It's not a bug, it's a feature

Jack Harkness. Torchwood. ...ne, nedá se říct nic, čím by se to vylepšilo. :-)
Věrné čtenáře, kteří si chtějí počíst bez ohledu na to, zda znají původní seriál nebo ne, mohu ujistit, že klidně mohou. Povídka je ve skutečnosti konverzační ptákovinka a k pochopení je potřeba vědět jenom to, že seriál Torchwood je spin-off Pána času, ale je vážně příšerný a opravdu nevím, proč jsem pocítila takovou potřebu mu připsat novou epizodu.
Osoby a obsazení: Torchwood: tajná organizace zabývající se obranou Země před emzáky. Sídlí v Cardiffu v úžasném podzemním sídle zavaleném nejmodernější pozemskou (a získanou mimozemskou) technikou. Kapitán Jack Harkness: charismatický idol žen, mužů i kohokoli dalšího bez ohledu na pohlaví a druh; časový agent z budoucnosti; po jistých událostech nesmrtelný; a teď zrovna taky hlavní torchwoodský náčelník (a ano, je to ten Jack z Pána času). Vcelku nezajímavé (pro naše potřeby) křoví pak tvoří členové týmu: Gwen coby bývalá policistka, Owen je doktor, Ianto vaří kafe a tiše zbožňuje Jacka, a Toshiko je počítačová expertka.

Gwen - Owen - Jack - Ianto - Toshiko

w W w W w W w

Měl vztek a snad proto byl méně pozorný než jindy. Ve chvíli, kdy seskakoval z plošiny, která ho vyvezla z nitra Torchwoodu na náměstí, zakopl o někoho, kdo těsně pod ní schoulený seděl. Ozvalo se dvojí překvapené vyjeknutí; kapitán udělal kotrmelec a plynule vstal, a dívka, kterou srazil, trochu dezorientovaně potřásla hlavou a znovu se posadila.

„V pořádku?“ zeptal se. „Omlouvám se, přehlédl jsem vás.“

„Nic se nestalo,“ odpověděla a odvrátila se od něj. „Běžte si po svém.“ Neklidnými pohyby si uhladila vlasy.

Pokrčil rameny a vykročil. Byl přeplněný emocemi. Potřeboval nějakou akci, něco, co ho zbaví frustrace a zlosti a –

Zastavil se a otočil zpět. Dívka seděla schoulená, čelo opřené o kolena, objímala si nohy a pohupovala se sem a tam. Na první pohled mu nepřišla opilá nebo zfetovaná, ale to nic neznamenalo. Vlastně bylo velice pravděpodobné, že se vzápětí ukáže, že rozhodně je opilá nebo zfetovaná, nebo klidně obojí, ale vůbec nezněla mimo tak moc, aby musela zůstat zrovna tady.

„Poslyšte,“ udělal pár kroků zpět, „jsou tři hodiny ráno, neměla byste tu být. Stalo se něco? Můžu zavolat sanitku. Nebo taxíka.“

„Ne!“ odsekla, ale znělo to napůl jako vzlyk. „Prostě běžte pryč.“

Pomalu se posadil vedle ní. „Ublížil vám někdo?“

„Čemu nerozumíte na prostě – běžte – pryč?“

Natáhl se k ní a opatrně ji uchopil za ruce. Prsty měla úplně ledové. Zvedla k němu tvář. Takhle zblízka bylo i v nejasném světle pouličních lamp patrné, jak je bledá, s tmavými kruhy pod příliš lesklýma očima. Třásla se po celém těle, cítil, jak silně se jí chvějí ruce v jeho dlaních.

„Není mi co ukrást,“ pokusila se odtáhnout, jako by si náhle uvědomila nepatřičnost té situace.

„Ne!“ řekl rychle. „Jen vás tady těžko můžu nechat samotnou. Potřebujete pomoct.“

„To právě dělám. Pomáhám si. Pracujete tu někde? Už jsem vás tu párkrát viděla. Po šichtě se určitě těšíte do vlastní postele, takže...“ Prudce zamrkala.

„Ano, pracuju poblíž,“ odpověděl. Nevšiml si jí nikdy, ale to nebylo nic zvláštního. Mohlo jí být kolem dvaceti, byla docela hezká, ale ne nápadně atraktivní, oblečená velmi důsledně tak, aby na ní nebylo naprosto nic zajímavého. Opatrně ji objal kolem ramen a cítil, jak pod jeho pažemi ztuhla.

„Já vím, že se neznáme,“ řekl omluvně, „ale málokdy se padne na někoho, kdo by tak viditelně potřeboval obejmout jako teď vy. Slibuji, že nezneužiju situace.“

„Nevypadáte jako někdo, kdo by potřeboval zneužívat situace,“ uchechtla se trochu. Znělo to zoufale, možná proto, že se stále třásla. „Jo, je to lepší. Takže vlastně zneužívám já vás.“

„Povíte mi, co tu děláte?“

„Vlastně to není nic tajného, jen je to... poněkud trapné.“

„Vyhodil vás přítel z bytu?“

„Za to bych se snad stydět nemusela? No možná ano, pokud bych si to nechala líbit. Ale ne, nic takového. Nechci o tom mluvit, nechte to být.“

„Já jsem Jack. Bojím se myší.“

Zaslechl v jejím hlase pousmání. „Vážně?“

„Proč by ne? Spousta lidí se bojí myší. A vy?“

„Jste příliš neodbytný.“

„To je jedna z mých lepších vlastností.“

Polkla. „Tak... budiž, vždyť je to jedno. Trpím agorafobií. Nezvládám pobyt v otevřeném prostoru, nezvládám lidi. Spokojený?“

„Proto sedíte pozdě v noci na náměstí?“ Začínalo mu svítat. „Vy tu trénujete?“ přeptal se trochu překvapeně.

„Přesně tak. Trénuju. V noci je to o trochu lepší a touhle dobou je tu úplně mrtvo. Snažím se prodlužovat dobu, po kterou vydržím venku.“ Znovu se roztřásla víc. „Dneska jsem se roz... rozhodla tu vydržet hodinu, ale...“ Bylo úplně jasné, že se znovu rozpláče. „Je to strašně dlouho... Promiňte.“

„Je to dobrá snaha,“ řekl, „nakonec to zvládnete. Podívejte, pořád ještě nezneužívám situace, i když netvrdím, že to nechce notnou porci sebeovládání. Můžeme trénovat spolu? Vy koukání na hvězdičky, já nezneužívání situace.“

Trochu se přes slzy zasmála. „Určitě není moudré sedět s cizím chlapem v noci na náměstí a poslouchat, jak si na mně trénuje sebeovládání.“

„To ne,“ uznal. „Proč jste tu sama? Někdo by měl chodit s vámi.“

„Člověk si překvapivě špatně tvoří přátele, když nikdy nevychází z domu. A dávat si s internetovými známostmi sraz v půlnoci v liduprázdném parku?“ Další zasmání už znělo docela upřímně. „To snad raději ani ne.“

„Co rodiče? Žijete nejspíš u rodičů?“

„Ne, sama.“

Snad mimoděk natočila tvář tak, že se vlastně schovávala přes světem v jeho náručí; i když nebyl úplně nejšťastnější, že se namočil do něčeho takového, těžko jí to mohl dávat za vinu - když se sám prakticky vnutil. Pomalu se přestávala třást a ledové ruce se jí trochu prohřály, to byla konec konců jistá satisfakce. Navíc to nebylo tak, že by měl nějakou neodkladnou práci nebo cokoli lepšího na programu... zpátky do Torchwoodu nijak nespěchal.

„Měla byste s tím zajít k doktorovi. Psycholog, psychiatr...“

„To jsem samozřejmě zkoušela, občas. Léky nezabíraly a řeči taky ne, tak jsem se rozhodla to prostě naučit. Dokázat to přemoct natolik, abych mohla fungovat. Není to přece nebezpečné, ne? Na fobii ještě nikdo neumřel.“

„Ale prý vám mohou během okamžiku zbělat vlasy,“ prohrábl je zlehka. Byly příjemně hebké, jak měl rád. „To by byla škoda.“

„Jednak je to pověra, jednak si kazíte skóre,“ řekla. „Ne, na fobie se neumírá, ani po nich nešediví vlasy. Zato na neschopnost se umírá. Odmítám svůj život definovat neschopností vyjít na ulici.“

„Na to se dá těžko něco namítat.“

„Dost o mně. Co vy tady?“

„Jak jste řekla, jdu z práce. Potřeboval jsem trochu vychladnout...“

„Vozí se po vás šéf?“

„Vlastně já jsem šéf.“

To ji pobavilo. „Neposlouchají, potvory?“

„Tak nějak. Každý rozkaz je jim důvodem se začít emocionálně hroutit a začít rozebírat, jaký jsem necita. Je to únavné, po pravdě.“

„Výhoda šéfů bývá v tom, že si mohou své podřízené vybírat,“ nadhodila.

„Oni dělají svou práci dobře, jenom... jsou možná příliš lidští.“

„Tak to musí být pořádně nelidské rozkazy.“

„Občas ano.“

Chvíli mlčeli.

„Víte, že požadavkům na zaměstnance se obvykle neříká rozkazy a že mě do boku tlačí vaše pistole?“ zeptala se a on se chtěl trochu odtáhnout. Rychle ho sevřela za látku kabátu, aby ho udržela na místě, a stejně rychle se zase pustila. Celá jejich dobře vyvážená konstrukce ze dvou podpírajících se těl se zakymácela. „Promiňte, nechtěla jsem...“

„V pořádku, nikam nejdu. Jen se trochu natočíme - tak. Alespoň budete víc v teple.“

„Tahle poloha už mi přijde trochu nepřípadná, víme?“

„Pohodlné?“

„Velice.“

„Tak si s tím nelámejte hlavu. Pro mě taky.“

„Máte sklony chodit po ulici a dělat dobré skutky?“

„Přesně tak. To jsem já.“

„Takže tu pistoli... je mě napadlo, jestli ti přecitlivělí podřízení nemají problém s tím, že ji někdy musí použít.“

„Říkáte to dost klidně.“

„Nebyla jsem nikdy svědkem ničeho násilného,“ cítil, jak pokrčila rameny. „Takže jsem odkázaná jen na teoretizování, které říká, že občas je potřeba razantnějších prostředků k dosažení cíle, i když je čestný. O sebeobraně ani nemluvě. Jste policajt? Asi ne, to mi k vám nesedí. Nějaký detektiv? Bodyguard? Tajný agent, takže kdybyste mi to řekl, musel byste mě pak zabít?“

„To poslední se tomu blíží nejvíc.“

Znovu se zasmála. „Tak mi to raději neříkejte. Mám svých starostí dost.“

„Proč mám pocit, že máte zavřené oči?“

„Mám. Příjemný deodorant, mimochodem.“

„Počítá se to jako trénink, když mi v podstatě ležíte v náručí a tvář máte schovanou v mém svetru?“

„Těsně než jste mě skopnul ze schodů, už mi začínalo být nedobře,“ řekla neochotně, „většinou se, hmm, po nějaké chvíli pozvracím. To bych vám provedla nerada, takže trocha podvádění je vlastně docela legitimní. Třeba mi do příště tak vylepšíte asociace, že vydržím zase o kousek víc.“

„Dnešek už máte splněný. Pojďte, hodím vás domů.“

„To ne.“

„Vážně se mě bojíte? Mohl bych vás tu vykuchat a nikdo by si toho nevšiml. Jak nejsou okolo noční podniky, nepřijde sem vůbec nikdo. Pojďte.“

„Jen je to takové... vždyť se vidíme poprvé. Nerada jsem dlužníkem.“

„Vyběhl jsem ven ve vzteku a teď jsem klidný. Pomohla jste mi. Skutečně bych si přál, aby pro vás takové posezení v klidné noci pod širým nebem bylo útěchou a ne bojem. Jsou to přece hvězdy! Symbol všech nadějí, budoucnosti, života...“

„Tak velké ambice nemám,“ řekla a vymotala se mu z náručí. „Ale zní to hezky.“ Vstala a stále se ho držela za ruku. Uvědomil si, že usilovně zírá do země a úsměv je už jen ztuhlou maskou. Prsty jí rychle začaly znovu vychládat a cítil zrychlující se tep.

„Šššš... zvládla jste to skvěle, nekažte si to. Mluvila jste o pozitivní asociaci? Udržíme ji, co říkáte. Vezmu vás do náručí. Schovejte se ještě.“

„Nejsem zase tak malá,“ oponovala. „Nemůžete mě tu...“

Snadno ji zdvihl.

„Beru zpět. Máte vážně sílu. To je srandovní pocit...“ Znovu si schovala tvář a ještě ji přikryla paží. Auto měl blízko a když ji pokládal na zadní sedadla, aby neviděla ven, řekla: „Jste úžasně důvěryhodný a empatický od pat až po špičky uší – vážně bych nevěřila, že bych byla schopná tak rychle někomu uvěřit. S čím mohou mít ti vaši podřízení takový problém?“

Na tohle nějak nebyla odpověď. „Jak jsem říkal,“ pousmál se nakonec. „Jsou lidští.“

„A já musím být blázen,“ zívla, „že nechám cizího chlapa... aha, já vlastně jsem blázen. Stejně díky.“

Nebydlela daleko, byl to příjemný starší dům poblíž centra. Přeběhla z auta do domu, ještě mu ode dveří krátce zamávala a rychle zabouchla dveře. Skoro viděl tu úlevu, když se zavírala před světem venku...



Docela ho ta záležitost zajímala ještě ve chvíli, kdy dorazil zpět na základnu. Projel záznamy kamer pár týdnů zpět. Začala se objevovat asi před měsícem, držela se ve stínu, nenápadná, ničím zvláštní, nebylo divu, že ji přehlédli a vyhodnotili jako běžného nočního chodce. Objevovala se většinou každou druhou či třetí noc a podle některých záběrů soudě byly žaludeční problémy spíše pravidlem než výjimkou. Po několika desítkách minut se pak většinou rychle rozběhla směrem, kde, jak už věděl, bydlela. Nebylo divu, že byla tak hubená, jestli každý záchvat paniky končil nad kanálovou mříží... a nebylo divu, že tak dobře běhala.

„Kdo je to?“ pohlédla mu Tosh přes rameno. "Uhni, jen se podívám pod ty papíry..."

„Bývá tu často, tak ji prověřuju,“ řekl, „ale je to náhoda. Jen si oblíbila náměstí.“

„Jako kočky,“ pousmála se Tosh a vítězoslavně vytáhla postrádaný kabel.

„Kočky?“

„Poslední dobou razím teorii, že kočky cítí Zlom a rády se motají kolem něj. Praktický užitek nejspíš žádný, ale připadalo mi to zajímavé.“

I jemu to přišlo zajímavé. Jen kdyby věděl proč.



Pak se pár dní rozhlížel, ale neobjevila se; až se jednou v noci vraceli z neobvyklého směru a zjistil, že sedí na opačném konci náměstí, schoulená na lavičce, dobře skrytá jejich obvyklým výhledům drobnou architekturou náměstí.

„Běžte, doženu vás,“ vyhnal tým do centrály. Na nic se neptali, všichni byli utahaní a chtěli jen odhodit vybavení a rozprchnout se do postelí.

Posadil se k ní.

„Můžu?“ zeptal se a rovnou ji objal kolem ramen.

„Na základě precedentu,“ řekla unaveným hlasem a váhavě se o něj opřela. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás pronásledovat.“

„To je rozhodně originální forma pronásledování,“ pousmál se. „Schovat se.“

„Bylo mi to hloupé, se tak na vás... ale zároveň jsem si tohle místo vážně oblíbila. Vydržím tu lépe než jinde. Zvláštní, co? Není tu nic výjimečného.“ Ztěžka se nadechla. „Ale už jsem tu moc dlouho. Promiňte, já asi...“ Vytrhla se mu a chtěla vstát, ale jak po ni sáhl, zaškobrtla a upadla na kolena.

„Ne, zvládněte to.“ Rychle se k ní sklonil a objal ji tak, aby měla hlavu ukrytou v jeho pažích. „Jsem tu s vámi. Vaší večeři je líp tam, kde je. Dýchejte. Jsem tu. Držím vás. Už jsme to spolu zvládli. Dýchejte.“

Držel ji pevně, zatímco lapala po dechu a rychle polykala, a po chvíli cítil, jak se uvolnila.

„To vypadá jako záchvat paniky,“ řekl, když jí pomáhal vstát ze země a vrátit se na lavičku.

„Však to je záchvat paniky,“ odpověděla. „Se vším všudy. Když se vystavím podnětu... tedy v mém případě... prostoru...“ Nádech. Výdech. „Napřed je to slabé, ale rychle sílí. Znám tolik relaxačních technik, že bych mohla napsat knihu. Ale stejně to nakonec nevydržím a musím pryč. Jednou bych ráda vydržela tak dlouho, až by skončil, ale už je mi pak hrozně zle a bojím se, že se nebudu moct ovládat... tedy ještě míň ovládat... promiňte. Nechtěla jsem to na vás hrnout.“

„Ptal jsem se. Hmm? Takhle se nám minule sedělo docela dobře.“

Bez odporu se mu uvelebila v náručí a se slabým úlevným povzdechem se uvolnila.

„Chyběl jste mi,“ zamumlala.

„Tím mé zdrženlivosti nepomáháte,“ řekl.

Cítil, že se nehlasně směje. „Připadám si provinile, že si nepřipadám provinile, ale je to úleva. Stejně mi nepřipadáte jako ten typ, co by tu nebyl, kdyby tu být nechtěl... proč jste tu?“

„Možná oceňuji, že to nevzdáváte,“ řekl.

„Ach, dokázala jsem vzbudit dojem bojovníka,“ zasmála se znovu. „Tak to abych už o sobě neřekla ani slovo, protože pravý stav věcí je skutečně tristní. Co vy, stále v práci?“

„Vlastně jsme právě skončili.“

„Měl byste si odpočinout.“

„Stejně bych nešel spát.“

„Stěžovat si nebudu,“ zamumlala. „To já bych spala hned. Ale zkoušet vyjít ven ve dne... to už je moc vysoký level.“

„Bydlet v Cardiffu asi moc nepomůže, když člověk nerad lidi,“ podotknul.

„Anonymita je dobrá, být za cvoka někde na malém městě, to by teprve bylo k zbláznění - oceňujete, doufám, to kvantum slovních hříček? Možná časem... stejně na to teď nemám. Něco si vydělám, ale mohu přijímat zakázky jen po netu a to každému nevyhovuje.“

„Co děláte?“

„Webové stránky, programuju, samé menší věci, viz výše.“ Zívla. „Pardon.“

„Jste hodně dobrá?“

„Ale jo. Mám docela talent na tyhle věci a protože nedělám vůbec nic jiného – to by se pak naučil být dobrý úplně každý. Co vy umíte nejlíp?“

„Asi... přežívat,“ odpověděl a bylo to smutně pravdivé.

„To může být docela praktické,“ řekla a zatímco váhal nad odpovědí, začala těžknout. Pravidelný dech mu napověděl, že usíná. Trochu se pousmál a zaklonil hlavu, aby viděl na hvězdy. Prosvítalo jich málo, přes všechen ten světelný smog města. Ale stejně v něm ten pohled probouzel stesk. Rád by se tam jednou vrátil – moc rád.

„Jacku, slyšíš mě?“ zaznělo mu ve sluchátku.

„Poslouchám, Ianto,“ odvětil tiše.

„Buď se nám zbláznily všechny senzory, nebo máme v Cardiffu plazmovou formu života.“

„Sázím na senzorové šílenství, ale raději budu pesimista. Hned jsem tam. Svolej ostatní.“

Měl by ji probudit, rozloučit se a uhánět na základnu, a to všechno nejlépe během tří vteřin. Ale ta naprostá úleva, s jakou ho přijala, ho odzbrojila: nedokázal si představit, že by ji tu mohl nechat, ačkoli bylo naprosto jisté, že by to brala jako samozřejmé bez výhrad a bez námitek.

Vstal a nadhodil si ji v náručí. „Asi jsem usnula,“ ozvalo se zamumlání.

„Žádná recidiva. Vezmu vás k sobě do práce, něco vyřeším a pak vás hodím domů, co vy na to?“

„...mmm...“

Pousmál se. Byla vyřízená – nejspíš si jejich rozhovor ani nebude pamatovat. Jeho mocné fluidum zase jednou zapůsobilo, i když poměrně neobvyklým způsobem.


Když ji pak pokládal na kavalec ve své pracovně a přikrýval vlastní dekou – jenom na okamžik otevřela oči, zkontrolovala, že je v dostatečně malém prostoru, a okamžitě upadla do hlubokého spánku – jenom nad ní zavrtěl hlavou. Nebo možná nad sebou, že už vidí strašidla i kde nejsou a nesmyslně podléhá výhledu na hvězdičky; vždyť kromě zvláštního pocitu neměl ani ten nejmenší důvod si myslet, že je na ní něco zvláštního. Jenom praštěná holka, co by potřebovala fakt dobrého cvokaře a trochu motivace dát se dohromady.

Ráno ji odveze domů, strčí pilulku zapomnění a bude to. Až bude chvíli čas, možná se zamyslí nad její potřebou bezpečí a třeba přijde na něco, co by pomohlo. Teď ten čas nebyl, protože pokud dva nezávislé senzory tvrdily, že kolem pobíhá něco, co by v podmínkách tohoto vesmíru vůbec nemělo existovat, měli problém.

Následujících čtyřicet osm hodin, kdy s celým týmem běhali po Cardiffu a blízkém okoli na lovu, si na ni vůbec nevzpomněl. To až ve chvíli, kdy se vrátili zpět do Torchwoodu, otevřely se dveře a ona stála uprostřed sálu, házela kusy syrového masa do vzduchu a volala: „Výborně! Skvělá muška! Chceš ještě nášup?“

„Kdo je to?“ zeptala se Toshiko konsternovaně.

„Co tu dělá?“ vyslovila v té samé chvíli Gwen.

„Jak to, že se nespustil poplach?“ přidal své Owen.

Ianto naštěstí mlčel, jenom sáhl po pistoli.

Od stropu se snesl pterodaktyl a ulovil si svůj kus masa.

Dívka si jich všimla a zatvářila se provinile. „Pardon,“ řekla, „ale vypadal hladově a dobýval se do ledničky, tak jsem si říkala, že ta mísa bude určitě pro něj...?“

„V pořádku,“ řekl Jack. „Jen ho moc nerozmazli.“

Usmála se, přikývla a vyhodila další kus. Pterodaktyl potěšeně vykřikl a zaklapal zubatou tlamou.

„Tak znovu,“ zamračila se Gwen, „kdo je to?“

„A co tu dělá?“ dodala Toshiko, aby byla výměna otázek důsledná.

Owen vykročil první, aby složil svůj náklad na stole. „Nějaká tvoje matrace, Jacku?“ ušklíbl se. „Musíš si je tahat až sem?“

„Nebuď nevkusný, Owene,“ zamračil se kapitán. „Jestli jsi na mě pořád ještě naštvaný, můžeme si to vyříkat spolu, ale netahej do toho nikoho dalšího.“

Owen se po ní chladně ohlédl. „Omlouvám se.“

„V pořádku,“ odpověděla opatrně. „Těžký den, řekla bych. Tedy... dva dny... vzhledem k tomu, jak dlouho jste se neukázali.“

„A vzhledem k tomu, že sis to přečetla na počítači. Toshiko, ty jsi nechala nezajištěný počítač?“

„To tedy nenechala!“

„Promiňte, musela jsem...“

„Kdo to teda je?“

„Pravda, zlato, jak se vlastně jmenuješ?“ zakřenil se Jack.

„Aylin,“ naznačila úklonu. „Ruce vám podám, až si je umyju od toho masa.“

Jack ukázal na ostatní, vychrlil jména a dodal: „Teď máme práci, později tě hodím domů.“

„Sama netrefí?“ ušklíbl se Owen. „Čím dřív vypadne, tím menší problémy.“

„Jak jsem řekl,“ pohlédl na něho klidně Jack. „A teď do práce. Všichni máte co dělat.“

„Ale fuj, kdo ohřívá jídlo pro nosatce v mikrovlnce? Ianto, to jsme si snad vyříkali!“

„Promiňte!“ vyběhla směrem ke kuchyňce Aylin. „Nevěděla jsem, že se musí nějak extra... měl hlad a v manuálu bylo, že to má být vlažné - „

„Vidím, že jsi to tady prolezla důkladně,“ odsekla Gwen.

„Nebylo co jiného dělat. Tak já mu to...“

„Já mu to odnesu,“ řekl Ianto tiše. „Se západkou u cely to chce praxi.“

„Tím líp. Stejně koukal, jako by se raději zakousl do mě.“

„Taky že ano.“

Jack ale neměl čas ani náladu na lehkou konverzaci. „Owene, chci analýzu těch vzorků co nejdřív. Gwen, máš hotové ty sjetiny? Prověřte i blízké příbuzné všech obětí. Toshiko, už volal premiér? Jestli ne, pošli mu zprávu, že jsem na příjmu, a pusť se do překladu. Ianto, kafe!“

„A co já?“ předvedla Aylin nevinný úsměv.

„My si promluvíme.“

Zavřel za nimi dveře pracovny. Po dvou dnech na Jackově pohovce a v jeho dece si tu viditelně připadala v pohodě.

„Rozděl a panuj,“ řekla, „dobře zařízeno.“

„Vypadáš dobře,“ pohlédl na ni pozorně.

„Jasně, nezvracím do kanálu a vyspala jsem se jako snad nikdy... chci říct, díky. Je poučné ocitnout se tady. Mohla bych si zkusit najít práci na nějakém podobném místě.“

„Obávám se, že moc takových nebude.“

„To se taky obávám,“ zasmála se. „Nebo budu doufat, že se uvolní něco u vás.“

„Jak ses dostala do počítače?“

„Potřebovala jsem k internetu, abych se omluvila za zpoždění se svými zakázkami.“ S povzdechem vytáhla mobil. „Jenže jsem zjistila, že tu není signál, tak jsem chtěla poslat esemesku přes web, ale když jsem pustila počítač, naskočil sám, takže soudím, že tu máte nějaký vlastní převaděč, vzhledem k tomu, jak jsme hluboko...“

Jack na ni s úsměvem hleděl.

„Omlouvám se, moc mluvím. Toshiko za nic nemůže, měla všechno zajištěné, jen se mi to nakonec povedlo obejít. Měla jsem docela dost času, po pravdě, on pterodaktyl nejí úplně pořád...“

„Co teď s tebou?“ řekl Jack. „Vymazat ti paměť už nemůžu, na to jsi tu byla moc dlouho – ne bez následků. Zastřelit tě - no, taky nemůžu.“

„Dík.“

„Trochu mi chybí obvyklé výkřiky: opravdu je tu pterodaktyl? Co je ta věc v cele, zvíře nebo mutant? Kde berete všechnu tu úžasnou techniku?“

„To už jsem si odbyla, když jsem se tu probudila,“ ujistila ho. „Bylo to - skutečně překvapení, vážně. Teď jsem právě ve fázi euforie a upřímného nadšení. Představa, že nad hlavou máme celý vesmír plný rozumných bytostí! To dává životu smysl. Nemyslím tím našim malým životům, ale životu jako takovému. Který bují kdekoli může, možná se občas pere a strká mezi sebou, ale stále někde je a přežívá, přizpůsobuje se, hledá si cesty...“

„To mi někoho připomíná. Jsi si jistá, že jsi nebyla v minulém životě chlap?“

„Vy máte důkazy o minulých životech?“ vyděsila se trochu.

„To ne.“

„Tak to se mi ulevilo.“

„Možná bys tu skutečně mohla pracovat,“ řekl Jack zamyšleně. „Musím se nad tím zamyslet. Je něco z tvojí strany, co by tomu bránilo?“

„Poctivě vzato by mi asi dalo dost práce se do tebe nezamilovat,“ zakřenila se rozverně. „Vzhledem k tomu, co všechno jsi pro mě - „

„To je tu normální, s tím si hlavu nedělejte,“ utrousil Owen ode dveří. „Jacku, tohle by tě mohlo zajímat.“ Prásknul složku papírů o stůl a vzápětí i dveřmi.

„Milý chlapík.“

„To ho přejde,“ odvětil Jack nesoustředěně. „Něco zvoral, dostal kapky, má vztek.“

„Aha.“

„Pátrání po zmizelé Aylin Wentwortové, z podnětu její bytné. 175 centimetrů, 48 kilo – řeknu Iantovi, aby objednal pizzu i pro tebe – hej, to se vážně červenáš?“

„Nech toho,“ ohradila se. „Já přiberu.“

„To doufám. Hnědé vlasy, modré oči, zvláštní znamení žádné. Podle toho tě budou hledat do soudného dne. Kolik je ti na té fotce, čtrnáct?“

„Šestnáct. Nějak nebyl důvod k focení.“

„Jak dlouho jsi vlastně zavřená doma?“

„Já pořádně nevím. Vzpomínám si, že jako malá jsem ven chodila. Pak jsem se přestěhovala do Cardiffu... najednou to nešlo. Chvíli jsem to nechala být, ale pak jsem na sobě začala pracovat - jak tomu říkám, aby to znělo líp.“

„Řeknu Gwen, ať to vyřídí,“ hodil Jack papíry na stůl. „Stopneme to pátrání a pro jistotu za tou ženskou zajede.“

„Já domů nespěchám,“ řekla Aylin honem. „Nemohla bych být nějak užitečná? Máte tu všechny ty mimozemšťany...“

„Pizza na stole!“ zakřičel někdo.

„Pokud tu zůstaneš, musíme mít jasno,“ řekl zcela nejasně a zvedl se od stolu. „Ale teď se najíme.“

Aylin vykročila za ním, ale když vešli do kuchyně, zarazila se. Pět lidí bylo hodně, ale dokud chodili sem a tam a každý si dělal to svoje, a navíc mezi nimi většinou bylo pár schůdků a nějaké to zábradlí nebo stůl s počítačem, dalo se to zvládnout. Pět lidí kolem stolu, to už bylo skoro... to se zvládne. Protože jestli nezvládne, těžko tu bude moci zůstat. A jako na potvoru na ni čekalo volné místo nejdál ode dveří.

„Dáš si žampiónovou, kuřecí s tandory nebo sezónní?“ zavolala na ni Gwen vesele. „Hele, kolik ti je, můžeš pivo?“

„Je mi dost, díky,“ odpověděla a zaťala prsty do dlaní, aby nebylo vidět, že se jí chvějí ruce. Jen pět kroků, obejít stůl, posadit se. To se zvládne. Kapitán na ni tiše hleděl. Zastavila se. „Já... nemám teď hlad, děkuju.“ Otočila se a až příliš rychlým krokem prchla.

„Co s ní je?“ zamračil se Owen.

„Asi si všimla, jak se na ni tváříš,“ přisadila si Toshiko.

„Nechte ji být,“ řekl Jack, „Gwen, nalož mi, vezmu jí to.“

„Tak co blbne?“ nedal se Owen. „Zabrala ti pracovnu, budeš se stěhovat?“ ušklíbl se.

Jack se zašklebil v odpověď, popadl talíř a odešel za Aylin. Seděla v pracovně na pohovce a mračila se na protější zeď.

„Omlouvám se,“ ucedila. „Byla jsem přesvědčená, že je zvládnu.“

„Sněz to,“ položil vedle ní talíř, „povinně celé.“

„To je rozkaz?“ pozvedla obočí. „Bral jsi, doufám, ohledy na mé city?“

„Jíst pohromadě není povinnost. Zvládneš přijít, vzít si svoje a jít?“

„To jo. Moment, tak si mě tu necháte?“ zazářila.

„Vždycky jsem si chtěl pořídit domácí zvířátko. Po večeři ukážeš Toshiko, jak jsi prošla její ochranou.“

„Ouha... tak jo. Ale panáčkovat nebudu.“



O hodinu později seděl Jack za stolem a zamyšleně pozoroval přenos z Toshičiny pracovny. Toshiko byla mírná a v pravém smyslu slova hodná – dalo se předpokládat, že na ni bude Aylin reagovat dobře. Přesto na svém domácím zvířátku viděl neklid, byť obstojně skrývaný. Po místnosti se pohybovala způsobem, který vypadal naprosto přirozeně, ale dokázala si udržet širokou osobní zónu; na Toshiko byla naprosto zaměřená a zřejmě ji ta společenská interakce stála hodně soustředění.

Na ramenou ucítil Iantovy ruce. „Tohle se ti nepodobá, Jacku,“ řekl tiše.

„Hmm?“ Jack vzhlédl a přikryl jeho ruce svými. „Copak se ti nelíbí, Ianto?“

„Nevím. Jako by něco bylo... nesprávně. Ale nevím co a proč. Něco s ní,“ ukázal bradou k monitoru. „A teď nemyslím ty její neurózy, nebo s čím má problém.“

„Mám úplně ten samý pocit. Dobře reaguje na energii Zlomu, tu by člověk vůbec neměl vnímat – možná za tím není nic víc než nerozpoznaný psychotronický talent. Taková věc dovede udělat ze života peklo.“

„A dobře reaguje na tebe,“ připomněl Ianto.

„To přece každý,“ odpověděl Jack dle očekávání, protože jinak odpovědět na podobnou narážku ani neuměl.

„A ty obvykle taky reaguješ hrozně vstřícně na každého – a na Aylin ne."

„Začínáš znít umanutě. Jako bych snad balil všechno, co projde okolo!“

„Ale ty balíš všechno, co projde okolo!“

„Jasně, Ianto, jenže ona není kompatibilní živočišný... ach.“ Jack vyskočil na nohy a prudce se otočil k Iantovi. „Tys na to přišel!“ Přitáhl si jeho hlavu a na čelo mu vlepil mlaskavou pusu. „Jsi génius!“

„Na co přesně jsem...?“

Ale víc už Jack neslyšel. Prolétl chodbou a po schodech do skladiště jako kulový blesk a za okamžik už prohrabával nějaké zaprášené bedny, ve kterých skladovali nevyužívané vybavení. Vcelku záhy se mu podařilo vyhrabat udělátko, které na první pohled vypadalo jako metličkový šlehač křížený s ultronovým blasterem, ovšem s malou obrazovkou a z boku přilepenou parodií na televizní ovladač.

„Tak se ukaž, holka,“ řekl napůl pro sebe, napůl pro Ianta, který za ním udýchaný doběhl a teď si nedůvěřivě prohlížel přístroj.

„Co je to?“

„Detektor. Nevypadá to jako detektor? Dovedeš si vůbec představit něco, co by mohlo vypadat víc jako detektor - než tohle?“

„Vypadá to jako detektor,“ připustil Ianto. „Co detekuje?“

„Mimozemšťany,“ prohlásil Jack se zaujetím. „Koukej!“ Namířil na Ianta a obrazovka se zaplnila zelenými značkami.

„Máme spoustu věcí, které umí detekovat mimozemšťany,“ upozornil Ianto. „Nemusíš nutně začít machrovat s novou hračkou.“

„To teda musím,“ namířil Jack pro změnu na sebe. Přístroj poplašeně zapípal a znaky zaplály v odstínu fialové. „Protože další možnost je hromada zdlouhavých a otravných testů, které možná ani nebudou průkazné. Tohle se kouká na specifické sekvence DNA v souvislosti s jejich věkem podmíněným replikačním potenciálem a je to schopné posoudit – a víš co, jdeme to zkusit. Třeba jsem úplně mimo.“

Rovnou se rozběhl do počítačové laborky. Ve chvíli, kdy tam vtrhnul jako by mu hořelo za patami, Ianto za ním a Toshiko nadskočila leknutím, Aylin zbledla jako stěna, protože počet lidí na čtvereční metr přesáhl kritickou hranici. Navíc byla většina z nich kolem dveří a to tedy vážně –

„Všichni ven!“ zvolal Jack, který rozhodně nebyl nevšímavý. „Ty sednout!“ ukázal na Aylin a ta poslušně upadla do křesla dřív, než se nad tím stačila zamyslet. Jack šťouchl nohou do dveří a sotva se s hlasitým klapnutím zavřely, obsadil zbývající židli.

„Tak,“ řekl, „něco vyzkoušíme.“ Namířil na ni.

„To je detektor?“ zeptala se opatrně a mimoděk nadzdvihla ruce, jako že se vzdává. „Doufám...?“ Jack se spokojeně zakřenil.

„Velmi detektorovitý detektor,“ ujistil ji. Bez překvapení pokýval hlavou nad záplavou fialových písmen na obrazovce a bez dalšího zájmu ho odhodil na stůl.

„A?“ nadhodila po chvíli hlubokého ticha.

„Co na to říci,“ vytrhl se Jack ze zamyšlení. „Promiň, přemýšlel jsem, jak tě dostat domů.“

„Ale...“

„Chceš napřed dobrou zprávu, nebo špatnou?“

„Ty máš i dobré zprávy?“

„Ale jo. Takže za prvé – tohle je vážně dobrý.“ Bez skrupulí popojel se židlí ke knihovně u zdi a z jednoho šanonu vytáhl láhev něčeho, co docela určitě nebyla limonáda. „Za druhé – netrpíš žádnou fobií, ani jinými psychickými poruchami, teda možná jo, co já vím? Ale tvoje neschopnost žít mezi lidmi je ve skutečnosti přirozená vlastnost. Naopak, to, že jsi vůbec dokázala zůstat naživu, je přinejmenším neobvyklé.“

„Aha.“

„Ou, tak skeptický pohled, to bolí.“ Jack si s chutí přihnul z láhve.

„Víš, zní to tak trochu...“

„Však ti to hned dopovím. Dej si se mnou.“

„Jen do toho. Pití nechci.“

„Snažím se najít nějakou formulaci, která by tě neranila.“

„Vskutku.“

„A vážně se napij, je to v celém vesmíru univerzálně doporučovaná medicína.“

Ochutnala. Trochu. Takže nebyl důvod všechno vyprsknout před sebe, i kdyby náhodou pochopila, co jí zrovna říká. „Jsi alkviriánka.“ Což nepochopila.

„A... to je nějaká sekta? Nemoc? Hodnost? Název vitamínu?“

„To je rasa. Nejsi člověk. Nejsi pozemšťanka. Přišla jsi z vesmíru.“

Chvíli bylo ticho. „Lákavá představa,“ řekla nakonec. „To by bylo skutečně... asi příjemné. Pěkná útěcha. Nejsem blázen, jsem mimozemšťan!“ Uchechtla se. „Dobrý, no. Na to se rovnou ještě napiju. Nepochybně je to v celém vesmíru univerzálně doporučovaná medicína – když na vás někdo vytasí takové věci.“

„Alkviriánská schopnost vytvořit si dokonalé mimikry je občas na škodu,“ řekl Jack. „Máš všechno – lidské vzpomínky, věrohodné tělo, předpoklady zapadnout. Tvoje podvědomí se asi snažilo úplně vytěsnit, kým jsi, aby dokázalo přežít. Těžko říct co se stalo, zřejmě jste ztroskotali...“

„Vy? Jsou tu další?“

„Není, neoddělili byste se. V tom je ten vtip, Aylin. Alviriáni cestují mezi hvězdami – vždy po dvou, propojení duševně i fyzicky. Vždycky cestují a vždycky dva. Jenom když se jim narodí potomci, sejdou se s další rodinou, aby mohli mladí vytvořit nové párečky.“

„Zní to hrozně – já nevím, nepřirozeně. Jak by mohla vzniknout taková rasa?“

„Uměle,“ ujistil ji. „Vytvořili vás dávno zapomenutí tvorové tak připoutaní ke své planetě - a ke svým rodovým společenstvím, takže zřejmě nějací hmyzáci, nebo něco podobného - že nedokázali sami vycestovat do vesmíru. Přesto chtěli poslat výzkumnou loď a zprávu o sobě mezi hvězdy. Vytvořili proto vás. Tvory šťastné v prázdnotě, šťastné ve svých kapslích a šťastné mezi sebou. Jinak řečeno, doslova stvořené k tomu, aby přirozeně toužili být zavření po dvou v plechovce od polívky a vykopnutí hodně daleko.“

Zabořila si ruce do vlasů. „...jsem robot?“

„Vůbec ne!“ Znovu si podali láhev. Oba už stačili zjistit, že níž ke dnu je pití mnohem chutnější než těsně pod špuntem. „Je to vážně sakra dávno, milióny let. Jste plně autonomní rasa s vlastním osudem. Vesmírní pošťáci a tlumočníci! Spolehliví a důvěryhodní. Vaše schopnost přijmout podobu adresáta značně usnadňuje kontakty mezi hodně odlišnými rasami a interpretaci zpráv.“

„Chtěla bych tomu věřit,“ řekla a hlas se jí trochu zachvěl. „Moc bych chtěla. Ale nesedí to. Vždyť já nezvládnu ani přejít náměstí. Prostor je...“ Rozhodila rukama. „Moc velký.“

„Ve skutečnosti vůbec nemáš problém s prostorem.“

„Ale...“

„Jako s nemožností ho mít pod kontrolou,“ prohlásil Jack s jistotou a sepnul si ruce za hlavou. Připadal si velmi samolibě. „Kdykoli se tam může někdo objevit, odkudkoli. Do velkého prostoru by se vešla spousta lidí. Na to nejsi stavěná.“

„Ale...“

„Sem tě to táhlo, protože jsi cítila atronovou energii Zlomu. V pořádku, neznám Alviriány zase tak podrobně, ale rasy vašeho typu jsou na takové věci vnímavé. I mě jsi okamžitě poznala.“

„Nechápu –„

„Ale no tak! Musí ti být jasné, že nejsem člověk. Teda víceméně. Původem jo. Vlastně obráceně, budu potomek z jedné lidské kolonie – asi bych se do toho nerad zamotával. Buď jak buď jsem cestoval v čase, a už jsme zase u atronů. Při první příležitosti jsi mi skočila kolem krku –„

„Tak to si vyprošuju!“

„Dobře, já si tě omotal kolem krku. Ale nechala ses!“

„A to má být důkaz toho, že jsem mimozemšťan? Leda toho, že jsem vážně zoufalec!“ Vyskočila. Pohlédla na láhev ve své ruce, lokla si a prudce s ní udeřila do stolu. „Co tohle má být? Nějaký test? Špatný vtip?“ Změna polohy byla moc náhlá, musela se opřít o stůl. A taky se jí začal mnohem víc plést jazyk.

„Proč se rozčiluješ?“ zeptal se mírně. „Na co přesně máš vztek?“

Nadechla se, ale očividně nevyslovila to první, co říct chtěla. „Nelíbí se mi, jak si ze mě děláš blázny.“

„Nelíbí se ti, že tomu věříš,“ opravil ji. „A tak si namlouváš, že když cítíš takovou naději, musíš být blázen.“

„Poněkud překombinované,“ ušklíbla se. „Ve skutečnosti se mi nelíbí, že tomu chci věřit tak moc, že pak budu hrozně zklamaná, i když vím, že je jen moje hloupost –„

„Jsi na řadě.“ Láhev opět změnila držitele.

„To, že by mi bylo příjemné něčemu věřit, neznamená, že tomu věřím,“ shrnula zavile.

„Ale houby...“

„Asi už se v tom poněkud ztrácím,“ zazívala. „Dobrá, Jacku. Opil jsi mě! Chci říct, přesvědčil jsi mě. Možná chci říct ještě něco docela jiného, ale... ech... o čem jsem to mluvila...?“

„Že vyšleme signál,“ prohlásil Jack. Nebyl zdaleka tak opilý, ale i tak se stačil propracovat do stádia poněkud lehkomyslné rozjařenosti. „Kámoši se pro tebe staví a zase tě s někým spárkují. Zaspárují. Spárují?“

„Chci to?“

„Jasně že chceš. Možná tu měla Tosh nějaké oříšky...“

„Vždyť je ani neznám.“

„To z tebe mluví pozemšťanské mimikry.“

„Zato tebe znám!“

„Alkviriáni jsou kompatibilní každý s každým.“

„Mému pozemskému mimikry se to nějak nezdá.“

„A mě neznáš. Chceš mě jenom proto, že správně voním. Ne že bych si nebyl ochotný začít i z menších důvodů...“

Natáhla se přes stůl a s trochu zasněným pohledem mu začmuchala u krku. Jack se nenápadně poodtáhl. „Voníš jako někdo, kdo běhal dva dny venku,“ oznámila. „Ale asi vím, co myslíš, to příjemné pod tím, co je cítit víc hlavou než nosem. Artovonná energie?"

„Atronová. Ano. A protože se Alkviriáni párkují stylem ‚rozdělí nás jenom smrt‘, kšá ode mě! Vesmír by se zhroutil, kdybych si nemohl zaflirtovat v každém baru, kam mě osud zanese.“

„Osud vesmíru bych riskovala nerada,“ přikývla vážně. „Takže...“ Zmateně se zamračila. „Co jsem to...?“

„Aylin - chce - domů!“ ukázal Jack ke stropu. „Tady ti pšenka nepokvete.“

„Já ale nechci kvést pšenici,“ zaodporovala slabě.

Ale Jack už měl plán a ten plán se zatím docela dobře dařil.

Takže se jeho těžce zkoušení podřízení, zahrnutí úkoly, ve kterých byla pozdní pizza jen chvilkovým povyražením, ale jinak vážně nevěděli, kde jim hlava stojí a kdy doženou všechny resty, stali užaslými svědky toho, jak poněkud ovíněný Jack Harkness vyšel z pracovny s ještě ovíněnější Aylin Wentwortovou, oba se v nejlepší náladě potácejí chodbou a do schodů, vzájemně se podpírají, Jack rozverně mává jakýmsi detektorem a vykřikuje cosi o různých kvalitách vzduchoprázdna, a Aylin mu přizvukuje úvahami o alternativních vůních, ať to mělo být cokoli.

„Kdy tohle stihli?“ zatvářila se Gwen.

„Bohužel tuším čím to stihli,“ řekla Toshiko pochmurně. Její tajná skrýš už zřejmě ani nebyla tajná, ani nic neskrývala.

„Kampak?“ zavolala Gwen nahlas. „Je půl čtvrté ráno!“

„Ideální chvilka chytit si stopa,“ objal Jack Aylin kolem ramen. „Všichni zůstaňte tady! Dál můžou jen drsňáci, co jim neublíží trocha záření.“

Gwen zaslechla poplašené nadechnutí a když se ohlédla, uviděla, jak se Ianto kouše do rtů. Nešťastně se zamračil, když zachytil její pohled. „On tam umře,“ řekl tiše. „Nesnáším, vážně nesnáším, když tohle dělá.“

O ticho se snažil zbytečně; rozchechtaná dvojice zatím nastoupila do výtahu a zmizela vzhůru k východu na náměstí.

Ianto se pohnul směrem k počítači a zapnul vnější kamery. Jacka viděl jen zezadu; kabát mu trochu vlál ve svěžím nočním větru a ruku s detektorem zdvihl k nebi. Ianto rychle přejel rukou po ovladačích.

„...vyslal tvoji signaturu,“ zaslechli Jackův hlas. „Vyzvednou si tě. Hele hele – dovedeš si sáhnout prstem na špičku nosu?“

„Třeba mě nebudou chtít,“ odpověděla Aylin s přehnaným povzdechem. „A dosáhnu. Koukej.“

„To víš, že tě budou chtít... jsou to ti. Alkviriáni. Poženou se sem tak rychle, že mít ve svých pravých tělech nohy, samým spěchem si je přerazí. Nikoho nenechají samotného... to se uměl někdo narodit! Napij se ještě. No pořádně, žádný ucucávání.“

„By jeden řekl...“ Ianto přepnul na jinou kameru, když Aylin hravě přetančila kolem Jacka a skoro prázdnou láhev přehnaně opatrně postavila na obrubník, „že to děláš schválně!“

„Jasně, že to dělám schválně,“ souhlasil Jack. „Když budeš pořádně to... napitá, transformace bude o hodně míň nepříjemná. Říkal jsem to, ne? V celém vesmíru. Medicína.“

„Jaká trans-„

Široký kruh modrého světla – rychle sílící hukot v hlubokých tónech – kapitán se pod tím světlem jenom otřásl, Aylin ještě zatvářila překvapeně, a najednou byla pryč, bylo to tak rychlé, až Ianto mimoděk natáhl ruku k monitoru, jako by na něj chtěl poklepat. Ale obraz nezamrzl. Jack zvedl ruku k nebi a trochu zamával.

„Do tvého skutečného těla,“ odpověděl tiše na poslední nevyslovenou otázku. Ruka mu klesla. Ještě okamžik hleděl vzhůru a Ianto věděl, že v těch očích je touha a smutek hlubší, než by kdokoli měl nést.

Pak se Jack otočil a potácivě se vydal směrem ke vchodu do Torchwoodu. Do dveří spíš upadl, než vešel. Ianto sebou trhnul, ale ještě než se stačil rozběhnout, Gwen mu položila ruku na rameno.

„Klid,“ řekla tiše, ale důrazně. „Děláš, jako by umřel poprvé.“

„Stejně by neměl být sám,“ řekl Ianto prudce. „Nikdo by neměl.“

„Ale jestli ho zabilo záření, možná – „

„Ne,“ vytrhl se jí. „Když znovu ožije, je čistý.“

Nechala ho; a jen se za ním dívala, jak běží k výtahu, sklání se k postavě, která se v něm zrovna trochu ztěžka zvedá, krátké objetí...

„Bál jsem se, že taky odejdeš,“ řekl Ianto. „Jsi v pohodě?“

„Přeci bych vás tu nenechal,“ usmál se Jack, ale chvíli trvalo, než ten úsměv dorazil až k očím. „Beze mě byste úplně zvlčili.“

„Co se stalo s tou holkou?“ objevil se Owen. „Mimochodem, já mám hotovo. Asi že neobskakuju nalezence.“

„Já vám to nevysvětlil?“ podivil se Jack.

„Ne,“ potvrdila Gwen přísně. „Možná by to aspoň pár slov chtělo.“

„A nemáte něco k pití? Je vždycky taková otrava vystřízlivět tak rychle...“

„Někdo mi vypil nouzové zásoby,“ zavrčela Toshiko. „Tak povídej, Jacku! Co jsi s ní provedl?“

„Čím začít,“ pohlédl k vysokému stropu, kde kroužil pterodaktyl, a kde někde ještě mnohem dál bylo nebe plné hvězd. „Vesmír je vážně strašně velké místo a najdou se v něm opravdu divné věci.“

- Konec -