(Obrázek: zdroj.)
Tony se ráno probudil s příjemným pocitem, že je všechno v
pořádku. Vydrželo to asi dvě vteřiny. Pak mu došly veškeré souvislosti,
rozespalá malátnost zmizela a byl rázem dokonale bdělý. Slunce už vystoupalo hezký
kus nad obzor, ale pořád bylo ráno – rozhodl se brát pozitivně alespoň to, že
se přibližně srovnal s neustálými přesuny v různých časových pásmech. Nahlédl k
Lokimu. Ten měl ještě půlnoc. Vypadal o něco lépe než včera v noci a nebyl
důvod ho rušit.
Zacvičil si a dal si sprchu. Loki spal. S hrstí ovoce v
jedné ruce a s laptopem ve druhé prošel urgentní zprávy (bez čtení smazal
všechno, co mu poslal Fury) a pak se s vervou pustil do papírů, které mu Pepper
připravila k podepisování, vyřízení, či jen pouhému nahlédnutí. Loki stále
spal. Činnost, kterou obvykle nesnášel a odkládal tak dlouho, dokud mu jeho
ředitelka nevyhrožovala těmi nejdrastičtějšími způsoby smrti (nebo zamčením
dílny a spolknutím klíčů) mu šla dobře od ruky a chvíli uvažoval, jestli by
Pepper nenalákal k návratu pod tou průhlednou záminkou, že by si měla všechny ty
jeho autogramy vyzvednout.
Dostal hlad a podle nezvykle nacpané lednice (řada krabiček
s přichystaným jídlem na sobě měla velké L) usoudil, že hospodyně tu musela být
někdy hrozně brzy ráno. Záhy objevil i velkou sportovní tašku a krabici s věcmi
pro Lokiho. Zjistil, že má docela dobrý pocit z toho, že Pepper zařizovala,
místo aby s Thorem probírali jejich neutěšenou situaci. Ne že by žárlil, to
rozhodně ne – vůbec, vážně. Ale pocit to byl dobrý.
Loki stále spal a Tony si začal připadat trochu bezprizorně.
Zašel uklidit do dílny, aby se tam vešli oba, ale věděl, že odtamtud neuslyší, pokud
by se něco dělo, a navíc byl stále příliš roztěkaný. Nejraději by se vyrazil
proletět, to ale riskovat nemohl. Rozumem věděl, že by měl pověřit Jarvise, aby
na Lokiho dohlédl, a sám se pustit do práce, ale neustále hledal důvody, proč
se vracet zpátky do bytu. Konečně si připustil, že dnešek nebude patřit k
nejplodnějším dnům v jeho kariéře, a zkusil zavolat Pepper. Nebrala to.
"Čert to vem," zavrčel si pro sebe a šel se ten den
asi po dvacáté podívat na svou soukromou Šípkovou Růženku. Opřel se o dveře a
chvíli ho jenom pozoroval. Bylo nesmírně zvláštní vidět někoho, s kým jste
bojovali a kdo byl prokazatelně nesmírně nebezpečný, jak prostě – spí. Úplně
obyčejně, se zmuchlaným polštářem pod hlavou a rozházenými vlasy.
Stark si uvědomil, že není schopen zaujmout k Lokimu nějaký
jednoznačný postoj a že možná právě to je věc, která mu tak vadí. Přítel,
nepřítel? Má ho litovat, nenávidět, trpně snášet? Nedostal žádný důvod, proč by
ho měl vnímat jinak než jako hrozbu, to říkal rozum. Pocit z něj nebyl tak
jednoznačný. Tahle mince měla víc než dvě strany a Tony se nemohl zbavit dojmu,
že hraje hru s kartami, na které se nesmí podívat, a nikdo mu nevysvětlil
pravidla.
Snad ten samotný pohled stačil, aby se Loki pohnul a otevřel
oči. Na okamžik měl ve tváři jemný údiv člověka, který si ještě nedokázal
uvědomit, kde je, ale vzápětí jeho pohled padl na Tonyho a mihla se v něm
nenávist, rychle zastřená rezervovaným nicneříkajícím pohledem.
Tony si v duchu povzdechl. Pocit smířenosti byl pryč. Znovu
měl na krku nevyzpytatelného asgarďana, který ho samozřejmě nenávidí, a těžko
by tomu mohlo být jinak, vzhledem k okolnostem. Ódinova motivace k něčemu tak
pošahanému byla skutečnou záhadou.
"Nechtěl jsem tě vzbudit," řekl Stark polohlasem.
"Klidně spi dál."
Loki se posadil a přikrývka mu sklouzla k pasu. Starkovi se
nejasně ulevilo, když se ukázalo, že spal v nějaké zelené tunice. Zdálo se, že
neví, co na jeho slova říct, ale zato bylo patrné, že je mu celá situace velice
nepříjemná. "Už nebudu spát."
"Tak..." Stark si odkašlal. "Až se dáš do
kupy, ukážu ti co a jak." Zvolil strategický ústup do kuchyně a chvíli
předstíral, že vaří – večeři pro sebe a snídani pro Lokiho. Ten se ostatně
objevil brzy, vlasy hladce sčesané a na sobě jen minimalistickou verzi svého
obvyklého oblečení, bez těch různých kousků, které tak nápadně zdůrazňovaly
jeho nepozemský původ. Bez kabátce vypadal až příliš štíhlý a byl bos. Stark se
rozhodl, že je to dobré znamení.
Najedli se v naprosté tichosti a celých dvacet minut se pak
Tonymu povedlo zabít tím, že popisoval Lokimu jak se s čím zachází – od
mikrovlnky po fén na vlasy. Pokud některé s těch přístrojů znal, nebo jejich
asgardský ekvivalent, nedal to najevo. Jen tiše sledoval Tonyho a ten si na
konci exkurze musel přiznat, že klidně mohl pověřit Jarvise, protože z Lokiho
se mu nepodařilo vysledovat vůbec nic.
"Přemýšlel jsem," řekl Stark a Loki na něj
bezvýrazně pohlédl. "Já většinu času trávím v dílně a bude nejlepší, když
ti tam udělám prostor pro tvou vlastní práci." Prošli chodbou a na okamžik
zastavili u dveří, kde Lokimu ukázal kód zámku. "Podle pověstí jsi
vytvářel různé věci... Prý jsi vynalezl rybářskou síť?"
Loki neurčitě pokrčil rameny.
"Oukej, třeba mi o tom někdy povíš. Jen jsem si říkal,
že by tě mohlo zaujmout... mám tu pár projektů, nakousnutých, co mi kdo poslal,
nebo je mám v plánu na nějaké neurčito - projdi si to, třeba tě něco chytne.
Když si budeš chtít dělat něco svého, je to na tobě. Nechci, abys zasahoval do
mých věcí bez mého vědomí a souhlasu. Neočekávám od tebe žádné výsledky. Jen si
prostě najdi něco, co tě bude bavit, a když z toho něco bude, tím líp."
"Rozumím."
"Fajn, takže..." Stark se rozhlédl po dílně. Práce
byla vždycky dobrá na jakékoli pochybnosti. Obvykle měl rozběhnutých několik
projektů souběžně a zabíral veškerý možný prostor. Teď dal pryč z očí ty
nejcitlivější záležitosti a jeden z velkých stolů vyklidil úplně. "Tvůj
plac... můj plac. Když budeš něco chtít, ptej se Jarvise nebo mě. Nějakou dobu
bude trvat, než se skamarádíš s počítačem, ale... dobře, možná ne."
Loki ne úplně obratně, ale docela zdatně aktivoval nějaké
virtuální monitory a se zájmem se po nich rozhlédl. Nic neříkal, tak ho nechal
Stark být a ponořil se do vlastních věcí. Teď, když měl Lokiho pod dohledem, to
šlo mnohem lépe než odpoledne. Zabral se do práce, občas prohodil pár slov s
Jarvisem, v zásadě přestal svého nedobrovolného společníka vnímat. Ten si tam
podle všeho spokojeně experimentoval s možnostmi počítače a když se po něm
Stark po delší době ohlédl, uvědomil si, že se Loki usmívá. A uvědomil si ještě
další věc – že Loki se dřív usmíval skoro pořád, pokud nebyl z nějakého důvodu
zrovna bílý vzteky. Možná to byl úsměv trochu povznesený a byla v něm víc než
špetka ironie, měl v sobě něco, co se posmívalo světu... a další věc, která mu
došla byla, že v tomhle je obrovský kus Lokiho, jedna z jeho tváří. Ne jen
šílenec, který chce ovládnout svět, ale hlavně hrozně nenechavý pokušitel,
trochu blázen, s mocí silnější než je jeho soudnost, hračička, co zapomíná včas
přestat a pak se sám diví, jakou těch pár kamínků spustilo tragickou lavinu.
Ale také mu došlo, že těch tváří bude víc a nemusí být nutně ve vzájemném souladu. Někdo,
kdo je mladý, ale kdo je mladý už nesmírně dlouho, a kdo není zrovna vzor
duševní vyrovnanosti - nebylo moudré brát na jeho mentalitu lidská měřítka.
Loki zachytil jeho pohled a úsměv z jeho tváře zmizel jako
sfouknutý větrem. Stark mu jen pokývl a vrátil se ke svojí práci. Sice tu
takhle strávili jen pár hodin, ale stejně měl pocit jistého vítězství.
Existovali vedle sebe, nerušili se, oba se dokáží uvolnit. To půjde. Sice skoro
rok... ale tenhle podvečer mu dával jistou naději, že ta doba bude k přežití.
Napadlo ho, že Natasha měla pravdu – ona vůbec často mívala pravdu – nebude pro
něj nijak velká křivda se chvíli zabrat plně do svých projektů. A časem určitě
přijdou na to, jak by mohl fungovat i jako Iron Man.
Zjistil, že potřebuje mobil a došel si pro něj do obýváku.
Normálně by se na chvíli natáhl na pohovku a projel si zprávy, tentokrát se ale
přistihl, že se rychlým krokem vrací do dílny a jistý neklid... Zarazil se v
půlce myšlenky, všechny ty drobné nesrovnalosti za celý den se mu v hlavě
poskládaly a on si uvědomil, v čem byl vlastně celou tu dobu problém.
"To snad není pravda!" zařval. Loki vyskočil,
upustil všechno, co měl v ruce, a s trochu zaskočeným výrazem začal couvat.
Očividně byl připravený na to, že po něm Stark skočí. Ten ale nesoptil na něj,
alespoň zatím. Pobíhal po dílně a vypadal jako někdo, kdo si opravdu potřebuje
do něčeho kopnout.
"Zatracený Ódin! Loki," ukázal na něj, "to
pitomé kouzlo, jak to, že na mě taky působí? Proč mi vadí, když tě nemám
poblíž? Tys to věděl!"
"Nebyl jsem si jistý," řekl Loki ostražitě. Jako
by byl tím klidnější, čím víc Stark zuřil. "Většinou... to kouzlo se
nepoužívá na midgarďany."
"To kouzlo je úplně šílený! K čemu je dobrý,
proboha?"
"Lze tak k sobě připoutat nepřítele před bitvou -
"
"Jasně! Bitva, paráda. Hrdiný dobrovolník nedobrovolně
nasadí krk. Ale na rok?! Věděl Ódin, co dělá?" Stark měl pocit, že vidí
rudě. Představa, že se někdo hrabal v jeho mozku, navíc nějakou pošahanou
magií, která prostě vzala co bylo v cestě...
"Je mocný, ale tohle nejsou věci, kterými by se obvykle
zabýval."
"Aaaaaa!"
"A jak jsem řekl, vyslovil ho v hněvu. Myslím, že
zdaleka nedomyslel veškeré... aspekty."
"Nedomyslel veškeré aspekty," zavrčel Stark.
"Neuvěřitelné."
"Nebo mu to bylo jedno," přilil Loki oleje do
ohně. "Jsi jen člověk."
"Sakra nasraný člověk." Padl do křesla a neklidně
poklepával rukou na opěradlo. Z poklepávání se postupně stávalo bušení pěstí.
"Asi můžeš být nadšený, že jsme v tom oba."
Loki pokrčil rameny. "Těžko mohu popřít, že je to pro
mě výhodné."
"Výhodné..." Tony znovu vyskočil na další vzteklé
kolečko. "Ty," zastavil se před Lokim. Loki znovu o krok ustoupil.
Stark se nedokázal zarazit. Už neviděl před sebou trochu přerostlé nezvedené
štěně, které je potřeba plácnout novinami přes čumák. Tohle byl Loki. Nepřítel.
Už chápal Clinta a jeho zuřivou nenávist.
"Já bych řekl, že to nebylo to Ódinovo prokletí. Ale
tvoje vlastní magie..."
Loki mlčel. Pro Starka to bylo jako přiznání.
"Zakazuju ti, rozumíš, zakazuju ti ji v mém domě používat."
Loki se ztěžka nadechl. "Dovol mi zůstat
člověkem."
To byla tak podivná věta, že Stark trochu vypadl ze svého
běsnění. "Na své tělo podle toho jak potřebuješ." Možná zuřil, ale
kousek zdravého rozumu mu zůstal. Vybavoval si maně nějakou Thorovu poznámku,
když mluvil s Lokim v cele. Teď ale jediná věc, na kterou mohl myslet bylo, že
se mu někdo hrabal v hlavě. "A snaž se mi sakra nelézt na oči. Nebo ne!
Počkej."
Loki, který už už mizel po anglicku, se neochotně vrátil.
"Jde to nějak zvrátit? Byls to ty, že jo. Vím to."
"Nevím, jestli to jde zvrátit. Ani nevím, jestli jsem
to byl já, Starku. Nemohu to vyloučit."
"Tak nemůžeš vyloučit?"
"Byl jsem hodně... mimo. Magie je mou součástí,
používám ji zcela mimoděk. Možná jsem ji využil – nevím. Měl jsi v plánu mě
nechávat... stranou?"
"Víš, že ani ne?" Skoro násilím se uklidňoval.
"Neměl. Jenže tohle se mi nelíbí – to se mi hodně nelíbí. Víš co? Pojď se
mnou." Popadl ho za paži a táhl ho za sebou chodbou do obývacího pokoje.
Tohle bylo něco, co měl, aniž si to plně uvědomoval, v hlavě od první chvíle,
co jen čekalo na svou příležitost - jakkoli špatnou. Loki se bez odporu nechal
vléct.
"Podívej se. Jarvisi, žaluzie." V podvečerním
slunci bylo vidět daleko – řada domů nesla zřetelné následky nedávné bitvy s
Chitaury, nebo byly dokonce úplně zborcené, větší část trosek dosud ležela na
místě. Jen silnice už byly průjezdné. Na jednom místě byla ještě k
vidění část té obrovské Chitaurské příšery. Přímo před nimi pak stálo torzo
mrakodrapu, který jako by byl obřím nožem rozťatý shora dolů. Koberce visící v půli
zborcených podlah, stoly s prostřeným nádobím, zotvírané skříně...
"Tohle všechno máš na svědomí," řekl Stark
nenávistně. Jeho předchozí smířlivý náhled byl pryč. "Zabil jsi hromadu
lidí. Myslíš, že by s tebou chtěl mít někdo něco společného? Nic, rozumíš, nic.
A už vůbec tě nechci mít ve svojí hlavě. Souhlasil jsem s touhle šaškárnou,
protože to bylo něco, co bylo potřeba vyřešit. Počítal jsem s tím, že budeme
muset nějak vydržet vedle sebe. Ale tohle... tohle ne."
Prudce Lokiho odstrčil, v jakémsi dojmu, že se Loki bude
bránit, nebo to alespoň snadno ustojí, tahle nepřirozená netečnost ho vytáčela stále víc, potřeboval křičet a hádat se a dostat to všechno ze sebe ven. Dost ho překvapilo, ale nezastavilo,
když Loki zavrávoral a couvl, bledý jako stěna. Stále ještě zíral na zkázu za okny.
Stark do něj strčil ještě jednou a Loki konečně ztratil rovnováhu a upadl.
"Tohle jsi chtěl?" zakřičel.
"Ne," zašeptal
sotva slyšitelně. Stark napřáhl ruku – ale udeřit nedokázal. Loki zůstal sedět
na zemi, trochu přikrčený, s hlavu napůl odvrácenou očekával ránu.
"Proč jsi tak zatraceně pasivní?" zavrčel Stark. Loki k němu
zdvihl tvář. V modrých očích mu zoufale planulo.
"Protože nemohu jinak. Nemohu se ti dost dobře vzepřít.
Nemohu tě dokonce ani nenávidět tak, jak bych chtěl!" Poslední slova
hlasitě vykřikl. "Myslíš, Starku, že nejsi pánem svojí mysli? Nejsi nic
víc, než ke mně připoután. Já jsem však odsouzen k tomu, abych každé tvé slovo
ctil jako zákon. Rozum mi v hlavě řve, že nejsi nic, přesto jsi středobodem mého bytí. Nemohu nenávidět tebe, tak nenávidím sebe, to je poslední svoboda, která
mi zůstala. Mé myšlenky jsou uvězněné v kleci. Dostal jsi do rukou asgardského
boha, ne svojí zásluhou, ale strašlivou hrou osudu! Přesto vidíš jenom své malé
věci..." Celý se napůl zhroutil a zalapal po dechu.
"Dost," řekl Stark, dokonale vystřízlivělý.
"Nejraději bych ti zakroutil krkem, ale s tím budu muset počkat, až to
bude na férovku." Neradostně se uchechtl. "A to jsem měl chvíli
dojem, že jsme ten první večer docela zvládli."
Loki obezřetně a pomalu vstal. Pracně na tvář vracel svou
nicneříkající masku.
"Loki... je pozdě a ještě nejsi úplně v pořádku. Běž se
najíst a spát, jestli chceš. Budu ve svém pokoji." Přijatelná vzdálenost
pro oba. Loki se prostě otočil a šel. Stark si uvědomil, že už ani nepotřebuje
do něčeho praštit. Vztek mu pročistil hlavu a unavil ho; byl teď velice klidný
a zvláštně soustředěný.
Proklínal svou výbušnost – k tomuhle přeci neměl sklony.
Tolik předsevzetí a zatím skončí prakticky rvačkou hned první den! Jasně, to s
tím kouzlem byla podpásovka. Jenže mohl tušit, že v tom bude nějaký háček.
Navíc Loki byl tak zatraceně... netečný. V tom to asi bylo – Thor ne nadarmo
neustále zdůrazňoval, že se má Stark chovat dobře. Loki je nejspíš prakticky
bezmocný. On, který byl bohem... tohle není lekce pokory, to je zcela
nemilosrdný trest, který Ódin musel na Lokiho uvalit zcela bez nejmenšího zájmu
o to, jak se to dotkne smrtelníků kolem něj.
Stark si uvědomoval, že hlavní odpovědnost za to, jak budou
vycházet, leží na něm, protože to je on, kdo drží všechny trumfy. Jenže s tou
hroznou ambivalencí – faktickou nesmírnou Lokiho mocí a silou v kontrastu s
jeho mladší, jemnou tváří a podivnou bezmocí současné situace – se zatím
nedokázal srovnat. S ničím z toho se nedokázal srovnat.
Otočil se za Lokim. Průhledem do kuchyně viděl, že tam Loki
nehybně stojí, opřený o stůl, s hlavou skloněnou. Na okamžik ho napadla tak absurdní
myšlenka, že tam snad brečí, ale to už se příliš nechával unést fantazií. Loki
prostě dělal to, co on – snažil se ovládnout.
Vydechl a prohrábl si vlasy. Bylo pár věcí, co spolu museli
probrat, ale bude lepší to nechat na ráno. Sáhnul po laptopu a odešel do svého
pokoje. Čistě z důvodů vlastní sebeúcty tentokrát zavřel dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat