Svět podle Mae - 9.

Museli se objevit. :-)



Tváří v tvář

“Dobrý den,” zabrblal Harry Potter, protože to naprosto a zaručeně byl Harry Potter.

“Dobrý den,” řekla jasným hlasem Hermiona Grangerová, protože ta dívka musela být jedině a nepochybně Hermiona Grangerová.

“Dobrý den,” opakovala Mae. Znovu ten pocit, že je nemožné neprozradit všechno, co o nich ví, už první větou! I když šlo jenom o děti. Nadechla se a vydechla. Jen klid, vždyť ony mají dost starostí samy se sebou. Byly tak malé - bylo neuvěřitelné a trochu děsivé si myslet, že mohly skutečně bojovat...

Harry zíral do země a tvářil se nasupeně. Hermiona se usmívala a dívala se jí do očí, vypadala trochu provinile a hodně vstřícně. Mae se také usmívala, protože se umívala vždycky, když nevěděla co dělat.

“Dostali jsme trest u pana profesora Snapea,” ujala se Hermiona slova po chvíli ticha, “a řekl nám, že si ho máme odbýt s vámi. Prosím pěkně, můžeme hned? Máme zrovna dvě volné hodiny.”

“Ale jistě,” řekla Mae a ustoupila ze dveří, aby mohli vstoupit, i když možná nebylo ideální pouštět si je do vlastního pokoje, jak jí došlo vzápětí. Počáteční leknutí se ale rychle měnilo v zaujetí. Tohle by mohlo vyřešit pár drobnějších problémů. “Copak jste provedli panu profesorovi?”

“Nic,” zavrčel Harry.

“Za napovídání,” řekla Hermiona a zvedla nos. “Neprávem!”

“Tak to mě mrzí. Snad vás tu nebudu moc trápit, když to bylo neprávem.”

“Snape Nebelvír nesnáší,” bručel Harry do podlahy.

“Harry,” šťouchla do něj Hermiona, “no tak.”

Harry se nepohodlně ošil a konečně zvedl hlavu. Oči jako v láku žába. Žádná jizva. “Díky, že nás vezmete hned,” řekl otráveně. “Odpoledne mám trénink a Wood je hrozně vzteklý, když nemůžeme přijít.”

“Slyšela jsem, že jsi skutečně dobrý,” řekla Mae a Harry trochu roztál.

“To teda jsem! Už v prváku bych mohl dělat chytače za kolejní tým, kdyby se to smělo. Letos určitě vyhrajeme pohár.”

“Tak to budu držet palce,” řekla Mae s pocitem, že v konverzaci s dětmi má půdu pod nohama pevnou asi jako kdyby šlo o Snapea. “Tak, když vás tu mám, ušetříte mi práci. Mám tu někde pergamen... áá, tady je. Je jeden, potřebuji jich šedesát. Tady druhý, je také jeden, a ten potřebuji sto dvacetkrát, tady třetí, také stodvacetkrát. Ještě jsem si nestačila najít vhodné kouzlo, takže upřímně doufám, že nějaké znáte, jinak vás napřed poženu do knihovny.”

Harrymu zaplály oči nadějí, ale Hermiona odpovědně pravila: “Jistě, paní profesorko, hned se do toho pustím. Harry, dívej se, tímhle se vytvoří pět kopií naráz. Copitopresto! No tak, dívej se.”

Harry neochotně opakoval gesto, které mu ukázala.

“Harry, když to budeš dělat takhle, okopíruje se to zeleně. Přeci bys nechtěl psát ve zmijozelských... ach, paní profesorko, to jsou ale testy, které budeme zítra dělat? Nebude to vůči ostatním nefér, když je vidíme předem?”

Začala možná Snapea trochu chápat. Ten školometský ječák s podtónem neoblomného vzorňáctví byl vážně otravný. Harry jenom protočil panenky a ani to nekomentoval.

“U vás se, slečno Grangerová, opravdu nebojím, že byste věděla víc nebo míň. Ani u pana Pottera, ostatně... trénink famfrpálu je přeci důležitá věc.”

Harry se zašklebil potěšeně, Hermiona zatvářila pohoršeně, ale oba se konečně pustili do práce. Mae chvíli přihlížela, aby si zafixovala dotyčné zaklínadlo, a pak už jen odebírala hotové listy a skládala si je podle tříd. Nálada se jí trochu zlepšila. O jednu věc, kterou by jinak musela žádat na Snapeovi, méně. I když si jí vlastně vyřešil sám. Kdyby tak mohla Hermioně říct, že potřebuje pomoci s kouzlením! Ta holka byla děsná, ale neuvěřitelně pečlivá.

Za dveřmi se ozvalo zavřísknutí a Mae skočila po klice. Dovnitř vlétla Lila jako namydlený blesk, jediným dlouhým skokem prolétla po stole a zmizela pod skříní. Z chodby se ozývalo Filchovo nadávání. Mae potichu a pečlivě zavřela dveře. “Lilo, kde jsi... no to snad ne! Já tě přetrhnu.” Na pečlivě okopírovaných pergamenech se rozlévalo inkoustové moře.

“Udělám si z tebe kůži na záda!” oznámila Mae do škvíry pod skříní.

“Ale paní profesorko!” děsila se Hermiona. “Hned to spravím.”

“Vy jste moták?” zeptal se Harry klackovitě a pozoroval Hermionu, jak napravuje škody po Lile.

“Proč myslíš?” podivila se Mae.

“Vůbec nekouzlíte. I Hermiona zná víc kouzel než vy,” ukázal Harry bradou ke stolu, kde se pod pečlivými tahy hůlky modrá záplava ztrácela kdo ví kam.

“Žila jsem dlouho mezi mudly, takže je pro mě přirozenější ke dveřím vstát, než je otevřít hůlkou, to je pravda - jestli narážíš na tohle,” usmála se Mae lehce. “Hlavně jsem ale používala docela odlišný druh magie. Věřte nebo ne, nikdy v životě jsem nemusela řešit problém, jak dostat inkoust z pergamenu. Vážně - ani jednou.”

“Hmm,” udělal Harry nepřesvědčeně. “Tak proč jste teď tady?”

“A říkalo se u nás: nebuď zvědavej, budeš brzy starej.” Fracek je to.

“Je to tajemství?” nadchnul se konečně pro něco.

“Ale ne, nic zvláštního. Jenom by bylo trochu zvláštní vykládat vám svůj životopis, když se známe pár minut, nemyslíte? Zvlášť když jsem vás poznala jako mladistvé delikventy.”

Zatímco Hermiona potichu vysvětlovala Harrymu, kdo je to delikvent, Mae se sklonila ke skříni. “Vylez, ty chlupatá bestie. Co jsi provedla?”

“Mňau.” Znělo to ukřivděně.

“No dobře, jen počkej, nedostaneš večeři.”

“Pssss!”

“A jo vlastně...” Mae si málem začala připadat provinile. Na druhou stranu, kdyby měla Lila hlad, určitě si už nějak řekne, ne? Kam vlastně ta kočka chodí jíst? Ginny bude vědět, uzavřela to nakonec v duchu. Omladina zatím dočistila pergameny a připravili jich i požadované množství.

“Ještě něco, paní profesorko?”

“Snad ani ne. Myslím, že můžete běžet na oběd.”

“Zbývá deset minut...”

Harry si povzdechl a Mae pomyslela, že možná tahle Hermionina mánie je důvodem, proč skončila zrovna v Nebelvíru. U ní byla kolejní příslušnost spíše diagnózou.

“Dobrá, uspořádáte mi lavice ve třídě. Do půlkruhu kolem katedry. Třída je...”

“Víme,” houknul Harry a vyběhl ven.

“Paní profesorko, kdybyste chtěla, mohla bych pro vás najít vhodná kouzla do školního prostředí,” pravila Hermiona pečlivě.

“Té nabídky si cením,” odvětila Mae, ale neviděla způsob, jak to přijmout nějakým rozumným způsobem, aniž by nevyšlo najevo, že její okruh magie momentálně spočívá v pěti či šesti nejprimitivnějších zaklínadlech, a to do nich počítala i schopnost objednat si ve Velké síni snídani a otevřít okna. “Možná časem. Teď už ale pojďme, než pan Potter něco provede.”

“Není tak špatný,” bránila ho Hermiona. “Jen... je to prostě kluk.”

“Nemusíte ho omlouvat,” odvětila Mae. “Stačí to pár let přežít a určitě z něj bude dobrý chlap.”

Hermiona se potěšeně usmála a vyběhla za Harrym. Mae je o něco pomaleji následovala. Nemohla se zbavit myšlenky, jestli je Snape poslal úmyslně - tedy, samozřejmě, že je poslal úmyslně, ale jestli to bylo proto, aby se podívala na hrdinu knih osobně, nebo předvídal její ryze praktické potřeby. Nejspíš obojí. Vodí ji za ručičku jako mimino. Nebylo by to tak nesnesitelné, kdyby si nebyla jistá, že v tom není ani kapka dobrovolného altruismu.

Vešla do třídy, v poslední vteřině se stačila skrčit do dřepu, aby nedostala kolem letící lavicí do hlavy, a jenom se zájem pozorovala Harryho, jak rozjuchaně točí hůlkou nad hlavou a lavice poletují okolo. Hermiona skákala kolem a pokřikovala věci jako “Opatrně!” a “To už stačilo, Harry, prostě je přemísti!”. Nakonec se jim podařilo společnými silami umístit lavice do požadovaného půlkruhu.

"Ještě dvě minuty," šeptla Hermiona zamračeně a Mae (tajně) i Harry (velmi demonstrativně) protočili panenky. Nad jakoukoli nepředloženou reakcí je naštěstí zachránilo skřípnutí dveří. Nerozletěly se nijak dramaticky, ale přesto dost razantně, aby Harry, který už už sahal ke klice, se slabým vyjeknutím skočil zpátky a melodramaticky zvolal: "No fuj to jsem se lek!"

"Co vy tu děláte?" řekl Luis Pascal skoro překvapeně při pohledu na oba nebelvíry. "Slyšel jsem rámus až o patro níž - slečno Scatterová! Tady jste. Vlastně jdu za vámi."

"My už jsme tu stejně skončili," prohlásila Hermiona okamžitě a i když určitě zbývala ještě nejmíň minuta a čtvrt, protáhla se s Harrym, který se zjevně nemohl rozhodnout, jestli zrovna teď chce odejít, dveřmi na chodbu. "Nashledanou, paní profesorko! Pane profesore!" A důkladně za sebou zavřela.

"Díky za vysvobození," řekla Mae a to plavovlasé štěně div nezavrtělo ocáskem.

"Snad už jste nezačala rozdávat tresty?" prohodil nicméně dostatečně světácky.

"Já? Ne. To Snape mi je poslal na galeje, nebožátka."

"Nu ovšem, ta jeho averze k Nebelvíru..." Nespokojeně potřásl hlavou. "Vážně to přehání. Já tresty nedávám - studenti nemají zase tolik volného času, aby - ale promiňte, kvůli tomu tu přeci nejsem."

"Ano?"

"Je něco, co bych pro vás mohl udělat? První dny musí být matoucí." Přidal trochu klukovský úsměv a Mae nad ním v duchu zavrtěla hlavou. Pascal byl určitě starší, než ona, i když jenom o chlup. Ale z nějakých záhadných důvodů působil jako nešikovný mladší bráška, nejspíš i vypadal pořád stejně posledních deset let. Nebo patnáct. Přistihla se při myšlence, že by bylo vážně zajímavé vidět, jak si tenhle chomáč měkkého peří poradí s kázní při vyučování - na druhou stranu, připomněla si nerada, není tu první den a očividně se nijak nehroutí. Takže líp, než ona sama, protože k hroucení se blížila už pouhým přemýšlením o třídě plné žáků.

"Nevadí, když si vaši nabídku schovám do zásoby? Protože teď zrovna nic - ale ta chvíle přijde. A určitě brzy."

"Jsem jen váš, slečno Mae," uklonil se zlehka. Usmívat se uměl vlastně docela pěkně. "Pak už vám mohu nabídnout jen své průvodcovské služby. Znovu mi dáte košem?"

"Bohužel," zatvářila se omluvně, "musím ještě něco dodělat a čeká mě kontrola z nejvyšších míst."

"O tom bych musel něco vědět." Popleteně se zamračila a Pascal se zasmál. "Astronomická věž -"

"No ovšem!"

"Ano. Není vyšší autority než jsem já. Tak co, půjdete?"

"I tuhle nabídku si budu muset schovat do zásoby, jestli se mnou budete mít ještě trpělivost." Celé to začínalo být tak radostné a zdvořilé a usměvavé, až z toho trnuly zuby. "Ale nebojte se. Podle toho, jak nadšeně se Hermiona tvářila, se dostaneme do řečí i bez procházek po chodbách."

Kupodivu lehce zrozpačitěl. "Opravu bych byl nerad zdrojem vašeho..."

V duchu zaúpěla. Nahlas skoro zbytečně ostře vykřikla: "Za chvíli je tu Brumbál a já to ještě nemám hotové!"

To ho konečně vystrčilo za dveře. A Mae se vrátila ke štosu svých poznámek. S myšlenkami na ryze skutečnou Hermionu a ryze skutečného Harryho to bylo kupodivu těžší; a vykládat to všechno o něco později pod pozornými pohledy modrých a černých očí pak už ryzí očistec. Hodnej a zlej policajt, ušklíbla se v duchu.

"... první překážkou byl tříhlavý pes jménem Chloupek."

Alespoň že Brumbálův vyčarovaný čaj byl tentokrát docela obyčejný. Nikdy, nikdy nechtěla v nějaké rozverné chvilce prozradit těm dvěma, o čem všem se dá psát fanfiction.

- Pokračování -