Chvíle mezi tím

Našla jsem tenhle malý útržek ve složce rozepsaných. Nevím o něm nic; ani k čemu měl patřit, kde se tam vzal, proč jsem ho psala. Ale ten pocit, proč vznikl, ten si pamatuju. Třeba i to málo stačí.
Diana (Wonder Woman) a Bruce (Batman).

Prostě jen stál uprostřed místnosti, s očima zavřenýma, k smrti unavený. Věděl, že by měl ze sebe shodit ty propocené hadry a jít spát; ale představa, že zvedá ruce a přetahuje okraj trika přes hlavu, že se musí sklonit k botám a rozepnout přezky, a po tom všem ještě dojít k posteli a lehnout si, byla skoro nesnesitelná. Dýchal mělce a opatrně a svým způsobem vychutnával ten podivný, nepravděpodobný klid, možnost odložit všechna drobná nepohodlí.
"Bruci?"
Napůl by přísahal, že ho právě probudila. "Ano?"
Diana za sebou zavřela dveře, přidržela je, aby se zavřely, i když automatika by jim nedovolila víc než nepatrné klapnutí. Věděl, že to ví; získávala čas, aby si jej mohla prohlédnout.
"Potřebuješ něco?" zeptal se, protože neměl dost elánu na dlouhé rozhovory a intelektuální hrátky. A nechtěl, aby si ho prohlížela.
"Ne... nepotřebuju," odpověděla pomalu, počáteční zaváhání bylo jen kratičkým odkladem. "Můžu?" přistoupila k němu a vzala ho za ruku, sama mu zdvihla paži a opatrně začala stahovat dlouhé rukávy. Nedala mu čas na odpor ani skutečný nesouhlas. Stejně se pokusil.
"Tohle vážně není třeba," začal a hlas se mu zadrhl záchvěvem bolesti, když se chopila druhé paže.
"Já vím že ne," odvětila s malým pousmáním. "A nezvykej si na to. Jenže Alfréd má práci jinde."
"Nechodí mě ukládat do postele," namítl chabě.
"To doufám." Povedlo se jí vyprostit ruce a se stejnou opatrností mu stáhla ten nešťastný kus oděvu přes hlavu. "Jen jsem se nabídla, že ti zajdu ovázat ta naražená žebra."
Neptal se, jestli jenom hádá, nebo viděla okamžik, kdy s ním Superman praštil o zeď. Věděl, že musí mít trup pokrytý podlitinami, škrábanci a modřinami, které jeho netopýří oblek v bojích posledních dní nezvládal kompenzovat. Vše v mnoha barvách a různého stáří, a podle toho, jak se cítil, v několika vrstvách nad sebou. Ani nad tou paletou nemrkla. Ale nemlčela. "Víš, že tohle dlouho nevydržíš."
"Už teď to sotva zvládám," řekl tak tiše, že to bylo spíš zašeptání. Ale byla milosrdná a nenechala ten okamžik sklouznout k trapnému sentimentu.
"Měl by ses pár dní držet zpátky," dodala prakticky a zmizela mu z očí, když se sklonila k botám. "Potřebujeme bojeschopného Batmana, ne trosku."
"Ráno budu v pořádku."
"Jak jinak." Nemluvila nahlas, přesto její slova v sobě měla jakousi průzračnost a jas, zaplňovala místnost vlahou útulností. "No tak, pomoz mi. Tu nohu trochu..."
"Hmm," udělal a oči se mu znovu zavřely. Věděl, že mu dokázala sundat boty, aniž upadl, což byl slušný výkon. A hlavně se nemusel hýbat. Cítil k ní v té chvíli nekonečný vděk.
"Ani nechci vědět, co do sebe láduješ, abys to... hej, Bruci." Zamrkal. "Teď se pomalu posaď. Trochu tě ovážu. Pak můžeš spát."
"Miluju tě, víš." Bylo to tak náhlé, že tím zaskočil oba; a Diana si sjela rukou k pasu a s provinilým pousmáním odsunula laso, které tam měla zavěšené, dál od jeho těla. Ten zatracený kus lana odporujícího tolika přírodním zákonům, který nutil k upřímnosti a pravdě a touze povědět všechno... a který se ho nedotkl. Věděla to? Nevěděla? Měnilo to něco?
"Škoda, že si ráno nejspíš vůbec nebudeš pamatovat, co se tady dělo," políbila ho rozverně na čelo.
"Tak škoda?" chtěl říct, ale v té chvíli kolem něj utáhla obinadlo a on měl co dělat, aby nevykřikl nahlas. Jen dýchat, opatrně, mělce... hlava se mu točila.
"Už to bude," těšila ho a bylo nepřirozené a zvláštní a úžasné a úplně špatně, jak moc mu to dělalo dobře.
"Běž pryč, Diano," zamumlal. Hlava mu přepadla dopředu, najednou se opíral čelem o její rameno, ona po paměti dovazovala poslední smyčky obvazu a voněla krásně.
"Jako bych už stála ve dveřích."
Neměl sílu ji obejmout, takže nemusel pátrat po odvaze. I tak dostal dost, neodtáhla se, jeho váha ji netížila. Ruce velice zlehka položila kolem něj, nebylo to objetí, spíš... opora, možná; jenom cítil, vnímal, jenom tu byl. Věděl, že by tomu neměl propadat, protože ve chvíli, kdy bude chtít víc, kdy přijme představu, že by nemusel být sám, se ta potřeba stane jeho obrovskou slabostí. To vědění ale bylo někde na okraji mysli, nerušilo. Nesouviselo s touhle chvílí, vytrženou z prostoru a času, neopakovatelnou; měla svá vlastní pravidla.
Nějak ho dokázala posadit a napolohovala postel, prostě ho uložila přesně tak, jak tvrdil, že to není potřeba. Cítil ji těsně vedle sebe, ještě otevřel oči a pootočil hlavu. Nečekala to a tak spatřil její smutný úsměv přesně takový, jaký vyvěral z hloubi duše.
"Chci si tě pamatovat," řekl. Takovou, jaká jsi teď, v tuhle chvíli, tady se mnou. Trochu smutnou, trochu šťastnou, pokojnou a odhodlanou. Nesmírně krásnou. Plnou starostí, které neseš se skutečnou odvahou, a neklesáš pod jejich tíhou.
"Já nikam neodcházím, Bruci."
Nebylo nic, co by mohl říct, co by nevedlo přímou cestou do propasti; už kráčeli po příliš tenkém ledě, snad se dosud dokázali nepropadnout - napůl obratnost jich obou, napůl zázrak.
"Spi." Dlaní mu přejela přes oči, dotyk lehký jako myšlenka. Potom možná cosi zašeptala, tiše, snad i beze slov... ale možná už to byl jenom sen.

- Konec -