"Jsme zasypáni, pane."
"Vskutku?"
"Kamením."
Pohlédli na sebe. Kolem jejich nohou pomalu usedal prach,
který sem dovál ze vzdálenějších zavalených chodeb. Tony napjatě naslouchal
dozvukům: sypajícím se drobným kamenům, praskání tenkých příček mezi
místnostmi, šepotu písku. Zběsilému tlukotu vlastního srdce.
"Velkou spoustou kamení, řekl bych."
"Jarvisi, než takhle hodnotné poznámky, raději se
přepni do nouzového režimu."
"Děkuji, pane."
Ticho bylo zase o kousek hlubší.
"Nemá spojení se satelitem," řekl Stark.
"Není komplet. Blbne."
Odpovědělo mu letmé přikývnutí.
"Což znamená, že jsme opravdu hluboko," dodal
přemítavě.
"Pak doufejme, že ty chodby vedou někam dál," řekl
Loki. "Odházet tohle by mohlo trvat skutečně dlouho a lidé nejsou příliš
odolní."
"Hned se cítím lépe."
"Potřebuješ... povzbudit?" Znělo to zvědavě.
"Děsíš se stísněných prostor a představ desítek metrů skály nad hlavou,
která tě hrozí pohřbít zaživa? Představuješ si živě neodbornost dávno mrtvých
stavitelů a co se s jejich dílem stalo za ty stovky let? Napadá tě, co s tvou
tělesnou schránkou udělá několik dní bez vody a jídla?"
"Loki, nejsi povzbuzovací typ. Ale děkuji za
optání."
Odpověděl mu tichý smích.
"Pojďme. Chci něco najít - na takovéhle náhody
nevěřím."
Loki si sundal přilbu. Neměl ji rád; na tělo si zvykl, ale
hlavu si uvolňoval při každé vhodné příležitosti. I nevhodné. "O náhodě
vůbec nemá smysl spekulovat."
"Nasaď si to," zavrčel Stark, "víš, padá tu
kamení."
"Teď přijde vysvětlení," řekl Loki. "Nikdo by
nevyvinul takové úsilí pro pouhou nedotaženou vraždu."
"Nemůžeš takhle nic vidět."
"Vidím."
"V jakých vlnových délkách - "
Z nějaké chodby dál před nimi cosi zapískalo a zachraptělo,
jako by někdo ladil staré rádio se špatnými reproduktory. S napřaženými
zbraněmi tam pomalu přešli. Uprostřed jedné kobky - na zdech byly ještě zbytky
prastarých kreseb - stála na pohled rozviklaná židle s proraženým opěradlem a
na ní staré rádio. Znovu to zapískalo, ale pomalu se formovala srozumitelná
slova. Bylo to, jako by se reproduktor teprve učil lidské řeči... rozhodně to v
sobě mělo jistou působivost, v té tmě daleko od světa. Bod za umělecké efekty.
"Tony Starku," řekl něčí hlas, hrubý, mužský,
"čekali jsme tě. Už řadu dní na tebe čekáme."
"Nemám na starosti jenom vás," odsekl Stark.
"Zahubil jsi bytosti z nebes, které nám přinesly
osvícení," pokračoval hlas a na Lokiho tváři probleskl výraz ryzí
fascinace. "Proto musíš zemřít ty i ti, kteří po tvém boku konají stejné
dílo. Nepomůže ti železo, kterým se odíváš, protože zhyneš pod hromadou kamení
těchto prastarých hor."
"Měli bychom si o tom osvícení trochu pohovořit."
"Ochotně jsme obětovali toto staré sídlo v naději, že
nepřekonáš jeho hlubiny svou falešnou silou. Zpytuj své hříchy! A tvá duše
budiž s pokojem." Rádio zmrtvělo a na jejich monitorech zmizel z mapy
jeden z údajných generátorů. Signál byl falešný.
"Hej!" ozval se Stark nespokojeně. "Ještě
jsme spolu neskončili!"
"Byla to nahrávka," ozval se Loki pobaveně.
"Když nemá signál Jarvis, nemohou ho mít ani oni."
"Ehm... to jsem myslel obrazně," pokoušel se to
Tony zachránit. "Já vím, že tu není signál! Ale jako že neskončili... tak
obecně." Vykročili dál, v nejasné představě, že by mohli nakonec projít
skrz hory na druhou stranu. Třetí vchod, o kterém Jarvis mluvil, byl sice
údajně zasypaný, ale zaručeně byl méně zasypaný než desítky metrů chodeb za
jejich zády.
"Tlukoucí srdce toho, kdo vlákal boha klamu do pasti,
přitluču stříbrným hřebem na vstupní brány," prohlásil Loki slavnostně,
když v mírném předklonu, úžasně nepohodlném, postupoval vpřed chodbou.
"Moje ne? Sám bys sem přeci nevlezl."
"To je pravda. Jsi inspirativní."
"A ty nedýcháš."
"Samozřejmě, že dýchám."
"Není to slyšet."
"Samozřejmě, že to není slyšet."
"Ale já to taky neslyším."
"Mám začít funět jako Falun po třetím obědě jenom pro
klid tvé mysli?"
Tonymu byl posměch v jeho hlase šumák. Ve skutečnosti mu ani
zdaleka tak nevadila představa tun kamení nad hlavou - hlavně proto, že si je
prostě vůbec nepředstavoval - jako neustálé napětí z toho, že Lokiho vůbec
neslyší a to, že je naživu, s jistotou ví jenom tehdy, když ho má zrovna ve
výhledu. Což ve zužujících se a snižujících chodbách bylo stále méně častěji.
"Jestli to zvládneš bez dalšího selete..."
Loki vydal nějaký slabý nespokojený zvuk, zastavil se,
usadil na zem a uvolnil si ruce. Tony si stejně jako on sundal přilbu, protože
tohle bylo lepší vidět v reálných barvách - očividně se schylovalo ke kouzlení.
Loki ostatně neváhal, konal s naprostou jistotou dávné rutiny. Jako by nabral
do náručí vzduch a pak ho stlačil dlaněmi k sobě. Okamžik je držel pevně
přitisknuté, a když je znovu začal oddalovat od sebe, pomaličku a opatrně,
prosvítalo mezi nimi slabé světlo. Pro jejich oči, přivyklé na temnotu, to bylo
až dost - oba museli chvíli čekat, než se přizpůsobí.
"Vidím tak lépe než s přístroji," řekl Loki a Tony
raději nezkoumal, jestli to říká proto, aby mu zachoval tvář - vidět pohybující
se světlo bylo ještě lepší než slyšet něčí dech ve sluchátkách - nebo je to
pravda.
Náhle se ozval zvuk, který sem tak docela nepatřil.
Nedokázali ho zařadit, ale oba se jako na povel zahleděli směrem, odkud
přicházel, a znehybněli.
"Musíme pryč," trhl sebou Loki první,
"utíkej, cítím, že - " Doříct už nestačil. Další exploze, nepříliš
vzdálená a o to posílenější uzavřeným prostorem, další hluk valícího se kamení,
mohutná vlna prachu, díky které skoro neviděli na krok a bylo těžké se
nadechnout.
Tony na chvíli ztratil pojem o místu a prostoru, v jakémsi
šoku pod nárazem upadl na zem; až za pár okamžiků si uvědomil, že leží a Loki
je nad ním schoulený a tiskne mu dlaně k uším - ostatně to jediné mu je nejspíš
zachránilo - a jako účinný nárazník před letícími troskami trpělivě čeká, až se
přeženou a s nimi několikerá tlaková vlna, která s ním trochu hodila dopředu.
Loki se jen pevněji zapřel, aby ho svou vahou nezalehl. Něco řekl, ale v
dozvuku exploze a ozvěně padajícího kamení mu nebylo rozumět. Tony jenom
přikývl - jsem v pořádku - a nechal se postavit na nohy. Světlo, které Loki
vyčaroval, se jich drželo, ale v oblaku prachu pomáhalo jen málo. Přilbu v té
chvíli neměl ani jeden z nich a když Tony zaváhal, jestli se nepokusit návěj
kolem nich prohmátnout, jestli je rychle nenajde, Loki ho jenom postrčil
kupředu.
"Musíme rychle..."
Museli.
Utíkali a chodby za jejich zády se bortily, prostor vyrvaný
horám se vracel zpět do nebytí. Nízké stropy je nepříjemně zpomalovaly a jenom
díky tomu, že indiáni při stavbě využívali stávajících jeskyní a puklin, kde se
i Loki mohl narovnat a rozběhnout rychleji, si udržovali náskok. Snad desetkrát
některý z nich na poslední chvíli uhnul před kamenem vymrštěním pohybem stěn či
před blokem z bortící se chodby. Ozývaly se kletby, když se ta či ona hlava
potkala s nerovností stropu. Náskok měli mizivý, rychle se zkracoval, občas se
museli vracet ze slepých uliček. Tony jen v poslední chvíli rozstřelil balvan,
když se náhodou ohlédl a spatřil Lokiho klesajícího pod jeho vahou k zemi.
Vstal a běželi dál. Vším tím prachem byli oslepení, trochu přidušení, oči
pálily a v kovových kloubech i v ústech mezi zuby skřípala zrnka písku.
V jednu chvíli se pak museli protáhnout mimořádně úzkým
průlezem. Loki strčil Tonyho před sebou, sám se zapřel do průlezu tak, že ho
prakticky celý zakrýval - a brnění se rozevřelo, Loki vyskočil ven a kovové
torzo zůstalo na místě, podepíralo skálu a bránilo průchod, jako silná,
trpělivá stráž.
"Třeba to bude stačit," řekl na Starkův ne úplně
jistý pohled, "alespoň kvůli prachu. Jsme od epicentra výbuchu už docela
daleko..."
Zem pod nohama se jim zachvěla. Raději se znovu rozběhli.
Jeskyní, dalším průchodem, chodbou, znovu do další místnosti a dál. Když se
nakonec nezbytně stalo, co se stát muselo, byl to Tony; ani nevykřikl, jen
bolestně vydechl. Loki to ale slyšel. Vrátil se pár kroků zpátky a málem o něj
zakopl.
"Zapadla mi tam noha," oznámil Stark suše. Vězel v
nějaké průrvě až po stehno. "Nejde s ní hnout."
Lokiho světlo se přičinlivě přestěhovalo pod jeho ruce, když
začal ohmatávat okraje kamenů. "Rozdrcená?"
"Nemyslím," zachraptěl Stark. Dělalo se mu trochu
špatně, ale přičítal to nervům a nepřiznal by to ani za nic. "Asi ani
nekrvácím a cítím i prsty u nohou."
Loki pokračoval ve svém opatrném průzkumu. "S tím nehnu
ani já," řekl po chvíli. "Kameny jsou překřížené do sebe. Můžeš
vytáhnout nohu z brnění?"
"Špatný úhel. Znáš pohádku, jak dědeček tahal
řepu?"
Loki se pousmál. "Význam je mi jasný." Nezdálo se,
že by mu celá situace dělala velké starosti. "Povol brnění, zvednu
tě."
Mělo to jít snadno: Loki ho skutečně nadzvedl a mohlo se
tomu říkat svoboda, pokud člověk pominul, kde byli uvěznění, jen co by se
trochu zaviklalo, popotáhlo a škublo. Až na to že Stark, připravený o dobrodiní
zpevňujícího korzetu obleku, málem omdlel bolestí a noha držela pevně, pokud by
ho Loki neplánoval přetrhnout.
"Tuším otevřenou zlomeninu," konstatoval Loki.
"V léčení se bohužel příliš nevyznám..."
Tony napůl ležel nepohodlně skloněný a snažil se dýchat jen
lehce, aby nedráždil plíce zvířeným prachem. Byl si nepříjemně vědom toho, že
tohle jen tak nerozchodí. Po chvíli mu došlo ještě něco.
"Loki... slyšíš?"
"Hmm?"
"To ticho."
Kaskáda bortících se chodeb se zastavila. Přežili; možná
jenom proto, aby umírali mnohem pomaleji tady, u kořenů hor.
"Něco s ní vymyslíme," uvažoval Loki nahlas
pokojným, trochu hypnoticky působícím hlasem. "Nehýbej se se, zůstaň
ležet. Určitě neuškodí tě podepřít a znehybnit, pokusím se zastavit
krvácení..." Tony se do toho hlasu ochotně zaposlouchal a když mu po
chvíli došlo, že přesně proto to Loki dělá - popisoval mu detailně každý pohyb,
který prováděl - zvládl se dokonce pousmát. Rozhodně to fungovalo, i když ani
pořádně nevnímal, o čem je řeč. Loki zatím aktivoval své brnění a pomocí
repulsoru jedné odložené Starkovy ruky uřízl z pláště pruh látky. Tony začal
uvažovat, jestli už blbne, nebo plášť vážně začíná sám od sebe dorůstat? Ani
ten polospánek, do kterého ho Loki obratně uvedl, ale nepomohl, když zasunul
ruce do pukliny kam až to šlo a začal mu s nohou pohybovat. Tony dokázal
nezařvat, ale tím zásluhy o statečnost končily. Během vteřiny se koupal v
ledovém potu a zakousnutý do vlastního rukávu si málem vylomil zuby. Ať už se
však Loki pokoušel o cokoli, nepodařilo se to.
"Nějaký další nápad?" vypravil ze sebe Stark a
nepoznával vlastní hlas.
"Je tu dobrý vzduch," řekl Loki, otřel si prsty od
krve do kalhot a posadil se vedle, "mnohem lepší, než by měl být. Věřím,
že někde blízko bude průduch ven." Opřel se o skálu a vypadal, že
odpočívá.
"Nemáme Jarvise," poukázal Tony na skutečnost, že
přílby zůstaly někde daleko vzadu pod hromadou kamení. Průduch ven znamenal
možnost spojení - k tomu by ostatně stačila třeba jen slabší masa kamene nad
hlavou - ale těžko mohli doufat, že stačí z nějaké díry křičet a mávat
kapesníkem. A to ještě jen za podmínky, že byl otvor dostatečně blízko, aby se
k němu Loki dostal bez potíží s jejich vzájemnou vzdáleností.
"Něco vymyslím," pokrčil Loki rameny. "Třeba
bude dost velký, abych jím dokázal prolézt. Nejspíš jsme došli skutečně daleko,
možná už jsme u třetího vchodu. Nepočítali s tím, že budeme tak rychlí."
"Pak můžeme jen doufat, že nás Shield objeví včas.
Sakra, to bude Fury na koni... Děje se něco?" Zamrkal a uvědomil si, jakou
práci dá zůstat vzhůru. A byla mu zima. Bylo těžké mluvit zřetelně. Samá špatná
znamení.
"Jen přemýšlím."
Ztichli. Tony se díval do Lokiho tváře. Byla podivně
prázdná, protože se snažil všemi silami ovládnout, ale oči upřené kamsi do
temnot planuly emocemi, byly tak výmluvné... viděl, že začíná vítězit jakási
tvrdost, a vlastně až teď dostal skutečně strach. Byly i horší věci než prostá,
obyčejná smrt, a cítil se jim teď nepříjemně blízko.
"Anthony Starku," pohlédl na něj Loki s jakousi
lítostí, "přišel čas proradnosti." Pak se sklonil k jeho paži - Stark
sebou polekaně cuknul, protože netušil, co se bude dít. Naprosto nečekal, že mu
Loki rychle vyhrne rukáv dlouhého trika a zakousne se do holé kůže. Slabě
vyjekl, spíše překvapením, i když bolest byla nečekaně silná - lidské zuby jsou
ošklivá zbraň a Loki se zahryznul hluboko. Stark se pokusil vytrhnout, napřed
jen nejistě, ale se stoupající zběsilostí, když si uvědomil, že Loki pije jeho
krev. Ten ale na odpor vůbec nedbal; držel pevně. Když konečně po chvíli zvedl
hlavu, Starkovi se udělalo poněkud slabo, když spatřil jeho ústa zamazaná od
krve.
"Proboha, co to..."
Loki hbitě odtrhl pruh ze Starkova trika, bleskově mu ránu
zafačoval, takže alespoň rozšklebeně nekrvácela do světa, vyskočil a rozběhl se
jeskyní pryč.
Stark osaměl. Cítil každý krok, který směrem od něj Loki
udělal, jako ránu kladivem. Tupou bolest v ruce a nepříjemné svědění krve,
která rychle prosakovala provizorním obvazem. Loki běžel. Tonyho svět se
zužoval, černal a přestal být podstatný; zůstala jen hrůza a potřeba, protože
Loki už byl příliš daleko. Jeho vyčarované světlo tu zůstalo, ale neznamenalo
nic, tma uvnitř, slepé oči navenek. Stark věděl, kterým směrem odešel, cítil
jejich spojení jako slaboučkou, sotva patrnou linii příčetnosti. Příliš málo,
příliš daleko... sáhl po tom světle, připomínce Lokiho existence, ale ruka mu
prošla skrz. Schoulil se do sebe a zakňučel jako zraněné zvíře. Fyzická bolest
přestávala být důležitá, nebo se snad propojila s tou duševní k nerozeznání.
Rozum ho rychle opouštěl - středem jeho vesmíru se stala agónie Lokiho
nepřítomnosti. Trvalo to celé věky a kdyby ještě měl nějaký pojem o svém já,
byl by pochyboval o tom, jestli se mu kdy vrátí rozum.
Pak světlo zesílilo a v jeho středu přilétla bytost celá
tvořená tím světlem...
Loki se vrhl k Tonymu a prudce ho objal. Přitiskl svá ústa
na jeho a i když Stark v prvním okamžiku ucuknul v nejasném domění, že ucítí
krev, rychle na to zapomněl. Ten dotyk a polibek mu přinášely úlevu a zaháněly
bolest; z důvodu, na jaký si teď nedokázal vzpomenout, nedokázal zvednout obě
ruce, ale přitiskl se jak mohl, zaťal prsty do Lokiho kůže. Loki se nebránil, i
když mu zpod křečovitě sevřených Tonyho prstů skanulo pár krůpějí krve. Líbal
Starka, dokud nespatřil v jeho očích rozum; pak se trochu odtáhl a rychle ho
přejel pohledem.
"Musíme jít," řekl naléhavě. "Hned. Dokážeš
to. Budu u tebe. Už nekřič."
Stark si rozhodně nedokázal představit, že by vstal a šel,
vlastně měl dojem, že z nějakého důvodu ani nemůže. Naštěstí po něm Loki nic
takového nechtěl: chvíli kolem jeho nohy něco kutil, pak ho snadno zvedl do
náručí a rozběhl se stejným směrem, jakým prve odběhl. Starkovu hlavu si
přitiskl na prsa, takže Tony neviděl nic kolem sebe; bylo mu to jedno. Vnímal
jenom Lokiho srdce, bijící, živé srdce, a jak se do něj vracel život, v krku
cítil rozdrásanou vyprahlost, která možná vysvětlovala Lokiho poznámku o křiku;
ale hlavně bolest ve zraněné ruce a noze a malátnou slabost, která byla nejspíš
následkem ztráty krve. O něco později ucítil na holé kůži závan chladnějšího
čerstvého vzduchu, ale nevyvodil z toho žádné závěry. Loki byl blízko - to
jediné bylo důležité. Jeho tělo se dosud chvělo přestálým šokem a nedokázal se
srovnat.
Loki běžel rychle. Závaží, které nesl, pro něj nebylo příliš
těžké, ale neskladné a křehké a to ho zdržovalo. Přesto nebyl ohleduplný víc,
než nezbytně musel, protože měl intenzivní dojem, že se jim krátí čas.
Další úder, dunivý, jak něco těžkého dopadlo na travnatou
zem; tentokrát se žádné kamení sypat nezačalo. Stark pootočil hlavu a spatřil
Thora, jak se pozvedá ze země a spěchá k nim.
"Přišel jsem, bratře, na tvé zavolání," oznámil
místo pozdravu. Stark měl pocit, že by mu to mělo být divné. Loki zavolal Thora
o pomoc? Kdy se Země začala točit na druhou stranu a proč mu to nikdo neřekl?
"Ten dluh vzniká Starkovi, ne mně," řekl Loki
chladně.
"Žádný dluh," začal Thor, "nic takového
nemusíme... On je zraněný. "
"Ztratil mnoho krve. Musí okamžitě někam, kde mu ji
nahradí."
Thor pozorně pohlédl na Tonyho a přikývl. "Základna
Shieldu není daleko. Jsem si jist, že mají potřebné vybavení."
Loki chvíli mlčel. "Nejspíš je to nevyhnutelné,"
řekl pak vyrovnaně. "Nesmíš je nechat, aby nás rozdělili."
"Já vím, bratře. Unesu vás oba."
Snadněji se řeklo než udělalo: Thor musel držet v jedné ruce
kladivo a Stark byl díky svým zraněním dost neskladný. Nakonec si nechal Loki
Tonyho v náručí, Thor protáhl bratrovi ruku kolem pasu a vystřelili vzhůru.
Někde tam ztratil Stark představu o prostoru a čase a když se znovu probral,
ležel v posteli, byl čistý a sešitý, což byl docela fajn pocit, Loki si hověl
natažený ležérně vedle něj na peřině a opíral se svou paží o jeho, což byl taky
fajn pocit, byť nedostatečný, a Thor se hádal s Natashou.
"Zabil tam nejméně třicet lidí!" křičela.
Starka hluboce otrávila představa, že by se o to měl začít
zajímat.
Žádné komentáře:
Okomentovat