Svět podle Mae - 13.

Ty chvíle...


Vstup do Tajemné komnaty se měl nacházet - jestli potrápila svou paměť dostatečně - na dívčích záchodcích ve druhém patře. Už jenom zjistit, které patro je druhé, nebylo úplně samozřejmé. Mae se přistihla při podezření, že ten zatracený hrad je živá bytost, ne snad vyloženě zlomyslná a zlovolná, ale rozhodně znuděná a po jakémkoli rozptýlení lačná. Pohyblivá schodiště a podlahy chodeb v různých úrovních mátly spoustou vynalézavých způsobů a bylo těžké si představit, že by za tím vším nebyla inteligentní mysl.

"Harry, já tě vidím!" prohlásila proto hlasitě, sotva za sebou zavřela dveře. Zpoza jednoho výklenku vykoukla střapatá hlava a nevinně provinilý úsměv.

"To je ale náhoda, paní profesorko!"

S despektem zavrtěla hlavou. "To vážně nemáš nic lepšího na práci, než za mnou slídit? Co čekáš, že objevíš?"

"Opravdu jenom... náhoda..."

"Dovedeš mě do druhého patra. Pak se vrátíš na kolej. Jasné?"

"Ale já vážně - "

"Pane Pottere!" zamračila se na něj svým nejlepším Snapeovským pohledem. "Tohle je nedůstojné nás obou. Pokud cítíte nezvladatelnou potřebu se o mně něco dozvědět, zeptejte se. Nebo vážně čekáte, že se náhle zastavím poblíž nějakého vašeho úkrytu a v náhlé potřebě po samomluvě vám přeříkám všechny své tajemné ďábelské plány?"

V rozpacích, které možná ani nebyly předstírané, šoupl nožkou. "A..." hlesl a pak se širokým úsměvem zdvihl hlavu. "Opravdu máte nějaké ďábelské plány?"

"Ty se mi zdáš... mazej. Druhé patro."

"Které druhé patro?"

A safra.

"Poblíž by měla být učebna přeměňování," vzpomněla si. Harry kývl a pak vydržel být zticha skoro jeden a půl schodiště.

"No dobře," řekl náhle. "Vážně za vámi nechceme slídit. Jenom bylo hrozně tajemné, když jste se tu tak najednou objevila. A taky v noci chodíte po hradě - ehm..."

"A to víš jak, studente nezdárný?"

"Z doslechu," opáčil rychle, ale ne moc věrohodně.

"Harry," řekla s povzdechem, "opravdu se mi nelíbí, když se snažíš pátrat v mém soukromí. V noci se potlouká po hradě každý, kdo zrovna nemůže spát a komu nehrozí, že přijde o kolejní body. To u dospělých není nic výjimečného."

"Jenže Vy-víte-kdo se vrátil a hned se objevíte vy," zahuhlal Harry neochotně.

"Omyl," řekla. "Vy-víte-kdo se vrátil a z tebe se vzápětí stal slídil. Není to nápadné?"

Harry vykulil oči. "Ale ale..." zakoktal se trochu, a pak se náhle široce usmál. "No jo," rozhodil rukama. "Už chápu. A jsme tu - druhé patro." Najednou se trochu zamračil. "Já už vlastně vážně musím běžet. Hezký den, paní profesorko!"

Skoro s údivem se za ním dívala, jak uhání pryč. Dokonce zaslechla jeho kroky zadusat na schodech. Že by si vážně dal říct?

"Odpuzovací kouzlo účinkuje jenom na studenty," řekl za ní chladný hlas. Prudce se otočila. V otevřených dveřích umývárny stál o veřeje opřený Snape a nijak vstřícně se netvářil. "Co vy tu děláte?"

"A co vy tu děláte?" opáčila a dojem zkazil jen z leknutí lehce rozklepaný hlas.

"Pojďte dovnitř oba," ozval se Brumbál a Snape neochotně ustoupil ze dveří. "Pustila jste se do průzkumu na vlastní pěst, slečno?" dodal, když vstoupila do vykachlíčkované místnosti.

"To jsou silná slova," odpověděla. "Spíš jsem byla zvědavá, jestli bude i tohle pravda."

"Ten kohoutek už jsme podle vašeho popisu našli," ukázal Brumbál na jedno z umyvadel. "Ale to je tak bohužel všechno."

"Žádný hadí jazyk po ruce?"

"To je pověra," zavrčel Snape. "Nejsou žádné hadí jazyky."

"Zkuste si vzpomenout na cokoli, co by nám pomohlo dostat se dovnitř," řekl Brumbál. "Možná vám pomůže vidět to tu všechno naživo. Co říkáte?"

"Pokusím se," řekla Mae, ale s pramalou jistotou. Umývárny vypadaly jinak než v její fantazii. Líp i hůř zároveň, ale hlavně jinak. Nějakému vzpomínání to spíš uškodilo.

"Teď zkusíme škrtiče," řekl Brumbál a mávl hůlkou. Vyklouzl z ní dlouhý had, dopadl na podlahu s tupým žuchnutím skutečného, masivního těla, a nespokojeně zasyčel.

"Imperio," zašeptal Snape a had trochu omámeně zavlnil hlavou; zírali si do očí. Snape nepatrně pohyboval rty, snad hadovi rozkazoval. Ten několikrát zasyčel.

"Je to k ničemu," řekl Snape náhle se stopou frustrace v hlase a Brumbál nechal hada dalším mávnutím hůlky zmizet.

"Dobrá tedy. Vyzkoušeli jsme už většinu běžných druhů hadů. Nějaký nápad? Kdokoli? Jakýkoli?" Brumbál koukal tak, že si Mae rázem připadala velmi maličká a provinilá. Trochu zavrtěla hlavou. Aby vykázala nějakou činnost, udělala těch pár kroků, aby se zblízka podívala na vyrytý obrázek na kohoutku. Ale nezdálo se, že by tam byl prostor pro chybnou interpretaci. Byl to prostě had.

"Nic?" ujistil se Brumbál. "Co se dá dělat. Alespoň jsme se ujistili, že běžnými způsoby se vstup do Komnaty -"

"Do údajné Komnaty," přerušil ho Snape. Brumbál po něm loupl okem.

"Do údajné Komnaty," opravil se bez odporu, "otevřít nedá. Pro jistotu necháme na dveřích odpuzující kouzlo." Pohlédl k Mae. "Dnes prohledáme Nebelvír," řekl. "Doufejme, že s deníkem uspějeme hned napoprvé."

"Mám ještě zhruba půl hodiny do lektvarů s pátým ročníkem," prohlásil Snape. "Pojďte, zapracujeme na vašich ohromujících magických schopnostech."

"To jste laskav," odpověděla a skoro to neznělo kousavě. Ale bylo těžké projevovat kdovíjaké nadšení, když věděla, že následující půlhodina bude příjemná asi jako návštěva zubaře. A Snape rozhodně nic neoddaloval. Nahlédl do nejbližší volné třídy, rychle ji zhodnotil jako způsobilou, a dveře za nimi zajistil obvyklými způsoby. To jest takovými, že kdyby ho tam najednou kleplo, Mae by zůstala s jeho tuhnoucím tělem na věky věkův, protože zakouzlit Alohomora neuměla.

"Předveďte mi, co už umíte," vyzval ji jako vždy, opřel se o katedru a bez nadšení přihlížel, jak vytahuje hůlku a s patrnou trémou se nadechuje. Ale ještě než stačila vyslovit kouzlo, zase vydechla a pohlédla zpříma na něj.

"Dovolte... chci vám pomoct," vyhrkla dřív, než se stačila skutečně zamyslet, jestli je to dobrý nápad.

"Co prosím?" povytáhl Snape obočí.

"Chci vám pomoct," zopakovala. "Vím, že vás chce Vy-víte-kdo zabít. Kdybych mohla jakkoli přispět..."

"Vy mně," řekl skepticky. "Domnívám se, že oplývám fantazií přinejmenším průměrnou, ale k představě, jak by takový nedouk mohl být užitečný, mi zdaleka nestačí."

Tak to bylo pěkně ponižující. "Přesto může přijít chvíle, kdy vám i takový přítel přijde vhod," pokračovala a nebyla si jistá, jestli je to velice statečné, nebo jen velice hloupé. "Možná ani nic neříkejte. Jen... chci, abyste to věděl."

"A já bych chtěl," naklonil se Snape trochu dopředu a zahleděl se jí do očí, "abyste alespoň jednou zvládla Accio na první pokus."

Dobře. Veškerá dobrá vůle, kterou nabrala pod dojmem Brumbálova vyprávění, se vypařila - a zůstal zase jenom vztek.

"Accio!"

Snape si stiskl kořen nosu a přivřel oči. "Alespoň jednou," zamumlal.

"Accio!"

"A to bylo co?" prudce k ní zdvihl hlavu. "Řekl jsem vám snad jasně, že na živé objekty to kouzlo neúčinkuje! Proč se pokoušíte přivolat mě?" V náhlém rozčilení zřejmě nedokázal zůstat v klidu. S výhružným pohledem k ní přikročil blíž.

"Ale funguje to," řekla a nějak dokázala neudělat krok dozadu. "Jste tady."

Stáli teď těsně u sebe - Snape shlížel se vztekem, ona zaskočená a nejistá, ale se zdravým jádrem odhodlání. Příliš blízko; energie mezi nimi rychle měnila svou kvalitu. Mae se mimoděk rozšířily oči... neodvážila se ani pohnout. Snape strnul jako zkamenělý. Chybělo tak málo - aby se kdokoli pohnul, dotknul, vydechl či zašeptal jediné slovo... mohlo se stát cokoli, mělo se stát všechno, věděla, že by mu nebránila v ničem. Kde se tohle vzalo - tak náhle...? Nevíra, úžas, touha - špatný čas a špatné místo a přesto možnost - bylo nekonečně těžké nezavdat příčinu. Mae se bolestně sevřelo srdce prudkou náklonností. Ty oči, ta vůně, tušená síla doteků těch úžasných rukou s dlouhými štíhlými prsty. Nechuť k jeho chování - ale kdo by teď potřeboval slova - a fyzická potřeba dotknout se blíž. To ryze ženské, absolutní přesvědčení, že by se tím prolomilo zakletí - jedno jaké, jedno čí - a všechno by pak bylo v pořádku... se mísilo se stejně absolutní a neochvějnou jistotou, že začít si zrovna s ním by byl nápad jen a pouze šílený a velice nesprávný.

Snape velice pomalu zdvihl ruku, velice, velice zvolna stoupala podél jejich těl, jako proti jeho vůli či proti vůli samotné přitažlivosti. Zabořil ty své úžasné prsty do Maeiných vlasů, málem se jí podlomila kolena pod pocitem, jaký dokázaly probudit, když jí přejel po krku - už nebylo špatných nápadů, jenom těch vítaných. Pak se náhle líbali, bez jakéhokoli přechodu, bez váhání; hladově a s touhou, jako by se už dávno znali - a bylo to tak nekonečně správné a skvělé a ta prázdnota uvnitř jako by se konečně plnila -

- špatné důvody, špatné - on tající zoufalství, ona s vybičovanými emocemi - špatně, všechno špatně!
 
Vyklouzla skoro s bolestí z toho polibku a zabořila mu tvář kamsi do ramene, i hábit byl prosycený vůní, která byla celá jeho, proč se toho vzdávat - touha tak silná, až ji málem zkroutila ve fyzické bolesti - cítila jeho ruce, které ji s malým zaváháním zlehka objaly, sama povolila své křečovité, zoufalé sevření, ale ještě se nedokázala odtáhnout; a on ji neodstrčil.

Je to naposledy - to si byla skoro jistá - a tak bylo těžké ukončit tu chvíli. Zdvihla k němu hlavu a potkala se s pohledem temno temných očí. Usmála se.

"Už o téhle chvíli nebudeme mluvit," řekla.

"Ne," odpověděl tiše a překvapivě klidně. "Nebudeme. Kéž bych uměl... nepřemýšlet."

Nepatrně přikývla a věděla, že porozuměl... byla by si přála umět to samé. Umět na chvíli přestat přemýšlet, strachy hodit za hlavu a prostě využít všechno, co se tu nabízí. Asi by stačilo, aby to dokázal jen jeden z nich. Na chvíli zapomenout na beznaděj současnosti a nezbytnou bolest věcí, které teprve přijdou. Ponořit se do tepla a přijetí a odevzdat se. Jenom být. Prostě jenom chvíli být! Všechen ten nahromaděný stres odplavit pořádnou vlnou vzájemného potěšení.

Jenže ta chvíle minula.

Ustoupili od sebe; snadno a bez rozpaků.

"Accio," řekla a mávla hůlkou k tabuli. Do ruky jí hladce vlétl špalíček křídy.

"Tak takhle se na vás musí," povytáhl Snape obočí. "Budu si to pamatovat pro případ nouze." Tolik k nebudeme o tom mluvit.

"Jak obětavý - to vás vskutku ctí!"

Pohnul koutkem úst a možná to byl dokonce víc úsměv než úšklebek. "Nebyla by to zase taková oběť."

"Nepokoušejte mě," povzdechla si. "Už teď lituju, že -"

Potkat se pohledem z očí do očí znamenalo vyčerpat z plic všechen vzduch. Proč by si vlastně nemohli vyjít trochu vstříc před všemi těmi bitvami, které je čekají - jeho určitě, a možná i ji...

To kouzlo, připomněla si. Dost možná je to pořád ještě to kouzlo z chvíle, kdy se setkali poprvé. Její povídková Hermiona ho spřádala právě pro takovou příležitost: přesvědčit muže před bojem, že jsou pořád chvíle, pro které stojí za to neumřít.

Ta vzpomínka byla slušná ledová sprcha.

Zase jednou přes Snapem prakticky utekla.



 

- Pokračování -