Svět podle Mae - 14.

Kapitán Amerika: Občanská válka - splněno! A nadšení nemalé, vyražte do kina a užijte si to. A já si budu muset brzy proložit kouzelníky nějakým tím Avengerem, to je jistá věc. :-)




"Panáka nebo kafe?"

"Politovat! A panáka taky."

Zlatoslav bez odporu ustoupil ze dveří a Mae se odplížila do ´svého´ křesla. Dostalo se jí požadovaného panáka, ten se rázem záhadně vypařil, takže vzápětí i druhého, a když bylo stále ticho, Zlatoslav přidal deku, protože už znal své lidi a Mae nepatřila k těm, kdo by dobře snášel chlad kamenných komnat starého hradu, a už vůbec ne, když se něco nedařilo.

"Ještě před chvílí jsem si připadal jako smolař dne, ale když vás vidím, možná mám konkurenci?" prohodil vstřícně.

"Hmm."

"Dva tucty modrých cornwallských rarachů mi uteklo při hodině z klece! Zkuste mě trumfnout. Zdemolovali celou učebnu OPČM - to by člověk neřekl, jaká zná Remus ostrá slova - oj, ten když to viděl... určitě si od něj při večeři nedám podat ani sůl, dokud mu nepřestane jít pára z uší. Pořád ještě jsme minimálně dva nenašli a že z toho měli studenti druhé Vánoce, to vám asi nemusím povídat. Klidně se vsadím, že se na ně budou s roztrhanými domácími úkoly vymlouvat ještě napřesrok."

"No jo... to byla smůla..."

Zlatoslav se tu neupřímnou odpověď ani nepokoušel rozvádět a tváří v tvář tak důsledné sebelitující skleslosti a nezájmu se vrátil se ke štosu opravovaných esejů. Pokojně se jimi propracoval až k poslednímu. V křesle stále nic nemluvilo, ani se valně nepohnulo. Ticho v pokoji příjemně vyplňoval praskot ohně v krbu a šustění papírů a brku. Srovnal si eseje podle tříd a připravil si k nim poznámky pro zítřejší výuku. S viditelně příjemným pocitem, že má pro dnešek hotovo, srovnal na stole lahvičky s inkoustem, brky i volné pergameny, a když vstával ze židle, protáhl se. Uklizeným stolem i pro něj přišel čas na zaslouženou skleničku a mnohem pohodlnější křeslo u krbu.

"Tak povídejte."

"Není co povídat," ozvalo se z hlubin polstrování a deky.

"Něco se stalo? Nebo se něco nestalo?"

"Zlatoslave," vykouklo ven jedno modré oko, "víte, co je na vás úžasného?"

"Všechno," odpověděl vážně.

"To taky," připustila Mae. "Ale umíte se zeptat 'něco se stalo?' úplně správným způsobem. Bez ironie, shazování, zlehčování, přehnaného dramatu a tak dále. A dokonce vám i člověk věří, že se neurazíte, když neodpovím, ani nebudete v hloubi duše trpět, když se náhodou rozpovídám."

"Tohle vypadá na pořádnou krizi," řekl a pátravým pohledem přejel ne zrovna skromnou nabídku svého baru. "Nejsem si jistý, jestli na ni má zásoba ginu postačí."

"A ještě se rovnou trefíte kladívkem na hlavičku, abych tak řekla. Stalo se něco, či nestalo? Obojí. A nějak se nedovedu rozhodnout, co z toho je víc na ránu. Tak se zeptám na něco já vás!"

"To už znělo skoro bojovně."

"Co je to. Syčí to jako had a není to had?"

"Z jakého oboru je ta otázka? Snad ryze filozofická - zda stíny vrhají své stíny, tleská-li jedna ruka a bylo-li dřív vejce nebo slepice?"

"Ne ne ne, nic takového. To je exaktní otázka na vás, coby znalce místní i nemístní fauny. Vypadá to jako had, syčí to jako had, není to had. Co je to?"

"Bazilišek."

"A něco jiného než bazilišek?"

Trochu pokrčil rameny. "Má to být chyták? Ještěrka, které upadly nožičky."

"Ale fuj. Ne, něco normálního. Něco - já nevím, skoro určitě britského - co má hadí jazyk... ach. Zlatoslave!" vyskočila doslova s očima navrch hlavy. "Jste génius!"

"To nepopírám, ale proč tentokrát?"

Přiskočila k němu a vlepila mu pusu na čelo. "Já věděla, že na to spolu přijdeme!"

"Vždy k službám," pousmál se. "Co máte dál na seznamu svých přání?"

"Jeden ztracený deník," odpověděla nechtě úplně upřímně, protože dva panáky ginu a náhlým osvícením rozjitřené emoce udělaly své.

"Tak je přeci váš?" řekl, jako by ani o nic nešlo. "Kam jsem ho... ano, támhle v knihovně, třetí police," ukázal do skříně vedle dveří. "Říkal jsem si, jestli ho tu někdo zapomněl, nebo mi ho omylem přibalili v Krucáncích a kaňourech... Samozřejmě bych byl zcela diskrétní, ale uvnitř není ani písmenko, takže jsem své kvality gentlemana nemohl projevit v celé jejich šíři a kvalitě."

Mae vystřízlivěla tak rychle, že by to ani ten nejlepší lektvar nezvládl, a rázem se cítila vypjatě bdělá. Zmocnila se jí šílená naděje, že je to skutečně ten deník, nalezený včas a bez způsobených škod - to by prostě bylo příliš dokonalé.

Vstala a trochu náměsíčně došla ke knihovně.

Natáhla ruku. 

Uchopila kožené desky tenkého sešitu; prázdné papíry uvnitř... a podpis na vnitřních deskách, na který si vůbec nevzpomněla, ale výmluvnější už být nemohl. T. R. Raddle. Byla si tak strašně jistá, že je to ten správný deník, že podpis vypadal málem jako něco navíc, dodatečná a zbytečná nápověda. Nebylo divu, že se na něj Zlatoslav nezaměřil, byl napsaný vybledlým inkoustem na místě, kde připomínal spíš jméno dávného knihaře.

"Děkuju," vydechla. "Jsem ráda, že se našel."

S deníkem v ruce se otočila ke Zlatoslavovi. Svírala ho pevně oběma rukama, stále ještě si nejistá, že s ním může skutečně odejít, že to bude tak snadné, že se jenom - stačilo zeptat? A ještě toho nejméně pravděpodobného člověka.

"A co vy máte na seznamu svých přání?" řekla náhle. Už chtěla pryč, rychle odnést deník do bezpečí, nějak si ověřit, co je zač, nebo nad ním alespoň donekonečna dumat a listovat prázdnými stránkami sem a tam; ale způsob, jakým Zlatoslav seděl v křesle, které náhle připomínalo trůn, klidný a plný síly, podivného vnitřního jasu... Bylo v něm něco, co ji hluboce zasáhlo, i jeho gesta byla vznešená, a v modrých očích se zatřpytily hvězdy. Bylo to v podivném nesouladu s jejím rozpoložením, přízračné a podivné, ale o to skutečnější, opravdové, mnohem víc on než cokoli, co dával na odiv kdykoli jindy.

"Nic, co bych náhodou mohl najít v knihovně - bohužel," pousmál se zlehka.

"Protože teď nemyslíte na něco, ale na někoho," pokračovala ve svém záchvatu jasnozřivosti. "Je ten někdo opravdu tak nedosažitelný?" Před očima jí vyvstala tvář Severuse Snapea. Nedosažitelná. A přesto na dosah, na velmi krátkou chvíli. Jeho teplo, vůně, chuť - a jistota, že ať by se stalo cokoli, nikdy by to mezi nimi nemohlo dopadnout dobře. Zabolelo to. Zatoužila po něm tak silně, až se mimoděk nadechla a zavřela oči. Nezapomenout tu chvíli...

"Určitě by se nemohlo stát, že by se náhle otevřely dveře," začal Zlatoslav, ale taková prohlášení přitahují dobře načasované náhody, takže zmíněné dveře se rozlétly a vstoupila postava vysoká, temná, zachmuřená a s vlajícím pláštěm, zkrátka Severus Snape ve svých výmluvnějších chvílích. Když je tam spatřil, Zlatoslava v křesle a Mae stojící proti němu, s rukama založenýma na hrudi, zarazil se. "I když takové věci se dveřím stávají pořád," dopověděl Zlatoslav k Mae ne zcela jasně, a otočil se ke Snapeovi. "Stalo se něco, Severusi?"

Ten vypadal, že chvíli nemůže najít řeč. Takových tu ostatně bylo víc, ale po Mae naštěstí nikdo nic nechtěl. "Několik mladých kentaurů se zaběhlo do Hagridovy zahrady," řekl nakonec.

"Už jdu," zdvihl se Zlatoslav okamžitě. "Kolik jich je? Budeme na ně stačit ve dvou?"

"Čtyři nebo pět - to zvládneme," odvětil Snape. "Už je pozdě."

"Souhlasím, kvůli tomuhle nikoho budit nemusíme," přikývl Zlatoslav, zatímco si přivolával plášť a širokým gestem si ho upravil na ramenou. "Snad už budou i dýně ospalé, nerad bych vysvětloval Firenzovi, proč má pokousaná děcka..."

Mae se po zralé úvaze ani nenabízela. Těžko se některé z kouzel, které ovládala jakž takž spolehlivě, dalo použít při klidnění vyděšených čtyřnohých ´dětí´, zmínka o kousajících dýních byla podezřelá a navíc byla celá běsná z potřeby být s deníkem konečně sama. "Ještě jednou díky," řekla a dala se na ústup ke dveřím, než Snape nějak zjistí, co drží v ruce - tohle byl poklad, se kterým se napřed chtěla pokochat sama a v klidu, a pak ho teprve triumfálně předvést. "A ať to tam jde co možná hladce," popřála ještě.

Snape se ani nenamáhal odpovědět, Zlatoslav jí s úsměvem přikývl, a Mae konečně prchla. Má ho! Má deník - asi, snad - a ukáže se to už za chvíli.

Dveře do pokoje za sebou zabouchla s nebývalou razancí. A hned se vrhla ke stolu, třesoucí se ruce skoro nedokázaly otevřít lahvičku s inkoustem, ale pak už stačilo jen vyhrabat brk a chvějící se rukou napsat na první stránku deníku: "Jmenuji se Mae."

Písmena se po chvíli vpila do papíru a plynule vyvstala i odpověď: "Ahoj Mae, já jsem Tom."

"Jo! Jo, jo, jo!" 

Pocit, že nakráčíte k Brumbálovi do ředitelny s věcí, kvůli které byl ochotný prohledat celý hrad?

Při pohledu na hodinové ručičky, nekompromisně ukazující na "docela určitě je čas tvrdě spát!" se trochu zamračila. Dobrá, tak tedy: pocit, že hned ráno nakráčíte do ředitelny s věcí, kvůli které byl ochotný prohledat celý hrad?

K nezaplacení.

- Pokračování -