Skrímsli III. - 2.

Teď by se trocha Jotunheimské zimy docela hodila. Jen tak akorát, aby byla ta letní vedra lépe k přežití :-)

Na všechny strany se rozkládala mrazivá pláň plná kontrastů; bílý sníh a černé nebe, v bílém sněhu černé kamení a na nebi jiskřivé body hvězd. Byla tu zima, takový ten lezavý, do morku kostí pronikající druh chladu, na který jsou všechny kožešiny krátké. Dokonce i Thor si pod svou zbroj vzal vrstvu či dvě oblečení navíc, a Loki si oblékl dlouhý kožený kabát. Oba si dokázali se zimou dobře poradit, ale nebyl důvod ztrácet energii... ani ostentativně dávat najevo své schopnosti.

„Jako za starých časů, bratře,“ řekl Thor a vypadal až nepřípadně nadšeně. „Jen my dva a úkol hodný královských synů.“

„Aby bylo jasno,“ odvětil Loki chladně, „jsem tu jenom kvůli skrímslimu. Nebudu bojovat, nezajímá mě vyjednávání.“

Thor trochu pohasl. „Jak myslíš,“ řekl. „Víc asi nebude potřeba.“

Loki vykročil kupředu. „Jestli těmi starými časy myslíš své nerozvážné kousky, před kterými jsem tě marně varoval, tak upřímně doufám, že jsi už nabral trochu rozumu. Ještě dnes chci být zpátky doma.“ A pozítří před radou starších, aby mohl vyřídit tu trapnou záležitost se svou dospělostí. Krátkou zastávku na Asgardu využil Loki zcela efektivně – domluvit na zkoušku se stačil, Ódina potkat nestačil.

„Zato tys byl vždycky ten odpovědný,“ utrousil Thor skepticky a srovnal s ním krok. „Já bych řekl leda opatrný, a i to s nejvyššími výhradami.“ Bílý sníh pod nohama jako by vydával svou vlastní jemnou záři; hvězdy, jakkoli jiskřivé a pronikavé na temném nebi, nemohly být dostatečným zdrojem světla. „Jestli být doma myslíš ve Stark Tower, pak by mě možná zajímalo, co tě tak náhle přimělo zajímat se o Midgard. Nebo možná kdo,“ dodal ještě, a protože zdaleka nedostal tolik rozumu, kolik si namlouval, nezdržel se přezíravého úšklebku.

Loki neodpověděl. Planina tu končila, náhle a ostře jako seříznutá obřím nožem; zastavil se na okraji srázu a užaslý a ohromený rozhlížel se po širokém údolí pod nimi. Byl už kdysi na Jotunheimu, na chviličku a s velkým doprovodem asgardských šlechticů. Vzpomínal si na led a kamení a bezútěšnost konce mrazivého léta, nevlídné šero vzdáleného, zapadajícího slunce. Nyní však přišli v období pokročilé zimy. Z nového ledu jotunští obři znovu vystavěli své město, působivý labyrint průsvitných věží, z dálky připomínající velké krystaly křišťálu. Zevnitř prosvítala záře magických koulí, barevné odlesky se lámaly v ploškách ledu a místy jich bylo tolik, jako by ty ledové budovy hořely, nebo ukrývaly malá duhová slunce.

„Nádhera, že?“ řekl Thor tiše. „Každý rok uprostřed léta se celé město zhroutí, protože led postupně odtaje – a ledoví obři odejdou do skal. S prvními mrazy se začnou vracet a znovu vystaví celé město, vytesají nové sochy, vyryjí reliéfy... Jenom chrámy jsou postavené z kamene, chrámy a knihovny. Pomíjivost je pro ně důležitá, hmotné statky je příliš nezajímají, ale chtějí si uchovat paměť.“

„Takové je neznám,“ řekl Loki, proti své vůli hluboce zaujatý. Zatoužil se dotknout blíž ledových stěn, pochopit, z čeho vyrůstají, uchopit víc z jejich krásy; hned v té chvíli věděl, že se sem někdy musí vrátit.

„Je to zvláštní národ,“ poznamenal Thor a první vykročil po úbočí dolů. „Těžko podchytit jejich povahu. Domluvit se s nimi dá docela dobře, drží slovo. Ale je to spíš proto, že se rozhodli chápat nás, než že bychom pochopili my je.“

„Ve srovnání s tebou je každý filosofem,“ neodpustil si Loki a opatrně bratra následoval po strmém svahu. Nevedla tudy žádná cesta, jenom se snažili udržet směr mezi rozeklanými balvany, puklinami a sněhovými návějemi. Podivné pološero způsobovalo, že sníh nevrhal zdánlivě stíny a občas se propadli prostě proto, že v té jednolitě bílé hmotě nerozpoznali změnu terénu.

„To bys čekal moc,“ zasmál se Thor. „Na to moc rádi trhají hlavy. Jsou prostě... jiní.“

Pak se rázem ze stínů a úkrytů vynořilo několik postav, napřed tam nebyl nikdo a náhle stáli všude kolem, vysocí, modří a zachmuření, i v tom mrazu odění jen do kalhot a přes ramena ledabyle přehozených plášťů.

„Znovu ty,“ řekl jeden z nich. „Nosíš smůlu.“ Na čele se mu leskl bílý drahokam v jednoduchém zlatém kroužku, který mohl, ale nemusel být náznakem koruny.

Loki, který se okamžitě postavil tak, aby si s bratrem kryli záda, a do rukou mu skočily dýky, se jenom uchechtl. „Už tě potkali,“ utrousil.

„Smůlu nenosím, dokonce ani poslem špatných zpráv nebývám,“ opáčil Thor, který zůstal stát úplně klidně. „Pokud snad přicházím v době nebezpečí, pak ne jako sup, ale zbraň v paži vašeho krále. To vy jste zavolali mě, Bagrate.“

„To já dobře vím,“ opáčil Jotun a přikročil blíž, rudé oči mu v tmavé tváři žhnuly, jeho tvář to dělalo podivně nečitelnou. Loki zpravidla nemusel k druhým zaklánět hlavu, ale rychle zjistil, že tady se to chtě nechtě naučí. Nebyli nějak extrémně vysocí, ale o půl hlavy, či celou, to ano, a bez výjimky. A podobní si vzájemně nesmírně... kromě tetování, zjišťoval, musí se dívat na tetování. „Měl bys však vědět,“ pokračoval modrý obr, „že ne všichni vidí přispění Asgardu tak, jak by si náš král přál. Někteří dokonce tvrdí,“ teď Bagrat pomalu přešel až k Lokimu, „že nás schválně udržujete v bídě a na pokraji zkázy. Že bychom si to neměli nechat líbit.“ Loki na něj nepohnutě zíral a ani nemrknul.

„Co na to říci,“ pokrčil rameny Thor. „Vždycky se najde někdo, kdo bude vykládat takové věci. Co nás vzít k Laufeyovi? Jsme tu z nějakého konkrétního důvodu a není proč naši misi zbytečně protahovat.“

„Ale jistě. Už vás čeká. Ví, že jste tu, ty i tvůj... bratr.“

Lokimu se vůbec nelíbil tón, jakým ten muž promluvil, ale nemohl si dovolit vyvolat ani symbolickou šarvátku, a tak prostě mlčel. Nebylo úplně snadné to vydržet, ale zároveň se snažil vnímat přítomnou magii a to mu přeci jenom odvedlo myšlenky stranou. Všichni přítomní Jotuni byli nejspíš mágové, měl ten dojem. Slabí, ani náhodou by se s ním nemohli poměřovat, snad kromě Bagrata - ale všichni.

Bagrat jim pokynul; vykročili. Thor s Lokim uprostřed a modří obři kolem nich.

„Ještě nedávno jsi mi čestnou stráž neposílal,“ neodpustil si Thor.

„Už přeci vysvětlil, že ti jde po krku nějaká odpadlická frakce,“ řekl Loki netrpělivě. „Je to ochranka, ne eskorta.“

„Jako bych snad něco takového potřeboval,“ odfrknul si Thor, ale Loki se dalšími poznámkami nezdržoval. Měl co dělat, aby s ostatními dokázal udržet krok. Iluze jeho těla byla samozřejmě bezchybná, korigovala částečně dokonce i neobratné pohyby, ale pod tím byl zoufalec, kterému chyběly do porodu zhruba tři týdny a na horské túry zkrátka nebyl stavěný. Momentálně doslova. I Thor už si něčeho všiml, ohlédl se s jakýmsi podezřením v očích. Loki zaťal zuby. Město bylo na dohled, prostě to musí nějak skousnout. Přesto už od začátku viditelně zdržoval... bylo to vážně frustrující. Nechápal, jak si mohl namlouvat, že to tu zvládne.

„Loki, co se děje?“ zeptal se ho polohlasem Thor v nějaké vhodné chvíli – tedy zdánlivě vhodné, Bagrat byl na doslech. Dobrá tedy, Loki se okamžitě rozhodl, že tuhle zprávu předá oběma naráz.

„Odpusť, že jsem ti o tom neřekl,“ pravil Loki pokorně. „Dokázal jsem myslet jenom na skrímsliho a neuvědomil si, jak pomalý dosud jsem. O nic nejde, vážně,“ dodával honem, když se Thor zamračil. „Skoro již doléčené zranění, nic víc, nepohodlná maličkost. Svého úkolu se zhostím jak náleží.“

„Proto se Stark tvářil tak provinile,“ zavrčel Thor. „To si s ním ještě vyřídím.“

Lokiho ten drobný důkaz bratrské náklonosti sice pobavil, ale na tváři pečlivě udržel lehce zkroušený výraz... hlavně že zpomalili. I tak to mělo daleko do naprostého klidu, kterého se Strange tak vehementně dožadoval.

Jak se blížili k městu, bylo snadné přijít na jiné myšlenky. Zblízka vynikly nečekané detaily staveb, Loki se nedokázal rozhodnout, jestli vypadají jako vyrobené rukama, nebo povstalé magií. Thor se rozhlížel se zájmem jen pramalým, ať už proto, že tu nebyl poprvé, nebo proto, že obecně takové věci neuměl docenit. Brzy se však ponořili do podzemního tunelu a Loki zjistil, že město nad zemí má své neméně podivuhodné podhoubí. Chodby byly široké a zabydlené; prošli dokonce poblíž jakéhosi tržiště. Mnoho stěn pokrývaly rostliny, z hlavních tepen uhýbalo nesčetně užších cest. Bylo tu obecně tepleji, jasně prosvětlená místa střídalo měkké příšeří, pečlivě opracované stěny s reliéfy tenkými jako vlas občas přecházely v hrubě otesané ledové kvádry. Modré bytosti jim tiše a zdaleka uhýbaly z cesty, zblízka nespatřili skoro nikoho. Bylo to tak trochu jako plout snem...

Až dorazili k bráně střežené dvěma mimořádně svalnatými obry s blasterovými oštěpy v rukou. Byla to zvláštní zbraň na takovém místě, i Loki věděl, že spuštěná naplno by snadno způsobila zával. Ale možná chtěli vypadat opravdu odhodlaně.

„Král vás očekává,“ pravil jeden z nich a ustoupili stranou. Dál už pokračovali jenom ve třech: napřed branou z mohutných dřevěných fošen s obrazy tepanými z ryzího zlata, potom chodbou vyšší a honosnější než všechny, kterými dosud procházeli, a která se náhle otevřela do sálu, který možná nedosahoval asgardských rozměrů, ale dokázal zapůsobit hrou světel a stínů, ploch prolamovaných stěn a reliéfů vytvořených s úžasnou pečlivostí. Thor a Loki svorně zastavili v patřičné vzdálenosti před trůnem, Bagrat však pokračoval dál, vystoupal po několika stupních až po bok krále a postavil se za ním, čímž přesvědčivě prokázal, že se opravdu nejedná o žádného lokálního pohůnka od městské stráže.

„Laufeyi, králi,“ řekl Thor s úsměvem a mírně pokývl hlavou.

„Thore, princi Asgardský,“ řekl Laufey přátelsky a vstal ze svého trůnu. Byl to muž mimořádně urostlý, vysoký i mezi zdejšími obry, se širokými rameny a takovou spoustou tetování, že mu nezbývala prakticky žádná vlastní kůže. Bez ozdob a beze zbraně, těžko říct, jestli to byla demonstrace síly, nebo dobré vůle. S Thorem si podali ruce v jakémsi válečnicky vyhlížejícím pozdravu, ale skoro vzápětí obr přenesl pozornost na Lokiho.

„Tvůj bratr, předpokládám,“ řekl a prohlížel si mladšího prince s poněkud nemístnou intenzitou; neprojevil ale snahu podat si ruku i s ním a Lokimu se nejasně ulevilo.

„Je to tak, můj pane. Loki Ódinson, princ Asgardský,“ zadeklamoval Thor, ale Laufey nespouštěl oči z Lokiho a jen se velmi zvláštně pousmál.

„Princ Asgardský,“ pronesl zvolna. „Ano, i tak se to mohlo stát. Ten starý lump...“ Pro sebe se tlumeně zasmál a odvrátil se, aby došel zpět k trůnu. „Loki, princ starý přesně jako mír mezi našimi národy.“

„To odpovídá,“ přikývnul Thor pobaveně a Loki se zmateně zamračil. Samozřejmě věděl, že se narodil v době, kdy spolu Ódin a Laufey naposledy válčili, ale ten bezvýznamný detail nebyl jinak důležitý; neměl Laufeye proč tak zaujmout.

„Nuže,“ usedl Laufey na trůn, „pověz mi, Loki, princi Asgardský, jak chcete zabít skrímsliho.“

„Předpokládáme, že nebude třeba ho zabíjet,“ řekl Loki a snažil se nemyslet na to, jak rád by si sám někde sedl. Nejlépe na trůn, samozřejmě. „Až budeme dost blízko, vytvořím aktivní artefakt. Skrímsli se jeho prostřednictvím stane dočasně přístupným asgardské magii – potom bychom ho měli dostat přes Duhový most zpět na Asgard. Samozřejmě se pokusíme vyšetřit okolnosti, za kterých se ocitl zde. Není tak inteligentní, aby se tak mohlo stát o jeho vůli.“

„Přístupným magii,“ zopakoval Laufey. „Proč byl stvořený necitelný k magii? Je těžké nezačít přemýšlet o tom, jak dobrou zbraň to z něj dělá.“

„Je strážcem hranic Asgardu,“ řekl Loki, jako by to vysvětlovalo vše potřebné.

„Která je protkaná mnohou silnou magií,“ navázal Laufey zamyšleně. „Nechtěl jsi, aby jí podléhal. Posilovala by ho, ale také mátla smysly.“

„Ano, můj pane. Jsou bytosti – není jich mnoho, ale jsou – kteří by takovou ochranou dokázali projít bez povšimnutí. Proto skrímsli. Dokáže je spatřit. Dokáže proti nim bojovat.“

„Dobrá tedy,“ řekl Laufey po chvíli. „Jsem nakloněn přijmout takové vysvětlení. Netoužíme po válce s Asgardem.“

Thor si významně odkašlal. Laufey se pousmál koutkem úst.

„Thore, příteli,“ řekl. „Tvá pomoc v boji je nedocenitelná, tvé úmysly čisté a ideály ryzí. Nevím však, jestli bych totéž mohl říci o Ódinovi.“

„To Ódin mě vyslal bojovat po vašem boku,“ řekl Thor.

„Tebe ano, bojovat,“ přikývl Laufey. „Ale Lokiho a jeho kouzla jsi přivedl bez jeho vědomí. Nemýlím se?“

„Neprobírali jsme mé plány nijak podrobně,“ odvětil Thor a Loki v něm zřetelně viděl nejistotu. Ani on neměl nejmenší tušení, o co Laufeyovi jde. „Vyslal mne vyřídit tu nešťastnou záležitost se skrímslim. Lokiho jsem vzal s sebou, protože si s ním dovede poradit. Netřeba v tom hledat postranní úmysly.“ Loki skoro bolestně přivřel oči. Thor ze své demonstrativní bezelstnosti prostě odmítal vyrůst. Podle toho, jak Laufey povytáhl obočí a Bagratovi za jeho zády zacukaly koutky, tu nebyl se svým dojmem nijak osamocený.

„Pak tedy díky, spojenci,“ pokynul jim Laufey. „Před palácem čeká vznášedlo. Vezme vás k pobřeží.“ Zdvihl paži a jen pohybem prstů ukázal svému pobočníkovi, ať se připojí k oběma Asgarďanům. Loki jeho pohled v zádech cítil ještě dlouho poté, co opustili trůnní sál, další branou opustili podzemí paláce a stále v podzemí pokračovali dál. Tentokrát se už dokázal odpoutat od podivuhodné architektury a intenzivněji vnímat i Jotuny samotné. Jeho celkový dojem byl... že vůbec nebyli šťastní. Jestli z Asgarďanů konkrétně, nebo vesmíru obecně, ale odhadnout nedokázal.

- Pokračování -