Svět podle Mae - 12.

Je jaro! Raší trsy kytiček i odstavců. ;-)
Protože určitá část čtenářů se prolíná mezi blogy i žánry, na vědomost se dává, že po sedmi letech (skládajících se z obdobích zběsilého psaní a dlouhých pomlk) jsme s Nerlou dokončily povídku Kráska a smrtijed - skvělé časy to byly a jsem pořád ještě trochu paf, že se něco tak sáhodlouhého dotáhlo do konce; a zdravím všechny, kteří to s námi vydrželi. Jsou tam pasáže slabší, silnější i vyloženě dobré a... prostě hotovo. Všichni skončili líp i hůř než mohli a docela jinak, než jsem kdy čekala. Jsem vážně zvědavá, jestli se zase do něčeho pustíme. Ach ta nostalgie! Avšak pryč s ní pro tuto chvíli: zdejší Severus Snape má ještě ledacos před sebou. Enjoy ;-)

Snape se vrátil dřív, než čekala; a dveřmi.

"Nebudete tomu věřit, ale porvali se bez hůlek," odpověděl ředitelovu tázavému pohledu. "Ani si nevzpomínám, kdy se něco takového stalo starším studentům naposledy. Následkem je jedna zlomená ruka, kterou už převzala Poppy, a zlomená hůlka pana Doubleweara. Pomona ho zítra po vyučování vezme do Příčné pro novou - už jsme se domluvili."

"Děkuji, Severusi," řekl Brumbál a Mae honem zauvažovala, čeho se ve skutečnosti ty díky týkají, když se Snape mračí jako bubák. Vzápětí jí to ale došlo i bez další nápovědy. Návrat údajně mrtvého smrtijeda musel během těch pár dní vejít ve známost; navíc Voldemort sílí a už teď se možná snaží na něj svou mocí dosáhnout. Snape je tu nejspíš stejný vězeň jako ona - krátká procházka na Příčnou pro jejich hůlky byla jen vzácnou příležitostí, která i tak málem nedopadla dobře, vždyť s Malfoyem se minuli jen o kousíček - a už se nebude opakovat. Vzato kolem a kolem, Bradavice byly plné dobrovolných vězňů.

"Přišel jsem o něco?" zeptal se hlasem, ve kterém množství skepse jasně naznačovalo, že nic takového nepředpokládá. Těžko mu to vyčítat. Těžko mu cokoli - vyčítat. Mae si v té chvíli, pod dojmem Brumbálova vyprávění, nedokázala vůbec představit, jak dokáže být tak klidný. A jak může každý den přijít na snídani a pak učit a mezitím řešit všechny ty obyčejné věci - s Damoklovým mečem nad hlavou, tiše se sypajícím pískem přesýpacích hodin, s jasným vědomím sílícího nepřítele a vzpomínkou na vlastní smrt. Měla v té chvíli pocit, že mu odpustí naprosto cokoli. Krk se jí mimoděk stáhl směsicí pocitů, ve kterých hrálo svou roli dojetí, nejasná hrůza, odpor a soucit - a to všechno bralo dech a mlžilo myšlenky a bylo nepříjemně vzdálené všednosti bradavických chodeb a táhnoucích se odpolední.

Hodně se snažila na sobě nedat nic znát; a raději začala vykládat. Večer ubíhal a konvice s čajem se vyprazdňovaly a zase samy plnily. Ke konci už si připadala celá umluvená, i když to musela být spíš psychická únava, než množství slov - druhý díl nebyl zase tak dlouhý.

"Měli bychom se pokusit ten deník najít," rozhodl Brumbál okamžitě. "Pokud se skutečně nachází ve škole, byl by to úžasný důkaz pravdivosti těch příběhů."

“O nebezpečí pro studenty, pokud by se tu měl pohybovat bazilišek, nemluvě,” podotkl Snape bezbarvě.

“Jistě, jistě...”

“Uvědomte si, pane řediteli, že jsme se nedozvěděli se nic, co bychom si mohli jakkoli ověřit. Všechno to jsou historky poskládané z Věštce, pár drbů - a hromada nevěrohodných spekulací.”

Mae na to neřekla nic. Nebyla si pořád tak docela jistá, jestli jí Brumbál věří, ale jednou padlo slovo ´viteály´ a to bylo to, k čemu všichni směřovali. Možná by stálo za to tu maličkost zase jednou připomenout.

“Doufám, že jsem to zmiňovala, protože se to rozebíralo až v pozdějších dílech, ale deník byl jedním z Voldemortových viteálů.”

“Museli bychom prohledat všechny ložnice,” pokračoval Snape, jako by nic neřekla. “A to manuálně, protože přivolávací kouzlo nebudeme mít jak zachytit. Bude to trvat dlouho a bude problematické zařídit, aby se o tom studenti nedozvěděli.”

“Skutečně existují pověsti o Tajemné komnatě?” vmísila se Mae neodbytně.

“Ale jistěže,” pokýval Brumbál hlavou. “Dokonce i ta mrtvá studentka je docela skutečná, i když nevím o tom, že by zůstávala na škole jako duch.”

“Pokud bychom vycházeli z toho, že ten sešit někomu předal Malfoy, zúžilo by nám to významně okruh pátrání,” uvažoval Snape. “Když hovořil s vámi - “

“Ale to bylo ještě před tím, než jsme nakoupili ty knihy. Neměl by mi to jak vmíchat do věcí, leda by ho maskoval za ponožku.”

“Přepočítala jste si je po návratu?”

“To ale nemyslíte vážně?”

“Mohli bychom pro studenty uspořádat noční hru, během které by spali mimo kolej, například ve Velké síni nebo na seníku,” plánoval zatím Brumbál. “Za noc bychom měli stačit prohledat celou kolej, nemyslíš, Severusi?”

“Je nemilé, že nebudeme mít k dispozici žádnou ženu.”

“Já bych snad mohla...”

“Vy nepoznáte magicky upravený prostor, ani když do něj spadnete.”

“Pak bude muset váš jemnocit pár kousků dívčích krajek zvládnout.” Skoro násilím otočila hlavu k Brumbálovi. “To s tím létajícím autem se skutečně stalo?”

“Ano, víceméně. Je to už stará historka, stala se tuším Zlatoslavovi? Vyprávěl kdysi něco podobného. Vyzvedli si tehdá spolužáka od mudlovských rodičů.”

Ze Snapeova odfrknutí bylo znát, že ať už to bylo jakkoli, měli dotyční dostat trest smrti rozčtvrcením, a je věčná škoda, že se tak nestalo.

"Pro dnešek tedy končíme! Ráno dohodneme podrobnosti hledání. Se třetím dílem budeme pokračovat, co nejdřív to půjde. Nadále jste ochotná setrvávat na této pozici a ve vší diskrétnosti, slečno Scatterová?”

“Ovšem...”

“Přesto nevypadáte příliš šťastně.”

Mae se pokusila usmát. Už znala svou tvář natolik, aby věděla, že z toho vyjde zcela upřímný a výmluvný úsměv, lepší než všechna slova, kterými by se pokoušela jeho tvrzení popřít. Před Snapem v žádném případě nechtěla rozebírat jakékoli své problémy, ať již skutečné nebo domnělé. Vlastně ani před Brumbálem ne. Aby se staral o takové věci bylo podivně nepatřičné. Ale on se musí starat, že? Nechce, aby najednou zmizela. Jako Nerla.

“Jen si tu připadám trochu neužitečně,” zatvářila se omluvně. “Ale to není váš - “

“Slečno Mae! Dovedete si představit, že by se ve škole skutečně objevil bazilišek? Mluvila jste o tom, že tlumočíte knížku pro děti. Věřte, že důsledky by byly ve skutečnosti mnohem krvavější. To varování je pro nás velmi cenné a možná zabrání velkým obětem.”

Jenže člověk si většinou roli hrdiny představuje trochu jinak, než jako někoho, kdo si snaží vybavit podrobnosti z dávno přečtené knížky, kterou napsal někdo jiný, že? Nějakou akci, rozhodnost, dát všanc své síly a bojovat do posledního dechu. Ne že bych to uměla, říkala si Mae, nemám žádné schopnosti, kterými bych dokázala víc než kdokoli další. A to mě možná na tom žere? Že jsem tak trochu doufala, že se změním, když je celý svět jiný - ale jsem to pořád já, nezměnila mě dokonce ani hezká tvář a dlouhé vlasy a pořád jsem stejný zoufalec, jen trochu jiným způsobem, protože ta hezká tvářička občas pomůže a občas zaškodí -

“Jak pokračují vaše lekce magie?” zeptal se Brumbál laskavě.

“Přiměřeně,” řekl Snape ve stejný okamžik, kdy ona odpověděla: “Uspokojivě.”

„To rád slyším. Tak tedy zítra ve stejnou dobu, doufám - ne, zůstaňte sedět. Dobrou noc.”

Vzápětí se za Brumbálem zavřely dveře a Mae tázavě pohlédla na Snapea. “Měl jste v plánu ještě dnes pokračovat v našich lekcích magie?”

“Možná.”

Přinutila se zůstat sedět v klidu. Snape hleděl do ohně a ona si zatím prohlížela jeho tvář.

“Vypadáte unaveně,” podotkla. “Nechme to na zítra.” Až když to vyslovila, uvědomila si, že se ve skutečnosti chystal něco říct... ale už se to nedalo vzít zpět. Zamračil se.

“Nepokoušejte se číst v cizích tvářích, neumíte to.”

Bez dalšího slova vstal a odešel.

“Tak to bychom měli... vylez.”

“Mňau.”

"Až se mi jednou povede se před Snapem neshodit, domluvím nám v kuchyni dort."



Při snídani se u její židle zastavil Remus Lupin. Naklonil se tak, aby jejich rozmluva zůstala soukromá, a Mae úplně cítila, jak je Pascal propaluje pohledem. “Už jste dojedla? Ředitel mě pověřil malou pochůzkou kolem hradu. Pojďte se mnou, udělá vám to dobře. Oba učíme až od desíti.”

“Dobře,” souhlasila okamžitě. “Ráda.” Promluvit si s Lupinem bylo překvapivě obtížné, pokud ho přímo nechtěla někde zastavit. Choval se přátelsky, ale rezervovaně, u jídla se zpravidla nepotkávali a Mae dosud nenašla odvahu zajít posedět do kabinetu, který byl pro všechny profesory určený právě k takovým neformálním setkáváním; protože jestli potká Lupina jisté nebylo, zato Pascal tam snad bydlel.

Rychle do sebe nalila zbytek čaje a vstala.

“Hůlku,” syknul Lupin a Mae se okamžitě tvářila, že si jenom potřebovala upravit hábit, než ji strčila do kapsy. Taková banální chyba! Měla pocit, že s podobnými skončila už před pár dny. Alespoň že to neviděl Snape.

Za pár chvil už procházeli po trávníku podél vysokých kamenných zdí.

“Měla bych chodit víc ven,” pronesla Mae. “Je tu krásně.” Procházet se s vlkodlakem! To je... divné. Skutečně by jí zajímalo, jestli Lupin ví, že ona ví...

“To rozhodně,” souhlasil Lupin.

“Kam vlastně jdeme?”

“K vrbě mlátičce. Brumbál si vzal do hlavy, že by se s ní mohlo něco stát.”

“A mohlo?”

“Pochybuji. Věřte, že její jméno ji dokonale popisuje. Ubránila by se nejspíš i trolovi.”

“Hmmm... už tam stojí dlouho? Chci říct, je tam vysazená... dlouho?” V té chvíli si byla nepříjemně vědomá toho, že Lupin byl přeci tím důvodem, proč se vrba sázela a jen v duchu zaúpěla. Lze s ním vůbec nalézt nějaká neškodná témata? Nemohla se zbavit dojmu, že jeho vlkodlactví visí mezi nimi ve vzduchu a nechce se nechat přehlédnout.

“Slečno Mae, nemusíte ze mě být nervózní. Je pár dní po úplňku. Nejsem nijak nebezpečný.”

Zastavila se a pohlédla na něj. “Vy to víte!”

“Co vím?” zeptal se pobaveně. “Že jsem vlkodlak? Ano, všiml jsem si.”

“Vy víte, že já to vím,” upřesnila a usmála se. “To jsem ráda. Skutečně nemám problém to nikomu neříct, to mi můžete věřit - ale před vámi jsem měla pocit, že se musím prořeknout každou větou.”

“Brumbál mi o tom pověděl. Stejně jako to, že ani jeden z nás by neměl opouštět hrad. Dva dobrovolní vězňové.” Lupin se usmíval, když to říkal, a Mae zjistila, že se usmívá ať chce nebo nechce s ním. Jen bylo dost kruté, že to říkal - ti vězňové jsou nejmíň tři a o dobrovolnosti těžko mluvit.

“Takovéhle vězení není těžké snášet,” roztáhla ruce. Svěží ranní vzduch nastupujícího podzimu, nažloutlé listí a vůně trávy - skutečně tu bylo krásně. “Asi se nemám ptát proč?”

“Ne. Stejně jako se nebudu ptát já vás. Víte, že pozemky školy končí až támhle tím lesem? Nemusíte se obávat, že je omylem překročíte. Je k tomu potřeba kouzlo. Primitivní, ale omylům zabrání dostatečně.”

“Dobré vědět.”

“Nemohl jsem si nevšimnout,” začal Lupin se stopou rozpaků v hlase po vteřince ticha, “že máte drobné potíže se Snapem.”

“On někdo nemá?” pokrčila rameny.

“Každý, koho neignoruje,” řekl Lupin vážně. “Což je naštěstí značná část hradní populace. Ale přišlo mi chvílemi, že si na vás... že jste si zcela nekápli do noty.”

Mae si trochu povzdechla. Bylo by tak snadné mu to všechno říct... poplakat si mu na rameni, vysvětlit, že neumí čarovat a požádat ho, aby zastoupil Snapea. Všechno by rázem bylo o tolik snadnější! Už jenom ta představa jí málem vehnala slzy do očí. Byla si naprosto jistá, že by postupovala rychleji a snadněji a o moc bezbolestněji.

“Snape je Snape,” řekla místo toho všeho, co říct chtěla. “Člověk ho musí prostě přežít.” Když je Lockhart tak moc jiný než v knize... i Lupin může být dokonale jiný. I když to tak nevypadá.

“Kdyby to přeháněl, nenechávejte si to pro sebe,” řekl Lupin. “Já možná nejsem ta pravá osoba, ale Albus ho snadno srovná, kdyby bylo potřeba.”

“Budu si to pamatovat,” usmála se. “Rozhodně je to představa, která mi dělá dobře. Můžu se zeptat na něco indiskrétního?”

“Zkuste to.”

“Četla jsem, že vlkodlaci mají mnohem větší sílu i ve své lidské podobě. Je to pravda?”

Lupin chvíli přemýšlel. “Vážně nevím, jak jste na to přišla...”

“Byla to jen spekulace. Omlouvám se...”

“... ale je to pravda. Čím delší dobu je člověk vlkodlakem, tím vzrůstá jeho fyzická kondice. Nemusíte to nikde vykládat. Už tak jsou lidé ustrašení, když se mají potkat s příšerou.”

“Vy tak vypadáte jako příšera,” zasmála se tiše a krátce pohlédla do jeho měkce hnědých očí. “Jste ten nejmilejší člověk, kterého jsem tu potkala.”

Přehnaně si povzdechl. “Krásné ženy by si měly být vědomy, jak taková slova působí na muže kolem nich.”

“Nerada bych, abychom se špatně pochopili...”

"Bez obav. Jste se mnou ve stejném bezpečí jako se Zlatoslavem. Tedy, hmm, možná až tak... vida! Jsme tu."

"To je ona?”

"To je ona."

Vrba mlátička rostla trochu osamoceně a její větve se komíhaly ve vzduchu i za naprostého bezvětří, jaké právě panovalo. Na to, že měla být vysazená před dvaceti lety, připadala Mae nějak moc vysoká a mohutná, ale o vrbách nic nevěděla a určitě existovala magie, která nechá strom povyrůst, když je potřeba. Byla docela zvědavá, jestli bude polámaná nebo ne. Neměla by - v knize do ní narazilo létající auto, se kterým přiletěli Ron a Harry, ale to už věděla, že se tady nestalo. Přesto, když přišli blíž, bylo jasné, že vrbu něco pocuchalo. Z jedné strany měla polámané větve a jejich zbytky byly ještě poházené po zemi.

“Tak přeci,” řekl Lupin zamyšleně a obcházel vrbu uctivým obloukem.

“Loni se prý dostal do hradu trol,” nadhodila Mae.

“Nic, co by se mohlo opakovat. Hmm... Pojďme zpátky, ať to stačím říct řediteli ještě před vyučováním.”



Procházka byla zřejmě úspěšná minimálně v tom, že Mae dobře pročistila hlavu. Nejbližší hodina nebyla příliš velký propadák a studenti se zřejmě docela dobře bavili - byla natolik optimistická, že dokonce doufala, že přednáškou o globální tektonice vyvíjejících se kontinentů a ne na její účet.

Jen pocit neurčité nespokojenosti spíše sílil, než aby se ztrácel.

"Lilo, ty kočko bídná, kde jsi? Přeci si tu nebudu povídat sama pro sebe!"

"Mňau."

"Výborně. Tak poslyš: je na čase přejít od slov k činům."

"Mňau?"

"Jsi kočka, tedy magické stvoření, nadaná mnohými talenty. Nemohla bys ten deník prostě... vyčuchat...? Hej, kam běžíš - no tak počkej, neurážej se hned - ech."

Samomluva byla opravdu zoufalá věc, takže skutečnost, že se Mae rozhodla osobně najít tajemnou komnatu, už nesvěřila ani vlastním zdem.

- Pokračování -