Svět podle Mae - 1.

Kdo má rád Severuse Snapea, ruku nahoru! :-)
Našla jsem pár kapitol dávno rozepsané povídky a myslím, že bych ji ráda dokončila. Jako vždy to měla být krátká jednorázovka a jako vždy se to vymklo - to už je taková tradice. Přemýšlím, co o ní říci, ale nenapadá mě nic, co by nebylo silně odrazující. Prostě budu doufat, že mám čtenářky odvážné a statečné. Tak jen faktickou poznámku: nebude to slash. Jen trochu praštěná story o jistém skutečném světě. Tedy nééé skutečném, však my-víme-své! :-)

Prolog

Procházela se v dokonale uklizeném bytě a marně pátrala po stopě nepořádku. Z kuchyně voněla večeře - polévka, hlavní jídlo, dezert a zákusek na večer k televizi. Kytky zalité. Zrcadla se leskla a na sušáku zůstalo jenom to nejmokřejší prádlo, které skutečně nebylo možné pečlivě přežehlovat. Okna byla tak čistá, že v nich zdánlivě scházela skla. S nadějí nahlédla do šuplíku s ponožkami, ale jejich vyrovnané šiky se vzpíraly představě jakéhokoli vylepšování. Vrátila se k pracovnímu stolu. Perfektně srovnané tužky, všechny ořezané na stejnou délku, vyrovnané knihy... čaj, mohla by si udělat čaj! Žaludek se při té představě nebezpečně zahoupal. Existuje jen určité množství tekutin, které je tělo za den schopno přijmout, a ta hranice byla dávno překročena.

Odhodlaně usedla ke stolu a zapnula počítač. ICQ! Nikdo. Žádný nový blog. Email. Nikdo na skypu. Pohrála si s hláškou na twitter, ale ani to nedokázalo zabít víc než minutu a půl. Chvíli zírala do obrazovky. Tak tedy dobrá. Došlo na nejhorší, jednou to přijít muselo.

Začne psát tu zatracenou bakalářku.

Ano, zrovna teď. Prostě ji napíše, nebo alespoň začne, osnovu, třeba, rozvrhnout si to celé, začít úvodem... prsty rozechvěle vibrovaly těsně nad klávesnicí. Stačí začít, samozřejmě, pak už to půjde samo, jak bude jednou rozjetá, pokračování bude hračka. Takže to máme - strana jedna! Co je na straně jedna? Téma práce, jméno autora a dobře by se vyjímal obrázek.

Spokojeně strávila čtvrt hodiny výběrem fontu na titulní stranu a zrovna se pustila do vyhledávání obrázků, když na rss vyskočil nový komentář. Myš naučeně zajela k odkazu. Ahá, ten ujetý projekt na jednom z fanfiction webů zvaný 'Magie existuje'. Fanynky měly za úkol psát různá kouzla tak dlouho, až padnou na ta skutečná. Složitě znějící teorie, kterou každý zapomněl okamžitě po té, co si ji přečetl, říkala něco o funkční rezonanci hlásek, na které reagoval pasivní magický mimoprostor... nebo něco takového... prostě bylo důležité vymyslet co nejvíc magicky znějících formulí, protože se tak zvyšovala pravděpodobnost, že se omylem padne na tu pravou. Stránky měly stabilně nejvyšší návštěvnost během zkouškových období, pololetních písemek a Vánoc. Nerla neměla v úmyslu kazit tradici.

Ušklíbla se nad uboze znějícím posledním příspěvkem a okamžitě usoudila, že sloupec by měl končit něčím kvalitnějším. ´Transportní kouzlo´! zasnila se nad svou neutěšenou situací. ´Co by mě přeneslo někam hodně daleko...´

Je jasné, že po takovém úvodu a vykreslené míře utrpení musela přijít ta pravá chvíle, aby se kouzlo skutečně vydařilo. Těžko bychom se tu rozepisovali o zoufalci, který se krátce po té, co dopsal poslední slovo, vrhnul... snad ještě kdyby se vrhnul z okna, na stránečku duševních pochodů by to vystačilo, ale on by se patrně vrhnul na úvod bakalářské práce; a co si budeme namlouvat, teď a tady je mnohem zajímavější někdo, koho to pravé zoufalství teprve čeká. Protože Nerla se po té, co dopsala poslední slovo komplikovaného a sofistikovaného zaklínadla, na které byla skutečně hrdá, stačila ještě opřít v křesle s rukama za hlavou a toužebně zahledět na řadu knížek Harryho Pottera. Poslední dobou ji psaní fanfiction uchvátilo a na rozdíl od bakalářky jí šly takové povídky skutečně od ruky. A nemusely být na normostranách.

Nečekaná setkání v Zapovězeném lese

Prásk!

Nerla dosud nikdy nespadla tak nepřipravená z tak velké výšky. Křoví zapraštělo a místo aby jeho šlahouny a listí milosrdně tlumily pád, drobné větvičky škrábaly a větší rovnou bodaly. Jenom bolestivě vyjekla. Po prudkém srázu se nekontrolovaně kutálela dolů a trvalo hezkou chvíli, než se jí povedlo svůj pohyb alespoň minimálně ovládat. Když se konečně dokázala dřevnatých šlahounů zachytit a zastavit se, skoro to nestálo za to. Stěna končila travnatým dnem, několik kroků širokým a poměrně rovným. Takhle nějak si představovala jámu po pořádném granátu.

Pro někoho, kdo ještě před chvílí umíral touhou po úniku z vlastního křesla, bylo kolem příliš mnoho nových vjemů naráz. Přesto se během pár chvil poskládaly do toho základního.

Bylo šero; stmívalo se, ale slunce tam někde nahoře ještě nezapadlo za obzor. Vzduch byl docela teplý, naštěstí, protože na sobě měla přesně to, co doma, tedy elasťáky po kolena, vytahané tričko a místo bačkor teplé ponožky. Dokonalý sexy obleček pro nenadálá dobrodružství. Místo jí naprosto nic nepřipomínalo, což z momentální perspektivy ale nebylo nic překvapivého. Ruce, nohy i tvář pálily ze spousty tenkých drobných šrámů. Skoro násilím se pokoušela zklidnit panikou zrychlený dech, ze kterého už se jí začínala točit hlava, když tu se ozvalo již známé prásknutí, dutá rána, křoví zapraštělo... a stejně jako před chvílí se něčí tělo kutálelo po svahu dolů. Dlužno dodat, že nově příchozí se orientoval poněkud obratněji a na zem dopadl v docela slušném postoji. Ostře na Nerlu pohlédl a jeho nevlídná tvář se ještě více zachmuřila, když si uvědomil, co má dívka na sobě.

Ta jenom zachraptěla: "Snape!" a zjistila, poprvé v životě, že nohy mohou skutečně zeslábnout a podlomit se ryzím překvapením. I když z něj nespouštěla oči, sedla si z výšky do trávy a jenom zírala.

"Ještě si dokážu vybavit, jak se jmenuji, děkuji," odvětil chladně. (Ano, také poprvé v životě zjistila, co znamená skutečně chladný hlas. Po zádech jí přejel mráz.)

"Vy jste..." pozorně se jí zahleděl do tváře. "Nedomnívám se, že jsme již měli tu čest."

"Nerla," vypravila ze sebe pracně. "Ne, ještě jsme se... ale já vám znám."

Ušklíbl se. Jeho tvář byla v Denním Věštci tolikrát, že podobná prohlášení nemohla působit nijak překvapivě. Ruce mu zběžně prolétly zákoutí hábitu a podle blesků v očích nenašly, co hledal.

"Zůstala vám hůlka?"

Zavrtěla hlavou a než si stačila zformulovat odpověď, pokračoval.

"Víte, co je tohle za místo?"

"Ne," vydechla. "Taky jsem se tu zrovna objevila."

Nespokojeně trhl rameny, otočil se k ní zády a přelétl pohledem svah nad nimi. Byl prudký, ale rozhodně ne nepřekonatelný. Křoví pokrývalo stěny jenom částečně, takže se dala najít i obstojná cesta nahoru. Snape začal šplhat.

"Počkejte!" vyjekla Nerla, vyhrabala se na nohy a vzápětí se nerozhodně zarazila. Má šplhat hned za ním, aby ji srazil, sotva sklouzne pár kroků dolů? Nebo někde vedle? Tímhle tempem mu stejně nestačí.

"Co chcete?" otočil se k ní s viditelnou netrpělivostí.

"Nenechávejte mě tady," řekla rozechvěle. Nebylo to zrovna to nejlepší, co by se dalo vymyslet, ale představa, že by tu zůstala sama, byla děsivější než jeho přítomnost.

"Nemáme spolu nic společného," odmítl příkře.

"Ale já vás znám, vy byste přeci..." zakoktala se, když na ni upřel pohled.

"Tak vy mě znáte?" zapředl nebezpečně. "A co si myslíte, že o mně víte?"

"Četla jsem o vás. Hodně! Mnohokrát... vím, že..." zarazila se. Po té strašlivé spoustě fanfikce si už nebyla ani přibližně jistá, co je ´skutečný´ Snape a co si přimyslely fanynky. Kdyby měl být podle Rowlingové, tak je nejspíš nahraná. Co je ale tohle za verzi? Nějaká zprůměrovaná osobnost ze všech, které kdy byly napsány? Tak to je určitě gay a nosí sexy černé prádlo. Nerla ze sebe vydala něco podezřele podobného hysterickému uchechtnutí. Rozhodně nemůže být příjemný. Nikdy není příjemný, ne v první polovině. Ale všichni Snapeové mají něco společného.

Hleděl na ni. "Co si myslíte, že víte?" ptal se jeho pohled a bylo v něm ryzí znechucení. Uvědomovala si náhle, o kolik je vyšší a silnější než ona. Mohl s ní provést cokoli a měla asi tolik šancí, co jehně před tygrem. Pocítila skutečný strach, ale paralýza fyzická naštěstí nešla ruku v ruce s paralýzou duševní.

"V jenom se všichni shodují," vypravila ze sebe. "Je na vás spolehnutí. Ne... neubližujete slabším. Chráníte je." Sotva to vyslovila, okamžitě jí v hlavě naskákal seznam povídek, kde Snape fungoval jako ten nejkrutější sadista bez slitování, ale rázně je zahnala do kouta. To jsou výjimky! Jasně, že jsou! Nikdo je nemyslí vážně!

"Předpokládám, že se mám cítit dojat, pojmout k vám ochranitelské pudy a roztáhnout svá ochranná křídla," řekl sarkasticky. V té chvíli si, bez ohledu na souvislosti, uvědomila, že zdaleka není tak klidný, jak předstírá. Nerla nebyla zvlášť dobrý čtenář lidských tváří. Teď ale její zostřené smysly vnímaly s nezvyklou bedlivostí každý záchvěv jeho obličeje. Byl něčím silně zaskočený, možná dokonce otřesený. Všechno co říkal, jak se hýbal, bylo jen na povrchu, naučené.

"Myslela jsem, že jste mrtvý," slyšela samu sebe a hleděla přitom přímo do jeho tváře. Nepatrné zachvění, které jím proběhlo, napovídalo, že se trefila.

"Vzpomínám si," řekl zvolna, napůl proti své vůli. Vzápětí se ale opět plně ovládl. "Chodit zvládnete sama?" dodal kysele a opět se vydal po svahu nahoru. Tentokrát o něco pomaleji a ona se okamžitě rozhodla, že to znamená pozvání. Šplhala za ním, tohle bylo aspoň něco, co znala; o to ostřeji si uvědomovala, jak podivná se mu musí zdát svým oblečením a barevnými vlasy. První nával adrenalinu opadal a začala se chvět. Místo aby dál prostě mluvila, začala uvažovat nad každým slovem, formulací věty, a beznadějně se ztratila v úvahách nad tím, co by bylo či nebylo dobré říct.

Nemusela však uvažovat zbytečně dlouho.

Prásk!

Další kakofonie zvuků byla důvěrně známá: pád, vyděšené bolestné vyjeknutí, povědomý hlas!, tupé žuchnutí při dopadu na dno. A takřka vzápětí chrastění, jak ten někdo vylézal svahem vzhůru. Monologu, který to provázel, nebylo rozumět. Naštěstí. Snape i Nerla jen čekali, jako zkamenělí, kdo se objeví.

"Mae?" vyrazila ze sebe Nerla nevěřícně. Mae se jen bolestně zašklebila. Nebyla tak poškrábaná, zřejmě nedopadla do křoví, o to lépe však bylo vidět, kde se potkala s kamením. Neměla na sobě vůbec nic.

"Ne... SNAPE?" řekla překvapeně a hned dodala suše: "Půjčil byste mi prosím plášť?"

Snape, který od ní konečně odtrhl oči, jen něco zavrčel a zatímco demonstrativně zíral jinam a Mae se zjevně nemohla rozhodnout, jestli se bude snažit nějak zakrývat, nebo se zkusí tvářit, že být nahá je zcela normální, nakonec jenom prohodila: "Nosit si notebook do vany je hrozný zlozvyk. Číst si tam nové komentáře. A tak." Pohlédla na Nerlu. "Gratuluji. To tvoje přenosové kouzlo zjevně účinkuje." V hlase až příliš mnoho veselí, než aby mohlo být opravdové. "Ví se, kde jsme?" Poslední slova byla poněkud ztlumená pláštěm, který jí hodil Snape na hlavu.

Nerla jen zavrtěla hlavou a když si uvědomila, že to ostatní momentálně neregistrují, dodala: "Ne, nevíme. Objevili jsme se chvíli před tebou."

Mae se pokusila nějak použitelně zabalit do pláště, když tu Snape, kterému beztak zbývala spousta vrstev oblečení, k ní náhle přistoupil, poklekl a začal pečlivě překládat překážející záhyby. Mae, zaskočená tím nečekaným gestem, se ve zmatku pokusila ustoupit o krok dozadu. Nebyl to dobrý nápad, vzhledem k tomu, že stála přímo na okraji srázu. Snape ji v poslední chvíli zachytil kolem pasu, čímž se vzájemná blízkost stala vskutku nevhodnou, a něco zašeptal. Nerla nevěřícně přihlížela tomu, jak ten přísný obličej zmírnil a zjemnil; uvědomila si, že by si snad měla připadat dotčeně nebo zkusit závidět, ale romantické kouzlo knižního Snapea tu bylo silně narušené příliš reálným okolím, jeho nijak vábnou tváří a viditelně vyšším věkem. Tohle nebyl Snape, vysněný hrdina. Tohle byl nějaký cizí muž, nebezpečný a neznámý. Mae mu něco stejně tiše zašeptala v odpověď a lehce se dotkla jeho tváře špičkami prstů. Přitáhl ji zpět do bezpečí a chtěl zjevně ještě něco říct, ale ovládl se; na nepatrný okamžik pevně zavřel oči. Pak ji náhle pustil, dokončil co začal - úpravu pláště tak, aby ho kolem sebe nemusela neustále držet - ustoupil a otočil se k ní zády. Nerla, ze svého dokonalého místa diváka mohla vidět, jak se do jeho tváře vrací nepřístupný výraz. Ten muž se viditelně snažil dostát svému sebeovládání. Na Mae prolétla celá škála emocí, z nichž nejsilnější byl nevěřícný úžas, šok, obavy a úleva; ale i ona pak s jistou námahou nasadila obvyklý výraz nezdolného optimisty, který věří, že ho nezakousne nic, čemu stačí dostatečně vesele říct ´ahoj´.

Trapnou chvilku pročíslo další Prásk! a hlasité nelidské vřísknutí. Z jámy skoro vzápětí vylétla nezvykle velká kočka, mourovaná s výrazně černou kresbou a špičatýma ušima. Na okraji se přikrčila, mrskala ocasem a s tlumeným vrčením se rozhlížela nevěřícně po přítomných.

"Ahoj," prohlásila Mae vesele. "Já jsem Mae," kočka strnula, s očima jako talíře, "můžu se ti podívat na obojek?" Když kočka viditelně neprotestovala, Mae se neuspěchaně natáhla k lesklé jmenovce na obojku. "Lilalila," konstatovala. "Zdá se, že nejen tvoje kouzlo fungovalo," pohlédla na Nerlu, "Lila zřejmě zrovna psala nějaké zvěromágské."

"Mňau!"

"... já... no, ehm..." pohlédla rychle na Snapea, "ale problém je v tom..."

Prásk! Prásk! Prásk!

"...že ty zatracené stránky mají docela velkou čtenost."

"Alespoň už vím, kde jsme," řekl Snape. "V Zapovězeném lese. Toto je místo, které k sobě stahuje nezacílená přenašedla. Zřejmě někdo považoval za dobrý vtip vykopat v místě přistání jámu. Pokud to není past."

"Sen a nebo halucinace?" pronesla Nerla.

"Jak si jen vzájemně dokázat, zda jsme si halucinací?" zašklebila se Mae vesele. Nerla ji občas za ten demonstrativní optimismus skoro nesnášela. "Dost to bolí, alespoň mě, a tobě pořád ještě teče krev. Stejně nám nezbude nic jiného, než se chovat, že je to skutečné."

Prásk!

Někde z dálky se ozvalo vlčí zavytí. Pokud měli štěstí, tak vlčí. Všichni současně zvedli hlavu k nebi.

"To už asi JE úplněk, co," pátrala Mae marně po nějakém uždíbnutém kousku Měsíce.

„Rozhodně,“ potvrdila Nerla nerada.

"Musíme vyrazit," řekl Snape ostře, "k hradu je to kus cesty."

Alespoň že nás tu nechce nechat, pomyslela si Nerla. Mae ale zavrtěla hlavou.

Prásk!

"Musíme počkat, dokud nebudeme všichni. Nebo spíš všechny... ty stránky mají stabilní návštěvnost kolik - " hlas se jí zachvěl, "pár desítek lidí?"

"Stejně to nevysvětluje zrovna jeho," ukázala Nerla ke Snapeovi. "Ehm, pane."

"Jak se to vezme," uvažovala nahlas Mae. "Jsou to stránky zaměřené na Snapea. Možná to není přenos zaměřený někam, ale za někým. A koho jiného by většina čtenářek chtěla potkat?"

Zavytí se ozvalo blíž a Lila ustrašeně mňoukla. Z jámy se ozývalo dívčí brebentění, pláč a pokřikování.

"Takovou smečku nezvládneme" řekla Mae. "Raději bych z toho udělala komornější příběh."

"Hmm," udělala Nerla, protože si nebyla jistá, jestli do toho příběhu sama patří, vzhledem k tomu, jak Snape koukal na Mae; zároveň si ale nebyla příliš jistá, jestli do něj vůbec chce patřit, ani tím, jestli tu skutečně je, i když pálící škrábance k tomuto tématu hovořily velice jasně.

"Něco zkusím. Ustupte," přikročil Snape k jámě a vztáhl nad ní ruce. Pronesl dlouhou řadu slov, ze kterých Mae zachytila pouze povědomé: "Finite incantatem!"

Do náhlého ticha kdesi nahoře zakřičel pták a Lila tiše mňoukla.

"Takže jste přeci jenom moje halucinace," řekla Mae trochu překvapeně. "To bych do sebe neřekla, že jsem tak ujetá, abych se v nových světech objevovala bez oblečení."

"Nepřipadám si jako halucinace," odsekla Nerla a pozorovala Snapea, jak usedá na místě, kde stál, s viditelnými známkami vyčerpání. "Proč jste ne... nezrušil i nás?" zeptala se váhavě.

"Protože chci odpovědi," odvětil prostě. "Nestěžujte si příliš - bez hůlky je magie nevyzpytatelná. Přesto věřím, že se každá z nich vrátila tam, odkud přišla."

Nerla trochu pobledla. Neměla odvahu se ptát, čím si zasloužily zvláštní zacházení, zvlášť po té scéně na kraji srázu.

"Neměla bych se tvářit překvapeně, že mi konečně přeskočilo," řekla Mae, zjevně chtěla ještě něco dodat, ale ztichla. Usedla na okraj jámy stejně jako Snape, dost blízko něj, ale ne úplně blízko. Nerla si po malém zaváhání sedla po Snapeově druhém boku. Lila k ní přišla o otřela se jí o nohy s neurčitým mňouknutím.

"Asi bychom měli počkat, jestli se ještě někdo objeví."

"Lupin, třeba. V tom houfu dole byl určitě někdo, kdo si přál vidět zrovna jeho."

"To by zrovna dnes nebyl dobrý nápad." Další zavytí, bližší, než před chvílí.

Pár okamžiků bylo ticho, pak se Nerla trochu předklonila, aby viděla přes Snapea na Mae a zeptala se: "Co tys vlastně zkoušela psát za kouzlo?"

´Ticho buď,´ sdělila Mae bezhlesně a jen střelila rychlým pohledem na zachmuřeného muže. Nerla odpověděla stejně tichým ´óóó´ a scéna s pláštěm byla rázem pochopitelnější. Takže kouzlo lásky, přitažlivosti, něčeho takového? Stačily si vyměnit ještě několik pohledů, většinou na téma vyhrůžek nejstrašlivější smrtí, než Snape náhle vstal.

"Nebudeme dál čekat. Kouzlo se podařilo a cesta je uzavřená."

Bez ohlédnutí, ale poměrně lidským tempem, vyrazil do lesa.

Kočka zcela bez váhání vyrazila za ním, Nerla s Mae ale na sebe nerozhodně pohlédly.

"Cítím se za ně odpovědně,“ řekla Mae. „Stejně bychom jim ale neměly jak pomoct. Jsme na tom všichni stejně.“

Nerla přešlápla a pohlédla znovu dolů do jámy. "Nejsem náhodou ten odpovědný já?“

„Kromě dosti pochybného pocitu odpovědnosti mě ale nenapadá, proč tu zůstávat,“ pokračovala Mae. „Proti je již zmíněné ´stejně nemáme jak pomoct´. Jenže, jenže.“ Mračila se do jámy, až nakonec řekla: „Budu to brát jako součást tréninku v kategorii ´necítit odpovědnost za celý vesmír´ a věřit, že se vážně už nikdo neobjeví. Půjdeš?“

„Asi jo. Ne. Nevím.“

„Pojď. Bude to v pohodě. Vím to určitě, je to moje halucinace.“

"Už jsem ti říkala, že nejsem ničí halucinace!"

Šlapaly za ním lesem jak to jen šlo, vzalo-li se do úvahy, že jedna měla ponožky a druhá ani to. Snape se po nich neohlížel, snížil však ještě nepatrně tempo a podle toho, jak byla cesta křivolaká, se jim možná snažil hledat dobrou cestu.

"Poslyš," naklonila se Mae k Nerle. "Omlouvám se za to... za tamto." Pohlédla výmluvně na Snapeova záda.

"Jestli myslíš za to, co mám na mysli, tak to opravdu nemusíš," odpověděla stejně tiše Nerla. "Vždyť je... no víš co myslím. V knížce dobrý, ale ve skutečnosti?"  Obě se svorně ohlédly po tmavém stínu před nimi. "Vážně nechápu, že se ti líbí i takhle opravdový," oklepala se Nerla.

"To víš, vždycky jsem měla divný vkus," zasmála se Mae tiše. "A jsem starší než ty, tak je ten věkový rozdíl menší. A že je ošklivý je mi fuk. Mně o myšlénku se jedná!"

"Nemáš náhodou doma manžela?" zamračila se Nerla.

"Můžu já za to, co se mi zdá?" předvedla Mae něco, co mělo být patrně nevinný pohled, ale v houstnoucím šeru to šlo dost špatně poznat. "Ale hlavně si s ním přece nechci nic začínat. On určitě taky ne. Jen mi ho bylo líto, když ho to prve tak sebralo. Není na takové pocity zvyklý, řekla bych. Teď už se bude ovládat," povzdechla si v přehnaném smutku, "takže mám stejně urtum."

"Hmm."

„Úžasně voní, mimochodem.“

„To nechci slyšet.“

"Bereš to moc vážně," ujistila Mae Nerlu, té se ale nálada příliš nelepšila.

"To ty bys to měla brát víc vážně," odsekla. "Tohle není sen."

"Kdybych to měla brát vážně, tak začnu ječet," pravila Mae důstojně, než zase jednou spadla na zem. Bosé nohy se s nesnovou realitou spadaných větví vyrovnávaly dost těžko.

"Mňaaau!"

"Ou, promiň... Poslyš, vážně ti máme říkat Lilalila, nebo tě mezi námi děvčaty můžeme překřtít na Lilu?“

„Mňau.“

„To by mě zajímalo, jestli má ještě lidský rozum.“

Jestli se ta uvolněná větev mstila za nevhodné poznámky na kočku Lilu těžko říct, ale načasované to měla pěkně.

- Pokračování -