úterý 24. září 2013

Na dosah ruky - 23.

Varování: akce! Tedy pokus o akci. Možná přijde i... zrada. Co jste čekali od Lokiho?






"Jsme zasypáni, pane."

"Vskutku?"

"Kamením."

Pohlédli na sebe. Kolem jejich nohou pomalu usedal prach, který sem dovál ze vzdálenějších zavalených chodeb. Tony napjatě naslouchal dozvukům: sypajícím se drobným kamenům, praskání tenkých příček mezi místnostmi, šepotu písku. Zběsilému tlukotu vlastního srdce.

"Velkou spoustou kamení, řekl bych."

"Jarvisi, než takhle hodnotné poznámky, raději se přepni do nouzového režimu."

"Děkuji, pane."

Ticho bylo zase o kousek hlubší.

"Nemá spojení se satelitem," řekl Stark. "Není komplet. Blbne."

Odpovědělo mu letmé přikývnutí.

"Což znamená, že jsme opravdu hluboko," dodal přemítavě.

"Pak doufejme, že ty chodby vedou někam dál," řekl Loki. "Odházet tohle by mohlo trvat skutečně dlouho a lidé nejsou příliš odolní."

"Hned se cítím lépe."

"Potřebuješ... povzbudit?" Znělo to zvědavě. "Děsíš se stísněných prostor a představ desítek metrů skály nad hlavou, která tě hrozí pohřbít zaživa? Představuješ si živě neodbornost dávno mrtvých stavitelů a co se s jejich dílem stalo za ty stovky let? Napadá tě, co s tvou tělesnou schránkou udělá několik dní bez vody a jídla?"

"Loki, nejsi povzbuzovací typ. Ale děkuji za optání."

Odpověděl mu tichý smích.

"Pojďme. Chci něco najít - na takovéhle náhody nevěřím."

Loki si sundal přilbu. Neměl ji rád; na tělo si zvykl, ale hlavu si uvolňoval při každé vhodné příležitosti. I nevhodné. "O náhodě vůbec nemá smysl spekulovat."

"Nasaď si to," zavrčel Stark, "víš, padá tu kamení."

"Teď přijde vysvětlení," řekl Loki. "Nikdo by nevyvinul takové úsilí pro pouhou nedotaženou vraždu."

"Nemůžeš takhle nic vidět."

"Vidím."

"V jakých vlnových délkách - "

Z nějaké chodby dál před nimi cosi zapískalo a zachraptělo, jako by někdo ladil staré rádio se špatnými reproduktory. S napřaženými zbraněmi tam pomalu přešli. Uprostřed jedné kobky - na zdech byly ještě zbytky prastarých kreseb - stála na pohled rozviklaná židle s proraženým opěradlem a na ní staré rádio. Znovu to zapískalo, ale pomalu se formovala srozumitelná slova. Bylo to, jako by se reproduktor teprve učil lidské řeči... rozhodně to v sobě mělo jistou působivost, v té tmě daleko od světa. Bod za umělecké efekty.

"Tony Starku," řekl něčí hlas, hrubý, mužský, "čekali jsme tě. Už řadu dní na tebe čekáme."

"Nemám na starosti jenom vás," odsekl Stark.

"Zahubil jsi bytosti z nebes, které nám přinesly osvícení," pokračoval hlas a na Lokiho tváři probleskl výraz ryzí fascinace. "Proto musíš zemřít ty i ti, kteří po tvém boku konají stejné dílo. Nepomůže ti železo, kterým se odíváš, protože zhyneš pod hromadou kamení těchto prastarých hor."

"Měli bychom si o tom osvícení trochu pohovořit."

"Ochotně jsme obětovali toto staré sídlo v naději, že nepřekonáš jeho hlubiny svou falešnou silou. Zpytuj své hříchy! A tvá duše budiž s pokojem." Rádio zmrtvělo a na jejich monitorech zmizel z mapy jeden z údajných generátorů. Signál byl falešný.

"Hej!" ozval se Stark nespokojeně. "Ještě jsme spolu neskončili!"

"Byla to nahrávka," ozval se Loki pobaveně. "Když nemá signál Jarvis, nemohou ho mít ani oni."

"Ehm... to jsem myslel obrazně," pokoušel se to Tony zachránit. "Já vím, že tu není signál! Ale jako že neskončili... tak obecně." Vykročili dál, v nejasné představě, že by mohli nakonec projít skrz hory na druhou stranu. Třetí vchod, o kterém Jarvis mluvil, byl sice údajně zasypaný, ale zaručeně byl méně zasypaný než desítky metrů chodeb za jejich zády.

"Tlukoucí srdce toho, kdo vlákal boha klamu do pasti, přitluču stříbrným hřebem na vstupní brány," prohlásil Loki slavnostně, když v mírném předklonu, úžasně nepohodlném, postupoval vpřed chodbou.

"Moje ne? Sám bys sem přeci nevlezl."

"To je pravda. Jsi inspirativní."

"A ty nedýcháš."

"Samozřejmě, že dýchám."

"Není to slyšet."

"Samozřejmě, že to není slyšet."

"Ale já to taky neslyším."

"Mám začít funět jako Falun po třetím obědě jenom pro klid tvé mysli?"

Tonymu byl posměch v jeho hlase šumák. Ve skutečnosti mu ani zdaleka tak nevadila představa tun kamení nad hlavou - hlavně proto, že si je prostě vůbec nepředstavoval - jako neustálé napětí z toho, že Lokiho vůbec neslyší a to, že je naživu, s jistotou ví jenom tehdy, když ho má zrovna ve výhledu. Což ve zužujících se a snižujících chodbách bylo stále méně častěji. "Jestli to zvládneš bez dalšího selete..."

Loki vydal nějaký slabý nespokojený zvuk, zastavil se, usadil na zem a uvolnil si ruce. Tony si stejně jako on sundal přilbu, protože tohle bylo lepší vidět v reálných barvách - očividně se schylovalo ke kouzlení. Loki ostatně neváhal, konal s naprostou jistotou dávné rutiny. Jako by nabral do náručí vzduch a pak ho stlačil dlaněmi k sobě. Okamžik je držel pevně přitisknuté, a když je znovu začal oddalovat od sebe, pomaličku a opatrně, prosvítalo mezi nimi slabé světlo. Pro jejich oči, přivyklé na temnotu, to bylo až dost - oba museli chvíli čekat, než se přizpůsobí.

"Vidím tak lépe než s přístroji," řekl Loki a Tony raději nezkoumal, jestli to říká proto, aby mu zachoval tvář - vidět pohybující se světlo bylo ještě lepší než slyšet něčí dech ve sluchátkách - nebo je to pravda.

Náhle se ozval zvuk, který sem tak docela nepatřil. Nedokázali ho zařadit, ale oba se jako na povel zahleděli směrem, odkud přicházel, a znehybněli.

"Musíme pryč," trhl sebou Loki první, "utíkej, cítím, že - " Doříct už nestačil. Další exploze, nepříliš vzdálená a o to posílenější uzavřeným prostorem, další hluk valícího se kamení, mohutná vlna prachu, díky které skoro neviděli na krok a bylo těžké se nadechnout.

Tony na chvíli ztratil pojem o místu a prostoru, v jakémsi šoku pod nárazem upadl na zem; až za pár okamžiků si uvědomil, že leží a Loki je nad ním schoulený a tiskne mu dlaně k uším - ostatně to jediné mu je nejspíš zachránilo - a jako účinný nárazník před letícími troskami trpělivě čeká, až se přeženou a s nimi několikerá tlaková vlna, která s ním trochu hodila dopředu. Loki se jen pevněji zapřel, aby ho svou vahou nezalehl. Něco řekl, ale v dozvuku exploze a ozvěně padajícího kamení mu nebylo rozumět. Tony jenom přikývl - jsem v pořádku - a nechal se postavit na nohy. Světlo, které Loki vyčaroval, se jich drželo, ale v oblaku prachu pomáhalo jen málo. Přilbu v té chvíli neměl ani jeden z nich a když Tony zaváhal, jestli se nepokusit návěj kolem nich prohmátnout, jestli je rychle nenajde, Loki ho jenom postrčil kupředu.

"Musíme rychle..."

Museli.

Utíkali a chodby za jejich zády se bortily, prostor vyrvaný horám se vracel zpět do nebytí. Nízké stropy je nepříjemně zpomalovaly a jenom díky tomu, že indiáni při stavbě využívali stávajících jeskyní a puklin, kde se i Loki mohl narovnat a rozběhnout rychleji, si udržovali náskok. Snad desetkrát některý z nich na poslední chvíli uhnul před kamenem vymrštěním pohybem stěn či před blokem z bortící se chodby. Ozývaly se kletby, když se ta či ona hlava potkala s nerovností stropu. Náskok měli mizivý, rychle se zkracoval, občas se museli vracet ze slepých uliček. Tony jen v poslední chvíli rozstřelil balvan, když se náhodou ohlédl a spatřil Lokiho klesajícího pod jeho vahou k zemi. Vstal a běželi dál. Vším tím prachem byli oslepení, trochu přidušení, oči pálily a v kovových kloubech i v ústech mezi zuby skřípala zrnka písku.

V jednu chvíli se pak museli protáhnout mimořádně úzkým průlezem. Loki strčil Tonyho před sebou, sám se zapřel do průlezu tak, že ho prakticky celý zakrýval - a brnění se rozevřelo, Loki vyskočil ven a kovové torzo zůstalo na místě, podepíralo skálu a bránilo průchod, jako silná, trpělivá stráž.

"Třeba to bude stačit," řekl na Starkův ne úplně jistý pohled, "alespoň kvůli prachu. Jsme od epicentra výbuchu už docela daleko..."

Zem pod nohama se jim zachvěla. Raději se znovu rozběhli. Jeskyní, dalším průchodem, chodbou, znovu do další místnosti a dál. Když se nakonec nezbytně stalo, co se stát muselo, byl to Tony; ani nevykřikl, jen bolestně vydechl. Loki to ale slyšel. Vrátil se pár kroků zpátky a málem o něj zakopl.

"Zapadla mi tam noha," oznámil Stark suše. Vězel v nějaké průrvě až po stehno. "Nejde s ní hnout."

Lokiho světlo se přičinlivě přestěhovalo pod jeho ruce, když začal ohmatávat okraje kamenů. "Rozdrcená?"

"Nemyslím," zachraptěl Stark. Dělalo se mu trochu špatně, ale přičítal to nervům a nepřiznal by to ani za nic. "Asi ani nekrvácím a cítím i prsty u nohou."

Loki pokračoval ve svém opatrném průzkumu. "S tím nehnu ani já," řekl po chvíli. "Kameny jsou překřížené do sebe. Můžeš vytáhnout nohu z brnění?"

"Špatný úhel. Znáš pohádku, jak dědeček tahal řepu?"

Loki se pousmál. "Význam je mi jasný." Nezdálo se, že by mu celá situace dělala velké starosti. "Povol brnění, zvednu tě."

Mělo to jít snadno: Loki ho skutečně nadzvedl a mohlo se tomu říkat svoboda, pokud člověk pominul, kde byli uvěznění, jen co by se trochu zaviklalo, popotáhlo a škublo. Až na to že Stark, připravený o dobrodiní zpevňujícího korzetu obleku, málem omdlel bolestí a noha držela pevně, pokud by ho Loki neplánoval přetrhnout.

"Tuším otevřenou zlomeninu," konstatoval Loki. "V léčení se bohužel příliš nevyznám..."

Tony napůl ležel nepohodlně skloněný a snažil se dýchat jen lehce, aby nedráždil plíce zvířeným prachem. Byl si nepříjemně vědom toho, že tohle jen tak nerozchodí. Po chvíli mu došlo ještě něco.

"Loki... slyšíš?"

"Hmm?"

"To ticho."

Kaskáda bortících se chodeb se zastavila. Přežili; možná jenom proto, aby umírali mnohem pomaleji tady, u kořenů hor.

"Něco s ní vymyslíme," uvažoval Loki nahlas pokojným, trochu hypnoticky působícím hlasem. "Nehýbej se se, zůstaň ležet. Určitě neuškodí tě podepřít a znehybnit, pokusím se zastavit krvácení..." Tony se do toho hlasu ochotně zaposlouchal a když mu po chvíli došlo, že přesně proto to Loki dělá - popisoval mu detailně každý pohyb, který prováděl - zvládl se dokonce pousmát. Rozhodně to fungovalo, i když ani pořádně nevnímal, o čem je řeč. Loki zatím aktivoval své brnění a pomocí repulsoru jedné odložené Starkovy ruky uřízl z pláště pruh látky. Tony začal uvažovat, jestli už blbne, nebo plášť vážně začíná sám od sebe dorůstat? Ani ten polospánek, do kterého ho Loki obratně uvedl, ale nepomohl, když zasunul ruce do pukliny kam až to šlo a začal mu s nohou pohybovat. Tony dokázal nezařvat, ale tím zásluhy o statečnost končily. Během vteřiny se koupal v ledovém potu a zakousnutý do vlastního rukávu si málem vylomil zuby. Ať už se však Loki pokoušel o cokoli, nepodařilo se to.

"Nějaký další nápad?" vypravil ze sebe Stark a nepoznával vlastní hlas.

"Je tu dobrý vzduch," řekl Loki, otřel si prsty od krve do kalhot a posadil se vedle, "mnohem lepší, než by měl být. Věřím, že někde blízko bude průduch ven." Opřel se o skálu a vypadal, že odpočívá.

"Nemáme Jarvise," poukázal Tony na skutečnost, že přílby zůstaly někde daleko vzadu pod hromadou kamení. Průduch ven znamenal možnost spojení - k tomu by ostatně stačila třeba jen slabší masa kamene nad hlavou - ale těžko mohli doufat, že stačí z nějaké díry křičet a mávat kapesníkem. A to ještě jen za podmínky, že byl otvor dostatečně blízko, aby se k němu Loki dostal bez potíží s jejich vzájemnou vzdáleností.

"Něco vymyslím," pokrčil Loki rameny. "Třeba bude dost velký, abych jím dokázal prolézt. Nejspíš jsme došli skutečně daleko, možná už jsme u třetího vchodu. Nepočítali s tím, že budeme tak rychlí."

"Pak můžeme jen doufat, že nás Shield objeví včas. Sakra, to bude Fury na koni... Děje se něco?" Zamrkal a uvědomil si, jakou práci dá zůstat vzhůru. A byla mu zima. Bylo těžké mluvit zřetelně. Samá špatná znamení.

"Jen přemýšlím."

Ztichli. Tony se díval do Lokiho tváře. Byla podivně prázdná, protože se snažil všemi silami ovládnout, ale oči upřené kamsi do temnot planuly emocemi, byly tak výmluvné... viděl, že začíná vítězit jakási tvrdost, a vlastně až teď dostal skutečně strach. Byly i horší věci než prostá, obyčejná smrt, a cítil se jim teď nepříjemně blízko.

"Anthony Starku," pohlédl na něj Loki s jakousi lítostí, "přišel čas proradnosti." Pak se sklonil k jeho paži - Stark sebou polekaně cuknul, protože netušil, co se bude dít. Naprosto nečekal, že mu Loki rychle vyhrne rukáv dlouhého trika a zakousne se do holé kůže. Slabě vyjekl, spíše překvapením, i když bolest byla nečekaně silná - lidské zuby jsou ošklivá zbraň a Loki se zahryznul hluboko. Stark se pokusil vytrhnout, napřed jen nejistě, ale se stoupající zběsilostí, když si uvědomil, že Loki pije jeho krev. Ten ale na odpor vůbec nedbal; držel pevně. Když konečně po chvíli zvedl hlavu, Starkovi se udělalo poněkud slabo, když spatřil jeho ústa zamazaná od krve.

"Proboha, co to..."

Loki hbitě odtrhl pruh ze Starkova trika, bleskově mu ránu zafačoval, takže alespoň rozšklebeně nekrvácela do světa, vyskočil a rozběhl se jeskyní pryč.

Stark osaměl. Cítil každý krok, který směrem od něj Loki udělal, jako ránu kladivem. Tupou bolest v ruce a nepříjemné svědění krve, která rychle prosakovala provizorním obvazem. Loki běžel. Tonyho svět se zužoval, černal a přestal být podstatný; zůstala jen hrůza a potřeba, protože Loki už byl příliš daleko. Jeho vyčarované světlo tu zůstalo, ale neznamenalo nic, tma uvnitř, slepé oči navenek. Stark věděl, kterým směrem odešel, cítil jejich spojení jako slaboučkou, sotva patrnou linii příčetnosti. Příliš málo, příliš daleko... sáhl po tom světle, připomínce Lokiho existence, ale ruka mu prošla skrz. Schoulil se do sebe a zakňučel jako zraněné zvíře. Fyzická bolest přestávala být důležitá, nebo se snad propojila s tou duševní k nerozeznání. Rozum ho rychle opouštěl - středem jeho vesmíru se stala agónie Lokiho nepřítomnosti. Trvalo to celé věky a kdyby ještě měl nějaký pojem o svém já, byl by pochyboval o tom, jestli se mu kdy vrátí rozum.

Pak světlo zesílilo a v jeho středu přilétla bytost celá tvořená tím světlem...

Loki se vrhl k Tonymu a prudce ho objal. Přitiskl svá ústa na jeho a i když Stark v prvním okamžiku ucuknul v nejasném domění, že ucítí krev, rychle na to zapomněl. Ten dotyk a polibek mu přinášely úlevu a zaháněly bolest; z důvodu, na jaký si teď nedokázal vzpomenout, nedokázal zvednout obě ruce, ale přitiskl se jak mohl, zaťal prsty do Lokiho kůže. Loki se nebránil, i když mu zpod křečovitě sevřených Tonyho prstů skanulo pár krůpějí krve. Líbal Starka, dokud nespatřil v jeho očích rozum; pak se trochu odtáhl a rychle ho přejel pohledem.

"Musíme jít," řekl naléhavě. "Hned. Dokážeš to. Budu u tebe. Už nekřič."

Stark si rozhodně nedokázal představit, že by vstal a šel, vlastně měl dojem, že z nějakého důvodu ani nemůže. Naštěstí po něm Loki nic takového nechtěl: chvíli kolem jeho nohy něco kutil, pak ho snadno zvedl do náručí a rozběhl se stejným směrem, jakým prve odběhl. Starkovu hlavu si přitiskl na prsa, takže Tony neviděl nic kolem sebe; bylo mu to jedno. Vnímal jenom Lokiho srdce, bijící, živé srdce, a jak se do něj vracel život, v krku cítil rozdrásanou vyprahlost, která možná vysvětlovala Lokiho poznámku o křiku; ale hlavně bolest ve zraněné ruce a noze a malátnou slabost, která byla nejspíš následkem ztráty krve. O něco později ucítil na holé kůži závan chladnějšího čerstvého vzduchu, ale nevyvodil z toho žádné závěry. Loki byl blízko - to jediné bylo důležité. Jeho tělo se dosud chvělo přestálým šokem a nedokázal se srovnat.

Loki běžel rychle. Závaží, které nesl, pro něj nebylo příliš těžké, ale neskladné a křehké a to ho zdržovalo. Přesto nebyl ohleduplný víc, než nezbytně musel, protože měl intenzivní dojem, že se jim krátí čas.

Další úder, dunivý, jak něco těžkého dopadlo na travnatou zem; tentokrát se žádné kamení sypat nezačalo. Stark pootočil hlavu a spatřil Thora, jak se pozvedá ze země a spěchá k nim.

"Přišel jsem, bratře, na tvé zavolání," oznámil místo pozdravu. Stark měl pocit, že by mu to mělo být divné. Loki zavolal Thora o pomoc? Kdy se Země začala točit na druhou stranu a proč mu to nikdo neřekl?

"Ten dluh vzniká Starkovi, ne mně," řekl Loki chladně.

"Žádný dluh," začal Thor, "nic takového nemusíme... On je zraněný. "

"Ztratil mnoho krve. Musí okamžitě někam, kde mu ji nahradí."

Thor pozorně pohlédl na Tonyho a přikývl. "Základna Shieldu není daleko. Jsem si jist, že mají potřebné vybavení."

Loki chvíli mlčel. "Nejspíš je to nevyhnutelné," řekl pak vyrovnaně. "Nesmíš je nechat, aby nás rozdělili."

"Já vím, bratře. Unesu vás oba."

Snadněji se řeklo než udělalo: Thor musel držet v jedné ruce kladivo a Stark byl díky svým zraněním dost neskladný. Nakonec si nechal Loki Tonyho v náručí, Thor protáhl bratrovi ruku kolem pasu a vystřelili vzhůru. Někde tam ztratil Stark představu o prostoru a čase a když se znovu probral, ležel v posteli, byl čistý a sešitý, což byl docela fajn pocit, Loki si hověl natažený ležérně vedle něj na peřině a opíral se svou paží o jeho, což byl taky fajn pocit, byť nedostatečný, a Thor se hádal s Natashou.

"Zabil tam nejméně třicet lidí!" křičela.

Starka hluboce otrávila představa, že by se o to měl začít zajímat.







Žádné komentáře:

Okomentovat