Na dosah ruky IV. - 14.

Jsem opět tu a se mnou poslední dva díly povídky. Něco skončí, něco zůstane nedořešeno, protože takový už je život; něco zvlažní a něco se utvrdí... :-)




Čekali nás - buď to, nebo byly hlídky bdělé - nejspíš obojí. Všimli si mě brzy a okamžitě spustili palbu. Dostal jsem se dost blízko, abych si ke své hrůze ověřil, že ta hromada kouřících trosek skutečně byla quinjet. Kolem se pohybovala řada robotů i lidí, někteří se pokoušeli uhasit požár. Stav pilotní kabiny jsem neměl možnost posoudit, byla krytá křovisky i dýmem.

Loki něco zakřičel, ale oba jsme v té chvíli provedli ostrý výkrut a nerozuměl jsem. Nerozuměl, ale vytušil: zřejmě cítil jejich skenovací a naváděcí paprsky, na které mě upozornil i oblek. Jestli tu měli tohle, nebylo divu, že Clinta dostali... kde sakra Faraday přišel k takové technologii? Měl jsem si na něj došlápnout už dávno. A měl jsem do quinjetu nainstalovat stejně citlivé snímače, jaké jsem měl sám...

Bylo skoro nemožné dostat se blíž, přesila byla příliš velká a kulky a rakety kolem nás poletovaly v tak hustém roji, že chvílemi nebylo kam uhýbat. Kdybych alespoň měl jistotu, že je Faraday odklizený podle plánu - náhlé zmizení vrchního velitele by je rozhodilo.

"...se? Opakuji, pokus o spojení..."

"Rogersi!" vykřikl jsem. "Slyším tě. Situace?"

"Jsem zavřený ve velínu, oni nemůžou dovnitř, já ven. Kde je Strange nevím, Faraday nám proklouzl. Dej si pozor, Starku, má nějaké bojové exoskelety."

"Jsi tam v bezpečí?"

"Zkusím pro vás udělat, co se dá, než mě odříznou..." Spojení zachrastilo a já proklel do desátého kruhu pekla skutečnost, že nejsem na jeho místě. Rogers sice obecně zvládal, co potřeboval, na svůj věk až obdivuhodně, ale těžko se mohl skutečně vyznat na takovém místě; já bych odtamtud nejspíš ovládl základnu za pár minut. Od něj jsme mohli očekávat jen dílčí náhodné úspěchy.

Jedním z nich - asi - bylo, že celé jedno křídlo obrany náhle ukončilo palbu. Dobrá, tak to vůbec nebylo špatné! Znovu jsem se pokusil dostat blíž ke quinjetu, ale veškerou mou pozornost tentokrát zabralo něco nového - chomáč chapadel, v první chvíli připomínající katapultovanou chobotnici, který se prudce vymrštil zpod korun stromů a ovinul se mi kolem nohou. Vzápětí druhý, chapadel měl možná méně, zato delších. Stáhly mě hezký kus dolů, než se mi povedlo je rozstřílet, jenže vzápětí se objevila další potvora - a ještě další – stále nové variace téhož - cítil jsem přes oblek jejich sevření, nestíhal jsem je likvidovat. Energie jsem měl dost, v hrudi tepal nový reaktor, mohl bych to tady jeho silou vyhodit do vzduchu celé, čistě teoreticky... jenže praxe byla taková, že prostě nebylo fyzicky možné stíhat ničit ta zatracená chapadla tak rychle, jak se objevovala, na každé bylo třeba několika ran. Nejen skenovací techniku, i na materiálech tu museli pořádně zapracovat! V nějaké náhodné chvíli jsem si uvědomil, že ty robotické potvory po mně nikdo nevystřeluje, jak jsem mimoděk předpokládal, ale že číhají ve větvích a dokáží se vymrštit s netušenou silou. Vršky stromů, dosud poskytující alespoň nějaký úkryt, nebo alespoň matoucí nepřítele, se staly pastí.

Lokiho jsem nikde poblíž neviděl; propadl jsem se postupně až do úrovně horních větví, kolem vířily trsy rozstříleného listí a třísky dřeva, od Rogerse jsem zaslechl už jen pár nezřetelných slov. Celá tahle akce začínala vypadat jako pořádné fiasko.

"Jarvisi, mód fantom!"

Oblek mě ve vhodné chvíli vyplivnul ze svých útrob - bože, to bylo vedro! - a Jarvis převzal ovládání; bojoval dál, jako bych byl uvnitř, zatímco já, s prázdnýma rukama a trapně bezmocný, zahučel pěkně z výšky do nejbližšího křoví.

Příšerné, krajně nedůstojné a bezprecedentní fiasko. Nejvyšší čas to zvrátit směrem k dobrému konci, nějak, jakkoli.

S nadějí, že bych mohl jako v každé správné počítačové hře najít mrtvolu a okrást ji o zbraně, plížil jsem se křovím směrem, kterým byl možná vstup do krytu. Při posledních manévrech nebyl čas sledoval okolí, takže jsem dokonale ztratil orientaci, a všechno okolo bylo zelené od země vysoko nad mou hlavu. Až to tady skončíme, z New Yorku mě jen tak nikdo nedostane, nechci vidět ani Central park, a ten zelený koberec v pracovně se bude muset vyměnit.

Větve se rozhrnuly a já se bez přemýšlení vrhnul na chlapa, který se z nich už už nořil. Stačil jsem ho ještě praštit někam mezi žebra, než mě obratem složil na zem jediným zkušeným manévrem; a na krku zastudilo ostří dýky. Tolik k plánům pro nejbližší chvíle.

"Starku!" zazněl ostře Clintův hlas. "Co to sakra děláš?"

"Zachraňuju tě," objasnil jsem tu zřejmou věc.

"To jsi hodný," pravil Clint s tak pečlivě maskovanou ironií v hlase, že jsem mohl snadno předstírat, že jsem ji přeslechl. Stejně rychle, jako mě složil na zem, mě i vytáhl na nohy a do ruky mi strčil jednu ze svých nově nabytých pistolí, protože on už si někoho na okradení vyrobil. "Viděl jsem tě padat," vysvětlil ještě stručně, aby dokázal, že zázrak nepravděpodobného shledání v širých lánech pralesa se nekonal.

"Nepadal jsem," opáčil jsem okamžitě. "To byl taktický manévr." Se známou tíhou poctivého kusu železa v ruce jsem si připadal o moc lépe. Hezký kus nad hlavou nám proletělo moje brnění, omotané nejméně dvěma nebo třemi mnohonožkami naráz - tentokrát i kolem těla, teď už bych se z něj nedostal - a o dalších pár desítek metrů výš se mihnul Loki. Bohužel jsme neměli na tento letecký provoz jak reagovat.

"Možná si toho taktického manévru všimli i jiní. Mizíme." Nechal jsem Clinta jít prvního, abych mohl kromě nevšímavosti k sarkasmu předstírat také orientaci v prostoru, a brzy jsem zjistil, že jsme skutečně poblíž základny. Konkrétně poblíž výstupu pro vznášedla, dovedně maskovaného zlomem terénu, vegetací a sítěmi.

"Jaký je plán?" zeptal se Clint tlumeným polohlasem, zatímco jsme leželi na břiše, vykukovali za křovím jako indiáni v kovbojce z osmdesátých let a číhali na jakoukoli aktivitu kolem podzemního hangáru. Zatím se to tu nijak význačně žoldáky nehemžilo, ale možná už měli dohemženo a číhali na pozicích. Že by si poplachu nevšimli, bylo vyloučené. Ve vzduchu visel hutný pach hořícího quinjetu, ozývala se střelba, celkové kulisy dotvářel podivně ostrý svist robotického pohonu ozývající se ze všech stran.

"Bez spojení není velení," pravil jsem stejně potichu, jen filosoficky. "Mezi plány pro všechny případy jsme naprosté fiasko nějak zapomněli zahrnout."

"Takže šlohneme cokoli, co nás odsud dostane - a mizíme," shrnul to Clint.

"Kapitán je ještě uvnitř."

"A ty nemáš brnění." Čímž jsem v Clintových očích degradoval ze spolubojovníka do chráněné osoby; možná jsem měl už někdy dřív investovat trochu času a energie, abychom si tuhle pomatenost vysvětlili. Jestli mi to teď začne připomínat, uhryznu mu ruku. Clint se nerozhodně zamračil. "I kdybychom se k němu náhodou probojovali... ne, nechce se mi ho tam nechávat. Ale je blbost jít dovnitř."

Pohlédli jsme na sebe s velmi podobnými výrazy hluboké frustrace. "Kam sakra mohl zmizet Strange?" vyslovil jsem mimoděk, co mi strašilo v hlavě.

"To jsem náhodou zaslechl," řekl Clint. "Vlezl kam neměl a nadýchal se nějakého plynu. Těžko říct, co to s ním udělalo, ale stačil se teleportovat pryč."

"Budu to brát jako dobrou zprávu."

"To už není optimismus, Starku, ale otřes mozku."

"O jednoho míň k zachraňování."

"To my jsme tady ti, co potřebují...!" Oči se mu rozšířily. "Dívej se."

Otočil jsem se po směru jeho pohledu. V průhledu mezi korunami stromu tam Faradayovi roboti právě trhali mé brnění na kusy. Tak přeci jen se Jarvisovi nepodařilo vyklouznout - mohl jsem si gratulovat, že jsem nezůstal uvnitř - ale ani tak to nebyl dvakrát příjemný pohled. Ty bestie dokázaly spolupracovat, vzpíraly se proti sobě, aby vyvinuly patřičný tah, vynechávající repulsory už ho stěží dokázaly udržet ve vzduchu.

Loki proletěl tak blízko, jak si mohl dovolit, ale zřejmě si všiml, že místo krve zevnitř stříká leda strojní olej, a dál už se přiblížit nepokoušel.

"Takže, plán." Nedokázal jsem od toho obrazu odtrhnout oči. "Hulka by to chtělo. Hulka nemáme, takže..." Sbohem, šestko, byla jsi fajn. Jednotlivé kusy brnění obalené roboty padaly k zemi, ale co se s nimi dělo dál, jsme neměli šanci přes podrost zahlédnout.

"Plán," připomněl mi Clint.

"Pro tuhle chvíli rezignujeme na vítězství a soustředíme se na taktický ústup," řekl jsem. "Kapitán se musí dostat ven. Takže určitě neuškodí, když uděláme co největší zmatek a bordel."

"To nám většinou jde docela dobře," pokrčil Clint rameny, ale náhle sebou prudce mrsknul a otočil se na záda a než jsem stačil třeba jen mrknout, začal střílet, protože žoldácké hlídky nás konečně objevily - a nejspíš jen to zmíněné mrknutí bylo rozdílem mezi životem a smrtí. Na okamžik mě to úplně paralyzovalo; pistole střílející těsně u hlavy není nic, s čím by se příčetnost a ušní bubínky snadno smiřovaly. Vzápětí už mě táhl někam pryč, padali jsme a zase vstávali a hlavně zběsile utíkali, hutný humus nejspodnějšího patra pralesa se nám vsakoval do oblečení i vlasů a stával se neoddělitelnou součástí bot; pronásledovatele jsme pro tu chvíli buď setřásli, nebo jsme je dokázali postřílet, nebo možná z čirého pudu sebezáchovy zůstali pozadu, aby se s námi mohli vypořádat ti zatracení, zlořečení, nastokrát proklínaní roboti. Les jich byl snad plný, nořili se z neuvěřitelných míst, vyskakovali ze země a snášeli se z korun stromů, malí, velcí, obrovští; nechápal jsem, že ještě stojíme na nohou, ale nějak jsme to dokázali, Clint dokonale potvrzoval všechny pověsti o své střelecké neomylnosti a já se jen snažil držet krok... nějaké plány byly dávno pasé, šlo nám jen o holé přežití.

V nějaké chvíli se terén pod našima nohama prudce propadl a bok po boku jsme sklouzli do jakési podivné jámy; co vypadalo jako pevná zem, byla jen vrstva širokých zelených listů. Než jsem se stačil znovu postavit na nohy, Clint mě přidržel u země a přitiskl si prst na ústa. Rostliny se nad námi uzavřely, ocitli jsme se v chabé jeskyni zelených stěn, stínů a těžkých vůní, pro tuhle chvíli neviditelní. Kdysi tu musel stát strom a tohle byla jáma po vyvrácených kořenech, jinak to nemohlo být.

Dýchal jsem rychle a mělce ve snaze nedělat hluk, roboti byli obratní a rychlí, ale ne tak inteligentní, aby dokázali smysluplně propátrat terén ve chvíli, kdy jsme zmizeli z radaru; už tak jim dalo spoustu práce, díky všem bohům za to, sledovat nás v terénu, který nebyl pro jejich chapadla a mechanická těla nijak přívětivý. Přesto musel nezbytně nastat okamžik, kdy nás najdou...

A v té chvíli se stal ten správný druh zázraku: obnovilo se spojení.

"...podle předpokladů," řekl Rogersův hlas. Zapraskalo to. "...shledání na souřadnicích..." Další zapraskání. Clint vypadal soustředěně a já se přistihl, že už nedýchám vůbec.

"Lokalizovali jsme vás," ozval se vzápětí Lokiho mnohem zřetelnější hlas provázený zvukem skřípějícího kovu – už i jemu se dostali na kůži – a vůbec zněl obecně zaměstnaně. "Vydržte na pozici."

Pohlédli jsme s Clintem na sebe. Bylo to na nás, nebylo? Clint napřed pokrčil rameny a pak přikývl. Vylučovací metodou vzato - skoro určitě ano. Jestli se Kapitánovi podařilo zničit rušičky, Jarvis nás koneckonců musel najít relativně snadno. Neinvestoval jsem do vlastních satelitů pro nic za nic.

Clint opatrně popolezl tak, aby zpod stvolů rostlin mohl vyhlížet do volnějšího prostoru. Okamžitě jsem ho následoval; a nemuseli jsme ani dlouho čekat. Pár metrů od nás, mezi dvěma statnými kmeny, se z nebe snesl Strange ve svém plášti, trochu zavrávoral a opřel se o strom. Ještě než jsme k němu doběhli, upadl na zem podivně nekoordinovaným pádem, jako by nebyl úplně při smyslech. Když jsem uviděl, jak skvěle sytý odstín zeleni v tváři má, bylo rázem jasno. Jak to říkal Clint - že se nadýchal nějakého plynu? Tak přesně na to vypadal.

"Doktore Strangi," propleskl jsem ho decentně. Rozostřeně se mi zahleděl někam nad levé oko a něco zamumlal. Začínalo být těžké udržet si nějakou nezbytnou porci optimismu. Boj už se chystal nanovo, protože tyhle naše tanečky robotické mrchy vážně nepřehlédly a rozeběhli se k nám ze širokého okolí, hvízdalo to, šustilo a dupalo snad ze všech stran, sílící rachot robotické bouře.

"Dochází mi náboje," řekl Clint ošidně klidným hlasem. "Další vlnu nezvládneme."

To mi bylo jasné taky – a rozhodně ne s mrtvou váhou dospělého chlapa, kterého bychom museli táhnout sebou.

"Strangi, dostaň nás pryč!" Prudce jsem ho vytáhl na nohy – asi by se mi to úplně nepovedlo, ale plášť mi trochu pomáhal, ta věc byla skutečně znepokojivá - a zdvihl mu levou ruku, kterou používal k čarování těch svých průchodů. "Pryč - teď!" vyslovil jsem důrazně. Zakymácel se, ale skutečně posbíral dost soustředění, aby se začal o něco pokoušet. Clint začal znovu střílet, jednotlivé, pečlivě mířené rány. Ale Strange nabral nějaký druhý dech, napřed se jen zlatě zalesklo, pak se objevil velký, jakoby ohnivý kruh. Ještě jsem se stačil leknout, že to tu celé zapálí, vzápětí mi došlo, že tenhle oheň docela určitě nezapálí nic, a to nejspíš ani kdyby byl opravdový, protože prales byl nasáklý vodou jako houba...

...proskočili jsme portálem v první možné chvíli, čaroděje podpírali každý z jedné strany. Přivítalo nás náhlé ticho, protože jsme byli jen na docela obyčejném místě, kde se nestřílelo, teplota o dvacet stupňů nižší, nad hlavou nebe místo masy zeleně, šero nastupujícího večera - a spolehlivě nás to knokautovalo všechny. Jen hutný pach humusu byl stále stejný, ten jsme si bohužel nesli sebou. Strange se kymácel a podivně to v něm bublalo; pro tu chvíli jsme ho raději položili na trávu a snažili se zorientovat.

Bylo rychlé uvědomit si, kde jsme. To jenom uvěřit a srovnat se s tím chvíli trvalo. Stáli jsme na tom nejlepším možném místě - přímo před novotou zářící základnou Avengers, na trávníku před hlavním vchodem.

"Clinte, musíme zpátky - Kapitán..."

"Strange ho přenesl jako prvního," přerušil mě Lokiho hlas. Prudce jsem se otočil. Seděl za námi, pomuchlaný jako starý ubrousek a oškubaný jako slepice k nedělnímu obědu, zcela zjevně také čerstvě přenesený. Ještě se kolem něj válela trocha zeleného smetí a kus kovového chapadla. "Byl trochu mimo, takže je poslal s Faradayem do jedné cely..." Trochu roztřeseně se nadechl. "Ale neřekl bych, že Kapitánovi hrozí bezprostřední nebezpečí."

"Aha...?" Začínalo mi to docházet. "Takže plán dokonale vyšel!"

"Když pomineme, že jsme přišli o quinjet a sebevědomí - a rozhodně se to neodbylo v klidu," utrousil Clint. Jeden rukáv měl nasáklý krví a na čele šrám.

"Ale máme Faradaye. Když přijdou žoldáci o velitele, brzy se to tam rozsype, už předtím měli problémy - jen to pak skočíme dočistit, později... musíme Strange dostat na ošetřovnu."

"Vezmu ho," řekl Loki, vstal a trochu se otřepal. Strange pro něj nebyla velká váha, snadno a nepříliš ohleduplně si ho hodil přes rameno. Křídla nesložil, povlávala za ním zvláštně zplihlým způsobem. Byl unavený; všichni jsme byli. Unavený a ve své čarodějnické cti hluboce dotčený. "Možná bych ho mohl cestou prohodit střechou."

U Lokiho byla ta potíž, že člověk nikdy nevěděl, jak moc vážně to může myslet. "Copak tě tak sebralo?" přeptal jsem se obezřetně.

"On mě sebral. Portálem přímo ze vzduchu," řekl Loki sveřepě a s patrným odporem. "Padal jsem dlouho a přistál hodně z výšky. Protože se mnou nabral i dva roboty, byla to velmi obskurní bitva v nicotě..." Asi sám seznal, že je to jen takové všelijaké pochybné stěžování, protože svou tirádu uzavřel mávnutím ruky a vykročil ke vchodu.

"Já půjdu pustit Rogerse z cely," zakřenil se Clint. Jak mu docházelo, že akce skutečně nějakým zázrakem – přesněji řečeno přímo sérií zázraků - skončila úspěšně, vracela se mu dobrá nálada.

"A já vyřídím jednu dámskou návštěvu," řekl jsem, když jsem si uvědomil, kdo stojí na terase a se zájmem přihlíží našemu návratu. Dnešek už nemohl být lepší – odškrtám si večer v kalendáři spoustu protivných restů.

- Pokračování -