Svět podle Mae - 2.

Kapitola, ze které víc otázek vyvstane, než na kolik odpoví.

Příchod do Bradavic

Dál šli v tichosti. Mae začala zaostávat a protože ji ani nenapadlo zavolat dopředu, ať na ni počkají, vcelku očekávatelně se ztratila. Začít křičet v lese plném divé zvěře se nezdálo jako dobrý nápad, tak prostě pokračovala dál ve směru, kterým kráčeli doposud. Les, ve kterém byla sama, byl však úplně jiný než les, ve kterém se na někoho spoléhala. Potemněl a přibylo podivných zvuků. Něco jí prolétalo těsně nad hlavou a zlomyslně se hihňalo. Vytí zaznělo blíž a odpovědělo mu další. I stromy jako by zlovolněji nastavovaly větve a kamení pod nohama se natáčelo těmi ostřejšími hranami. Mae neměla sklony k panice, ostatně „les sama v noci“, to jí nebylo neznámé, ale zdejší divočina neměla s ochočenými stromy a nějakou tou vyplašenou liškou nic společného. Brzy se přistihla, že se plíží vpřed přikrčená a s křečovitě staženou tváří. Sem se nechodilo relaxovat do ticha, leda se nechat ohlušit kakofonií výhružných skřeků a cvakáním zubů. Čistě pro vlastní lepší pocit se narovnala, připomněla si, na že vlkodlaky nevěří, a pokusila se zrychlit... to kamení bylo skutečně ostré.

Když konečně vyšla z lesa ven a kus před sebou spatřila siluetu Bradavického hradu, ve světle úplňku působivě vykreslenou proti světlejšímu nebi, zatoužila po jediném - sednout si do trávy, zaplakat úlevou, a už nikdy se nezvednout. Byla to příjemná představa a vydržela se jí zaobírat horem dolem do nejmenších detailů desítky a desítky kroků. Naštěstí byly vyšlapané pěšiny v trávě na chůzi o moc příjemnější, než lesní trní a hloží, ovšem cesta vedla mírně do kopce; Mae sama by svůj pohyb vpřed nazvala leda nedůstojným plahočením. Dost času na to, aby se uklidnila, pokud to vůbec bylo možné - ale zaobírat se vlastní sebelítostí také nejde donekonečna - a její mysl se beztak stále ochotněji upínala na tu neuvěřitelnou fantazii zhmotnělou do kamene: obrovkou, členitou, úžasnou. Z kamenů starých zdí jako by i na dálku sálalo nastřádané teplo slunečných dní, přes svou mohutnost nějak dokázaly působit přátelsky a vstřícně; Mae si uvědomila, že už teď cítí nejasnou úlevu a příslib lepších věcí, které určitě přijdou.

Snad jenom proto se dokázala přes temné nádvoří dostat až k bráně - hladké dlaždice byly neskutečně tvrdé a tak se alespoň snažila kulhat symetricky na obě nohy stejně. Malé dveře, které byly její součástí, se zdály být logickým vstupem dovnitř.

Těsně před cílem - tedy jedním z cílů, dílčím, ale náramně důležitým - přišly i pochybnosti. Vlastní jistota, že jde o skutečné Bradavice, byla náhle nepříjemná. Proč vlastně, díky chlápkovi, co vypadá jako Snape a emocím vyždímaným noční procházkou po safari? Cokoli jiného bylo mnohem pravděpodobnější, její mozek se ale odmítal zabývat pravděpodobností a křičel: Bradavice, Bradavice! Jenže copak by se dostala tak blízko, když je úplně cizí? Copak by ona, jako mudla, vůbec hrad spatřila? Neměla by ji ochranná kouzla proměnit v něco slizkého, sotva se dotkne kliky?

Nakonec ale vstoupila, jak jinak. Dveře se otevřely jako kterékoli jiné dobře promazané obyčejné dveře. Vstupní sál, z mnoha ilustrací fanynek uspokojivě povědomý, byl slabě osvětlený několika pochodněmi a zcela prázdný a tichý.

V té chvíli se Mae dokonale vybavil pocit, jaký zažívala kdysi dávno na táboře, když se ztratila vedoucímu na stezce odvahy, vrátila se sama do tábora a ten našla zcela vylidněný, protože ji všichni hledali po lese. Určitě nemohla být rychlejší než Snape s Nerlou. Takže ji nespíš hledají, nebo se jim něco stalo, nebo se jim něco stalo zatímco ji hledali, a to nebyla myšlenka, kterou by se chtěla příliš zaobírat.

Místem, kde doufala někoho najít i takhle pozdě v noci, byla ošetřovna. Tušila o ní, že je blízko vchodu a také zhruba kde je, což bylo víc, než o kterémkoli jiném konkrétním místě na hradě. Snad ještě do Velké síně by dokázala dojít, ale jinak už po letmém pohledu na spletitá schodiště usoudila, že jestli se jednou někam vydá a špatně zabočí, bude tu bloudit do skonání věků.

Vystoupala po krátkých schodech a zrovna když se rozhodovala, na které z několikera dveří zaklepat, ozvalo se jí těsně za zády vítězné: "Ha!"

Po krátkém boji s infarktem se otočila k nadšeně se šklebícímu Filchovi.

"Student se toulá v noci po hradě. A ještě jste mi tu našlapala bahno!" Školník sejmul kryt z lampy, kterou držel v ruce, a zdvihl ji vzhůru, aby si na hříšníka posvítil.

"Dobrý večer," řekla Mae. "Omlouvám se, kdyby jenom bahno. Kde je prosím ošetřovna?"

"Vy přeci nejste studentka," zamračil se Filch a Mae po krátké úvaze, jestli může ve svých krásných třiceti předstírat, že je jí ještě krásnějších sedmnáct, přiznala bez odporu: "Ne, nejsem. Prokážete mi velkou službu, když mi ukážete ošetřovnu, protože tam bych vážně měla začít, už v zájmu vaší podlahy. A v ideálním případě rovnou zavoláte ředitele - jestli máte tu možnost."

Filch se tváří v tvář bezprecedentní situaci jen nerad podřídil danému sledu věcí. Dovedl Mae k jedněm z vyřezávaných dveří, po jejím takřka neslyšném zaťukání sám důkladně zabušil pěstí, a pochmurně tam vedle ní stál a zíral, dokud madam Pomfreyová nevyhlédla ven. Byla trochu mladší, než Mae čekala, usmívala se, měla vzorně vyšponovaný župan, a ani na posledním vzorně učesaném vlásku nebylo znát, že ji právě vytáhli z postele.

"Dobrý večer," řekla a shlédla na Mae překvapeným pohledem. "Copak se stalo, děvenko? Pojďte dovnitř."

"Dobrý večer..." Mae opatrně, leč nekompromisně zavřela dveře Filchovi před nosem. "Moc se omlouvám," maně ji napadlo, že se dnes naomlouvá ještě hodně, "že vás přepadám takhle v noci, ale potřebovala bych... já vlastně nevím, jestli spolu můžeme fungovat, když jsem mudla, ale potřebovala bych, tedy, mám trochu pořezaná chodidla. A musím co nejdřív mluvit s panem ředitelem." Měla neurčitý dojem, že by si měla připadat jako blázen, když se tak ochotně přizpůsobuje kulisám kolem sebe, ale bylo tak nějak – patřičné. Intenzita hmatatelné skutečnosti kolem byla příliš intenzivní, než aby se dala přehlušit skeptickým hláskem někde v hlavě. A pak - co vlastně zatím viděla? Nic, co by nemohla být pouhá hra, pokud pominula způsob, jakým se dostala do lesa. Ať už to bylo skutečné nebo ne, nebyl důvod se tak nechovat.

"Kdybyste byla mudla, nedostala byste se do hradu," usmívala se paní Pomfreyová a oči jí zvědavě svítily. "Tak se mi zdá, že za tím bude zajímavá historka! Možná jste moták a dosud jste to netušila, není to úplně neběžná věc, i když to nevysvětluje, jak jste prošla přes ochrany. Sedněte si tady."

"Jestli už by to nebylo moc, pak taky něco na sebe. Mám jen ten plášť, a ještě půjčený."

"Ten plášť je Severusův," pohlédla na něj léčitelka a tváří jí přelétl stín. "On žije...?"

"On je snad mrtvý?" vyděsila se Mae. Trochu zaskočeně na sebe zíraly. Ten vhodný okamžik si vybral ředitel Brumbál, aby vstoupil na scénu. Jeho župan měl do střídmosti a elegance daleko, zato překypoval barevnými plameňáky.

"Pan Filch vykládal cosi o invazi," řekl vesele a se zájmem se zahleděl na Mae. "Jak se zdá, možná maličko přeháněl. Přesto bych si rád poslechl, co tu děláte?"

Mae jenom zamrkala. Brumbál vypadal jako Brumbál. Možná ještě o kousek Brumbálovitěji. Při pohledu na něj zatoužila vyzpovídat se ze všech čísel kreditních karet a se stejnou důvěrou strčit hlavu do lví tlamy. "Ráda odpovím na cokoli i třikrát dokola, ale někde tam venku, dost možná ještě v Zapovězeném lese, pobíhají Severus Snape bez hůlky a moje kamarádka Nerla."

"Severus žije?" přeptal se ředitel ohromeně. "To by byla báječná novina. Zůstaňte zatím tady." Kvapně odešel a Mae si konečně dovolila chvíli mírně zaskučet nad tím, jak ta mast, kterou jí zatím madam Pomfreyová pilně nanášela na rozbité nohy, hrozně pálí.

"A tohle vypijte."

Mae se snad poprvé pozastavila mírně nad tím, proč se lektvary pijí z naprosto nepraktických flakónků, a bohužel včas nepřestala přemýšlet nad tím, z čeho se vaří. Z odporné chuti dryáku, ať už to bylo cokoli, se jí prudce zvedl žaludek a léčivý zákrok málem skončil menší neestetickou nehodou.

"Prosím vás, řekněte mi, že to byly jenom bylinky," zachraptěla a pokoušela se zapomenout na slizký a neurčitě hemživý dozvuk lektvaru.

"Byly to jenom bylinky," pousmála se madam Pomfreyová zcela nevěrohodně. "Chvíli vydržte, než to všechno zabere. Za půl hodinky budete běhat zase jako srnka."

"Konečně dobrý důvod věřit na magii!"

"Zatím vám tam najdu něco na sebe. Jaké máte číslo?"

Mae pokrčila rameny. "40 je i u vás?"

"To by bylo tak na Hagrida... nevadí, nějak to odhadnu. Vy jste metamorfág?"

Mae chvíli vzpomínala, co všechno by to mohlo být, ale význam slova zněl docela jasně. "Ne, určitě ne."

"Zvláštní. Jenom za tu chvíli, co jste tady, vám znatelně povyrostly vlasy."

Mae prohrábla pár pramenů na spáncích a podržela si je před očima. Léčitelka měla pravdu, před tím je měla sotva po lopatky, teď už dosahovaly skoro k pasu. I ve světle loučí bylo patrné, že z tmavě hnědé přešly do výrazně černé.

"Nemůže to být po tom lektvaru?" zauvažovala nahlas.

"Těžko," zavolala léčitelka zpoza dveří. "Potřebujete i prádlo?"

"Ano, prosím. A jestli přivede pan ředitel i Nerlu, bude potřebovat přinejmenším nějaký hábit. Je o chlup menší a pár čísel štíhlejší než já."

"To vyřešíme potom. Tady to máte, můžete se obléct. Poslyšte, vy se ale vážně měníte! Přinesu vám zrcadlo."

Mae se s úlevou oblékla do čistého a padnoucího oblečení a učinila marný pokus oprášit a složit Snapeův těžce zkoušený plášť. Zatím léčitelka donesla příruční zrcadlo.

Mae se do něj zahleděla a chvíli mlčela. "Pořád to vypadá jako já," řekla nakonec. "Ale čím dál víc to vypadá jako já, jak bych vypadala, kdybych byla fakt kočka. To je tady normální?"

"Ne, to není. Uvidíme, co na to pan ředitel."

Mae zkusila pár opatrných kroků. Tohle první skutečné setkání s opravdovou magií, hmatatelné a doslova na vlastní kůži – která se skvěle zacelila a zůstávala jen trochu citlivější - bylo strašně divné. Nějaká snaživá část jejího já měla dojem, že by se měla vzpírat a nepřijmout to všechno tak snadno, ale ve skutečnosti byl zcela srozuměna s tím, co se děje a vzala jako fakt, bez valného zájmu kazit si dojmy realitou; a beztak teď měla jiné starosti. Vzdala další tichý hold magii, hlasité poděkování paní Pomfreyové, a pokusila se zjistit, kam vedou okna. Bohužel na úplně špatnou stranu, takže když se otevřely dveře a vešel Brumbál, mohla jen napjatě čekat, jestli za ním vejde i někdo další.

Vešel. Snape, Nerla, vhopkala i Lilalila aka Lila, která se ale rozhlédla, zaprskala, a jako blesk zmizela pod nejbližší postelí; a někde vzadu se ozývalo Filchovo stěžování. Mae měla dojem, že jí spadl kámen ze srdce a hlasitě zarachotil na podlaze, i když se všichni tvářili - až na Brumbála - lehce vražedně.

Snape se nadechl a zřejmě chtěl něco říct, ale při pohledu na Mae mu došla slova. Nerla jen zamrkala. "To už jsi tu stihla i plastickou operaci? Hledali jste tě, víš."

"Nestačila jsem vám, omlouvám se."

"Takže, děvčata, Severusi," zamnul si Brumbál rukama, zatímco léčitelka usazovala Nerlu na lůžko. Ostatní kolem stáli jako tři černé nepovedené sudičky. Nerla si připadala zřetelně nepohodlně. „Kde jste se tu vzali?“

„Našel jsem je v lese,“ řekl Snape. „Objevili jsme se na stejném místě během pár minut. Tyhle jsem vzal sebou a zbytek přenosové magie zrušil kruhovým uzavřením.“

"Vskutku podivuhodný vývoj situace. Severusi, měli jsme za to, že jsi mrtev, když jsi se nevrátil. Jsem rád, chlapče, že tě tu vidím živého a zdravého."

"Kolikátého je?"

Brumbál se přestal tvářit tak spokojeně. „Je dvacátého třetího září... čtyři dny.“

Snape jen střelil očima po obou dívčích vetřelcích a mlčel.

"Prve jste říkal, že si pamatujete na svou smrt," pokusila se Nerla nenechat se odříznout od informací. Snape se zamračil a dívka provinile sklonila hlavu.

"To ale nesedí," řekla Mae a kolegiálně se usadila vedle Nerly. "Jaksi, chronologicky. Odpusťte, pane," zdvihla hlavu k Brumbálovi, "ale podle toho, co víme my, jste zemřel dříve než tady pan profesor. Proklel vás Voldemort?"

"Říkejte Vy-víte-kdo," odsekl Snape. "Kdo vás poslal?"

"Nikdo. Přicházíme ze světa, kde magie neexistuje," řekla Mae.

"Možná neexistuje," zamumlala Nerla.

"Asi. Ale spíš ne, promiň. Ale známe vás z knih – údajně fiktivních příběhů.“ Když na ni oba muži dál nehnutě hleděli, pokračovala. „Vás jako ředitele školy. Vás," uklonila se nepatrně Snapeovi, "jako profesora lektvarů, pověstně, ehm, mrzutého," Poppy se uchechtla a vysloužila si jeden káravý a jeden zlostný pohled, "nicméně statečného muže, který špehoval u Voldemorta."

"Vy-víte-koho."

"Promiňte, pokusím si zvyknout. My dvě jsme si také hrály s tímto světem a vpisovaly do něj další smyšlené příběhy s postavami té knihy. Vymýšlely jsme rádoby kouzla a jedno, až dvě... tři," vzpomněla si na Lilu, která skoro určitě nebyla dřív kočka, "najednou začala účinkovat."

"Musíte pocházet z nějakého paralelního světa," prohodil Brumbál zaujatě.

„Spíš se přepily matoucím lektvarem,“ řekl Snape nevlídně.

"Nebo sis je vymyslel," uvažoval ředitel vesele.

"Tak to těžko," zaznělo v odpověď suše. "I kdyby bylo možné stvořit živého člověka, silně pochybuji, že by má fantazie stvořila právě tohle."

"Žije tu někde Harry Potter?" zeptala se Nerla, protože to byla věc, která tomu celému mohla dát nějaký rámec a tvar, a taky aby odvedla řeč.

Snape mírně pokrčil rameny. "Druhý ročník, Nebelvír. Průměrný student, ničím zajímavý. Chronicky neschopný rozeznat buližník od pýru středopolního."

"Takže to není sirotek s jizvou na čele a věštbou určený porazit Vy-víte-koho?"

Rychlá výměna pohledů mezi Brumbálem a Snapem.

"Jak zněla ta věštba?" zeptal se Brumbál. Dívky na sebe pohlédly a Mae trochu pokrčila rameny.

Nerla spustila: "Nebudu to ani zdaleka citovat přesně, ale bylo to ve smyslu, že někomu, kdo se mu už postavil..."

"Třikrát," vložila se Mae přičinlivě.

 "...se na přelomu července a srpna narodí ten, kdo ho, tedy Pána zla, porazí. Pán zla ho označí jako sobě rovného, on ale bude mít moc, jakou Pán zla nemá."

"Tím je myšlena schopnost milovat," přidala opět Mae svou trošku do mlýna.

"Nechceš to říkat místo mě?"

"Ne ne, jen povídej."

"Proto jeden musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu - to bylo nejspíš přesně. Vtip byl v tom, že Vy-víte-kdo tu věštbu znal, pokusil se proto zabít Harryho Pottera, zabil ale jenom jeho rodiče a jemu způsobil jizvu na čele, čímž ho vlastně vyvolil – Harryho zachránilo, že ho matka odmítla vydat a zemřela pro něj. Harry se potom staví různě Voldemortovi do cesty a na konci ho samozřejmě slavně zabije. Svou roli sehrají viteály, vy jako špeh... je to komplikované."

Oba muži na sebe znovu pohlédli.

Ředitel se zatahal za vousy tak silně, až bylo s podivem, že mu nezůstaly v ruce.

"Pojďte se mnou, milé dámy," pobídl je. "Ty také, Severusi."

Celý ten menší průvod vyrazil do temných chodeb a úplně se zapomněli rozloučit s madam Pomfreyovou, která si to však nevzala nijak osobně, a se seznamem otázek pro nejbližší vhodnou příležitost, kdy bude mít ředitele jenom pro sebe, si šla lehnout.

- Pokračování -