Na dosah ruky - 25.

Ta představa, jak jsou všichni čtyři na jednom místě a všichni se tváří jako by nic, dokonalý propletenec vztahů, kdy má každý na každém nějaké zájmy... to prostě nemá chybu! :-)
(Jak se těšíte na Thora dvojku? Já moc a vůbec. Doufala jsem, že tuhle povídku dopíšu dřív, než přijde do kin, ale už to moc reálně nevypadá. Nerada bych se nechala ovlivnit (před chvílí jsem dopsala kapitolu 31 a ještě jich hezkých pár bude). A předem varuji, milé dámy: kdo to uvidíte dřív než já, za spoilery vraždím! 8-))  (Obrázek: zdroj.)

"Fury mi řekl, co se stalo," řekla Pepper a položila mu příjemně chladnou dlaň na čelo, "tedy napovídal toho spousty, asi bych to trochu potřebovala uvést na pravou míru, protože to znělo dost neskutečně a trochu hystericky. Možná by potřeboval dovolenou."

"Zdá se... ještě si poležím," ušklíbl se Tony, "dost času."

"Neměl bys být v nemocnici?" prohlížela si ho starostlivě.

"Jsem," konstatoval. "Všechno tu pípá a vedou ze mě hadičky. Čaj je hnusný. Nemocnice."

Pousmála se a podala mu hrnek. Ano, čaj pořád nestál za nic. Štvalo ho, jak přerývavě mluví a doluje ze sebe každé slovo, že je slabý tak, že ji ani nemůže vzít za ruku. Ani čaj mu ale na odřené hrdlo nepomohl a i když ho její přítomnost lehce nakopla - místo krve mu teď proudil krví adrenalin - byla to jen dočasná a ošidná vzpruha.

"Tak alespoň doufám, že jsem ti chyběla," naklonila hlavu na stranu. Nebýt Thorovy návštěvy nedávno, ani by ho nenapadlo zkoumat, jestli svá slova myslí upřímně. Teď se na ni ale zahleděl pečlivěji. Pepper byla sebejistá herečka a skutečně ho měla ráda, to věděl. Přesto její tvář byla strnulejší než obvykle a oči maličko smutnější, než jak se usmívala ústa...

Pohlédl na Lokiho a ten mu pohled krátce vrátil. Zdálo se, že se s Thorem o něčem ohnivě dohadují, ale tak tiše, že neslyšel ani tón jejich debaty, jen viděl nezvykle důrazná gesta a vážné tváře.

"Hej, Tony, já jsem tady," řekla Pepper s povzdechem, ale sama se po nich ohlédla. Díky tomu, že je měl všechny naráz ve vhodném úhlu, dobře si všiml, že ona se dívá na Thora - a jakým způsobem se dívá. Ulevilo se mu. Bude o starost míň, když se to šikovně podá.

"Pepper," řekl tak něžně, jak se to jen tím jeho chrapotem dalo, a když se k němu znovu otočila, zeptal se jemně s vědoucím úsměvem: "A kdo chyběl tobě?"

Pobledla a sklopila oči, skousla spodní ret v dívčím, mile rozpačitém gestu. Tony k ní v té chvíli přímo přetékal náklonností a něhou. Připadal si skvěle, jako ten nejkladnější hrdina - vždyť ji je ochoten nechat jít, kam ji srdce táhne, bez scén a lkaní. Byl tak dokonalý, že mít teď před sebou zrcadlo, sám do sebe se zamiluje.

"To není tak, že by... chci říct..." V očích se jí zaleskly slzy. Rychle zamrkala a pokusila se usmát. Tony stiskl její ruku zesláblými prsty.

"Netřeba si nic vyčítat," řekl vlídně.

"Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl takhle," zašeptala. "Nebo vlastně jak jsi se to...?"

"Znám tenhle tvůj pohled," pokrčil jedním ramenem, které bylo toho ležérního gesta schopno, "a něco jsem si domyslel už dřív. Vážně, Pepper - všechno je v pořádku. Stále jsi má nejlepší přítelkyně, tedy pokud budeš chtít..."

Bez váhání, dychtivě přikývla. Bylo zajímavé pozorovat, jak se i ona, bezesporu jeden z nejchytřejších lidí co znal, dokázala úžasně plácat v osobních záležitostech. Že by výška inteligence bezprostředně souvisela s neschopností pracovat s vlastními emocemi? Tu teorii raději hned zavrhl, protože coby génia by ho to naprosto diskvalifikovalo z jakýchkoli vztahů. Ale určitě na tom něco bylo.

"Prostě se vrátíme o krok zpátky," řekl. "Společné zájmy. Dobří přátelé. Firma, jejíž jméno zná každý. Tvé skvělé nápady, které mi ulehčují život. Co říkáš?"

"Já nic nevím," hlesla tichounce, nakloněná k Tonymu, v mimoděčné potřebě soukromí. "Nepřipadá mi to vůči tobě fér."

"Ale no tak. Víš, že bych to neřekl, kdybych to nemyslel vážně."

"Takhle... pomohlo by to. Asi. Já nevím! Připadám si hrozně."

Stark ji potlapkal po ruce a náhle zachytil modrý pohled. "Jsi tak hodný!" vyslovil Loki bezhlasně a po stěnách pokoje šplouchlo pár hektolitrů sarkasmu. Trochu se ušklíbl v odpověď, ale rychle stočil pohled k Pepper. Nechtěl pokazit tu chvíli.

"Přišla jsem, abych se o tebe postarala," pokračovala a žmoulala jeho ruku, přikrývku a všechno, co jí přišlo pod prsty, "a místo toho řešíme nějaké moje... zmatky. Promiň."

"Pořád si musíme být s Lokim na dosah," zjednodušil pravdu, kterou v téhle chvíli sám neznal, "už by nás tu bylo moc. Postarej se o Stark Industry, bude toho teď na tebe víc než před tím."

Přikývla. "Nechci začít brečet," hlesla, "řekni něco starkovského."

"Nepořizuj si s ním děti," řekl polohlasem, "zakážeš jim televizi a sežehnou tě bleskem. To ti za to - "

"Hej!" vykřikla, až se po nich Thor otočil, celý nastražený. Honem špitala: "Ještě jsme si ani... nic! Vůbec nic!"

"Tak to tě ctí," přitáhl si její ruku k ústům a lehounce políbil špičky prstů. "Budu teď spát," dodal, protože zatím to šlo výborně a mohlo se to celé jedině pokazit. "Vrať se domů. Zkusím ti Thora vrátit co nejdřív, ať si to nějak vyjasníte..."

"Ach Tony," objala ho opatrně, což oba asgarďané ze svého kouta kvitovali rychlým zamračeným pohledem, aniž by se třeba jen na chvíli zastavili ve své debatě. Stark si byl jist, že nemohl dopadnout lépe. Pepper, poháněná špatným svědomím, bude o firmu pečovat s úsilím ne-li intenzivnějším, pak alespoň neztenčeným. A byl si zatraceně jist, že s trochou snahy by ji získal zpět. Kdyby třeba někdy do budoucna... Pepper je někdo, kdo tu bude vždycky. Nebyl to špatný pocit.

Vešel Bruce a připojil se k oběma bratrům. Stark si nemohl nevšimnout, že zatímco oni dva se na čemsi víceméně shodli, Bruce ohnivě nesouhlasí. Zajímavé. Měl neodbytné tušení, že se to týká jeho a chtěl být při tom.

"Nepotřebuješ něco?" ptala se ještě Pepper.

Jo, aby se za ní konečně zavřely dveře. "Jsi moc hodná," odpověděl trochu nesoustředěně, pak si přehrál poslední věty a dodal: "Nepotřebuju nic, zlato. Dávej na sebe pozor."

"Dobře, Tony. Pa," zdržovala ještě úpravami přikrývky, polibkem na čelo, nesmyslným přerovnáním hrnku a teploměru na stolku - až se za ní konečně zavřely dveře.

"Vy tři sudičky," řekl Stark, protože se rozhostilo nápadné ticho a všichni tři na něj zazírali, jako by mu na čele vyrostly rohy, "co se děje? Doktore, vypadáš, že se moje noha nemá dobře."

"Nemá se dobře," řekl Bruce krátce. "Nedaří se nám zastavit infekci a budeme muset znovu operovat. Nejspíš se pár kousků kosti vydalo na cesty, budou muset ven. Jiný důvod ke zhoršení nevidím."

Loki udělal krok dopředu. "Já s tou operací nesouhlasím."

Thor, jako by cítil potřebu k tomu také něco říct, se postavil vedle nich. "Udělám, co budu moci," vyjevil užitečně. Teď už opravdu vypadali jako tři sudičky. "Jsi můj přítel."

"Děkuji, Thore," řekl Stark, čímž vyřídil jednu třetinu a zaměřil se na zbylé dva, kteří zněli více k věci. "Jaká je tvoje alternativa, Loki?"

"Postarám se o tebe."

"Neumírá, aby se muselo přistupovat k tak krajním řešením," oponoval Bruce. "Poradíme si s tím."

"Mám lepší oči než vy," řekl Loki důrazně. "Sněť neustupuje, rozlézá se dál, koluje jeho krví. Nepoděkoval by vám, doktore Bannere, kdyby přišel o nohu."

S tím Stark rozhodně souhlasil. Neměl v plánu přicházet o nohu. Měl ke svým nohám poměrně vyhraněný vztah, dosti majetnický, a zamlouvala se mu jejich symetrie. Nepochybně by si byl schopen vyrobit jinou, ale v tomto konkrétním případě oceňoval více um matky přírody.

"Je prokletý," pokračoval Loki a v Bannerových očích se objevil despekt.

"Kletby indiánských šamanů?" založil ruce na hrudi. "O těch jsem slyšel mnoho pohádek. Pohádek!"

Loki se zatvářil netrpělivě. "Chybí mi Jarvis a jeho definice," obkroužil prsty ve vzduchu prostor, v jakém obvykle visela nějaká ta modrá obrazovka. "Spóry bakterií starých několik set let?" nadhodil. "Došli jsme jeskyněmi daleko a je docela dobře možné, že tam před námi noha člověka nevkročila - od doby, kdy bylo sídlo opuštěné. Tony Stark se navíc propadl do vrstev možná ještě starších. Prach, který se mu do rány dostal, mohl být infikovaný. Takové bakterie přežívají dlouho a mohou být rezistentní vůči vašim antibiotikům. Vlastně jsem si jist, že tomu tak je. Vidím to," řekl důrazně.

Bruce nepřesvědčeně potřásl hlavou.

"Říkáte, že dosud neumírá," nespouštěl Loki oči z doktora. "Jeho stav se ale rychle horší. Je člověk. Bude chvíli trvat přijít na vhodný postup. Raději bych měl k dispozici dny nebo alespoň hodiny, než desítky minut." Dojem mírně kazilo, že se nepokoušel tvářit znepokojeně. Vlastně byl stejně klidný jako vždycky - bylo to trochu rozčilující. Tony měl dojem, že by si trochu obav zasloužil.

Bruce zřejmě začal o jeho slovech uvažovat, obočí se mu nerozhodně stáhlo a zamnul si ruce způsobem, jaký Stark dobře znal. "Konečné slovo máš samozřejmě ty," otočil se k lůžku. "Ráno jsme nasadili silnější antibiotika. Dle mého už v nejnovějším rozboru krve budou snížené hodnoty... Tony?"

Poslouchat takové dohadování, to vážně nestálo za to. Hovor s Pepper ho vyčerpal a chtěl už jenom spát. Tíha na prsou a zamlžené myšlenky nepomáhaly ničemu. Že by se měl o něčem rozhodovat? Absurdní. "Udělejte testy," vypravil ze sebe. Schválně, když zavře jedno oko, ušetří tím padesát procent energie určené k otvírání očí, nebo ji spotřebuje snahou spočítat ten rozdíl? "Když horší... ať Loki dělá, co myslí... že dobré..." Zavřel obě.

"Vidíš, že ti věří," řekl Thor přezíravě.

"Ovšem," odvětil Loki, "stačí mu říct, že umírá."

"To vaše vidím, co si pod tím mám představit?" ptal se Bruce a jeho hlas zněl tak blízko, že nejspíš stál těsně u postele.

"Vy poznáte, jakou mají druzí lidé náladu," řekl Loki po vteřince přemýšlení. "Čím je znáte lépe, tím přesněji a skrývanější. Myslíte, že byste dokázal říct, podle jakých nuancí ji rozeznáváte? Tohle je stejné."

"Na základě toho mám zastavit léčbu?"

"Anthony Stark se rozhodl," vložil se Thor. "Abychom mohli přejít, musíme přistát na pevné zemi. Mám promluvit s Furym...?"

"Rozhodně, bratře. Další potyčka by nás zbytečně zdržela."

Tony získal dojem, že se schyluje k něčemu magickému, co rozhodně chce vidět. Povedlo se mu cuknout levým obočím a doufal, že to bylo dostatečně výmluvné.

"Stejně se mi to nezamlouvá," brblal Bruce, "ne že by to tu někoho zajímalo..."

Tonyho už nezajímalo nic. Měl pocit, že sní; tělo ho přestalo trápit bolestí a vypnulo skoro všechno, včetně nutnosti přemýšlet. Odsunutý mimo skutečný svět jen vzdáleně vnímal teplo Lokiho těla - možná to byla vzpomínka - a tlukot jeho srdce, rytmus kroků, střídání šera a světla, hlasy vzdálených lidí. Díky horečce se mnohé z toho promítalo do neurčitých snových halucinací. Některé hlasy křičely a hádaly se a jiné mluvily pokojně. Ale Loki tu byl stále a z nějakého důvodu ho nejspíš vážně nesl v náručí... Stark to všechno sledoval ze své dálky s pokojnou nezaujatostí a nadhledem. Všechno bylo v pořádku.

A pak přišla tma a světlo... světlo na konci tunelu.

- Pokračování -