Svět podle Mae - 10.

;-)




V celé své úžasnosti: jeden, druhý i třetí, a taky ti prckové


Plout tichými, setmělými chodbami, neslyšně se jimi vznášet s hrstí magického světla v rukou...

Užívala si to. Každé patro, každá další chodba měly svou specifickou vůni, ne snad takovou, kterou by ucítila nosem, spíše svou atmosféru a náladu. Některé i teď v noci volaly, že jsou přes den plné lidí, jiné působily podivně opuštěně. Bylo příjemné přejíždět prsty po stěnách z hrubých kamenů. Postavit se k oknu a nechat si po tváři sklouznout světlo měsíce. Dívat se na obraz, kde ve věčném koloběhu ochotně rozkvetou stromy jen pro jediného diváka. Projít závěsem z těžké, starobyle působící látky.

Nespěchat, nehledat cestu. Jenom dýchat. Mít celé Bradavice pouze pro sebe v mámivé iluzi soukromí... bylo to strašně fajn.

“Neměla byste už být na koleji, slečno?” ozval se za ní mužský hlas, snová iluze se rozplynula a realita těžce dopadla do obvyklých kolejí. Rychle se otočila s očima rozšířenýma a rukou mimoděk přitisklou k srdci, zběsile rozbušenému leknutím. Muže, který se k ní blížil, neznala. Tohle přeci nemohl být Remus Lupin. Byl vysoký, plavovlasý, s jasnýma modrýma očima a usměvavou, opálenou tváří. Oblečený nikoli do tradičního tmavého hábitu, ale příjemně modrého oděvu připomínajícího kombinaci mudlovských a čarodějnických šatů, jak by mohly vypadat, kdyby se z obou použilo to nejlepší. Vypadal tak nápadně perfektně od hlavy až k patě, že nebýt té inteligentní tváře, tušila by, jak ho oslovit.

“Nechtěl jsem vás vyděsit," řekl mírně a Mae, když si uvědomila, jak archetypální postoj vylekané ženy zaujímá, pozvolna vydechla. "Nová studentka?” dodal zatím, pozdvihl obočí a jen rozvernost v jeho úsměvu naznačovala, že hodlá být gentleman až do konce.

Zasmála se. Uměl tu obyčejnou větu říct zcela neobyčejným způsobem.

“Mae Scatterová,” natáhla k němu ruku. “Čím to, že jsme se dosud nepotkali?”

“Jsem Zlatoslav Lockhart.” Ruku přijal, skutečně se jí dotknul svými rty a Mae přelétlo po těle příjemné mrazení. “A kdybych věděl, kdo tu na mě čeká, nechal bych si navýšit úvazek, abych neučil jenom těch pár týdnů v roce v roli pouhého externisty.” Stále ji držel za ruku a zahleděl se jí do očí. “Jste skutečně tak krásná, jak říkali.”

“O vás mi neříkali nic. Asi abych si užila i příjemných překvapení,” vymanila Mae jemně ruku a zjistila, že se usmívá. Oceňoval její krásu kolegiálním tónem dvorního krasavce, pro kterého naštěstí nebyla konkurencí.

“Budu tu teď minimálně týden či dva a klidně je strávím nočními procházkami po vašem boku. Co vás přivedlo tak pozdě večer do těchto vzdálených míst?”

Zvolna vykročili chodbou dál.

“Byla jsem u profesora Snapea, přislíbil mi nějaké lekce magie...” Nebyla si jistá, jak dlouho o ní Lockhart ví, a pravda zněla líp než předstírání, že chodí do sklepení na skleničku něčeho ostřejšího před spaním.

“Krásným ženám jsou všechny dveře otevřené,” povzdychl si Zlatoslav. “Já se svými žádostmi u něj neuspěl. Ale zdá se, že lekce skončila příliš záhy?”

“Ano, zrušená, myslím, že panu profesorovi nebylo dobře.”

“Tak to řekl?”

“Vlastně řekl - Odprejskněte, nemám na vás náladu.”

Zlatoslav se rozesmál. “Tak to je mu více podobné. Co myslíte, mohl bych ho pro dnešek nahradit? Jestli to ode mě není příliš troufalé - možná bych naopak měl já žádat vás.”

“Už jsem si příliš zvykla na představu volného večera, nekažte mi ho,” vyvlékla se s úsměvem. “Ostatně nešlo o nic víc, než abych dělala kouzla po britském způsobu a nemátla tak zbytečně studenty.” To jistě zní zcela věrohodně. “Raději vy mi povězte - co vlastně učíte?”

“Obranu proti magickým tvorům,” odpověděl Lockhart. “Právě jsem dopravil do třídy poslední bubáky. Zítra bude havraspáry čekat hned po ránu nepěkné překvapení.” Trochu provinile pokrčil rameny. “Varoval jsem je, opravdu. Víceméně.”

“Nepochybuji. Zajímavé, myslela jsem, že tohle se učí v rámci obrany proti černé magii?”

“Ano, je to její součástí. Ale zatímco já se specializuji na zvířata - víte, hodně jsem cestoval a to člověk nabere potřebnou kvalifikaci ať chce nebo ne - profesor Lupin se zabývá skutečně černou magií, ke které je třeba zlý úmysl. Obranou proti inteligentním bytostem a konkrétním kletbám. Upíři, víly, vlkodlaci, harpye, sfingy - a samozřejmě i zcela lidští černokněžníci - a pak protivní sousedé v domě a bývalé přítelkyně vašeho vyvoleného. Všechna ta černota nejčernější. Zlatí olgoj chorchojové se svými žahavými výboji!”

“Dobrá, přesvědčil jste mě. Lepší spousta zubů než naštvaná zlovolnost.”

“Ve skutečnosti jsem potkal na Altaji jedno zvíře, podobné přerostlé stonožce křížené s kníračem, ovšem více než dvoumetrové - a to se dorozumívalo pohyby svého přerostlého obočí. Přidřeplo, přivřelo oči a už to jelo! Ledasčemu ovšem rozuměl i laik. Zrovna naštvané zamračení, tedy stažení obličeje tak, že všechny štětiny mířily k vám, znamenalo, že se brzy seznámíte se všemi jeho končetinami naráz. Měl skutečně dlouhé drápy... připravil mi perné chvilky i bez jediného zubu.” S trochu hraným povzdechem si promnul rameno a Mae se zasmála.

“Hlavně že jste zůstal vcelku. Nepíšete náhodou knihy?”

“Ovšemže píšu!” zvolal Zlatoslav. “Víte, co je chyba kouzelníků? Málo chodí. Někteří se přemisťují i ve vlastním domě, jak jsou líní! Propaguji pěší turistiku pro mládež i dospělé. Díky svým cestám jsem ostatně objevil řadu magických stvoření, která zůstala mudlům i čarodějům skryta. Víte co, pojďte na panáka.”

Došli zrovna na místo, kde se jejich cesty měly rozdělit, pokud by každý z nich pokračoval ke svým pokojům.

“Asi to není moc vhodné,” zaváhala Mae.

“Slečno Mae, jsme v Bradavicích. Je tu příliš málo dospělých lidí, než aby si mohli dovolit separovat se od sebe z podobně pokryteckých důvodů. Přicestoval jsem zdaleka a ještě se nesrovnal s časovým posunem - a vaše společnost by mi byla obzvláště milá.”

Mae, které ostatně byla podobná kritéria vhodnosti či nevhodnosti zcela ukradená, a jenom se pokoušela dostát jakými zdejším domnělým společenským konvencím, o kterých stejně neměla ani páru, se snadno nechala přesvědčit. Zlatoslav byl upovídaný mile bezprostředním způsobem, dával jí prostor, který vzápětí ochotně vyplnil, pokud se k tomu sama neměla. Připadala si s ním dobře, skutečně dobře, poprvé v Bradavicích neměla pocit, že ji někdo zkouší či testuje. Bylo to příjemné, bez jakýchkoli dodatků.

Navíc byla skutečně zvědavá na Lockhartův pokoj. Budou podobizny v nadživotní velikosti?

Nebyly. Čekaly ji zcela civilní prostory někoho, kdo v nich bydlí jenom občas, i když už jim stačil vtisknout určitý ráz. U dveří dosud ležela hromada zavazadel, ale oheň praskající v krbu dodával pokoji na útulnosti. V jakémsi základním provedení to byl prostor podobný jejímu, ale Zlatoslav byl zřetelně rozmáchlejší osobnost.

Vypadal tak neškodně, nadšenec a pohotový povídálek, ale nemohla se zároveň zbavit dojmu, že je mnohem chytřejší, než se zdá. Někdo by ho musel hrozně nesnášet, kdyby ho popsal tak, jak ho znala z knih - nebo v tom mohla být obyčejná žárlivost? Ale to předpokládalo úmysl a Brumbál takovou možnost čím dál rozhodněji vylučoval. Používal slova jako rezonance, magická anomálie a občas se odvolával na zdánlivě srozumitelnou synchronicitu, ale představu, že by někdo přešel z jednoho světa do druhého a na jeho základě napsal knihy, zkrátka nepřipouštěl.

Při vzpomínce na výslech - protože jinak se to nazvat nedalo - při podvečerním posezení nad prvním dílem celé té ságy si připadala jako vyždímaný citrón ještě teď. Panák rozhodně přijde vhod.

“Odkud že jste vlastně přišla? Z Rigy?” zeptal se Lockhart a přivolal z barové skříňky dvě skleničky.

“Budeč,” odpověděla stručně a po zádech jí přeběhl mráz. Jestli je skutečně tak zcestovalý, možná tu školu zná - a ona neobstojí ani proti těm nejprimitivnějším otázkám.

“Ach, krásná Budeč, její úchvatné bukové lesy začátkem léta, kdy je listí dosud svěže zelené a paprsky slunce kreslí šedé tóny na kmeny stromů. Pokud by magie hledala důvod k existenci, obhájí se vždy ochranou těch hájů před mudlovskými sekyrami...”

Mae v duchu zaúpěla.

“Jaro je překrásné,” souhlasila. “Zato teď tam každý krok zvoní do daleka...” Protože listí na podzim docela určitě opadává i kolem Budče.

“A ta vůně ve vzduchu! Není divu, že z tak krásné země přichází tak krásná dívka. Připijme si na Budeč i Bradavice, sídla moudrosti.” Podal jí sklenku s čímsi průzračně stříbřitým. Dokonale si vědomá toho, že by neměla pít nic s člověkem, kterého zná půl hodiny, na místě, kde se smrtící lektvary běžně skladují za zrcátkem v koupelně, lehce přivoněla a když si přiťukli, s jakousi zavilou zlomyslností vůči sobě samé se napila.

Chutnalo to jako... gin. Jako gin, kdyby ho někdo dovedl k dokonalosti, a pak ještě jednou.

“To je výtečné!” zvolala. “Tedy, chci říct, ano. Na Budeč a Bradavice! Jak se tahle věc jmenuje a kde jí získám celý sud?”

Lockart se rozesmál.

Do postele se dostala dost dlouho po půlnoci. Večer byl skvělý - Lockhart se neptal na nic, o čem sama nezačala, a tak bylo snadné být zcela diskrétní a povzbuzovat ho k řečem o něm, čemuž se naprosto nebránil - a pak došlo nevyhnutelně i na nejhorší, a tedy zpěv. Byla si jistá, že tu o skřetech v nočním baru nikdy nezapomene a Lockhart si skoro určitě 'Dominiku-niku-niku' vštípil dostatečně, i když u refrénu neustále dostával záchvaty smíchu.

Ráno se probudila s vědomím, že jí bude pěkně zle, což vzhledem k množství skleniček byl trest zcela zasloužený. Nebyla zvyklá moc pít a po včerejšku ztrácela přehled nejen o množství deci, ale přímo lahví. Při své první hodině se studenty bude připomínat zombie a zanechá v nich nezapomenutelný dojem hlubokého respektu vůči vlastní osobě a upřímného nadšení z předmětu.

Vstávala opatrně a předem mhouřila oči před světlem. A - nic. Žaludek se spokojeně hlásil o snídani, hlava předstírala, že by sice brala ještě trochu spánku, ale že prý dobré, věci okolo měly ostré obrysy.

“Asi kouzlo,” pronesla do vzduchu a následovalo obvyklé ranní kolečko zakončené procházkou k Velké síni. Tentokrát se svetrem navíc a podkolenkami. Ale ještě než stačila vejít, dohnal ji Lockhart. Vypadal jako z obálky časopisu a do všech stran házel úsměvy.

“Slečno Mae,” vítal se, jako by se rozloučili před měsícem. “Musím se vám omluvit,” naklonil se k ní důvěrně, “za to, co jsem vám včera provedl.”

“Něco o čem nevím?” přeptala se trochu zmateně. “Jinak jsem si všechno prováděla dobrovolně, i když musím připustit, že se mi plete dvanáctá a třináctá sloka dohromady...”

“Myslím za ten lektvar proti kocovině," ztišil ještě hlas, "což je skutečně nezdvořilé, ale...” S velmi profesionálně nevinným, ale přesto provinilým úsměvem pokrčil rameny. "Odpustíte mi to?"

“Bezvýhradně,” odpověděla Mae smrtelně vážně. “Bylo vám odpouštěno už ve chvíli, kdy jsem se ráno probudila a dokázala se zvednout z postele.”

“Takže to na mě nepovíte? Jste skvělá.” Oběma rukama ji popadl za hlavu, políbil na čelo a zatímco pracně lovila rovnováhu i zbytky své důstojnosti a snažila se ovládnout praštěné pohihňávání, zmizel za dveřmi do Velké síně.

“Znáte Lockharta?” zastřel slunce temný mrak v podobě zamračeného Snapea.

“Včera jsme se seznámili - když jsem šla od vás,” sundala Mae zase ruku z kliky a pro jistotu objasnila onu známost co možná konkrétně: “Náhodou jsme se potkali na chodbě. Je velmi hovorný.”

“Je to užvaněný pitomec,” vyslovil se Snape zřetelně. “Doufám, že jste nic neprozradila?”

“To se mě budete chodit ptát kdykoli s někým promluvím?” zamračila se Mae, která získala dojem, že je na čase přejít do útoku. “To jste si měl opravdu prosadit tu věž. Znáte ho lépe než já - není těžké mu nic neprozradit. Nadhoďte jakékoli téma a on bude mít deset historek.”

“Choval se nepřiměřeně důvěrně, ta otázka je na místě. O jakém lektvaru mluvil?”

“Ptal se mě, jestli na něj prozradím, že mi dal lektvar proti kocovině," pokusila se říct co nejklidněji. Ten chlap má uši jako netopýr! "Berte to tak, že jsem vám to neřekla, a jenom by mě zajímalo, proč by to měl být takový problém?”

“Vidím, že jste se seznámili skutečně důkladně.” Pohrdání a vztek z něj sálaly skoro hmatatelně. V očích ucítila slzy. Tohle byla po rozmarném ránu pořádně ledová sprcha.

“Prostě jsme si povídali a přitom si dali pár skleniček. Je vám ta představa tak vzdálená? Lidi to dělávají.”

“Pro vaši informaci - pokud by vám dal někdo bez vašeho vědomí jakýkoli lektvar, i zcela neškodný či sloužící vašemu prospěchu, byl by velmi přísně potrestán. Od vysoké pokuty po zabavení a zlomení hůlky a zákazu provozování magie. Za antikoncepční lektvary jsou obzvláště tvrdé tresty.”

“Já nechápu, že vám to za to stojí,” řekla Mae tiše a náhle jako by ji to stálo i zbytek sil, otočila se k němu zády a rozběhla se pryč, kamkoli, hlavně daleko a rychle. Hlad ji dokonale přešel. Zatracený Snape! Vletěla za roh a do někoho narazila. Dost tvrdě, srazili se hlavami. Mae upadla na zem a když se zvedala, zjistila, že vidí trochu rozmazaně. Ta rána sama o sobě by jí vehnala slzy do očí, teď ale doslova provalila stavidla. Vzlykla.

“Promiňte,” uchopil ji ten muž za ruce a postavil na nohy. “Já...”

“Vy promiňte... později,” hlesla a pokusila se pousmát, i když výsledek byl jistě chabý. Ano, tohle je Lupin. Vytrhla se mu a chtěla si pospíšit dál, Lupin ji ale obratně zachytil a přitáhl zpět.

“Když jde kousek přede mnou Snape, občas se stává, že z toho směru přibíhají uplakané studentky,” řekl. “Ale vy přeci nejste studentka.”

Nechtěla, aby na ni byl laskavý. Bylo to tím jenom horší.

“Nic se nestalo, jenom hloupost. Nějak jsem se ráno zapomněla obrnit proti jeho laskavostem.”

“Pojďte ke mně,” řekl Lupin rozhodně. “Mám kabinet blízko a nepotkáme žádné studenty. Neměli by vás takhle vidět.”

Popostrčil ji k nejbližší zatáčce. Za chvíli už seděla v křesle a smrkala do půjčeného kapesníku.

“Vážně se omlouvám - nebývám tak přecitlivělá, nevím, proč mě to tak vzalo...”

“Když má Severus špatný den, kope kolem sebe na všechny strany,” souhlasil Lupin. “Musíte pro něj být lákavý cíl.”

“Šla jsem pozdě spát, budu to svádět na to,” narovnala se v křesle. “Pryč s tím. Mimochodem, oba už jsme o sobě nejspíš slyšeli, ale tak aby bylo učiněno povinnosti za dost - já jsem Mae Scatterová.”

“Remus Lupin.” Ruku měl příjemně drsnou a stisk pevný. “Rád vás poznávám osobně. Sinistra mi o vás vykládala velmi podrobně.” Tváří mu probleskl úsměv.

“Sinistra? Tak to muselo stát za to.” Mae si nebyla jistá, jestli se má začít smát, nebo děsit. “Jistě mě za ty dva dny, kdy jsme se viděly skoro pět minut, musela poznat velmi podrobně.”

“Ano, do nebývalých detailů.” Remus se skutečně rozesmál. Byl sympatický, ale docela jinak než Zlatoslav. Zlatoslav byl nekomplikovaný elegán, který byl milý díky tomu, že se o druhé nijak zvlášť nestaral. Remus naopak budil dojem, že se nijak zvlášť nestará o sebe a je na vás zaměřen celou svou bytostí. Studentky mu musely padat k nohám v celých houfech. Byl i docela hezký - středně vysoký, štíhlý, s hnědými vlasy a měkce hnědýma očima - vypadal teď unaveně, ale Mae by čekala, že po úplňku bude vypadat ještě mnohem hůř. Lupina měla z knížek ráda. A i teď jí začalo okamžitě záležet na tom, aby spolu vycházeli dobře. Jeden z těch lidí, v jejichž přítomnosti se ostatní cítí lépe.

Určitě by ale měla najít lepší příležitost. Vyskočila z křesla a letmo si uhladila hábit. “Zdržela jsem vás od snídaně - díky za azyl. Mám dnes první hodiny se studenty, raději se poběžím připravit. Držte mi palce, ano?”

"Budu."


V klidu vlastního pokoje se chuť k jídlu vrátila. Požádala skřítku o snídani, která byla doručená sice obratem, ale s tak pramalým nadšením, že by jen slepý nepochopil, že by se takové věci měly dělat jen výjimečně, a pak konečně nadešla hodina H, kdy pekelně nervózní vstoupila do třídy plné mrzimorských a zmijozelských druháků. Malfoy, Parkinsonová, tihle dva musí být Crabe a Goyle... ne, nebylo to díky tomu lepší, spíš naopak.

“Dobré ráno, studenti,” řekla, když se postavila před tabuli. Většina z nich si ji dosud měla příležitost prohlédnout jenom z dálky, takže teď jim samozřejmě mohly oči vypadnout z důlků.

“Jmenuji se Mae Scatterová a budeme se spolu učit věci, na které se v jiných předmětech nedostalo. Schovejte hůlky - ano, skutečně všichni - a připravte si brky, protože první hodinu začneme tím, že si ověřím, co všechno znáte a neznáte. Neberte to jako test, nebudou z toho žádné známky.” Podle obličejů, které na sebe začali dělat, okamžitě pochopila, že tohle říkat neměla. “Je určený pro děti mladší než jste vy, takže byste ho měli zvládnout levou zadní. Nějaké otázky?”

“Jste čarodějka?” křikl jeden ze zmijozelských.

“Správný postup je tento: něco chci, takže se přihlásím,” zvedla ruku nad hlavu, “a počkám, až mě vyučující vyvolá. …zvláštní, nečekala jsem, že se budeme učit i tohle.” Pár dětí se zasmálo, dost na to, aby se kluk v lavici ošil a pak zvedl ruku.

“Ano?” řekla.

“Jste čarodějka?”

“Ano, jsem,” řekla a vytáhla hůlku. “Jestli toužíš po demonstraci - to slovo v tomto případě znamená, že se něco předvede, ukáže - můžeš si vybrat mezi oslíma ušima a nosem mravenečníka. … Ano?”

“Co je to mravenečník?”

“Dobře že se ptáš. V testu máte i pár otázek z biologie, tak uvidíme, kam se dostanete. Pergameny máte před sebou - začněte!”

K její nemalé úlevě, protože napůl podvědomě očekávala, že nebudou spolupracovat, se skutečně chopili testů a začali. Zbytek hodiny proběhl mimořádně hladce. Párkrát křikla: “Neopisovat!” a “Každý sám za sebe!” což byly hlášky, o kterých si myslela, že už je dávno zapomněla. Ale šlo to. Šlo to! Byli mnohem disciplinovanější, než doufala.

Konečně přesýpací hodiny dosypaly posledních pár zrnek písku. “Pergameny položte na kraj lavice a můžete jít.” Položili, šli. Za pár okamžiků byla třída prázdná, a jak se jejich štěbetání postupně ztrácelo za záhybem chodby, i tichá.

Dokonale vyčerpaná upadla na židli. Tři ročníky, šest tříd. Nedovedla si představit, jak to dělají ti, co mají na starost úplně všechny. Utěšovala se tím, že si snad zvykne - v téhle chvíli si připadala jako vyždímaný hadr - a to většinu času jenom psali.

Ale šlo to, šlo to! Byl to naprosto skvělý a úžasný pocit.

“Říkej mi paní učitelko,” řekla Lile, ale ta si zrovna čistila uši a své okolí demonstrativně ignorovala.

Během oběda se se Snapem nepotkali, takže ztratila jedinečnou možnost předvést mu svou duševní vyrovnanost, nadhled a klid. Po obědě pak přišla na řadu druhá půlka druháků, tedy nebelvír s havraspárem. Na první pohled bylo ve třídě znát, kdo je kdo. Havraspáři se skutečně těšili a dva nebo tři z nich, včetně nebelvírské Hermiony, měli testy vyplněné ještě před koncem hodiny. Poprvé měla příležitost si prohlédnout Ronalda Weasleyho. Měl vlasy na ježka, což mu moc neslušelo, výraz v obličeji ne úplně duchaplný a neustále se pokoušel opisovat - přestal, až když mu sdělila, že sice ještě nezkoušela, jak se odečítají jednotlivým kolejím body, ale ráda se na něm pocvičí. Příjemným překvapením byl naopak Neville. Nebyl pohotový, ale když se uklidnil a dostal dost času, projevoval se dobře.

Harry s Hermionou na ni počkali po konci hodiny.

“Snad zase nemáte trest?” zeptala se jich, zatímco sbírala pergameny z okrajů lavic.

“Harry má,” připustila Hermiona, “ale s panem Filchem. Proto tady nejsme. Spíš, říkali jsme si - nechcete s něčím pomoci?”

Nevěděla honem, jaký k tomu zaujmout postoj. Je to šplhounství, vstřícnost, zvědavost?

“Tentokrát ne, díky. Prolít tohle červeným inkoustem,” pozvedla štos prací, “musím sama.”

“Hmmm, všichni psali jak o život,” řekl Harry, “Snape pěkně pouštěl hrůzu.”

“Nepouštěl hrůzu,” oponovala Hermiona. “Jen řekl, že nechce, abychom dělali Bradavicím ostudu.”

“A hned potom řekl, že kdo vám bude dělat potíže, s tím si to vyřídí osobně. To mi připadá hrozné dost,” ušklíbal se Harry. “Nesnáším lektvary. Skoro všechno je slizký a hnusný.”

“To je od pana profesora hezké, že dbá na dobrou pověst Bradavic,” řekla Mae zcela bezmyšlenkovitě. Upřímné překvapení se v ní smíchalo se zcela iracionální explozí emocí. Nevěděla, co si o tom myslet - vůbec. Do toho se přimíchal nějaký ten vděk, špetka nebo možná dvě dotčenosti, trocha nevěřícného úžasu - aby nakonec usoudila, že je to od něj zcela racionální a logický tah. Ačkoli k tomuto přesvědčení dospěla během několika vteřin, věděla předem, že po zbytek odpoledne se bude mořit tím jediným - Snape, Snape, zase Snape. Jisté počáteční okouzlení nevyhnutelně vystřídala nechuť k jeho chování, ale stále měla pocit, že se pohybuje obrácená směrem k němu, radar dokonale zaměřený na jeho osobu. Všechno vnímala jeho perspektivou - co by řekl tomu či onomu - všechno bylo poměřováno představou, že se náhle objeví. Bylo to až nepřirozené, byla na sebe naštvaná za tak malou schopnost se od něj oprostit. Určitě to nebyla zamilovanost... přesto ale jistý druh závislosti, která ji popouzela.

"Poslyš, Harry... říkal ještě něco?"

- Pokračování -