Svět podle Mae - 3.

Sice jsem se nechala uplatit na dřívější vydání kapitoly, ale fakt výjimečně, takhle by mi ty předepsané brzy došly :-) Dozvíme se dnes dalších pár maličkostí a seznámíme s Ginny (ne, netěšte se ;-))


Zkusme tomu neříkat výslech

Brumbál je vedl několikero chodbami a schodišti o patro či dvě výš; celý hrad odsud vypadal jako bludiště s přehnaně komplikovanými zákruty a odbočkami, důmyslně doplněný zcela zaměnitelnými výklenky a zákoutími. "Páni, vážně se pohybují," zajásala Mae polohlasně nad obrazy a pokoušela si, naprosto marně, podle nich zapamatovat cestu. Nerla vypadala sklesleji. Jestli si lépe uvědomovala, jak křehká je jejich situace, nebo jenom nebyla ochotná předstírat, že je všechno v pořádku, těžko říct.

Za chvíli dorazili do ředitelny. Skutečně tam od vchodu za chrličem vedly jezdící schody. Byly kamenné a nedalo se poznat, kam se v podlaze ztrácejí. Že pracovna sama vypadala přesně tak, jak měla - velký stůl, hromady serepetiček všeho druhu a všechno zařízení ve velmi britském stylu - už nemohlo překvapit nikoho.

"Posaďte se." Mávnutím hůlky přibylo pár křesel. "Čaj?"

"To by bylo skvělé," odpověděla Mae bezelstně za všechny naráz a první se ochotně chopila šálku. "Přesně tohle jsem potřebovala, díky."

Snape pohlédl na konvičku posetou drobnými barevnými kvítky s upřímnou nechutí a Nerla jenom zavrtěla hlavou. Vyčarovaný čaj nevypadal příliš důvěryhodně.

„Budeme vycházet z toho, že přicházíte z paralelního světa. Dovedete si vysvětlit, proč byl do kouzla, které vás přeneslo sem, zahrnutý i Severus Snape?“ otočil se Brumbál k oběma dívkám. Pohlédly na sebe a shodně pokrčily rameny.

„Nejvíc jsme psaly o něm,“ řekla Nerla. „Už jsme zvažovaly, jestli nás to ve skutečnosti nepřeneslo ne někam, ale k někomu... nevím.“

„V té chvíli jsem psala kouzlo, které se ho bezprostředně týkalo,“ dodala Mae. „Ale ani to moc smysl nedává. Takových scén už jsem psala spoustu. Nejen já.“

"Kde přesně jsi v té době byl ty, Severusi?" Ředitel uměl vlídnost přímo hmatatelně vyzařovat a ať měl jakékoli důvody proto, že je zahrnul do tohoto hovoru, ani jedna neměla v úmyslu si stěžovat.

Snape okamžik mlčel. Pak se něco v jeho tváři změnilo a Nerlu i Mae shodně napadlo, že se rozhodl mluvit a později na nich dvou praktikovat malé obliviate. To přeci Snapeové dělali pořád. "Pán Zla se rozhodl, že jsem zrádce. Poslední, co si pamatuji, je zelené světlo avady. Nemohl mě minout. To ale bylo před čtyřmi dny."

Mae se otřásla. "Kam jste to dostal?" zeptala se nicméně. "Promiňte, není to samoúčelná otázka," dodala, když ji Snape probodl pohledem.

Mimoděk pozdvihl dlaň k hrudi. Pod tíhou tří tázavých pohledů s krajní neochotou rozepnul vestu a košili. V oblasti srdce měl velkou, nehezky a čerstvě vyhlížející jizvu. Podle pohledu, jaký jí věnoval, ji sám viděl poprvé.

"Měl by sis ji nechat ošetřit, Severusi," řekl Brumbál tiše.

"To by bylo zbytečné," odmítl. "Je způsobená černou magií. Nezmizí."

„Nemohlo to být jiné kouzlo? Mohl jsi být ty čtyři dny v bezvědomí.“

„Slyšel jsem, jak ho vyslovuje. Viděl jsem záblesk. Mířil na mě, díval se mi do očí.“ Snape se trochu ušklíbl, dopnul košili a usadil se zpět do křesla. „Usmíval se.“

Mae se mimoděk zachvěla. Ten tón - sebepohrdání a přezíravost - a někde pod tím živoucí duše. Takhle naživo to bylo mnohem míň dojemné, ale o to děsivější.

"Asi nebudete souhlasit s tím, že by se těm dvěma mohla stát malá nehoda," řekl Snape, ležérně si přehodil nohu přes nohu a Mae až dodatečně došlo, že myslí ji a Nerlu, "ale mohli bychom je zavřít do věže. Třikrát denně čerstvá strava a neomezený přísun hodnotné literatury. Co bychom za to někteří dali!"

„Proč?“ řekla Nerla a nechala si do ruky strčit vlastní šálek s čajem.

Snape na ní upřel pohled. "To je snad zřejmé. Nemůžeme vás jen tak vypustit a spoléhat se na vaši diskrétnost, když ani nevíte, co se děje a co vlastně víte."

„Severus tím chce říci, že je možné, že část vašich informací je pravdivá, něco bude pravdivé jen zčásti a řada z toho mýlka – přesto můžete svou neznalostí způsobit velkou škodu.“

„Tak nás informujte,“ řekla Mae.

Snape to neuznal za hodna komentáře a ředitel se jenom pousmál.

"Rád bych vás požádal, abyste dočasně zůstaly na škole, než vymyslíme co s vámi. Je to momentálně nejbezpečnější místo pro vás i pro nás. Ne snad přímo do té Severusovy věže, ale..."

"Ale my přece můžeme..." Mae se v křesle narovnala a pod dojmem toho náhlého nápadu zmateně zamávala podšálkem. Lžičku tak katapultovala přes půl místnosti, ale zřejmě si toho vůbec nevšimla.

"Začínám chápat... moment. Dejte mi pár vteřin, abych si srovnala myšlenky." Odložila zbytek nešťastného nádobí, vyskočila z křesla a v zamyšlení několikrát prošla místnost. Mimoděk si přejela rukama kolem boků. "Takhle štíhlý pas jsem měla naposledy před deseti lety," zamumlala. "Jaké mám oči?" bafla na Nerlu a přiblížila k ní tvář tak blízko, že Nerla leknutím málem překotila křeslo.

"Modré," pípla v odpověď. "Hodně modré. Víc než dřív. O dost víc, po pravdě."

"Alespoň to," oddechla si Mae. "Fialkové bych nesnesla. Víte," otočila se k oběma mužům, "co jsem v Bradavicích, měním se, jak jste si možná všimli. Vyrostly mi vlasy, po pravdě, začíná to být poněkud nepohodlné... zdá se mi to, nebo vážně jiskří? Fantastické. Vyrostly mi, ehm... celkově přitažlivější postava, výraznější oči, vylepšená tvář. Měním se v Mary Sue."

Nerla vyprskla zbytek čaje a něco neartikulovaného, a chvíli lapala po dechu.

"Máš jiné vysvětlení?" rozpřáhla Mae ruce a zatočila se. "Div už se nezačínám vznášet. Mary Sue," otočila se ke konsternovaným mužům, "je fiktivní ženská postava ztělesňující veškeré pubertální sny dívky, která ji stvořila. Je krásná, neobvyklá, většinou má bílé vlasy, nebo alespoň jinak úchvatné, dokonalá postava, jiskřivý smích, vyznání lásky od poloviny mužského elementu. Většinou má nějaké speciální schopnosti a učí Obranu proti černé magii."

"Nenavrhujete doufám, že byste převzala Obranu místo profesora Lupina?" zeptal se Brumbál pobaveně.

"Ani v nejmenším. Po pravdě doufám, že se ono zmiňované klišé nenaplní ani v ostatních bodech programu. Ale... promiňte, je profesor Lupin vlkodlak?"

Brumbál si nepatrně povzdechl. "Byl bych vděčen, kdybyste tuto spekulaci nikde nezmiňovaly. Učí zde už pět let s nadměrně uspokojivými výsledky."

"Pět let...? Aha, to... to později. Totiž, přivedlo mě to celé na nápad, že vy potřebujete, abychom tu zůstaly, my tu holt jsme, na studentky jsme staré, tedy alespoň já, a Nerla beztak nemůže začít s pokročilejšími studenty, i kdybychom magii ovládaly... ale můžeme učit. Ne obranu. Jiné věci. Mohli bychom spojit příjemné s užitečným. Tady," popošla Mae k nástěnce, která vypadala spíše jako vyšívaný gobelín a měla daleko do korkové ohavnosti s napíchanými špendlíky, "máte vypsané předměty a kdo je vyučuje. Podle všeho je tu všechno, a nic navíc, co i my známe z našich knih. Musím říci, že mi tu velice chybí základy zeměpisu, etiky, filosofie, literatury... mohly bychom vytvořit předmět, nebo spíše zájmový kroužek, zvaný obecně Humanitní studia a připravovat pro studenty témata, se kterými by měli být obeznámeni v rámci všeobecného vzdělání. Asi bych vynechala pravopis, vlastně nevím, jakou řečí teď spolu mluvíme, ve skutečnosti bychom si neměli rozumět, takže jak by asi psali...?"

Snape si založil ruce na prsou, ale místo aby vypadal naštvaně, vyhlížel spíše samolibě.

"Tak to řekni, Severusi," povzdychl si Brumbál.

"Všimněte si, pane řediteli, že problém, kterým vás obtěžujeme už léta, přijde zcela patrný i někomu, kdo pobyl v Bradavicích zhruba hodinu."

"Ty jsi se zbláznila," zašeptala Nerla k Mae zuřivě. "To nezvládneme!"

"Chceš být učitelka, ne? Praxe se hodí."

"Chm. Zkusíme něco." Ředitel vytáhl ze šuplíku u stolu hůlku. "Je zvyklá na studenty," řekl, "slabá, ale snese každého. Že máte magické jádro víme, jinak byste Bradavice vůbec neviděly – jsou velice dobře chráněné. Zkuste, jestli v sobě máte skutečnou magii."

Nerla ke své smůle stála blíž. Uchopila hůlku jako něco, co by jí v ruce mohlo explodovat. "Co mám dělat?"

"Jenom mávněte."

Mávla. Hůlka poslušně zasršela barevnými jiskrami. Nerla sebou trochu škubla. "Tak to má být?"

"Výborně!" div nezatleskal Brumbál. "Nádhera. Až si zítra půjde Severus pro novou hůlku, může vás vzít sebou."

Zmíněný Severus vypadal tak nenadšeně, jak jen bylo možno.

"Teď vy," podal Brumbál hůlku i Mae.

"Jenom mávnout," zamumlala, ale moc se k tomu neměla. Pro jistotu se otočila od všeho živého a neživého a mávla jí směrem ke dveřím. Ozvala se ohlušující rána a zpětný náraz ji odhodil dozadu. Dopadla na měkké, relativně, protože Snape byl dosti kostnatý.

"Promiňte," hlesla a nesmyslně dodala: "Váš plášť zůstal na ošetřovně."

"Povedu to v patrnosti," suše odvětil Snape a v romantické spršce třísek ze dveří, pomalu se snášejících k zemi, ji jediným trhnutím postavil na nohy.

"Vždyť to říkám. Mary Sue." Neznělo to moc radostně.

Brumbál ale vypadal spokojeně. "To se stává, slečno, z toho si nedělejte těžkou hlavu. Tady Severus vás naučí základy, jen co budete v ruce držet vlastní hůlku..."

"Proč já?" zvolal Snape.

"Ale já nechci!" vykřikla v té chvíli i Nerla.

"Nemám ani svrček," doplnila trio Mae ryze praktickou poznámkou.

Brumbál to vzal postupně a pomohl si rázně ukazováčkem. "Ty proto, že víš kdo jsou a co jsou. Můžete spolu mluvit a nehrozí, že něco omylem prozradí. Vy dostanete zálohu na plat za váš, ehm, zájmový kroužek. Na pár hábitů a hůlku to stačí, byt a stravu dostanete v Bradavicích. A vy - co nechcete? Vlastní hůlku? Umět minimálně základy je žádoucí, aby studenti nepropadali nějakým nezdravým nápadům."

"Ale já nechci učit. Ani tu nechci být. Je to celé na hlavu. Chci domů," vyrážela ze sebe Nerla odhodlaně. Nechápavé ticho od všech tří ji přimělo zvednout oči. "Copak to nechápete? Nepatřím sem. Doma mám povinnosti, čekají mě tam věci, které... chci. Tohle mi nedává smysl. Ani sem nepatřím tak hrozně moc, aby se ze mě stávalo něco, co nejsem."

"Já to schválně nedělám," bránila se Mae. "Ono samo."

"To je jedno. Musím psát bakalářku. Jedeme na Altaj. Mám kluka, se kterým chci být. Tady nikoho neznám a všechno je jinak, než si to pamatuju..."

"Slečno Nerlo," řekl Brumbál laskavě, "když si to budete přát, uděláme vše proto, abychom vás dostali domů. Zatím však nemám ani přibližnou představu, jak to udělat. Jednejte proto zatím tak, jak je třeba. Slibuji, že se vašemu případu budu přednostně věnovat."

"Děkuji," zírala do podlahy.

"A vy, slečno Mae? Mimochodem, měla byste si vybrat nějaké příjmení."

"Promyslím to, děkuji. Já mám pocit, že jsem tu za nějakým účelem, jinak by se mi přeci nedělo tohle," prohrábla si vlasy. "Možná je chyba držet se scénáře - myslím s tím učením a tak - ale připadá mi... že to všechno k sobě patří. Chtěla bych se určitě minimálně porozhlédnout, abych zjistila... proč jsem tu." Nespokojeně potřásla hlavou nad svou klopýtavou řečí a dodala. "Nepospíchám zpět."

Nerla se nadechla, aby pronesla něco o rodinných závazcích, ale Mae ji zarazila.

"Tohle je příliš podivuhodné, než abych u toho dokázala nebýt, když můžu." Pokrčila rameny. "Ať už to zní jakkoli."

„Tak domluveno,“ tleskl Brumbál. „Je už skutečně pozdě, zbytek domluvíme zítra. Severusi, ty běž na ošetřovnu - ne, dnes vynecháme obvyklé dohady. S tou jizvou Poppy zkusí něco provést a vstal jsi dnes z mrtvých, tak jí dej šanci tě prohlédnout. Vy dvě se ubytujete – Ginny!“

Objevil se skřítek, který vypadal přesně tak, jak vypadat měl, ubrousek místo oblečení, plandavé uši. Včetně toho radostně úpěnlivého pohledu v očích. Mae vyprskla v překvapeném zasmání. Skřítka Ginny měla na hlavě čupřinu zrzavých vlasů.

„Pokoje pro dvě osoby, máme tu něco vhodného?“

„V západní věži, pane,“ zapištěla skřítka. „Dvě ložnice, překrásná koupelna, výhled na jezero. Velmi vkusně zařízené, pane.“

„Výborně. Doprovoď tam dámy a buď jim k dispozici.“

„Děkuji, pane, bude mi ctí!“

Skřítka se obrátila k Nerle a Mae a vyčkávavě se na ně zahleděla.

„Veliké díky za tak vstřícné přijetí a... vůbec všechno,“ řekla Mae. „Snad vám nebudeme jenom přidělávat starosti.“

„Pokud vaše zjevení souvisí se Severusovým návratem,“ pravil ředitel laskavě, „jsou tím dostatečně splaceny všechny starosti, které by s vámi mohly být.“

Že z toho Snape nemá ani trochu radost bylo jasné i ve chvíli, kdy jim stál za zády. Nerla i Mae se na něj střežily třeba jen letmo pohlédnout.

Pak už se ale konečně rozešli. Skřítka je zavedla do pokojů, které byly přesně tak vkusně zařízené, jak slibovala, včetně krbu ve společném obýváku, ve kterém již plápolal čerstvě zapálený oheň a rychle zaháněl noční chlad. Jako by se domluvily, svorně se u něj zastavily a natáhly ruce k teplu.

"Asi bych měla jít spát dřív, než přejde nadšení a dostaví se panika," prohodila Mae po chvíli ticha zadumaně.

"Docela drsný vykládat Brumbálovi - o smrti a o Voldemortovi," řekla Nerla.

"Trochu uspěchané to bylo," uznala Mae. "Strašně jsem je chtěla zaujmout. Připadá mi lepší být v Bradavicích, než někde v ubytovně zdejší Armády spásy. Stejně je tu hromada věcí jinak."

"Třeba my," povzdechla si Nerla a promnula si prochladlé prsty.

"Já ti snad začnu věřit, že se ti tu nelíbí!"

"Myslela jsem to vážně - nepatříme sem. Já určitě ne. Není to skutečnost, nemůže být. Horečka, drogy, unikající plyn, cokoli je pravděpodobnější! Snad i v následky hypnózy bych věřila spíš."

"Jeví se dostatečně reálně, aby stála za prozkoumání," trvala Mae na svém.

"To ti stačí? Dostatečně živý sen? Jestli se v něčem příběhy o zázračných uzdraveních shodují, tak v tom, že musíš chtít. Nejspíš někde ležím na JIPce, protože na mě spadl strop. Hodlám se probrat dřív, než mě odpojí od přístrojů."

"Ty teda máš představy... myslíš, že by se ti zdálo, jak se zjevuju rovnou z vany bez šatů?"

"Nejspíš to byla fakt silná rána."

"Nevěřím, že je to sen. A už vůbec ne nemoc. Na to je to příliš komplexní - jasně, můžeš namítnout, že i sen se zdá logický ve chvíli, kdy se zdá, ale, hlavně - není to úplně jedno? Jestli je to sen, proč si ho neužít. Jestli není, copak je možné propásnout takovou příležitost?"

Nerla jen rozhodila rukama v jakémsi pocitu bezmoci. "Asi jsem na takovou debatu moc utahaná." Nadechla se, jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec jen potřásla hlavou a tiše zmizela za dveřmi ložnice.

"Stejně si myslím, že až se jí to rozleží, bude nadšenější," oznámila Mae krbu. "Je jenom trochu zaskočená." Ale krb neodpověděl a samotné jí v tom temném pokoji nebylo moc příjemně. S přesvědčením, že do rána bude zírat do stropu, zapadla do postele - a usnula skoro okamžitě. To ty procházky po čerstvém vzduchu.

- Pokračování -