Na dosah ruky - 26.

Nějak se mi to zvrtlo. Místo pěti (a ne víc jak deseti!) kapitol je tu 26. a konec v nedohlednu.
Místo hbitého blogískovatého psaní se tu mořím s detaily provázanými přes iks dalších kapitol (což si navíc stejně nikdo nezapamatuje, včetně mě :-)). A ještě jsem s tím nespokojená. Ale co už: další etapa povídky začíná. Vnímám ji jako výrazný zlom, asi bude po dočtení jasné proč; ocitáme se v pohádkové sci-fi, jen těch princů je tu trochu víc a princezna žádná. :-)
(Zdroje obrázků: první, druhý)

Všechno bylo bílé a zlaté a zelené. Chvíli měl pocit, že leží pod korunami stromů a dívá se na nebe, pak začaly očím docházet souvislosti a pochopil, že je to postel se zlatými sloupky a zelenými nebesy v podobě mihotavého listí splývajícího po stranách k zemi. Díval se na něj dlouho; slabě jím prosvítalo slunce a ten vánek cítil snad i na tvářích. Lístky měly zlaté okraje a možná vydávaly svým pohybem nějaký tichý zvuk, který snad přinášel klid...

Jak se mu vracelo vědomí, zmatenost vjemů byla čím dál rušivější. Pokusil se zdvihnout ruku, ale nedokázal odhadnout tvar prostoru a nebyl si jist, jestli ji vůbec zvednout může, či jestli jí skutečně pohnul. Věci kolem se neměnily, ale protože se je snažil vidět různými způsoby, nedokázal své dojmy popsat pokaždé zcela novým způsobem. Chvílemi si byl jistý, že ochutnává zvuky a slyší obrazy. Vnímal zrychlený tep svého srdce a trhavý dech, když se pokoušel vzpomenout, jak se dýchá. V nějakém zmateném duševním veletoči došel k názoru, že zemřel a Loki ho ze starého přátelství (trvajícího sice několikanásobně kratší dobu než nepřátelství, ale kdo by bazíroval na detailech) odnesl do Valhaly, posmrtného sídla mrtvých válečníků.

Pak měl dojem, že vyloudil nějaký zvuk - a před očima se mu objevilo něco nového.

"Starku... Tony Starku, Anthony... dívej se mi do očí. Dívej se do mých očí. Dívej se mi do očí, Tony." Konečně ta slova pronikla, kam měla. Dívat se do očí. Dobře. Dívat se znamená... náhle rozeznal v tom všem zmatku známou tvář. Bylo to, jako by se rozmazané skvrny na abstraktním obrázku konečně poskládaly do domečku s plaňkovým plotem, a také to znamenalo, že očař předloží pěkně mastný účet za nové brýle.

"Loki," vydechl. "Ty jsi taky mrtvý?"

"Nikdo tu není mrtvý. Nebojuj s tím," řekl Loki, nejspíš několikrát, až byl vnímán. "Tvé tělo se brzy přizpůsobí. Jen zůstaň v klidu."

Vlny reality okolo - bylo to horší než mořská nemoc. Znovu zalapal po dechu, když měl dojem, že svůj dech vidí, ale nedýchá. Loki se s povzdechem posadil vedle něj a vzal ho za ruce. "Spi, jestli můžeš," řekl, ale Tony měl pocit, že spal snad sto let, a bylo to to poslední, na co by teď měl pomyšlení. Nemohl si vzpomenout, jak se spí, ani co pro to udělat.

"Kde... co je to? Kde jsme?"

"Jsme v Asgardu," řekl Loki, takže bylo Starkovi jasné, že špatně rozumí. "Tony... Tony! Zůstaň se mnou. Poslouchej můj hlas. Tvé smysly jsou zahlcené přílišným množstvím vjemů. Nebojuj s tím, přejde to. Pomohu ti. Realita Asgardu je jiná než pozemská, silnější. Dej si chvíli. Věci moc nepomáhá, že... doktor Banner říkal, že toho máš v sobě tolik, že by to položilo půlku Harlemu. Ať už tím myslel cokoli. Tvé tělo potřebuje čas."

Měl pocit, že pochopil. "Dobře," vydechl. Zkusil být jen svědkem toho všeho, pouhý pozorovatel, odpoutat se... vrstvu po vrstvě, barvu po barvě, rozplétat klubko nití, dotýkat se jen zlehka. Ať skutečně, nebo jen autosugescí, zdálo se, že je to lepší. Nesoustředit se. První se srovnaly zvuky a jeho vlastní tělo. Oči dostaly zabrat nejvíc, ale i tak měl pocit, že všechna ta zlatá okolo se skládá do teplých odstínů dřeva a slunce. Všechno bylo intenzivnější, barevnější a působivé, každý vjem mířil přímo do srdce.

Uslyšel kroky a byly jako zvuky harfy.

"Nevěděl jsem, že jsi se vrátil, Loki."

"Dosud ne, Astafale..."

"Dobrá, pak o tobě pomlčím. Kde je ten člověk? Thor tvrdil, že jeho stav nesnese odkladu."

Tyhle oči byly jiné. Hnědé, starší, hloubavé, ne nepřátelské, ale ani přátelské. Tony měl rázem pocit, že je štěně v rukou veterináře, který se obvykle stará o plnokrevníky. Ten muž se zdál být obrovský, ale když mu položil ruku na čelo a druhou na hruď, byly lidské a hřály. "Vskutku," řekl nakonec. Tonyho ta slova probrala z dřímoty, do které ani nevěděl, že upadl. "Připravím, co je potřeba. Je to tvůj přítel, Loki?"

Nebyl tu jediný, kdo stál o odpověď.

"Bude tvá snaha větší či menší podle toho, co odpovím?"

V Astafalově hlase zněl úsměv. "Mohl bych ho přesunout do komnat léčitelů, pokud bys nebyl srozuměn s péčí o něj, můj milý, věčně podezřívavý Loki."

"Odpusť, Astafale... postarám se o něj."

Další probuzení a znovu další. Loki byl vždy poblíž, bdělý a s tichými slovy útěchy. Nejspíš musel být... musel? Jeho ruce - hřály i chladily... Stark se v tom stavu neustálé zmatenosti nacházel už asi tak tisíc let. Pak přišlo další ráno, a když otevřel oči, byl si vědom sebe i všeho okolo.

Tak tohle byla ohromná změna, konečně. Trochu se nadzvedl na loktech a s úžasem se rozhlédl kolem sebe. Jestli byl tenhle pokoj příkladem běžné estetiky Asgardu, bylo s podivem, že u něj doma byl Loki vůbec ochoten vydržet. Chvíli jenom vstřebával ladnost linií a souhru barevných odstínů, střídmost a přitom dokonalou propracovanost ozdobných detailů... bylo to jako procházet se snem. Stále měl chvílemi problém s perspektivou a skutečnými rozměry věcí, ale když se nad tím snažil moc nepřemýšlet, mozek se docela chytal.

Nějak si byl jistý, že je v Lokiho pokoji a snad o to byl zvědavější. Postel byla obrovská - vlastně ne, byla vcelku běžných rozměrů - správně, nepřemýšlet - a nebesa byla skutečně tvořená drobnými lístky prozářenými sluncem. Celá jedna stěna pokoje jako by byla oknem, otevřeným dokořán kamsi do prostoru. Co se dřív zdálo zlaté, to teď bylo většinou dřevitých odstínů. Všechno ve střídmých, teplých barvách - Tony si to tu okamžitě zamiloval.

Až po chvíli si všiml Lokiho, který stál v okně na samém okraji propasti a hleděl ven, ruce založené za zády. Když se Stark posadil a přikrývka mu sklouzla po těle, to nepatrné zašustění stačilo, aby se otočil a pohlédl na něj. Neusmíval se a v očích měl podivně vzdálený výraz. Přesto jeho hlas zněl vlídně.

"Vítej v Asgardu, Anthony," pravil obřadně. "Konečně již s bdělou myslí, jak vidím. Chvílemi budeš ještě propadat závrati, ale nepotrvá to dlouho."

Stark si odkašlal. Tenhle Loki byl někdo ne úplně známý. "Jak dlouho jsem tady... a proč?"

"Čtyři noci a pět dní putoval jsi říší snů. Mám za to, že již dokážeš vstát, ale nespěchej... povaha tvého zranění mě donutila k tomuto kroku. Můj přítel, léčitel Astafal, vzal si tě osobně na starost..."

"Vzpomínám si na něj!" skoro vykřikl Tony. "Byl... měl..."

Loki se slabě pousmál. "To, co nedokážeš pojmenovat, je jeho moc. U každého, kdo je dost starý a patřičného původu, ji uvidíš takto zřetelně. Vyléčil tvá zranění a ujistil mě, že jsme za ním nepřišli zbytečně. Tvé tělo umíralo, Anthony."

Stark si odkašlal. "Takže asi... díky?"

Přikývl. "Jistě budeš mít příležitost mu to říci sám."

Stark se posunul k okraji postele a spustil nohy na zem. Byl oblečený v něčem, co vypadalo jako variace na tuniku Lokiho běžného stylu a jednoduché kalhoty, a ačkoli byl bos, podlaha pod nohama nestudila. Pokusil se postavit a Loki přistoupil k němu a podal mu ruku, aby ho podepřel. Tony přijal spíš proto, aby si byli blíž a zjistil, jak si stojí, než že by ji potřeboval. Byl nesmírně zvědavý na všechno okolo - byť příliš unavený na skutečný ochromující úžas - ale zároveň znejistělý Lokiho odtažitostí. Byl to zde jeho jediný spojenec a pouto ze Zemí. Nerad by se dostal do pozice domácího zvířátka, které se omrzelo.

Popošli pár kroků k okraji okna. Stark zjistil, že skutečně vede do propasti a před sebou má neuvěřitelný, fantastický výhled na město, které rozhodně nepodléhalo běžným fyzikálním zákonům. Klenulo se nad ním hvězdnaté nebe, a vysoké štíhlé věže jako by zářily vlastním světlem; nebyl to Asgard, ale nebyla to ani Země. Zároveň ale stál na okraji zahrady prosvícené vlídným sluncem. Byl tam i obrovský měsíc a hejna ptáků... Trochu zavrávoral v náhlé závrati a Loki se pohnul, aby mu zakryl výhled.

"Příliš mnoho pro lidské oči," řekl. "Beztak to ještě není hotové. Pojď se najíst. Musíš znovu nabrat sílu."

Přešli ke stolu. Tentokrát už si stačil uvědomit, že zraněná noha je o něco slabší, ale s trochu soustředění dokázal jít bez kulhání. Letmo pohlédl na paži, kterou mu Loki zranil svými zuby. Kůže byla zcela hladká, bez nejmenší jizvičky. Ať už byl Astafal kdokoli, svojí práci rozuměl.

Křeslo bylo pohodlnější, než vypadalo, a když se Loki usadil vedle, nedalo se nevšimnout, že na jídlo hodil velmi zamračený pohled a vystačil si s tím, že obracel v ruce poloprázdný pohár.

"Nejsem jediný, kdo potřebuje nabrat síly," prohodil Tony.

"Thor tě veřejně prohlásil za svého přítele," řekl Loki pečlivě ovládaným hlasem. "Díky tomu a díky tvé roli v boji proti Chitauri ti byl Otec ochoten dát dost času na uzdravení. Nyní však musím oficiálně ohlásit svůj návrat."

"A nevíš, jak se k tomu postaví."

"Ne."

"Nic nenaznačil...?"

"Neviděli jsme se dosud." Trochu se pousmál. "Nejsem tu přeci." Odložil pohár a založil ruce na prsou. "Až dojde k audienci, buď připraven na to, že budeš mít potíže hledět do jeho tváře. Nečekej, že budeš moci vystoupit s vlastní řečí, a ani se o to nepokoušej. Vše, co se odehraje, je jen mezi mnou a jím. Budeš-li tázán, odpovídej bez vytáček, protože z tebe stejně dostane upřímnou pravdu, ale bude tak bolet míň."

"Loki, já tě nechci nechat..."

"Anthony Starku. Jsi jenom člověk. Ale znám tě a proto tě varuji. Nepleť se do věcí bohů, protože jejich přízeň je nestálá."

Dobře. Nicka. Mírně vděčná nicka, že na ni byly brány jisté ohledy. "Vážně není způsob, jakým bych ti mohl pomoci?"

Loki zdvihl hlavu a jeho pohled změkl. "Tohle je nad síly nás obou," řekl tiše.

Na to nedokázal nic říct. Hrdlo se mu stálo nejasnou bolestí.

Vysvobodilo je zaklepání na dveře - znělo jako píseň, protože všechno na Asgardu bylo symfonií obrazů, zvuků a barev - a když Loki tázavě zdvihl hlavu, zřejmě to bylo pozvání, protože dveře se otevřely a dovnitř vběhly dvě sotva odrostlé děti, chlapec a dívka.

"Slyšeli jsme, že jsi se vrátil, princi Loki - "

" - tak jsme tě přišli pozdravit - "

" - tedy vlastně nepřišli, protože jsi ještě nedorazil - "

" - my jenom kontrolujeme, zda jsou komnaty připravené pro tvůj návrat."

Oba zlehka přiběhli ke stolu a dokonale sehraně poklekli a sklonili hlavu. "Princi," řekli a Loki jim pokývl.

"Marcus a Sygin," řekl, "děti Astafalovy. Neměly jste sem chodit."

"Budeš nám zase ukazovat kouzla?"

"Až se vrátíš?"

Tony zjistil, že se usmívá. Zjištění, že Loki má na Asgardu alespoň nějaké přátelské zázemí, pro něj znamenalo úlevu větší, než by si byl předtím sám uvědomil. Navíc představa Lokiho, jak si hraje s dětmi, byla nesmírně zvláštní a málo uvěřitelná. I když by se klidně vsadil, že by to Loki objasnil nějakými zištnými důvody.

"Možná."

Dívka vstala a přistoupila k Tonymu. Měla hezký úsměv a oříškově hebké oči, oči jako on sám, ne jako zdejší modrooká většina; a také už začínala být docela příjemně po žensku tvarovaná. "Můj pane," řekla zdvořile, "otec vám vzkazuje, že pokud byste ještě potřeboval využít jeho umění, uděluje vám svolení využít hlasu."

"Děkuji ti," pravil Tony zdvořile, i když vůbec netušil, o co jde. Dívka však jenom přikývla, v úsměvu blýskla bílými zoubky, a než stačil ještě prohodit nějakou přátelskou frázi, byla ona i její bratr pryč.

"Milá děcka," řekl.

"Jsou starší než ty," podotkl Loki a Tony jen protočil panenky.

"Co to znamená, využít hlasu?"

"Když vyslovíš jeho jméno určitým způsobem, uslyší tě kdekoli na Asgardu."

"Umím to?"

"Volal bys ho v nouzi - skoro určitě by to fungovalo."

"To může být praktické." Odsunul talíř a zauvažoval, co vlastně jedl. Podle všeho měla chuť proti ostatním smyslům menší zpoždění.

"Rád bych se tě na něco zeptal, Loki."

"Poslouchám."

"Napil ses mojí krve." Bylo vážně divné něco takového říct nahlas.

"Ano."

"Ty účinky stále trvají?"

"Ano."

"Doufám, že ti chutnala."

Loki trochu přimhouřil oči. "Po pravdě..."

"Nešetři mě."

"Nijak zvlášť."

"Och, to mě skutečně mrzí." Tonymu začínalo být jasné, že s náznaky nepochodí.

"Vlastně byla ještě mnohem odpornější než bahenní drápatky z - "

"Dobrá, pochopil jsem. Co já?"

"Co ty?"

"Víš, neulehčuješ mi to."

"Nemůžeš se napít mojí krve, Anthony, protože by pro tebe byla jedovatá a možná smrtelná."

"To zní trochu dramaticky."

"Možná by to bylo pomalé umírání, ale přesto umírání."

"Dobře. Jen jsem to chtěl vědět."

"Chápu."

"A jsi si jist...?"

"Nejsem."

"Takže možná..."

"Jestli se dostanu do své pracovny, zkusím zjistit víc. Už jsem na to myslel."

"Dobře."

"Neopustím tě."

"Možná budeš muset."

"Rozdělit nás svou mocí může jenom Otec. Avšak ty jsi Thorův přítel. Nenechal by tě trpět."

"A tebe, Loki?"

"Jsi unavený. Běž si lehnout."

"Spal jsem celé věky. Nejsem."

"Jsi. Vidím to na tobě."

"Na tobě by ty kruhy pod očima viděl i slepý a taky se k tobě nechovám jako chůva. Spal jsi vůbec, co jsme tady?"

"Zabral jsi mi postel."

"Mohl jsem tušit, že si najdeš způsob, jakým to hodit na mě."

"Běž už. Musel jsem slíbit, že na tebe dohlédnu."

"Vejdeme se tam oba, ty tvrdohlavý mezku."

Tak se nakonec stalo, že navzdory všemu usnuli přitisknutí jeden ke druhému, propletení do sebe.

"Loki," zamumlal Tony v polospánku, "vážně jsme na Asgardu?"

"Ano."

"Paráda."

Byla to koneckonců útěcha pro oba; a oba ji potřebovali jako sůl, pro tuhle chvíli i pro ty, které teprve nastanou.

- Pokračování -