Skrímsli I. - 2/2

... a tak snadno mohlo být všechno jinak. ;-)
(Za povídku díky Nerle, neb je svým povzbuzovacím uměním přímo odpovědná za její dokončení, a Alici, protože kdyby už nepsal vůbec nikdo, uschnu žalem. :-))

 

Lehnout si nakonec šel úplně každý, kdo mohl. Když se pak o pár hodin později Natasha vrátila do obývacího pokoje, Loki už stál u okna a pozoroval New York. Úhel odpoledního slunce vykresloval podrobnosti panoramatu mimořádně detailně a město v odpolední špičce připomínalo výjimečně pilné mraveniště.

"Tony Stark se ještě nevrátil," řekl Loki. Jednu ruku měl volně položenou na břiše a slabě se usmíval, myšlenkami ve skutečnosti jejich starostem na hony vzdálený.

"Kope?" postavila se vedle něj a s pousmáním pohlédla na klenuté břicho. Loki sebou trhnul, jako by chtěl to gesto ještě dodatečně skrýt, ale pak ruku nechal, kde byla.

"Občas, trochu," připustil neochotně. "Teprve posledních pár dní. Napřed jsem si ani nebyl jistý..."

"Musí to být zvláštní pocit." Slabě se dotkla jeho ramene a ukázala, aby si šli sednout.

"Výslech?" utrousil trochu posměšně, ale kupodivu - šel. "Předpokládáte, že ocením spřízněnou duši, zahořím vděčností, důvěrou a následnou sdílností, která odpoví na všechna tajemství?"

"Přemýšlela jsem," řekla Natasha, která samozřejmě přesně na to spoléhala; a také věděla, že Loki vůči tomu vůbec nebude imunní, i když to dokázal tak pěkně vystihnout. "Ódin o tom dítěti neví, že?"

Loki zavrtěl hlavou. "Nikdo to neví." Pousmání v koutku úst v sobě mělo stopu hořkosti.

"Musíte k tomu mít hodně dobré důvody. Tohle vás přeci ohrožuje oba," zahrnula gestem jeho celého. "Nemůžete jít do boje s mořskou příšerou."

"Zvládnu to," odvětil a pohodlně se uvelebil v měkkých polštářích. "Za cokoli s angreštem bych zabíjel a z pachu naložených ryb se mi dělá špatně - stává se tohle i pozemšťankám? - ale kupodivu to mou bojeschopnost nijak nesnižuje."

"Loki..."

"Agentko, Natasho," řekl a zpříma na ni pohlédl, "jsem to stále já - vraťme se směle ke staré nenávisti. Na chvíli jsme spojenci, nic víc. Nestáváte se odpovědnou za mé činy a má rozhodnutí."

"Stejně se to nakonec Ódinovi musí říct," poukázala. "Brzy se pod pláštěm neschováte."

"Jsem mistr iluzí."

"A dítě?"

"To by mi stejně nenechali," odsekl prudce. "To mu raději sám najdu domov."

"Chcete ho dát... k adopci?" přeptala se zaskočeně.

Jeho tvář ztvrdla. "Můžete si namlouvat cokoli o charakteru Ódina a Thora..." Odmlčel se. Bylo to docela dlouhé ticho. "Není důvod to rozebírat. Otázky nástupnictví na asgardský trůn by se tak neuvěřitelně zkomplikovaly, že by ho nakonec někdo zabil jenom z touhy se zavděčit Thorovi - i kdyby on sám náhodou hlásal opak."

"Ódina tak neznám, ale nedovedu si představit Thora..."

"To není důležité. Má mnoho věrných, kteří nebudou chtít riskovat jistotu, že se jejich a konkrétně jejich princ stane králem. Nežádal jsem vás zbytečně o diskrétnost. Každý, kdo se o tom dozví... zbytečně zvyšuje riziko. Thor zejména, jeho schopnost udržet tajemství je mizivá."

Potřásla hlavou. "To je šílené. A prostě odejít, někam daleko, po...porodit to dítě," zakoktala se, "vychovat ho?"

"To momentálně není možné," řekl Loki odmítavě. Znovu se zahleděl z okna. Natasha tiše vyčkávala. "Ódin mne má dosud ve své moci... neukryl bych se před ním. Už spokojená?" zavrčel náhle skoro zlostně. "Všechno jasné, srovnané do škatulek?"

Pousmála se. "Loki, vy jste naprosto neuvěřitelný. Skutečný mistr ve způsobech, jak si komplikovat život stále novými a šílenými způsoby."

Trochu se uvolnil, dokonce se pousmál v odpověď. "Ta touha stvořit nový život byla nesmírná," vyslovil skoro proti své vůli, "a stále věřím, že to bylo správné. Nicméně," vstal náhle, "nyní mě na chvíli omluvte - a myslete na to, o co jsem vás žádal. Jsou s Thorem jedna ruka." Krátce se rozhlédl a pak rychlým krokem vykročil ke dveřím na terasu. Ještě si při pohledu na ni přitiskl prst na ústa, ve tváři mu probleskl pobavený úsměv - a byl pryč.

"... a vůbec nepomáhalo, že měla vážně fantastické nohy. Mít v sobě tolik žluči by se taky mohlo počítat jako superschopnost! Ahoj Natasho." Vešel Tony Stark, s krásnými kruhy z nevyspání pod očima, a zachmuřený Strange.

"Zdravím vás oba," řekla Natasha a Lokiho poslední slova byla rázem dokonale jasná. "To je ono?" zadívala se na balíček, který držel Tony pod paží.

"Ne, to je nový přírůstek do mojí sbírky Hulkových figurek na baterky... ne, promiň, jasně, že je to ono. Nikdy nechtěj jednat se státní institucí s přebujelou hromadou 'kompetentních' osob, kde není ani jedna ochotná převzít sebemenší odpovědnost." Postavil ho před ní na stůl. "Potkal jsem cestou tady kolegu sympaťáka," hodil hlavou ke Strangovi. "Hledá Lokiho."

"To hledám. Víte, kde je?" Usadil se naproti a upřel pohled.

Natasha se pustila do vybalování. "Nevím, někam šel," řekla bez zájmu. "Co vám provedl, doktore?"

Strange si založil ruce na hrudi a opřel se v křesle, jednoznačně odmítavé gesto. Tak tohle bude osobní, uvědomila si Natasha okamžitě. Velmi osobní.

"Vím, že byl tady," řekl Strange. "Někdy se mi podaří zachytit aktivity Duhového mostu."

"Náš problém se teď nejmenuje Loki, ale skrímsli," položil Tony na stůl malou plastovou polokouli a objevil se povědomý rotující hologram. "Mořská obluda, která čím dál jednoznačněji nabírá směr k New Yorku."

"Jak jinak," utrousila Natasha. "Obludy přímo přitahuje."

"Jak to, že o tom nic nevím?" zamračil se Strange. „To měřítko je správně?“

"Posílal jsem e-mail," řekl Tony s despektem. "A možná byste si přeci jenom mohl pořídit mobil."

"Byl jsem teď pár dní trochu mimo," zamumlal Strange a zadíval se na grafy a mapu, na kterých se průběžně aktualizovaly údaje o pohybu příšery. "A bylo to docela určitě mimo signály jakékoli mobilní sítě... Zrychluje," dodal.

"Přesně tak. A já mám takový návrh." Tony se napřímil a zatvářil se vážně. Dokonce zdvihl ruku s napřaženým prstem. Vstoupil Clint, dosud rozcuchaný, zívající a ve vytahaném tričku.

"Nazdar lidi... co jsem zase provedl?"

Tony se na něj zamračil. "Ten můj návrh zní takto: žádná záchrana města v poslední minutě, žádná sebevražedná akce v okamžiku, kdy už bude příšera zatínat zuby do mola. Tentokrát to zvládneme včas, s dostatečnou časovou rezervou a beze škod."

"To zní dobře," řekl Clint, který se nemohl zbavit dojmu, že mu něco uniká. Například důvod, proč tu místo asgardského čaroděje sedí pozemský.

"Máme zhruba dvacet čtyři hodin," řekla Natasha a postavila z papírů vymotaný pohár na stůl. Po nažloutlém kameni, připomínajícím jantar, jen přejela prsty. Vypadal docela obyčejně.

"Velmi zhruba. Jestli ještě zrychlí, ráno se dostane do oblasti s hustou námořní dopravou. To nechceme. Buď na něj opatrná, Natasho, získat ho mi dalo fakt práci. Někdy vám o tom povím."

"O tom nepochybuju."

"Jak s tím souvisí Loki?" dožadoval se Strange vysvětlení. "V tom kameni je magie," dodal a trochu zamračeně na něj zaťukal.

"Loki ví, jak ho použít, aby se zlomila magická ochrana té bestie - a my ji následně mohli zabít," vysvětlil Tony stručně.

"A vy mu to věříte?" zeptal se Strange suše. Zavládlo krátké ticho.

"On nám to taťka Ódin víceméně potvrdil," řekl Clint váhavě.

"Od něj vlastně víme jenom to, že má Loki skrímsliho na starosti," zavrtěl se Tony. "Třeba ho měl nakrmit a vyvenčit...?"

"Připadalo mi, že mluví pravdu," řekla Natasha.

"Protože jsi ženská a -" začal Clint, ale stačilo, aby na něj pohlédla, a nedořekl. Podrbal se ve vlasech. "Já měl vlastně taky pocit, že nekecá," připustil.

"Věděl byste vy, jak ten kámen použít?" zeptal se Tony Stark. Strange zavrtěl hlavou.

"Ne bez dalších informací, nějakého studia... takže znovu - kde je Loki?"

"Doktore," naklonila se k němu Natasha, "co vám provedl? Je to tak vážné, abyste v nějakém krajním případě nedokázali spolupracovat? Vaše pomoc by se nám hodila."

"I když to samozřejmě zvládneme i tak," neopomněl dodat Tony, aby se náhodou neřeklo.

Strange předvedl temnící pohled, pracně sebe-ovládající se pohled a pokus o rezervovaný nadhled, než se konečně ovládl. "Jen si potřebujeme něco vyjasnit." Pod tíhou tří párů očí zavrčel: "Samozřejmě, že s ním dokážu spolupracovat."

Tony ho s uchechtnutím poplácal po rameni. "Chápu."

"Jistě," zamumlal Strange.

Natasha se ohlédla k terase. Ze svého místa na Lokiho viděla: měnil se zrovna do podoby, kterou všichni znali, vzduch se kolem něj zatetelil a opět tam stála štíhlá postava v upnutém koženém obleku v zelené, černé a zlaté. Napřímil se a chvíli sbíral odvahu - možná jen čekal na nejvhodnější okamžik, ale o maličko víc to vypadalo, jako když se snaží odhodlat - až konečně vykročil kupředu. Včas se otočila zpátky, protože si chtěla dopřát ten nejlepší výhled, ale tohle nebyl žádný spolek amatérů. Strange jen kmitnul očima ke dveřím, ale už nehnul brvou. Zato Tony Stark zcela nepokrytě zazíral na Lokiho břicho a na chvíli doslova zcepeněl. Pak mu to asi celé došlo a jen s trpitelským výrazem upadl do křesla a založil si ruce za hlavou.

"Vidím, že jste byli úspěšní," řekl Loki při pohledu na pohár. Usmíval se a zelené oči mu pobaveně svítily. Strange si nevšímal asi tak, jako si jedna kočka nevšímá druhé, když se musí vyhnout na hřebeni střechy. Vzájemné soustředění mezi nimi bylo skoro viditelné.

Je snad možné, aby...? Natasha si začala s tou možností opatrně pohrávat, převracet ji ze všech stran. Loki má ze Strange nahnáno. Strange je zcela netypicky vytočený. Bylo vlastně nemožné, aby ji to nenapadlo... dva mágové... mají tolik společného...

Zlehka se usadil, zcela přirozeně, na úplně opačné straně nejdál od Strange, vedle Tonyho. Natasha se v dojmu, že by snad mohl nějakým nešikovným pohybem prozradit, co skrývá, natáhla přes stůl a podala mu pohár do ruky. Loki se ho chopil se zvláštním úsměvem, prohlížel si ho jako dávno ztracenou a znovu nalezenou věc, přejížděl prsty po rytinách... jeho iluze byla dokonalá, nikdy by ji nenapadlo, že před sebou nemá jeho skutečné já.

"Úspěch by to byl, kdybych byl do hodiny zpátky," zavrčel Tony Stark. "Místo abych se dohadoval půl dne, jestli je lepší vzácný pohár v jedné zatracené přecpané vitríně, nebo záchrana půlky New Yorku, a jestli jsme náhodou s tím nočním pokusem o krádež měli nebo neměli něco společného."

"Nejspíš na tebe mají pifku od té akce tenkrát - však víš, jak do Metropolitního vlítnul PlastikMan," nadhodil Clint nápomocně, "trochu jsme to tam pocuchali..."

Otevřely se dveře a vstoupil Steve Rogers. "Dobré... odpoledne," zadrhnul mu pozdrav v ústech, když spatřil Lokiho. Clint zakoulel očima.

"Vysvětlete mu to někdo, já se zatím hodím do gala." Vyskočil a cestou ke dveřím soustrastně poplácal kapitána po rameni. "Kdybys jen tušil!" naznačil tajuplně a zmizel.

"Máme ještě několik hodin denního světla," řekl Strange. "Mohu nás tam všechny přenést portálem."

"To těžko," zadíval se Loki vzhůru. "Je to širé moře."

"Pravda. Žádná loď poblíž?"

"Jestli, pak ne naše. Poletíme quinjetem," řekl Tony. "I tak to stihneme, než padne tma."

"Quinjet ale není obojživelný," otočila Natasha hlavu od konsternovaného Rogerse, kterému zatím stručně vysvětlovala situaci. "Nemůže přistát na hladině. Záleží, co přesně tam chce Loki provádět."

"Kouzlo," zatvářil se Loki přehnaně tajuplně. Strangovi zacukalo ve tváři.

"Jistě, kouzlo." Natasha byla trpělivost sama. "Půjde provést z quinjetu?"

"Vaše pilotní schopnosti jsou dostatečné," zazubil se Loki. "Ve skutečnosti přítomnost doktora Strange," pohlédl na něj poprvé přímo, "situaci značně ulehčí."

"Neříkej," zavrčel Strange. Naklonil se kupředu a Loki se naopak opřel do pohovky, jako by se chtěl promáčknout na druhou stranu, div se Tonymu neschoval za záda. Úsměv možná vypadal rozverně, ale řeč těla hovořila jasně. Natashu maně napadlo, že jeho důvěra v ochranu Avengers je vlastně podivuhodná - ale ne zcela opodstatněná. "Kde je?" vyslovil Strange zřetelně polohlasem.

Jen zamrkala. Ta otázka byla z úplně jiné kategorie, než kam očekávala, že se ti dva při řešení vlastního nedořešeného problémku dostanou.

"Tam, kde je třeba," odpověděl Loki stejným tónem. Strange se zhluboka nadechl.

"Co počasí?" zeptala se hlasitě. "Budete tam vůbec moct létat? Iron Man? Strange?"

"Já ano," řekl Tony, "Iron Man je dost těžký, aby měl solidní stabilitu, a voda mu nevadí. A mám senzory. Ostatní těžko. Mrholení, vlny zhruba čtyřmetrové - to je na volné moře hodně – a vítr. Nic vyloženě dramatického, bouřka nebude a do vichřice daleko, ale obecně počasí pod psa. Mizerná viditelnost."

"Používali jste malá jednomístná létadla," řekl Loki.

"V quinjetu jsou tři," řekla Natasha.

Přikývl. "V pořádku. Stačí mi jedno."

"Co se tam vlastně přesně -"

"Quinjet je připravený," vstoupil Clint z terasy. Místo vytahaného trička měl své obvyklé kožené oblečení a na zádech luk. "Na co ještě čekáme?"

"Tím pádem už na nic," zdvihl se Loki a s ním mimoděk i všichni ostatní. "Co bude potřeba udělat na místě, to vám mohu říct cestou." Pohár stále držel v ruce, majetnicky přitisknutý k tělu. "Nevím, jestli tam nebudete zbytečný, kapitáne," pohlédl krátce na Rogerse. "Neumíte ani létat, ani čarovat."

"Přesto poletím s vámi." Rogers se nepřel, jen konstatoval. Loki pokrčil rameny.

"Tak moment," řekl Strange. "Já svůj plášť potřebuji. Nebudu tam poletovat na těch vašich skútrech!"

"Ale vy přece... ahá!" plácl se Clint do čela. "Já si říkal, co je na vás tak jiné. Kde máte plášť?"

Strange upřel na Lokiho tvrdý pohled. "Konec legrace. Vrať mi ho."

Loki si povzdechl. "Je v čistírně."

"Co-cože?" zakoktal se málem Strange. "Je to magický artefakt!"

"Je to magický artefakt, který potřeboval vyprat," odvětil Loki suše.

"Ztrácíme čas," zavrčel Tony Stark. "Tak ho - já nevím, vyzvedneme cestou?" Při představě, jak z quinjetu zaparkovaného před čínskou prádelnou vyskakuje Kapitán Amerika a vyzvedává Doktoru Strangovi magický létající plášť, se jen pobaveně zašklebil. Loki si rozpačitě odkašlal a něco zamumlal.

"Nerozuměl jsem."

"Nemá s sebou lísteček," tlumočila Natasha s kamenným výrazem ve tváři. "A nepamatuje si adresu." Loki teď skutečně vypadal, že by rád zalezl pod nejbližší kámen.

"Můžeme konečně vyrazit na tu obludu?" vložil se Clint. "Víte, v noci to bude vážně na houby a ráno už bychom to měli trochu na knap, jestli mi rozumíte."

"Odpusť," řekl Loki Strangovi s nebývalou pokorou a dokonce si přitiskl ruku na srdce. "Přísahám, že tvůj plášť je v bezpečí. Ihned po návratu se postarám, abys ho dostal zpět. Nějak."

Strange odpochodoval ke quinjetu s poněkud upjatějším výrazem ve tváři.

Vyletěli. První to nevydržela Natasha. "Dobrá, vzdávám se. Jaký sled událostí mohl vést k tomu, že se Loki dostal k vašemu plášti, doktore?" Všechny hlavy se rázem otočily k oběma mágům. A ti svorně zrozpačitěli, i když každý po svém, a Strangovi budiž ke cti řečeno, že to vlastně na něm skoro ani nebylo vidět.

"Nechcete se raději dozvědět, co bude potřeba udělat se skrímslim?" zkusil Loki.

"Nějakou dobu teď jenom poletíme," ujistila ho Natasha. "Času dost na obojí."

"Vsadili jsme se," řekl Strange důstojně. Nikdo nevypadal, že by to něco vysvětlilo. Strange si povzdechl. "Před několika měsíci se na Zemi dostala Temná můra z Yenisaru," vysvětlil. "Nebezpečné magické stvoření živící se emocemi spících lidí. Podařilo se mi ji zachytit dřív, než nadělala velké škody. Přitom jsem zjistil, že sem doputovala přes Duhový most."

"Z Asgardu?" řekl Tony pochybovačně. "To už je druhá. Tedy chronologicky první, ale víte jak."

"Souvisí to spolu," vložil se Loki. "Dokonce velmi bezprostředně. Temná můra pomocí své magie dokázala vstoupit na most, poškodila ho a narušila tok energií. Pokusila se dostat na Asgard, ale díky jeho ochranám neuspěla. Tak se vydala na druhou stranu."

"Myšleno na Zemi, samozřejmě," navázal Strange. "Podezříval jsem Lokiho, že s tím má něco společného."

"Pouze jsem ji sledoval," řekl Loki. „Nevěděl jsem v té době ještě, co je zač.“

"Ano, to jsme si potom vyjasnili."

Chvíli bylo ticho. "To jsou věci," prohodil Clint neutrálně. Quinjet už dávno přepnul na autopilota a mohl se tak od řídícího pultu přidat mezi ostatní.

"Ne, pořád mi to není jasné," podotkl Rogers.

"Zatímco jsme si to vyjasňovali," vzchopil se Strange, "zůstal u mě pár dní bydlet."

"Dokonce statečně předstíral, že ho o to Thor nepožádal," řekl Loki jízlivě. "Usoudili nejspíš, že potřebuji neustálý dohled." Tony souhlasně pokýval hlavou a Loki se ho pokusil zabít pohledem.

"A tak jsme probírali ledacos..."

"Zejména magii," přispěchal Loki s vysvětlením a Natasha se na něj zadívala s přimhouřenýma očima.

"A v nějaké chvíli jsme došli k tomu, že by bylo zajímavé porovnat své magické schopnosti." Strange teď vypadal, že se za takové přiznání skoro stydí.

"Naše magie však nemá stejné základy," konstatoval Loki, "a nechtěli jsme se porovnávat vzájemnou silou."

"Takže Loki dostal za úkol kupříkladu obarvit můj plášť tak, abych nepoznal, jak to udělá," povzdychl si Strange. "Je to magický artefakt úzce spojený s mou osobou. A poškodit by se nenechal. Byl jsem si jistý, že bych vycítil, jakým způsobem na něj bylo působeno."

"To je pravda," přikývl Loki a v očích mu zasvítilo. "Byl to zajímavý oříšek. Takže jsem ho zkrátka - obarvil. Mechanicky. Bez kouzel."

"Takhle tedy!" zvolal Strange a vyskočil na nohy. "A není to náhodou podvod?"

"To tedy není," opáčil Loki ohnivě. "Neřeklo se, že to musí být magií. Řeklo se, že nepoznáš, jak jsem to udělal. A poznal jsi snad?"

"Předpokládalo se jasně -"

"Pche."

"Pořád to ještě nevysvětluje," vložila se Natasha, "proč..."

"Hnulo se ve mně svědomí," pravil Loki důstojně. "Zelená, kterou jsem zvolil, vůbec nebyla v souladu s osobností doktora Strange. Chtěl jsem svůj omyl napravit."

"A ztratil jsi lísteček."

Loki se trochu zmenšil. "Jsem si vcelku jistý, že už si skoro vzpomínám, kde jsem ho viděl naposledy," zamumlal.

Tony Stark se uchechtl. "Jarvisi," řekl do vzduchu, "zjisti, kde a jak se evidují nevyzvednuté zakázky. Začni u firem v okolí Bleecker Street - myslím, že jsi s ním neběžel nikam daleko, Loki? Zítra ho budete mít zpátky," otočil se ke Strangovi.

"Děkuji," pravil Strange a loupl po Lokim nebezpečným leskem v oku. Toho ale očividně veškerá pokora přešla, nabral pokojnou jistotu, že teď už ho Strange nezakousne - a zubil se náramně pobaveně.

"Vyhrál jsem," vyslovil skoro nehlasně, ale velmi zřetelně. Strange vypadal, že po něm něco nehodí jenom proto, že v quinjetu se nepřipoutané předměty po ruce zkrátka nevyskytovaly.

Natasha začínala mít dojem, že se jí přehřejí mozkové závity. Je Strange otec Lokiho dítěte? Všechno tomu nasvědčovalo. Chovali se k sobě s jakousi bezprostředností starých známých. Doba návštěvy Země se zdála odpovídat délce Lokiho těhotenství. Strange rozhodně byl působivá osobnost a nezdálo se nijak nemožné, že by jeho přirozená rozvaha mohla být pro Lokiho, který zklidnit dokázal jen s vypětím sil, přitažlivá. Trochu ji ovšem zamrazilo při pomyšlení, jak tady zapracuje genetika. Dva silní mágové. Jaké by mohlo být to dítě? A také - proč by ho Loki nemohl nechat u Strange? Je odpovědný, tím si byla jistá, ujal by se ho. A dost silný, aby ho dokázal uchránit. Přehlédla snad něco? Bál se Loki, že by Strange ukryl dítě i před ním? Bál se, že Strange, který skutečně byl s Thorem jedna ruka, by ho prozradil těm, kterých se Loki - a možná i právem - bojí? To se jí zdálo velice pravděpodobné.

"Za deset minut jsme na pozici," prohodil Rogers. "Možná bychom se přeci jenom mohli zmínit o tom plánu."

"Ten není složitý," řekl Loki. Vstal a začal přecházet v prostoru stísněné kabiny sem a tam, jako by chtěl naznačit rozmístění jednotlivých osob. "Skrímsli má tady," dotkl se čela těsně nad očima, "takový výrůstek, jakousi chlopeň. Kámen se vloží pod ni. Tím se stane přístupným pro asgardskou magii. Potom s pomocí doktora Strange," pokynul k němu hlavou, "zkusím skrímsliho přes Duhový most vrátit zpět na Asgard."

"Co se ode mě očekává?" zeptal se Strange.

"Zklidnit ho. Je velký, a jestli se začne bránit, neprojde. I tak to bude..." Zaváhal. "Bude to těžké. Kdybychom už nevěděli, že se dostal sem, nevěřil bych tomu. Umí tvá magie takové věci? Zklidnit zvíře, uspat ho?"

"Snad ano," řekl Strange váhavě. "Ale nikdy jsem nezkoušel mentálně ovlivnit něco tak velkého."

"A když se to nepovede," napověděl Tony směr dalších plánů, "tak co?"

Loki odmítavě zavrtěl hlavou.

"Loki!" Stark se zhluboka nadechl. "Potřebujeme vědět co dělat, až tě ta potvora sežere."

"Nemám v plánu -"

"Potřebuješ slib, že tě necháme to zkusit?" zeptal se Clint. "Od nás ode všech? To by snad nemusel být problém. Já ti to za sebe klidně slíbím." Když se ozval sbor nenadšených, ale souhlasných hlasů, Loki se trochu uvolnil. "Dobrá tedy. Pokud náš plán nevyjde, bude potřeba, aby skrímsli kámen spolkl."

Chvíli bylo naprosté ticho. "Myslím, že jsem se s tím slibem trochu unáhlil," řekl Clint. Loki se naježil jako dikobraz, ale když mu Tony položil ruku na rameno, uvolnil se a tázavě se na něj zahleděl.

"Jak přesně si představuješ, že přemístíme kámen z hlavy," zaťukal si Tony na čelo, "do žaludku?"

"U bestie, která už bude naštvaná a bude se bránit?" dodal Clint.

"To je moje starost," odsekl Loki a založil si ruce na hrudi.

"To jako že tam půjdeš ty?" vyjevil se Clint. "V žádném případě!" prohlásil ve chvíli, kdy Natasha řekla: "Tak to ani náhodou!" a Tony nesouhlasně zafuněl. Strange se překvapeně díval z jednoho na druhého. Rogers se alespoň otočil z křesla copilota a solidárně se zatvářil nesouhlasně.

"Iron Man je pro tuhle práci nejvhodnější," prohlásil Tony. "Možná si chceš vzít skútr, ale jednak s ním nemáš praxi, jednak není tak obratný."

"Znám skrímsliho nejlépe. Vím přesně, co hledat."

"Ne," řekla Natasha nesmlouvavě. "Prostě ne."

"Vy mi nemáte co rozkazovat, agentko." Loki uměl promluvit velmi chladně, když chtěl.

Tentokrát to byla ona, kdo mu položil ruku na paži. "Vy jste tu od kouzel, Loki," řekla. "Nechte Iron Mana, ať udělá ten díl práce, pro který je jeho brnění nejlepší volbou."

"Nerad bych, aby se mu něco stalo," namítl Loki. Než se mohl Tony začít rozplývat nad takovou vlnou nezvyklé péče, dodal Asgarďan suše: "Můj otec by mne činil odpovědným. Nemám chuť právě teď řešit jeho nenálady."

"Máme problém," zavolal Rogers. "Clinte, pojď sem, prosím."

"Co se děje?" zeptal se Tony a Clint se kolem něj protáhl k prostoru pro piloty.

"Námořnictvo už stačilo za skrímslim poslat lehký křižník," řekl Rogers. "Nechtějí se bavit a nechtějí ustoupit - nechám se tam vysadit a promluvím s velitelem osobně. Možná přeci jenom budu k něčemu dobrý," pousmál se k Lokimu a ten mu lehce pokynul hlavou na znamení díků. "Jsou ozbrojení až po uši a připravení začít střílet... pokusím se vám získat nějaký čas."

"Dobrá, kapitáne. Nabereme tě, až to tam skončíme," řekl Tony. Clint zatím převzal řízení od autopilota a navedl quinjet tak, aby se přiblížil k dosud neviděné lodi.

"Mám je na radaru," řekl Clint. "Připrav se na výsadek. Plují paralelně se skrímsiho kursem, ale zatím si udržují odstup."

Natasha, pohodlně usazená v jednom z křesel, stále dokola promýšlela jejich možnosti. Situace se jí vůbec nelíbila. Nezdálo se jí možné, aby někdo, třebas Iron Man, jen tak mohl umístit magický kámen na hlavu obludně velkého zvířete, které se průběžné potápí pod vodu, v nijak optimálních podmínkách. Co když ho upustí? Nikdy by ho nedokázali znovu najít. Zatímco probíhaly domluvy Rogersem, bavila se po svém: vyloupla konečně kámen z jeho lůžka v poháru a pokoušela se zjistit, jestli je dost drsný, aby se k němu dal přilípnout miniaturní lokátor.

"To nebude potřeba, agentko," řekl Loki tiše, když náhle stanul po jejím boku. "Vnímám ho, když je poblíž."

"Jen pro jistotu. Nebo - vadilo by to snad?"

Zavrtěl hlavou. "Klidně ho zabalte do pytle nebo omotejte drátem."

"Dobře," pousmála se a důkladně k němu připevnila ne malý, ale velký lokátor - i když stále byla řeč o milimetrech - který měl přeci jenom mnohem uspokojivější dosah. Zdvihla k němu hlavu a trochu povytáhla obočí. "Není vám dobře?" Zcela předvídatelně reagoval zamračením.

"Ranní nevolnosti se tomu říká proto, že začnou ráno a trvají až do dalšího rána," ucedil. "Já vás prosím, agentko - nestarejte se."

"Dobře," nehádala se. "Tak si přičarujte méně zelený odstín pleti." Loki se na ni ošklivě podíval a odplížil se o maximální možné množství sedaček dál.

"Doktore Strangi," vstala k němu, "když teď nelétáte, tak vás připoutáme lanem, otevřeme nástupní rampu a vy tak budete zajištěný a v přímém výhledu na skrímsliho. Bude to tak v pořádku?"

"V naprostém," řekl. "Děkuji."

Pár vteřin oba pozorovali Rogerse, který se chystal přeskočit z quinjetu na palubu lodi kdesi pod nimi, a naslouchali Clintovu emotivnímu dohadování s hlídkami na křižníku. Quinjetem prolétl sychravý chlad a silný vítr je donutil sáhnout k madlům a pro jistotu se přidržet.

"Nemá padák," podotkl Strange.

"Nemá," potvrdila Natasha. "Ale my nebudeme zase tak vysoko. Je to spřátelená loď."

"Nevypadá to tak," okomentoval Clintův zvýšený hlas.

"Však oni to nakonec rozdýchají," pousmála se. "Rogers je tak nezáludný, že tou svou nezáludností nakonec umoří každého."

"Já to slyšel!" ozval se dotyčný.

"Hodně štěstí!" zavolala s úsměvem a Rogers se štítem připevněným na zádech s rozběhem vyskočil do sychravého podvečera, což bylo trochu divné, protože vyskakovat do temné noci by bylo tak nějak patřičnější.

"Skrímsli tři tisíce metrů," zakřičel Clint, aby se slyšeli přes hukot vln a větru, který k nim nyní doléhal. "Jsme tam hned."

"Takže je řada na nás," řekl Loki.

"Loki," začal Tony a roztáhl ruce, aby se kolem něj mohlo naskládat brnění. Ale nakvašený výraz mu z tváře nezmizel, protože prozíravě nechávalo volnou hlavu.  Loki se vemlouvavě pousmál. "Půjdeme oba," navrhl. "Budu se držet v bezpečné vzdálenosti a navigovat vás - a také je potřeba co nejpřesněji zacílit duhový most. Když budu nad skrímslim, mohl by mne Heimdall využít jako jakýsi zaměřovač."

"V bezpečné vzdálenosti," řekl Tony. "Dobrá, s tím bych mohl žít."

"Zbytečně si to připouštíte," otočil se k němu Strange. "Na Asgardu to tak neberou. V boji je odpovědný každý sám za sebe."

Připouštíte co? Tony tu odpověď pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale Natasha se toho nejasného vyjádření chytila hned, nebo snad se jí spojilo s dalšími detaily... zatímco Tony odpoutával skútr a ukazoval Lokimu ovládání, na což se tento tvářil dosti přezíravě, popadla lano, aby zajistila Strange.

"Není náhodou ta potíž v tom," řekla tiše, zatímco mu ho vázala kolem pasu, "že je Loki příliš mladý?"

"No ovšem," pohlédl na ni Strange nechápavě. "Myslel jsem, že to víte. Není plnoletý, řekli bychom u nás. I když na Asgardu mají samozřejmě trochu jinak postavené zákony..."

Natasha měla dojem, že ji z toho začne bolet hlava. Nezletilá nastávající matka zatím naskočila na létadlo a s Iron Manem vystřelili z quinjetu takřka bok po boku. Strange si protáhl prsty, popošel až na konec rampy a vyhlédl k mořské hladině. Skrímslimu už byli skutečně blízko. Obrovský tvor se držel na hladině či těsně pod ní, bylo vážně těžké pochopit celkové měřítko. Až když Iron Man proletěl těsně podél něj, docházelo jim postupně, jak neochotně si mozek připouští skutečnou velikost. To přirovnání k mrakodrapu sedělo.

"Strangi, začněte," zazněl Lokiho hlas. „Starku, vidíte ten výstupek nad očima?"

"Vidím hromadu výstupků," zavrčel Iron Man, "neříkals, že je to zvíře uměle vytvořené? To někomu ujely pastelky, když ho plánoval, ne?"

"Zkuste mu přistát na hlavě," odpovídal Loki, "budu vás navigovat. Věřím, že budeme pod jeho rozlišovací schopnosti – pokud mu nezpůsobíte mžitky před očima."

Strange začal kouzlit - nejspíš, protože co jiného by znamenala litanie v ujetě znějícím jazyce a vztažené dlaně - Loki kroužil pod nimi a Tony se pokoušel přiblížit k hlavě. Chvíli to vypadalo, že si jich skrímsli nevšímá, plaval konstantním tempem kupředu, potápěl se těsně pod hladinu a v pravidelných intervalech se zase vynořoval, vlnící se tělo překvapivě obratné, kdyby to tak vydrželo, stačilo by vyčíhnout vhodnou chvilku a strčit mu ten zatracený kámen – což bylo možná trochu nechutné - někam pod kůži...

"Ocas!" vykřikla Natasha varovně, protože ze své perspektivy byla první, kdo viděl, jak se těmi spoustou ostnů obdařená věc noří z vody a překvapivě rychle švihá kolem sebe. Oba letci se poměrně snadno vyhnuli a Clint pro jistotu zdvihl quinjet o pár metrů, ale také to bohužel vyvedlo Iron Mana z konceptu. Začínalo pršet a viditelnost byla opravdu mizerná, přesně jak Tony sliboval. Natasha už rozeznávala jen masu skrímsliho, ale bez detailů, a jen těžko si dokázala představit, jak se tam mezi prudce narážejícími vlnami bude jemně operovat s jedním malým kamenem... Strangův hlas nabral na síle, zazněl v něm velitelský tón a zdálo se jí, že vidí se skutečným deštěm z jeho dlaní klesat ještě jakýsi namodralý opar, snášel se kolem Lokiho a Tonyho na skrímsliho a skutečně, druhé švihnutí ocasem bylo zřetelně malátnější...

"Jsem zase u hlavy, ale - sakra, ponořil se - ne, moment - je to tohle?"

"Ne, níž!" zvolal Loki, který proletěl okolo. "Starku, vždyť je to..." Odmlčel se. Natasha se přes rampu naklonila tak, že málem sama sletěla dolů, a aniž si všímala poryvů větru, vyhlížela k nim.

"Lo-Starku!" zakřičela náhle. "On padá!"

Strange přerušil kouzlo a naklonil se vedle ní. Na klesající skútr, který bez ovládání chvíli letěl setrvačností kupředu, ale pak se ve vývrtce začal řítit k hladině, tak dobře viděli oba. Iron Man se přestal pokoušet přistát skrímslimu mezi očima a vystřelil bleskově k Lokimu. Strange trhnul rukama, prsty se zakomíhaly a zlaté jiskry se už už začaly formovat v prostoru pod jeho tělem, snad ho chtěl zachytit svým portálem... a možná by se mu to skutečně podařilo, nejspíš by byl i rychlejší než Iron Man, ale v té chvíli se quinjet otřásl a propadl níž. Strange ztratil rovnováhu a skutálel se přes okraj rampy.

"Clinte!" vykřikla Natasha, která se sama udržela jen zázrakem.

"Pod palbou!" odpověděl chvatně, ale v té chvíli si to uvědomila i ona. Rogersova mise byla očividně neúspěšná a křižník, vzdálený pouhé stovky metrů, spustil palbu na skrímsliho, poněkud bezohledný ke skutečnosti, že quinjet by to mohl schytat taky. Strange, přivázaný na laně a povlávající za quinjetem, nicméně nějak dokázal své kouzlo dokončit s jen nepatrným zpožděním. Ve chvíli, kdy Iron Man prosvištěl kolem Lokiho a zachytil ho, je oba obklopily zlaté jiskry. Zmizeli, snad; Natasha se zapřela o palubu, aby ustála další manévr, a nebyla si jistá, jestli ve skutečnosti oba nespadli do vody. Clint, dobře si vědom toho, že za nimi čaroděj poletuje na laně, provedl jakýsi šílený manévr a nějak dokázal využít zhoupnutí lana k tomu, aby Strange vhodil zpátky do quinjetu. Ten se po několika kotrmelcích, kdy se do svého lana dokonale zamotal, zastavil až o stěnu, jenom bolestně hekl, ale ještě vleže znovu zakomíhal prsty a z portálu na palubu vypadl Iron Man s Lokim.

"No fuj, co to bylo?" vykřikl Tony a zřejmě jenom jeho brnění ho udrželo na nohou. 

"Skrímsli - Avengers jedna nula," řekl Strange.

"Rogers žádá posily," zakřičel Clint do další detonace a táhlého skřípavého zvuku, který jim všem pořádně zadrásal v uších. Skrímsliho řev, pochopila Natasha. "Chce obsadit tu loď, ale prý má jenom jedny ruce a nestíhá-" Další detonace, quinjet sebou trhnul, Clint prudce akceleroval vzhůru a všechny je tak přitiskl k podlaze. A konečně zavřel rampu, takže nejhorší hluk zvenčí utichl a přestal s nimi cloumat vítr.

"Co se sakra stalo?" vykřikl Tony. Pohlédl na Lokiho a zatřepal s ním. "Hej?"

Natasha sebou mrskla a sklonila se u nich dřív, než stačil Strange vstát. Ať bylo s Lokim cokoli, jeho iluze zmizela. Zakryla ho rychle pláštěm, samozřejmé, bezděčné gesto, kterým si ten kus oděvu jenom odhazovala z cesty, a popleskala ho po tváři. "Loki!" štěkla důrazně. Loki pootevřel oči a zamžikal.

"Usnul jsem," zamumlal nezřetelně, napůl otázka, napůl překvapený údiv. Vyskočila na nohy. "Strangi, dostanete mě na tu loď?"

"Samozřejmě," zápolil ještě s lanem, ale už už pozvedal ruku k dalšímu kouzlu.

"Sejdeme se tam," pronesl Iron Man. Na chvíli je znovu skropila sprška větrem hnaného deště, když si otevřel a vyletěl ven; Strangovi k navigaci stačil výhled na křižník jedním z průhledů quinjetu, zakomíhal prsty a vzápětí s Natashou proskočili skrz portál.

Nastal až překvapivý klid. Clint zdvihl quinjet tak vysoko, aby se dostali mimo dostřel, přepnul na autopilota a došel k Lokimu. Ten dosud ležel na zemi, s očima zavřenýma, promočený a rozklepaný zimou.

"Hej," zatřepal mu Clint s ramenem. "Budíček!"  Loki na něj zamžoural. "To má u mě," řekl a pomalu se posadil. A stejně pomalu si zase lehl.  Clint se k němu znepokojeně sklonil. "Jsi v pohodě?"

"Ten hlupák mě uspal svým kouzlem," postěžoval si schoulený Loki. "Nic mi není." Znovu zavřel oči. Clint se nad ním nerozhodně podrbal na hlavě, ale pak ho prostě zvedl a napůl odvedl, napůl odvlekl na sedačku vedle pilota. Usoudil, že ho raději bude mít pod dohledem - a navíc byly sedačky quinjetu vyhřívané a trochu proschnout určitě neškodilo. "Jak to, že na Tonyho to neúčinkovalo?" zeptal se, sedačku přičinlivě sklopil, zombíka na ni opatrně uložil a ještě přidal deku. Loki se do ní ochotně zavrtal a zívnul.

"Protože v sobě nemá asgardskou magii?" zamumlal.

"To se mě ptáš, nebo chceš naznačit, že mi to moc nemyslí?" ušklíbl se Clint a zapadl do křesla pilota. Podle tlumeného proudu hovoru z vysílačky, který stále jedním uchem poslouchal, si to Avengers na křižníku docela užívali.

"Stejně na to Strange přijde," řekl Loki sklesle. "To zase bude řečí..." Než stačil Clint nadhodit, že naznačování už možná bylo dost, dodal Loki odhodlaně: "Skrímsliho jsem vytvořil já. Proto na nás působila stejná magie."

"Cože?!" vyjevil se Clint. "Ty dokážeš - ty jsi stvořil... A neříkal jsem to? Říkal jsem to. Přesně tvůj rukopis."

Zpod deky na něj zamžouralo jedno nespokojené oko. "Byl jsem ještě malý kluk," zavrčel. "Není snad tak nečekané, že podle toho vypadá. Na velikosti ve skutečnosti nezáleží, jenom na složitosti. Skrímsli je jednoduchý. Byl to zkrátka... asi byste řekli školní projekt."

"No potěš." Clint vypadal, že to potřebuje trochu rozdýchat. "A ten zbytek je pravda?"

"Všechno je pravda," odsekl Loki. "Je tu omylem. Tohle byla jenom zbytečná informace navíc."

"No jo, však v klidu... tohle byl taky školní projekt?" ušklíbl se Clint a poklepal se na břiše.

"Vlastně na začátku stála jedna ze sázek se Strangem," řekl Loki skoro melancholicky. "Nevyzpytatelné jsou cesty osudu."

"Takže to je Strangovo?" nadchl se Clint a upravil kurs, aby se od skrímsliho drželi v konstantní vzdálenosti. "Že bys měl až tak dobrý vkus? Narozdíl od něj?"

"Ne!" vyjekl skoro Loki. "To je ale vážně příšerná představa. Strange... hrůza. Teď to z hlavy nedostanu."

Clint se uchechtl. "Fakt příšerná? No budiž. Aspoň by se o to mrně postaral, když ty nechceš."

"Mezi nemohu a nechci je rozdíl," řekl Loki. "A vážně mi není lhostejné, kde skončí."

"Už jsi musel přemýšlet, kam potom s ním," nadhodil Clint. "Jaká máš kritéria na - ehm - budoucího rodiče?"

"Třeba vám bych ho předal bez obav, agente," zasmál se Loki tiše a Clint na chvíli skoro ztratil řeč. Chtěl Lokiho jen udržet vzhůru nezávaznými řečičkami, ne skočit po hlavě do ošidných vod vlastních nejistot.

"Jo?" Odkašlal si. "Já na mimina moc nejsem. Natož asgardská. A jestli bude po tobě - to bude dáreček! Proboha. Proč zrovna já?"

"Dokázal byste ho ochránit," řekl Loki zamyšleně. "Máte to v hlavě srovnané. Naučil byste ho správné věci. Kromě jiného."

"Kromě jiného." Clint kouknul náhle skoro zle. "A ty bys měl proti mně parádní rukojmí, co? Tady máš mimino, Clintíku. Pěkně se o něj starej, začni ho mít rád. A jestli nebudeš hodný, zase ti ho seberu."

"Úplně jako bychom nebyli na stejné straně," posmíval se Loki. "To jsou teda představy! Jestli to na Midgardu chodí takhle, raději se poohlédnu jinde."

"Na stejné straně budeme přesně do dalšího tvého pitomého nápadu," řekl Clint. "A to ještě možná jeden z těch nápadů řešíme právě teď. Není dost divná náhoda, že jsi tu potvoru vytvořil právě ty?"

"O příčinách a následcích se můžeme přít donekonečna," zívl Loki a hlas mu zněl poněkud zastřeně. "Rozuměli byste si..."

"Clinte," probrala se k životu vysílačka, "pojď nás vyzvednout." Natashin hlas zněl pobaveně a Clint byl docela zvědavý, jak to tam vyřešili. "Stačí, když se dostaneš na dohled. Strange nás přenese."

"Ok," řekl a pohlédl na Lokiho. Ten spal a nic nenamítal.

"Vážně příšerná situace," vletěl dovnitř Tony jen o chvíli později a hned se zbavoval brnění. "Prát se s vlastníma mariňákama! Ještě klika, že prve začali střílet, ačkoli věděli, že se pohybujeme poblíž - ani maskování je neomluví, máme záznam hovoru s Rogersem. Mají máslo na hlavě jako první. Rogers obsadil můstek, ale hájit ho a zároveň něco zařizovat moc nešlo, a zmlátit na hromadu úplně všechny taky ne..." Divoce se zašklebil. "Trochu jsem si pohrál s ovládáním. Než ho dají do kupy, máme dost času to tady vyřídit, jsou neovladatelní. Skrímsliho párkrát zasáhli, ale samozřejmě nemá ani škrábaneček. Co naše šípková Růženka?" nakoukl do křesla. "Už jsem stačil přijít jak na to."

Z kruhu zlatavých jisker zatím vyskákali všichni ostatní.

"Máme dvě možnosti," řekla Natasha, sotva si nenápadně ověřila, že se s ní přenesla většina podstatných kousků - jako třeba dvě nohy, dvě ruce a vlastní hlava. "Buď mu ten kámen dáme rovnou spolknout..."

"To jsme ovšem ten křižník mohli nechat udělat svou práci," podotkl Rogers.

"Stejně mě štvali, jak se s nimi nedalo mluvit," pokrčil rameny Tony. "Vůbec mi nevadí dělat cokoli, co se jim nebude líbit."

"Kdyby Loki nespal támhle," řekl Clint, "možná bych pojal i nějaká podezření."

"Ale houby," mávl rukou Tony. "Ale vždyť jsme to ještě pořádně nezkusili. Myslím vrátit skrímsliho zpátky. Víš, že si Strange myslí, že s ním má Loki něco společného?"

"Třeba asgardskou magii?" zkusil Clint, a podle toho, jak pobaveně se Strange pousmál, mu bylo hned jasné, že oba vědí své. Ale ani jeden necítil potřebu máchat v tom Lokiho právě teď.

"Možnost číslo dvě je, že Loki sám ten kámen strčí na správné místo," řekla Natasha. "Viděla jsem záběry z tvých kamer, Tony. Má hlavu všechno, jenom ne hladkou - to zadání 'vložit kámen pod výrůstek nad očima' je zkrátka příliš neurčité."

"Ale já to vážně vymyslel," řekl Tony znovu. "V prvním kole půjde Loki. Přesné místo mi jenom označí - bude to rychlé, stačí mu profrčet kolem a vychrstnout kbelík s barvou."

"Nemáme kbelík -"

"Ale máme sprej. Potom vyrazím já se šutrem a Strange začne se svou ukolébavkou. Jen co bude šutr na místě, přijde chvilka pro duhový most. Obluda uspaná -"

"Mírně zklidněná," podotkl Strange.

"- kámen na místě, Loki to zařídí s mostem. Když to nevyjde, přijde čas na plán bé."

"Začíná se stmívat," poznamenal Clint. "Plán á bych se pokusil provést bez prodlení. Hej, Loki! Máš práci. Doktore, nepřehnal jste to? Vůbec se nedá vzbudit."

"To kouzlo bylo dimenzované na vážně velkou potvoru," pokrčil Strange rameny. "Ale menší elektrický šok by určitě..."

"Ne!" vložila se Natasha rychle. "Ale počkejte, ty Tonyho snímky byly dost podrobné. Možná ho tam ani nemusíme posílat a stačí ukázat prstem."

"Tak do toho," pobídl ji Clint a demonstrativně jí vložil do rukou tablet. "Ještě před chvílí trochu mluvil, takže to není, že by snad byl úplně mimo."

Natasha se usadila u Lokiho a Clint chvíli sledoval její marné snahy vymámit z něj něco víc než 'hmm' a 'mmm'. "Nemáme tu něco k jídlu?" zeptal se Tony a po chvíli boje se západkami v jedné sedačce vytáhl svůj náhradní suchý overal. Očividně mu udělal radost. "Doktore, neskočil byste pro pizzu?"

"Do pohybujícího se objektu bych se nemohl vrátit," řekl Strange.

"Máme tam pár energetických tyčinek," řekl Clint.

"Tony, absence jednoho jídla snad není neštěstí," ozval se vyčítavě Rogers.

"Možná to vydržet mohu, ale je otázka, jestli chci," opáčil Tony. "Co z toho děláš takovou vědu? Jen jsem se zeptal."

"Pořád ještě máme ty energetické tyčinky," připomněl se Clint.

"Máme práci," rozetla to Natasha a strčila Tonymu do ruky tablet. "Prý tady. Tak hodně štěstí."

"Budu ho potřebovat," zavrčel Iron Man a chvíli zíral na obrazovku, aby si vštípil do paměti podobu skrímsliho hlavy. "Jarvisi, zanést do navigace, jop? Clinte, jsou tam malinové?"

"Ty jsi vyjedl minule. Ale zůstala spousta oříškových."

Tony si zhluboka povzdechl a roztáhl ruce. Brnění, dosud nenápadně osychající v koutě, ochotně vzlétlo a patřičně se naskládalo kolem jeho těla.

"Umělecký dojem sto bodů," řekla Natasha, která to se zájmem pozorovala. "Zapracoval jsi na tom, že?"

"To si piš," souhlasil samolibě, ale vzápětí už mu hlavu zakryla přilba a Iron Man vystřelil z quinjetu... vrátil se, popadl kámen a vyletěl znovu. Všichni se svorně přesunuli k velké obrazovce. Zapadající slunce těsně nad obzorem zasvítilo zpod hradby mraků a v jemném, vytrvalém dešti se rudé ironmanovo brnění, tmavé moře a mokře lesklá masa skrímsliho vykreslovaly ve zvláštně výrazných konturách, až nepravděpodobně malebných. Strange si ale dovolil jen krátký pohled. Chopil se opět lana a uvázal si ho kolem těla; Natasha zcela automaticky postoupila, aby zkontrolovala vázání, a Clint upravil kurz quinjetu tak, aby měl Strange z rampy přímý výhled na skrímsliho.

Skrímsli, který chvíli po útoku křižníku trucoval pár desítek metrů pod hladinou, se zatím vrátil k rutině pravidelného, jakž takž předvídatelného pohybu vpřed. Tony se mu snažil nedostat do výhledu, aby ho nezneklidnil, ale i tak bylo znát, že je skutečně těžké přiblížit se k jeho hlavě, když se stále potápí, a ještě k tomu vlny...

"Teď!" vykřikl skoro Clint, když se skrímsli vynořil víc než předtím a Iron Man toho okamžitě využil a přistál mu na širokém čele. Poklekl, zahrabal rukama... všichni čtyři přihlíželi bez dechu, jak tam cosi kutí.

"Upustil ho," vydechla Natasha, ale Iron Man zběsile zaštrachal, kus se sklouzl po břiše a zjevně své malé břemeno včas zachytil. Skrímsli se opět začal nořit pod hladinu.

"Snad už vyřešil ty potíže s vodou," řekl Rogers. "Když jsme ho minule dostávali z nefunkčního obleku, byla to práce na celé odpoledne."

"Prý si pro podobné případy přidal nějaké pojistky," řekla Natasha nepřítomně.

"Jo!" vykřikl Clint. "Je to tam." Iron Man vystřelil vzhůru a zamířil přímo ke quinjetu.

"Chvíle pro Bifrost," křikl Strange, který se zatím pilně činil se svou magií. "Víc už s ním nesvedu."

"Loki," sklonila se k němu Natasha. "Sakra Loki..."

"Pořád ještě do něj můžu pustit trochu šťávy," řekl Strange krvežíznivě.

"Loki," pokračovala Natasha vemlouvavě, "je tu tvůj otec..."

Loki se vymrštil tak rychle, až sotva stačila ucuknout hlavou. S očima ještě zalepenýma spánkem od ní prudce ucouvnul a vrazil do řídícího pultu. Quinjet se zhoupnul a Clint s varovným "Hej!" poskočil kupředu. Natasha, která vzala potřebu utajení zcela za svou, rychle pokročila tak, aby se postavila před Lokiho... ale bylo pozdě. Copak Rogers, ta duše bezelstná, ten zůstal Lokiho mírně změněnou vizáží nepoznamenám. Ale Strange ustrnul s rukou ve vzduchu a znehybnělý, dokonce by se dalo říci, že měl v očích výraz až lehce vytřeštěný. Natasha na něj udělala rychlé gesto, tak alespoň zavřel ústa, ale vyděšeně vypadal pořád.

"Loki, jen klid," promluvila Natasha uklidňujícím hlasem, "jen klid, nic se neděje. Zůstaň chvíli vzhůru. Vnímej mě, poslouchej." Uchopila ho za ramena a Lokiho hlava samovolně přepadla dopředu, opřel se jí čelem o rameno a něco zamumlal. "Poslouchej mě," pokračovala trpělivě, zatímco ho balila do deky, kterou jí Clint přičinlivě strčil do ruky, "kámen je na místě. Pošleme skrímsliho domů. Rozumíš? Musíš otevřít Bifrost. Pošleme skrímsliho domů."

"Heimdalle, dívej se mýma očima," zamumlal Loki. Zřejmě se mu dostalo nějaké odpovědi, protože se ohradil otráveně: "Ano, já vím, že je musím otevřít..."

"Tony," hodila hlavou Natasha, "pojď mi pomoct." Každý vzal Lokiho pod jednou paží a klopýtajícího ho odvedli k rampě.

"Dívej se mýma očima a otevři Bifrost. Vrať skrímsliho do moří Asgardu..." Zřejmě nad sebou konečně nabral vládu, protože se dokázal narovnat a už bez opory postoupil kupředu, upřel oči na mořskou hladinu a zíral na obludu, která teď jen malátně splývala po hladině a tu a tam neochotně pohnula tlapou.

Uplynula nekonečně dlouhá chvíle - možná celý jeden a půl úderu srdce. Duhový sloup se ale neobjevil.

"Nemůže ho přesně zaměřit," řekl Loki a shodil z ramenou deku. Už se probral; oblékl si iluzi svého štíhlého těla a hlas měl jasný. "Doktore Strangi," řekl, aniž se na něj ohlédl. "Spoléhám na tvou obratnost." A skočil.

Tony vyjekl a podruhé za nedlouhou dobu se vrhnul za ním, aby ho zachytil; reflex dobrý, ale jaksi pozapomněl, že se právě převlékl do vytouženého suchého a zcela nemokrého oblečení a senzory pro brnění zůstaly ležet na stole. Strange ve stejnou chvíli natáhl ruku a znamení se mu mezi prsty zamíhala tak rychle, až z nich byly vidět snad jen rozmazané šmouhy. Už už je oba naráz chytal do zlatavého kruhu přenosové magie, ale tentokrát tu bylo něco navíc; široký sloup duhově opalizující energie, mohutnější, než kdo z nich předtím viděl. A vzápětí zmizelo všechno: Tony, Loki i skrímsli - a pod quinjetem se zbytky zkoprnělých Avengerů se vlnilo jen prázdné moře.

"Kde jsou?" hlesla Natasha, když Strange místo toho, aby oba muže vrátil na palubu, jen ztěžka dosedl a maně si přejel rukou po čele.

"Nevím," řekl Strange. "Nestačil jsem to..."



Tony Stark měl problém: ztratil spojení s Jarvisem a vlastní smysly ho zahlcovaly nesmyslnými a často protichůdnými údaji. V explozi barev a vody si mohl být jistý leda tím, že padají, a také tím, že provedl pitomost tak monumentálních rozměrů, že si ji stěží kdy zopakuje. Zatím každopádně byli někde. Nějak. Možná i někdy. Lokiho nepouštěl, nejspíš z ryzí setrvačnosti se ho snažil držet tak, aby ho uchránil před prvotním nárazem – i když samozřejmě věděl, že při téhle rychlosti z nich zbude leda nevzhledná placka a skončí shrabaní do společného hrobu, protože zbytky jejich kostí se žádná Popelka prohrabávat nebude... 

Jenže když konečně dopadli, bylo to kupodivu z malé výšky a do měkkého; nejvíc šrámů utrpěl jeho pozitivní vztah k fyzikálním zákonům. Buď jak buď něco pod nimi zapraštělo a trochu se propadlo, zakryla je jemná látka, pár dalších věcí spadlo a po troše rachotu byl konečně klid.

Tony se vymotal první; a když se rozhlédl, nevěřil vlastním očím. Tohle parádní apartmá sice neznal, ale všechno tu křičelo jestli ne přímo o královském majestátu, tak alespoň solidním bohatství a sakra drahém vkusu. Nějakým zázrakem, leda by to byl obzvlášť podivný úmysl, dopadli přímo do postele, která se pod nimi rozložila na prvočinitele, a zmuchlané zbytky nebes ze sebe Tony shodil už před chvílí. Přistoupil k oknu. Tenhle výhled už znal, zahrada s besídkou musela být pár pater nad nimi. Asgard... Moře za městem se modře třpytilo a tvar velikého zvířete, které právě o sto šest kraulovalo od břehů kamsi k obzoru, poznal okamžitě. Samolibě se pousmál. Docela určitě to byl skvělý úspěch.

"Heimdall má poněkud pomýlený smysl pro humor," řekl Loki. "Možná. Možná sváděl toky energií, jak se dalo." Zvedat z rozbité postele se nenamáhal. Ležel schoulený, s popelavou tváří a rukama přitisknutýma na břicho.

"Hele..." Tonyho poněkud přešel humor a nerozhodně se nad ním ošil. "Mám někoho zavolat? Doktora?"

"Ne!"

"Kdyby ses viděl..."

"Jen..." Loki polkl. "Nic mi není. To Strangovo kouzlo bylo silné." Znělo to víc jako výmluva; nebo to alespoň nebylo všechno.

"Skrímsli už to rozdýchal."

Loki se dovedl podívat velice ošklivě. "Jenže ten je tisíckrát větší!"

"Fajn." Tony skoro zaskřípal zuby. "Kde jsme? Tvůj pokoj?"

"Thorův," odpověděl Loki a přeci jen zněl o něco veseleji. "Štěstí, že se toulá kdo ví kde, nikdo sem teď nepřijde. Vůbec mi nevadí, že jsi nezdemoloval můj pokoj."

"Já?" podivil se Tony.

"Jsi o dost mohutnější," opáčil Loki. "Pod mou vahou se postele nebortí."

"To mám za to," posteskl si Tony. "Takže... co teď?"

"Teď musíme zjistit, kde skončil skrímsli," řekl Loki.

"Už nemusíme. Takže bych možná o trochu větší prioritu přiřadil svému návratu na Zemi."

"Můj neodborný, ale mnoha zkušenostmi podpořený odhad říká, že vzhledem k váze skrímsliho a celkovým okolnostem bude duhový most potřebovat pár chvil," řekl Loki. "Užij si zatím skromného pohostinství... jen co se rozhodnu, jestli se vůbec ukážeme venku. Nejspíš to ani nestojí za to."

"Čím dál lepší." Tony se protáhl a protřepal si provlhlé vlasy. Prohlídka pokoje, ve kterém ve skutečnosti nechtěl Thorovi vstupovat do soukromí, nutně byla rychlá. Jedinou zajímavostí k prohlížení tak zbyl nazelenalý Asgarďan zabořený v přikrývkách. "Hele, ale je vážně hloupost tě tu jen tak nechat," řekl nerozhodně. "Měl by tě vidět doktor."

"A co asi tak vykouká?" ušklíbl se Loki. "Jsem teď přeměněný způsobem, se kterým se nikdo z asgardských léčitelů zaručeně nesetkal. Nech mě odpočinout si." Na okamžik ztichl, ale Tony viděl, že vlastně chce ještě něco říct... a nakonec to ze sebe nějak vypravil. "Jen jsem se... dochází mi asi právě... tak snadno se mu mohlo něco stát..."

Vyděšený k smrti, pochopil Tony náhle ve zřídkavě jasnozřivé chvilce. Příšerně vyděšený, vyděšený tak, že chce jenom někam zalézt a možná si tiše kvílet do polštáře.

"Ale nic tě nebolí," ujistil se ještě. "Ani žádné... co já vím. Divné pnutí. Křeče. Cokoli." O těhotných ženských nevěděl nic a jeho povědomí o těhotných chlapech dosahovalo hluboce záporných hodnot. Loki naštěstí jen zavrtěl hlavou a Tony si po chvíli váhání sedl vedle postele a opřel se o sloupek, který jediný vydržel pevně stát.

"Hele, jsem fakt příšerně zvědavej. Opravdu, hrozně. Budeš mě mít na svědomí, jestli mi to neřekneš."

"Chceš vědět, jak jsem k tomu přišel," řekl Loki.

"Přesně. Přeci sis jednoho dne neřekl - tak, co budu dělat dalších devět měsíců? Nemám zrovna nic na práci, poviju mimino a naseru taťku na dalších tisíc let!"

"Vlastně za to může Strange," řekl Loki. "Tváří se jako rozumný muž, ale nechá se strašně snadno vyprovokovat."

"Ale?"

"Vsadili jsme se..."

"O té sázce už jsem slyšel. Ale jak souvisí obarvený plášť s rozmnožováním, to mi hlava nebere."

"Vsadili jsme se mnohokrát," upřesnil Loki. "Plášť byl jen jedna z epizod. Občas jsem ho nechal vyhrát, aby ho to nepřestalo bavit," přiznal a z hlasu se mu konečně začala vytrácet ta trochu strašidelná rozechvělost. "A tentokrát to bylo ohledně mých podob. Totiž, ať se změním jakkoli, mám stále stejné oči. Strange si byl jistý, že každý, kdo mě lépe zná, mě podle nich nutně musí poznat."

"Fakt je, že ta barva je hodně výjimečná," řekl Tony. "Třeba Pepper měla taky oči trochu do zelena, ale víc hnědé, nebo možná kdoví jaké. Rozhodně ne takové semafory. Takže jste se vsadili, že se někomu ukážeš - a on tě nepozná?"

"Přesně tak. Naše sázka nic víc nežádala. Tak jsem se proměnil v ženu."

"A oči jsi vyřešil jak...?"

"Vzal jsem si kontaktní čočky."

Tony se rozchechtal. "Dobrý! To Strange nepotěší. Ale od kontaktních čoček mi k břichu pořád přijde dost daleká cesta."

"Ten muž mi připadal zajímavý už dřív," řekl Loki tišším hlasem. "Bylo zvláštní a lákavé s ním hovořit bez starých záští. Bylo příjemné nechat se svést."

Tony ztichl. Tohle už bylo... trochu moc intimní.

"V té chvíli jsem se rozhodl, že... tohle chci. I když to nebude snadné." Z hlubin přikrývek se ozval povzdech. "Nečekal jsem, že to bude těžké tak moc. Že se tak rychle prozradím."

"Natasha mi dost jednoznačně vysvětlila, proč nemáme nic povídat dál," řekl Tony váhavě. "Od nás se tyhle novinky nikam nedostanou."

"Příliš mnoho svědků... je nevyhnutelné, že se mé tajemství prozradí."

"A otec toho dítěte?" nadhodil Tony.

"Ten by o něj těžko stál."

"Jsi si tak jistý?"

"Ano."

Chvíli bylo ticho.

"Ale jistě to nevíš," řekl Tony. "Na takovou věc... lidi reagují různě. Koukni na Natashu, jak změkla, řekl bys to do ní? A Clint kolem tebe taky cupitá po špičkách."

"Možná máš pravdu," řekl Loki vyrovnaně. "Zjistíme to." Tony uslyšel, jak se Loki štrachá z postele, a zdvihl k němu hlavu, aby viděl, co má v plánu; ale nebyl to Loki, tedy byl, ale v docela jiné podobě. V takové, kterou Tony znal... z jednoho vážně vydařeného večírku před pár měsíci. Dívka s popelavými vlasy do pasu, velmi hezká, velmi milá, velmi jeho typ, všiml si jí tenkrát okamžitě, měla osobnost a charisma, kterými zářila v davu lidí i na dálku... jen oči tenkrát nebyly zelené, ale šedé. Trochu menší, než Loki býval, ale teď si uvědomoval, jak známé je gesto, kterým klopí hlavu. Sklouzla z postele a stála před ním, na dívčí tváři byla nejistota mnohem zřetelnější než na Lokiho mužské, rozechvělá a odhodlaná... nedojalo ho to ani v nejmenším, snad jenom posílilo vztek, který v něm prudce vzkypěl; už věděl, kvůli komu ho opustila Pepper, když je tenkrát přichytila... Vymrštil se na nohy a pokročil k ní, zdvihla ruce a trochu se schoulila, jasně čekala, že ji udeří.

"Heimdalle," vykřikla, "vrať ho domů!"

A svět kolem Tonyho zbělal. Když konečně mohl zase zaostřit, byl ve Stark Tower a Avengers stáli nastoupení poblíž, jako by už na něj čekali. Včetně Strange - a Strange byl jediný, kdo Tonyho zajímal.

"Doktore," vrhnul se k němu a popadl ho za ramena.

"Tony!" zvolala Natasha. "Jak jsi -"

"Kde jsi nechal Lokiho?" podivil se Clint.

Rogers neměl ve zvyku se překřikovat, takže jenom nasadil odhodlaný výraz.

"Musíte mě okamžitě vrátit na Asgard," vychrlil Tony a nevšímal si nikoho dalšího.

"To nemohu," opáčil Strange. "Existují určitá pravidla a smlouvy..."

"Musíte," řekl Tony. "Hned. Než vymyslí nějakou pitomost. Byl hrozně vyděšený." Strange, těžko říct, jestli pod tíhou Tonyho slov, nebo zoufalého pohledu, neochotně zdvihl ruku s prstenem.

"Na vaši zodpovědnost," zavrčel. "Ale mohu vás přemístit jenom tam, odkud jste přišel. V prostoru dosud doznívá otisk té cesty."

"Přesně to potřebuji," řekl Tony a ustoupil o krok dozadu. Odhodlaně kývl a Strange nechal vytrysknout svou magii.

Posledních dvacet čtyři hodin byl Tony tolikrát přenášen, že přímo cítil vzrůstající praxi a klesající ochotu žasnout. Zorientoval se rychle - byl znovu v Thorově ložnici - a ani Loki díky bohu nikam nezmizel. Seděl zhroucený na posteli, znovu ve své podobě, hromádka neštěstí a beznaděje s hlavou v dlaních. Při pohledu na Tonyho se mu jen rozšířily oči leknutím a pokusil se zahrabat rukama i nohama, aby se od něj vzdálil. Bohužel se mu povedlo jenom zapadnout hlouběji do rozbořené postele.

"Loki," řekl Tony a nutil se do klidného tónu hlasu, protože vztek by teď vážně nic nevyřešil. "Jen mě chvíli poslouchej." Zaváhal. "Dost by pomohlo, kdyby ses proměnil v tu... tu holku." Loki, snad víc z překvapení, než vlastního přesvědčení, poslechl. Tony udělal nezbytné dva kroky a pomohl dívce vstát. Ruce měla jako led a stále se třásla. Na to existovala jediná odpověď - a tak ji přitiskl k sobě.

"Chlapa bych takhle fakt objímat nechtěl," řekl, a když se pokusila couvnout, sevřel ji pevněji. "Jen klid. Takhle je to v pohodě. Nech mě si trochu... zvyknout. Však víš, že jsem geniální a tak vůbec. Půjde to rychle."

Loki neodpověděl. Napětí v ní postupně povolovalo; opřela se o Tonyho s úlevou, kterou po té záplavě emocí vcelku očekával. Cítil její pevná prsa, která se mu tolik líbila, i klenuté bříško, které tam dřív nebylo, překvapivě nepoddajné. Vlastně měl dojem, že bude potřebovat mnohem víc přivykacího času, než původně plánoval, ale taky soudil, že na něj má nárok. Prohrábl jí vlasy, jemnější než Lokiho obvyklé, a trochu myslel a trochu nemyslel na noc, kterou spolu strávili. Byla to parádní noc a on přemýšlel hlavně nad tím, co vypovídala o Lokim. Přijímala ho s takovým potěšením, soustředěná jenom na něj... rovná s rovným, žádná devótnost rozdychtěných zlatokopek; byla skvěle spontánní, bavila se, užívala si každou chvíli, nad věcí a sebevědomá. Tohle, tohle nacházet v praštěném hyperaktivním Asgarďanovi, střídavě utrženém ze řetězu a pak zase příliš rezervovaném, bylo strašně zvláštní. 

Jedno věděl jistě: nenechá to jen tak. To dítě bylo jeho a na takovou věc holt museli být dva. Pepper ho mrzela, těžko si zvykal na její nepřítomnost, stále to byla živá rána. Ale on to byl, kdo po téhle dívce s popelavými vlasy vystartoval; neplánoval si nalhávat, že jí to může dávat za vinu. Navíc Loki byl bratr jeho přítele, byl to svým způsobem (a bylo vážně lepší nad tím moc nepřemýšlet) hrozně mladý kluk (jenom zhruba dvacetkrát starší... nepřemýšlet!) byl to mocný mág, kterého bylo rozumné nenechat moc blbnout... tisíc a jeden důvod, proč se neotočit zády.

Nechal jsem se utáhnout na vařené nudli, uvědomoval si dobře. Stačilo hodně málo, abych změknul víc než Natasha s Clintem dohromady. Ukázat břicho a zalichotit a už tu ochotně utěšuju Lokiho... je to vůbec možné?

"Dobrý?" zeptal se tiše a trochu se odtáhl.

"Dobrý," řekla dívka skoro překvapeně a lehce se mu vymanila z rukou. "Odpusť. Obvykle..." Trochu nespokojeně stáhla obočí. "Obvykle se svým nepřátelům do náručí nehroutím."

"Vím toho hodně málo," pousmál se, "ale že to s tebou zamává, o tom jsem slyšel i já. Hormony a tak."

"Zjevně." Ztěžka se nadechla. "Zapomeneme na to, co se stalo v tomto pokoji, Anthony Starku. Vrať se na Midgard. Nebudu po tobě nic chtít."

Lákavá možnost. Zvlášť když Loki důraz svých slov podpořil tím, že se proměnil do své nejobvyklejší podoby. Představa, že ho ještě před chvílí držel a hladil po zádech, s Tonym trochu zamávala. Ale ty oči... bez ohledu na jejich barvu, bylo to v těch očích.

Jenže se rozletěly dveře a stanul v nich Ódin. Jak bylo zvykem, kdykoli byl jeho mladší syn poblíž, nad hlavou mu div nelétaly blesky a vypadal vztekle.

"Loki!" křikl. "Co má tohle znamenat?"

"To vám vysvětlím já," pokročil Tony dopředu pevným krokem a postavil se před Lokiho. Ódin na něj upřel zlobně planoucí pohled. Síla jeho osobnosti byla nemalá, ale Tony si byl najednou velice jistý, čeho chce dosáhnout.

"Za nepříjemnosti s narušením hranic magickým přemístěním a škodami na majetku se samozřejmě omlouvám," řekl. "Nebylo to úmyslné a příčiny byly adekvátní. Skrímsli je zpět na Asgardu."

"Podařilo se vám dostat ho zpět?" přeptal se Ódin užasle.

"Ano. Duhový most však jen stěží unesl ten nápor a ocitli jsme se zde." Tady Tony jenom hádal, ale věřil si. Ostatně Ódin nevypadal, že by ho to překvapilo.

"Heimdall vás zřejmě vypustil na prvním bezpečném místě, kde mohl," potvrdil to vzápětí, viditelně klidnější. "Tak to je skvělá zpráva. Netěšilo mě vědomí, že by měl dobrý služebník zemřít tak daleko od moří Asgardu."

"Jsem rád, že jsme se potkali. Pane, Loki způsobil na Zemi mnoho škod. Svěřte ho na rok do mých služeb." Loki se za jeho zády prudce pohnul, ale Tony jen zdvihl ruku a pohyb ustal. Buď ticho, buď ticho! vysílal k němu usilovně. "Domnívám se, že by je mohl napravit."

"Loki potřebuje pevnou ruku a přísnost," řekl Ódin, ale nevypadal, že by byl úplně proti.

"Nečekají ho žádné prázdniny," ujistil ho Tony. "Máme způsoby, jak ho přimět k poslušnosti."

"Dobrá tedy! Souhlasím. Můžeš ho odvést s sebou," prohlásil Ódin a prásknul za sebou dveřmi; na syna se už ani nepodíval, a to víc než cokoli dalšího Tonyho přesvědčilo, že vážně neuškodí, když si tihle dva od sebe dají menší pauzu. Taky mimoděk zjistil, že se mu poněkud klepou kolena. Ale to nebylo nic proti tomu, jak se klepal Loki, vzteky celý bílý.

"Chceš osobního otroka?" zasyčel vztekle. "Na to zapomeň."

"Loki neblbni," řekl Tony unaveně. "Ódin je na tebe naštvaný, no, rodiče s dětma to tak někdy mají, mohl bych ti vyprávět... přišlo mi, že tohle by se mu mohlo zamlouvat - a jestli budeš chtít ten rok strávit u Strange, ve Stark Tower nebo si pro mě za mě pronajmeš byt, to už je na tobě. Jen jsem ti chtěl dát šanci," mávl neurčitě rukou k jeho břichu, "tohle zvládnout."

Loki celý jako by se zmenšil. "Jsem hrozně unavený," řekl sklesle.

Zbouchnul jsem asgardského puberťáka a ještě si ho pověsil na krk, docházelo Tonymu. Tolik alkoholu, kolik na to budu potřebovat, není v celém New Yorku.

Ve vzduchu se objevilo pár jisker a vykoukla Strangova hlava. "Už zpátky?" zeptal se opatrně. "Nebo mám přijít později?"

"Akorát," zakřenil se Tony a vzal Lokiho kolem ramen. "Vezmi nás domů, doktore. Oba. Tady kolega čaroděj teď bude týden spát a pak se uvidí. Souhlas?" třepnul s ním.

"Souhlas," zamumlal Loki. Po přestálém napětí a množství emocí z něj začal rychle vyprchávat elán. Vypadal, že se brzy neudrží na nohou.

"Ale přes práh tě neponesu, princezno," zašeptal mu Tony do ucha a Loki náramně rychle ožil. Do jednoho z pokojů ve Stark Tower došel po svých, a i když asi usnul dřív, než mu hlava dopadla na polštář, Tony byl ušetřen dalších přehnaně samaritánských gest.

"A my si promluvíme, doktore," řekl Strangovi. K vlastnímu úžasu zjišťoval, že se vlastně... docela dobře baví. Bylo to šílené. Absurdní. Nesmyslné a nemyslitelné. Nebylo vůbec jisté, co čekat, a stát se mohlo cokoli. Možná se dokonce - velmi opatrně oťukával tu myšlenku - těší. Byl si velmi jistý svou výjimečností, a bylo tedy koneckonců zcela v pořádku, že se mu dějí výjimečně divné věci.

"Tak za prvé, Strangi... s Lokim se už nesázejte. Nikdy. Jasný? Definitivní konec jakýchkoli sázek!"







- Konec -