Svět podle Mae - 4.

Probuzení jsou neradostná, pan profesor protivný a návštěva Londýna začíná přesně tak, jak podle všech (ne)psaných pravidel má. :-)

Fazolový stonek a vlas mocného čaroděje

Ráno se Mae probudila do chabě projasněného šera a s pohledem skřítčích očí vzdálených jen pár centimetrů od její tváře. Hlasité zaječení se podařilo včas transformovat do chabého: „Tys mě vyděsila...“

Rozhodně byla okamžitě vzhůru. Tupý tlak v hlavě dával znát, že noc byla až příliš krátká. Zazívala, pokusila se posadit, zjistila, že má pod sebou hromadu vlasů, ze kterých se musí napřed vymotat, a znovu upadla do peřin. Třeba by šlo ještě chvíli spát?

„Pan profesor nakázal, že vás mám probudit. Vzkazuje, že se máte nasnídat tady, že vás vyzvedne a že nebude čekat. Pan Filch vám vzkazuje... já to nemůžu říct,“ připlácla si Ginny ruku na pusu. „Bylo to o vaší kočičce a nebylo to od něj vůbec hezké.“

„Hmm. Kolik je hodin?“ Skřítka pohlédla k hodinám na stěně. Ukazovaly 'čas vstávat'. „Ne, tohle ne,“ povzdechla si Mae. „Copak tu normální hodiny nefungují? Prosím tě, potřebuji nůžky.“

Odstřihla se – protože jistá ženská marnivost se projevila – od vlasů těsně pod pasem. I tak neustále vnímala nezvyklou tíhu té dlouhé husté hřívy, za kterou by svého času dala levou nohu. Ty časy byly sice dávno pryč, ale stále na tom bylo něco přitažlivého, na pocitu, že stačí jenom pohodit hlavou a celý ten závoj se rozlétá okolo... zkrátit se to dá vždycky. Někdy později, třeba.

Takřka s obavami se postavila před zrcadlo. Co mohla soudit, od večera už žádné dramatičtější změny neproběhly; poprvé se ale mohla prohlédnout v klidu. Povědomá a přesto neznámá tvář - tohle byl někdo, kdo byl zrozen ke svůdným, zasněným a nepřístupným pohledům; samé věci, které nikdy necítila potřebu zkoušet. Nést se a zdobit, pouhým hnutím tváře říci více než spoustou slov... Ne že by bylo špatné vypadat tak dobře, to ne. Jen to bylo divné. V denním světle vynikla sytá čerň vlasů – opravdu se maličko třpytily – a pleť získala zlatavě opálený nádech. Modré oči díky tomu skvěle zazářily a když se pokusila usmát, málem se sama do sebe zamilovala. „Ještě že nejsem na holky.“

„Paní si přeje?“ objevila se skřítka.

„Promiň, to nebylo na tebe. Proč je tu jen jedna snídaně? Nerla ještě spí?“ Skřítka se zatvářila vyděšeně a zmizela. Mae jenom zamrkala. Na tohle se nějak nedalo zvyknout. Pospíšila si zaklepat na dveře Nerliny ložnice, potom zabušit a zakřičet. Když se nic neozývalo, vešla dovnitř. Postel byla rozestlaná, i když ne přímo pomuchlaná. Mae začala lehce propadat panice. Koupelnou prošla před okamžikem, nikde jinde v bytě než tady Nerla být nemohla.

Cvakly dveře, ale byl to jenom nasupený Snape.

„Kde je Nerla?“ vyjela na něj Mae ostře.

„Neměla by být schopná opustit tyto prostory,“ odpověděl po kratičké pauze, ve které zřejmě uvažoval, jestli ji nesjet za nevhodné chování. Vytáhl hůlku, položil ji na dlaň a něco zašeptal. „Těmito dveřmi neprošla.“

Mae se zmateně rozhlédla, neschopná se rozhodnout co dělat, kam se rozběhnout. Neměla kde hledat a pocit bezmoci byl k zbláznění.

„Přeci nemohla jen tak zmizet?“ rozhodila nakonec rukama. Ve skutečnosti říkala: Přeci mě tu nemohla jen tak nechat? S Nerlou poblíž bylo všechno nějak snadnější, přirozenější, pořád jenom hra. Aby tu byla na všechno sama – taková situace ztratila mnoho ze svého kouzla. Objevovat a mít se s kým podělit, to bylo skvělé, ale takhle?

„Z Bradavic se není možné přemisťovat,“ řekl Snape. „Všechno napovídá tomu, že opravdu zmizela – stejně jako se objevila. Zřejmě v sobě našla dostatek vůle k rozhodnutí nad tím, kde skutečně chce být, mohla-li to vůbec ovlivnit. Ginny!“

Tentokrát se skřítka ukázala. Klepala se, zakrývala si hlavu a nechtěla se na ně podívat. „Ginny za to nemůže, opravdu ne, pane! Prostě byla najednou pryč! Nemohla nic dělat, ubohá skřítka, skutečně!“

„Vy prostě jenom pokrčíte rameny a řeknete, že zmizela?“

„Čekali jsme to.“

„Cože?“

„Nereagovala na zdejší magii tak jako vy. Jenom nahlédla do dveří, kterými jste prošla skrz.“

„Ach jo,“ povzdechla si Mae, odtáhla židli zpod stolu a posadila se. Něco pod ní zavřísklo a naježená Lila vyskočila na stůl, na skříň, přelétla krb a schovala se za křeslem. „Vida, kdo se našel. Další, kdo reagoval na magii jak měl?“ Mae se v záchvatu splínu zadívala na svoje ruce a chvíli se nechala zaujmout skutečností, že má delší a štíhlejší prsty a dokonale upravené nehty. Bez Nerly... to bude muset prostě zvládnout. Nedokázala pochopit, proč se to tak stalo. Opravdu se jí tak příčila představa jiného světa? Nebo je vážně něco špatně a Nerla jenom dokázala, že má rozum a nepodléhá obskurním iluzím?

„Co nadělám.“ Natáhla se pro hrnek s kávou, ale zjistila, že Snape byl rychlejší.

„Nemám na vás celý den,“ prohodil mezi dvěma doušky. „Za tři minuty odcházíme.“

Hodit přes sebe hábit a svázat si vlasy, aby nebyly tak nápadné, nezabralo ani tolik. Na snídani beztak neměla chuť, a když si chtěla vzít jen z povinnosti toust na cestu, zjistila, že zmizel i ten. Cesta z drobečků od stolu pod křeslo usvědčovala pro změnu Lilu. Zřejmě se všichni okolo rozhodli, že jsou její potřeby stejně éterické jako obvod pasu.

„Kde skončila vaše hůlka?“ zeptala se o dvě patra a tři schodiště níž.

Mlčel tak dlouho, až ani nečekala, že odpoví. „K čemu si myslíte, že vám ta odpověď bude?“

„K celkové orientaci,“ odpověděla s rozmyslem. „Nevím, co si myslím správně a co ne. Podle toho, co vím, špehujete u Vy-víte-koho pro Brumbála. Ale třeba je to tu naopak nebo úplně jinak. Nad představou, že existuje nějaká věštba, jste se včera s Brumbálem tvářili jako neviňátka. Je tu podobná, jiná, stejná?“

„A vás poslal kdo – Pán zla, Lucius Malfoy nebo ministr Brousek?“

„Hmm, chápu. Neexistuje nějaký způsob, jak vás přesvědčit, že jsem kdo jsem? Kromě nitrozpytu? Snad veritasérum? Jestli se tedy omezíte na společensky přijatelné otázky.“

„Nevidím důvod, proč vám cokoli vykládat, i kdybyste náhodou opravdu pocházela z jiného světa. Tím spíš není důvod! Zmlkněte už. Možná vám dočasně dělám chůvu, to ale není důvod poslouchat vaše neustálé žvanění.“

Prošli dosud spícím hradem a rychlou chůzí, kdy Mae musela občas mírně popoběhnout, kráčeli po cestě ke kovové bráně.

„Tenhle příběh se mě snaží zapojit,“ řekla Mae po nějaké chvíli. „Měním se, mám schopnosti, které jsem dřív neměla. Patřím sem, nějak. Možná se opijete,  chytíte chřipku a promluvíte v horečkách, nebo na vás vychrstne lektvar upřímnosti, ale nakonec se stejně všechno dozvím. To je nevyhnutelné.“

Snape se zastavil a zlostně na ni pohlédl. „Tenhle příběh, jak říkáte, je ryzí skutečnost. Umírají tu lidé, stále více moci získává šílenec bez jakýchkoli skrupulí. Zemřelo víc dobrých lidí, než kdy potkáte. Nevím, co vás sem přiválo a proč jste přesvědčená, že můžete být užitečná. Jste jen koule na noze a hříčka magie.“

Vykročil znovu kupředu a Mae si pospíšila za ním. Ne, Snape nebyl moc příjemný společník. Nehezká, věčně zachmuřená tvář, tón vyhražený pro obtížný hmyz...  Mae ale měla zároveň v paměti ten první okamžik, kdy se potkali. Ano, skutečně psala kouzlo, ve kterém hrála roli láska a Snape ho podle všeho schytal z první ruky. Bohužel se ovládal příliš dobře a i když ho neměla v úmyslu svádět, neviděla důvod, proč nějaký dozvuk toho všeho nevyužít. Koneckonců, od toho je Mary Sue. Využívat ženské zbraně má v popisu práce... jak se to vlastně dělá?

Prošli branou. Stála tam jen tak uprostřed cesty, bez plotu, který by na ni navazoval, pootevřená a prorostlá trávou. Víc symbol, než skutečná překážka.

„Přemístíme se,“ oznámil Snape.

Mae propadla lehké panice. „Nikdy jsem se nepřemisťovala,“ řekla a místo aby se chopila Snapeovi napřažené paže, o krok ustoupila. "A protože na magii vlastně nevěřím, tak to bude určitě fungovat špatně a skončím někde v pralese." Samotné jí to znělo poněkud nelogicky, ale rozum tu beztak neměl ani poradní hlas.

Snape jen protočil panenky, místo dohadování udělal tři rychlé kroky, a zatímco automaticky  vyhodnocoval rozšířené zorničky a zrychlený mělký dech jako potenciálně nebezpečné pro hladký průběh přemístění, utrousil jenom: „Slečna dokonalá si bude muset rozšířit obzory.“

Rychle ji popadl a objal tak pevně, aby se mu nestačila vyškubnout. Strnula a pak už se jen vše točilo... ucítila pod nohama pevnou zem, ale chvíli trvalo, než dokázala stát bez opory. Snape ji trpělivě přidržoval. „Příště se uvolněte,“ řekl suše. „Bude to mnohem méně nepříjemné.“

Mae se snažila dát dohromady a trochu dezorientovaně se rozhlédla. „Já se vážně snažím věřit na kouzla,“ řekla. „Děkuji. Tedy, omlouvám se. Hmm... obojí.“ Snape jenom pozdvihl obočí.

„Poprvé je to nejhorší. Pokrok ve snášenlivosti bude poměrně rychlý.“ Řekl to docela obyčejně a Mae usoudila, že absence znechucení v jeho hlase bude asi znamenat pokus o útěchu, což od Snapea vyznělo – zajímavě. Vzájemná blízkost, jistě – stejně jako ona vnímala jeho vůni jako velmi přitažlivou, on na tom byl nejspíš stejně. Vezměte hrst feromonů, trochu magie, dospělého chlapa a ženskou a zázraky se dějí. Možná z něj přeci jen něco dostane.

Nebo už je tak zoufalá, že se chytá každého náznaku.

„Londýn?“

„Ano. Olivander sídlí na Příčné ulici – nejlepší hůlky, jaké lze získat.“

Příčná ulice byl rovný široký bulvár zaplněný obchody. Spousta lidí tu měla hábity, ale ještě víc mudlovské oblečení. Zatím to neřešila a prostě pozorovala. Vjemů a dojmů bylo rozhodně víc, než dokázala pobrat.

Snape zamířil rovnou k Olivanderovi, kráčel rychle, zřejmě už mu vypůjčená školní hůlka lezla krkem víc, než dával najevo. Vešli a zvonek nade dveřmi zacinkal. Místo obchodu to však byla jakási čekárna, se stolky a křesílky a s bezvadným výhledem prázdnou výlohou na ulici. Než se stačila rozhodnout, jestli se usadí, zpoza závěsu se vynořil i Olivander – ne, to nemohl být nikdo jiný. A měl bradavici. Obrovskou, na nose. Mae stálo veškeré sebeovládání na ni nezírat.

„Můžete rovnou vstoupit, chcete-li,“ řekl Olivander potěšeně. „Touto dobou tu málokdy mívám další zákazníky.“ Ukázal jim za závěs. Mae se držela Snapea co nejblíž to šlo, aby to ještě bylo společensky únosné. Prostředí bylo příliš cizí, než aby si připadala dobře, všechno působilo jako kulisy, nastražené makety skutečných věcí.

„Tak pro koho z vás je třeba nové hůlky?“ zeptal se Olivander dychtivě.

„Pro oba,“ řekl Snape. „Začněte s ní.“ Opřel se o pult a přihlížel, jak Olivander krouží kolem znejistělé Mae.

„Ale vy jste tu dosud nebyla, že? Co vás přivedlo ke starému Olivanderovi?“

„Bude to má první hůlka,“ řekla Mae po krátkém zaváhání. Stejně brzy pozná, že ani neví, jak se drží.

Olivander udělal překvapené óóó, ale zjevně byl potěšen. „Velmi nezvyklé! Ale tím lépe. Tak čím bychom začali?“

Dlouhá štíhlá krabička a v ní - nepřekvapivě - hůlka. Hezká, což o to. Ze světlého dřeva. Vílí.

„Prostě s ní mávněte,“ řekl Olivander. Mae se trochu vyplašeně podívala na Snapea. Ten ji bez hnutí či náznaku rady pohled opětoval, jen si lehce poťukával svou provizorní hůlkou o rameno. Mae se nakonec postavila čelem k prázdné zdi a mávla. Nebyl to příjemný pocit, když zeď zapraštěla a rozběhly se po ní praskliny. Snape se pobaveně ušklíbl a Olivander zajásal. „Výborně, výborně! Vy budete potřebovat něco zcela speciálního.“

Jak jinak. Mae se s obavami chopila další hůlky.

„Mávnout, jenom mávnout!“

Mávla. Výsledek byl stejný jako poprvé.

„Skvělé, báječné. Teď tuhle.“

„Ale já vám tu přeci nemůžu demolovat dům,“ vzepřela se Mae konečně. „Vždyť ta zeď za chvíli spadne. Už jsou v ní praskliny.“

„Myslíte, že jste první, která se neumí ovládat?“ ušklíbl se Snape. „U dětí je nedostatek sebekázně běžnou věcí.“

„Nenapadlo mě, že bych to mohla nějak regulovat,“ zamračila se Mae v odpověď. „Jenom mávám.“ A mávla. Zeď zasténala a cosi se poblíž sesypalo.

„Teď už mám docela jasnou představu,“ ozvalo se ze spodní police. Z Olivandera pod regálem koukaly jenom boty. „Občas se objeví, jistěže, velmi dívčí záležitost. Zkuste tuhle,“ vynořil se mezi krabičkami Olivander a slavnostně jí vložil do rukou hůlku. Minimálně esteticky byla Mae lehce uchvácena spirálovitě zatočenými záhyby dřeva, i když si nedokázala představit, jak mohlo něco takového vyrůst v lese. Olivander, jako by četl její myšlenky, pravil: „Speciálně pěstované dřevo, jistěže, každý den otáčené. Mladé dívenky někdy nekontrolují svou magii.“ Mae si dala velký pozor, aby nepohlédla na Snapea, protože měla obavy, že by při pohledu na jeho pobavený zlomyslný pohled musela mávnout směrem k němu.

Nicméně tentokrát hůlka spokojeně zasršela barevným ohňostrojem a Olivander zatleskal. „Tak jste se našli. Fazolový stonek a vlas mocného čaroděje. Báječné!“

„Fazolový stonek? Takhle přeci fazole... moment. Kterého čaroděje?“

„Mocného.“

„Pane Olivandere!“

Kouzelník na ni upřel bezelstný pohled. „Je na straně dobra, to je třeba vědět. Nic víc. Berte nebo nechte být. Přemýšlejte ale – je to unikátní hůlka pro váš druh magie. Druhou takovou nenajdete.“

„Děkuji vám, pane Olivandere,“ řekla nakonec Mae maličko upjatěji, než by jeho úsilí zasluhovalo. „Jsem vám vděčná. Jenom se vám povedlo mne zaskočit.“ Úsměv, který tahle tvář tak skvěle ovládala, a Olivander si vším tím chápavým pokyvováním málem namohl krk.

„Teď počkejte venku,“ hodil Snape hlavou k východu. Mae se zatvářila dotčeně. On se mohl bavit na její účet a ona nic? Stejně jí nezbývalo, než za sebou zatáhnout závěs. Co se dělo uvnitř slyšet nebylo, a protože nechtěla zkoušet hůlku bez dozoru někoho, kdo by byl připravený hasit, podpírat zdi a zachraňovat životy, dívala se na ulici. A občas na hůlku. Měla zvláštní odstín velice temného zlata a působila jako tvrdé dřevo. Nikdy by si s ní nemohla spojit zrovna fazoli. Byla krásná, podmanivá. Nedovedla si představit, že by se jí někdy mohla vzdát.

Znovu zvedla hlavu a skrz výlohu pohlédla přímo do tváře Luciuse Malfoye, stojícího uprostřed ulice.

- Pokračování -