Skrímsli II. - 8/9

Les. V noci. Skvělá věc, občas, někdy.
(Mé milé čtenářky, zanedbáváte mě. Takže, jak přidat komentář? 1) Napíšu komentář o tom, jak je autorka nejlepčí na světě. 2) Kliknu na Název/adresa URL - stačí vyplnit jméno 3) Odešlu, potvrdím, že nejsem robot, i když třeba jsem 4) A je hotovo.)
Pěkné počtení! :-)




„Co žerou medvědi?“ zašeptal Tony hlasitě.

„Američany,“ zamumlal Loki, ani se nenamáhal otevřít oči.

„Pokáceli jsme půlku lesa, jestli navíc zabiju chráněné zvíře...“ Tony si povzdechl. „Ale třeba si toho nikdo nevšimne? Ze školy si pamatuju, že to tu nebylo moc obydlený. Na druhou stranu, už jsem z ní nějaký pátek...“

„...moc mluvíš...“

„Zaháním divokou zvěř zvukem lidského hlasu. Hele, asi odešel.“

„Čeká až...“ Loki v podstatě spal, ale Tony nedokázal ztichnout, protože když nemluvil, bylo víc slyšet všechno to ticho okolo. Ticho bylo nepřirozené a obecně divné. Tony Stark byl naprosto městský člověk. 

„Na co čeká?“ zeptal se a složil ruce na hrudi, aby udržel víc tepla. Kromě přiměřeného zvukového pozadí značně postrádal například ústřední topení.
„Hmm. Až zhasne oheň... alespoň ti asgardští...“

„Na tom něco je.“ Jenže Loki už neodpovídal a i Tonymu připadalo trochu moc ujeté mluvit sám se sebou. Zkontroloval Clinta. Zelené pomrkávající světélko monitoru základních tělesných funkcí vypadalo povzbudivě, alespoň se nehoršil, i teplotu měl jen mírně zvýšenou. Pak přešel k Lokimu, pořád měl pocit, že i s ním by měl něco provést, ošetřit ho, cokoli – vypadal vážně příšerně. Jeho tvář ale byla ve spánku klidná, až nezvykle pokojná... nevydržel a sáhl mu na krk, jestli ucítí tep. Loki měl dost chladnou kůži a tep pomalý tak, že se Tony klidnější necítil ani za mák.

S povzdechem vstal a obešel jejich malé tábořiště. Další medvědy neviděl, ale stejně se neodhodlal postoupit dál v plánu, ve kterém se chystal všechny uložit do hajan a pak vyrazit do nejbližší vesnice, odkud by se mohl spojit se světem. Představa, že se vrátí k hromádce ohlodaných kostí, nebyla příliš přitažlivá. Thor s Natashou by svedli závod, kdo dřív ho stáhne z kůže.

Znovu se posadil vedle Lokiho. Pomalu minula půlnoc. Usnout se neodvažoval, a jeho myšlenky nezbytně zalétaly k muži... chlapci... tomu zatracenému Asgarďanovi vedle něj.

„Zíráš mi na břicho tak upřeně, že mi za chvíli začne doutnat oblečení,“ řekl Loki tiše, oči zavřené a tvář stále tak pokojnou, jako když spal.

Tony zaváhal. Už si uvědomil, že nemalým zdrojem jeho setrvalé nervozity je strach, že mrňous nemohl vyváznout bez následků, viditelně si podali Lokiho opravdu důkladně. Jenže zároveň si nebyl jistý, jestli o tom má začít mluvit, aby ho ještě víc nerozhodil. „Přemýšlím o něm,“ řekl nakonec. „Ty poslední dny musely být tvrdé pro vás oba.“

„Vyrval bych latverijským srdce z těla, kdyby se mělo budoucímu maličkému něco stát,“ šeptal Loki.

„Můžeš se mnou počítat,“ řekl Tony bez rozmyslu a když po něm blýsklo zelené oko, věděl, že to bylo bráno jako slib. A tak úplně ho nedokázal litovat.

„Řekli, že jsou civilizovaní,“ pokračoval Loki skoro neslyšně. „Naštěstí... vlastně byli. Cítím, jak se hýbe, vnímám náznaky jeho magie. Věřím, že je v pořádku.“

Tonymu se ulevilo až... až nepřípadně moc. Kdyby třeba nebyl v pořádku, ledacos by se tím přeci tak krásně vyřešilo. Tak nějak samo. Nechtěl nikdy děti! A když, ne takhle. Ne s chlapem, proboha. Kdyby přišla Pepper... kdyby přišla Pepper, že čeká dítě... nakonec by asi byl rád. Možná by v nějaké chvíli sám po něčem takovém zatoužil, třeba za rok nebo za tři. Opatrně tu představu převracel sem a tam; věděl, že Pepper o děti nestojí, ale nejspíš by ji přesvědčil, nakonec, nějak? A při dalším letmém pohledu na Lokiho si uvědomil, že ve slabých odlescích ohně se mu třpytí na tváři slzy, s ošemetnou tichostí vytékající z koutků očí. Řeči silné, jistota odhodlaně předstíraná, ale bál se, všechen ten nahromaděný strach udělal své... asi se nemohl nebát. Vždyť kolik toho mohl unést... a jak dlouho?

„Postarám se o něj, Loki,“ řekl, aby posunul Lokiho myšlenky k nějaké jisté budoucnosti a rychle odtrhl pohled od jeho tváře. „Vždycky se o něj postarám.“ Protože i on se bál, měl by si to konečně přiznat, nejvíc sám sobě: že by třeba takovou příležitost nedostal. Že by o ni mohl přijít. „I o tebe, když bude třeba,“ dodal se slabým úsměvem.

„Jedna velká šťastná rodina,“ zamumlal Loki s despektem. Tony se tiše zasmál. Napřed tu byla fascinace podivnem, pocit výjimečnosti a jakási odpovědnost, povstalá napůl z velkorysosti, napůl z jakési blahosklonnosti, okořeněná pocitem povinnosti. Mrně bylo abstraktní pojem v neurčité budoucnosti. Jenže pocit podivna Tonymu nikdy dlouho nevydržel... a teď chtěl to dítě. Mimino, které si podrží v náručí (a pak zase rychle někomu vrátí, ale pořád tam někde bude) a které bude dokonale skutečné. Ten pocit byl nesmírně intenzivní a projela jím kratičká závrať při představě, že jen tak mimochodem při večírku dokázal stvořit něco tak složitého a komplexního, čemu se v celém svém životě geniálního vynálezce ani nepřiblížil.

„Říkáš mu budoucí maličký,“ nadhodil. „Zní to... pěkně. Já vlastně pořád nevím, jak mu říkat. Už víš, co to bude?“

„Nějak mě nenapadlo, že by to mohl nebýt kluk,“ řekl Loki. „Nevím proč.“ Slabě se pousmál. „Prý se to mohu dozvědět, když budu chtít, říkal Strange. Myslím, že budu.“

„Dáš vědět?“ zakřenil se Tony.

„Je to tvé právo,“ odpověděl Loki vážným hlasem, ale zuby mu ve tmě zableskly úsměvem. Tony se naklonil k ohni a přihodil pár větví. Loki se posadil a promnul si tvář, ukryl v tom gestu slzy i únavu. „Ještě se zlobíš?“ zeptal se zpříma a kupodivu náhle vypadal zase mladší a bezbrannější... snad že ta otázka přiznávala, že stojí o odpověď.

„Nevím, jestli se dá mluvit o zlosti,“ pokrčil Tony rameny. „Nebo vůbec kdy dalo. Asi ne. Potřebuju to přijmout, srovnat se s tím, se všemi okolnostmi... bylo to dost nečekané. Ale nemusíš si myslet, že mám zlost na tebe.“

„Měl bys mít,“ řekl Loki.

„Já si totiž bohužel pamatuju,“ ušklíbl se Tony, „že ses mě opravdu nechystal sbalit. Vlastně byla dost fuška dostat tě do postele.“ Loki se tiše rozesmál. „A protože si to pamatuju, těžko ti to můžu vyčítat.“

„Věděl jsem, jaké budou následky,“ nadhodil Loki skoro zvědavě, jako by ho už konečně chtěl dotlačit k přiznání, že někde uvnitř tajně soptí vzteky. Tony ale odpověděl jen povzneseným pohledem.

„Jsem zkrátka neodolatelný.“ Otočil se teď k němu, natáhl ruku a po malém zaváhání mu ji položil na rameno, které vyhodnotil jako použitelné pro tak osobní kontakt. „Loki... nic mezi námi není normální. A možná občas propadám dojmům, že...“ Zaváhal. Bylo těžké najít slova a těžké je vyslovit. „Nechtěl jsem tě jít hledat, když jsi zmizel,“ prohlásil nakonec. Rameno v jeho ruce se slaboučce, nepatrně zachvělo. „Byl jsem si jistý, že jsi utekl, že... že mě nepotřebuješ.“ Loki zdvihl oči a zahleděl se do těch Tonyho. „Nepřestanu být Clintovi vděčný, že mě přesvědčil, abychom to zkusili přímo v Latverii.“ Odmlčel se. „Uděláme takovou dohodu, jo?“ nadhodil. „Ty se nebudeš nenápadně vytrácet... a já tě najdu vždycky, když to bude potřeba.“

Loki se teď trochu usmíval. V šeru a odlescích ohně vypadal už docela dobře a oči se mu zeleně třpytily. „Anděl strážný Clint Barton,“ řekl. „I tenkrát... s chitauri,“ a Tony znovu cítil to nepatrné zachvění, „a očarovaný, mi byl dobrým strážcem.“

Tony se rozhodl předstírat, že vůbec nepoznal, jak se Loki snaží odklonit téma bezpečnějším směrem. „Ale nemyslí si Clint, že je to jeho, že ne?“ přeptal se pro jistotu. Taktika ‚vy všichni jste tatínkové‘ by na Lokiho docela seděla. Ten naštěstí jen pobaveně potřásl hlavou.

„Ne, nemyslí. Není si jist tebou, ale absencí vlastního vkladu do této záležitosti ano. On má v sobě zkrátka potřebu chránit zabudovanou do morku kostí, do všeho svého konání.“

„Ideální chůva,“ ušklíbl se Tony.

„Zvláštní, že to říkáš,“ řekl Loki nejasně. „Zdálo se mi...“ Zamračil se. „Rád bych se zase jednou vyspal v normální posteli.“

„Zdá se, že i trávník ti svědčí,“ poznamenal Tony. „Vypadáš už mnohem líp.“ Možná to bylo jenom tmou a v odlescích ohně nebyly tak vidět šrámy, ale stejně byl pokrok zřetelný. Asgardské regenerační schopnosti Tonyho nepřestávaly fascinovat.

„Doom mi tím obojkem pořádně zavařil,“ zamračil se Loki. „Nechal mě vypít jed a pak mi ho nasadil... trvalo nesmyslně dlouho, než jsem se z toho vyhrabal. Nedovedu se dobře léčit bez magie.“

„Thor přeci není mág,“ nadhodil Tony zaujatě. „Ale oklepat se umí po boji sakra rychle.“ Loki pokrčil rameny.

„Jakou cestou kráčíš, takové -„

„Lidi potkáváš,“ dořekl Tony.

„Vlastně jsem chtěl říct ‚takové způsoby přijmeš za vlastní‘.“

„Ve skutečnosti – to vlastně nemůžeš vědět,“ uvědomil si Tony, „je v tom Doom nevinně, když pomineme, že příliš důvěřoval vlastním bezpečnostním opatřením. To všechno ten jeho tajemník. Mám pocit, že Viktor skutečně věřil, že jsi odešel z Latverie už před několika dny. A byl to tajemník, kdo ho krmil falešnými daty a podvrženými důkazy, že jsi za těmi útoky ty.“

Loki chvíli seděl nehybně. „Chceš říct, že bych neměl zabíjet Viktora Dooma?“ řekl nakonec přemýšlivě. „Stejně ho činím odpovědným.“ Maně se zahleděl na svou pochroumanou dlaň. „Kdo tedy stál za těmi útoky na něj?“

„To s jistotou nevíme. Tajemník se dost nabízí, ale možná jen využil příležitosti, aby Dooma poštval proti tobě.“ Tony zaváhal. „Nebo – kdo tě vlastně tak zřídil?“

„Tajemník. Bavilo ho to. Vím, že mě budeš přesvědčovat, ať ušetřím Doomův život, o tom jsem ochotný alespoň uvažovat... hmm... ne příliš, ale budiž. Ale Tajemník je už teď mrtvý muž.“

„Chápu,“ řekl Tony ztěžka. „Pokud na tom skutečně trváš – byl bys ochotný to nechat na mně?“

Loki rychle zdvihl hlavu a zadíval se na Tonyho se skutečným překvapením. „Já zabil za svůj život spoustu nepřátel,“ řekl pomalu, „Asgard je národ válečníků a boj se nevyhýbá ani těm, kteří ho nevyhledávají. Ale neřekl bych, že i ty přijímáš smrt se stejnou lehkostí, Anthony.“

Tony Stark zaváhal a pak kapituloval. „To máš pravdu. Jenže já vážně nechci, aby se juniorovi něco stalo.“

„Nemyslím, že budu mít na výběr,“ zahleděl se Loki do nebe. „To je boj, který přijde za mnou. V tom muži byla neuvěřitelná nenávist. Nejspíš k ní má svůj důvod, i když nemám pocit, že bychom se potkali. Ale má ho... a živí ji a krmí každý den, pěstuje si ji, až přerostla jeho tělo i mysl a pohltila ho.“

„Možná nás Doom zbaví starostí,“ pokrčil Tony rameny. „Až zjistí, co všechno se mu dělo za zády, mazat se s ním nebude.“

Chvíli bylo ticho. Loki zpytavě zíral na hvězdy a zřejmě nad něčím přemýšlel. Tony, v rozjitřenosti té podivné situace – vždyť kdy seděli s Lokim takhle dlouho vedle sebe a jen se docela obyčejně bavili? I když téma moc obyčejné nebylo – dostal náhle hroznou potřebu pořešit něco, nad čím už pár dní přemýšlel. Atmosféra nočního lesa, únava, blízkost nebezpečí a příliš dlouhá doba, kdy byl ponechán jen sám sobě, ho dokonale převálcovala.

„Ehm, Loki.“ Zelený pohled sklouznul z nebe na Tonyho Starka a ten se pod ním trochu neklidně zavrtěl. „Nejsi do mě náhodou zamilovaný?“ Nevyznělo to zdaleka tak dobře, jak plánoval. „Tedy, chtěl jsem říct – nemyslím přímo zamilovaný – jen jsem uvažoval, jestli nejsi emočně zainteresovaný způsobem, který by ti činil nepohodlí, pokud bychom si byli blízko.“ Tony si teď vůbec nepřipadal jako někdo, kdo o tiskovkách oslňoval houfy novinářů obratnými bonmoty.

Loki chvíli mlčel, možná překvapený, ale naštěstí určitě pobavený. „Nejsem zamilovaný,“ řekl a Tony se ještě stačil vteřinku cítit poněkud dotčeně, než si plácnul pomyslný pohlavek. „Pro mé ženské podoby jsi přitažlivý a mému pravému já nečiní emoční újmu ani valné přemáhání snést tě poblíž. Nemusíš si dělat starosti,“ dodal laskavě, ale stejně si Tony připadal trochu jako blbec.

„Tak to zní vcelku optimálně,“ řekl zlehka.

„To zní,“ odpověděl Loki a oči se mu třpytily úsměvem. 




„Vrací se mi síly rychleji, než jsem doufal,“ prohlásil Loki, když vyšlo slunce. Tonyho ta slova probrala z dřímoty, do které ani nevěděl, že upadl. Ale vyšlapaná pěšinka v trávě napovídala, že Loki bděl místo něj nejspíš po zbytek noci. „Běž pro pomoc. Ubráním nás před vším, co se v midgardském lese může objevit.“

„Nevím, jak daleko budu muset jít,“ řekl Tony a protáhl se. V prochladlých kostech to nepříjemně zakřupalo. „Možná hned pod kopcem padnu na vesnici, možná budu muset dál.“ Byl trochu překvapený, že vůbec nepřišla na přetřes možnost, že by Loki vyrazil pro pomoc místo něj. Denní světlo částečně tuhle otázku zodpovědělo: Loki se možná dokázal zbavit nejhorších šrámů, ale byl bílý jako křída. A podivně vychrtlý, rozhodně víc, než mohlo způsobit těch pár dní, i kdyby ho mořili hlady. „Poslyš, ty ale vážně vypadáš...“

„Abych se mohl přeměnit v kočku prakticky bez magie,“ přerušil ho Loki hlasem, který jevil pramálo zájmu o věc, „musel jsem se držet základního principu. Když něco chceš, musíš něco dát. Neřeš to, brzy se srovnám. Lepší, než kdyby mi musel dorůstat nějaký konkrétní kousek.“

„Jak myslíš. Pokusím se být co nejrychlejší.“

„Strávil jsem v divočině spoustu času,“ odvětil Loki přezíravě. „Netřeba si dělat starosti.“

„Což o tebe. Teď spíš o něj,“ kývl Tony ke Clintovi. Chtěl kývnout ke Clintovi. Jenže ten už neležel tam, co předtím. Loki se po něm letmo ohlédl a pokrčil rameny.

„Uspal jsem ho,“ řekl.

„Cože?“ vyděsil se Tony. „Kde je?!“

„Pod drnem.“

Nádech. Výdech.

„Upokoj se,“ řekl Loki mírně. „Trápil se...“

„Loki!“ Tony honem nenacházel slov. Zato měl pocit, že brzy patrně exploduje nadbytkem emoční zainteresovanosti. Vážně mu tahle asgardská příšera přišla v noci jako docela fajn parťák?

„Anthony Starku, podle toho, jak se tváříš, vůbec nevíš, o čem mluvím,“ řekl Loki a s lehce pozdviženýma rukama trochu ustoupil.

„Radil bych ti mluvit o úplně něčem jiném, než o čem si myslím, že mluvíš,“ zachrčel Tony.

„Tělo Clinta Bartona trpělo bolestí a zimou,“ řekl Loki. „Dal jsem mu další dávku opiátů a zakryl ho listím a trávou. Měním v jeho loži horké kameny z ohniště. Udrží tak více tepla.“

Tony se musel posadit. „Já se z tebe zblázním,“ ulevil si. „Přivedeš mě do hrobu.“ Vstal a potřásl hlavou. „To je úplně jistý,“ dodal ještě.

„Chtěl jsi jít pro pomoc, tak si pospěš,“ řekl Loki a Tony jen přikývl. Jídla měli tak málo, že nemělo smysl se zdržovat snídaní. Ruku z brnění po krátké úvaze raději nechal Lokimu.

„Ale udělals mi to schválně, že jo,“ otočil se ještě k němu, než zmizel v lese. „Přesně jsi věděl, jak to vyzní.“

Loki vypadal jako nevinnost sama. „To by bylo skutečně dětinské,“ pravil důstojně a oči mu svítily jako lucerny. Ať už byl údajně bůh čehokoli, určitě to nezahrnovalo předstírání. Když došlo na zlotřilosti, byl průhledný jak sklo.

- Pokračování -