Místo hbitého blogískovatého psaní se tu mořím s detaily provázanými přes iks dalších kapitol (což si navíc stejně nikdo nezapamatuje, včetně mě :-)). A ještě jsem s tím nespokojená. Ale co už: další etapa povídky začíná. Vnímám ji jako výrazný zlom, asi bude po dočtení jasné proč; ocitáme se v pohádkové sci-fi, jen těch princů je tu trochu víc a princezna žádná. :-)
(Zdroje obrázků: první, druhý)
Všechno bylo bílé a zlaté a zelené. Chvíli měl pocit, že
leží pod korunami stromů a dívá se na nebe, pak začaly očím docházet
souvislosti a pochopil, že je to postel se zlatými sloupky a zelenými nebesy v
podobě mihotavého listí splývajícího po stranách k zemi. Díval se na něj
dlouho; slabě jím prosvítalo slunce a ten vánek cítil snad i na tvářích. Lístky
měly zlaté okraje a možná vydávaly svým pohybem nějaký tichý zvuk, který snad
přinášel klid...
Jak se mu vracelo vědomí, zmatenost vjemů byla čím dál rušivější.
Pokusil se zdvihnout ruku, ale nedokázal odhadnout tvar prostoru a nebyl si
jist, jestli ji vůbec zvednout může, či jestli jí skutečně pohnul. Věci kolem
se neměnily, ale protože se je snažil vidět různými způsoby, nedokázal své
dojmy popsat pokaždé zcela novým způsobem. Chvílemi si byl jistý, že ochutnává
zvuky a slyší obrazy. Vnímal zrychlený tep svého srdce a trhavý dech, když se
pokoušel vzpomenout, jak se dýchá. V nějakém zmateném duševním veletoči došel k
názoru, že zemřel a Loki ho ze starého přátelství (trvajícího sice
několikanásobně kratší dobu než nepřátelství, ale kdo by bazíroval na
detailech) odnesl do Valhaly, posmrtného sídla mrtvých válečníků.
Pak měl dojem, že vyloudil nějaký zvuk - a před očima se mu
objevilo něco nového.
"Starku... Tony Starku, Anthony... dívej se mi do očí.
Dívej se do mých očí. Dívej se mi do očí, Tony." Konečně ta slova
pronikla, kam měla. Dívat se do očí. Dobře. Dívat se znamená... náhle rozeznal
v tom všem zmatku známou tvář. Bylo to, jako by se rozmazané skvrny na
abstraktním obrázku konečně poskládaly do domečku s plaňkovým plotem, a také to znamenalo, že očař předloží pěkně mastný
účet za nové brýle.
"Loki," vydechl. "Ty jsi taky mrtvý?"
"Nikdo tu není mrtvý. Nebojuj s tím," řekl Loki,
nejspíš několikrát, až byl vnímán. "Tvé tělo se brzy přizpůsobí. Jen
zůstaň v klidu."
Vlny reality okolo - bylo to horší než mořská nemoc. Znovu
zalapal po dechu, když měl dojem, že svůj dech vidí, ale nedýchá. Loki se s
povzdechem posadil vedle něj a vzal ho za ruce. "Spi, jestli můžeš,"
řekl, ale Tony měl pocit, že spal snad sto let, a bylo to to poslední, na co by
teď měl pomyšlení. Nemohl si vzpomenout, jak se spí, ani co pro to udělat.
"Kde... co je to? Kde jsme?"
"Jsme v Asgardu," řekl Loki, takže bylo Starkovi
jasné, že špatně rozumí. "Tony... Tony! Zůstaň se mnou. Poslouchej můj
hlas. Tvé smysly jsou zahlcené přílišným množstvím vjemů. Nebojuj s tím, přejde
to. Pomohu ti. Realita Asgardu je jiná než pozemská, silnější. Dej si chvíli.
Věci moc nepomáhá, že... doktor Banner říkal, že toho máš v sobě tolik, že by
to položilo půlku Harlemu. Ať už tím myslel cokoli. Tvé tělo potřebuje
čas."
Měl pocit, že pochopil. "Dobře," vydechl. Zkusil
být jen svědkem toho všeho, pouhý pozorovatel, odpoutat se... vrstvu po vrstvě,
barvu po barvě, rozplétat klubko nití, dotýkat se jen zlehka. Ať skutečně, nebo
jen autosugescí, zdálo se, že je to lepší. Nesoustředit se. První se srovnaly
zvuky a jeho vlastní tělo. Oči dostaly zabrat nejvíc, ale i tak měl pocit, že
všechna ta zlatá okolo se skládá do teplých odstínů dřeva a slunce. Všechno
bylo intenzivnější, barevnější a působivé, každý vjem mířil přímo do srdce.
Uslyšel kroky a byly jako zvuky harfy.
"Nevěděl jsem, že jsi se vrátil, Loki."
"Dosud ne, Astafale..."
"Dobrá, pak o tobě pomlčím. Kde je ten člověk? Thor
tvrdil, že jeho stav nesnese odkladu."
Tyhle oči byly jiné. Hnědé, starší, hloubavé, ne
nepřátelské, ale ani přátelské. Tony měl rázem pocit, že je štěně v rukou
veterináře, který se obvykle stará o plnokrevníky. Ten muž se zdál být
obrovský, ale když mu položil ruku na čelo a druhou na hruď, byly lidské a
hřály. "Vskutku," řekl nakonec. Tonyho ta slova probrala z dřímoty,
do které ani nevěděl, že upadl. "Připravím, co je potřeba. Je to tvůj
přítel, Loki?"
Nebyl tu jediný, kdo stál o odpověď.
"Bude tvá snaha větší či menší podle toho, co odpovím?"
V Astafalově hlase zněl úsměv. "Mohl bych ho přesunout
do komnat léčitelů, pokud bys nebyl srozuměn s péčí o něj, můj milý, věčně
podezřívavý Loki."
"Odpusť, Astafale... postarám se o něj."
Další probuzení a znovu další. Loki byl vždy poblíž, bdělý a
s tichými slovy útěchy. Nejspíš musel být... musel? Jeho ruce - hřály i
chladily... Stark se v tom stavu neustálé zmatenosti nacházel už asi tak tisíc
let. Pak přišlo další ráno, a když otevřel oči, byl si vědom sebe i všeho
okolo.
Tak tohle byla ohromná změna, konečně. Trochu se nadzvedl na
loktech a s úžasem se rozhlédl kolem sebe. Jestli byl tenhle pokoj příkladem
běžné estetiky Asgardu, bylo s podivem, že u něj doma byl Loki vůbec ochoten
vydržet. Chvíli jenom vstřebával ladnost linií a souhru barevných odstínů,
střídmost a přitom dokonalou propracovanost ozdobných detailů... bylo to jako
procházet se snem. Stále měl chvílemi problém s perspektivou a skutečnými
rozměry věcí, ale když se nad tím snažil moc nepřemýšlet, mozek se docela
chytal.
Nějak si byl jistý, že je v Lokiho pokoji a snad o to byl
zvědavější. Postel byla obrovská - vlastně ne, byla vcelku běžných rozměrů -
správně, nepřemýšlet - a nebesa byla skutečně tvořená drobnými lístky
prozářenými sluncem. Celá jedna stěna pokoje jako by byla oknem, otevřeným
dokořán kamsi do prostoru. Co se dřív zdálo zlaté, to teď bylo většinou
dřevitých odstínů. Všechno ve střídmých, teplých barvách - Tony si to tu
okamžitě zamiloval.
Až po chvíli si všiml Lokiho, který stál v okně na samém
okraji propasti a hleděl ven, ruce založené za zády. Když se Stark posadil a
přikrývka mu sklouzla po těle, to nepatrné zašustění stačilo, aby se otočil a
pohlédl na něj. Neusmíval se a v očích měl podivně vzdálený výraz. Přesto jeho
hlas zněl vlídně.
"Vítej v Asgardu, Anthony," pravil obřadně.
"Konečně již s bdělou myslí, jak vidím. Chvílemi budeš ještě propadat
závrati, ale nepotrvá to dlouho."
Stark si odkašlal. Tenhle Loki byl někdo ne úplně známý.
"Jak dlouho jsem tady... a proč?"
"Čtyři noci a pět dní putoval jsi říší snů. Mám za to,
že již dokážeš vstát, ale nespěchej... povaha tvého zranění mě donutila k
tomuto kroku. Můj přítel, léčitel Astafal, vzal si tě osobně na
starost..."
"Vzpomínám si na něj!" skoro vykřikl Tony.
"Byl... měl..."
Loki se slabě pousmál. "To, co nedokážeš pojmenovat, je
jeho moc. U každého, kdo je dost starý a patřičného původu, ji uvidíš takto
zřetelně. Vyléčil tvá zranění a ujistil mě, že jsme za ním nepřišli zbytečně.
Tvé tělo umíralo, Anthony."
Stark si odkašlal. "Takže asi... díky?"
Přikývl. "Jistě budeš mít příležitost mu to říci
sám."
Stark se posunul k okraji postele a spustil nohy na zem. Byl
oblečený v něčem, co vypadalo jako variace na tuniku Lokiho běžného stylu a
jednoduché kalhoty, a ačkoli byl bos, podlaha pod nohama nestudila. Pokusil se
postavit a Loki přistoupil k němu a podal mu ruku, aby ho podepřel. Tony přijal
spíš proto, aby si byli blíž a zjistil, jak si stojí, než že by ji potřeboval.
Byl nesmírně zvědavý na všechno okolo - byť příliš unavený na skutečný ochromující
úžas - ale zároveň znejistělý Lokiho odtažitostí. Byl to zde jeho jediný
spojenec a pouto ze Zemí. Nerad by se dostal do pozice domácího zvířátka, které
se omrzelo.
Popošli pár kroků k okraji okna. Stark zjistil, že skutečně
vede do propasti a před sebou má neuvěřitelný, fantastický výhled na město,
které rozhodně nepodléhalo běžným fyzikálním zákonům. Klenulo se nad ním
hvězdnaté nebe, a vysoké štíhlé věže jako by zářily vlastním světlem; nebyl to
Asgard, ale nebyla to ani Země. Zároveň ale stál na okraji zahrady prosvícené
vlídným sluncem. Byl tam i obrovský měsíc a hejna ptáků... Trochu zavrávoral v
náhlé závrati a Loki se pohnul, aby mu zakryl výhled.
"Příliš mnoho pro lidské oči," řekl. "Beztak
to ještě není hotové. Pojď se najíst. Musíš znovu nabrat sílu."
Přešli ke stolu. Tentokrát už si stačil uvědomit, že zraněná
noha je o něco slabší, ale s trochu soustředění dokázal jít bez kulhání. Letmo
pohlédl na paži, kterou mu Loki zranil svými zuby. Kůže byla zcela hladká, bez
nejmenší jizvičky. Ať už byl Astafal kdokoli, svojí práci rozuměl.
Křeslo bylo pohodlnější, než vypadalo, a když se Loki usadil
vedle, nedalo se nevšimnout, že na jídlo hodil velmi zamračený pohled a
vystačil si s tím, že obracel v ruce poloprázdný pohár.
"Nejsem jediný, kdo potřebuje nabrat síly,"
prohodil Tony.
"Thor tě veřejně prohlásil za svého přítele," řekl
Loki pečlivě ovládaným hlasem. "Díky tomu a díky tvé roli v boji proti
Chitauri ti byl Otec ochoten dát dost času na uzdravení. Nyní však musím
oficiálně ohlásit svůj návrat."
"A nevíš, jak se k tomu postaví."
"Ne."
"Nic nenaznačil...?"
"Neviděli jsme se dosud." Trochu se pousmál.
"Nejsem tu přeci." Odložil pohár a založil ruce na prsou. "Až
dojde k audienci, buď připraven na to, že budeš mít potíže hledět do jeho tváře.
Nečekej, že budeš moci vystoupit s vlastní řečí, a ani se o to nepokoušej. Vše,
co se odehraje, je jen mezi mnou a jím. Budeš-li tázán, odpovídej bez vytáček,
protože z tebe stejně dostane upřímnou pravdu, ale bude tak bolet míň."
"Loki, já tě nechci nechat..."
"Anthony Starku. Jsi jenom člověk. Ale znám tě a proto
tě varuji. Nepleť se do věcí bohů, protože jejich přízeň je nestálá."
Dobře. Nicka. Mírně vděčná nicka, že na ni byly brány jisté
ohledy. "Vážně není způsob, jakým bych ti mohl pomoci?"
Loki zdvihl hlavu a jeho pohled změkl. "Tohle je nad
síly nás obou," řekl tiše.
Na to nedokázal nic říct. Hrdlo se mu stálo nejasnou
bolestí.
Vysvobodilo je zaklepání na dveře - znělo jako píseň,
protože všechno na Asgardu bylo symfonií obrazů, zvuků a barev - a když Loki
tázavě zdvihl hlavu, zřejmě to bylo pozvání, protože dveře se otevřely a
dovnitř vběhly dvě sotva odrostlé děti, chlapec a dívka.
"Slyšeli jsme, že jsi se vrátil, princi Loki - "
" - tak jsme tě přišli pozdravit - "
" - tedy vlastně nepřišli, protože jsi ještě nedorazil
- "
" - my jenom kontrolujeme, zda jsou komnaty připravené
pro tvůj návrat."
Oba zlehka přiběhli ke stolu a dokonale sehraně poklekli a
sklonili hlavu. "Princi," řekli a Loki jim pokývl.
"Marcus a Sygin," řekl, "děti Astafalovy.
Neměly jste sem chodit."
"Budeš nám zase ukazovat kouzla?"
"Až se vrátíš?"
Tony zjistil, že se usmívá. Zjištění, že Loki má na Asgardu
alespoň nějaké přátelské zázemí, pro něj znamenalo úlevu větší, než by si byl
předtím sám uvědomil. Navíc představa Lokiho, jak si hraje s dětmi, byla
nesmírně zvláštní a málo uvěřitelná. I když by se klidně vsadil, že by to Loki
objasnil nějakými zištnými důvody.
"Možná."
Dívka vstala a přistoupila k Tonymu. Měla hezký úsměv a
oříškově hebké oči, oči jako on sám, ne jako zdejší modrooká většina; a také už začínala být docela příjemně po žensku tvarovaná. "Můj
pane," řekla zdvořile, "otec vám vzkazuje, že pokud byste ještě
potřeboval využít jeho umění, uděluje vám svolení využít hlasu."
"Děkuji ti," pravil Tony zdvořile, i když vůbec
netušil, o co jde. Dívka však jenom přikývla, v úsměvu blýskla bílými zoubky, a
než stačil ještě prohodit nějakou přátelskou frázi, byla ona i její bratr pryč.
"Milá děcka," řekl.
"Jsou starší než ty," podotkl Loki a Tony jen
protočil panenky.
"Co to znamená, využít hlasu?"
"Když vyslovíš jeho jméno určitým způsobem, uslyší tě
kdekoli na Asgardu."
"Umím to?"
"Volal bys ho v nouzi - skoro určitě by to
fungovalo."
"To může být praktické." Odsunul talíř a zauvažoval,
co vlastně jedl. Podle všeho měla chuť proti ostatním smyslům menší zpoždění.
"Rád bych se tě na něco zeptal, Loki."
"Poslouchám."
"Napil ses mojí krve." Bylo vážně divné něco takového říct nahlas.
"Ano."
"Ty účinky stále trvají?"
"Ano."
"Doufám, že ti chutnala."
Loki trochu přimhouřil oči. "Po pravdě..."
"Nešetři mě."
"Nijak zvlášť."
"Och, to mě skutečně mrzí." Tonymu začínalo být jasné, že s náznaky nepochodí.
"Vlastně byla ještě mnohem odpornější než bahenní
drápatky z - "
"Dobrá, pochopil jsem. Co já?"
"Co ty?"
"Víš, neulehčuješ mi to."
"Nemůžeš se napít mojí krve, Anthony, protože by pro
tebe byla jedovatá a možná smrtelná."
"To zní trochu dramaticky."
"Možná by to bylo pomalé umírání, ale přesto
umírání."
"Dobře. Jen jsem to chtěl vědět."
"Chápu."
"A jsi si jist...?"
"Nejsem."
"Takže možná..."
"Jestli se dostanu do své pracovny, zkusím zjistit víc.
Už jsem na to myslel."
"Dobře."
"Neopustím tě."
"Možná budeš muset."
"Rozdělit nás svou mocí může jenom Otec. Avšak ty jsi
Thorův přítel. Nenechal by tě trpět."
"A tebe, Loki?"
"Jsi unavený. Běž si lehnout."
"Spal jsem celé věky. Nejsem."
"Jsi. Vidím to na tobě."
"Na tobě by ty kruhy pod očima viděl i slepý a taky se
k tobě nechovám jako chůva. Spal jsi vůbec, co jsme tady?"
"Zabral jsi mi postel."
"Mohl jsem tušit, že si najdeš způsob, jakým to hodit
na mě."
"Běž už. Musel jsem slíbit, že na tebe dohlédnu."
"Vejdeme se tam oba, ty tvrdohlavý mezku."
Tak se nakonec stalo, že navzdory všemu usnuli přitisknutí
jeden ke druhému, propletení do sebe.
"Loki," zamumlal Tony v polospánku, "vážně
jsme na Asgardu?"
"Ano."
"Paráda."
Byla to koneckonců útěcha pro oba; a oba ji potřebovali jako
sůl, pro tuhle chvíli i pro ty, které teprve nastanou.
Tak se nám to pěkně zamotává - Tony na Asgardu, Loki už mu nemusí být nablízku, být odloženým domácím mazlíčkem by tedy nemuselo být nic moc. Jsem zvědavá, jak ti tehdy do psaní příběhu zapadlo shlédnutí Thor dvojky!
OdpovědětVymazat