Skrímsli II. - 1/9

Nebudete tomu věřit, ale opravdu, opravdu jsem neplánovala pokračování. Jenže když se najednou sama od sebe napsala hromada nových scének, nezbylo než je patřičně poskládat a dopsat i ten zbytek.
Jednou z hlavních postav tu bude Viktor Doom - kdo ho vůbec nezná, doporučuji si napřed přečíst ZDE a případně se podívat na obrázky. Jenom, jak už to bývá, má poněkud stažené 'volume' - ale tak je tomu vlastně u všech. S příliš silnými postavami se špatně pracuje ;-)
Enjoy!

(Včera jsem byla na premiéře Infinity War. Jsem skutečně ráda, že jsem tuhle povídku dopsala už před tím - jsem naprosto převálcovaná... prostě vším! Zcela se mi přetížil emoční čip. Vůbec si nedovedu představit, jak bych Skrímsliho dopisovala ve světle posledních událostí kolem Thanose. A koneckonců i povahy hrdinů se dalece rozešly od mých zdejších koťátek. Snad vám nebude dělat potíž se s nimi srovnat :-) Kdo ještě neslyšel o mém plánu pronajmout si stázovou komoru a přečkat ten rok do poslední premiéry v hlubokém nevědomí, hlašte se rychle, ať se všechny vejdeme. :-)) 

o o O o o

„Clinte, kde jste?“ štěkl Tony, pokusil se uhnout před chlupatou pěstí, ztratil rovnováhu a padl zády přímo na jeden z rautových stolů. Do nosu ho udeřila vůně lososové pomazánky a mezi lopatky pekelně tvrdý okraj tácu.

„Ve výtahu,“ odpověděl mu klidný Natashin hlas. „Vydrž, Tony, už tam budeme.“

„Je jich moc.“ Jen přidušeně hekl, když schytal kopanec do hrudi, a pokusil se odkulit stranou. Ještě něco odpověděla, než i tohle spojení kdo ví proč vypovědělo službu, ale přes táhlé zaječení jakési ženské slova beztak nerozeznal. Letmo se rozhlédl a zjistil, že jeho maličkost, která tu právě dostávala nakládačku, je jediným ohniskem odporu. Lidé z personálu už byli nahnaní do houfu v rohu místnosti a chlupatí Viktorovi opičáci je drželi v šachu jak svou prostou fyzickou převahou – byli zkrátka o hlavu vyšší a nejméně o ramena širší – tak nějakými futuristickými paprskomety, které zabíjely rychle a efektivně... jak dokládala těla mužů z ochranky pohozená u dveří.

„A to jsem tu ani nechtěl být,“ řekl a při pohledu do ústí hlavně se už nepokoušel vstát, jen zvednul ruce na znamení, že se vzdává. Opičák skoro zklamaně zafuněl, chvíli to vypadalo, že váhá... ale pak jenom natáhl tlapu, popadl Tonyho Starka za rameno a odvlekl ho k ostatním rukojmí.

„... u příležitosti podpisu mezinárodní dohody upravující obchodní spolupráci mezi Spojenými státy a Latverií...“ vykládala moderátorka na telestěně s optimistickým nasazením a Tony spatřil sám sebe vystupovat z auta, mávat jásajícím lidem nastoupeným ve špalíru podél červeného koberce a vstupovat do širokých prosklených dveří Indigo Central Tower, což, vzhledem k aktuální situaci, usvědčovalo nápis ‚přímý přenos‘ ze lži. Ostatně vzápětí se dotyčné moderátorce, teď už mnohem méně optimistické, málem skácel do náručí, když ho opičák prudce strčil do houfku zajatců.

„Udělejte něco,“ dloubnul ho pod žebra obtloustlý chlapík, kterému se nepodařilo vůbec promluvit nenápadně a ještě mu hlas vyjel do vyděšené fistule. Tony měl dojem, že je to jeden z majitelů cateringové firmy, ale úplně jistý si tím nebyl. On sám sice tuhle párty pořádal, ale obchodní vztahy s Latverií ho nezajímaly ani za mák, natož úroveň občerstvení nebo barva ubrousků; chtěl mluvit s Viktorem Doomem. Ujistit se na vlastní oči a uši, že jeho náhlá ochota podepisovat papíry a dodržovat zákony není nějaká bouda – ale ona to byla bouda ještě dřív, než se vůbec Viktor ukázal, než se kdokoli ukázal, a to bylo vážně trapné. „Jste přece Iron Man!“

„Křičte víc, ještě to neslyšeli úplně všichni,“ ucedil Tony. „Mám snad na sobě brnění?“

„Máte na sobě přilepené jednohubky,“ pravila moderátorka a trochu hystericky se uchichtla.

Jeden z opičáků k nim otočil hlavu a zlostně zavrčel. Spojení bylo stále mrtvé, takže někdo tu využil fakt kvalitní rušičky; Tony si uložil do paměti, že na přivolání svých obleků zkusí do příště vymyslet nějaký nezávislý systém.

Pro tu chvíli ale ochotně ztichl. Nepředpokládal, že by měl moc času na vydýchání, Natasha s Clintem zaručeně udělají pořádný virvál a on toho využije. Jenže někde nedaleko, možná o patro níž, se ozval jenom slabý výbuch – a to bylo všechno.

Tony měl pocit, že je najednou vážně těžké popadnout dech. Bylo nemožné, aby je ti opičáci dostali tak snadno a rychle, nemožné, vyloučené – jenže boj pro tu chvíli nepokračoval a to prostě nedávalo smysl. Každým okamžikem se měli objevit první hosté, o co tady sakra šlo?

Začala hrát hudba, smyčcové kvarteto s klasickými kousky, při kterých se tak dobře korzuje a klábosí. Popadané stoly byly bleskově sklizené z dosahu a mrtvá těla odtažena. Tonymu začínalo docházet, že tahle hra je rozehraná úplně jinak, než od začátku předpokládal.

Ti opičáci nepatří Viktoru Doomovi. Přišli si pro něj a tohle místo měla být past, ve které je dokonce i Tony Stark jenom statista.

Na telestěně zatím pokračoval přenos. Moderátorka – stejně blonďatá, ve stejných šatech a s jen trochu jiným hlasem, zkrátka jasně nastrčená osoba – zatím óchala nad přítomností jakéhosi politika, o kterém Tony v životě neslyšel. O chvíli později ostatně přibyl do jejich skupinky, i s ochrankou, sekretářkou a silným pocitem životní křivdy. Tony si ho nevšímal. Všechno důležité – vstup do sálu a valná jeho část – byla za rohem, ani na obrazovku neměl dobrý výhled a zvuk byl tlumený, marně špicoval uši v touze dopídit se podrobností; přesto rozeznal, že další, kdo se dostavil, byl skutečně Viktor Doom.

Byla to vážně skvělá ironie: Tony si v té chvíli upřímně přál, aby alespoň Viktor do téhle trapné pasti nespadl. Zbývalo se rozhodnout, a ten čas se rychle krátil, jestli se ho pokusit varovat. Hlaveň paprskometu měl pár centimetrů od svého nosu, opičák na něj zíral s obzvláštní ostražitostí, jasně věděl, na koho si dávat pozor; a s Viktorem nikdy nebyli přátelé.

Založil si tedy ruce na prsou a začal trénovat své skryté telepatické schopnosti. Žel rychle zjišťoval, že jsou skryté opravdu velmi hluboko.

Boj byl přesto rychlý. Viktor Doom se svou minimální ochrankou, maskovanou za tajemníka (nehybný obličej Asiata v neurčitém věku, katana, pistole a kung-fu) a asistentku (blondýnka s mikádem a rudou rtěnkou, s lehkým samopalem složeným v šanonu a vražedně ostrými podpatky s výsuvnými bodci) smetl opičáky tak rychle, až to bylo na pováženou. Tony si připomněl, proč byl vlastně tak dobrý nápad udržovat příměří.

„Viktore,“ zazubil se na něj, když si konečně stanuli tváří v tvář. „Tohle byla působivá opokalypsa.“

Muž v železné masce zíral s – jaksi z podstaty věci – nečitelnou tváří. Ani význačná společenská událost ho nepřiměla vyměnit své železné robotické brnění za oblek od Armaniho, neodložil ani zelený plášť, a kápi měl jako vždy staženou do čela. „Lituji, že jsem byl příčinou této výjimečné události,“ řekl hlubokým, kultivovaným hlasem.

„Kéž by byla zase tak výjimečná...“

„Moji nepřátelé si vybrali mimořádně nevhodnou chvíli pro demonstraci svých antipatií.“

„Jsem rád, že nejsem v podezření,“ řekl Tony a rozhlédl se po spoušti vůkol. Co se mohlo rozbít, to se rozbilo. Do poslední skleničky, nejmenšího tácku, nejvzdálenější lahve a nejbytelnější židle, všechny ty věci svými částmi volně prostupovaly jedna druhou, na zemi, na stěnách... bylo to skoro jako umělecké dílo – nebýt součástí střepů i krev a pár lidí v různém stádiu hysterie.

„Znám ho, znám toho, kdo za tím útokem stojí,“ pravil Viktor a zastavil se nad jedním z opičích těl. Špičkou nohy ho převrátil na záda – ani smrt nezastřela znepokojivě lidské rysy a overalem prosakovala rudá krev. „Mutanti, kříženci, obskurní bytosti stvořené úmyslně i náhodou. Neutuchající touha po moci.“

„Třeba ho taky znám?“ nadhodil Tony. „Takhle to zní příliš obecně. Jako každý druhý pošuk s laborkou.“

„Ano,“ přikývl Viktor. „Bojovali jste spolu. Je to Loki – Loki z Asgardu, černá ovce královského rodu.“

A Tony Stark prostě dokonale ztratil řeč.



Lokimu se stala nemilá věc: nevěděl. Nebo se možná nedokázal rozhodnout? Ani tím si nebyl skutečně jistý. Jeho nový azyl mu doslova spadl z nebe, nečekaný a spásný, nepochybně, ale v takovou věc ani nedoufal a teď honem nevěděl, co si s tím počít. Ódin ho poslední dobou zahrnoval množstvím úkolů a požadavků a pod náhlým klidem se Loki s úlevou sesypal, vděčný za soukromí, protože k tomuhle svědka vážně nepotřeboval.

Tony Stark nejspíš vůbec nemyslel doslova, že napřed bude týden spát, ale přesně tak to bylo. Nastřádaná únava se rozpouštěla jen neochotně, stejně jako Strangovo kouzlo, a vypořádat se s bouřemi ve vlastním nitru také chvíli zabralo.

A pak tu byl Tony Stark a Loki stále nedokázal zaujmout nějaký rozumný postoj. Měl pocit, že by si ho měl pokusit omotat kolem prstu, ale ta představa byla únavná a kdo ví, jestli by takový plán dokázal dodržet. Věděl, že je v něm velice silná potřeba osahat si hranice momentálního příměří, možná je jen maličko překročit, rozhlédnout se za nimi a pak se zase vrátit zpět, vyzkoušet Tonyho trpělivost, zjistit, jak moc vážně myslel všechny ty řeči o tom, jak tu Loki může zůstat. Jenže kdyby tu míru správně neodhadl, dopustil by se hlouposti větší, než by si dokázal obhájit i před svým nejlehkovážnějším já.

Opatrně otevřel dveře a zaposlouchal se do zvuků věže. Skoro určitě všichni odletěli na nějakou společenskou akci, jistý si úplně nebyl. Zdálo se, že je všude ticho a to bral jako povel pro misi ‚vybrakovat ledničku‘. Poslední dva dny mu splašené hormony přikazovaly ládovat se vším, co bylo jen trochu kyselé, což bylo trapné klišé, ale už přišel na to, že nemá cenu se vzpírat. Hádku sám se sebou nemohl vyhrát.

Až ho Stark vyhodí... teoreticky by mohl ke Strangovi. Tu a tam pobýval v jeho domě na Bleecker Street, napřed omylem po nějaké akci s Thorem, potom proto, že ho bavilo provokovat, později se zkrátka ukázalo, že je to po všech stránkách výhodné, a Strange byl poměrně zábavný společník. I tu záležitost s pláštěm vyřešili uspokojivě, ostatně plášť vypadal po své malé dovolené v Čhangově prádelně velmi spokojeně. To až ten poslední rozhovor mezi ně postavil zeď, kterou, měl Loki dojem, Strange možná ani nevnímal, ale Loki za ni nebyl dosud ochotný ani nakouknout. Nebyl ji ochotný dokonce ani začít trucovitě okopávat, natož bořit.

Co to, u Ódinova vousu, Strange napadlo ptát se ho na... porod? Loki se při té vzpomínce málem oklepal. Prý ‚musíme se oba připravit‘. Už v té chvíli se v něm všechno stavělo na zadní, možná trávil spoustu času s hlavou v záchodové míse, ale ani tato výjimečně reálná věc ho nepřiměla vnímat vlastní břicho jinak než jako ryzí abstrakci. Nebylo žádné potom. Do konce těhotenství zbývalo několik měsíců, ale byly zahalené v podivné mlze a rozhodně a v žádném případě nemohly skončit tou věcí na ‚p‘. Strange to pak ještě završil dotazem, jestli bude třeba provést císařský řez, jako by nevěděl, že Asgard je království, ne císařství – a Loki vyletěl v tak parádním záchvatu vzteku, že si nedovedl představit, že by vůbec měli jeden či druhý chuť to někdy žehlit.

Zabalený do deky se usadil v obýváku a užíval si samotu a úžasný výhled na město. A taky tu byla větší televize.



„Loki, říkáš?“ podivil se Tony a trochu si odkašlal. „Tak na toho mě vůbec nenapadlo pomyslet. Tohle vůbec není jeho styl.“

„Naopak,“ oponoval Viktor Doom. „Nejsou to ani dva týdny, kdy vyslal na Zemi mořskou příšeru, obrovské, agresivní stvoření magického původu.“

Skutečnost, že došli k výtahu, Tonyho Starka zbavila nutnosti odpovědět. Zkroucené kovové dveře a zbytky kabiny s propadlou podlahou mu na okamžik zastavily srdce v těle. Vrhnul se kupředu a naklonil se nad výtahovou šachtu.

„Natasho!“ zakřičel. „Clinte!“ Už věděl, proč jeho posily nedorazily, a žaludek se mu stáhl do křečovitého nervózního uzlíku. Uvědomil si, že kovová futra dosud pálí, a s bolestným zasyknutím ucukl, zavrávoral a jen tak tak že nepřepadl do šachty. „Omluvte mě, doktore,“ ucedil, „nejspíš tam mám lidi.“

„Myslíte, že to mohli přežít?“ naklonil se Doom s mírným zájmem v hlase nad šachtu hlubokou sto padesát pater.

„Určitě,“ řekl Tony a začal zběsile hledat něco, co by mu pomohlo dostat se do té zatracené šachty – i když těžko říct, co by tam mohl podnikat bez ironmanského obleku. „Oni přežijí všechno. Je to takový zvyk.“

Doom ukázal gestem svému tajemníkovi: „Budeš mýma očima.“ Ten jen krátce přikývl - a Doom ho bez velkých okolků strčil do šachty. Tony nějak dokázal nevydat jediný zvuk, jen přiskočil blíž, snad v potřebě ho ještě zkusit zachytit – Viktor ho ale popadl za rameno a v jeho kovové rukavici si Tony připadal jako ve svěráku.

„Nerozptylujte mne,“ řekl suše a druhou ruku držel nad propastí. „Ano, máte pravdu, jsou tam. Ta žena je raněná... vydržte.“ Odsunul Tonyho za sebe a pomáhal si teď i druhou rukou, Stark už pochopil, že kouzlí, i když to vůbec nevypadalo stejně, jako když prováděl magii Strange. Už měl i čas uvědomit si, že kolem se to začíná míhat policisty, zaznívala slova jako ‚sebeobrana‘ a ‚diplomatická imunita‘, a Doomova asistentka, která si opět obula své lodičky a urovnala ofinu, odháněla zájemce o výslech velmi efektivně.

Ale to ho teď vážně nezajímalo. A už vůbec ne, když se levitující tajemník vynořil ze šachty s Natashou v náručí. Byla bledá a napůl mimo sebe, okamžitě viděl, že nohu má nejspíš zlomenou a minimálně slušně potrhanou, musela ztratit dost krve... muž přistál na zemi a tázavě pohlédl na svého pána.

„Viktore, rád bych si s tebou promluvil,“ řekl Stark, „ale napřed se o ni musím postarat.“

„Stark Tower shledávám velmi vhodným pro náš rozhovor,“ prohlásil Doom. „Soukromí bude vítanou změnou.“ Ze šachty se zatím vyhrabal i Clint, bez dobrodiní levitace to možná postrádalo tu pravou eleganci, a taky byl špinavý, jako by mu ta nálož vybuchla přímo do obličeje, ale zřejmě byl v pořádku.

„Už vím, jak si připadají ozdoby na vánočním stromečku,“ řekl zmoženě. „Vleče se to.“

„Cos tam tak dlouho dělal?“ ucedil Tony.

„Příležitostně mi můžeš předvést, jak umíš šplhat hlavou dolů s ženskou, která ti visí za ruce,“ odsekl Clint. Tony mu jenom krátce stisknul rameno.

„Vezměte ji do mého vozu,“ řekl tajemníkovi.

„Do mého se vejdeme všichni,“ vložil se znovu Viktor. „Má diplomatické značky. Bude to nejrychlejší způsob.“

Měl pravdu; a Tony jen doufal, že Loki se bude schovávat přede všemi úplně přesně tak, jak to dělal posledních pár dní.



„Zdravím vás, mí midgardští přátelé!“ rozlehlo se nejméně deseti patry Stark Tower naráz, a Loki se ze své pokojné dřímoty probral do vyděšeného šoku se srdcem bušícím tak prudce, až se mu z toho zatmívalo před očima. „Syn Asgardu se vrátil z cest a poctil vás svou přítomností – ale no tak, nikdo doma?“

Loki zpanikařil. Objektivně vzato neměl důvod se Thora bát. I kdyby ho Ódin pověřil, aby zkontroloval nezdárného mladšího bratra, bylo to vzato kolem a kolem jedno. Neměli ani rozjetou žádnou aktuální rozepři. Jenže Loki se s ním nechtěl potkat. Thor sice jeho iluze nebyl schopný prohlédnout, ale tentokrát si byl Loki jistý, že před ním svůj stav neutají.

Zběsile se rozhlédl. Nemyslelo mu to, byl obrácený do sebe, útok vnějšího světa ho vyděsil. Udělal proto první, co ho napadlo – proměnil se v dívku s popelavými vlasy. Stačil to přesně v okamžiku, kdy Thor vkročil do dveří, ale vyplašený výraz už skrýt nestačil.

„Odpusť, krásná panno, můj náhlý vpád,“ zadeklamoval Thor. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Odpouštím ti,“ vykoktala Loki a cudně klopila oči. „Nevyděsil jsi mě. Jenom jsem na pár okamžiků usnul-a a chvíle probuzení bývá chvílí zmatků.“

Thor se na ni zazubil a pak promluvil jen tak do vzduchu. „Kde jsou všichni, Jarvisi?“

„Ztratil jsem spojení, pane,“ pravil Jarvis. „Mohu vám leda poskytnout adresu jejich posledního výskytu.“

„Ha! Boj s nepřítelem?“

„Večírek, pane.“

Thor rázem ztratil zájem. „Nevadí, počkám.“ Po asgardském zvyku zaútočil rovnou na lednici.

Loki zatím propadala panice. Kontaktní čočky neměla po ruce, břicho ve zmatku nechala v aktuálním stavu a s Thorem tak blízko se dál přeměňovat nemohla, to by pocítilo i takové magické dřevo jako on. Nezbývalo než zůstat, kde byla. A držet si deku pod bradou.

Thor se vzápětí přihasil s přetékající mísou a hodil sebou do křesla. Jestli si Loki snad myslela, že ji už nečeká nic horšího, velmi rychle se měla ujistit o míře vlastní naivity. Thor byl válečník a teď mu náhoda přihrála k ruce křehkou dívku.

Ideální chvíle na historky plné chrabrosti a důkazů válečnického umu.



Na Natashu čekala nosítka už v garáži, kolem nich uspokojivé množství chvátajících lidí, a někteří z nich dokonce věděli, co dělat. Naložili ji, ujistili Clinta, že se klidně může jít napřed umýt, nejlépe třikrát, a až potom přijít vyrušovat při vší nezbytné doktořině, a zmizeli.

Tony měl pocit, že až teď začíná dýchat. Jako by podvědomě čekal, že je Viktor odveze kdo ví kam a začne ho vydírat, nebo že útočník z večírku bude pokračovat v započatém díle. Z jeho tajemníka měl skoro husí kůži a ta blondýna vypadala jako terminátor. Ale nic se nestalo. Takže teď má Viktora Dooma ve svém sídle a těžko ho může poslat do háje, když dotyčný Viktor zachránil kůži hned třem členům týmu naráz. Mdle se pousmál směrem k otvorům v kovové masce a vykročil k výtahům.

„Já snad raději po schodech,“ zamumlal Clint, ale když ho Tony prostrčil dveřmi, nevzpíral se, jen se unaveně opřel o stěnu.

„Takže vítej ve Stark Tower, Viktore,“ řekl Tony, když vystupovali v posledním patře. „O raut jsme přišli, ale mám tam někde ovesné sušenky...“ Hlas ho trochu zradil.

Protože chodbou se blížila Pepper. Jeho milá, drahá Pepper, kvůli které a před kterou si posledních pár dní sypal popel na hlavu v takových kvantech, že kdyby v tom měl pokračovat, vypotřebuje světové zásoby popela nejpozději do konce týdne. Usmívala se trochu zdrženlivě, ale koneckonců jenom slíbila, že zaskočí, ne že to hned dají zase dohromady, a taky tu stál ten zatracený Viktor.

Jenže dveřmi Tony viděl také Thora, který se rozvaloval v křesle, a Lokiho v jeho dívčí podobě – co ho to sakra napadlo?! – kterou bohužel Pepper dobře znala, i když byla jistá naděje, že oblečenou ji nepozná.

Nechtěl řešit všechny ty domácí tragédie, ke kterým se nezbytně schylovalo. Potřeboval řešit Viktora Dooma.

Možná by teď útok hromady zmutovaných opičáků přišel dokonale vhod.

- Pokračování -