé zemi vyrůstá z hlíny něco, co je tělu prospěšné.“

„Každopádně teď už zase spí,“ otočil se Rogers k Tonymu, který přešel kabinu k lůžku, aby Clinta osobně zkontroloval. „Ale žádná sláva. S dovolením na to šlápnu.“

„Dovolení uděleno,“ řekl Tony a konečně sebou plácnul na sedačku vedle Lokiho. Uvažoval nad následky posledních událostí, poznamenal si, že jistému chlápkovi dluží za telefon, a do jisté vesnice by to možná chtělo zavést pár drátů... byla velká otázka, jestli budou nějaké diplomatické následky, když se servali nad cizím územím, jestli Viktor myslel svou nabídku smíru vážně... než se propracoval k tomu, že by si možná měli s Lokim o některých věcech promluvit, zjistil, že Loki tvrdě spí.

„Starku, mám tu od vás asi padesát vzkazů,“ probral ho ze zadumání Strangův hlas.

„Dost jsi toho propásl, doktore,“ řekl Tony. „Kde jsi sakra byl?“

„Jen na skok ve vedlejší dimenzi... dobrá, trochu jsem se zdržel. Jednou z toho bude dobrá historka, až se mi povede pár detailů zapomenout.“

„To bych mohl o dnešku říct také,“ odvětil Tony. „Možná...“ zaváhal a trochu si odkašlal. „Mohl bys přijít do Stark Tower? Přistáváme za osm minut.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Dobrá, budu tam.“

Po přistání to šlo rychle. Zephyr byl sice o něco větší než quinjet, takže posadit ho na heliport byl trochu oříšek, ale Rogers vypadal sebevědomě a tak mu do toho Tony nemluvil. Clinta si okamžitě odvezla parta lapiduchů, a zatímco se Tony pokoušel Lokiho probudit a postavit na nohy, k čemuž se dotyčný stavěl dosti laxně, objevil se i Strange.

„Vy jste se snad zbláznili,“ vyrazil ze sebe a sklonil se nad Lokim. „Co z toho je jeho krev? Všechna určitě ne, to už by bylo po něm. I když... Loki?“ Popleskal ho po tváři.

„Nic mi není,“ vyskočil Loki okamžitě a trochu se zapotácel. Opřít se o Tonyho kupodivu takové zábrany neměl. Jenže Strange ho popadl za paži a přitáhl si ho k sobě.

„To je tak... nezodpovědné, že ani nenacházím vhodná slova,“ vztekal se čaroděj, zatímco kroužil portál. „Ale až na to přijdu, tak si to za rámeček nedáš, Starku.“ Protáhl Lokiho s sebou a byli pryč.

„Hej,“ řekl Tony Stark dotčeně. „Proč zase já?“

„Zkrátka vypadáš jako někdo, kdo má věci pod kontrolou,“ řekl Rogers a tvářil se tu toho tak vážně, že ho začal Tony podezřívat, že to ani nemá být ironie. „Měl bych vrátit Zephyra do Shieldu. Vystupuješ?“

„Jo, už jdu... a díky, kapitáne. Skvělé načasování.“

„Někdy bych si rád poslechl, o co šlo.“

„Jasně,“ pousmál se Tony, „máš to u mě.“

O dvě nebo tři hodiny později, kdy už byl umytý, najedený, se zalepenými puchýři, namazanými zády a čerstvě nabroušeným ostrovtipem – alespoň teoreticky, protože ve skutečnosti měl docela vítr z toho, co se u Strange dozví – vystoupil z vozu před Svatyní na Bleecker street a po obvyklém tanečku před magicky maskovaným vchodem vstoupil dovnitř.

„Jsme nahoře,“ zavolal Strange a Tony je oba objevil v příjemném salónku s okny otevřenými do parku, který vypadal podezřele středomořsky. I Loki už byl patřičně vymydlený a převlečený, uložený na jakési sofa, a po straně leželo několik velkých umazaných talířů. Vypadal vcelku normálně, jen v očích měl podezřele zkrotlý výraz.

„Posaď se,“ řekl Strange. Tony se posadil. Konvice mu nalila čaj, tak se chopil šálku a chvíli jen vychutnával příjemné teplo v unavených dlaních.

„Dostal jsem od Lokiho souhlas informovat tě v plném rozsahu,“ řekl Strange.

„Poslouchám,“ odpověděl Tony Stark. Neplánoval se před Strangem tvářit, že neví, proč Loki takové svolení dal. A Strange byl tak laskav, že se choval zcela profesionálně. Koneckonců, jak rád zdůrazňoval, byl doktor.

„Bude to stručné. Rovnou vám říkám, že pokud by se měla opakovat jenom desetina věcí z uplynulých několika dní, o to dítě přijdete.“ Loki sklopil oči. Zřejmě se nedokázal tvářit jako by nic a jenom v prstech obracel vlastní šálek čaje. Chvěly se. „Nevím přesně, co se dělo, ale dokonce i jeho magie byla – rozbitá? Sflikoval jsem, co se dalo.“

„Můžu zkusit předstírat, že vím, o čem je řeč,“ řekl Tony, „ale předpokládám, že to hlavní jsem pochytil.“

„To doufám,“ řekl Strange chladně.

„Magie musí tělem i myslí proudit volně,“ řekl Loki tiše. „Ta má narážela na mnoho překážek a nedokázal jsem ji dobře uchopit. Vlastně nevím, jak to doktor Strange udělal.“

„Nejhorší je, že já také ne,“ řekl Strange. „Takže bych doporučoval to neopakovat.“

„Nikdy si to nechci zopakovat.“

„Buď jak buď, to byla jen menší část problému, a nejspíš by se to spravilo samo. Také zregenerovat kůži a kosti je pro asgarďana snadné - ovšem s jinými věcmi si tak dobře neporadí.“ Strange se ve svém křesle mírně předklonil, ruce s propletenými prsty. „Nebudu vám tu dělat přednášky o vývoji plodu. Velikost odpovídá, to je dobré. Jediným, zato velkým problémem je placenta. Laicky řečeno, není umístěná tak docela ideálně – což pro Lokiho znamená od této chvíle minimum fyzické námahy, být v klidu a čekat, jestli se nesrovná, až plod ještě poporoste. Je skoro zázrak, že se nic nestalo... Lokiho už jsem poučil, při kterých fyzických příznacích má začít plašit.“ Konečně se trochu pousmál, sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. „Pořídil jsem si mobil.“

„Dobře,“ řekl Tony. „Zařídíme se podle toho. Nemůže být tak těžké vydržet chvíli bez bitev na úbočích Karpat a trhání hlav nepřátelům.“

„To bylo doufám s nadsázkou,“ zamračil se Strange a vstal, očividně jim chtěl dopřát soukromí. „Jenže když si vezmu, jak vypadal,“ brblal při odchodu, „tak nejspíš nebylo.“ Bylo trochu znepokojující, když se plášť zdvihl o chviličku později a připojil se až ve dveřích.

Tony si popotáhl křeslo k Lokimu. „Fajn slyšet, že jste v pořádku,“ naklonil se k němu. Už na něm dokázal rozeznat všechny známky nervozity; a teď Loki rozhodně nebyl klidný.

„Mám se přeměnit na tamtu ženskou?“ pousmál se Loki, ale oči nezvedl.

„Jestli chceš obejmout, tak raději jo,“ ušklíbl se Tony.

„Schovám si to na později,“ zaznělo tiše. „Možná až mi dojde, co všechno Strange vykládal.“

I tak se trochu uvolnil. Tony už samozřejmě dostal za tu dobu dost drobných důkazů, že si s ním Loki připadá dobře. Ale pořád ještě to nedokázal úplně přijmout. A vlastně ani pochopit. Nebyl zvyklý být neodolatelný právě takovým způsobem.

„Jak se vlastně opravuje magie?“ napadlo ho, a snad to mohlo být i docela bezpečné téma.

„To tě někdo strčí pod sprchu a hodně se u toho rozčiluje,“ uchechtl se Loki. „Strange je vážně dobrý – pochybuju, že takové věci dělal někdy dřív.“

„Myslíš jako že nikdy neměl ve sprše chlapa zakrváceného od hlavy k patě?“ přeptal se Tony.

„I to je nejspíš pravda.“ Lokimu se potěšeně zablesklo v očích. „Když ze mě upadl kousek něčích střev, zezelenal i on,“ dodal hrdě.

„Vidíš, tos mi připomněl.“ Tony sáhl do kapsy pro mobil a předvedl obrázek. V nemocničních postelích přiražených k sobě leželi Natasha a Clint. Natočení k sobě každý na jednom boku, hlavy u sebe, ruce také, i když se vlastně nedrželi; oba spali. Natashe čouhala zpod přikrývky jedna ovázaná noha, Clintovi druhá.

„Velmi symetrické,“ ocenil Loki. Pousmál se. „Jako dva magnety.“

„Rozhodně si to schovám,“ pravil Tony, „až se zase budou tvářit jako ti největší solitéři na světě. Ať jsi Clintovi strčil cokoli, vyznal Natashe lásku, sotva ji uviděl. Snad si to bude pamatovat.“

„V případě potřeby si určitě vzpomenu, kde jsem je natrhal.“ Lokiho tváří se doslova rozrůstal potutelný úsměv.

„Zapomeň!“ zvolal Tony. „Ode dneška budu jíst jenom vlastnoručně otevřené konzervy.“

„To zní, jako bych znamenal reálnou hrozbu,“ řekl Loki přemítavě. „Mám se snad vrátit do Stark Tower?“

„Počítám s tím - rozhodně tam na tebe budu moct lépe dohlédnout. Slyšels, co říkal doktor, máš být v klidu. A já mám fantastickou sbírku filmů.“

„Myslel jsem, že jsi pořád ještě naštvaný, že jsem šel za Doomem.“

„To taky byla pořádná pitomost!“

„Ale fungovalo by to. Kdyby tím zrádcem nebyl zrovna ten jediný konkrétní muž.“

Tony nebyl tak úplně připravený vzpomínat na tajemníka. „Proč vlastně pořád tvrdíš, že mám být naštvaný?“

„Vlastně ani nevím,“ řekl Loki skoro překvapeně. „Je to takový běžný stav lidí v mém okolí.“

Tony jen potřásl hlavou. „Zrovna Avengery sis ochočil docela dobře.“

„Já tak docela ne.“ Loki znovu uhnul pohledem. „Nést pod srdcem budoucího maličkého je podivné na tolik způsobů...“ Neklidně se ošil. „Stal jsem se jeho rukojmím – v plném smyslu toho slova. V každém okamžiku, bez výjimky, každý můj nádech je i pro něj. Nemohl jsem ho odložit, když jsem potřeboval ránu přijmout, ani když jsem ji potřeboval dát.“ Ztěžka se nadechl. "Bál jsem se jako nikdy v životě... nemohl jsem pořádně bojovat, nemělo to řešení, nemohl jsem... nemohu...“

„Hej, Loki.“ Tonymu připadalo, že s trochou snahy by Loki zvládnul propadnout slušné panice. „Nemysli na to, už jste v bezpečí. Pojď,“ zdvihl se a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát a vytrhnul ho z toho nezdravého rozjímání. „Jdeme domů. Potřebuješ se dát trochu do kupy.“

Loki se nechal zvednout, vůbec teď nevypadal světovládně, ani jako někdo, kdo se ještě před pár hodinami vykoupal v cizí krvi a nepřátele kosil spolehlivěji než epidemie španělské chřipky. Jenom unavený, trochu znejistělý kluk – který se náhle celý rozzářil, když pohlédl na Tonyho. „Vidíš – říkal jsem si, že bys to možná rád věděl...“

„Ano?“

Loki se najednou nedokázal přestat usmívat. „Je to kluk.“

Kluk. Jasně, byla to šance jedna ku jedné, skoro určitě to musel být kluk, nebo taky holka, ale... kluk? Místo neurčitého něčeho – kluk. „Opravdu kluk?“ řekl Tony trochu ohromeně a Lokimu v očích zajiskřila pobavená světélka.

„No vážně, Starku... po kom z nás dvou by to asi tak mohla být holka?“

- Konec -