Svět podle Mae - 5.

Kéž by byla realita přehlednější a karty jasněji rozdané. :-)

Musel to být jedině Lucius, nikdo jiný – od nejmenšího bílého vlásku po tak úžasné vysoké boty, že zatoužila vyběhnout ven a urvat mu je i s nohou. V první chvíli propadla lehké panice, že snad zírá na ni, ale díval se kousek vedle, snad do výlohy vedlejšího obchodu. Překvapilo ji, jak krásný je to muž. Nevypadal ani zdaleka tak změkčile nebo slabošsky, jak podvědomě předpokládala. Byl to typ bojovníka, který jen na chvíli nahodil fasádu měkkých vyšívaných látek a uhladil si vlasy. Pak se otočil a odešel a Mae znovu začala dýchat.

Lucius Malfoy! Na čí straně stojí? Může se vůbec potkat se Snapem?

Jako tažená nějakou neviditelnou silou vyšla před obchod a zjistila, že hned vedle hůlek je prodejna kouzelnických hábitů. Měla to být jejich další zastávka a Mae neviděla důvod, proč ztrácet čas; Malfoye si sice chtěla prohlédnout, ale byl pryč a určitě ho neplánovala hledat, a pořídit si něco na sebe bez jízlivého Snapeova dohledu bylo lákavé. Však už si ji najde. Vešla dovnitř a naproti jí okamžitě vyběhla ztrápeně se tvářící čarodějka. „Jen pojďte!“ zvolala. „Snad už ty hrozné rány od Olivandera skončily. Setřáslo mi to polovinu ramínek. Hned budu u vás.“

Mae zamumlala něco plného pochopení a rozhlédla se se vší obezřetností po vystavených hábitech. Když jí došlo, z jakých střihů může pro svou vylepšenou postavu vybírat, trochu jí ztuhl úsměv na rtech. Ale vypadat jako modelka přeci není důvod, aby si nemohla dál nosit svoje volné a pohodlné pytle od brambor... ne?

Na mírně vyvýšeném stupínku stála žena a kolem ní kroužila čarodějka a upravovala lehkými dotyky hůlky její šaty. Zájem Luciuse Malfoye tím byl vysvětlen. Ty plavé vlasy, povznesený výraz – Narcissa. Nikdo nemohl vypadat tak moc Narcissovatě a nebýt Narcissou.

Mae si uvědomila, že uhranutě a společensky velmi nepřístojně zírá, až když na ni plavovlasá žena upřela lehce tázavý, odtažitý pohled.

„Nádherné šaty,“ řekla Mae upřímně, žel tím její repertoár pochval v kategorii oblečení končil. „A podivuhodná barva. Jako mraky před bouřkou.“ Znělo to rozhodně lépe než ta petrolejová, která jí vytanula na mysli původně.

Narcissa laskavě pokývla hlavou. „Madame Malkinová splnila své zadání dokonale,“ pronesla. Měla hezký hlas. Milý, když člověk zapomněl, že je Malfoyová.

„Snad si to pan manžel nevezme osobně. Že ho doma čeká bouřka,“ řekla Mae neobratně, s příšerným pocitem, že naprosto každou větou prozradí něco tajného. Narcissa se kupodivu zasmála. 

„To záleží jenom na něm,“ pronesla trochu tajuplně.

To už přispěchala čarodějka, která se pokoušela Mae ujmout, takže ji tak bezbolestně vyvlekla z dalšího pokusu o nezávazný hovor.

„Co pro vás můžeme udělat?“

„Potřebuji úplně všechno, od hábitu po ponožky,“ řekla Mae. „Právě jsem přicestovala a mým zavazadlům se stala ošklivá nehoda. Nepotřebuji mnoho oblečení, naopak, spíš aby to pasovalo všechno k sobě...“

„Bradavice?“ odhadla čarodějka zkušeně z vypůjčeného hábitu.

„Ano, prosím. Takže mi ty ponožky přibalte nějaké teplé – hrozně tam na chodbách protahuje.“

Narcissa se už stačila převléct do svých běžných šatů a připlula k Mae. „Snad ne nová posila učitelského sboru?“ zeptala se s úsměvem.

„Pouze na dočasnou výpomoc.“

„Slyšela jsem, že jsou nějaké potíže s výukou lektvarů,“ zapředla Narcissa a Mae si v duchu poznamenala, že tohle Snapeovi rozhodně omlátí o hlavu. Kdyby řekl alespoň něco, věděla by, jak teď má reagovat. Byl Malfoy u toho, když Voldemort zabíjel Snapea? Věděl to?

„Ty přenechám zkušenějším,“ předháněla se s Narcissou v usmívání, „já se pokusím studentům nalít do hlav pár okruhů z něčeho, čemu zatím říkáme základy humanitních věd. Domnívám se, že všeobecné vzdělání je důležité i pro čaroděje.“

„Konečně!“ zvolala Narcissa potěšeně. „Tento nedostatek v tak dobré škole čar a kouzel byl skutečně tristní. Budete učit mého syna – jsem Narcissa Malfoyová.“ Podala jí ruku a i když Mae bystře vytušila, že by nebylo vhodné jí chlapsky potřást, zároveň moc nevěděla, co s ní, jako by jiný svět znamenal nezbytně i propastně jiná pravidla slušného chování. V duchu zavyla. Ale nějak přiměřeně ta prostá věc nakonec proběhla; a Narcissa měla stisk kupodivu pevný.

„Dosud jsem neměla tu čest, ale tuším, který chlapec je ten váš. Rodinná podoba se nezapře,“ a až dodatečně jí došlo, že by neměla znát Luciuse. Snad z Věštce? To by mohlo projít. Narcissa se ale na nic neptala.

„To ano, věrná kopie svého otce. Nyní se již musím omluvit, manžel mne očekává. Nebo snad - mohu vás představit? Na novou profesorku bude jistě zvědav.“

Mae se zatoužila propadnout pod zem, ta ale její přání nevyslyšela. Za okamžik si již podávala ruku s Luciusem, který se zjevně zajímal více o její výstřih než o školní osnovy a zvědav nebyl ani v nejmenším. Celá ta situace byla tak neskutečná a absurdní, že se jen se snažila neříct něco skutečně hloupého. Docela určitě neměla elán na nějaké vyzvídání, ať už nápadné nebo ne. Díky velkým zrcadlům na stěně ale konečně dokázala docenit, jak velkou práci za ni odvede tohle tělo. Trochu se uklidnila. Stačilo jenom všeobecně tlachat a k tomu přidávat obdivný pohled, který měl skutečně mocné kvality a mohla by ho okamžitě začít vyučovat. Na rozdíl od zeměpisu.

Konečně Malfoyovi odešli a takřka vzápětí vletěl dovnitř Snape.

„Zbláznila jste se?“ zasyčel vztekle.

„Myslíte, že už je to moc divoké?“ vztáhla jeho rozhořčení Mae na šaty, které držela v ruce. „To asi ta výšivka tady. Máte pravdu, budu se držet černé.“

„Nehrajte si se mnou,“ odsekl nízkým, zlostně znějícím hlasem. Mae o krok ustoupila. Bylo snadné zapomenout, že tenhle muž je nebezpečný, nevyzpytatelný. Kdyby došel k názoru, že je nasazená od Malfoyových, čeho by byl schopen?

Pokud jsou Malfoyovi na opačné straně.

„Potkali jsme se tu náhodou, o nic nešlo. Podle hábitu bylo patrné, že jsem z Bradavic a zajímalo je to. Nic víc. Pane profesore – skutečně si musíme promluvit.“

Stroze přikývl a ustoupil, ve tváři ten chladný a nicneříkající pohled, který se už naučila nemít ráda. Většinou znamenal, že ona je ten, kdo má průšvih.

Mae omluvným pohledem požádala čarodějku o dokončení objednávky. Ta přicupitala zpět a jen vrhala po Snapeovi vyčítavé pohledy, zřejmě přesvědčená, že má své přítelkyni, sestře, či zkrátka té milé dívce, za zlé přehnanou útratu. Ale i na ni jeho pohled působil mocnou silou; zbytek objednávky byl vyřízen v rekordním čase.

O chvíli později usedali na zahrádce jakési kavárny.

„Hůlku jste získal?“ zeptala se hlasem nabízejícím smír. Trochu zaváhal, ale pak sáhl do hábitu a na okamžik ji předvedl. Podle toho, jak ji držel v rukou, a takřka pohladil při ukládání na místo, bylo okamžitě jasné, že cítí ke své hůlce to, co ona ke své. Staly se okamžitě jejich součástí. Ta jeho byla ale znatelně delší, černá, pevná.

„Musím pak ještě do knihkupectví – ať mám z čeho učit – to byl taky nápad... byl opravdu můj?“ Ve skutečnosti by se na takovou příležitost těšila, kdyby jen kolem nebylo tolik dalších věcí k zamyšlení.

„Příště si v ředitelně nedávejte čaj.“

„Cože?!“

„Pokud máte skutečně nulovou praxi, jak předpokládám, tak to byl velmi nesmyslný nápad,“ nevšímal si Snape jejího výkřiku. „Učit není tak lehké, pokud si žáci mají něco odnést.“

„Trochu jsem spoléhala, že se o přípravu podělíme s Nerlou, ta pedagogiku studuje,“ řekla Mae. „A ve skutečnosti jsem už také něco podobného dělala, tedy velmi přibližného... Uvidíme, jak to půjde. Ale to teď není důležité. Nebudu se vás tedy ptát na věci, které mi nechcete říct, ale povězte mi, co ví každý. Proč je tu tolik mudlů? Co lidé ví o Vy-víte-kom?“

Zatímco se propracovávali pozdní snídaní a několika hrnky kávy, Mae si byla nucena víc než jen poopravit dojem o tomhle světě - byl mnohem víc jiný, než očekávala, i když z různých náznaků už mohla vytušit, že pro knihy byl jen volnou inspirací. Zcela zásadní rozdíl spočíval k přístupu k mudlům. Mudlové i čarodějové žili společně, věděli o sobě, jeden svět využíval výhody druhého, alespoň jak bylo možno, protože magie se s mudlovskou technikou špatně snášela. Nicméně nějaké primitivní magické pomůcky mohli mudlové používat bez potíží a stejně tak čarodějové využívali neelektronické mudlovské technologie. Soužití probíhalo relativně bez potíží; občas se objevila extremistická skupina na jedné či druhé straně, chvíli budila pozornost a vzdouvala vášně, a zase se vytratila.

Voldemort byl zřejmě něco mezi parodií na politika a masovým vrahem. Kdysi se snad snažil získávat příznivce zcela legálně. Jeho názory však byly příliš extrémní a byl vykázán z politické scény; to bylo před zhruba dvanácti lety. Pak na pár let zmizel, objevil se mnohem magicky silnější a temnější a šílenější, založil sektu a začal rekrutovat příznivce. Vyznával čistotu kouzelnické krve, vraždil. Čarodějové se snažili jeho existenci tajit, protože mezi mudly v této době sílilo hnutí, které chtělo nepočetnou kouzelnickou menšinu separovat na nějakém hodně odlehlém místě. Malfoy byl pak ne zcela nepokrytě, ale zřetelně pravou rukou Voldemorta, a prosazoval jeho zájmy na půdě ministerstva – odloučení od mudlů, utajení kouzelnického světa, zásluhy na základě čisté krve, kouzelnické ministerstvo nadřazené mudlovskému, mudly podřízené čarodějům.

Voldemortovi smrtijedi se dali svým zvráceným způsobem přirovnat k náboženskému kultu. Vyznávali bezvýhradně svého jediného vůdce, při svých rituálech využívali lidské oběti, poznamenávali své věrné.

Ano, i zde se Voldemort bál Brumbála, mocného čaroděje. Suše prohodil Snape i něco ve smyslu, že i on byl kdysi považován za příznivce Vy-víte-koho, ale Brumbál se za něj zaručil a od té doby učí v Bradavicích.

Ne, není tu nikdo jako Harry Potter předurčený ke zničení Vy-víte-koho.
Mae z toho šla hlava kolem. Snape to všechno sice shrnul přehledně a výstižně, zřejmě se povoláním tak docela neminul, ale zjištění, jak málo se v tomhle světě orientuje, bylo pro Mae značně nepříjemné. Definitivně padla možnost, že by se jenom posunula po mapě. Skutečně to byl jiný svět – fascinující nepochybně – ale ve své reálnosti příliš komplexní a složitý, a zároveň podivně civilní, takže si rázem připadala podivně ztracená a znejistělá.

„Rozhodně musím tvrdit, že jsem přijela odněkud zdaleka. Odkud navrhujete?“

„Nabízela by se Austrálie. Byla jste tam někdy?“

Mae zavrtěla hlavou. „Mám jen velmi obecnou představu. Žádné věrohodné detaily.“

„Je poměrně oblíbenou destinací, takže by nebylo moudré to pokoušet. Odkud jste skutečně?"

"Z Prahy."

„To znamená Budeč.“

„Cože? No, to je nějaké hradiště kousek od Prahy.“

„To by bylo pro vaše potřeby ideální. O existenci této školy se ví, ale bez podrobností. Vaše excentrická magie i vystupování jenom potvrdí všechny špatné dojmy, které o ní kolují. Její oficiální název zní Druidská škola vysoké magie – když nebudete vědět co by, můžete začít mávat jmelím.“

Mae se zamračila v jakési iracionální potřebě se dotyčné školy zastat. „Takové předsudky jsou jistě...“

„Neoprávněné,“ skočil jí do řeči Snape, „ale běžné a pomohou vám.“

„To by mě taky zajímalo proč,“ zahuhlala Mae do hrnku s kafem.

„V Budči se rozdělují do pěti kolejí a jednou z nich je kolej hada. Ačkoli se nedomnívám, že byste tam byla zařazena, můžete to tvrdit. Pokud se hodláte paktovat s Malfoyem, nepatrně to zvýší vaši důvěryhodnost.“

„Nechci se s nikým paktovat. Byla to náhoda.“

„Nepochybně.“

Chvíli bylo ticho.

„A co vy?“ nevydržela to Mae. „Včera jste vstal z mrtvých...“

„Měl bych oslavit narozeniny?“ ušklíbl se.

„Asi byste si představoval lepší program než nakupování šatů s otravným hmyzem,“ pousmála se. "Za vaše průvodcovské služby každopádně díky."

„Možná vám ušlo, že jsem si musel pro hůlku.“

„Nebolí to?“ dotkla se lehce vlastní hrudi na místě, kde měl Snape svou jizvu.

„Upřímně doufám, že jste množství vstřícných gest již vyčerpala.“

„Ano, to mělo být poslední.“ Mae skutečně nehodlala lámat zrovna Snapea, aby se vypovídal či vyplakal na jejím rameni. Ale – byla to minimálně slušnost, ne? Dát mu prostor pro něj samého. Zvlášť když měla neodbytný dojem, že by skutečně rád o něčem pohovořil. Ale jak si již vyjasnili, ona svou kvótu na vstřícná gesta právě vypotřebovala.

„Co jste použila za kouzlo?“ zeptal se náhle. Bylo jasné, na co se ptá. Na okamžik, kdy se setkali.

„Už jsem nad tím přemýšlela, ale smysl to nedává. Muselo se spojit několik aspektů... Totiž, nezkoušela jsem čarovat. Jen jsem psala povídku o osobě, která je v našem světě vaším literárním obrazem, nějaký banální příběh plný smrtijedů a zakoukaných studentek.“

Snape se zatvářil znechuceně. Nedivila se mu, tváří v tvář jeho skutečnému věku a chování to vyhlíželo absurdně.

„Jakási studentka,“ radši nejmenovat, jestli je Hermiona také ve druháku, ať si Snape nemyslí, že z něj děláme pedofila... „se pokusila zakouzlit vás, abyste se do ní zamiloval a neobětoval se tak v bitvě s Vy-víte-kým. Protože byla velice odpovědná, snažila se kouzlo modifikovat tak, aby to bylo opravdu jen rychlé zamilování bez dalších, ehm, srdečních závazků. Hmm... mám pocit, že napsané to nevyznívalo tak divně...“

„To pochybuji.“

„Však to není koníček, se kterým bych se chlubila na potkání,“ pousmála se Mae omluvně. „Prostě taková oddychovka pro ženy a dívky.“ Snape v té chvíli naštěstí neřekl nic. "Říkám vám to jenom pro celkovou představu a opravdu to nemusíme víc rozebírat. To jen že ve chvíli, kdy jsem to psala, jsem to prožívala skutečně silně, chtěla jsem vás, tedy vašeho jmenovce, skutečně zachránit. Myslím, že se musela spojit podařená inkantace na přenos do vašeho světa od Nerly, na kterou jsem jen tak hodila očko mezi dvěma odstavci, s mojí vůlí vás, tedy tamtoho Snapea, vyrvat Vy-víte-komu, s tím láskyplným kouzlem dohromady." Nádech. "Samozřejmě kdybych tušila... doufám, že všechno prošlo bez následků?“

„Samozřejmě. Nebo snad máte pocit, že by mezi námi dvěma mohlo dojít k takovému politováníhodnému omylu?“

„Ne, nemyslím, že bychom byli kompatibilní. Jen bych nerada byla zdrojem nějakého vašeho nepohodlí.“

Odpovědí jí byl lehce nevěřícný výraz. „Mohu vás ujistit, že veškeré poblouznění bylo velmi přechodné povahy.“

Mae, která o podobných věcích raději hovořila ryze prakticky, a utápěla se v rozpacích jenom když došlo na nejasné náznaky a zdvořilůstky, krátce přikývla. „Je to celé velmi takové – přitažené za vlasy, mohu-li to tak říci. I ta moje fyzická proměna, která mi dává smysl ze všeho nejmíň...“

„Magie je nevyzpytatelná a nemá tak pevná pravidla jako běžné přírodní zákony. I maličkost může způsobit velkou řetězovou reakci, jakkoli to zdánlivě neodpovídá jejímu potenciálu. Z vaší strany jste nepochybně vložila vše zmíněné, ale to nemohlo stačit, hlavní impulz musel vyjít z tohoto světa. Možná na to časem přijdeme.“ Opřel se do křesla a zamyšleně se zahleděl do ulice. „Pořád jsou tam ty čtyři dny,“ podotkl, „během kterých jsem byl mimo.“

„Čas bych moc vážně nebrala,“ pokrčila Mae rameny. „Tady je podzim. Já odešla z jara.“

Snažila se moc nezírat. Snape v pleteném křesílku zahradní kavárny působil zvláštně nepatřičně. Černý mrak s výrazným profilem a jasnýma očima. Přesto to dávalo smysl – celá ta civilnost jeho zjevu; tohle byla skutečnost a i Snape musel jíst, pít, dát si někde kafe po svačině nebo docela normálně hovořit s lidmi, se kterými měl co do činění. To, že se nesnažil být příjemný, měl sklony ji shazovat a vlastně se nesnažil být ani obyčejně zdvořilý, jí příliš nevadilo. Za jednu ze svých nejlepších i nejhorších vlastností považovala fakt, že byla prakticky neurazitelná. Byl kde měl být, dělal co dělat měl, to stačilo a bylo to víc, než se dalo čekat od většiny populace, ochotné o všem jenom žvanit. Bylo snadné se s ním domluvit, protože stejně jako ona oceňoval přímočarost a místo dojmů hodnotil skutečnost. Byl sice vyčerpávajícím společníkem, ale byl to Snape. Kdyby ho před tím neznala, snažila by se mu vyhýbat, protože by nepředpokládala, že se ta vložená energie může vyplatit. Takhle si užívala hledání toho Snapea, který tam někde uvnitř musel být.

Dlouhá doba, po kterou na něj byla upnutá jako na střed svých příběhů, ji naučila mu věřit. Skutečný Snape byl – musel být, protože nežil na pustém ostrově – mnohem snesitelnější než jeho knižní předobraz. Navíc ona už dávno nebyla školačka a uvědomovala si dobře, že před pár lety by ji možná deptal spolehlivě, ale že teď už jeho nevrlost bere s dostatečnou shovívavostí. S Malfoyem jí trnulo v zádech a bolelo v žaludku děsem z představy, že něco prozradí. Snape vyvolával podobně silnou fyzickou reakci na základě čiré zvědavosti, usilovné potřeby zjistit víc o jeho osudu a jakési iracionální potřeby najít důvody k náklonosti.

Prostě ho zvládne – v přiměřených dávkách a s dostatečnou opatrností - a rozhodně nebude myslet na to, jak skvěle ten chlap voní, protože to by byla rychlá cesta do pekel.

"Nevyzpytatelné jsou cesty osudu," řekla.

- Pokračování -