Každý svého osudu strůjce

... a neříkejte, že jste nebyli varováni. ;-)




"Paní Rowlingová... no tak, probuďte se. Už jste toho naspala dost."

Hlas byl jemný a byl v něm úsměv. Sliboval, že všechno bude v pořádku. Proč by vlastně nemělo být?

Joanne otevřela oči a trochu zmateně pohlédla na mladou ženu v nezvyklém zelenkavém úboru, která se nad ní skláněla. Všechno kolem bylo bílé, zelené a modré, napůl hotelový pokoj, napůl – "Nemocnice? Proč jsem v nemocnici?"

"Pan doktor už je na cestě. Všechno vám vysvětlí. Ach, paní Rowlingová, jsem tak šťastná. Vítejte zpět!"

Pokusila se pohnout, protáhnout svaly. Nic ji nebolelo, jen si připadala ztuhlá. Sestřička – neboť o její profesi se nedalo pochybovat – ještě chvatně pohlédla ke dveřím a spiklenecky se k ní naklonila. "Pan doktor je Snapeovec!" Významně zamrkala a rychle odstoupila od lůžka, když zasvištěly dveře.

"Paní Rowlingová." Lékař byl vysoký, hubený, měl ostrý nos, a rovné černé vlasy budící neodbytně mastný dojem. Neusmíval se. Joanne v duchu protočila panenky. Jistě, tím se vysvětluje ta přezdívka. Určitá podobnost s románovým popisem Severuse Snapea tu byla.

"Jmenuji se Severus Jonson a jsem váš ošetřující lékař." Přikývla. Jmenovat se Severus a s takovou vizáží – nepochybně by ji svěřili právě jemu, i kdyby byl pediatr. "Nevím, co všechno si vybavujete, ale měla jste autonehodu."

"No ovšem!" zvolala. "Nebyla jsem si jistá, stalo se to rychle. Ale ano, musela to být nehoda. Zdá se, že jsem měla štěstí."

"To ano, svým způsobem." Posadil se na židli vedle lůžka a promnul si čelo v nečekaně nerozhodném gestu.

"Po fyzické stránce jste v pořádku. Nebudu se vás pokoušet planě utěšovat. Jsem přesvědčen, že pravdu unesete."

Joanne znejistěla. Pod pokrývkou má nepochybně obě nohy, na ruce si viděla, necítila bolest...

"Byla jste velice těžce zraněná. Možnosti léčby přesahovaly možnosti tehdejší medicíny."

Strnula. Nedokázala si představit, jaký časový úsek mohlo znamenat slovo "tehdejší".

"Po vaší autonehodě jste byla zmražena. V té době nebyly známy způsoby, jak tělo bez poškození rozmrazit, ale – medicína pokročila. Poručníkem je momentálně váš vnuk Sebastian. Požádal o vaši resuscitaci. Ta proběhla úspěšně, stejně jako následné transplantace náhradních orgánů a rekonvalescence."

Snažila se pochopit všechno, co říkal, ale bylo v tom příliš mnoho věcí, nad kterými by se potřebovala zamyslet. Několikrát otevřela a zase zavřela ústa. "Kolik... času?" vypravila ze sebe nakonec.

Severus Jonson natáhl ruku a v neurčitě útěšném gestu ji poklepal po ruce. "Vítejte v roce 2086, paní Rowlingová. Věřím, že se vám tu bude líbit. Lidé budou šťastní, až vás budou moci pozdravit."

"Skoro osmdesát let," zašeptala. "Moje děti?"

"To vám všechno poví Sebastian. Odpočiňte si. Až vám bude lépe, probereme podrobnosti." Vstal a odkráčel z místnosti. Modrý plášť za ním zavlál.

Pohled jí padl na desky, které někdo nechal na stolku u postele. Vzápětí si uvědomila svůj omyl, nebyly to desky s papíry, ale tenký display. V záhlaví se skvělo logo nemocnice: U svatého Munga – přehled denního tisku, hlásil nápis.

Nevěřícně potřásla hlavou. Musela se zbláznit. Ano, to by vysvětlovalo vše. I podivnou podobu pokoje. Není to budoucnost, jen výtrysk originality nějakého bláznivého architekta... "Já tomu nevěřím!" vykřikla, zuřivě se rozhlédla po čemkoli, co by mohla popadnout do rukou, nakonec prudkým pohybem vytáhla polštář a mrštila jím na pohybující se obraz na protější stěně.  

Potom se rozplakala.



"U Merlina, jak se může Snapeovec stát doktorem! Z toho zapšklýho ksichtu by člověk dostal psotník."

Joanna zdvihla oči od novin, které se snažila naučit ovládat, a zamračeně pohlédla na mladíka, který jí bez zaklepání vlezl do pokoje. Uběhlo sotva několik hodin od chvíle, kdy se probudila. Nebyla zvědavá na návštěvy a marně se snažila přivyknout myšlence, že se její život ocitl v troskách.

"Ahoj babčo," pozdravil návštěvník rozverně a zeširoka se usadil na židli. Mohlo mu být tak sedmnáct. Vypadal víc než směšně v bílé upnuté bundičce do pasu a prostřižených zelených kalhotách imitujících dračí kůži. Některé věci, třeba hrůznost pubertální módy, se zjevně nezměnily.

"Sebastian?" řekla a mladík s úšklebkem přikývl.

"Vidím, že už tě doktůrek informoval."

"Jen tě jmenoval." Pocítila náhlou touhu ho trochu usadit. "Jsi homosexuál, nebo se teď chlapi malují běžně?"

Zatvářil se shovívavě. "To už je pěkně starý, babčo. Zaspala jsi dobu." Potěšeně nad svou slovní hříčkou zahýkal. "Doslova!"

"Co tu chceš?" štěkla na něj ostře. Chtěla vědět o svých dětech, ale tušila, že toto vydařené vnouče nebude zrovna ochotný zdroj informací.

"Jen klídek. Jsem tvůj poručník, víme? Každý zmrzlík ho má. Oficiálně jste byli mrtví. Nejsi první, koho probudili, posledních pár let je to normálka," dovysvětlil při pohledu na její nechápavou tvář. "Za svéprávnou budeš prohlášená, až prokážeš, že se umíš zařadit do společnosti." Vychutnával si to, ten hajzlík. Snad by měla být dojatá, že má vnuka, ale nesmírně ji štval. "Zdědil jsem tě po tátovi."

Takže David je mrtvý. Později to obrečí – až si to plně uvědomí. Zatím to byla příliš abstraktní myšlenka.

"A jsem to já, kdo musí potvrdit, že to dáš. Jako zvládneš." Spokojeně se šklebil.

"Co chceš?" zeptala se znovu. Chtěla, aby to znělo chladně, ale hlas se jí zachvěl.

"Jednoduchý. Napíšeš osmičku." 

"Cože?" Skoro vykřikla. 

"Slyšelas. Napíšeš osmý díl Harryho Pottera. Víš, před pár lety vypršely autorský práva." 

Takže nemám ani euro, pokud od tebe nedostanu kapesné, odvodila si z jeho falešně soucitného výrazu.

"Teta Jess je sice za vodou, ale grešli nepustí."

Jessica žije! Srdce jí poskočilo. Uvidí Jessiku. Bude to šílené, musí už být strašně stará... ale žije.

"Tak napíšeš osmičku. Šábnem se o zisk a já ti potvrdím, že jsi v poho."

"Skvěle vymyšleno," ušklíbla se sarkasticky, "vážně báječně. Po osmdesáti letech se určitě bude pokračování nějakého dávno zapomenutého románu prodávat jako divé."

"Si upadla?" zachechtal se. Měl Davidovy oči. "Víš, jak se jmenuje tahle nemocnice? A viděla si toho doktora? Měl určitě nejmíň tři plastiky, takovej nos ti jen tak nenaroste. Sekta Voldemortovců zkusila minulý týden vyhodit do vzduchu Westminsterský most a nejčastější jméno pro mimina je pro letošek Ginny." Jeho zaujetí jí připadalo zcela nepřípadné.

"Něco jsem si o tom přečetl, teda o tobě a tvojí době," pokračoval hrdě, "za vás nic takovýho nebylo, co? Vůbec nic z toho – smrtijedský sekty, ti pošuci od Fénixe, co nalívají chudým polívku, ani přívrženci Snapea, co si kupujou mastící šampóny. A klany Weasleyovců. Ti jsou fakt nemožní, všichni si barví hlavy a žijou na rodinnejch farmách. Kdo ví, co se tam děje. Teda ví, množej se jak králíci."

"To je šílenství," zamumlala. 

"Sehnal jsem ti noťase," vytáhl z brašny nějakou tenkou placatou věc. "Ať můžeš začít rovnou. Starší jsem nesehnal, ale má ještě klávesnici, tak si poradíš. Časem tě naučím zacházet s něčím normálním."

"Rád jdeš rovnou k věci, co?" Ani se nepohnula, aby si nabízený notebook podala. Položil jí ho na peřinu.

"Potřebuju prachy," pokrčil rameny. "Co nejdřív. A ty taky. Napiš to a dělej si pak, co chceš."

Hleděla na něj a snažila se přemýšlet. Nedařilo se. "Chci tvůj slib, že až napíšu další díl, provedeš všechny náležitosti k tomu, abych byla – svéprávná. Nezrušitelný slib." Byla zvědavá, jestli se i tato knižní záležitost zažila v běžném životě. Podle toho, jak zbledl - ano.

"No dobře," připustil nejistě. "Napíšeš alespoň pět set stránek o Harry Potterovi. A já tě zesvéprávním. Slibuji." Provedl několik rituálně působících gest, která patrně znamenala potvrzení přísahy.

Přikývla. Bylo trochu smutné sázet na hloupost vlastního potomka, ale začal si koneckonců on.

Do dveří nahlédla sestřička s bujnou hřívou hnědých vlasů. "Pane Sebastiane," zašveholila a Joanně se udělalo trochu nevolno, když na její jmenovce spatřila jméno "Miona". "Už je čas. Vaše babička musí ještě odpočívat."

Přikývl a s úsměvem vzorného vnuka vstal. "Zase se brzy uvidíme, babi," řekl s filmovým úsměvem a odpochodoval.

Mia se na svou pacientku potěšeně zasmála. "Máte určitě radost, jak milého máte vnoučka, že?"

"Jistě," oplatila jí úsměv Joanna. Ano, chtěla odpočívat. A přemýšlet. Její čtenáři jí posílali spoustu fan-fiction a byly tam i opravdu zajímavé kousky. Postavy patřily konec konců jí... a beztak chce využít jenom pár motivů. Harryho měla dávno plné zuby a ani osmdesát let u ledu na tom nic nezměnilo. S potěšením si vyřídí účty s Harrym i Sebastianem naráz.

Na ovládání notebooku přišla brzy, i když jenom díky tomu, že mu začala hlasitě nadávat.



"Nikdy nepřestanu děkovat všem bohům, že jsi přežil," zašeptal Harry a zdvihl svůj zelený pohled k ostře řezané tváři staršího muže.

"Sám jsem nedoufal," přiznal Severus. "Opravdu štěstí, že jsem měl v kapse kus bezoáru, který neutralizoval jed Nagini."

"Stejně ti nikdy nezapomenu, že jsi se přede mnou tak dlouho skrýval..."

"Copak jsem mohl tušit, že..." Snape ztratil slova. Harry se tiše zasmál.

"Že tě také miluji?" dopověděl chlapec jeho slova se šťastným úsměvem.

- Konec -